Category: Blog

Bled I

Der See Bled ist einfach ein bezaubernder Ort. Es läuft hier die Schönheit der Natur mit mittelalterlichen Artefakten und mit dem Charme eines Kurortes aus der Zeit der Österreichisch- Ungarischen Monarchie zusammen, die weder die Zeit der politischen Spannungen im Königreich der Serben, Kroaten und Slowenen nach dem ersten Weltkrieg noch die kommunistische Herrschaft nach dem zweiten Weltkrieg zu vernichten vermochte. Bled hat alles überstanden, es hat seinen Charakter bewahrt und lockt Besucher aus der ganzen Welt an. Sie kommen in Massen.

Viele von euch haben diesen Ort bereits besucht. Die anderen, die das noch nicht geschafft haben, sollten sich durch den folgenden Artikel motivieren lassen, dieses kulturelle Defizit abzubauen. Es zahlt sich aus. Es ist nicht weit und die Slowenen sind sprachlich sehr gut aufgestellt, also es ist kein Problem sich dort zu verständigen. Auf English, Italienisch oder Deutsch. Ein Tscheche wie ich hat dann überhaupt kein Problem. Bier ist Pivo und Wein ist Vino, gleich auf Slowenisch wie auch auf Tschechisch.

Eine Warnung muss ich aber voraus stellen. Man fährt in eine Touristenfalle, wo man für so gut wie alles zahlen muss, der Besuch lohnt sich aber trotzdem. Es gibt Fallen, in denen sich das Opfer ganz gut und gemütlich fühlen kann.

Moderne Geschichte der Region um den See Bled begannen im Jahr 1855. Das bedeutet nicht, dass es vorher hier gar nichts gegeben hätte. Die Region um Bled schenkte am 10.April 1004 der deutsche König Heinrich II. der später heiliggesprochen wurde, dem Bischof von Brixen Albuin und die Folgen dieser Schenkung hatten eine lange Dauer. Erst im Jahr 1803, also nach langen achthundert Jahren, machte die Säkularisation ein Ende der Herrschaft der Bischöfe von Brixen. Im Jahr 1809 kamen die Französen hierher und sie gliederten den Bled See mit der Burg in die so genannten Illyrischen Provinzen ein, womit Bled ein Teil des Französischen Kaiserreichs wurde. Das war aber nur von kurzer Dauer und nach dem Wiener Kongress kehrte die Region unter die Obhut des Bischofs von Brixen zurück. Der hatte aber mit der Sorge um die entlegene Region bald die Schnauze voll, besonders nach dem Jahr 1848, als die örtlichen Slowenen infolge der revolutionären Geschehnisse nach einer nationalen Selbstbestimmung zu streben begannen. Also verkaufte der Bischof im Jahr 1858 den See mit der Burg an den Fabrikanten Viktor Ruard, den Besitzer der Stahlwerke im Nahen Jesenica.

Bereits in den Jahren 1846 – 1853 war hier der slowenische Priester und Fotograf Janez Pluhar tätig, der von der Schönheit der Landschaft bezaubert war und seine Fotos begannen in die damals noch immer entlegene Region erste Touristen zu locken.

Die Bilder beeindruckten auch einen jungen schweizerischen Arzt Arnold Rikli (geboren im Jahr 1823 in Wangen an der Aare). Er kam das erste Mal im Jahr 1854 her und er hatte eine Idee, heute würden wir es „bussines plan“ nennen. Ein Jahr später gründete er hier eine Heilstätte für Therapie der Zivilisationskrankheiten. Bereits im Jahr 1859 war seine Kuranstalt fertig mit Bademöglichkeiten im See und 56 Körben für ein Sonnenbad in Rahmen der Sonnentherapie. Die Behandlung beruhte auf drei Pfeilern, in dieser Zeit handelte sich um eine medizinische Revolution – es war die vegetarische Ernährung, der Nudismus und Massagen. Die Patienten aus den reichsten Kreisen strömten zum „Švajcer“, wie er von Einheimischen genannt wurde oder zu „Sun doctor“, wie er in den erhabenen Wiener Kreisen bekannt war. Der Ruhm des Kurortes Bled wurde gegründet und sollte nur mehr wachsen.

Im Jahr 1870 wurde Bled an die Rudolf-Eisenbahn angebunden, die Laibach mit Tarvisio verband, obwohl die Eisenbahnstation noch fünf Kilometer von der Stadt entfernt war und sich im Dorf Lesce befand. Als aber die österreichische Regierung beschlossen hat, die Karawanken-Bohinj Eisenbahn als eine Alternative zur Strecke Wien-Triest zu bauen (die größte Herausforderung für diese neue Strecke war der Bau von „Bohinj Tunnel“ mit einer Länge von 6327 Metern), begann der Zug mit den Touristen und Patienten direkt am See einen Stopp zu machen.

Im Jahr 1919 gab es um diese lukrative Kurregion schon immenses Interesse. Nicht nur das Königreich der Serben, Kroaten und Slowenen als ein neues Staatsgebilde, das später zu Jugoslawien unbenannt wurde, sondern auch Italien wollten dieses Gebiet in seinen Besitz nehmen. Letztendlich gewann Jugoslawien diesen Streit, angeblich dank der Intervention von Mihailo Idvorski Pupin. Dieser Herr, ein Student der Karlsuniversität in Prag, wurde nach seiner Auswanderung in die USA zu einem berühmten Physiker – er erfand die so genannte Pupinspule, die das Telefonieren auf lange Entfernungen ermöglichte. Seit dem Jahr 1911 war er der serbische Konsul in den USA und er hatte einen großen Einfluss auf den amerikanischen Präsidenten Woodrow Wilson. Dank seiner Bemühung gewann der neue slawische Staat den Zwist mit Italien und Bled blieb slowenisch. Im Jahr 2015 wurde eine Statue von Pupin am Ufer des Bled See bei der Gelegenheit des Jubiläums achtzig Jahre seit seinem Tod aufgestellt. Schon die Tatsache, dass in Slowenien eine Statue eines serbischen Politikers stehen darf, (obwohl auf Kosten eines serbischen Vereines errichtet), kann man möglicherweise als ein Vorzeichen für eine Überwindung der nationalen Animositäten zwischen den Nationen des ehemaligen Jugoslawiens, der Relikten des blutigen Krieges vom Anfang neunziger Jahre des vorigen Jahrhunderts, werten.

Auch in den Zeiten des kommunistischen Regimes wussten die damaligen Herrscher die Schönheit der Region zu schätzen. Josip Broz Tito ließ am Seeufer an der Stelle eines ehemaligen Königsschlosses, das er abreißen ließ, auf dem schönsten Platz mit einem Blick auf die Insel im See und auf die Burg von Bled einen Luxuspalast im modernistischen Stil bauen, der mit einem großen Park umgeben war. Der Autor dieses Projektes war der jugoslawische Architekt Vinko Glanz. Heute gibt es in dieser Residenz Vila Bled, ein Luxushotel, in dem man tiefer in die Tasche greifen müsste. Eine Übernachtung kostet mindestens 165 Euro pro Person und Nacht und ein vegetarisches Risotto kostete hier bereits im Jahr 2021 achtzehn Euro. Allerdings man isst im Objekt, in dem Nikita Chruschtschow oder Fidel Castro zu Abend aßen. Diese Tatsache ist im Preis inkludiert.

Monarchie nebo republika?

               Hysterie okolo pohřbu královny Alžběty už konečně pominula, dokonce i nový král Charles (nebo Karel, jak chcete) zmizel z titulních stran novin a časopisů a uchýlil se do oblasti „yellow press“, kde samozřejmě zůstane už natrvalo. Zaměstnávat novináře bulvárních časopisů je jedním z důležitých úkolů členů současných královských a knížecích rodin Co by jinak dámy četly u kadeřníka? A já tak konečně můžu pouvažovat o tématu monarchie, jak mě požádala moje čtenářka z USA Jana.

               Co je lepší? Mít hlavu státu danou Bohem nebo zvolenou lidem. Nebo jak říkával můj otec s nepřehlédnutelným sarkasmem ve hlase: „Zda je lepší vládce z vůle boží nebo ze zvůle lidu?“

               Při pohledu na současný pražský hrad nebo do Lán mu musím dát za pravdu, ale jsou i jiní prezidenti, jako například v Hofburgu sedící Alexander Van den Bellen nebo Zuzana Čaputová v Bratislavě. Ti svou práci nedělají špatně a představují určitý stabilní bod na neklidné politické scéně současnosti. Protože ať už prezident nebo král, oba mají lidem především dávat pocit jistoty a bezpečí. V republikánském uspořádání zrcadlí prezident do značné míry morální a vzdělanostní úroveň obyvatelstva, kterým byl zvolen. V monarchii tomu tak není. Tam může panovník odpovídat chuti i třeba jen malé menšiny obyvatelstva a podle jeho vystupování se tedy úroveň morálky a vzdělání jeho poddaných posoudit nedá. Zvolený prezident, zejména pokud se chce nechat zvolit znova (a to on skoro vždycky chce – slovenský prezident Kiska byl vzácnou výjimkou) je pod permanentním tlakem, aby vyhověl svým voličům a plnil jejich představy o výkonu funkce. Jestliže ho volila „pátá cenová“ bude se chovat tak, aby se zavděčil právě těmto pivním skautům. Monarcha tento problém nemá, aby přišel o svou funkci (případně aby monarchie padla) je třeba velkých skandálů a změnu myšlení většiny obyvatelstva. Ani skandály španělského krále Juana Carlose nepřivedly španělskou monarchii k pádu. Je ovšem pravda, že to byl právě Juan Carlos, který v roce 1981 zachránil svým nekompromisním postojem Španělsko před fašistickým pučem. I to může být úkolem krále, kdy mu jde skutečně o život.

               Ponechme stranou monarchie mimoevropské, protože poměry v Saúdské Arábii, Bahrainu nebo Kataru nejsou do evropských poměrů přenosné. Absolutní monarchie je dnes možná pouze v zemích, které neprošly osvícenstvím, kde je demokracie cizím – a hlavně nežádoucím – slovem a jakékoliv touhy obyvatelstva po svobodě jsou okamžitě označeny jako rozvratné proudy financované USA, tedy z pohledu tamějších vlád největším demokratickým ďáblem.

               Zůstaňme v Evropě, která je kulturně kompatibilní, má společné kořeny a tradice, a přesto jsou zde jak republiky s volenými hlavami státu, tak i monarchie. Těch je dvanáct (tedy, pokud k monarchii počítáme i církevní stát ve Vatikánu).

               V podstatě je můžeme rozdělit do dvou kategorií. Jsou to monarchie parlamentární, kde je panovník od politické moci zcela odstřižen a má pouze reprezentativní povinnosti. Takovými monarchiemi je Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Švédsko, Španělsko, Nizozemí, Lucembursko, Dánsko a Andorra. Andorra má určité specifikum, protože má hlavy státu dvě – jednou je Joan Enric Vives i Sicilia a druhým francouzský prezident Emmanuel Macron – to je pozůstatek někdejšího kompromisu vzniku tohoto pyrenejského státečku, kde si chtělo udržet vliv jak Španělsko, tak i Francie. Pro numismatiky to má nežádoucí účinek, že nové andorrské mince vždy musí schválit jak francouzská, tak i španělská centrální banka, což vždy vede ke značnému zpoždění při jejich vydání. I letos budou vydány až někdy před koncem roku, v nejlepším případě v listopadu.

               Druhou formou je konstituční monarchie, kde má král právo jmenovat předsedu vlády, ale i sesadit vládu či neschválit zákony odhlasované v parlamentu, pokud podle jeho mínění odporují ústavě. V těchto zemích je panovník vázán pouze ústavou a je tedy aktivní součástí politické scény. Takovými monarchiemi jsou Belgie, Norsko, Monako a Lichtenštejnsko (kde byla ostatně ústava omezující absolutní moc knížete upravena v tomto smyslu teprve v roce 2003, do té doby byl kníže v podstatě neomezeným pánem).

               Jako absolutní monarchii v Evropě bychom mohli označit pouze Vatikán, kde je papež omezován pouze kolegiem kardinálů – není ale povinen se jejich rozhodnutími řídit.

               Monarchie tedy tvoří v Evropě výraznou menšinu, naprostá většina států má volené nejvyšší představitele s různou dávkou moci. Existuje prezidentský systém, kde má prezident rozhodující moc. Tak je tomu například ve Francii (v ústavě tzv. páté republiky, kterou prosadil generál De Gaulle, když už měl toho chaosu ve své zemi dost – skutečně to přineslo do Francie určitou stabilitu). Prezident ve Francii je volen na sedm let a je sice samozřejmě odkázán na podporu parlamentu, nemůže být ale parlamentem odvolán, což zajišťuje stabilitu na ono volební období a zabrání „italským poměrům“. Na rozdíl od Francie se Itálie totiž nikdy k podobnému kroku neodhodlala, zde má prezident jen reprezentativní funkci a s výjimkou Silvia Berlusconiho v letech 2008–2013 nevydržela ani jedna poválečná vláda v úřadě celé volební období. Ostatně i Berlusconimu se to podařilo až na čtvrtý pokus.

               Prezidentský systém je v USA, kde má prezident současně i funkci předsedy vlády, může po libosti odvolávat a jmenovat ministry a jmenovat ústavní soudce, čímž může ovlivnit vývoj země na celá desetiletí dopředu. V USA fungují sice i dvě komory parlamentu – Dům reprezentantů a Senát, které prezident ke své podpoře nutně potřebuje (tzv. silný prezident je pouze, když má podporu v obou komorách), může ale jejich vliv obcházet vydáváním prezidentských dekretů (které ovšem může jeho nástupce okamžitě zneplatnit). Americký parlament sice může teoreticky prezidenta sesadit – tzv. impeachment – jak jsme ale viděli na příkladu Donalda Trumpa, je to prakticky nemožné – musela by pro to totiž hlasovat ústavní většina v senátu. Jakkoliv je to paradoxní, má americký prezident v demokratickém světě nejméně omezenou moc, zde se spoléhá na demokratické uvědomění obyvatelstva a kontrolní mechanismy soudů a obou komor parlamentu. Přesto je tato demokracie fragilní – to ukázal vývoj posledních let.

               Zajímavé možná je, že ruská ústava po pádu komunismu a rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se inspirovala především francouzskou ústavou s prezidentským systémem, prezidentem jmenovaným předsedou vlády a jednokomorovým parlamentem. Problém je, že v Rusku neexistují žádné přirozené kontrolní mechanismy moci, ať už jde o nezávislost soudů či svobodné volby do parlamentu. Proto takový systém může poměrně snadno sklouznout do fašistické diktatury, jak jsme tomu svědky v současnosti.

               Vraťme se ale do Velké Británie, monarchie par excelence, která bulvární tisk zaměstnává a bude zaměstnávat nejvíce. Monarchie se zde drží silou morálního poselství. Král není jen hlavou státu Spojeného království ale i Commonwealthu , tedy spolku někdejších britských kolonií.  Jedná se celkem o 56 států, ve kterých žije 2,5 miliard lidí. Čtrnáct z těchto zemí tzv. Comonwealth realms jsou i nadále monarchií, král Karel je tedy hlavou státu i v těchto zemích. Je to například Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Bahamy, Jamajka nebo Grenada. Tyto země si tedy ušetří jedny volby, jejich hlava státu sice sedí v dalekém Buckinghamském paláci v Londýně, ale i tak by kromě občasné návštěvy s patřičnou pompou nemohla v zemi nic ovlivnit. Stále znovu planou diskuse o změně statusu těchto zemí na republiky, které zase klidně utichnout. On ten král v dalekém Londýně je při pohledu do Prahy, Moskvy nebo Washingtonu přece jen určitou jistotou.

               Královna Alžběta II. byla klasickým představitelem moderní monarchie. Povahou spíš plaché děvče bylo od malička vychováváno jako následnice trůnu po jejím taktéž introvertním a koktajícím otci Jiřím VI. Díky otcově vášni ke kouření, která ho zabila rakovinou plic, se stala královnou už v mladém věku dvaceti šesti let. Dokázala se se svou funkcí ztotožnit a stala se skutečně představitelkou monarchie. Její týdenní informační schůzky s ministerskými předsedy, jedno, zda je měla rád nebo je nesnášela, byly legendární. A dokázal se od svých osobních emocí zcela odpoutat, když šlo o věc státu. I když Margaret Tchacherovou bytostně nesnášela – a neváhala jí to dát i najevo – při jejím odchodu z postu ministerské předsedkyně ji vyznamenala nejvyšším řádem. Sedmdesát let je samozřejmě neskutečně dlouhá doba – ale právě to dávalo Britům pocit kontinuity, pocit, že jejich ostrov je skutečně nepotopitelnou vlajkovou lodí demokracie. Královnina smrt a nástup jejího prvorozeného syna byl pro mnohé Brity mnohem větším šokem, než si dokážeme představit. Jako by zmizel fundament jejich životní jistoty.

