Category: Blog

Kam směřuje rakouský kancléř Kurz?

               Tahle otázka se nabízí stále vtíravěji. A přiznám se, že se mi občas tají dech, když se snažím jeho kroky domyslet. Zbývá snad jen naděje, že jsou to kroky na sbírání hlasů na facebooku a ne změna politického směrování země. Ale směr, který on a jeho věrní za nadšeného potlesku svých voličů udávají, je stále podezřelejší. Kurz si svým vzhledem a vstupováním (navzdory poněkud předimenzovaným ušním boltcům) získal pověst ideálního zetě a milují ho převážně ženy v zralém a ještě zralejším věku (Herečka Christiane Hörbinger (82) označila ve svém videu každého, kdo pana Kurze nevolí, v podstatě za idiota). Pro Česko je samozřejmě zajímavé, kdo vládne v sousední zemi, zejména když v poslední době nacházejí páni Babiš a Kurz stále častěji a snadněji společnou řeč.

               Kurz je v evropské politice nápadný už svým věkem. Narodil se 27.srpna 1986 a od útlého mládí se politicky angažoval. Vysokou školu (studoval v letech 2005–2011 právo) nedokončil, protože ho do svého víru vtáhla vysoká politika. Dokázal se v ní pohybovat jako ryba ve vodě a v průběhu let vyrostl v největšího dravce. Od roku 2003 působil v JVP (Junge Volkspartei), dorostu rakouských lidovců, v roce 2008 se stal předsedou vídeňské organizace a o rok později celorakouské organizace. Tato organizace v ÖVP, straně zemských patriarchů, v podstatě nikoho nezajímala. To bylo například i důvodem, proč velká část těchto mladých členů (jednou z podmínek členství je věk 15 – 35 let) rezignovala, ze strany v roce 2012 vystoupila a založila pod vedením někdejšího nadějného lidoveckého kádru Matthiase Strolze novou stranu NEOS. Kurz ale takto ve stínu nezájmu „velkých“ politiků vybudoval svou síť věrných, kteří měli tvořit rozhodující sílu při jeho vnitrostranickém puči v roce 2017. Z jeho nejbližších spolupracovníků z tohoto období se rekrutuje většina jeho ministrů (Gernot Blümel, Karl Nehammer, Karoline Edtstadler). Funkci předsedy mládežnické organizace odevzdal svému následníkovi Stefanovi Schröllovi až poté, co se v roce 2017 stal předsedou lidové strany.

               V roce 2011 ve věku pouhých 25 let se stal státním sekretářem pro integraci a tím členem rakouské vlády. V roce 2013 pak ministrem pro evropské záležitosti, integraci a zahraniční politiku. Politický čich pro podstatná témata se mu nikdy nedal upřít, už jako sekretář si získal sympatie tím, že se začal zabývat nejpalčivějšími problémy nedostatečné (nebo zcela chybějící) integrace turecké menšiny ve Vídni. Například zavedením předškolního povinného roku ve školkách k osvojení němčiny (ve Vídni už byly třídy, kde ani jedno dítě při vstupu do první třídy neovládalo němčinu). Ale i odporem vůči nestoudnému chování tureckého prezidenta Erdogana, který v roce 2014 uspořádal v hokejové hale ve Vídni předvolební mítink pro 13 500 jásajících fanoušků. Kurz přivedl Erdogana k nepříčetnosti, když mu v osobním rozhovoru následně řekl, že něco takového se ve Vídni už nikdy opakovat nebude. Erdogan údajně po cestě k letadlu pěnil vztekem, že ho ten „klouček postavil do latě“. A Kurz své slovo – k úlevě všech Vídeňáků – dodržel, když před referendem, kterým se Erdogan v roce 2017 v Turecku nechal zvolit doživotním sultánem, další vystoupení tureckému prezidentovi nedovolil. To vedlo k roztržce a osobní nenávisti. Sice jako odpověď organizují turecké tajné služby násilné demonstrace ve Vídni, ale Kurzovi tento krok zvýšil popularitu. Přiznám se, že i v mých očích zaslouženě. Aspoň v tomto bodu. Jeho hodina udeřila v roce 2015 v čase uprchlické krize.

               Kurz jako jeden z prvních pochopil neúnosnost situace, která při vlně milionů migrantů nastala a volal po řešeních. To ještě v době, kdy byla Evropa nastavena na tón „vítačů“. Sklidil za to ostrou kritiku, aby mu později dali všichni tiše zapravdu. Kurz podržel Orbána při jeho stavbě plotu na maďarské hranici, ale vyslovil se za okamžité uzavření takzvané balkánské cesty. „Konference západobalkánských států“ v únoru 2016 ve Vídni (kam nepozval Řecko a vysloužil si za to věčnou nenávist řeckého premiéra Alexise Tsiprase) veda skutečně k uzavření této cesty. Rozhádat se s evropskými politiky nedělalo Kurzovi nikdy problémy, pokud mu to mohlo přinést hlasy doma. Koncem roku 2015 prosadil za vedoucího projektu analýzy muslimských školek ve Vídni Ednana Aslana a výsledky jeho studie ministerstvo ještě patřičně upravilo, aby vyzněly ještě negativněji (jako by to bylo třeba, už i tak tam panovaly dost katastrofální poměry!)

               To vše mu přineslo takovou osobní popularitu, že se rozhodl k vnitrostranickému puči a uchopení moci. ÖVP působila jako „juniorpartner“ ve vládě velké koalice se sociálními demokraty. V čele strany stál Reinhold Mitterlehner, slušný člověk bez praktické moci, protože lidová strana fungovala (nebo spíš nefungovala) jako střešní organizace různých zájmových spolků, od zemských sdružení, přes komory zaměstnanců i zaměstnavatelů až po svaz důchodců a sobecké zájmy jednotlivých těchto organizací, které všechny chtěly mít své lidi v parlamentu i na výnosných místech státní správy, stranu prakticky paralyzovaly. Nebylo tajemstvím, že zemští hejtmani jako Erwin Pröll v Dolním Rakousku nebo Josef Pühringer v Rakousku horním měli ve straně mnohem víc moci než Mitterlehner sám. Předsedou vlády byl sociální demokrat Christan Kern. Obě strany ve vládě se ale staraly hlavně o vlastní preference a návrhy protistrany, jakkoliv smysluplné, byly v obavě z růstu popularity soupeře koaličním partnerem okamžitě blokovány.

               A pak, když se konečně zdálo, že koaliční partneři našli společnou řeš a Kern s Mitterlehnerem to i potvrdili, vystoupil ministr vnitra Wolfgang Sobotka se zničující kritikou této spolupráce. Bylo to jasné vypovězení poslušnosti Mitterlehnerovi a za tím stál Kurz. Šokovaní sociální demokraté se nezmohli na žádnou akci. Osamocený Mitterlehner rychle kapituloval a abdikoval. Narychlo svolané krizové setkání všech stranických bossů vedlo logicky ke jmenování Kurze, kterého si staří pánové už delší dobu oprašovali jako novou populární tvář strany, novým předsedou. Jenže ten si dal podmínky, při kterých starým pánům tuhla krev v žilách. Rozbití starých struktur, jeho osobní vliv na sestavení volební listiny do nastávajících předčasných voleb, dokonce změna symbolu barvy strany z černé na tyrkysovou. Staré vedení strany nemělo jinou možnost než se skřípěním zubů souhlasit a vzdát se tak vlastní moci. Nevychovali si totiž žádnou alternativu, a tak teď žádnou neměli. Vnitrostranický puč se podařil dokonale. Kurz se obklopil svými spolupracovníky z doby působení v mládežnické organizaci, a s novými tvářemi slíbil nový politický styl a vyhrál triumfálně volby v říjnu 2017.

               Při volbě svého koaličního partnera ukázal znovu, jak mu nezáleží na mezinárodním mínění. Spojil se s FPÖ, stranou svobodných, která se nikdy nedokázala oprostit od svých nacistických kořenů (vznikla v roce 1955, ze „Svazu nezávislých“ VdU, ve kterém se sdružovali především bývalí nacisté, kteří nebyli po válce připuštěni k volbám). To mělo mimo jiné za důsledek i změnu politického kurzu ze západu na východ. Ostatně už Kurz v pozici ministra zahraničí navrhl koncem roku 2015 zrušení rakouských velvyslanectví v Litvě, Lotyšsku a Estonsku a jejich nahrazení velvyslanectvím v Bělorusku – prokázal tedy toleranci k diktátorským režimům. Že byla FPÖ jako všechny EU-nepřátelské strany placena z Moskvy, bylo veřejným tajemstvím čili přiblížení Putinovu režimu bylo logickým následkem. Symbolem tohoto přiblížení byla Putinova osobní účast na svatbě rakouské ministryně zahraničních věcí Karin Kneissl v štýrském Gamlitzu 18.8.2018. (Měl jsem v ten den službu v tamější spádové nemocnici ve Wagně a bděl tedy nad zdravotním stavem vážených hostů – neptejte se mě, zda rád.) Ono tam uzavřené manželství je už sice dávno rozvedeno a skončilo nevybíravým právním sporem mezi manželi, ale paní Kneissl byla za taneček s ruským prezidentem odměněna místem v dozorčí radě Rosneftu – ostatně už od roku 2020 je činná jako autorka příspěvků pro Rossia today.

               Kurz k výstřelkům svého koaličního partnera konsekventně mlčel (neozval se ani, když čelný politik této strany z Dolního Rakouska vlastnil zpěvník, v němž se vyzývalo k zplynování šestého milionu Židů). Dokonce i když ministr vnitra Herbert Kickl nechal udělat razii v budově kontrarozvědky a nechal odtud odnést materiálny, které se pan záhadně „ztratily“ a tím nenapravitelně poničily pověst rakouských tajných služeb, kancléř neprotestoval. Ale přesto se právě Kickl měl stát překážkou pro další spolupráci. Ministerstvo vnitra bylo odjakživa černé, tedy patřilo lidovcům a následkem toho byli takoví i okresní šéfové policejních sborů. Kickl začal ministerstvo přebarvovat na „modro“. (Modrá barva je symbolická barva „Svobodných“ jako připomínka chrpy, oblíbeného květu německého kancléře Bismarcka). To vzbudilo v Kurzově straně velkou nevůli. Jenže Kickl nebyl naneštěstí zkorumpovaný, nic na něho neměli.

               A pak se náhle objevilo video z Ibizy, ve kterém Kicklův stranický šéf Strache sliboval falešné neteři ruského oligarchy prodej poloviny Rakouska za zajištění politického vlivu a odkoupení rakouských novin (šlo o nejvlivnější noviny Kronen Zeitung). Kurz žádal po ministrovi Kicklovi vyšetření chování jeho stranického šéfa, ten byl ale ochoten vyšetřovat pouze, kdo to video zhotovil. Když Kickl odmítl rezignovat, Kurz ho z vlády odvolal. Poté odešli všichni modří ministři a rekonstruované vládě z odborníků blízkým ÖVP vyslovil parlament 27.května 2019 nedůvěru. To byla první velká Kurzova politická porážka. Jenže jeho strana dokázala vyhrát v říjnu 2019 volby a neublížila jí ani takzvaná schrederová aféra:

               Krátce po zveřejnění videa z Ibizy nechal vedoucí Kurzovy kanceláře zničit několik pevných disků z počítačů ministerstva. Na tom byl nebylo nic neobvyklého, kdyby to neudělal pod falešným jménem a nezapomněl za službu zaplatit. Protože ale udal správné telefonní číslo, nebylo nesnadné neplatícího zákazníka najít. Co bylo na zničených discích, se samozřejmě už nikdy nedozvíme.