               Král Karel III. se bude muset hodně namáhat, aby toto dědictví své matky udržel. Už proto, že určitě nebude mít na svou vládu tolik času. I kdyby zdědil dobré geny svých rodičů, kteří oba žili skoro do stovky, je mu přece jen už 73 let. Zdá se, že hledá cestu k srdci svých poddaných jinou cestou. I on je introvert po mamince a dědečkovi, nemiluje pompézní výstupy. Pro mě překvapivě si ponechal jméno Charles, i když měl možnost své jméno změnit (podobně jako to dělají papežové, i angličtí králové mají toto privilegium – jeho dědeček Jiří VI. se jmenoval původně Albert). Hannoverská dynastie z prastarého německého rodu Welfů, která sedí na britském trůnu od roku 1714 a později se přejmenovala na anglicky lépe znějící Windsor, se vyhýbala jménům, pod kterými vládla předchozí dynastie Stuartovců – se kterou musela ještě po dlouhá desetiletí, především ve Skotsku – bojovat o svou legalizaci na britském trůnu (viz seriál Outlander). S Turodovci, tedy předchůdci Stuartovců, takový problém neměli, naopak se na kontinuitu s vládou „velkých panovníků“ Jindřicha VIII. nebo Alžběty I. odvolávali. Karel si ponechal své jméno, i když oba předchozí Karlové – oba Stuartovci – to neměli vůbec lehké. Karel I. byl 30.ledna 1649 popraven, jeho syn Karel II. žil pak dlouhá léta ve vyhnanství, než mu bylo v roce 1661 umožněno se na trůn vrátit. Teď tedy máme Karla III. A doufám, že si bude moci užít trošku klidnější vládu než jeho dva jmenovci.

               Neměl to jednoduché. Následníkem trůnu se stal ve věku tří let, v roce 1958 obdržel tradiční titul Prince Waleského a v roce 1969 byl svou matkou do této funkce slavnostně uveden. Jako jediný waleský princ v historii ovšem projevil skutečný zájem o zem, jejímž představitelem byl. Studoval historii Walesu a místní keltský jazyk v „University College of Walles“ v Aberystwythu. Vojenskou službu prodělal u Air force a má diplom jak na létání v jetu, tak i ve vrtulníku. Známá a pro něj charakteristická historka je z jeho návratu z Indie, kdy byl pouhým kapitánem, ale dostal místo v bussiness class, která je rezervována jen vyšším důstojníkům. Charles se nechal na vlastní žádost přesadit do economy class, protože vzhledem na svou hodnost neměl na bussines class nárok.

               Samozřejmě, jeho pověst nenapravitelně poškodilo jeho katastrofální manželství s Dianou Spencer. Faktem je, že on si svou nevěstu nevybral. Ve výběru manželky byl příliš nerozhodný. Původní žhavou kandidátkou byla Amanda Knatchbull, vnučka lorda Mountbattena, strýce Charlesova otce prince Filipa. Poté, co byl Mountbatten (původně německá rodina Battenberg si změnila své jméno na anglicky znějící Mountbatten) zavražděn Irskou republikánskou armádou, dostala Amanda strach a neměla zájem stát se členkou královské rodiny.

               Dianu Charlesovi – pokud budeme věřit Petru Morganovi a jeho seriálu Crown, což neděláme úplně rádi – vybral jeho otec princ Filip. To manželství se ukázalo jako naprostá tragédie. Mezi snoubenci byl věkový rozdíl třináct let, a hlavně – Dianě bylo pouze devatenáct, na svou roli korunní princezny nebyla naprosto zralá. Milovala balet, zatímco introvertovaný Charles maloval akvarely. Když vystoupili na veřejnosti, Diana Charlese zastiňovala svou krásou a bezprostředním vystupováním. To sice prospívalo monarchii, jako například při návštěvě Austrálie, ne ale manželství. V soukromí si ti dva neměli moc co říct. Diana měla údajně svou ložnici plnou plyšových zvířat, což Charlesovi lezlo na nervy. Hledal útěchu a vtipnou konverzaci ve společnosti kterou znal, v té hrála rozhodující roli Camilla Parker Bowles. S Charlesem měla kdysi poměr ještě když se jmenovala Shandová. Protože jí ale Charles manželství nikdy nenabídl, provdala se za Andrewa Parker Bowlese To manželství nebylo hlavně díky častým manželovým nevěrám šťastné a skončilo v roce 1995 rozvodem. Charles udržoval se svou „přítelkyní“ kontakt vždy – i před svatbou s Dianou, na což nevěsta před svatbou přišla. Zřejmě to nebylo tak, jak popisuje Petr Morgan, že Charles strávil poslední noc před svatbou u Camilly, ale jejich vztah prozradil dárek, který jí v posledním týdnu před svatbou nechal poslat. Manželství tedy začalo špatně a pokračovalo ještě hůř, i když se z něho narodili dva synové. Diana odpověděla Charlesovi na jeho vztah s Camillou, který se od roku 1986 zintenzivnil, častými nevěrami, manželství se rozpadlo, od roku 1992 žili manželé odděleně a v roce 1996 dala královna konečně svolení k rozvodu. Diana zahynula o rok později v Paříži při autonehodě a reakce veřejnosti na smrt „královny srdcí“, jak se Diana sama nazvala, zřejmě překvapila všechny, nejvíc pak královnu samu i Charlese.  Týdenní váhání, zda má královský dvůr na Dianinu smrt reagovat, znamenal bezmála konec monarchie. I tady byl opět kronikářem událostí Petr Morgan (bývalý zeť Karla Schwarzenberga), který tento osudový týden popsal ve filmu Queen.

               Nicméně monarchie tento otřes přežila. I díky Dianiným synům. Zejména Wiliam se svou manželkou Kate požívá velké sympatie veřejnosti. Charles nezopakoval chybu svého otce a nechal své syny, aby si manželky vybrali sami. Zda to bylo úplně šťastné, zejména při pohledu na manželství jeho mladšího syna Harryho s americkou herečkou Meghan Markle, můžeme pochybovat, ale tento fakt hovoří spíše pro Charlese, jehož image se z tragédie s Dianou zotavovalo jen pomalu. I anglická monarchie se svatbami svých princů s neurozenými nevěstami zařadila po bok ostatních moderních královských dvorů v Evropě, kde to bylo zvykem už i dřív. Charles sám se v roce 2005 se konečně oženil s Camillou a po smrti své matky se konečně stal ve věku 73 let, tedy po sedmdesátiletém čekání, králem. Nenaplnila se tedy slova vévody s Kentu, který měl, když uviděl malého novorozence, prohlásit „Ale ty chudáčku. S takovýma ušima se králem nikdy nestaneš.“

               Zdá se, že ani ty uši nejsou už v modernizující se britské monarchii nepřekonatelnou překážkou. Jakkoliv popularita nového krále trpěla, zejména díky jeho manželství, Britové si na nového panovníka zvyknou. Protože monarchisté nemusí milovat svého krále. Milují ale stabilitu, kterou ztělesňuje.

               Ostatně víte, že se vážně uvažovalo to tom, že by nově vzniklé Československo v roce 1918 bylo monarchií? Hledal se vhodný kandidát mezi početnou rodinou ruských Romanovců, protože v duchu tehdejšího panslavismu se považoval slovanský vládce za nejpřijatelnějšího. Tlak na monarchistické uspořádání nového státu přicházel zejména od Karla Kramáře, jehož manželka byla ruská šlechtična. Nakonec se ale prosadil model republiky. V té době, vzhledem na obrovskou morální autoritu Tomáše Garique Masaryka se to zdálo být šťastným řešením. Už jeho nástupce Beneš ale v této funkci selhával, aby pak uvolnil místo obskurním až zločineckým postavám od Klementa Gottwalda až po Miloše Zemana. Jedinou výjimkou byl Václav Havel, který ale celkový trend akceptace morálně pochybných osob na pražském hradě nemohl zvrátit. Jako by spíš on představoval nežádoucí výjimku a po konci jeho mandátu se lidé vděčně vrátili k modelu volby lidí pochybného morálního kreditu – vyhovující většině obyvatelstva. Protože republika znamená vládu většiny, jedno, nakolik je tato většina kvalifikovaná a morálně silná.

Trable s tisem na zahrádce v čase globálního oteplení

               Letos jsem se o zahrádce ještě nerozepsal, musím to tedy dohnat aspoň před koncem sezóny. A že o ní píšu, znamená, že mám zase jednou problém.

               Určitě za to může změna klimatu, jedno, co si o tom pan Klaus senior myslí. Ostatně je mi už nejméně dvacet let úplně jedno, co si pan Klaus myslí a jedno, o čem. Ale jehličnany prý nemají rodit každý rok. Aspoň tak jsem to měl v podvědomí, že takový normální slušně se chovající smrk má mít šišky každý pátý rok. Ty roky mezitím využívá k růstu, protože ho rozmnožování dost vyčerpává. Pánové o tom budou něco vědět, ono to nejde každý den, zejména, když už člověk není mladík. A takový smrk většinou žádný mladík není. Jenže v posledních letech jako by se ty stromy zbláznily. Produkují šišky každý druhý rok a biologové tvrdí, že je to tím, že je jim prostě teplo, a tak dělají z horka blbosti. Vadí mi to jen u smrku, který má na zahradě náš soused. Je to jednak největší smrk v obci a tyčí se nebezpečně nad naším domem, což mi patřičně zvedá adrenalin při každé vichřici či bouřce. Jediné štěstí, že vítr u nás prakticky vždycky přichází od severu a fouká tedy směrem od našeho domu k domu onoho souseda – utěšuji se, že pokud ten smrk spadne – a on jednou spadne – bude to na jeho, a ne na náš dům.

               Ovšem letos nás začal tento strom bombardovat šiškami, i když by v tomto roce vůbec neměl. Dělá to teď skoro každý rok, a to nesvědčí o dobrém vychování – nebo právě o změně klimatu.

               Ale ten smrk mi kromě své velikosti starosti nedělá – šišky posbírám a zatím mě žádná netrefila. Jenže letos se zbláznil i náš tis.

               Znáte to, odkoukali jsme to ze zámeckých parků a z jejich francouzských zahrad, kde jsou chodníky ohraničeny perfektně sestříhanými živými ploty -. a chceme to mít taky. Takže když jsem zakládal mou zahrádku, kterou, jak moji čtenáři vědí a moje žena tuší, nadevše miluji, samozřejmě jsme okolo terasy vysázeli okrasné keříky. Držel jsem se tradice a vysázel jsem tam zimoztráz. Někteří ho znají pod jménem Buxus nebo i Krušpánek, to poslední jméno se mi líbí nejvíc. Praví se o něm, že je nenáročný na pěstování, dobře snáší nepřízeň počasí, je mrazuvzdorný, dobře snáší řez, a to dokonce i řez radikální. No prostě, co si může člověk přát víc? Vysadil jsem a radoval jsem se. Radost trvala jen několik málo let. Než dorazil Zavíječ zimoztrázový. Zatracený čínský import (já nevím, že z Číny nemůže dorazit do Evropy i něco rozumného, ale koronavirus, komunismus ale ani zavíječ se neosvědčili a skutečně není o co stát.) Malý nenápadný hnědý nebo bílohnědý motýlek k pomilování, kdyby nekladl vajíčka, z kterých se líhnou hnusné zelené larvy. A ty nežerou nic jiného než zimoztráz . odtud mají i své jméno. Já nevím, ale ta specializace na určitou stravu se v Číně prostě přehání. Panda žere jen bambus, lidi jedí rýži a zavíječové larvy požírají holt zimoztráz. Žerou ho rafinovaně, takže když si člověk všimne, že se do jeho keříčků pustily, je už většinou pozdě. Dokážou vyprodukovat za rok dvě, při současném teplém počasí až tři generace housenek za rok – změna klimatu, pane Klausi! A ty housenky nežerou ani ptáci, asi mají tak hnusnou chuť. Prostě tento živočich nemá v Evropě kromě člověka prakticky žádného přirozeného nepřítele, jeho rozmnožení je důsledek globalizace současného světa. Pane Klausi, uznávám, kde pravdu máte, tam ji máte.

               Zavolal jsem zahradníka a volal o pomoc. Pravil, že musím keříky postřikovat, a to každé dva týdny a to trvale. Zeptal jsem se, zda je tolik chemie v pořádku. Odpověděl že ne, ale že se nedá nic jiného dělat. Neprozradil mi, že se proti housenkám dá použít baktérie Bacillus thuringiensis, čili bacil durynský. Možná proto, že to jméno zní strašně německy, a to se v Rakousku nenosí. Prostě jsem tedy boj brzy vzdal, nechal můj buxus se slzami v očích sežrat nenasytnému Číňanovi a hledal náhradu.

               Rozhodl jsem se pro tis. Kamarádka Eszter, zahradní architekta jejíhož názoru si vždy velmi vážím, mi volbu tisu schválila Je to pomalu rostoucí a nenároční rostlina, sice jedovatá, ale kdo už by její jehličí žvýkal? Manželce jsem se rozhodl tento detail zamlčet. Eszter se jen letmo zmínila, že má tis červené plody, po kterých se můžou ptáci zbláznit.

               Letos se nezbláznili ptáci, zbláznil se tis. Takovou úrodu červených bobulí na mých keřících okolo terasy jsem ještě nikdy neviděl a ani jsem netušil, že by byla možná. Větvičky se pod tíhou plodů doslova prohýbají, ty samičí víc než ty samčí. Tis má totiž obě pohlaví na jedné rostlině a ty samičí jsou těhotné až hanba. Za tu nadúrodu určitě může mimořádně horké léto, tis má horko rád.

               Problém by byl minimální, kdybychom měli naši starou terasu s černými granitovými plotnami na povrchu. Jenže moje drahá manželka se rozhodla terasu letos vyměnit. A místo černých granitových máme teď šedé kamenné desky, na kterých je vidět každá špína. Proto teď taky můžu na terasu jen s čerstvě umytýma nohama. A ony červené kuličky začaly opadávat a zanechávají na oné krásné terase škaredé červené šmouhy. Protože moje žena nikdy chyby nedělá, stalo se to samozřejmě mým problémem.

               Moje chyby se dají stručně sumarizovat asi takto:

  1. Nechal jsem ten tis příliš přerůst a jeho větve teď přesahují nad ony kamenné desky.
  2. Nedokážu tisu zabránit, aby plodil. Prostě ho sterilizovat. Určitě tu nějaká možnost je, ale já ji nezjistil.
  3. Kde jsou ptáci, které slibovala Eszter a kteří se měli po těch kuličkách utlouct a je vyzobat?
  4. Jak to, že jsem ten tis okolo terasy vůbec vysadil?

Je zbytečné oponovat, je třeba hledat řešení. Zejména v bodu jedna má moje žena pravdu. Prostě jsem se díky mému černému granitu v této věci málo namáhal. Ne, není to snadné teď napravit. Ostříhal jsem, co se dalo, kuličky padají dál a nedají si říct, aby padaly mimo terasu. A že jsem jim domlouval! To nechápou, že jim jde o život? Pomyslel jsem si, že bych mohl manželku s oněmi kuličkami usmířit, kdyby se z nich dalo dělat něco rozumného.

Kořalka se přece dá pálit ze všeho, co má v sobě cukr a když ty kuličky milují ptáci, určitě jsou sladké. Moje manželka sice tvrdý alkohol nepije ale v čase koronaviru je každý způsob dezinfekce vítaný. Ještě než jsem je ochutnal, přečetl jsem si pro jistotu na internetu, že je tis velmi jedovatá rostlina. Její jedy, takzvané taxíny, způsobí v dostatečné dávce zástavu srdce a doktoři se můžou namáhat, jak chtějí, ani resuscitací nic nezmůžou. Pokud se žaludek nevypláchne v první hodině po požití jedu – na smrt prý stačí padesát gramů tisového jehličí – není už pacientovi pomoci. Když srdce jednou po tisovém jedu stojí, tak stojí a do pohybu se uvést nedá. Něco jsem o tom už věděl. Dočetl jsem se, že jedovaté jsou větvičky – dobře, ty jíst nebudu, ty končí v zeleném odpadu. Červené kuličky jedovaté nejsou, dělá se z nich dokonce marmeláda, o pálení kořalky jsem se nic nedočetl. Marmeládu manželka nedělá. Ovšem v oné červené kuličce – míšku, se nachází velmi jedovaté semínko. Ta semínka se prý musí při přípravě marmelády prosít a musí se dát pozor, aby je člověk nerozdrtil, jinak se otrávit může. Pokud bych to ženě jen vzpomenul, prohlásila by mě za blázna.

Je mi záhadnou, jak to, že se ty líné ptačí potvory neotráví, když určitě semínka nevyplivují. Nebo se naučily číst, dozvěděly se o možném nebezpečí, a proto moji nadúrodu ignorují? Ptáky na mém pozemku nemám příliš rád, zejména, když si stavějí hnízda na trámu přímo nad vchodovými dveřmi, ale za daných podmínek bych se možná i přivítal.

Takže milá Eszter, co s tím? Dobrá rada drahá. Obávám se, že manželka brzy můj živý plot okolo terasy nechá přejet motorovou pilou. Pokud se tak stane, jaká by byla další alternativa?

Něco, co roste pomalu, je hodně nenáročné na údržbu a hlavně něco, co NEPLODÍ!!!

A to ani za podmínek globálního oteplení klimatu!

Faenza

Sie haben noch nie von diesem italienischen Nest gehört? Dann ist die Zeit gekommen, es zu ändern. Faenza ist eine liebenswerte italienische Stadt und ist besuchswert.