               Kurzu uzavřel po volbách novu koalici se zelenými. Pak přišel Kovid. Ten není ale hlavním problémem kancléře Kurze a politické rakouské scény. Tyto si dovolím prezentovat v krátkém seznamu:

  1. Provalilo se, že z nového stylu, který Kurz při nástupu do funkce sliboval, nezůstalo nic. Z analýzy SMS, které si vyměňoval jak se svým vice Strachem, tak s ředitelem rakouské agentury ÖBAG Thomasem Schmidem, která spravuje všechny státní podíly v akciových společnostech, je jasné, že se posty obsazují na základě loajality a stranické knížky stejně jako v minulosti. Jen přišla nová, ještě nenažranější mladá parta, která se o ně podělila.
  2. V rámci vyšetřování aféry Ibiza parlamentním výborem blokuje ÖVP, co se dá. Výbor stále ještě nemá celý záznam z Ibizy, zápis přišel kompletně začerněný, kde se mohlo jednat o Kurze a jeho partu. Do jasného střetu zájmů se přitom dostal předseda parlamentu Sobotka, který je současně i předsedou této vyšetřovací komise. I když ve vlastním zájmu blokuje jednání komise, jak se jen dá, odmítá kvůli onomu střetu zájmu (je sám obviněný) odstoupit. Sobotka je jediný z někdejší černé partaje, který zůstal v Kurzově týmu. Pro jeho zásluhy při onom puči v roce 2017 se ho ale Kurz nemůže zbavit.
  3. Státní zastupitelství pro vyšetřování korupce provedlo domovní prohlídku u ministra financí Blümela a zabavilo jeho mobilní telefon a laptop. Sice tvrdil, že žádný privátní laptop nevlastní, potom s ním ale přišla manželka z procházky. Asi potřeboval vyvenčit. Ze SMS pana ministra se oddělení pro stíhání korupce dozvědělo víc, než si jen přálo. Blümel ale neodstoupil a Kurz ho podržel – zřejmě toho kamarád ví taky příliš mnoho. Zato se připravuje zákon, který by protikorupčnímu oddělení v budoucnosti zakázal zabavovat důkazní materiál. Budou o telefony nebo počítače či dokumenty moci obviněného „požádat“. Pokud odmítne, ponese za to „politickou zodpovědnost.“ Šéf antikorupčního státního zastupitelství dodal jen hořce, že posledním paragrafem tohoto zákona by mělo být jeho oddělení prostě zrušeno, protože nebude moci vyšetřit vůbec nic.
  4. Tyrkysová ÖVP se dostala do dosti probemlatick0ho vztahu s katolickou církví. Ze SMS, které si vyměňovali kancléř Kurz s šéfem oné agentury ÖBAG se odhalilo, jaký má Kurz vztah k této organizaci, která naháněla vždy jeho straně nejvíc voličů. Když se Schmid chválil, jak představitel biskupské konference na setkání s ním nejdříve zbledl, pak zčervenal a pak se celý třásl, odpověděl mu Kurz. „Výborně. Jen tak dál. Šlápni na plyn!“ Mezitím se byl Kurz u biskupů osobně omluvit, zda se dá ale poškozený vztah napravit, je otázka, důvěru už sotva získá, jedno, jak často bude chodit do kostela.
  5. Kurz celé roky kryl záda Orbánovi. Bylo to pochopitelné, když Orbán stavěl na ochranu EU plot na svých hranicích. Méně pochopitelné to bylo, když vyvlastňoval rakouské sedláky, kteří si v Maďarsku pronajali půdu nebo když likvidoval opoziční tisk či když před volbami zobrazoval předsedu své vlastní evropské strany Junkera se Sörösem s upířími zuby. Orbánovo porušování právní státnosti a demokracie v Maďarsku našlo u Kurze vždycky zastání. A když letos konečně došlo k hlasování o principech fungováni evropské lidové strany, které dělaly další setrvání Orbánovy FIDESZ v této straně nemožným, hlasovali proti vedle samotných maďarských poslanců už jen Kurzovi tyrkysoví poslanci proti těmto zásadám. Pro byl jen jediný ještě černý poslanec staré školy Othmar Karas, dlouholetý vedoucí parlamentního klubu ÖVP v Bruselu, který ale už musel tuto funkci odevzdat Kurzově důvěrnici Karolíně Edtstadler.
  6. Teď se z nedostatku migrantů stejně jako ostatní populisté zaměřil na EU jako viníka za všechny problémy. Naposledy když se dost nesmyslně pustil do kritiky nakupování vakcín. Rakousko na tom sporu nemohlo nic získat, šlo jasně jen o získávání hlasů doma. Že se ke Kurzovi připojil i Andrej Babiš, který by jinak dodatečné očkovací dávky dostal, bylo politováníhodné nedorozumění. Kurz prostě nemohl počítat s tím, že má tak hloupého spojence. Jako odškodné poslal do Česka 30 000 vakcín, množství, které nebolí, ale utiší špatné svědomí.
  7. A teď se začal silně sázet za vakcínu Sputnik. Nebude klást odpor, chce ji dokonce v Rakousku vyrábět. Jestliže ještě před týdnem trval na tom, že vakcína musí být nejprve schválena agenturou EMA, teď už si dokáže představit, že by ji schválila jen rakouská agentura na schvalování léčiv. Je to jen dalším znamením příklonu rakouského kancléře na východ k tamějším nedemokratickým režimům.

Oč mu tedy jde? Samozřejmě, vládnout jako Putin nebo aspoň jako Orbán, když už ne jako Erdogan, je snem každého politika, který to s demokracií nemyslí tak úplně vážně. A to jistě je Kurzův případ. Svým chováním postupně ztratil důvěru západoevropských politiků a on potřebuje obdiv. Rakousko je mu příliš malé, chce hrát podstatnou roli na mezinárodní scéně – jako kdysi Bruno Kreisky – snad mi Bruno toto přirovnání odpustí. A tady se mu nabízí Višegrádská čtyřka. Užší spolupráci s ní požadoval už svého času vícekancléř Strache, placený z Moskvy. Všechny tyto čtyři státy mají nemalé problémy se zachováním demokracie, i když každá jiným způsobem. Od vítězství iliberální demokracie podobné ruskému typu v Maďarsku, přes likvidaci nezávislosti justice a sdělovacích prostředků v Polsku, přes provázanost politické špičky s organizovaným zločinem, jako tomu bylo donedávna na Slovensku až po degradaci státu na obslužní servis pro soukromý byznys oligarchy Babiše v Česku. Všechny tyto státy mají velký problém, aby je někdo v Bruselu bral vážně – paní Čaputová to sama nezachrání. Jako postkomunistické země jsou stejně sledovány stále s určitou nedůvěrou a svým rostoucím příklonem k Rusku (s výjimkou Polska) se stávají stále více trojským koněm ruské expanzivní politiky. Dělat této skupině mluvčího je pro Kurze lákavá představa. Jeho ego by tím narostlo a kdyby zastupoval pět zemí, musela by ho zase brát vážně i Angela Merklová, která mu při poslední návštěvě odmítla udělit audienci. To muselo hodně bolet. Ale když se s ním nechce obejmout Merkelová ani Macron, jsou tu přece Babiš, Orbán nebo dokonce Putin! Podezřívám ho, že zůstal rozmazleným děckem, které se snadno urazí a chce to pak „všem ukázat“. A báťuška Vladimír má pro chlapce a jeho slabosti pochopení.

               Je samozřejmě možné, že Kurz chce použít taktiku lavírování mezi Bruselem a Moskvou a dostat od obou stran něco. Tak kdysi hospodářsky i politicky vyrostla Malta, zda je stejná taktika možná i dnes, nikdo zřejmě nezodpoví. A hlavně, zda je Kurz dost šikovný, aby něco takového dokázal.

               Politický kurs kancléře Kurze se ale dá už celkem jasně vysledovat. Je to směr na východ a směr opouštějící demokratické principy fungování státu. Způsob vlády kamaráda Viktora je přece tak svůdný!!!

Jediný problém raskouského kancléře – až zařízne svého třetího koaličního partnera, kde najde dalšího?

               Začínám se bát budoucnosti.

Charles Baudelaire (1821 – 1867)

Quand de ciel et lourd péce comme un couvercle

Sur l´esprit gémissant en proie aux longs ennuis

Et que de l´horizon embrassant tou tle cercle

Il nous verse un jour noir plus triste que les nuits:

               Samozřejmě že jsem tyto verše, které stály na samém začátku mé literární kariéry, znal v českém překladu Svatopluka Kadlece. Už jen skutečnost, že tuto báseň Spleen LXXVIII překládalo hned několik významných českých básníků (vedle Kadlece i Vítězslav Nezval, Jaroslav Vrchlický či Jaroslav Groll) svědčí o tom, že její význam ve světové poezii je obrovský. I když je obsah tristní a depresivní, jako ostatně autor sám a jako se to mělo stát značkou celé generace takzvaných „Prokletých básníků“. Prvním z nich, který předznamenal tento vývoj, byl Charles Baudelaire, od jehož narození uplyne 9.dubna právě dvě stě let.

               Aby si udělali o charakteru jeho díla obrázek i ti, kdo ho až tak dobře neznají a stejně jako já neumí francouzsky, dovolím si na začátku tohoto medailonu na počest velkého básníka uvést onen – z mého pohledu skvělý – překlad Svatopluka Kadlece z roku 1934. Je pro mě překvapivé, že tyto verše znám nazpaměť ještě i po čtyřiceti letech:

Když víku podobno se sklápí nebe siné

Na ducha, který lká až k smrti rozteskněn

Když nám kruh obzoru, jenž kolkolem se vine

Dští noci smutnější, tmou černající den.

Když ze světa se stává temná cela

V níž jako netopýr se vznáší naděje

Svou plachou perutí v zdi bije rozechvělá

A hlavou tluče v strop, kde plno plísně je.

               Přiznám se, že mi právě verše Charlese Baudelaira, stejně jako později Rimbauda a Františka Gellnera v mém bezprostředně postpubertálním věku imponovaly, inspirovaly mě, protože ukazovaly možnost vyjádřit realitu jinak, barvivěji a emocionálně. A člověk ve věku osmnácti let je až nepřiměřeně emocionální a každý začínající spisovatel to zkouší básněmi. A znechucení tehdejším komunistickým režimem bylo stejné nebo podobné, jako Baudelairovo s druhým francouzským císařství nebo Gellnerovo s císařstvím rakouským. Proto mi prokletí básníci hovořili z duše a snažil jsem se je pochopitelně napodobovat. Brzy jsem ale poznal, že to s mými básněmi nebude slavné. Jednak spolužák Pavel Machů básnil lépe než já, což mě přivedlo k poznání, že jestliže nejsem nejlepší ani v mé třídě, bude to zřejmě v širší konkurenci ještě tristnější a pak také, že já potřebuji na vyjádření toho, co chci říct, prostě větší prostor, než je báseň.

               V tom básníky obdivuji dodnes. Že dokážou vyjádřit myšlenku na velmi malém prostoru. A Baudelairem moderní evropské básnictví vlastně začalo. Když jsem byl v Paříži, nezapomněl jsem zajít k jeho hrobu na „Cimetiere de Montparnasse“ a vzdát mu čest.

               Baudelaire byl přirozeně dítě své doby. Narodil se do doby po napoleonských válkách, z jejichž důsledků se Francie vzpamatovávala celá desetiletí (a nikdy to tak úplně nedokázala). S koncem osmnáctého století se bouraly městské hradby, francouzskou revolucí skončilo nevolnictví a lidé se hnali do měst za prací a ta se tak měnila na obrovské konglomerace s předměstími plnými lidí žijících či živořících v nuzných podmínkách, kteří se drželi při životě vyčerpávající prací až šestnáct hodin denně šest dní v týdnu. Délka života byla nízká, dětská úmrtnost obrovská, hygienické podmínky otřesné, zdravotní a sociální zabezpečení žádné.