               In den römischen Zeiten waren für die Neugründungen der Städte die Straßenverbindungen entscheidend. Im Jahr 187 ließ der Konsul Marcus Aemilius Lepidus die Straße Via Emilia bauen und dann entstanden an dieser Straße zwischen Ariminum (Rimini) und Bononia (Bologna) eine nach der anderen in regelmäßigen Abständen eines Tagesmarsches, also ungefähr zwanzig Kilometer, Städte wie die Schwalben auf einem Draht. Es waren Cesena, Forum Popilii (Forli), Faventia (Faenza) und Forum Cornelii (Imola).

               Jede dieser Städte schrieb sich in die Weltgeschichte ein, was offensichtlich mit ihrer strategisch wichtigen Lage am Rande der Poebene zusammenhängte. Imola ist auch heute berühmt, weil hier das Rennen der Formel 1  – der Große Preis von San Marino  – ausgetragen wird,. Forli war die erste Wirkungsstätte des heiligen Antonius von Padua, wo er durch seine erste Rede berühmt geworden ist. Cesena trat in die Geschichte am 3.Februar 1377 ein, als hier der päpstliche Legat und der spätere Papst Klement VII., mit eigenem Namen Robert von Genf, in den ersten drei Tagen nach der Einnahme der Stadt einige Tausend Bewohner ermorden ließ. Dieser auch für die damalige Zeit brutaler Exzess brachte ihm den Spitznahmen „Metzger von Cesena“. Nicht einmal dies konnte seine Wahl zum Papst am 20.September 1378 verhindern.

               Auch Faenza schrieb sich in die Geschichte während eines Kriegsgeschehens ein, aber doch kreativer und weniger brutal. Nämlich in die Welt der Literatur. In der Zeit des Krieges zwischen Kaiser Friedrich II. und Papst Gregor IX. stellte sich die Stadt auf die päpstliche Seite. Im August 1240 kam der Kaiser mit einer Armee, die zu dieser Zeit im nahen Ravenna stationär war (und grub dort – um sich nicht zu langweilen – das Grab von Galia Placidia, das Touristen bis heute besuchen). Der Kaiser belagerte die Faenza, die sich entschied, nicht aufzugeben. Die Bürger der Stadt wussten nämlich, dass der Kaiser knapp bei der Kasse war, das Geld sollte ihm bald ausgehen und er wäre gezwungen, seine Armee aufzulösen. Sie verrechneten sich dabei fatal. Friedrich genoss bei seinen Soldaten so ein großes Vertrauen, dass er ihnen den Sold in wertlosen Münzen aus Leder zahlte, mit der Versprechung, später diese Münzen für Gold und Silber auszutauschen. Die Soldaten akzeptierten diese Art von Sold und sie haben später tatsächlich ihr Geld bekommen. Die Belagerung der Stadt zog sich acht Monate lang. Der Kaiser langweilte sich. Also fiel ihm ein, dass ihn sein Sohn Manfred bereits vor langer Zeit gebeten hatte, ein Buch über die Falknerei zu schreiben. Friedrich war nämlich auch ein hervorragender Vogelkenner. Der Kaiser nahm die Arbeit an und das Buch – die erste wissenschaftliche Arbeit im Fach der Ornithologie, die auch heute noch immer wieder zitiert wird – konnte er wirklich vollenden. Das Buch heißt „De arte venandi cum avibus“ also „Von der Kunst mit Vögeln zu jagen“, es beschäftigt sich aber auch mit allgemeinem Wissen über verschiedene Vogelarten und ihre Lebensart.

               Während sich der Kaiser dieser gottgefälligen Tätigkeit widmete, starben die Verteidiger der Stadt an Hunger. Die erwartete Hilfe kam weder aus Milan noch aus Bologna und die Bitten, dass zumindest den Frauen und Kindern erlaubt wird, die Stadt zu verlassen, wurden vom Kaiser strikt abgelehnt. Am 14. April 1241 bot die Stadt in Erwartung drakonischer Strafen und Hinrichtungen eine bedingungslose Kapitulation an. Der Kaiser war aber gut gelaunt und mit seinem literarischen Werk höchst zufrieden – geben wir objektiv zu, dass es zurecht war – er erteilte allen Bürgern von Faenza eine Begnadigung und ließ in die Stadt Lebensmittel liefern. Das war für die damalige Zeit ein sehr ungewöhnlicher Vorgang. Aber die Literaten sind nach einem erfolgreichen Abschluss ihrer Arbeit schon einmal so.

               Faenza ist aber vor allem durch ihre Keramik berühmt. Das Wort „Fayence“ hat seinen Ursprung im Namen der Stadt. Faenza war seit dem dreizehnten Jahrhundert das italienische Zentrum der Tonwareproduktion. Das war die Folge von großen Vorräten der Tonerde von hoher Qualität in seiner Umgebung auf einer Seite und der guten Verkehrsverbindung auf der Via Emilia ostwärts zum Hafen von Rimini, sowie auch auf der anderen Seite westwärts nach Bologna und Mailand. Auch heute gibt es in der Stadt an die vierzig Betriebe, die Kunstkeramik produzieren und sie in die ganze Welt verkaufen. Faenza ist in der Welt der Keramik noch immer eine Marke.

               Die Geschichte der Keramikerzeugung – Majolika (dieser Name stammt überraschenderweise vom Namen der Insel Mallorca und weist auf die dortige arabische Tonwareproduktion hin) – kann man im „Museo internationale delle ceramiche di Faenza“ kennenlernen.

Das Museum wurde im Jahr 1908 von Gaettano Ballardini gegründet, seit 1938 gibt es in zweijährigen Abständen einen Wettbewerb in der Keramikkunst, bei dem der Faenza-Preis vergeben wird. Manche von den siegreichen Werken kann man im Museum sehen. 

Das Museum ist nicht ganz einfach zu finden, es gibt keine Wegweiser und die Einheimischen nach dem Weg zu fragen ist nicht ganz einfach – fast alle fahren nämlich Rad, zu Fuß bewegen sich auf den Straßen nur verlaufene Touristen. Das Museum selbst ist so riesig, dass es gar nicht einfach ist, sich dort zu orientieren. Ich suchte vergeblich den Saal 6, wo die Geschichte der Erzeugung der glasierten Tonware in Faenza beginnen sollte. Die Säle 1-5 widmeten sich der orientalischen Keramik von der chinesischen, über die japanische und die koreanische bis zu der arabischen. Es war vergebens. Letztendlich ging ich zu einem Angestellten des Museums mit der Bitte, mich zum Saal sechs zu bringen. Ich sagte klar, dass ich „Sala sei“ suchte und zur Sicherheit zeigte ich ihm die Nummer sechs auch im Plan, den ich bei mir hatte. Der Angestellte war zuvorkommend, brachte mich aber zum Saal neun und so lernte ich die Geschichte der Keramik von Faenza beginnend von ihrem Ende. Nicht einmal die Angestellten kennen sich im riesigen Gebäude offensichtlich aus. Genau so kompliziert war es auch, die gut versteckten Toiletten zu finden – für die, die mir folgen möchten, verrate ich, dass sie sich gleich neben dem Lift befinden.

Die Geschichte ist interessant. Mit Majolika, also mit der bemalten Keramik, begannen die Faenzaner auf einem primitiven Niveau – auf einem groben Grund der Tonware mit blauer und grüner Farbe irgendwann im vierzehnten Jahrhundert. Die Erzeugung verbesserte sich aber ständig und im sechzehnten Jahrhundert erreichte sie mit der Produktion der so genannten „Faenzanischen Weiße“ die höchste Vollkommenheit. Die Keramik war fein weiß (man könnte sie mit Porzellan verwechseln) und man konnte sie mit verschiedenen Nuancen der blauen und gelben Farbe schmücken. Im sechzehnten Jahrhundert kam für die Keramikproduktion der wahre Boom. Am Anfang des sechzehnten Jahrhunderts erschien in den europäischen Häfen der Tee, im Jahr 1616 landete im Hafen von Amsterdam die erste Kaffeelieferung. Venedig erreiche der Kaffee im Jahr 1683, also im gleichen Jahr, in dem die flüchtenden Türken vor Wien bei ihrem Rückzug Säcke mit Kaffee hinterließen und damit die Wiener Kaffeekultur indirekt ins Leben riefen). Im achtzehnten Jahrhundert wurde durch Zugaben von Gewürzen, Milch, Vanille und Zucker auch die Schokolade zu einem Modegetränk. Für das Genuss dieser neuen Getränke war ein neues Geschirr unentbehrlich – also Schalen, Tassen und Kannen.

               Als es schon so ausgesehen hat, dass aus den Tonwareproduzenten Millionäre würden, kam im Jahr 1708 ein beinahe Todesstoß für sie. Johann Friedrich Böttger, ein Alchemist aus Meißen, erfand für seinen Herrn, den Kurfürst August den Starken, das erste europäische Porzellan. Der sächsische Kurfürst wurde dadurch märchenhaft reich und die Produzenten der Tonware in Faenza suchten vergeblich Abnehmer für ihre Ware. Nicht nur der Adel, sondern auch die wohlhabende bürgerliche Stadtschicht wollte zu Hause Porzellangeschirr haben und für die traditionelle Tonware sind lediglich die Bauer geblieben, die allerdings tief in die Tasche haben greifen müssen.

               Im Jahr 1745 erfanden die Majolikaerzeuger in Frankreich den Produktionsvorgang des so genannten „dritten Brennens“, also eines langsamen Vorgangs mit Temperaturen zwischen 700 und 750 Grad, was die Verwendung der gleich satten Farben wie bei Porzellan (Purpurrot, Gold und Dunkelgrün) erlaubte und damit wieder dem Porzellan eine Konkurrenz zu machen vermochte.

               Die Ausstellung im Museum ergänzen keramische Garnituren und Produkte und eine Menge moderner Kunstwerke. Es gibt genug zum Schauen, obwohl der Besucher durch das Museum irrt – oder vielleicht gerade deshalb.

               Übrigens, die Keramik trifft man in der Stadt überall. Es gibt sie an den Hausfassaden und die Tafel mit den Hinweisen an Ärzte- oder Advokatenpraxen sind alle ausnahmslos aus Keramik gemacht.

               Faenza hat aber auch ein entzückendes historisches Zentrum. Es entstand aus zwei miteinander verbundenen Plätzen „Piazza di Popolo“ und „Piazza della Liberta“, das Stadtzentrum ließ die herrschende Familie Manfredi großartig ausbauen. Im Jahr 1474 legte Bischof Federico Manfredi, ein Bruder der Herrscher der Stadt Carlo und Galeotto, den Grundstein einer neuen Kathedrale. Die Dominante des Platzes ist „Palazzo del Podestá“ mit wunderschönen Rennaisancearkaden und das mittelalterliche Rathaus. Alles wird vom Glockenturm „Torre Civica dell Orologio“ überragt. Schön ist auch der Brunnen auf der „Piazza della Liberta“.

               Gleich hinter dem Brunnen steht das „Duomo di San Pietro Apostolo“, also Sankt Peterkirche. Die raue Fassade aus den Backsteinen sprach mich nicht wirklich an – den Marmor gibt es nur auf dem Sockel und aus der Mauer ragen einzelne Backsteine chaotisch hervor.

Na ja, den Ton gab es – im Gegenteil zum Stein – in der Umgebung immer genug. Im Inneren wirkt die Kirche schroff wie alle Kirchen in dieser Gegend, die alle im klassizistischen Still umgebaut und ihres barocken Schmucks beraubt wurden. Nur die Seitenkapellen sind reich geschmückt.

               Sie haben dafür einen guten Grund. Sie beherbergen nämlich eine ganze Reihe von heiligen und seligen Einheimischen, oder eher heiligen, die in Faenza starben und deren Reliquien hier unter ihren Altären ausgestellt werden. Möglicherweise gab es in der Gegend schlechte Luft, dass so viele gerade hier das Ewige gesegnet haben. Beinahe in jeder Kapelle gibt es eine Leiche oder zumindest ihren Teil. In der linken Reihe ist es zuerst der selige Giacomo Filippo Bertoni, der in den Jahren 1454 – 1483 lebte, dann folgt aber unmittelbar ein stärkeres Kaliber in der Person des heiligen Pier Damiani, der in Faenza im Jahr 1072 auf der Rückereise aus Ravenna starb. Er war der engste Mitstreiter des Hildebrands von Soana, der ein Jahr nach dem Tod von Damiani zum Papst Gregor VII. wurde und den Investiturstreit auslöste. Übrigens bereits Damiani hat schon dem Kaiser Heinrich IV., der nach Canossa gehen musste, Leviten gelesen. Sein Skelet wurde in die Kapelle im Jahr 1826 übertragen, dieser Zeit entspricht auch die Verzierung der Kapelle.

Gleich nebenan sind die Überreste vom heiligen Ämilianus ausgestellt. Dieser schottische Bischof starb in Faenza bei seiner Rückkehr von seiner Pilgerreise nach Rom im Jahr 1139 und wurde gleich wie ein Heiliger geehrt.  Links neben der Hauptkapelle gibt es ein Grabmal von heiligen Sabinus. Dieser Märtyrer aus der Zeit des Kaisers Diokletian starb zwar im fernen Spoleto, das Ehepaar Astorgio II. Manfredi und seine Frau ließ aber für den Heiligen zwischen den Jahren 1468 – 1470 einen Marmorgrabmal in Faenza einrichten, der im Jahr 1616 in der Kapelle eingemauert wurde. Auf der rechten Seite der Kirche gibt es die leiblichen Überreste des seligen Nevolons, der in Faenza im Jahr 1280 starb und letztendlich des heiligen Terentius, der in der Nähe von Faenza wie ein Eremit lebte, Blinde heilte und hier um das Jahr 1175 starb.

               Ich gebe zu, dass ich – außer Rom – noch in keiner Stadt so eine Sammlung der heiligen Knochen gesehen hatte. Natürlich, ich war noch nicht überall, die Ausstellung im „Duomo di San Pietro Apostolo“ ist aber imposant. Die Hauptattraktion sind aber keine Knochen, sondern der Altar der Gnadenmadonna im Querschiff links. Sie ist die Patronin der Stadt und der Diözese. Im Jahr 1412 erschien die Madonna einer Frau namens Giovanna de Costumis und versprach, das Wüten der Pest in der Stadt aufzuhalten, was dann tatsächlich geschah. Gebrochene Pfeile in der Hand der Madonna symbolisieren ihre wirksame Fürsprache bei Gott.

               Unweit vom historischen Stadtzentrum gibt es einen großen Militärfriedhof „Faenza Commonwealth War Cemetery“, wo Soldaten der achten britischen Armee begraben sind, die den deutschen Widerstand auf der Via Emilia anfangs April 1945 durchbrachen. In der Armee kämpften nicht nur Soldaten aus Indien, Neu Seeland oder Südafrika, sondern auch das italienische Korps Cremona. Nach beinahe zwanzig Tage dauernden hartnäckigen Kämpfen gelang es, die deutschen Verteidigungslinien durchzubrechen und den Weg nach Mitteleuropa vom Süden zu öffnen.

               Übrigens, Faenza gefiel auch meiner Frau. Während ich im Keramikmuseum irrte, besuchte sie die Geschäfte im Stadtzentrum und war mit der Ausbeute höchst zufrieden. Das Shopping war ein voller Erfolg. Also Faenza ist ein Ausflugsziel für die gesamte Familie.

Gregor Mendel – nepochopený génius, který měl štěstí

Tento článek jsem měl psát už v červenci, když uplynulo 200 let od narození tohoto génia, narozeného v Hynčicích na Novojičínsku. Podnětem, abych ho skutečně napsal, byl ovšem článek Petra Sichrovského, redaktora rakouského časopisu News, který Mendela označil za rakouského vědce pocházejícího z Rakouského Slezska tři hodiny jízdy autem od Vídně.

               Tak dost, řekl jsem si. Dobře Sigmunda Freuda, narozeného v Příboře,  si Rakušáci už zcela přivlastnili, s tím se člověk tak nějak musí smířit. Momentálně objevili Janáčka, narozeného v Hukvaldách a uvádějí ve velkém jeho opery, vloni měla premiéru Jenůfa v Grazu (Tak se v němčině jmenuje “Její pastorkyňa”, protože tento titul se v němčině prostě přeložit nedá) a vídeňská opera připravuje premiéru „Schlaues Füchslein“ za kterýmžto titulem hledejte „Příhody lišky Bystroušky“. Samozřejmě že je Janáček „reprezentantem rakouské moderny“ – i když byl fanatickým českým nacionalistou, který své manželce zakazoval doma hovořit a číst německy, ačkoliv to byla její rodná řeč. Ještě že Rakušáci nechávají na pokoji Palackého, narozeného v Hodslavicích, Komenského, působícího ve Fulneku nebo Karla Kryla, který se sice narodil v Kroměříži, kam se jeho rodiče po okupaci Sudet přestěhovali, ale své dětství a mládí prožil v Novém Jičíně. (Tomu rakouské občanství skutečně vnutit nemůžou) Okres Nový Jičín je očividně semeniště geniálních mozků, a tak jsem se rozhodl, že si Gregora Mendla ukrást nedáme – i když byl etnický Němec a němčina byla jeho rodným jazykem. Mimochodem Hynčice se německy jmenují Heinzendorf a národnostní poměry v dnešním okrese Nový Jičín byly před druhou světovou válkou víc než spletité, prakticky každá obec měla své menšiny a většiny a Hynčice byly tehdy většinově německé.