               Charles Baudelaire se narodil do dobře situované rodiny. Jeho otec Joseph Francois ale zemřel, když bylo chlapci pět let a matka se obratem znovu vdala (byla o 34 let mladší než otec). Vzala si ambiciózního úředníka Jacquese Aupicka, který to později dotáhl až na generála a byl klasickým reprezentantem úspěšné společenské vrstvy tohoto rozporuplného období první poloviny devatenáctého století, období divokého kapitalismu a industrializace. Baudelaire považoval matčinu novou svatbu za zradu a šel s otčímem hned do konfrontace. Zřejmě matce křivdil, dvanáct let po konci napoleonských masakrů nebyl ve Francii nadbytek mužů na ženění a dobře situovaných už vůbec ne. Ke konci svého života se s podruhé ovdovělou matkou smířil a žil dokonce u ní. Teď se ale rozhořel mezigenerační konflikt. Otčím chtěl mít z Charlese právníka nebo důstojníka – chlapce už jen toto otčímovo přání přivedlo logicky do opačného tábora. Ze školy ho vyhodili těsně před maturitou – dodělal ji pak soukromě – a pak rodinu opustil a žil z dědictví po otci bohémským životem, než všechny peníze prošustroval, zadlužil se a v roce 1844 byl zbaven právní svéprávnosti.

               V té době si přivodil i syfilis, která ho nakonec měla o třicet let později stát život. Své zkušenosti s drogami a alkoholem a psychické stavy s tím spojené popsal ve své studii „O víně, hašiši jako prostředcích k zmnožení osobnosti“ publikované v časopise „Le Messanger de l´Assemblée“ v roce 1851 a tento článek se stal základem jeho knihy „Umělé ráje“ z roku 1860.  V té době populárnímu alkoholickému nápoji absinthu (vyráběnému původně ve Švýcarsku v kantonu Neuchatel) z vermutu, anýzu a fenyklu se připisovaly nežádoucí neurologické účinky. (V roce 1915 byl zakázán a nahrazen Pernotem, od roku 1998 je ale opět povolen, protože se zjistilo, že ony tragické vedlejší účinky, kterými trpěl i Baudelaire, byly spíše způsobeny špatnou kvalitou alkoholu, která se při výrazné hořké chuti absinthu dala dobře zamaskovat. Ovšem kromě velkých množství absinthu hledali básnící té doby inspiraci i v opiu a v hašiši.

               Tristní sociální i politické poměry po Vídeňském kongresu, který vrátil poměry do doby před francouzskou revolucí, plodily politické napětí. Namísto šlechty, která požívala před rokem 1789 absolutní imunitu danou rodem, ovládala teď společnost finanční šlechta – zbohatlíci, kteří neváhali demonstrovat svůj nově nabytý majetek a luxus. A svatá aliance, ustanovená Metternichem (ke které ale nespolehlivá Francie nepatřila) měla dávat pozor, aby se na daném stavu nic neměnilo. V roce 1848 se nahromaděné napětí vybilo v celoevropskou revoluci. Ne náhodou začal revoluční rok už v únoru v Paříži (jen krátce nato propukly revoluční nepokoje i v Budapešti, Vídni a pak i v Praze a dalších městech). Celá Evropa stála v revolučním ohni, v Německu volili první celoněmecký parlament, který se pak sešel ve Frankfurtu. A idealističtí mladíci jako Baudelaire šli na barikády. V pravém slova smyslu. Mladý Charles (bylo mu dvacet šest let) šel s puškou bojovat. Dokonce s malou skupinkou stejně zapálených mladých intelektuálů začal vydávat radikálně levicový časopis, který ale zakrátko musel skončit. V červnu při nových nepokojích stál Baudelaire s puškou znovu na barikádách. Věřil stejně jako ostatní revolucionáři na změnu poměrů.

               Jenže se měli zklamat. Ani znovuzavedená republika po vyhnání Bourbonů neměla dlouhého trvání. V roce 1852 převzal moc ve Francii Napoleon III. a po vzoru svého strýčka se vyhlásil císařem. Idealisté typu Baudelaira se z tohoto zklamání už nevzpamatovali. Stáhli se do sebe a začali tvořit depresivní literaturu, obraz jejich zklamání a ztráty naděje na lepší zítřky. Možná proto nám byla tato literatura na počátku osmdesátých let tak blízká. Beznadějnost tehdejší doby se hodně podobala porevolučnímu zklamání let druhé poloviny devatenáctého století.

               Baudelaire vydal v roce 1857 svou stěžejní sbírku – „Les Fleurs du Mal“, tedy Květy zla.  Náklad představoval 1300 výtisků. Kniha vyvolala skandál, kritik Gustave Bourdin hnal Baudelaira dokonce před soud a ten byl odsouzen „za urážku veřejné morálky“ k pokutě 300 franků a stažení šesti básní se sbírky. Nicméně byli i spisovatelé – skutečně velcí mistři jako Gustave Flaubert nebo Viktor Hugo, kteří poznali genialitu autora, již tehdejší prudérní společnost odmítala uznat (v Rakousku dostala tato doba příznačný název Biedermaier od slova bieder – čili poctivý, slušný. Ale v nudném smyslu). Opět se nabízí paralela s komunistickou společností, která pěstovala kult loajálního občanství, i když na jiném ideologickém podkladě. Negativistické nastavení v umění, které mohlo být interpretováno jako zklamání a nespokojenost s daným režimem, bylo nežádoucí a bylo potíráno.

               Peníze Baudelairovi jeho literární činnost nepřinesla, ještě tak něco vydělal na překladech knih Edgara Alana Poea a na novinových článcích. Navíc byla jeho múza, kreolka Jeanne Duval od roku 1858 ochrnutá a on jí platil péči. Jeho vztah k ženám byl vůbec zvláštní. Mezi lety 1852–1858 se ucházel v anonymních dopisech o přízeň krásné, duchaplné a šarmantní metresy Apolonie Sabatier (i když žil s Jeanne Duvalovou). Když pak došlo k odhalení, kdo je autorem oněch dopisů a Apolonie se mu oddala /což přijal hodně zdrženlivě), oznámil jí nato, že tím, že došlo k naplnění jeho touhy, nehodí se mu už za múzu a ztratil o ni zájem. Ona dáma zůstala přesto jeho přítelkyní.

               V roce 1864 odešel Baudelaire do Bruselu, kde očekával nastartování své spisovatelské kariéry. Byl opět zklamán. V roce 1866 ho dohnaly následky jeho nezřízeného života. Ať už to bylo syfilidou v třetím stádiu nebo následkem požívání drog a absintu, Baudelaire utrpěl mozkovou příhodu, kdy ochrnul na polovinu těla a ztratil schopnost mluvit. Zemřel na dlouhém trápení 31.sropna 1867 v pařížské klinice Quartier Chaillot.

               Nedožil se už toho, že ho následovali další básníci – takzvaní „prokletí básníci“, které inspiroval, jako byli Verlaine, Rimbaud nebo Mallarmé. I jejich básně jsem si opatřil, ovšem Baudelaire mi zůstal tak nějak nejbližší.

               Když jsem zjistil, že mé poetické nadání zdaleka nestačí, abych vyjádřil, co se v mé duši v oněch osmdesátých letech odehrávalo, rozhodl jsem se napsat můj první román. Alegorii na poměry ruského imperiálního násilí a československé kolaborace – vznikl román Stín Persepole. Že nevyšel, jak bylo plánováno, před vánoci 1989, bylo důsledkem toho, že v těch měsících měli lidé v Československu zcela jiné problémy. Román vyšel v lednu 1990, kdy už vlastně jeho poselství nebylo aktuální. Přesto měl úspěch a nastartoval mě k další tvorbě. Prokletý básník Baudelaire na tom měl určitě svůj podíl.

               Jen na závěr a pro porovnání – jak důležité je, kdo verše z cizího jazyka překládá. Po oněch temných verších Svatopluka Kadlece překlad Vítězslava Nezvala ze stejné doby okolo roku 1930, ale člověka přesvědčením komunisty, který dekadenci prostě podlehnout nemůže:

Když nízká obloha jak černé dřevo víka

Nám leží na duchu jak nuda s nemocí

Když kalný horizont nás úzce obemyká

Svým světlem, černějším než světlo půlnoci.

Když země změnila se takřka ve vězení

Kde bloudí Naděje jak plachý netopýr,

Jenž bije bojácným svým křídlem do sklepení

A jenž se potácí jak vyplašený výr.

Myslím, že tento překlad by se mnou moc neudělal. Měl jsem štěstí. Ale abych byl k Nezvalovi spravedlivý – nejoblíbenější knihou v době mých středoškolských studií byla jeho Manon Lescaut

Vše objímající a vše dusící ruská duše

               Pokud máte nebo jste měli přátele v Rusku, pak víte, že se v osobním kontaktu jedná o nejpohostinnější a nejmilejší lidi, jaké si dokážete představit. Naše kamarádka Oxana nás provázela po St. Petersburgu a večer nás s manželem pozvali do restaurace, i když se účet na večeři musel rovnat jejich měsíčnímu platu. Přijít na návštěvu bez „podarků“ bylo nemyslitelné – k významu tohoto zvyku se ještě dostaneme.

               Když se pak člověk zamyslí nad historickou úlohou, kterou Rusko hrálo a hraje v lidských dějinách, musí si položit stejnou otázku, jakou si kladl arabský terorista ve filmu „American dreamz‘ (to není překlep, tak se ten film s Hugem Grantem v hlavní roli opravdu jmenuje) po příchodu do USA – jak může tolik milých lidí způsobit světu tolik utrpení? Proč se jeden Rus tolik liší od Rusů jako národa? Ta podobnost mezi Rusy a Američany není v tomto bodě náhodná. Oba tyto národy se cítí být předurčeny zachránit svět. Činí to ale z naprosto odlišných výchozích pozic. Zatímco Američan se cítí být reprezentantem rozvinuté západní demokratické kultury a je ochoten ji šířit všude ať se to místním líbí nebo ne, Rus se cítí být povinen svět před západní dekadentní kulturou všemi prostředky chránit. Logicky narazí tyto dva systémy myšlení jeden na druhého a musí dojít ke konfrontaci. Pokud se Rusko a USA k sobě názorově začnou blížit, může to být pouze, když jedna z těchto zemí opustí dogma svého fungování. To bylo v devadesátých letech, kdy se Jelcinovo Rusko pokoušelo neúspěšně převzít určité aspekty západní demokracie nebo v čase vlády prezidenta Trumpa, kdy zase USA tyto principy začaly opouštět.

               Snažit se Rusy pochopit není snadné. Kořeny jejich myšlení jsou naší západní kultuře poměrně hodně vzdáleny. A navíc, Rusové trpí pocitem méněcennosti, který chtějí za každou cenu kompenzovat. A to jim dává jen jejich imperialismus, pocit schopnosti dobýt svět. Podle hesla: Když už nás svět nedokáže obdivovat, ať se nás aspoň bojí.

               Rusko nepatřilo a nikdy nebude patřit do evropského kulturního prostoru, patří k Evropě jen geograficky, a i to jen proto, že antičtí geografové nenašli k oddělení Evropy od Asie nic lepšího než pohoří Ural a Kavkaz. Mělo to hned několik objektivních důvodů, za které Rusové opravdu nemůžou.

  1. Země ležela velmi vzdálena od kulturních center, kterými byly Řím a Konstantinopol. Západní kultura je dědicem řecko – římské kulturní tradice (s příspěvkem křesťanství které má své kořeny v židovství). Jejím nositelem byla logicky hlavní města někdejší římské říše. Rusko bylo od obou těch center beznadějně daleko vzdáleno a v době, kdy nebyla televize ani internet a kultura se šířila pěšky, to hrálo podstatnou úlohu.
  2. Kulturní vývoj země byl brutálně přerušen vpádem Mongolů, kteří rozvrátili slovanské státy a přervali kontinuitu kulturního vývoje na dlouhých sto padesát let. Kyjev jako tehdejší hlavní město padl do mongolských rukou v roce 1240 a teprve v roce 1380 po bitvě na Kulikově poli získali Rusové, když je nezávislost tak aspoň sebevědomí k boji proti asijským utlačovatelům. Až do poloviny patnáctého století ale byla Zlatá Horda jejich hlavním politickým protivníkem i partnerem, Evropa nehrála v politickém životě tehdejšího Ruska, bojujícího statečně o vlastní identitu, žádnou roli.
  3. Rozsáhlost země a její řídká obydlenost představovala vždy a představuje i dnes velký handicap při budování infrastruktury, která je nezbytná ke kulturnímu vývoji. I v době největšího rozkvětu ruské kultury byla tato soustředěna jen do velkých měst jako byl Petrohrad, Moskva a Kyjev. Široké vrstvy lidu tento vývoj prostě dostihnout nemohl.

Výsledkem těchto faktorů bylo zaostávání za Evropou – kulturní, politické i ekonomické. Musíme si uvědomit, že Ivan Hrozný vládl v letech 1547–1584. V době, kdy v Evropě už ustupovala renesance a hledaly se nové směry kulturního vývoje, v Rusku vládl ještě temný středověk. Na tom nezměnilo nic ani to, že Ivan nechal přenést korunovační klenoty byzantského císaře do Moskvy, kterou vyhlásil novým Římem a sám sebe za cara, tedy císaře, aby se tak zmocnil byzantského dědictví. Politicky to byl prozíravý tah, který natrvalo zvýšil ruskou prestiž, země tím ale svůj vývoj příliš nezrychlila. Musel přijít Petr Veliký či Kateřina Veliká, aby přiblížili Rusko Evropě ale i oni si mohli započítat jen dílčí úspěchy.

               V západní Evropě vycházel tlak na politické změny vždy zespoda, od lidu, zejména pak obyvatel měst. Díky své narůstající ekonomické síle si občané vynutili politický vliv a nutili vládce k ústupkům, vyjednávání a reformám v jejich prospěch. Jinými slovy, politický vývoj byl západoevropským vládcům vnucen jejich lidem.

               V Rusku to bylo právě naopak. Pokud zde docházelo k nějakému politickému vývoji, bylo to díky osvíceným vládcům, kteří si uvědomovali zaostávání jejich země dělo se tak proti odporu obyvatelstva. Ten pak potlačovali s nesmírnou brutalitou, jakou si v západní Evropě žádný vládce nemohl dovolit. Prostě museli svému lidu pokrok vnutit a tekla přitom krev.

               Rusové jsou proto zvyklí vidět ve svém vládci nositele pokroku, nedovedou si tedy představit život bez něho. Dokážou uctívat i masové vrahy jako Stalina (ostatně Petr Veliký se způsobem vlády od Josefa Visarionoviče příliš nelišil). Vladimír Vladimirovič Putin musí tedy působit skoro jako lidumil, vždyť sahá k vraždám jen v ojedinělých případech. Na západě vždy bojovali o moc císař s papežem a z toho boje profitovala jak místní knížata, tak města. V Rusku stejně jako v Byzanci byl car absolutním pánem a patriarcha jeho prvním služebníkem. Západní císař měl sice korunu ale hodně omezenou moc. Proto nebyl o tuto korunu zas až tak extrémní zájem a zavražděn byl pouze jediný císař Albrecht I. a i to svým synovcem a z osobních, ne politických důvodů. V Byzanci a poté v Moskvě byl císař absolutním pánem nad životem a smrtí svých poddaných. Taková moc je velmi svůdná, a proto se zavražděných císařů a carů tak snadno nedopočítáte. O to pozornější ale i brutálnější museli být východní panovníci při obraně své osoby a moci. Lidé, vyvíjející vlastní iniciativu byli vždycky suspektní a potenciálně nebezpeční. Rusové zažili náznaky demokracie jen dvakrát ve svých dějinách. Poprvé v roce 1917, ovšem to trvalo jen půl roku, než tuto epizodu ukončili bolševici. Podruhé v letech 1991–2000. Ani tentokrát si s touto formou vlády nedokázali poradit. Svoboda je náročná věc předpokládající vlastní iniciativu a připravenost na převzetí zodpovědnosti za vlastní činy. V Rusku skončil tento pokus v chaosu a mnozí tedy přijali „moc silné ruky“ s ulehčením. Aktivisty, bojující v Rusku za demokracii, sleduje prostý občan s nedůvěrou a považuje je za agenty západních mocností a propaganda vládní televize či tisku mu toto jeho tušení už jen potvrdí.

               Rusové si samozřejmě uvědomují, že přijímali pro svůj vývoj západní vzory a sami přispěli k tomuto výměnnému obchodu jen minimálně. Ne nadarmo se na carském dvoře hovořilo francouzsky (jako ostatně na všech královských dvorech v Evropě – abychom byli spravedliví. Například Marie Terezie se nikdy nenaučila psát spisovně německy, svou korespondenci vedla ve francouzštině, stejně jako její současnice carevna Alžběta II.)

               Možná to čtenáře trochu překvapí, ale byla to právě Marie Terezie, která přivedla Rusy do Evropy. Do té doby byli izolováni na východě a neměli na události na kontinentu žádný vliv. Byla to tzv. koalice tří sukní proti Friedrichovi II. pruskému (Marie Terezie, madame Pompadour a carevna Alžběta), která přivedla poprvé ruské vojáky do střední Evropy – obsadili dokonce načas i Berlín. A zalíbilo se jim tady. Od druhé poloviny osmnáctého století začínají hrát Rusové v evropské politice stále důležitější roli. Ta vyvrcholila obsazením Polska v roce 1795, čímž poprvé Rusko učinilo svými poddanými katolíky čili příslušníky západního kulturního okruhu (když si odmyslíme obsazení Livonska ve Velké severní válce v roce 1721 – zde se jednalo o protestanty). To byl obrovský úspěch, vždyť ještě v roce 1610 to byli Poláci, kteří bez problémů obsadili Moskvu a rozhodovali o tom, kdo se stane carem.

               V napoleonských válkách hráli Rusové už významnou ba rozhodující roli a tento úspěch zůstal už součástí jejich národní hrdosti. Zjistili, že jejich síla není v ekonomice ani v kultuře, ale v jejich statečnosti a síle jejich zbraní. Naučili svět, aby si jich vážil jako vojáků a aby se jich proto i bál. Tento rys měl už zůstat navždy součástí ruské mentality.

               Ekonomickou zaostalost se jim totiž nikdy nepodařilo dohnat. Zrušení nevolnictví, což bylo předpokladem rozvoje průmyslu, zažilo Rusko až v roce 1861! Masivní rozvoj průmyslu daný možnosti sociálního inženýrství za komunistické diktatury byl brzděn plánovaným hospodářstvím, korupcí a nedostatečným růstem spotřeby. Systém vlády jedné strany a brutální potlačování jakékoliv opozice i umělé vyvolávání hospodářských krizí v pro Evropu nepředstavitelných rozměrech (uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině v letech 1932–1933) působily jako brzda, i když v některých vládou z propagačních důvodů podporovaných odvětvích vývoje dosáhli Rusové velkých úspěchů.

               Vítězství v druhé světové válce bylo pro ně o to sladší, že vyléčilo jejich frustraci z porážky ve válce první. Bylo to ovšem vítězství za cenu obrovských ztrát. Země byla zdevastována jako málokterá jiná, a protože byl komunistický režim uzavřen do sebe, nemohl profitovat při znovuvybudování země z mezinárodní výměny zkušeností ani z mezinárodního kapitálu. Sebevědomí dodávala prostým Rusům jen skutečnost, že vedle své rozsáhlé koloniální říše (čtrnáct republik Sovětského svazu nebylo nikdy ničím jiným než ruskými koloniemi) získali pod kontrolu další území ve střední Evropě. Ovládnutí střední Evropy byl nejprestižnější čin, jaký se kdy Rusku podařil. Nikdy se to nepodaří z ruských hlav odstranit. Když byli moji spolužáci z fakulty začátkem osmdesátých let minulého století v Rusku na prázdninové praxi, chtěl kamarád Milan poslat domů dopis a ptal se, kolik stojí známka do Československa. A dostalo se mu odpovědi, že: „Stejně jako do každé jiné gubernie.“ Nejstrašnější na tom bylo, že to ona dáma na přepážce vůbec nemyslela zle. Pro ni to byla prostě realita. A tak zatímco my vnímáme snahu Ruska stavět u nás Dukovany jako ohrožení naší bezpečnosti a suverenity, prostý Rus chápe naši obranu proti tomu jako obyčejnou neposlušnost vzpurné provincie.

               Tyto někdejší satelity mají nárok na přátelství a podporu ruského režimu jen za předpokladu, že opustí principy konkurenčního západního systému fungování státu a přikloní se k systému ruskému, tedy systému samoderžaví – jako to vidíme v Bělorusku nebo v Maďarsku.

               Každý člověk chce být na něco hrdý, chce být v něčem lepší než ostatní. Proto se hospodářsky zaostalý muslimský svět tak zoufale chytá Alláha a Mohamedova učení. Rusové jsou tedy hrdí na svá válečná vítězství. Víc toho nemají. Svůj kulturní deficit si ovšem bolestně uvědomují a jsou nesmírně citliví na jakékoliv přezíravé jednání. Tady selhal Západ, když v době po roce 1991 nepřijal Rusko jako rovnocenného partnera, ale dával mu okázale najevo svůj přezíravý postoj a poukazoval na slabiny ruské ekonomiky i státních struktur. Ano Boris Jelcin holdoval alkoholu víc, než bylo společensky přípustné. Rusové si ho ale zvolili a bylo třeba to akceptovat. A přiznejme si, že pokud ho porovnáme se současným opilcem na Hradčanech, byl to stále ještě politik o několik úrovní lepší. Rusové tento přezíravý postoj nemohli necítit a nezapomněli dodnes. Touží po odvetě. Po pomstě nebo po uznání? Jak kdo. Ale pokud si nalejeme čistého vína, musíme uznat, že i tolik oslavovaný Navalný je ruský nacionalista a mezinárodně oslavovaný spisovatel Solženicyn zplodil ve své knize „Rusko v troskách“ návod na vybudování současného fašistoidního režimu. To je jeden z důvodů, proč má očividně zkorumpovaný ruský vládnoucí režim ještě stále tolik příznivců a proč – pro Evropany nepochopitelně – znovu ožívá kult Stalina. Proč Rusko ústy svého hlavního diplomata a odchovance komunistické diplomatické školy Lavrova reaguje přehnaně podrážděně na jakoukoliv kritiku a s arogancí, která nás šokuje, lže a uráží. Jestliže totiž někdo lže tak průhledně až primitivně, dává tím svému protějšku najevo jeho bezmocnost. Demonstruje tak svou sílu. Lež se stává projevem opovržení a vlastní sebedůvěry. A sklízí za své průhledné a o to arogantnější lži právě z tohoto důvodu na domácí scéně potlesk.