               Sám Georg Mendel se začal učit česky až během svého studia na filozofické fakultě v Olomouci. Když ho v roce 1843 doporučil profesor Franz augustiánskému opatovi Nappovi, zmínil se, že: „Nemá sice dostatečné znalosti češtiny, je ale připraven se v tomto jazyce zdokonalit.“

               Gregor Mendel se narodil manželskému sedláckému páru Antonovi a Rosině Mendelovým jako Johannes.

Mendlův rodný dům v Hynčicích

Jako jediný syn v rodině malorolníka musel pomáhat na poli a fascinovalo ho zejména roubování stromů. Už jako chlapec převzal do své péče otcův ovocný sad. Jenže v obecní škole v Hynčicích si místní učitel všiml, že malý Johannes předbíhá ve svých vědomostech i své mnohem starší spolužáky – tehdy existovaly jen takzvané jednotřídky, kdy se všechny děti bez ohledu na věk učily společně v jedné třídě. Přemluvil tedy Antona Mendla, aby poslal nadaného chlapce na gymnázium v Opavě.

               Jako šestnáctiletý gymnazista, který nemohl od rodičů očekávat prakticky žádnou finanční pomoc, se malý Johann v Opavě protloukal doučováním bohatých, ale méně nadaných dětí. Když se otec Anton zranil, byl tlak na Johanna, aby se vzdal studia a vrátil na statek, velký. Mendel se ale vzdal svého dědického podílu na statku a přenechal ho své sestře Tereze, takže statek převzal jeho švagr. Po maturitě začal studovat filozofii na univerzitě v Olomouci, když ho ovšem švagr se sestrou přestali finančně zcela podporovat, musel studium ukončit a vstoupil v roce 1843 pod řádovým jménem Gregor do kláštera svatého Tomáše v Brně.

               Tento klášter na dnešním Mendlově náměstí založila kdysi dávno v roce 1323 královna Eliška Rejčka jako klášter cisterciaček.

Starobrněnský klášter

Ten byl ale v roce 1782 císařem Josefem II. zrušen a o rok později dostali jeho budovy do správy Augustiáni, kterým císař vyvlastnil jejich budovy v centru města u kostela svatého Tomáše. Mimochodem v tomto klášteře požíval své hudební vzdělání z thunovské hudební nadace už vzpomenutý Leoš Janáček a z klášterního pivovaru vznikl pivovar Starobrno – produkující k mému úžasu nejpopulárnější české pivo v Rakousku – dostanete ho na mnoha místech v Korutanech, v Grazu například v hospodě Eschenlaube. Janáčkovu hudbu jsme si poslechli při návštěvě Mendlova muzea, které se v bývalém klášteře nachází. Podbarvuje symbolicky prohlídku muzea.

               Vstup do kláštera měl pro nemajetného mladíka několik výhod. Jednak střechu nad hlavou a pravidelnou stravu. Zadruhé obrovskou knihovnu, která nakupovala nová díla a neštítila se ani knih, které církevní ideologii přímo odporovaly, jako byla například díla Charlese Darwina „O vzniku druhů“. Tato kniha byla vydána v roce 1859 a do němčiny přeložena o rok později. Darwin (1809–1882) a Mendel (1822–1883) byli současníci. To, že se v klášterní knihovně nacházela i moderní literatura přímo odporující učení církve, nebyla náhoda, ale zásluha opata Cyrilla Franze Nappa.

Tento pokrokový kněz se zasloužil o rozkvět kláštera na poli kulturním i vědeckém. Sám byl profesorem na bohosloveckém učilišti, ředitel moravských i slezských gymnázií a funkcionář mnoha spolků a institucí. Mendel měl prostě vedle svého nesmírného talentu i velké štěstí.

               Mendel byl na pochopení Darwinových děl připraven. V roce 1857 dostal kněžské svěcení, ovšem brzy přišel opat na to, že je jako kněz prostě nepoužitelný. Místo, aby se koncentroval na Písmo svaté, experimentoval v klášterní zahradě s rostlinami. Poslali ho tedy jako učitele na gymnázium ve Znojmě. Propadl ovšem při přijímacích zkouškách a nebyl přijat ani ke studiu na vídeňskou univerzitu. Teprve díky Nappově intervenci mohl Mendel v letech 1851–1853 jako stipendista studovat biologii a fyziku ve Vídni, ale při závěrečných zkouškách, které by mu umožnily působit jako učitel v těchto oborech, znovu propadl. To bylo zřejmě jak pro Mendela, tak i pro světovou vědu největší štěstí. Ve Vídni měl ovšem možnost navštěvovat kurzy Franze Ungera, zastánce vývojové teorie, který vydal v roce 1851 knihu „Die Urwelt in ihren verschiedenen Bildungsperioden“ čili „Pravěký svět v jeho různých fázích tvoření“. Půda pro budoucí pionýrskou Mendelovu práci byla tedy připravena.

               Mendel Darwina četl, jeho učení ale v některých důležitých bodech korigoval. Zda znal Darwin Mendelovy práce je dodnes otázkou sporu. Jisté je, že Mendelovy práce nebyly natolik populární, aby se do Anglie k poněkud nedůtklivému Darwinovi dostaly. V Mendelově muzeu v Brně se ale traduje, že Mendel svou knihu Darwinovi osobně donesl během svého pobytu v Londýně v roce 1862, kdy se tam zúčastnil velké hospodářské výstavy. a to dokonce s věnováním. Darwin jeho práci ale  nečetl a pokud ji četl, pak genialitu Mendelových zákonů nepochopil. Což nebyl žádný div. Mendelova kniha je prý napsána tak složitě, že naše průvodkyně po muzeu, sama studující genetiku, přiznala, že tomu textu nerozuměla. Mendel nebyl pedagog, ne náhodou u učitelských zkoušek vícekrát propadl. Darwin se navíc zabýval komplexním vývojem přírody a domníval se, že jsou to vlivy okolí, které mění vývoj jedince prostřednictvím miniaturních částic, tzv „gemmul“, která se vlivem prostředí mění. Při opylování rostlin pak podle Darwina byly bylo potřebné přenést množství různých gemmul, aby rostlina dosáhla optimálního vývoje. Mendel se zabýval jednou jedinou rostlinou, hrachem – a definoval dědičnost jako přenos celistvého prvku – genu. Dokázal, že je možné rostlinu opylit i jen jediným zrnkem pylu, aby vznikla plnohodnotná dceřina rostlina.

               Mendelovo stěžejní dílo, ve kterém definoval své zákony dědičnosti platné dodnes, bylo publikováno v roce 1866.

               Jsou to zákony fenotypové (fenotyp je soubor zevních, tedy viditelných znaků)

  1. Zákon o uniformitě hybridů – křížíme-li dominantního homozygota s homozygotem recesivním, jsou všichni potomci stejní – mají znaky dominantního jedince

Jestliže tedy Mendel zkřížil hrách červenokvětý se žlutokvětým, měly všechny rostliny druhé generace červené květy

  • Zákon o štěpení v potomstvu hybridů – Při křížení heterozygotů je možno poměr vzniklých fenotypů vyjádřit poměrem malých čísel (3:1 nebo 1:2:1)

Když křížil rostliny druhé generace, měly tři ze čtyř květy červené a jeden květ žlutý, genetická informace tedy nezmizela, byla přenášena dále, i když ve fenotypu nebyla viditelná.

  • Zákon o nezávislosti dědičnosti znaků – různé vlastnosti rostlin jsou dědičné nezávisle na sobě, tedy každý znak je vázán na svůj vlastní gen

Zákony genotypové se zabývají přenosem genů a říkají:

  • Zákon o samostatnosti alel: Genotyp je soubor samostatných genů určujících znaky. Každý znak je určen dvojicí samostatných alel.
  • Zákon o segregaci alel: Dvojice samostatných alel se při zrání rozcházejí a do každé gamety přechází jedna z obou alel.
  • Zákon o nezávislé kombinaci alel

Mendel se nezabýval jen a pouze svým hrachem ale jeho práce na zahradě ho logicky přivedla i ke sledování počasí. Hlásil pravidelně lokální změny klimatu na „Centrální úřad pro meteorologii a zemský magnetismus“, založený v roce 1851 ve Vídni – od tohoto data máme měření teplot a srážek, s kterými se porovnáváme dodnes.

Mendel měl štěstí, že opat Cyrill Franz Napp jeho práce podporoval, i když mu muselo být zřejmé, že odporují církevním dogmatům. Když opat v roce 1867 zemřel, zvolili mniši jedenácti hlasy z dvanácti Gregora Mendela svým novým opatem. Mendel byl uznávaným odborníkem v oboru pěstování a šlechtění rostlin. I když jeho genetickou nauku nikdo v té době nepochopil, byl za své zásluhy v oboru zemědělského bádání vyznamenán v roce 1872 komturským křížem řádu Františka Josefa za zásluhy ve veřejném životě a církvi.

Mendel zemřel v roce 1884. Requiem v kostele Starobrněnského kláštera dirigoval Leoš Janáček. V témže roce dal jeho nástupce na klášterním dvoře všechny jeho práce veřejně spálit. Všechny jeho poznámky, deníky a nepublikované práce byly tak zničeny.

               Mendel zemřel nepochopen. V roce 1883 krátce před svou smrtí, prohlásil: „Mé vědecké práce mi přinesly mnoho uspokojení a jsem přesvědčen, že to nebude dlouho trvat, než celý svět uzná výsledky mé práce.“ 

Gregor Mendel

            Teprve okolo roku 1900 byly Mendelovy spisy znovu objeveny, pochopeny a uvedeny do praxe.

               Věděli jste, že řepkový olej byl původně odporně hořký a byl používán pouze jako svítidlo do lamp? Díky křížení rostlin řepky podle Mendelových zákonů se postupně podařilo vyvinout rostlinu produkující chutný olej, bez něhož si dnešní kuchyni sotva dokážeme představit.

               Uznání se géniovi z moravských (ne slezských, jak mylně tvrdí Peter Sichrovsky) Hynčic dostalo až po jeho smrti.

               V 2.října 1910 byla na „Klášterním náměstí v Brně postavena jeho socha a náměstí bylo přejmenováno na „Georg-Mendel Platz“, a tak se jmenuje – v české verzi – dodnes.

               V témže roce byla v Lundu ve Švédsku založena „Mendelska Sällskapet“ čili Mendelova společnost. Vysoká zemědělská škola v Brně, založená 35 let po Mendlově smrti, se jmenuje Mendlova univerzita. Od roku 1965 se uděluje „Medaile Gregora Mendla“ za výzkum na poli všeobecné biologie.  A hlavní budova „Universität für Bodenkultur“ ve Vídni nese jeho jméno. Ale to už jsme zase tam, kde jsme byli na začátku tohoto článku. Ale upřímně – Gregor Mendel byl skutečně mnohem víc občanem Rakousko-Uherské monarchie než Čechem.

Svědkové Babišovi

               Znáte je. Stojí na náměstích a očekávají v náboženském vytržení příchod svého idolu. Klekají si před ním, líbají jeho knihy. Jejich prostředky diskuse s jinak myslícími jsou nadávky, plivance, případně rány. Nejsou ochotni za žádných okolností nechat svého spasitele znevážit nebo zpochybnit jeho úlohu při záchraně jejich vlasti. Jsou totiž „flastenci“. Přitom jim nevadí ani trochu, že jejich spasitel neumí pořádně česky, že lže a krade kudy chodí, že právě stojí před soudem, protože nejenže zpronevěřil 50 milionů korun evropských dotací, ale nechal vlastního syna unést na Rusy okupovaný Krym pod dohledem dvou obskurních ruských osob Protopopových. Snažit se s nimi diskutovat je stejně marné, jako snažit se vyvrátit víru svědků Jehovových. Že jsou členkami této sekty i dvě mé někdejší spolužačky ze třídy mě sice šokuje, ale nehodlám s nimi diskutovat. Z důvodu uvedeného výše.

               Babišovo hnutí ANO má konstantní podporu 30 procent obyvatelstva, a nic na tom nemění, jaký nesmysl vůdce řekne nebo neřekne, co udělá nebo neudělá. ANO je hnutí jednoho muže, lidé, kteří ho podporují, nemají zájem o Dluženu Schillerovou nebo blablíčka Havlíčka. Chtějí Babiše, který jim toho tolik slíbil, ale ještě neměl možnost splnit, protože mu v tom bránila demokracie, těch několik posledních nezávislých novinářů a hlavně opozice, která si dovolila drzost neslýchanou, totiž vyhrát volby. (Nazývejme je všechny dohromady Babišem nebo spíše Markem Prchalem vymyšleným termínem – polistopadový kartel). Je zřejmé, že něco takového se už nesmí opakovat. Pryč se svobodnými volbami, poklekněte před Mesiášem! Na Babišově podpoře by nic nezměnilo, ani kdyby byl Babiš v současném procesu odsouzen a skončil ve vězení. Získal by tím jen aureolu mučedníka a ta Mesiášům sluší.

Ostatně těch padesát milionů zpronevěřil přece Evropské Unii čili je dostal z Bruselu do Česka. Je to vlastně hrdina, moderní Jánošík, který stejně jako jeho někdejší krajan bohatým bere. S tím dáváním chudým to jde taky, i když už ne z jeho, ale ze státního rozpočtu. Ale do toho přece přispívají ti, kdo peníze mají, kteří je vydělali, tak ať platí. Jestliže je hnutí ANO politickou divizí Agrofertu, pak se může Česká republika stát ekonomickou divizí stejného koncernu, poskytující mateřskému podniku servisní služby. A zabezpečující tok peněz z Bruselu (případně od českých  daňových poplatníků) do centrály koncernu.

               Není to fenomén pouze český. Stejně reagují i příznivci Trumpovi či Orbánovi. A tento fenomén už dávno není racionální. S rozumem a s pokusem o diskusi zde nemáte nejmenší šanci něco dokázat. Jedná se o víru a víra je čistě emocionální záležitost. „Ratio“, čili rozum a „fides“, čili víra, stály vždycky v nesmiřitelném protikladu, marně se je Tomáš Akvinský snažil uvést do souladu. Vysloužil si sice za svou práci na tomto poli titul „doctor angelicus“, přesto se u nepodařilo tento nesmiřitelný rozpor v myšlení odstranit.

               Kult spasitele v politice není nic nového. Za takového spasitele považovali Němci Hitlera, Francouzi Napoleona, Rusové Putina. Ovšem spasitelé nepřicházejí jen tak z ničeho nic. Není možné, aby se mesiáš objevil jen proto, že se mu právě chce a hned získal přitažlivost krysaře. Doba musí být pro spasitele zralá.

  1. Spasitel může přijít jen v době obtížné. Potřebuje totiž frustrované posluchače, kteří su chtějí léčit svůj mindrák. Tak to bylo v Německu poníženém Versaillským mírem po první světové válce, tak to je v Rusku po rozpadu ruského impéria nazývaného Sovětský svaz. Nebo v Česku, kde se spousta lidí cítí být okradena, protože v době privatizace státního majetku zůstali stát stranou, nic na ně nezůstalo a mají pocit křivdy a ponížení. Prostě doba musí být pro Spasitele zralá. Byla zralá na přelomu letopočtů, ale bohužel byla zralá i v Německu třicátých let, v Rusku v prvním desetiletí dvacátého prvního století a zdá se, že u nás dozrává právě teď.
  2. Spasitele potřebuje společnost, která má strach. Samozřejmě, že pravý populista nezapomene strach šířit. Líčí existující i neexistující nebezpečí a hrozby, aby mohl slíbit, že on je ten jediný, kdo je schopen své ovečky ochránit. Nejlepší cestou je vymyslet si takové nebezpečí, které je hodně nepravděpodobné, aby své příznivce takovým odhalením překvapil. (Jako je jedovatost očkování nebo deep state, tedy spiknutí pedofilních demokratický politiků). Čím je taková konspirační teorie absurdnější, tím větší má naději na úspěch. Protože víra zvítězila nad rozumem. Pokud by totiž byla taková teorie rozumem pochopitelná, bojoval by rozum s vírou stále o zvažování argumentů. Pokud musí být rozum vypnut, aby byla konspirační teorie přijata, je vítězství víry úplné. V tom okamžiku totiž, když ONI uvěří, stávají se „vědoucími“, což je logicky povyšuje nad „nevědoucí masu“. Mají pocit výjimečnosti a chytrosti, kdo by po něčem takovém netoužil? Všechny mindráky z nízkého příjmu, rodinných konfliktů, dětí, které opustily rodný dům a nechtějí se s rodiči stýkat, jsou najednou jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Člověk se stává hodnotnějším, stává se součástí „vědoucích“, členem sekty.
  3. Spasitel musí mít prostředky, jak své myšlenky šířit. Hitler odhalil možnosti rádia, nového prostředku propagandy, která mu poskytla na tu dobu nebývalé možnosti. K tomu měl Josepha Goebbelse, který s tímto novým prostředkem uměl geniálně zacházet. Trump měl svého Brandona a twiter. Babiš svého Marka Prchala, své noviny, kde si platí oddané novináře a „Čau lidi.“ Důležité pro vytvoření sekty je pravidelnost příspěvků. Členové skupiny „věřících“ se musí na vystoupení svého idolu těšit, musí se třást dny nebo aspoň hodiny nedočkavostí, jaké myšlenky jim zase sdělí. Protože o jeho genialitě nepochybují, převezmou je ihned za své. Bez korektur, jedna ku jedné. „On to řekl“. To byla už argumentace žáků Pythagorových.
  4. Spasitel může nabízet snadná a rychlá řešení. Největší slabinou demokracie je její pomalost. Než něco projedná a prosadí, utíká čas. Lidé nejsou trpěliví a spasitel jim nabízí rozhodnout okamžitě, v řádu minut či hodin. Zda budou taková rozhodnutí správná? To už přece nebude nikdo posuzovat. První starostí každého populisty po převzetí moci je, aby už žádné další svobodné volby nebyly. Aby mu nikdo nemohl nesplnění svých slibů předhazovat. Věřící, tedy jemu oddaní voliči, si toho stejně nevšimnou. Jak říkal Jan Masaryk, věřit je mnohem snadnější než přemýšlet. Z přemýšlení bolí hlava.