To se samozřejmě netýká většiny intelektuálů, ale jestliže i v Západní Evropě tvoří inteligence úzkou a pro politiky z hlediska voličského potenciálu nezajímavou skupinu, v Rusku je tato vrstva ještě mnohem tenčí. Byla vždycky úspěšně decimována, ne nadarmo n obdivujeme z ruské literatury nejvíc depresivní díla Tolstého či Dostojevského, Bulgakova či Vysockého. Ne náhodou zemřeli tragicky nejen Tolstoj, Puškin, Lermontov, ale i Jesenin či Majakovský. Ruští autoři si byli víc než kdokoliv jiný vědomi své zranitelnosti a pomíjivosti. V Rusku je život pomíjivý a Rusové to vědí Ve stepi nebylo kam před útočníky utéct, nebylo se kam skrýt. Proto onen ruský fatalismus a posedlost dárky. V daru žije člověk dál, i když jeho pozemský život už skončil. Obdarovaný si na dárce vzpomene, kdykoliv dárek uvidí.

               Na závěr snad jen jednu příhodu. Když jsme seděli s našimi známými v Petrohradě v restauraci „Idiot“ (pojmenované podle Dostojevského románu), bylo to v salónku zařízeném intelektuálně i s knihovničkou. V té byly dvě busty. Jednu z nich jsem poznal, byl to Lomonosov. Tu druhou jsem neznal. Proto jsem se zeptal, kdo je to v té knihovničce. „To je Džeržinskij“ odpověděla Oxana. Užasl jsem. Džeržinský, zakladatel Čeky, předchůdce KGB a masový vrah v jedné skříňce s nejvýznamnějším ruským vědcem? „Co dělá proboha Džeržinský s Lomonosovem spolu v jedné skříni?“ vyrazil jsem ze sebe. Oxana se zamyslela. Zřejmě si absurdnost této situace uvědomila taky. A pak řekla: „Rossiju toľko serdcom možno ponimať.“

               Ano, tak to je. Rusku se dá rozumět pouze srdcem. Rozum při tom příliš nepomůže.

Traumatologie

               Traumačka čili úrazová chirurgie je ta pravá krvavá záležitost. Zde praskají kosti a stříká krev, je to tedy záležitost pro ty nejotrlejší. Ovšem dopravní a pracovní úrazy tvoří v pracovní náplni traumatologů jen mizivé procento případů. Jejich hlavní chlebíček, jsou staří lidé, kteří spadli. A polámali si při tom stehenní kost, obratle či předloktí. Většina z nich má poranění hlavy, protože většina starých lidí bere léky blokující srážení krve i s pořádnými modřinami – když mají štěstí tak jen na povrchu a ne v hlavě samotné. Někdy si v takových případech říkám, zda by nebylo rozumné zavést od určitého věku povinnost nosit přilbu.

               Jednou jsem ošetřoval chudinu starou paní, která šla v zimě krmit ptáčky. Uklouzla, spadla a polámala si žebra na obou stranách hrudníku, ta jí propíchla plíce a navíc dostala kožní emfyzém, kdy vzduch z plic vytvářel masově bubliny v jejím podkoží. Bylo hodně napínavé, píchat jí centrální žílu, uklidňovalo mě jen, že pneumotorax jsem jí už stejně způsobit nemohl, ten už měla. Naštěstí svůj hrůzostrašný úraz přežila. Člověk, jak mě poučil kdysi dávno primář Farkaš, vydrží strašně moc.

¨             Traumatologie neuznává plánované operace, úrazový chirurg na svou oběť trpělivě číhá. Když jsem dělal na úrazové chirurgii v Popradě své kolečko, čekalo se někdy marně i celý den. A sotva jsem jen na několik minut odešel, dozvěděl jsem se vždy od primáře: „Práve sme vás potrebovali, ale ste tu nebol.“

               Neměl jsem dost trpělivosti a to se vymstilo.

               A ne, že by měli v Popradě málo práce. Hlavně díky českým a německým turistům chodícím na zakázané trasy a za špatného počasí, protože si přece nějakou sněhovou vichřicí nenechají pokazit dovolenou, kterou si zaplatili. Program se musí splnit. Když byla na popradské úrazovce jako mladá lékařka na kolečku moje žena, pravila mi jednoho dne:

               „Vieš, čo je zaujímavé? Na tom oddelení ležia skoro samí cudzinci.“

               „A jak se s nimi bavíš?“ chtěl jsem vědět.

               Pokrčila rameny. „Po slovensky. Oni sú to väčšinou Česi.“

               Upozorňuji, že to bylo v roce 1986, republika se rozpadla až o sedm let později.

               Pády (a nejen z horských štítů) jsou častou příčinou úmrtí. Ať už zlomeniny krčku stehenní kosti nebo obratlů v páteři (kupodivu ne zlomenina předloktí). A nemusí to být ani zlomenina. Dědeček mé švagrové byl čiperný a aktivní starý pán, než v devadesáti dvou letech jednou v noci po cestě na záchod spadl. Nic si nezlomil, jen se potloukl, ale dostal strach a přestal se pohybovat. A šlo to s ním rychle s kopce.

               Úrazy mají typické věkové křivky s několika vrcholy. Ten první přichází mezi prvním a druhým rokem věku. Dítě začalo chodit a nejen padá, ale stahuje na sebe ubrusy, záclony a všechno, na co dosáhne. Druhý přichází v pubertě a adolescenci. Jsou to mopedy, motocykly a jízdní kola, pády ze stromů (v časném létě se pak jedná o třešňovou a na podzim o ořechovou zlomeninu předloktí), alkohol a nešťastné lásky a s nimi spojené – většinou demonstrativní – pokusy o sebevraždu. A do třetice je to věk po osmdesátce se zhoršenou koordinací a osteoporózou.

               Úrazy se ostatně nevyhýbají ani lékařům a jejich rodinám. A dokážou se řetězit.

               Žili jsme víceméně přípravou na svatbu mého syna. Měl jsem nedělní službu a ambulance zase jednou přetékala, když mi zazvonil telefon. Byla to moje žena.

               Plačtivým hlasem mě požádala, zda bych ji nějak mohl dostat do nemocnice, protože si zlomila ruku. Podařilo se mi zkontaktovat sousedy, kteří se naštěstí den předtím vrátili z dovolené na Cornwalu. Manželku mi přivezli, kolegové chirurgové už stáli v pozoru a hned se jí ujali. Předloktí bylo krásně zlomeno, jako při třešňové zlomenině, i když bylo ještě jaro a třešně nezrály. Ostatně bych mou ženu nepodezříval, že lezla na strom. Ne, ukládala prádlo do skříně z kolečkového křesla a ono odjelo. Když si všimla mého poněkud konsternovaného pohledu, doplnila, že takto ukládá prádlo do skříně už dvacet let a ještě se jí nikdy nic nestalo. Vinen jsem byl já. A to proto, že jsem to prádlo den předtím vyžehlil. Kdybych to nebyl udělal, prádlo by neukládala a nic by se jí nestalo. Na svou obhajobu můžu uvést, že jsem tak činil při sledování zápasu rakouské fotbalové ligy. Co jiného chcete při takovém televizním programu dělat, než žehlit?

               Ruku jí zasádrovali a dohodli se, že nejlepší bude předloktí odoperovat, jen co povolí otok. Už proto, že zlomenina byla mírně dislokovaná, tedy kosti se proti sobě posunuly, a kdyby jí dali sádru, sundala by si ji tři dny před synovou svatbou.  Operace proběhla v pátek se skvělým výsledkem, v neděli jsem měl manželku odvést domů, poněvadž jsem měl v sobotu službu.

               V neděli ráno začal pacient na intenzivce krvácet z jícnových varixů, boj o záchranu jeho života trval skoro hodinu. Dopotácel jsem se do místnosti k odevzdání služby s půlhodinovým zpožděním, a když jsem s předáváním služby začal, zazvonil telefon. Byla to moje dcera:

               „Tati, pošli pre ňa niekoho, ja som si zlomila nohu.“

               Dcera šla nakoupit na nedělní snídani čerstvé pečivo. Pekárna byla zavřená, což ji natolik vyvedlo z míry, že uklouzla na schodu a spadla.

               Myslím si, že mám smysl pro humor, ale to bylo už trochu nad moji hranici bolesti. Zejména zkuste sehnat někoho v půl osmé ráno v neděli! Nikdo nezvedá telefon, většina známých ještě spí. Naštěstí k pekárně, před níž moje dcera ležela, dorazilo auto s dalšími potenciálními zákazníky (kteří naštěstí taky nevěděli, že má pekárna zavřeno) a ti ji k nám do ambulance dovezli. Noha nebyla zlomená, kotník byl jen vymknutý a dcera měla potrhané vazy. Sádra to spravila, traumatolog, který ošetřoval už mou ženu, mínil, že třetí pacient z naší rodiny bude mít bonus.

               Předběžně to nebylo třeba, další úrazy v přípravě na svatbu mého syna šly už mimo naši rodinu. Napřed zavolal kapelník skupiny, která měla na svatbě hrát. Bubeník měl nehodu na motorce a zlomil si ruku a obě nohy. Což je zejména u muzikanta, který má hrát bicí, dost podstatný deficit. Kapela musel tedy pozastavit svou činnost a syn shánět jinou kapelu.

               Tři dny před svatbou zavolal kněz, který měl syna se snachou oddávat. Velmi se omlouval, že  nebude moci svatbu provést. Byl o víkendu na horské túře s kamarády, a jeden z nich spadl ze skály a zabil se, takže musí v sobotu na jeho pohřeb. Ovšem hned nás ujistil, že sehnal náhradu a že svatba se uskutečnit může. Mohla. Náhrada byl mladý, velmi sympatický kněz, který se ničím nedal vyvést z míry. Což bylo potřebné.

               Ráno v den svatby odjel otec nevěsty umýt auto, vystoupil z něho a vymknul si kotník. Hrdinně absolvoval svatbu se stále více nateklým a modrým kotníkem, dokonce i tancoval.

               A když jsme se z kostela přesunuli do restaurace, zafoukal vítr, převrátil jeden ze stolů a ten spadl na nohu sestřenici nevěsty. Zapracovali si tedy i traumatologové v nemocnici ve Valticích. Co bychom si bez nich počali?

               Ovšem můj syn si nemůže stěžovat, že nebyl osudem dostatečně varován. Teď mu už nezbývá, než být v manželství šťastný.

               A ten třetí z naší rodiny? Ale jistě, jen si museli chlapci v naší nemocnici počkat skoro rok, než jsem vzal u maminky na zahradě do ruky srp a skoro si odsekl ukazováček na levé ruce. Chirurg, který mi přetržené vazy sešíval, mi řekl: „Já věděl, že ten třetí budeš ty?“

               Odkud to proboha mohl vědět? Ale co bychom si bez úrazových chirurgů počali?

               Máme je rádi, ačkoliv se jich trošku bojíme. I když méně, než zubařů. Ale o tom někdy jindy.

Rheinpfalz

   Da die Coronapandemie eine Reise nach Italien verhinderte, um weitere italienischen Städte zu besuchen, werde ich in den nächsten Artikel mit euch durch Deutschland reisen. Auch hier gibt es viel interessantes zu sehen mit ebenso interessantem historischen Hintergrund. Also nach einer Einleitung vor zwei Wochen, wo ich die calvinische Küche behandelte, beginnen wir die Reise im Westen in der Rheinpfalz.           

Pfalz bedeutet Festung. Wenn ein Land einen solchen Namen bekommen hat, gab es sicherlich einen Grund dafür. Wenn man die Karte von Deutschland aus dem neunten oder zehnten Jahrhundert anschaut, sieht man, dass das damalige Deutschland um den Fluss Rhein lag – der Rest von Deutschland war eigentlich nur Urwald, der in den darauffolgenden Jahrhunderten langsam gerodet wurde. Die Elbe und die Donau spielten bei weitem eine nicht so wichtige Rolle wie der Strom im Westen des Landes, also der Rhein. Die Bedeutung des Rheins realisierte ich vor einigen Jahren, als ich an seinem Ufer in Eltville saß und beobachtete, wie ein Schiff nach dem anderen auf dem Fluss fährt, mit der Spitze beinahe auf dem Heck des vor ihm fahrenden Schiffes klebend. Nicht umsonst ist der größte „deutsche“ Hafen nicht Hamburg, sondern Rotterdam.

               Gerade die Region um den Zusammenfluss von Rhein und Neckar hatte eine Sonderstellung und die Spuren dieser frühen berühmten Geschichte sind auch noch heute merkbar. Wahrscheinlich spielte hier auch das milde Klima eine bedeutende Rolle. Die Erde ist hier sehr fruchtbar und obwohl die Region deutlich nördlich der Steiermark liegt, war ich immer wieder überrascht, dass die Vegetation hier zwei Wochen Vorsprung vor Graz hatte. Der Zusammenfluss des Rheins mit dem Neckar, geschützt vor den nördlichen Winden und Unwettern durch die Hügel der Bergkette des Odenwaldes bildet ein sehr angenehmes Mikroklima und die Natur weiß das entsprechend zu nutzen. Traditionell wurde hier immer Wein angebaut, was auf eine römische Tradition zurückzuführen ist. Dieses Gebiet gehörte einmal zum Römischen Reich als die Provinz Germania Superior. Man kann hier eine gute Ernte fast aller Produkte erzielen, dass daraus die Einheimischen nichts Essbares kochen können, ist eine andere Geschichte. Die örtliche Küche ist nicht gerade empfehlenswert, das hat aber einen historischen Hintergrund, von dem ich vor zwei Wochen schrieb.

               Liebhaber der Historie möchte ich durch dieses kleine Land führen und ihre historischen Schätze, aber auch die Fallen zu zeigen, die hier auf den Besucher lauern könnten. Meine deutschen Leser verzeihen mir hoffentlich den Blick von außen. Es handelt sich um einen Blick eines interessierten Touristen, der logischerweise nicht alle Einzelheiten wissen kann. Für ergänzende oder korrigierende Bemerkungen werde ich dankbar sein.

Exif_JPEG_PICTURE

               Es handelt sich grundsätzlich um vier Städte, die besuchswert sind, Worms, Speyer, Heidelberg und Mainz. Zu Pfalz gehört auch Kaiserslautern, das seinen Namen dem legendären Kaiser Friedrich Barbarossa verdankt, es ist aber doch ein bisschen weiter, obwohl hierher ein Fahrradweg von Worms führt, genannt „Kaiserweg“. Weil dieser Weg inmitten der Weinberge und Wirtshäuser führt und 40 – 50 Kilometer lang ist, kann er für die Fans der Fahrradtouristik sehr verlockend sein. Gerade in Kaiserslautern gründete Barbarossa seine „Pfalz“, also eine Festung, die Deutschland von Westen schützen sollte und nach dieser Festung wurde dann die ganze Region benannt. Die Stadtrechte bekam Kaiserslautern von Rudolf von Habsburg um mehr als hundert Jahre später. Die Rheinpfalz war nämlich der Besitz und eine Stütze der Macht der deutschen Kaiser aus der Familie der Staufer.

               Heute werden wir uns auf dem linken Rheinufer aufhalten, auf das rechte Ufer kommen wir in zwei Wochen, ich habe nicht vor, die Geduld meiner Leser mit Artikeln, die länger als fünf Seiten sind, zu strapazieren.

               Wenn wir uns entscheiden, die Geschichte dieser Region zu verfolgen, müssen wir in der ältesten Stadt beginnen, also in Worms. Nicht aber aus dem Grund, dass diese Stadt unter dem Namen Borbetomagus bereits in den Zeiten des Römischen Reiches existierte oder sogar bereits früher – sie kämpft mit Trier um den Status der ältesten deutschen Stadt überhaupt. In Worms wurde laut einer Legende der heilige Martin gefangen gehalten, der den Militärdienst dem letzten heidnischen römischen Kaiser Julius Apostata verweigerte. Aber gerade in Worms spielt sich großteils die bekannteste Geschichte der altdeutschen Sagen ab, nämlich die Nibelungensage. Weil Nibelungen zum Stamm der Burgunder gehörten, dachte ich lange, dass sich die Geschichte um den unverletzlichen Helden Siegfried, seinem heimtückischen Mörder Hagen, der stolzen Königin Brunhild und der rachsüchtigen Kriemhild irgendwo im heutigen Burgund abgespielt hatte. Ich musste etwas Besseren belehrt werden. Die Burgunder röteten sich (natürlich mit Hilfe von Attila und König Theodorich) am Rheinufer aus. Das Burgunderreich, angeführt von drei Brüdern – Königen Gundaharius (Gunter), Godomaris (Gernot) und Gislaharius (Giselher) wurde tatsächlich im Jahr 437 von Hunnen unter Anführung von Attila (Etzel) vernichtet. Die Reste der Burgunder zogen dann nach Südwesten und gründeten am Fluss Rhône das spätere Burgunderreich. Deutsche Sagen kann man nicht mit dem in den Märchen üblichen Satz beenden „und wenn sie nicht gestorben sind, leben sie bis heute“. Dort überlebt nämlich niemand!

               Über Siegfried stolpert man in Worms auf jedem Schritt – auf dem Siegfriedsbrunnen vor der Kirche der Heiligen Dreifaltigkeit, auf dem Weg vom Bahnhof ins Stadtzentrum, wo eine Skulptur das ganze Nibelungendrama inklusiv Siegfrieds Ermordung schildert oder auf dem Rad der Geschichte von Gustav Nonnenmacher (1914 – 2012) auf dem Obermark.

Das größte Denkmal hat aber der verräterische Hagen. Seine riesige Statue steht am Rheinufer, wo er in den Fluss den Nibelungenschatz vergraben hat – der seitdem allen Versuchen zum Trotz niemand gefunden hat. (Interessant ist, dass man den Namen Siegfried, Brunhild, Kriemhild, Gunter, Gernot oder sogar den Namen des Freundes Hagens Volker heutzutage nicht so selten begegnet, nicht aber Hagen. Dieser „größte Held“, der „Tronjer“, ist irgendwie in Ungnade gefallen). Und Giselher ist offensichtlich nicht genug sexy. Eine Nibelungenmuseum gibt es in Worms übrigens auch.

               Worms ist allerdings durch seine Kathedrale berühmt.

In Deutschland gibt es drei gigantische romanische Kathedralen – in Worms, Speyer und Mainz – logischerweise alle am Rhein. In diesem Artikel besuchen wir zwei davon. Die Kathedrale von Worms ist sicher besuchswert, obwohl sie ihre ursprüngliche romanische Innenausstattung verlor und innen barockisiert wurde. Worms verdankt seinen Aufstieg der Salischen Dynastie der deutschen Kaiser. Hier wurde der Gründer dieser Dynastie Konrad genannt „der Rote“ (er herrschte in den Jahren 1024 – 1036) geboren und begraben und von hier aus herrschten alle Heinrichs dieser Dynastie (der dritte bis der fünfte), wobei der mittlere, also der vierte in seinem Streit mit dem Papst Gregor seine Bußefahrt nach Canossa auf sich nehmen musste. Die drei Tage im Frost vor dem Tor der Festung Canossa brachte sein Blut zum Kochen. Nach seiner Absolution durch den Papst hat er den Pontifex in Rom angegriffen und vertrieben. Dieser starb dann in der Verbannung in Salerno und ob es für seine Seele ein Trost war, dass er später für seine Verdienste im Kampf gegen den Kaiser heiliggesprochen wurde, traue ich mich nicht abzuschätzen. Der Frieden zwischen der päpstlichen und kaiserlichen Macht, bekannt als „Wormser Konkordat“, wurde – wie es schon der Name dieses Dokumentes sagt – in Worms im Jahr 1122 unterschrieben und drei Jahre später starben die Salier mit Heinrich dem fünften aus. Ihre Nachfolger, die Staufen, übernahmen von ihnen die Liebe zur Residenzstadt. Friedrich Barbarossa ließ zur Kathedrale das nördliche Portal bauen, mit seiner eigenen Darstellung über die Eintritspforte.

Durch diesen Eingang betrat der Kaiser mit seiner Begleitung die Kirche bei feierlichen Anlässen, damit er nicht durch die Menschenmassen des gemeinen Volkes gehen musste. In der Kathedrale von Worms heiratete sein Enkel Friedrich II. im Jahr 1235 Isabella von England (sie war seine dritte Frau, wenn man seine größte Liebe Bianca Lancia nicht zählt), einen Tag vor dieser Hochzeit wurde – ebenso in Worms – der Kaisersohn Heinrich (VII) (aus der ersten Ehe des Kaisers mit Konstanze von Aragon) von seinem Vater gefangengenommen und ins Gefängnis geworfen, aus dem er nie mehr herauskam.

               Worms ist auch durch seine jüdische Geschichte berühmt. Weil die Juden im Reich einen direkten Schutz des Kaisers genossen (sie zahlten ihm dafür eine spezielle Steuer – einen so genannten „Jüdischen Groschen“ – diesen Schutz hat Kaiser Karl IV. aufgehoben) ist das kein Wunder, dass sie den Schutz direkt in der Residenzstadt suchten. Heute findet man noch immer viele Erinnerungen an die jüdische Vergangenheit der Stadt inklusiv Synagoge, Jeschiwa und Friedhof (so genannter „Heiliger Sand“), die man besuchen kann.

               Worms ist keine kompakte historische Stadt. Diese Tatsache ist die Folge der zweimaligen Zerstörung der Stadt. Die erste kam im Jahr 1689 in Rahmen des Pfälzer Erbfolgekrieges (1688 – 1697). In die Stadt zogen französische Truppen des Königs Ludwig XIV. ein und machten die Stadt dem Erdboden gleich – auch die berühmte Kathedrale fiel einem Brand zum Opfer. Diese fatale Tätigkeit der Franzosen in der Pfalz werde ich noch mehrmals erwähnen müssen. Die Stadt wurde neu aufgebaut (deshalb ist die Innenausstattung der Kathedrale barock), obwohl an der Stelle des ehemaligen prächtigen Rathauses (eines Gebäudes mit einem symbolischen Namen „Münze“) die Dreifaltigkeitskirche gebaut wurde. (Der Besuch der Franzosen wurde von den Einheimischen als Strafe Gottes gewertet). Das zweite Mal wurde die Stadt durch die Bombardierung der Alliierten im April 1945 vernichtet und deshalb stehen zwischen den historischen Gebäuden (man sagt, Worms hätte die größte Anzahl der romanischen Baudenkmäler im ganzen Deutschland und ich habe es wirklich bis zu meinem Besuch von Köln geglaubt) findet man – ähnlich wie zum Beispiel in Mainz – moderne Häuser, wodurch der Gesamteindruck gestört wird.

               Worms ist unmittelbar mit dem Namen Martin Luthers verbunden.

Er wurde zum Reichstag in Worms, der im Jahr 1521 abgehalten wurde, eingeladen, um vor dem Kaiser Karl V. seiner Lehre abzuschwören. Als er sich weigerte und seine berühmten Worte sagte: „Hier stehe ich. Gott helfe mir. Amen.“ wurde ihm trotzdem vom Kaiser ein freies Geleit gestattet. Wenn also Karl ehrlicher als Sigismund von Luxemburg im Falle von Jan Hus im Jahr 1415 war, hatte er als Kaiser umso weniger politische Erfolge. Einem ehrlichen Politiker wird offensichtlich ein Erfolg verwehrt.

               Luther ist in Worms ein riesiges Denkmal gewidmet, wo er mit seinen Unterstützern, Mitstreitern sowie auch Vorgängern dargestellt wird. Unter ihnen hat neben Petrus Valdes, Giacomo Savonarola und John Wyclif auch der bereits erwähnte Jan Hus seine Statue.