Spasitel ovšem nemůže být demokratem. Protože jeho slovo je absolutní pravdou, nemůže připustit diskusi nebo dokonce volby. Proto vytváří ve svých příznivcích pocit, že jsou ohroženou případně pronásledovanou menšinou. Menšina nemůže vládnout prostřednictvím demokracie, protože by ji většina přehlasovala. Moc je tedy třeba převzít a uplatňovat násilím. Jakýkoliv prostředek je k tomu dobrý. Trump vytvořil chiméru „ohroženého bílého muže“. Demografická situace ve Spojených státech, kde přibývá stále více hispánců a afroameričanů vyvolává v bílé populaci smíšené pocity. Odjakživa měli v politice i v ekonomii země rozhodující slovo. Teď hrozí, že by o něho mohli přijít. Ozve se volání po násilí a oni ho vyslyší. Nejsou-li početnější, musí vyhrát tím, že budou silnější a odhodlanější. A prosadit svou vůli tímto způsobem. Útok na Kapitol byl jen prvním – mírným – otřesem, který jen oznamuje blížící se zemětřesení.

               Demonstrace na Václavském náměstí byla podobným fenoménem. Demonstroval tam „chytrý a pracovitý český člověk“ proti okrádání z Bruselu. Že peníze do České republiky z Bruselu proudí a neodcházejí tam, je zbytečné připomínat. Tomu oni „vědoucí“ nikdy neuvěří.

Spasitel samozřejmě potřebuje svou církev, aby udržovala jeho kult. Ta se skládá z poslušných služebníků a kazatelů, jako jsou Schillerová nebo Havlíček, ale jsou v ní i intrikánští biskupové, kteří chtějí využít kult svého pána k vlastnímu prospěchu, jako Jaroslav Faltýnek, a – zdá se – i takoví, kteří použili popularitu svého pána jako odrazový můstek k nastartování vlastní, do jisté míry nezávislé kariéry – jako severomoravský hejtman Ivo Vondrák. Ti by mohli ovšem mesiáši časem lézt na nervy. V sektě se vyžaduje naprostá poslušnost a závislost na vůdci.

A naprostý nedostatek skutečných osobností. To se ukázalo v senátních volbách. I když kandidáti hnutí ANO postoupili do druhého kola, do senátu se nakonec dostali jen tři. Už i proto, že se Andrej Babiš soustředil hlavně na Jihlavu, kde chtěl za každou cenu protlačit do senátu svou zaměstnankyni Janu Nagyovou, mající proti zkušenému matadorovi Miloši Vystrčilovi minimální šance, zatímco například v Kroměříži by stačilo nepoměrně méně námahy, aby jeho kandidátka Lucie Pluhařová porazila známou proruskou a proticovidovou dezinformantku Janu Zwyrtek Hamplovou. Mesiáš vsadil na špatného koně, ovšem při své snaze mu byly souhrnné výsledky jeho hnutí víceméně ukradené. Šlo mu o to, ovlivnit vlastní soudní proces v kauze Čapí hnízdo. Svědčí to o Babišovu politickém diletantismu, který musí vidět každý, kdo ho vidět chce. Jeho příznivci to ovšem nechápou a ani pochopit nechtějí. Je zbytečné jim to vyprávět.

Sektu Babišových příznivců je třeba brát vážně. Je to v České republice s třiceti procenty populace nejpočetnější náboženská organizace převyšujíc svým počtem počet katolíků. (Ke katolické víře se v roce 2011 hlásilo 10,47 procent obyvatelstva tedy třikrát méně, ostatní církve tu raději ani neudávám). A víra Babišových svědků je pevná, v podstatě neotřesitelná. Kdyby stavěli svému spasiteli chrámy a chodili se do nich k němu modlit, nedalo by se proti tomu zřejmě nic namítat (pokud by to stavěli za své nebo za jeho peníze a nežádali na to příspěvky ze státního rozpočtu či z fondů Evropské Unie). Ovšem oni chtějí, aby v Babiše uvěřilo i oněch sedmdesát procent obyvatelstva, kteří v něho nevěří. A hodlají k tomu zbytek společnosti přinutit po dobrém nebo po zlém. Náboženské války nikdy nepřinesly nic dobrého. Jen nenávist, zmar a nekonečné utrpení.  Kristus řekl „Mé království není z tohoto světa.“

               To Babišovo z tohoto světa je. A jak!

Urbino

               Urbino ist ein Schmuckstück der Renaissancearchitektur. So schaut es nämlich aus, wenn der Bauherr dem Architekten sagt, dass Geld keine Rolle spielt. Welcher Architekt möchte so einen Satz nicht hören? Seine Fantasie bekommt Flügel und die unbeschränkten finanziellen Möglichkeiten lassen  – sein schöpferisches Talent vorausgesetzt – Werke von unbegrenzter Schönheit entstehen. So war es auch bei dem Herzogpalast in Urbino.

               Urbino ist ein kleines Nest inmitten der italienischen Berge in der Province Marche. Es hat ungefähr 15 000 Einwohner aber auch eine Universität, die im Jahr 1508 von der Familie De la Rovere gegründet wurde und die derzeit von ungefähr 15 000 Studenten besucht wird. Die Folge ist der Eindruck einer jungen Stadt. Auf den Straßen trifft man laute junge lächelnde Menschen, was die gute Laune und die Attraktivität der Stadt wesentlich erhöht. Wenn man dann die Stadt in den ersten Julitagen besucht, wenn es die Zeit der Promotionen gibt, merkt man es noch deutlicher. Auf den Straßen der Stadt um die Universität laufen nämlich Absolventen mit Lorbeerkränzen auf den Häuptern, umkreist von stolzen Familienmitgliedern, alle natürlich feierlich angezogen – es ist eine Augenweide. Junge Italerinnen übrigens verlassen niemals das Haus oder die Wohnung ungepflegt („um jederzeit den Mann ihres Lebens treffen zu können“). Am Tag des Schulabschlusses gilt das dann noch viel mehr.  Urbino ist einfach ein Lobeslied an die Schönheit. An die menschliche sowie auch an die architektonische.

               Die Bedeutung der Stadt übertraf bei weitem ihre Größe, den Höhepunkt erreichte Urbino im fünfzehnten Jahrhundert, als hier der Herzog Federico de Montefeltro residierte. Wann die Familie Montefeltro in den Herzogstand erhoben wurde, ist nicht ganz klar. Nach Urbino wurden die Grafen von Montefeltro aus einer kleinen Burg nahe Rimini als kaiserliche Vikare von Kaiser Friedrich I. Barbarossa im Jahr 1155 eingesetzt. Die Provinz „Marche“ also „Marke“, war immer eine Pufferregion, wo der Kaiser mit dem Papst ihre Kräfte gemessen haben. Also kein Wunder, dass eine weitere Beschenkung der Familie Montefeltro vom Enkelsohn Barbarossas, Friedrich II., der einige Jahrzehnte mit Päpsten unerbittliche Kämpfe führte, stattfand. Aber wann traten die Montefeltros in den Rang der Fürsten, also der Herzöge und Souveräne? In Wikipedia las ich, dass es im Jahr 1442 war, eine andere Quelle behauptet, dass der erste Herzog von Urbino der bereits erwähnte Federico war, der allerdings seine Herrschaft erst im Jahr 1444 antrat. Und um noch ein bisschen mehr Chaos in die Sache zu bringen, feiert Urbino gerade heuer, also im Jahr 2022, 600 Jahre der Herzogstumentstehung.  Laut örtlichen Chronisten wurden die Montefeltros nämlich von den Päpsten (es müsste dann der in der Konstanz gewählte Martin V. gewesen sein) in den Herzogstand bereits im Jahr 1422 erhoben. Unbefangene Historiker schreiben diese Tat Eugen IV. zu, der im Jahr 1431 Papst wurde und einige behaupten sogar, dass Federico de Montefeltro vom Papst Sixtus IV. zum Herzog erhoben wurde, der allerdings sein Amt im Jahr 1471 antrat.

               Grundsätzlich ist es egal, wichtig ist, dass der „Palazzo ducale“ ein wirklich würdiger Sitz eines Fürsten ist.

Alles in der Stadt dreht sich um den bedeutendsten Sohn der Stadt Federico (Also nicht ganz alles, aber darüber später, die Stadt hat noch weitere weltbekannte Personen im Talon). Federico war ein Condottiere, also ein Heerführer, allerdings kein gewöhnlicher. Er hatte den Ruf eines Unbesiegbaren und deshalb wollten ihn immer alle Fürsten, Stadtrepubliken oder sogar Päpste anwerben, wenn sie wieder einmal irgendwo einen Krieg angezettelt haben. Es war praktisch. Als der Feind erfuhr, dass die Truppen des Gegners von Federico kommandiert wurden, gab er meistens sofort auf und kapitulierte. Damit sanken wesentlich die Kriegsführungskosten und Federico durfte unverschämte Honorare für seine Dienste verlangen. Aus diesem Geld hat er dann seinen Palast bauen lassen, aber nicht nur das. Federico war ein leidenschaftlicher Leser (vielleicht gerade deshalb gewann er überall. Stellen Sie sich vor: ein General, der lesen konnte, das ist sogar heutzutage eine Seltenheit) und Büchersammler. Die Buchdruckerei feierte gerade ihre Geburtsstunde, Federico sammelte also Manuskripte, die er kopieren ließ. In diese seine Leidenschaft investierte er eine unvorstellbare Geldsumme von 30 000 Dukaten. Um seiner Bibliothek ein entsprechendes Niveau zu verleihen, engagierte er für ein nicht gerade kleines Honorar Ottavio Ubaldini, einen der größten Gelehrten der damaligen Zeit, um Bücher für seine Sammlung auszuwählen. Zum Schluss gab es in seiner Bibliothek 900 Schriften. 600 in Latein oder auf Italienisch, 168 auf Griechisch, 86 auf Hebräisch und zwei auf Arabisch.

               Nicht umsonst schrieb gerade an seinem Hof Baldesar Castiglione sein Buch „I libro del Cortegiano“ also „Das Buch über einen Hofmann“, das ein ideales Bild eines Herrschers beschreibt, der Federico verdächtig ähnlich ist.

               Der einzige Condottiere, der Federico wirklich ärgerte, war Sigismondo Malatesta von Rimini. Der hatte nicht vor, sich zu ergeben und behauptete sogar, er wäre ein besserer Heerführer als Federico. So eine Frechheit! Der mit Federico befreundete Papst bildete eine große Koalition, die Sigismondo letztendlich im Jahr 1463 bei Cesena besiegte. Natürlich unter dem Kommando des Herrschers von Urbino.

               Der Herzogpalast in Urbino ist einfach atemberaubend. Schon das Treppenhaus aus Marmor, breit und mit niedrigen Stufen, damit auch ein Pferd diese Treppen besteigen konnte, wirkt imposant. Federico ließ sich in einer Nische im Treppenhaus wie ein römischer Imperator darstellen. Der Palast umgibt einen viereckigen Hof mit wunderschönen Renaissancebögen und hat repräsentative Räume für den Herzog sowie auch für die Herzogin. Federicos Gattin Battista Sforza, eine Nichte des Gründers des Ruhmes der Sforzafamilie Francesco, bewohnte einen eigenen Palastflügel – bereits damals waren getrennte Schlafräume in der Mode. Gleich am Anfang des Palastbesuches gibt es den Hochzeitssaal, wo diese zwei in den Ehebund traten. Die Tatsache, dass der Condottiere Sforza, der sich bis zum Herzogshut in Mailand durchkämpfen konnte, seine Nichte mit Federico verheiratete, war eigentlich eine Anerkennung der Fähigkeiten seines Kollegen. Über den dritten von den damaligen Condottieri, Sigismondo Malatesta, habe ich bereits genug geschrieben, den vierten – Jacopo Piccinino – ließ der psychopatische neapolitanische König Ferrante töten und dann für seine Leichensammlung ausstopfen.

               Die persönlichen Räume des Herzogs Federico, vor allem sein Arbeitszimmer „studiolo“, befinden sich hinter der unglaublich schönen westlichen Fassade des Palastes. Alle Türe haben Marmorrahmen mit Intarsien, die Wände sind mit Gobelins und Bilder geschmückt. Es gibt gleich zwei riesige Säle, der erste ist der Krönungssaal, der zweite bekam den Namen „Nachtwachesaal“, weil hier regelmäßig lange in die Nacht großartige Feste gefeiert wurden. Es gab genug Geld und genug Gründe zu feiern.

               Federico finanzierte an seinem Hof berühmte Künstler. Unter ihnen war Luca della Robia, der die ursprüngliche Fassade des Doms in Florenz schuf. In Urbino ist er Autor des Portals aus Terrakotta an der Kirche des heiligen Dominik, die gegenüber dem Herzogpalast steht. Am Hof wirkte auch Piero della Francesca, von ihm stammen Portraits von Francesco (aber auch seines Konkurrenten Sigismondo von Rimini). Am Hof Federicos war auch ein bestimmter Giovanni Santi tätig, ein Flüchtling aus dem Städtchen Colbordola, das von den Truppen aus Rimini zerstört wurde. Dieser talentierte Maler (seine Werke findet man heute in Museen in Florenz, London und Rom) arbeitete sich zum Hofmaler empor, er kaufte in der Stadt ein Haus, das sich in der Straße, die den Namen seines Sohnes Raffaello Santi trägt, befindet. Das ist nämlich der zweite der gebürtigen Urbinesen, den man nicht außer Acht lassen kann.

Raffaello wurde im Jahr 1483 in Urbino geboren und lebte hier die ersten sechzehn Jahre seines Lebens. Dieser außergewöhnliche Maler und Architekt ist in Urbino nur durch zwei seine Werke vertreten – erstes ist die so genannte „Stumme“, ein Portrait einer adeligen Dame. Dieses Bild befindet sich in „Palazzo ducale“. In Raffaelos Geburtshaus ist dann ein Fresco „Madonna mit dem Kind“. Manche Forscher vermuten den Vater Raffaellos Giovanni als Autor, andere behaupten, dies wäre die erste Arbeit Raffaellos, die er noch unter Aufsicht seines Vaters schuf.

Sein Geburtshaus ist gefüllt mit Kopien seiner Werke, die werden aber nicht so hochgeschätzt. Giovanni starb im Jahr 1494, als Raffaello elf Jahre alt war (seine Mutter starb sogar schon früher). Raffaello verließ also im Jahr 1500 Urbino. Er ging nach Perugia, wo er eine Ausbildung bei Meister Pietro Vanucci, genannt Perugino, genoss. Er kam nie mehr nach Urbino zurück, er starb jung im Jahr 1520 in Rom. Sein Geburtshaus ist ziemlich geräumig mit einem kleinen Hof und einer Kolonnade. Giovanni Santi musste also relativ wohlhabend gewesen sein. Die Stadt Urbino ist auf ihren Sohn gehörig – möglicherweise sogar ungehörig – stolz, Raffaellos Namen begegnet man hier auf jedem Tritt und Schritt. 

               Der dritte berühmte Sohn der Stadt war Papst Klement XI., mit eigenem Namen Francesco Albani, geboren in Urbino im Jahr 1649. Er war Papst in den Jahren 1700 – 1721.

Nach ihm heißt das Museo Albani neben dem Dom. Seine Statue befindet sich nicht nur vor dem Dom, sondern auch in der Bramantestraße auf dem Weg vom Tor der heiligen Lucia in Richtung Stadtzentrum. Auch Donato Bramante, der später Rom baute, gehörte zur Künstlerschule von Urbino, er wurde von Luciano Laurano ausgebildet, vom Architekten, der den Herzogspalast in Urbino baute. Bramante verließ Urbino im Jahr 1476 in Richtung Mailand und später ging er dann nach Rom. In Urbino trägt eine der wichtigsten Straßen seinen Namen.