               Auf dem gleichen Reichstag wurde infolge der Intervention der Tante des Kaisers Margarete über die Teilung der habsburgischen Länder zwischen dem damals einundzwanzig Jahre alten Kaiser und seinem achtzehnjährigen Bruder Ferdinand, der später zum Kaiser Ferdinand I. werden sollte am 28.April 1521 entschieden. Hier fiel auch die Entscheidung, dass Ferdinand die Prinzessin Anna von Böhmen heiraten sollte (was dann am 26.Mai 1521 in Linz wirklich passierte), was ihm später auch die tschechische und ungarische königliche Krone brachte. In die Heiratsurkunde aus dem Jahr 1515 konnte endlich auf der leeren Stelle neben der Braut der Name des Bräutigams geschrieben werden. Im Jahr 1515 war nämlich noch nicht klar, wer die damals zwölfjährige Anna heiraten würde, ob Karl oder Ferdinand. Die Hochzeit fand also in Vertretung statt, der Bräutigam wurde durch den Großvater beider Kandidaten, den Kaiser Maximilian I., vertreten und in der Heiratsurkunde wurde eine freie Stelle gelassen. Die Hochzeit zwischen Ferdinand und Anna wurde allerdings am 26. Mai 1521 in Linz wiederholt und aus der glücklichen Ehe entsprangen fünfzehn Kinder. Auch dieses Glück der habsburgischen Familie hatte also ihren Ursprung in Worms.

               Wir verlassen aber jetzt das historische Worms und ziehen einige Kilometer und Jahre in der Geschichte weiter, nämlich nach Speyer. Speyer ist ein wunderschönes Städtchen. Wenn Worms als eine moderne Stadt mit zerstreuten historischen Denkmälern wirkt, ist Speyer ein einziges historisches Denkmal, dominiert natürlich von seiner gigantischen romanischen Kathedrale.

Exif_JPEG_PICTURE

Auch Speyer wurde durch französische Truppen im Jahr 1689 dem Boden gleichgemacht. Und dann noch einmal durch die französische Revolutionsarmee im Jahr 1793 – die Nachbarschaft der „Grande Nation“ war für diese Region wirklich kein Segen. Der Kaiser Friedrich Barbarossa wusste ganz genau, warum er sein Kaiserslautern gebaut hatte, aber nicht einmal das hat gegen die Franzosen geholfen. Gott sei Dank wurde aber die Kathedrale in Speyer verschont und was dann später um diese Kirche aufgebaut wurde und den Charme eines lieben Städtchens besaß, war den Alliierten im zweiten Weltkrieg keine Bombe wert. Deshalb ist der Besuch von Speyer ein liebes Erlebnis.

               Natürlich muss man die Kathedrale besuchen. Es ist ein riesiges Gebäude, man darf sich nicht durch ihren ersten Eindruck abschrecken lassen. Alle drei romanischen Kathedralen wirken ein bisschen düster, die Zeit der großen gotischen Fenster sollte nur noch kommen. Die Kathedrale in Speyer begann bereits der Gründer der Salischen Dynastie Konrad II. im Jahr 1030 zu bauen. Er selbst erlebte die Vollendung der Kirche nicht und aus diesem Grund ist er als der einzige Salier in Worms begraben. Seine Nachfolger ruhen in der Krypta der Kathedrale in Speyer. Hier sind auch die ersten zwei römische Könige aus der Familie Habsburg begraben – Rudolf I. (er starb im Jahr 1291) und sein Sohn Albrecht (ermordet im Jahr 1308). Die Habsburger wollten damit ihre Nachfolgerschaft der Salier und den Abstand zu den Staufen, mit denen die römische Kurie nicht gerade gute Beziehungen hatte, demonstrieren. Interessant ist das Portrait von Rudolf auf seinem Sarkophag.

Exif_JPEG_PICTURE

Damalige Herrscher ließen sich üblicherweise in einer idealisierten Darstellung als triumphierende schöne Männer abbilden. Die Abbildung Rudolfs als eines alten müden Mannes entsprach seinem wirklichen Aussehen und entstand in dieser Form auf seinen ausdrücklichen Wunsch. Rudolf wollte nicht idealisiert, er wollte wahrhaft dargestellt werden, was in dieser Zeit eine absolut ungewöhnliche Sache war. Die Renaissance, die in der Herrschaftszeit von Friedrich II. ihren Ursprung fand und von der Kirche erbittert bekämpft wurde, war noch weit entfernt.

               Die Kathedrale in Speyer hat eine Bedeutung auch für tschechische Geschichte. Am 30.August 1310 heiratete hier der vierzehnjährige Sohn des Kaisers Heinrich VII. von Luxemburg Johann die achtzehnjährige Erbin des tschechischen Königreiches Elisabeth. Diese Hochzeit wies die Richtung nicht nur der tschechischen, sondern auch der europäischen Geschichte. Sie begründete die hundert Jahre dauernde Vorherrschaft der Luxemburger in Europa und aus dieser Ehe stammt der große Kaiser Karl IV., der Autor der „Goldenen Bulle“ aus dem Jahr 1356, eigentlich der ersten Verfassung des Römischen Reiches der deutschen Nation.

               In Speyer gibt es noch eine Kirche, die in der europäischen Geschichte eine bedeutende Rolle spielt. Gerade in dieser Kirche PROTESTIERTEN deutsche Fürsten, die inzwischen zur Lehre Martin Luthers übertreten waren, gegen die kaiserliche Entscheidung, diese Lehre zu verbieten. Es geschah auf dem Reichstag in Speyer im Jahr 1529 und seit diesen Tagen nennt man die reformierten Christen Protestanten.

               Speyer war einmal eine prächtige Stadt mit 68 Stadttoren und 38 Kirchen. Hier fanden 50 Reichstage statt. Auf einem von ihnen überzeugte zu Weihnachten 1146 der Gründer der Zisterzienserordens Bernhard von Clairvaux Kaiser Konrad III. zum Ausrufen des zweiten Kreuzzuges. Der letzte Reichstag in Speyer fand im Jahr 1570 statt, danach verlor die Stadt ihre Bedeutung und der Dreißigjähriger Krieg hinterließ in ihrer Pracht tiefe Narben. In der Stadt hatte seit 1526 das Reichskammergericht ihren Sitz, und zwar bis zur Vernichtung der Stadt im Jahr 1689.

               Das neue Speyer drückt sich um die Maximilianstrasse, es hat aber einen Charme und man findet hier schöne Gebäude wie zum Beispiel die „Alte Münze“, wo das Stadtpatriziat tagte, oder das Rathaus aus den Jahren 1712 – 1716. Und letztendlich auf der Gegenseite des Städtchens das „Altpörtel“, ein der schönsten Stadttore in Deutschland.

Exif_JPEG_PICTURE

Das Tor mit seinem Turm stammt aus dem Jahr 1230, wie es das Wüten der Französen im Jahr 1689 und 1793 überleben konnte, habe ich nicht erfahren. Und weiters, in Speyer gibt es das „Historische Museum der Pfalz“ mit Geschichte der gesamten Region von den römischen Zeiten bis heute, natürlich mit Betonung des ruhmreichen Mittelalters.

               Speyer ist wirklich sehr schön, wir verlassen es mit einem guten Gefühl, um ins Zentrum der Pfalz zu reisen, nämlich nach Heidelberg. Das aber in zwei Wochen, heute war es schon genug.

Riziko Astry Zenecy – očkovat či neočkovat, to je oč tu běží

               Zřejmě už zdravý rozum skutečně umřel. Co předvádí příznivci i odpůrci očkování jsou už jen čisté emoce bez jakéhokoliv rozumového zdůvodnění. A to se týká i všech těch tzv. „expertů“. Přiznám se, že to slovo už ani nemůžu slyšet. 

               Kdo jsou to ti experti? Skutečně ti, kteří věcí rozumí nebo ti, kteří byli jmenováni (většinou po známosti nebo podle stranické knížky) do úřadů s pravomocí rozhodovat, nebo ti, kteří se za experty vyhlásili sami a hovoří moudře k národu?

               Jsem z toho zmatený a nedivím se, že laická veřejnost ještě víc. Vzhledem na vážnost situace je takový přístup prostě fatální. V konečném důsledku bude mít za následek naprostou ztrátu důvěry v očkování, což je jediná cesta, jak se vrátit do normálního života bez toho, že bychom trvale zaplnili nemocnice lidmi s víceméně neléčitelnými zápaly plic. Nebo abychom zdvojnásobili kapacity nemocnic, abychom mohli léčit i něco jiného, než covidové zápaly plic – a na to bychom potřebovali personál, který ale vychováme nejdřív za deset let.

               To co předvádí britsko – švédská firma Astra/Zeneca, je už doslova kriminální a její vedení by mělo být skutečně hnáno k zodpovědnosti za všeobecné ohrožení.

               O problémech, které si firma nadrobila katastrofálním přístupem k PR, jsem už psal v článku „Trápení s očkovací látkou Astra Zeneca“. Jenže teď přišly problémy nové a o poznání větší.

               Jak už veřejnost slyšela odevšad, objevily se po očkování touto látkou trombotické příhody. Plicní embolie, trombózy v končetinách, ale i velmi nebezpečné trombózy sinus cavernosus, tedy mozkových žil a ojedinělé případy diseminované intravaskulární koagulace se smrtelným průběhem. Emoce logicky planou!

               Nápadné bylo, že se jednalo výlučně o mladé ženy pod 55 let, tedy před menopauzou. Pokud si vzpomenete na s velkou pompou publikované případy (35 letá slovenská učitelka, 49 letá zdravotní sestra z rakouského Zwetlu) zapadají všechny do této skupiny.

               Vzápětí se úřady na všech úrovních snažily tyto události zlehčovat, popírat přímou souvislost a tvrdit, že látka je naprosto bezproblémová a musí se s ní očkovat dál. Očkovací koordinátor ve Štýrsku Koren, jehož práce zatím byla jedním velkým osobním selháním, v rádiu dokonce vyhrožoval lidem, kteří se odmítnou nechat touto vakcínou očkovat, že budou zařazeni až zcela nakonec očkovacího seznamu a možná se k očkování vůbec nedostanou.

               Narychlo do rádia a televize povolaní „experti“ vyhlašovali, že po orální antikoncepci utrpí ženy trombózu v jednom z 2000 případů, zatímco po očkování Astrou Zenecou je to jeden z 160 000 případů. Tohle srovnání je hodně přitažené za vlasy. Ženy berou antikoncepci zhruba dvacet let, což je přibližně 1000 týdnů, tedy připadá 1 trombóza na 2 miliony týdnů braní těchto pilulek. Jestliže se posuzovaly dva týdny po naočkování, pak máme jednu trombózu na 320 000 týdnů, čili máme zhruba šestinásobně častější trombózu po očkování než po antikoncepci. Z těchto výkřiků přímo čpí snaha zlehčit problém a přinutit lidi nechat se očkovat spornou vakcínou, která by se mohla hromadit na skladech.

               EMA, čili schvalovací agentura vyhlásila ústy svého „executing director“, paní  Emer Cooke: „U očkovací látky Astra Zeneca se jedná o bezpečnou a účinnou látku, která chrání pacienty před riziky spojenými s infekcí Covid 19, jako je hospitalizace a smrt. Komise došla též k závěru, že vakcína není spojena se zvýšeným rizikem tromboembolických příhod.“ 

               To nám bylo oznámeno ve zprávách 18.března tohoto roku.

               19. března, tedy den nato, oznamovala rakouská epidemioložka slavnostně, že „byla odhalena příčina trombotických příhod po očkování látkou Astra Zeneca i účinná léčba těchto komplikací.“

               A já se ptám, zda z nás už opravdu chtějí udělat úplné voly, když vyhlašují, že objevili příčinu i léčbu neexistujících komplikací.