               Papst Klemens XI. hatte es in seinem Amt nicht gerade einfach. Bereits im ersten Jahr seines Pontifikats entflammte der Spanische Erbfolgekrieg, in dem er zuerst auf der Seite Ludwigs XIV. von Frankreich stand. Als sich aber der Blatt nach der Schlacht bei Blenheim gewendet hat und die kaiserliche Armee in den Kirchenstaat eingefallen ist, musste auch er die Seiten wechseln. Als aber Kaiser Josef I. im Jahr 1711 starb, mussten die Habsburger wieder in die Defensive und der Papst mit ihnen. Zusätzlich zu diesem Leiden hat ihn der branderburgische Kurfürst Friedrich III. zu Weißglut gebracht, der sich ohne päpstliche Genehmigung im Jahr 1700 zum preußischen König proklamierte. Papst hat zwar seinen Königstitel niemals anerkannt und er nannte den preußischen Herrscher immer nur „Kurfürst von Brandenburg“, das war aber ungefähr alles, was er dagegen tun konnte. Wenn man in Rom eine Spur dieses Pontifex suchen würde, sollte man in die Kirche „Basilica Santa Maria degli Angeli“ gehen. Es ist ein geniales Werk von Michelangelo, der diese Kirche aus einer alten römischen Therme schuf. Auf dem Boden in der Kirche befindet sich der Meridian, den hier gerade Papst Klemens XI. platzieren ließ, als er den gregorianischen Kalender von einer Gruppe Wissenschaftler überprüfen ließ.

               Der Dom von Urbino ist von außen großartig, er ist ein riesiges Renaissancegebäude, auf dem, wie es in Italien schon Brauch ist – eine klassistische Fassade geklebt wurde. Es ging nicht anders, der Dom wurde von einem Erbeben im Jahr 1789 schwer beschädigt und bis zum Jahr 1801 praktisch neu aufgebaut. Der Eindruck ist nicht schlecht, der Klassizismus und die Renaissance harmonieren gut miteinander.

Das Innere der Kirche ist einfach, ebenso klassizistisch, mit Bildern von Barockmeister Federico Barocci – eine Menge seiner Bilder ist auch im Herzogspalast aufgestellt.

               Wenn man die Stadt Urbino von oben sehen möchte – was sich wirklich auszahlt – ist es notwendig zur Festung „Fortezza Albornoz“ oberhalb des „Parco della Resistenza“, das nach den Opfern des Widerstandes gegen Nazismus in der Zeit des zweiten Weltkrieges benannt ist, aufzusteigen

               Federico de Montefeltro hatte lediglich einen Sohn Guidobaldo, der starb im Jahr 1508 kinderlos. Er wurde aus der Stadt von Cesare Borgia vertrieben und nach seinem Tod übernahm die Familie della Rovere die Regierung in der Stadt (aus dieser Familie stammte Papst Julius II., der Papst in den Jahren 1503 – 1513 war und nicht vergaß, seine eigene Familie mit Herzogtum von Urbino reichlich zu beschenken. Nur für drei Jahre 1516 – 1519 wurde Lorenzo Medici Herzog von Urbino. Dank dieser Tatsache konnte seine Tochter Katharina den Titel Prinzessin von Urbino tragen, obwohl sie diese Stadt nie gesehen hat. Sie wurde im Jahr 1519 in Florenz geboren und ihre Eltern starben 15 und 21 Tage nach ihrer Geburt. Ihr Titel spielte aber eine wesentliche Rolle, als sich ihr Onkel Papst Klemens VII., mit eigenem Namen Giulio di Medici, erfolgreich bemühte, seine Nichte mit dem zweitgeborenen Sohn des französischen Königs Franz I. Heinrich zu verheiraten. Als Tochter eines reichen Kaufmanns Medici hätte sie keine Chancen und die Medici durften in Florenz, das auf seiner republikanischen Tradition beharrte, keine Titel tragen, obwohl sie in der Stadt viele Jahre inoffiziell herrschten. Dank ihres Titels Prinzessin von Urbino wurde Katharina später französische Königin und organisierte eines der furchtbarsten Gemetzel der Menschengeschichte – die Bartholomäusnacht in Paris im Jahr 1572.

               Die Familie De la Rovere übernahm im Jahr 1519 wieder die Macht in Urbino und im Herzogspalast ließ sie sich private Apartments im zweiten Stockwerk einrichten. Man kann sie besuchen, sie dienen als eine Pinakothek. Nach dem Aussterben der Familie De la Rovere im Jahr 1631 schloss Papst Urban VIII. Urbino an den Kirchenstaat an und die Stadt verlor ihre Bedeutung. Aus dieser Zeit stammt der ägyptische Obelisk, der im Jahr 1737 vor dem „Palazzo ducale“ aufgerichtet wurde.

               Natürlich zum Schluss eine immer wichtige Frage: Was sollte man in Urbino essen? In Rimini werden überall als ein Schnellimbiss „Piadine“, also Fladenbrot aus Mehl, Eier, Salz und Wasser angeboten. In Urbino heißt ein ähnliches Gericht „Cresce“, bzw. „Cresce sfogliate“. Neben Mehl, Eier, Schweinschmalz und Milch erhalten sie nur mehr Salz und Pfeffer. Ihr Ursprung muss man wieder einmal in der Zeit der Herrschaft Federicos de Montefeltro suchen. Federico mochte als ein Soldat einfache Gerichte. Als er aber seine Gäste bewirten sollte, wollte er ihnen doch etwas Besseres servieren, und so wurde in dem traditionellen Fladenbrot auch Milch, aber vor allem in dieser Zeit der rare und geschätzte Pfeffer beigemischt. In so einen Fladen kann man alles einwickeln, die einfachste Füllung ist „Prosciuto crudo“, Käse oder Rucola. Und ein Schnellimbiss für Tausende hungrige Studenten ist fertig. Deshalb gibt es in Urbino „Cresceriae“ an jeder Ecke.

Návrat italského fašismu – 100 let od Mussoliniho “Pochodu na Řím”

               Vlastně jsem chtěl tento článek publikovat až koncem října, ale výsledky (i když očekávané) italských voleb mě nutí, abych stoleté výročí vítězství italského fašismu vzpomenul už o měsíc dřív – protože bez jednoho měsíce o sto let později se tento fenomén zase vrací.

               Vítězka voleb Giorgia Meloni se svými „Fratelli d´Italia“ se totiž k odkazu Benita Mussoliniho nepokrytě hlásila a neváhala někdejšího fašistického diktátora označit za „velkého politika“. Sice před volbami svou rétoriku zmírnila a snažila se od někdejšího fašistického režimu držet odstup, což se ovšem dá vzhledem na její předchozí působení považovat pouze za předvolební taktiku. Znamená to, že na rozdíl od našich fašistů není hloupá a o to je nebezpečnější.

               V Bruselu způsobilo vítězství Meloniové paniku, nejinak je tomu zřejmě i v centrále NATO. I když Itálie, svou zadlužeností odkázaná na finanční pomoc EU, zřejmě nebude chtít z Unie vystupovat, dají se očekávat velké problémy, které řádově převýší problémy, které EU působí už po řadu let Viktor Orbán. Ostatně ten, stejně jako Vladimír Putin v Moskvě, vítězství italské pravice euforicky pozdravil. Meloniová se totiž – pokud bude chtít vytvořit pravicovou vládu – bude muset spojit s Mattheem Salvinim, jehož strana Liga Nord je už po roky financována z Moskvy a Salvini rád pózuje v tričku s portrétem kremelského diktátora, a s politickou zkamenělinou Silviem Berlusconim, který je známý svým osobním přátelstvím s Vladimírem Putinem.

Mají údajně stejného plastického chirurga. Berlusconi svými intrikami přivedl vládu Maria Draghiho k pádu a už před volbami dal jasný signál, kam se bude italská politika, na níž se bude podílet, ubírat, když vyhlásil, že Putin byl k válce donucen a chtěl pouze vyměnit vládu v Kyjevě za slušné lidi.  Stejně jako Viktor Orbán dává Berlusconi vinu za napadení Ukrajiny Západu. Můžeme tedy počítat s odklonem Itálie od jednotné protiruské fronty a příklonu k ruské agresivní politice. Italové s podporou fašistického moskevského režimu nebudou mít velké problémy. Dalo by se říct, že se Itálie „vrací ke svým kořenům“.

               Benito Mussolini neměl problém spojit se s nacistickým režimem v Berlíně. Jeho politická dědička Giorgia Meloni nebude mít problém spojit se s nacistickým režimem v Moskvě.

               Ale napřed si řekněme něco o Benitovi Mussolinim a jeho politickému vzestupu po první světové válce.  Benito se narodil 29.července 1883 v městečku Predappio v provincii Emilia Romana nedaleko města Forli. Byl původně nadšeným marxistou, ovšem Leninovo hospodářské fiasko v Rusku ho od idey znárodnění průmyslu odradilo. Podle Paula Johnsona se Mussolini v roce 1919 rozhodl, že kapitalismus nezničí, ale využije. 25.března 1919 založil s e svými přáteli novou stranu. Ta měla v programu částečnou konfiskaci finančního kapitálu, kontrolu zbývajícího hospodářství korporativními hospodářskými radami, vyvlastnění církevních statků, zemědělskou reformu a odstranění monarchie a senátu. Program nové strany byl inspirován myšlenkami Kurta Eisnera, na kterého se Mussolini hojně odvolával. Kurt Eisner se pokusil v listopadu 1918 vytvořit komunistickou republiku v Bavorsku. Byl 21.února 1919 zastřelen na mnichovské ulici, k čemuž – jak mě poučila mnichovská průvodkyně – měli Bavoráci hned čtyři dobré důvody – byl komunista, Žid, Prušák a intelektuál. Každý jednotlivý z těchto důvodů už prý v Bavorsku stačí na zdůvodnění vraždy.

               Už tato skutečnost, že budoucí fašistická strana čerpala svou ideologii v komunismu, svědčí o tom, jak si mají tyto dva politické směry blízko. Jejich problémem je, že bojují o stejné voliče a neváhají sáhnout k násilí. Násilně se ale v té době chovali především italští socialisté, v Mussolinim hledalo občanstvo hlavně ochranu před násilnostmi. Mussolini sám násilí rád neměl, (chtěl z politiky vlastně jen dobře žít, o čem svědčí jeho 169 dokumentovaných milenek) i když s trochou strachu akceptoval řádění svého spojence Itala Balby, který táhl se svými komandy střední Itálií a zanechával za sebou spáleniště lidových domů a hromady mrtvol.

Benito Mussolini v mladých letech

               Italské království se po válce potýkalo s nesmírnou chudobou, korupcí a od roku 1871 bylo na nože s katolickou církví. Kněží z kazatelen kritizovali neděli co neděli poměry v zemi, což vládě na autoritě nepřidalo. Navíc byla Itálie frustrována i výsledky první světové války. I když patřila k vítězným mocnostem a dostala po válce Jižní Tyrolsko (což jí Rakušáci neodpustili dodnes) a Istrii s Terstem (což jsou ochotni odpustit ještě méně), nedostala dalmatské pobřeží, které si také nárokovala. 11.září 1919 obsadil básník a válečný hrdina Gabriele d´Annunzio s hordou dobrodruhů a válečných dezertérů město Fiume (Rijeka) a Británie s Francií, které měly město až do referenda hlídat, se stáhly. D´Annuncio zde vyhlásil svobodnou (lidovou?) republiku a poté dal hlasovat o připojení k Itálii. Ne, není to podobnost čistě náhodná. Takto se chovají fašistické režimy vždy znova. Mussoliniho ovšem tento snadný úspěch motivoval.

               Po volbách v roce 1921 vstoupil spolu s dalšími 53 poslanci dostal do italského parlamentu, tvořil zde ovšem menšinu. Ve stejném roce ho členové jeho strany přinutili ke kompromisu. Za to, že dostal titul „duce“, tedy „vůdce“, souhlasil s použitím násilí a rok 1922 se tak stal rokem teroru. Fašisté táhli od města k městu, všude za mlčenlivého souhlasu místních úřadů obsadili radnice, vyhnali odtud všechny socialistické poslance, a prefekty, kteří se odvážili protestovat, prostě propustili. Předsedou italské vlády byl Giovannni Gioliotti z liberální strany, vytvoření demokratické koalice pravicových katolických stran s umírněnými socialisty ale svými intrikami úspěšně blokoval papež (území Vatikánu jako svou svéprávnou enklávu dostal papež až v roce 1929 v Lateránské smlouvě právě od Mussoliniho.) Vláda tedy fašistickému teroru příliš nebránila, protože nebojoval vlastně proti státu a komunisté doufali, že se fašistický režim uskuteční a uspíší tak komunistickou revoluci. To byl jejich fatální omyl.

               Italo Balbo se v červenci 1922 zmocnil Ravenny a socialisté odpověděli generální stávkou, která uvrhla zemi do naprostého chaosu. Mussolini se rozhodl uchopit moc a uspořádal takzvaný „Pochod na Řím“. Celkem asi 40 000 jeho mužů v černých košilích vyrazilo na pochod proti hlavnímu městu. Tato špatně vyzbrojená, mizerně oblečená a hladová armáda dorazila 28. října 1922 k Římu – lilo jako z konve a byla zima a promočení bojovníci byli ochotni se při prvním útoku armády rozutéct. Mussolini u svých bojovníků nebyl, pro jistotu se zdržoval v Miláně. Římská vojenská posádka 28 000 dobře ozbrojených vojáků se schopným velením by dokázala rozehnat tento houf za hodinu, jenže král, kterému vyprávěli o davu 100 000 zuřivých a po zuby ozbrojených fašistů a pouhých 6000 neukázněných vojácích propadl panice a odmítl podepsat dekret o mimořádném stavu. Místo toho byl Mussolini požádán, aby vytvořil novou vládu. Až potom nasedl v Miláně do vlaku a odjel do Říma.

               „Duce“ začal svou vládu nadějně. Nevytvořil tajnou policii, tisk zůstal svobodný a opoziční politici nebyli zatčení a zavřeni. Vraždilo se sice dál, ale méně než před převzetím moci. Volby v roce 1924, kdy u volebních uren stála komanda v černých košilích, se sice sotva daly označit za svobodné, ale fašisté v nich získali většinu hlasů. Jenže moc je svůdná a diktátoři – i ti budoucí – nesnášejí kritiku. 10. června 1924 zavraždili fašisté opozičního poslance Giacoma Matteotiho. Bylo jasné, že za vraždou stojí Mussolini. U obyvatelstva ztratil „duce“ náhle většinu své popularity, poslanci opozičních stran odešli z parlamentu a komunista Giovanni Corvi zastřelil jako pomstu za Matteotiho fašistického poslance Casaliniho.

               Mussolini se rozhodl reagovat zrušením i zdánlivé demokracie. 3.ledna 1925 převzal „morální, politickou i historickou zodpovědnost“ za Matteotiho vraždu, aniž by se k svému podílu na ní přiznal, současně zrušil parlament a vyhlásil počátek fašistického zřízení. Nezávislé noviny byly zrušeny, opoziční politici internováni a on sám se stal „Duce del fascismo“ a „Capo del governo“, tedy neomezeným vládcem – diktátorem. Následovalo ovládnutí Libye, která tehdy z Mussoliniho iniciativy dost nesmyslně vznikla z dvou provincií Tripolitany a Cyrenaiky, (tímto chybným spojením dvou vzájemně znenáviděných provincií trpíme dodnes), pak přišla nesmyslná válka v Habeši (Etiopii) v roce 1936 a obsazení Albánie v dubnu 1939. Diktátor, který potlačuje svobodu svého obyvatelstva a není schopen nabídnout slíbený blahobyt, potřebuje nutně válku a v ní úspěch, který může triumfálně prezentovat.

               Útok na Řecko v říjnu 1940 ovšem skončil pro italskou armádu katastrofou, ze které ji musel tahat spojenecký wehrmacht. Kvůli balkánskému tažení v dubnu 1941 musel Hitler odložit útok na Sovětský svaz z jara na červen, a i díky tomuto zpoždění zmrzla jeho armáda pod Moskvou. Aspoň takto udělal Mussolini pro svět něco užitečného, i když neúmyslně.

               Jeho poslední roky byly tragické. Po vylodění spojenců na Sicílii v červenci 1943, kterému italské jednotky nedokázaly klást odpor, byl Mussolini 25.července, tedy čtyři dny před svými šedesátými narozeninami, při audienci u krále zbaven hodnosti ministerského předsedy a zatčen. Itálie poté začala vyjednávat o kapitulaci, což vedlo k obsazení země (a ostrovů v Jaderském i Egejském moři – viz film „Corelliho mandolína“ s Nicolasem Cagem a Penelope Cruz v hlavních rolích) německou armádou. Italové Mussoliniho převáželi z místa na místo, protože se báli, že ho Němci osvobodí. Právem. Když ho internovali v hotelu v horském masivu „Gran Sasso“ v provincii Abruzzo nedaleko Pescary, podařilo se ho německému komandu pod vedením vídeňáka oberststurmbannführera SS Otta Skorzenyho 12. září osvobodit. (Mimochodem Skorzeny proslul i jako lovec partyzánů v našich Beskydech – o tom se píše v románu Ladislava Mňačka „Smrt si říká Engelchen“ – byl po válce obžalován z válečných zločinů, před výslechem v norimberském procesu se mu podařilo utéct, po znovuobjevení v roce 1950 zastával významné funkce – například jako zástupce rakouského koncernu VÖEST – a zemřel v roce 1975 v Madridu).  

               Mussolini byl dopraven do Milána a stal se předsedou vlády loutkové severoitalské „Republiky ze Saló“ pod německou kuratelou. 25. dubna 1945 utekl před postupujícími spojeneckými armádami z Milána, o dva dny později byl zajat komunistickými partyzány a 28.dubna 1945 spolu se svou milenkou popraven.

               Co vede současné Italy k tomu, aby volili stranu odvolávající se na odkaz této poněkud groteskní ale i tragické postavy? Je zřejmé, že pro takovou volbu nemůžou být racionální ale hlavně emocionální důvody. Důvodů takového chování je více a jsou hodně podobné situaci v letech 1919-1922:

  1. Sociální nejistota a chudoba nebo strach z ní. Jistěže, Italové se nepotýkají s chudobou srovnatelnou s dobou po roce 1918. Ale nezaměstnanost, pochybená zaměstnanecká politika posledních let, diskriminující mladé lidi, současná inflace a ekonomické problémy s růstem cen energií jsou podhoubím pro nespokojenost, která volá po změně vlády a poměrů.
  2. Masové přistěhovalectví ze severní Afriky, které se nedaří zastavit nebo nad ním získat kontrolu vyvolává pochybnosti, zda jsou toho demokratické vlády vůbec schopny. V Itálii je afrických přistěhovalců spousta, jen část z nich se dokáže integrovat. Italská demografie se rychle mění, což souvisí i s extrémně nízkou porodností rodilých Italů (což zase souvisí se sociální nejistotou, vzpomenutou v bodě jedna.)
  3. Tlak levicových radikálů, kteří chtějí měnit strukturu společnosti – genderové hnutí, ekologické hnutí, me too, liberalizace potratů nebo propagace homosexuality budí u velké části společnosti strach. Není třeba agresivitu této skupiny podceňovat, i když se snaží prosadit své zásady „zákonnou cestou“, tedy lobováním u politických stran. Jestliže německý předseda společnosti na ochranu zvířat veřejně proklamuje zákaz sexu a tím pádem i rozmnožování pro muže, kteří jedí maso, vzbudí to sice u vzdělaných lidí soucitný úsměv, u voličů pravicových extrémistů je to ale při jejich rozhodování vodou na mlýn. Lidé se pitomců podvědomě bojí a hledají před nimi ochranu. A podobní pitomci dostávají bohužel v médiích nepřiměřeně mnoho prostoru podle hesla, že „skandál prodává náklad“.
  4. Nedostatečné historické vzdělání. Mladá generace už sotva ví něco o Benitovi Mussolinim a druhé světové válce. Je to jen látka z učebnic, na kterou už zapomněli. Nevědomost je pak nevaruje, že režim podobný Mussoliniho fašismu jim vezme jejich svobody, mimo jiné i možnost změnit režim v případě nespokojenosti v dalších volbách. Mussolini vyhlásil „organizovanou, centralistickou a autoritativní demokracii na národním základě“. Tedy něco velmi podobného „iliberální demokracii“ propagované Viktorem Orbánem. Opozice je zbytečná a nežádoucí. Mussolini k tomu řekl, že „opozice vůči monolitickému národu je zbytečná. Pokud nějaké bude zapotřebí, dokáže ji najít on sám v sobě a v odporu objektivních sil.“ Vsadím se, že tyto duceho výroky nezná ani jedno procento volících Italů. Proto se nebojí návratu starých duchů. Většina Italů nevolila vědomě fašisty, volila změnu, aniž si byla vědoma toho, co vlastně volí.
  5. Internet se svými „fake news“ a dezinformacemi hraje podstatnou roli. Zejména Rusové jsou velmi aktivní v ovlivňování jakýchkoliv voleb v „nepřátelských“ zemích a snaží se, aby se zde dostaly k moci síly jim nakloněné. Jako to bylo při volbě prezidenta Zemana, Trumpa či teď při volbě Meloniové, Salviniho i Berlusconiho.

Fašismus v Itálii je po sto letech od svého vzniku znovu na vzestupu. Ale nejen tam. Ve Španělsku je strana Vox třetí nejsilnější, rakouská FPÖ bojuje v Rakousku o druhé místo, Marie Le Pen opakovaně bojuje v druhém kole prezidentských voleb ve Francii (se stoupajícím úspěchem), ve Švédsku vstoupili do vlády „Švédští demokraté“. Není to tedy náhodný vývoj. Je to ale vývoj, z něhož jde strach. Zejména v souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami v USA.

Někdo se nás snaží nasrat

               A prosím, nemyslete si, že je to jen v Česku. Zdá se, že je to celosvětový trend, kterému se nedaří zabránit. A možná se to ani nedá. Nasírat lidi je, zdá se, takové nové politické hobby.

               Když jsme zažívali idylické devadesáté roky (aniž bychom tušili, že jsou idylické a samozřejmě jsme nadávali na poměry jako vždycky) nedokázali jsme si zřejmě tento vývoj ve společnosti vůbec představit. A nebyli jsme sami, ani Fukujama to nedokázal. I když právě tehdy vznikaly předpoklady pro tento vývoj. Pomalu, nepozorovaně. Optimisticky jsme přehlíželi divokou privatizaci a organizovanou kriminalitu a utěšovali jsme se, že jsou to dětské choroby nového vývoje, které pominou. Nepominuly. Ukázaly se jako nesmírně nakažlivé a zamořily celou společnost.

               Se začátkem devadesátých let totiž nastoupila doba vlády peněz. Státy se vzdaly regulace finančních toků, vše bylo přenecháno „neviditelné ruce trhu“, jak hlásal Václav Klaus. V rámci „prosperity“, tedy větších zisků, rezignovaly vlády na celém světě na to, aby dbaly o sociální smír. Právě ten neumí ona „neviditelná ruka trhu“ nastolit. Smír ve společnosti a motivace lidí, aby se podíleli na tvorbě společenských hodnot, to byl recept na úspěch „západní“ společnosti.

               Devadesáté roky začaly tvořit miliardáře, zbohatlíky a u nás organizovanou kriminalitu v rozsahu, který jsme tehdy neznali. Šlo o to vydělat peníze a vydělat je rychle. Klausovo heslo, že „někteří budou mít víc“ se neukázalo jako šťastné pro stabilitu společnosti. Jako první se totiž obohatili kriminálníci, kriminálními způsoby se totiž dalo k penězům, dostat nejrychleji. Samozřejmě byli i takoví a ne málo, kteří zbohatli legálně. Ale šlo to pomaleji a namáhavěji. Peníze neznají morálku. A rozvrat morálky je to, s čím zápasíme dnes. A ten boj stále víc prohráváme.

               První generace polistopadových politiků vyrostla ještě částečně v disentu. Jakkoliv byli někteří z nich problematičtí, snažili se přece jen obnovit určité morální principy z doby před komunistickou érou. Jenže problém byl v tom, že tyto principy právě opouštěl i onen vysněný „západ“ a najednou vypadaly ve světle drsné skutečnosti, kterou vytvořili Tchacherová s Reaganem anachronicky. Lidé se s těmi to ideály nedokázali ztotožnit, jejich dodržování je totiž dostávalo do role outsiderů – tedy neúspěšných lidí druhé kategorie. Havel se za své ideály dočkal nejen obdivu ale i hojného posměchu.

               Proto se mohly na vrchol mocenské politiky dostat typy jako Václav Klaus, Miloš Zeman nebo dokonce Andrej Babiš. Tedy lidé naprosto nemorální, prolhaní a nečestní. Svou každodenní přítomností v televizi, novinách a na veřejnosti nastavili nová morální pravidla. Podle svých vlastních neexistujících zásad. Není divu, že se s nimi velká část společnosti dokázala ztotožnit. Bylo to lákavé a pohodlné. Morálka svazuje, nemorálnost osvobozuje.

               Jak už jsem jednou citoval: „V politice jde především o čestnost a pravdomluvnost. Pokud se obou těchto vlastností dokážete zbavit, dotáhnete ho hodně daleko.“

               Velké části společnosti nevadí lži, podvody, a dokonce ani krádeže – to dělají, podle Klause – přece šikovní lidé. Moje spolužačka ze základní školy tweetovala nedávno na facebooku při příležitosti otevření soudního procesu proti Andreji Babišovi „Držím vám palce, pane Babiši, ukažte všem těm závistivcům.“  Zarazilo mi to dech. Tak tedy všichni, kdo chtějí spravedlnost a prosazení práva, jsou závistivci! Prostě jen závidí, že neměli odvahu zákony ignorovat a krást? Ti jsou tedy hodni opovržení a zloději jsou vyzdviženi na piedestal obdivu?

               S úžasem jsem sledoval demonstraci na Václavském náměstí. 70 000 lidí přišlo podpořit proruské agitátory, strany usilující o odstranění demokracie a nastolení fašistické diktatury pod ruskou ochranou. Trička s Putinovým obličejem, a to pod českými vlajkami! Přišli by ti lidé skutečně vítat ruské tanky? Spíš by řekli, že oni to tak nemysleli. Že nevěděli, že Rusové vezmou to jejich pozvání vážně. Petr Fiala řekl správně, že organizátoři demonstrace byli proruští agitátoři. Nemluvil o demonstrantech, ale i z nich většina naslouchala ruské propagandě a neodešla ani neprojevila nesouhlas. Jestliže Fialu hned za ta slova kritizovala vnitrostranická opozice – tedy jihočeský hejtman Kuba – znamená to, že už skutečně neexistují žádná pravidla. Rvačka o moc panuje tedy i v ODS a nevím, zda si pan Kuba uvědomil, jak svým výpadem zpochybnil vlastní stranu.

               Evropa se nachází v boji o zachování své identity. Buď zůstane Evropou v současném kulturním smyslu nebo se stane součástí „Euroasijského kulturního prostoru od Lisabonu po Vladivostok“. Tu druhou variantu se snaží prosadit vládce v Kremlu. Má v rukou několik trumfů – navzdory tomu, že jeho armáda žalostně selhává.

               Prvním je plyn a ropa. Rusko sedí na nevyčerpatelných zdrojích nerostných surovin a je si toho vědomo. Ve společnosti, kde státy rezignovaly na regulaci trhu, stačí přiškrtit kohoutek a ceny hned vystřelí do výšky. Tak se dá za méně zboží vydělat mnohem víc peněz. Evropa šokovaná tímto vývojem a na něho nepřipravená reaguje těžkopádně a nerozhodně. Takzvané meritové pravidlo ceny elektřiny mělo být odstraněno okamžitě poté, co Rusko začalo plyn zdražovat. Je to pravidlo z doby blahobytu a jistoty, které v krizových dobách naprosto nemůže fungovat. Podle tohoto pravidla se elektřina prodává za cenu nejdráž vyrobené energie. Rozhoduje potřeba. Napřed se prodává energie atomová, momentálně nejlevnější, potom energie vyrobená z vody, slunce či větru, pak uhelné zdroje. Jestliže ale tím není ještě potřeba pokryta a musí se nakoupit elektřina vyrobená v plynových elektrárnách, která momentálně stojí 1000 eur za megawathodinu, pak se všechna elektřina prodává za tuto cenu. To pravidlo je z doby, kdy se Evropané ze všeho nejvíc báli „blackoutu“ a kdy rozdíly v ceně energie nebyly ani náznakem takové jako jsou dnes. Že toto pravidlo ještě stále existuje (i když se o jeho odstranění DISKUTUJE), je dost neuvěřitelné. Politikům zase jednou chybí odvaha, klepou se před „nepředvídatelnými“ následky takových rozhodnutí.

               Ropa zdražila hned po začátku invaze a projevilo se to na explozivním nárůstu ceny pohonných hmot. Mezitím už její cena klesla na předválečnou úroveň, ale na ceně benzínu a už vůbec ne nafty to nepozorujeme. Zase se někdo rozhodl na válce nabalit. Jestliže například Exon zvýšil svůj zisk o 450 procent, pak něco není v pořádku. Ale v okamžiku, kdy vlády přijdou s návrhem tyto nestoudné zisky zdanit, okamžitě se objeví ekonomičtí proroci, varující před snížením atraktivity investičního prostředí. A „nepředvídatelnými“ následky. Vysoké ceny plynu a pohonných hmot i elektřiny ruinují celou ekonomiku, ale to je pánům v dozorčích radách jedno. Můžou si gratulovat, jak byli chytří a rozdat si miliony ze zisku. Co s nimi ale budou dělat, pokud se celá ekonomika zhroutí? Právě tady by měla vláda zasáhnout. Jde o to, aby přežili výrobci, hoteliéři, služby! Mimochodem, že je diesel tak drahý, je samozřejmě zase jednou dáno nízkým stavem vody na německých řekách. Němci, jako hlavní výrobci motorové nafty, ji k nám nemají jak dopravit. Navíc se pokazilo zařízení na výrobu dieselu v ÖMV ve Schwechatu. A nedaří se to opravit. Tu písničku o nízkém stavu německých řek poslouchám každý rok koncem léta, když se cena dieslu žene pravidelně nahoru. Že ještě nikoho nenapadlo udělat si zásoby na jaře, kdy je vody v řekách dost? Člověk může buď té báchorce věřit a tankovat nebo se nasrat, že z něj dělají blbce a tankovat stejně. Jistě, mohl bych přesednout na jízdní kolo. Ale prostě těch 35 kilometrů do práce na kole nedám. Samozřejmě jsem naštvaný. Na Putina, na ropné koncerny, na ÖMV. Která navzdory pokažené výrobní lince na diesel vykazuje zisk přes čtyři miliardy eur. A i na vládu, která se zdráhá ty čtyři miliardy zdanit. Jediný dostupný, komu bych mohl vynadat, je ale pumpař. A ten za to může ze všech nejméně.

               Druhým faktorem jsou strany a politici s Moskvou kolaborující. Rusko investovalo mnoho miliard dolarů na financování stran jako je česká SPD nebo rakouská FPÖ, peníze šly na konto stran  Le Penové ve Francii či Salviniho v Itálii. Teď přinášejí tyto peníze své plody. Viktor Orbán stojí neochvějně na straně ruského zločinného režimu a dělá vše, co je v jeho silách, aby naštípl evropskou jednotu a blokoval sankce, které by mohly škodit ruské ekonomice (nebo dokonce potrestat ruského patriarchu Kyrilla za jeho válečné štvaní! To by pak ctihodná hlava ruské pravoslavné církve a důstojník KGB nemohl trávit dovolenou ve svém luxusním sídle ve Švýcarsku! To by byla neslýchaná křivda!). Brzy dostane Orbán mocného spojence. Italské volby jsou důsledkem intrik Silvia Berlusconiho (údajně dobrého Putinova přítele, mají prý dokonce společného plastického chirurga). Podařilo se mu rozštěpit vládní koalici a vyvolat nové volby. V nich vyhraje podle všech předpokladů strana „Fratelli d´Italia“ Giorgie Meloniové, tedy fašistická strana, která se hlásí k odkazu Benita Mussoliniho. Spolu se Salvinim a Berlusconim je Meloniová schopna vytvořit vládu – logicky bude následovat odklon od evropské politiky a příklon k fašistickému režimu v Moskvě. Mussolini byl přece otec fašismu (to slovo pochází od fasces, čili svazků prutů nošenými před římskými konzuly a vymyslel ho Mussolini sám). Giorgia Meloniová nebude mít s kontakty se zločinným fašistickým režimem v Rusku žádný větší problém. Mussolini byl přece s Hitlerem taky kamarád. U nás se snaží SPD za ruské peníze co nejvíc destabilizovat společnost, rozsévat nespokojenost se současnou vládou a tím i se směrováním naší země. Na Rusko se stále víc obracejí i politici, kterým díky jejich činnosti hrozí soudy s vězením, jako je Andrej Babiš nebo Robert Fico na Slovensku.

               Šíření dezinformací a konspiračních teorií je další silnou zbraní lidí, snažících se destabilizovat společnost. Internet umožňuje produkovat je a šířit v takovém množství, že jim uvěří i lidé vzdělaní a v podstatě ne úplně slabomyslní. Ale neustálá konzumace těch nesmyslů mozek otupí natolik, že se s nimi nakonec nedá mluvit, Oni jsou ti vědoucí a ostatní jsou nevědoucí ovce. O toto privilegium nikdo nechce přijít. Cílem ruských dezinformací není ani to, aby jim lidé věřili, spíše, aby nevěřili vůbec ničemu. I k jasné pravdě se dá vymyslet alternativa, která dokáže člověka znejistit. A nasrat. Destrukce společnosti a hlavně – v Česku vrozená – nedůvěra k „těm nahoře“ se takto skvěle daří. Zejména ve společnosti, kterou dokázali zamořit svým působením páni Klaus, Zeman a Babiš.

               Rusko všemožně podporuje ilegální imigraci do zemí EU. Jeho spojenec Lukašenko vozil imigranty dokonce autobusy na polskou hranici. Putin i Lukašenko dobře vědí, že není silnější třaskaviny pod demokratickým systémem Evropy, jako je obava z nepřizpůsobivých přistěhovalců z jiných kultur, zejména z muslimských zemí. Ti dokážou destabilizovat společnost víc než vysoká cena plynu, a hlavně jsou municí pro proruské strany, nacházející se logicky na pravém okraji politického spektra. Tak si upevnil moc Orbán, díky africkým imigrantům se dostane k moci Meloniová. Ve Švédsku, které to s přijímáním cizinců opravdu přehnalo, se dostali k moci Švédští demokraté. Všechno to jsou strany, které nemají zájem demokratické principy fungování společnosti chránit. Už proto, že vědí, že své sliby nebudou moci splnit, a proto se budou snažit dalším svobodným volbám všemi prostředky zabránit.

               Čtvrtým faktorem je evropský blahobyt spojený s lidskou hloupostí. Lidé nejsou ochotni odříct si prostě nic. Je to důsledek konzumní společnosti, byli k tomu vedeni celých dlouhých třicet let. Jakýkoliv pokles životní úrovně vyvolává ihned nepokoje. A poklesem životní úrovně jsou bohužel nejvíc postiženi ti sociálně slabší. V současné společnosti je to spojeno povětšinou s nízkým vzděláním a tím i neschopností pochopit politické souvislosti. Lehká práce pro manipulátory. Lidé nejsou tak úplně proti tomu vyměnit svou svobodu za levný plyn a elektřinu. Svoboda je totiž namáhavá věc, nutí totiž člověka přemýšlet. A to potom bolí hlava. Poslouchat diktátora je jednodušší, ten udá směr a lidi se dají na pochod. Zda je ta cesta správná a zda nevede do záhuby, není třeba řešit. To přece vyřeší ti (nebo ten) nahoře! Na Hradčanech nebo v Kremlu, to je pak přece jedno. Demokracie vždy padá ve svobodných volbách. Zpět se získává krvavě a bolestně. To pak bolí hlavy mnohem, mnohem víc, než kdyby je člověk ještě v době demokracie zatížil myšlením.

Na závěr citát z 31 článku konstituce Gaudium et spes, jak ho prezentoval ve svém článku ve Forum24 Zdeněk A. Eminger:

Lidská svoboda často slábne, když se člověk dostává do krajní nouze; upadá i tenkrát, když se člověk oddává příliš pohodlnému životu a uzavírá se jakoby do krásné ulity. A naopak sílí, jestliže člověk přijímá nevyhnutelné obtíže společenského života, bere na sebe mnohotvárné požadavky lidského soužití a zavazuje se k službě lidskému společenství.

Zkusme to. Stojí to za to.

San Marino

               Die winzig kleine Republik San Marino hat eine Fläche von 61,2km2 und 34 000 Einwohner. (sie ist der drittkleinste Staat im Europa nach Vatikan und Monaco). Sie ist unheimlich stolz auf ihre Geschichte und ihre Unabhängigkeit. Im Unterschied zu allen anderen italienischen Stadtkommunen hat hier niemals ein Diktator die Macht an sich gerissen, das Land ist immer eine Republik geblieben und ihre Verfassung wurde seit dem Jahr 1263 nicht geändert. Die Gesetzgebung unterliegt einem „Großen Rat“ mit 60 Mitgliedern, die Exekutivgewalt dann zehn Mitgliedern eines „Congresso die Stato“. An der Spitze des Staates stehen zwei „Capitani Regenti“, die sich mit einer großen Parade auf dem Freiheitsplatz vor dem „Palazzo del Governo“, also vor dem Regierungspalast  immer am 1.April und am 1.Oktober in ihrem Amt abwechseln.

               San Marino auf dem Gipfel des felsigen Berges Monte Titano sollte laut einer Legende im Jahr 303 in der Zeit der letzten großen Christenverfolgung unter dem Kaiser Diocletianus gegründet worden sein. Ein aus der dalmatischen Insel Rab stammender Steinmetz namens Marinus floh damals aus nahem Rimini in die damals unbewohnten Berge und gründete dort eine christliche Kommune. Der Beruf des Stadtgründers ist wahrscheinlich aber nicht der Grund, warum San Marino – anders als die herumliegenden italienischen Städte, wo in der Architektur Backsteine überwiegen – aus Stein gebaut ist. Die Ursache war eher die Verfügbarkeit dieses Baumaterials auf dem felsigen Monte Titano, im Gegenteil zur nahen Poebene, wo Stein eine kostbare Seltenheit ist. Die monumentalen Steingebäuden geben San Marino sein flair, als ob die Stadt wirklich mit dem umgebenden Italien nicht kompatibel wäre. Seine Schönheit kann man aber nicht abstreiten.

               Mit dem Toleranzedikt des Kaisers Konstantin aus dem Jahr 313 war die Christenverfolgung zu Ende, die christliche Kommune blieb aber weiterhin auf dem Berg und ließ sich dort nieder. Die folgenden unruhigen Jahrhunderte überlebten die Siedler in relativer Ruhe. Niemand wusste von ihnen und niemand kümmerte sich um sie. Trotzdem begannen sie im zehnten Jahrhundert mit dem Bau einer Stadtbefestigung – heute ist der Kreis der hohen Schutzsteinmauer die Hauptattraktion der Stadt. Die drei Türme, die die Stadtbefestigung dominieren, waren zweifellos die Inspiration für John Ronald Reuel Tolkien, als er seinen „Herrn der Ringe“ schrieb. Deshalb wird in San Marino jedes Jahr ein Tolkienfest organisiert. Die Türme sind imposant und gut sichtbar (abends, wenn die Sonne im Westen ist) sogar von der Küste bei Rimini. Sie sind natürlich auch im Staatswappen der Republik, wo, gleich wie überall in der Stadt, die Farben blau und weiß herrschen – die Farben, die für die Bürger der Republik ihre Freiheit symbolisieren.

Das Staatswappen ist mit Eichenzweigen als Symbol der Härte umgeben. Es gibt genug Eichen auf den Böschungen des Kalkfelsens „Monte Titano“ und San Marino musste nicht nur einmal die Tapferkeit und die Widerstandsfähigkeit beweisen, um seine Unabhängigkeit zu bewahren. Besonders im fünfzehnten Jahrhundert, als San Marino zu einer breiten päpstlichen Koalition gegen Sigismondo Malatesta aus Rimini beitrat. Die Sanmarinösen hatte mit der Familie Malatesta ihre liebe Not bereits seit dem dreizehnten Jahrhundert und verbanden sich also gerne mit jedem, der ihnen gegen die Herrscher von Rimini helfen konnte. Nach dem Sieg über Sigismondo im Jahr 1463 erhielten sie zur Belohnung von Papst Paul II. einige Dörfer am Fuße des Berges und so expandierte die Republik vom Felsen in die Ebene und erreichte ihre derzeitige Größe. Im Jahr 1503 besetzte zwar für eine kurze Zeit Cesare Borgia die Stadt, nach seinem Tod wurde aber der Anschluss der Republik an den Kirchenstaat diskret vergessen und sie durfte weiterhin unabhängig existieren.

               San Marino ist ein Idealziel für Eintagesausflug. Es ist ganz einfach erreichbar. Vom Bahnhof in Rimini verkehren zwischen Rimini und San Marino regelmäßig Busse, eine Zugverbindung gibt es zwischen Rimini und San Marino seit 1932. Wenn man sich entscheidet mit Auto anzureisen, dann fährt man auf der SS 72 von Rimini und man kann entweder bereits auf dem Parkplatz 11 in Borgo Maggiore einparken und dann mit einer Gondelbahn in die Stadt hochfahren oder man kann die Reise über die Kehren fortsetzen und dann ruhig in den Parkhäusern Nummer 9 oder 10 stehen bleiben. Von dort kommt man in die Stadt mit einem Lift, also schwitzen muss man nicht unbedingt, wenn man die Stadt erreichen will. Wer feste Nerven hat, kann weiterfahren und sich zu weiteren Parkplätzen von hübschen Polizistinnen in gelben Uniformen leiten lassen.

               Wenn man die Stadt durch das Tor des heiligen Franziskus betritt, findet man im Vorsaal einer Kirche, die direkt bei dem Eingang steht, eine Tafel, die eine Erklärung bietet, warum San Marino nicht zu Italien gehört. Es ist eine Gedenktafel, die an 31.Juli 1849 erinnert, als die Stadt Asyl Giuseppe Garribaldi und seinen zweitausenden Soldaten gewährte, die hierher von einer Übermacht von fünfzehntausend Österreicher getrieben wurden. San Marino war häufig ein Zufluchtsort, während des zweiten Weltkrieges suchten hier an die hunderttausend Menschen die Sicherheit. Garribaldi versteckte sich auf dem Monte Titano und am nächsten Tag gelang es ihm mit 150 treuesten Soldaten aus der Umzingelung zu entkommen.

Am 2.August drängten die Österreicher in die Stadt und suchten den ewigen Unruhestifter – vergebens. Nachdem das vereinigte Italienische Königsreich am 17.März 1861 verkündet wurde, meldete sich Garribaldi und bedankte sich gleich zweimal am 24.April und am 1.Juni für die Verleihung der Ehrenbürgerschaft San Marinos. Für die Liebhaber der italienischen Sprache also im Original:

„Vado superbo di essere cittadino di cotanto virtuosa repubblica.“

Es wäre durchaus möglich, dass Garribaldi die Bewahrung der Unabhängigkeit der „virtuosen“ Republik bereits im Jahr 1849 dem damaligen Kapitän Regenten Dominico Mario Belzoppi als Belohnung für das Asyl versprach. Die Bürger von San Marino versicherten sich aber auch wo anders, als sie die Ehrenbürgerschaft ihres Staates dem amerikanischen Präsidenten Abraham Lincoln mit der Begründung, dass die amerikanischen Idealen dem traditionellen Verständnis der Demokratie in ihrem Land entsprachen, verliehen. Abraham Lincoln bedankte sich für die Verleihung der Ehrenbürgerschaft in einem Brief aus 7.Mai 1861. Heben sie dann ein Land auf, dessen Ehrenbürgerschaft der amerikanische Präsident besitzt!

Am 22.März 1862 unterschrieb also das Italienische Königreich mit der Republik San Marino ein Abkommen über die gegenseitige Anerkennung der Souveränität, über den Respekt und Zusammenarbeit. Was blieb schon den Italienern übrig? Den unberechenbaren Garribaldi oder der mächtigen amerikanischen Präsidenten wütend zu machen zahlte sich wegen eines Felsens wirklich nicht aus.

Natürlich trägt ein Platz in San Marino den Namen Garribaldis, der von seiner Büste beherrscht wird. Auf diesem Platz befindet sich das Museum der Philatelie und Numismatik, also Briefmarken- und Münzenmuseum, weil San Marino aufgrund einer Übereinkunft mit dem  Italienischen Königreich aus dem Jahr 1862 das Recht eigene Münzen zu prägen und eigene Briefmarken auszugeben hat – die Münzenprägung muss allerdings der italienischen Emissionspolitik entsprechen. Die erste Münze war eine Kupfermünze mit Nominalwert von 5 Centessimi aus dem Jahr 1864, später kamen Silbermünzen und seit dem Jahr 1925 auch Goldmünzen dazu. In der Gegenwart sind sie ein Teil der Eurozone und die Münzen von San Marino sind dankbares Sammelobjekt für die Münzensammler. Auch deshalb änderte die Republik im Jahr 2017 das ursprüngliche Design der ersten Münzen aus dem Jahr 2002 und ließ in der neuen Serie neue Motive prägen. Die Serie aus dem Jahr 2017 in dem Nominalwert 3,88 Euro konnte ich in einem Souvenirgeschäft auf der Piazza Garribaldi für 65 Euro kaufen – es ist also für die winzige Republik kein schlechtes Geschäft.

Eigene Briefmarken begann San Marino im Jahr 1877 auszugeben. In San Marino lebte einer der ersten Wissenschaftler im Fach der Numismatik Bartolomeo Borghesi, der wissenschaftlich die Münzen der Römischen Republik bearbeitete und in San Marino eine Büste zu seiner Ehre hat. Also eine Tradition in der Münzenprägung gibt es allemal.

San Marino musste ein großes diplomatisches Geschickt beweisen, um die eigene Unabhängigkeit zu bewahren. Im Jahr 1739 versuchte es der Kardinal Giulio Alberoni, die Macht in der Stadt an sich zu reißen. Die Bürger von San Marino wendeten sich an den Papst und er befahl dem Kardinal, sich aus der Stadt zurückzuziehen. Im Jahr 1740 war die Republik schon wieder frei. Im Widerstand gegen diese Okkupation – die einzige in der Geschichte der Republik – spielte eine wichtige Rolle Girolamo Gozi. Sein Denkmal aus Bronze steht auf dem Platz der Heiligen Agatha gleich hinter dem Eingangstor in die Altstadt.

Als Anerkennung seiner Verdienste wurde er im Jahr 1742 zum Kapitän Regent gewählt. Als Napoleon Norditalien erobert und die Cisalpinische Republik gegründet hat, war das Schicksaal von San Marino wieder einmal unsicher. San Marino schickte an Napoleon einen Brief, in dem die Verbreitung der Ideen der Französischen Revolution bewundert wurde. Ideen, die mit den seit Jahrhunderten in San Marino herrschenden Idealen übereinstimmten. Napoleon bot dann unter dem Eindruck dieses Briefes San Marino zwei Kanonen, eine Getreidelieferung und eine Erweiterung des Gebietes der Republik bis zum Meer mit Einnahme von Rimini. San Marino hatte wieder einmal einen gescheiten „Capitano Regent“. Er lehnte die Kanonen sowie auch die Landeinnahme ab, er war bereit, lediglich das Getreide zu empfangen. Dank dieser Entscheidung wurde San Marino auf dem Wiener Kongress nicht zu Napoleons Verbündeten gezählt und durfte seine Souveränität behalten.

               Das Zentrum der Stadt ist die „Piazza della Liberta“ mit der Freiheitsstatue von Stefano Galleti und mit dem „Palazzo del Governo“ – auch Palazzo publico genannt. Es ist im neugotischen Stil gebautes Gebäude aus dem Jahr 1894. In dem residiert der Rat der Zehn. Am Samstag, als wir die Stadt besuchten, gab es natürlich Hochzeiten und der Palast war deshalb für die Öffentlichkeit geschlossen.

               Auf dem Weg hinauf kommt man zum so genanntem Canton, wo die Bergstation der Gondelbahn ist (und die Büste von Bartolome Borhesi und, fantastische Ausblicke in die Landschaft geboten werden. Gleich daneben gibt es „Cava die Baleistrieri“, wo die San-Marinesen Armbrustschützer ihre Kunst vorführen. Überall gibt es moderne Metallstatuen (ich konnte den Namen ihres Autors nicht erfahren, aber sie haben etwas mysteriöses in sich und ergänzen perfekt die mittelalterliche Mauer und Gebäude). Sie haben ein Hauch von Fantasy und führen einen Menschen in die Welt des „Game of Thrones“ oder „Herr der Ringe“.

Die San-Marinesen können also ihre Stadt mit gutem Geschmack schmücken. Weiter bergauf kommt man zum klassizistischen Gebäude der Kirche „Del Santo“, wo die Knochen des Stadtgründers des Heiligen Marinus aufbewahrt werden. Dann führt der Weg nur mehr zu den drei Türmen der Stadtbefestigung.

               Der erste Turm Rocca Guaita ist der älteste. Er stammt aus dem elften Jahrhundert und ist ein Teil der Stadtmauer, eigentlich bildet er den höchsten Punkt der Stadtbefestigung.

Von dort führt ein Schutzweg („Via del Strege“, also ein „Hexenweg“) zu zweitem Turm Rocca Cesta oder auch Fratta. Dieser Turm ist noch eine klassische Festung mit allem, was dazu gehört, sogar mit einer Kapelle für die Besatzung.

Weiter geht der Weg zu dem dritten Turm Rocca Montale. Seine Bedeutung stieg angeblich in der Zeit der Kämpfe gegen die Familie Malatesta im vierzehnten und fünfzehnten Jahrhundert. Rekonstruiert wurde er im Jahr 1935, seine heutige Funktion blieb für mich allerdings rätselhaft, beim besten Willen konnte ich nämlich keinen Eingang finden.

               Die Wege zwischen den Türmen sind nicht besonders lang, es ist immer nur ein paar hundert Meter und zwischen dem ersten und dem zweiten Turm darf natürlich eine Bar mit einer Erfrischung nicht fehlen. Wenn man die Türme im Abendlicht von Rimini beobachtet, scheint die Entfernung zwischen ihnen viele Kilometer zu sein und man wundert sich, wie man alle Türme in der sommerlichen Hitze besuchen konnte. Es ist aber nicht schwer und es ist ein schönes Erlebnis. Der Eintrittspreis ist absolut akzeptabel. Als Senioren über 60 Jahre zahlten wir 6 Euro für den Besuch aller Türme sowie auch Museen – wir besuchten das Museum der Philatelie und Numismatik und das Stadtmuseum. Das Stadtmuseum ist besuchswert. Außer der Stadtgeschichte ist hier als der größte Anziehungsgegenstand ein Goldschatz aus dem Grab einer gotischen Prinzessin aus der Zeit des Königs Theodorich des Großen, also aus dem Anfang des sechsten Jahrhunderts, ausgestellt. Der Schatz wurde in den Jahren 1892 – 1893 im Dorf Domagnano auf dem Gebiet der Republik ausgegraben.

               Essen und Trinken war in San Marino in akzeptablem Bereich und das Parken für die gesamte Besuchszeit, die über 5 Stunden dauerte, kostete 4,50 Euro.

               San Marino erwies sich also als touristisch außerordentlich freundliches Land. Sogar der Treibstoff kostete hier um 10 Cent weniger als in Italien und um zwanzig weniger als in Österreich. Also die Versuchung hier zu tanken war besonders groß. Ich tankte voll, obwohl der Tankautomat jede Konversation in einer anderen als italienischen Sprache streng verweigerte.