A zatímco se lidu tvrdí, že žádná souvislost mezi očkováním a trombózami neexistuje, dostali lékaři instrukci, ve které se píše: “U žen mladších 55 let existuje po očkování proti Covidu 19 signál pro velmi nízké riziko (méně než 1:100 000) pro zřídkavou formu poruchy srážlivosti krve s tvořením krevních sraženin, na což má být očkovaný před podáním vakcíny upozorněn.”

A?

Problém, co se stane, pokud pacientka po takovém upozornění očkování odmítne, či zda nese pak lékař zodpovědnost, když k takové komplikaci dojde, se už neřeší.

Zřejmě dále platí, že pak na očkování ztratí nárok.

               Ale jak jsem už pravil, rozum už je dávno vypnut a svou roli hrají jen emoce, a hlavně politický úkol vyočkovat objednané očkovací látky a zamaskovat vlastní politické selhání. Postiženy jsou nejvíc logicky takzvané „šetřivé“ země, které objednaly nejlevnější očkovací látku, a to je právě Astra Zeneca, ačkoliv firma stejně není schopna svůj produkt dodávat ve slíbeném množství.

               Ne, nejsem expert – ani habilitovaný ani jmenovaný. Jsem jen lékař, který se zoufale snaží udržet svůj zdravý selský rozum v činnosti – i když to vůbec není snadné.

               Co tedy hovoří fakta: EMA obdržela hlášeni 9 úmrtí s možnou souvislostí s očkováním Astrou Zenecou. Postiženy jsou prakticky výlučně jen ženy ve věku pod 55 let. Na základě údajů před pandemií odhaduje výbor, že do 16.března bylo možno očekávat méně než jednu diseminovanou intravaskulární koagulaci během 14 dní po obdržení očkovací látky, hlášeno bylo pět případů. Podobně by se daly očekávat v této věkové skupině 1,35 mozkových žilních trombóz, zatímco ke stejnému dni existovalo 12 zpráv o tomto onemocnění – také v časovém intervalu 14 dní od očkování. Přímá souvislost s očkovací látkou nebylo dokázána, je ale možná a zaslouží si další analýzu.“ Toto je přímá citace ze zprávy PRAC (Pharmacovigilance Risk Assessment Committee), čili komise pro bezpečnost léčiv, která je součástí EMA.

               Německá internetová platforma Medscape, informující o nejnovějších událostech v oblasti medicíny, vzápětí informuje, že němečtí lékaři objevili příčinu oněch neexistujících trombóz.

               Jak se daslo očekávat, jedná se o srážení krevních destiček v důsledku imunologické reakce. Zde je třeba upozornit na to, že u vakcíny Astra Zeneca (a i u ruského Sputniku) se na rozdíl od mRNA vakcín očkuje živým virem. Jde sice v obou případech o za normálních okolností neškodný adenovirus (u Astry Zenecy o šimpanzí, u ruské o dva lidské), jenže tyto byly geneticky změněny, aby vypadaly jako koronavirus. A tak to snad nebude zas až tak neuvěřitelné, že se tento virus v určitých – skutečně velmi zřídkavých – případech chová jako koronavirus. (Že je koronavirus ve vyvolávání trombóz mistr světa, víme už delší dobu, u pacientů na intenzivních jednotkách se vyvine trombóza až u 41 procent léčených.

               V podstatě se dá tento proces zvýšené srážlivosti krve zjistit z odběru krve, kdy objevíme zvýšené hodnoty rozpadových produktů fibrinu (produkt srážlivosti krve, takzvaný D-Dimer) a snížené hodnoty krevních destiček. Čili dostane- li člověk po očkování bolesti hlavy, které přetrvávají víc než den, dostane-li potíže s dechem nebo mu napuchne noha či ruka (ne pouze to očkované rameno, ale celá paže), je možné zvýšené riziko vzniklé trombózy z krve zjistit a v případě, že krevní výsledky podezření zesílí, provést další diagnostiku a léčbu heparinem.

               Aspirin, který někdy doporučují lékaři jako prevenci, je při žilních trombózách naprosto neúčinný a vezme-li si ho člověk před očkováním, zvyšuje tím riziko, že se v místě očkování vytvoří lokální krvácení.

               Kdyby si příslušné úřady daly práci se zapnutím mozku (uznávám, že je to obtížné, nepříjemné a bolí po tom hlava) mohly už dávno identifikovat rizikovou skupinu, které by se tato očkovací látka podávat nemusela. Tedy ženy před menopauzou. Pro ty by se určitě našlo dost očkovacích látek od Pfizeru/Biontechu nebo od Moderny. Myslím, že by lidé vysvětlení, že trombózy očividně souvisí s hormonálním stavem žen před menopauzou (co si budeme povídat, i feministky přiznají, že je hormonální situace žen v plodném věku nestabilní a mění se ze dne na den), přijali. Samozřejmě je třeba na tomto poli dále zkoumat, zjistit, nakolik se na vzniku trombóz podílí kouření, braní orální antikoncepce anebo jiné faktory. Takové studie jsou potřebné, ale NENÍ NA NĚ ČAS! Opatrnosti není nikdy dost a takový logický závěr vyloučení rizikových skupin z očkovacího programu určitou vakcínou by mohl důvěru k jednání úřadů a očkovacích míst, když ne obnovit, tak aspoň zvýšit.

               Jenže místo toho se znovu volí metoda doktora Plzáka – zatloukat, zatloukat a zase zatloukat.

               Což škodí fatálně očkovacímu programu a v konečném důsledku nám všem.

Matúš Csák Trenčanský

               Málokterá historická osoba si užila posmrtně tolik z velké části nezasloužené slávy, jako tento uherský magnát. Slovenská romantická literatura devatenáctého století ho představovala jako hrdého Slováka, chránícího slovenské etnikum v Horních Uhrách, tedy na území dnešního Slovenska proti maďarské expanzi. Slovensko tehdy nutně potřebovalo národní hrdiny, kterých se jim zoufale nedostávalo, orientace na dějiny Velké Moravy byla nedostatečná a k poznání, že Slováci, zejména jejich šlechta, tvořili v Uherském království důležitý státotvorný prvek a Slovensko může tedy klidně uherské dějiny interpretovat i jako dějiny svého národa, dospívá slovenská historiografie svízelně teprve v posledních desetiletích. Tím došlo k vystřízlivění, co se týká mocného oligarchy, sídlícího na hrdém hradě nad řekou Váhem, který už s jeho jménem zůstane navždy spojen.

               Od smrti Matúše Čáka (nebo Csáka) uplynulo dnes, 18.března, sedm set let.

               Jak už se to výjimečným lidem stává, byli dětmi své doby a dokázali využít příležitosti, kterou doba nabízela. Matúš se narodil symbolicky v roce 1260, tedy v roce, kdy v bitvě u Kressenbrunu proti českému králi Přemyslu Otakarovi II., která skončila pro uherské vojsko katastrofální porážkou, definitivně skončila uherská snaha o expanzi západním směrem. Od tohoto roku už se Uhersko omezilo na obranu svého území, jehož integrita měla být stále znovu ohrožována. A současně s tím začala i destrukce centrální, tedy královské moci. Uherští baroni byli vždy hrdou uzavřenou skupinou zhruba padesáti rodin, které tolerovaly královskou moc jen se skřípěním zubů a nerady. Mezi nimi se pak vytvořila malá skupina oligarchů, bažících po nezávislosti. Rodina Csákovců patřila vedle pánů z Kyseku na západě nebo Omodejovců na východě, mezi ně.

Erb rodu Csákovců

               Zakladatel slávy rodu Matthäus (Matúš) I. Csák měl centrum své rodové moci v okolí Ostřihomu, v dokumentech je dochován jako správce pokladu v letech 1242–1245. Měl nejméně tři syny Marka, hraběte z Honthu, Štěpána, který to dotáhl na královského stolníka a Petra (1240–1284), který přenesl své sídlo do hornouherského Trenčína a založil tak trenčínskou větev rodu. Kromě toho měli tito bratři ještě sestru, provdanou za moravského šlechtice Zdislava ze Šternberka, který se proslavil nejen v bojích proti Mongolům na Moravě v roce 1240, ale i odražením útoků Uhrů (Kumánů) na Olomouc v roce 1253.

               Matúš se nikdy nepovažoval za Slováka, ale za příslušníka „Natio Hungarica“, tedy uherského národa. To bylo národnostně velmi různorodé společenství, do kterého patřili vedle Maďarů i Slováci, Rumuni, Chorvati, Němci, Italové a řada dalších národnostních menšin žijících na území rozsáhlého Uherského království. Ne nadarmo zde byla až do osmnáctého století úřední řečí latina a v ní se vystavovaly všechny úřední dokumenty. Na královském dvoře se hojně používala italština či francouzština, maďarština se prosadila jako úřední řeč až v průběhu několika povstání proti habsburské moci v osmnáctém století. Na poradách šlechtických grémií tedy seděli baroni, kteří jednací řeč neovládali ani zdaleka a u každého musel sedět mnich překladatel, který pánovi šeptal do ucha, o čem se jedná. Jinak by se páni mezi sebou nedomluvili. Jenže etnická různorodost sváděla k odstředivým tendencím a v Uhersku bylo vždy třeba silné osobnosti na trůně, aby tyto separatistické tendence dokázala zkrotit.

               Béla IV. zvaný obnovitel, tuto sílu měl a dokázal vyvést Uhersko, zpustošené mongolským vpádem v roce 1240, z bídy. Po jeho smrti 1270 ale věci nabraly nešťastný směr. Jeho syn Štěpán, sám nepříliš schopný a s násilnickými sklony, zemřel už v roce 1272 a po něm nastoupil na trůn jeho jediný syn Ladislav, tehdy desetiletý. Tato tragická postava se zapsala do uherských dějin pod přezdívkou „Kumán“, protože se zcela odklonil od evropských a křesťanských kulturních tradic, o které se uherská státnost opírala. Jeho poddaní hledali před královskými výstřelky ochranu, kde se dalo a král sám si na potlačení nepokojů několikrát pozval na pomoc dokonce Tatary. Bratislava se západním Slovenskem přijala ochranu Habsburků a nejmocnější uherské rody se prostě „udělaly pro sebe“. Na západě páni z Kyseku se statky v Zadunajsku a Slavonii, Jakub Borša Lysý v Zátisí, Abovci na severovýchodě země, Štěpán Ákoš západně od Abovců, sedmihradský vévoda Ladislav Kán, Jiří Šubič v Chorvatsku, Dalmácii a Bosně, Baboničovci na jih od řeky Sávy a Frangepanovci na pobřeží Jadranu. Csákovci si vytvořili svou enklávu na severozápadě země, na území dnešního západního a středního Slovenska.

               Královu násilnou smrt v roce 1290 (ubodali ho v hádce opilí kumpáni) přijali Uhři jako vysvobození. Problém byl, kde sehnat nového krále. Arpádovci jakožto členové vládnoucího rodu, se stali nedostatkovým zbožím.

               Kdo hledá, najde. Uhři měli úspěch v Benátkách, kde žil syn prince Štěpána Ondřej. Byl to trošku sporný kandidát. Jeho otec Štěpán vzešel z třetího manželství krále Ondřeje II. (otce Bély IV. a tedy pradědečka Ladislava Kumána) s Beatrix d´Este. Král se ženil už šedesátiletý a nemocný a Štěpán se narodil až po jeho smrti. Protože uherští šlechtici nebyli ochotni uznat, že by král v jeho zdravotním stavu byl ještě schopen zplodit potomka, připisovali královnino těhotenství palatinovi Dionýzovi. Proto si musela čerstvá vdova Beatrix rychle sbalit věci a zmizet – její syn Štěpán přišel na svět v roce 1236 v Itálii jako pohrobek. Podařilo se mu ale v Benátkách dobře oženit s Tomassinou z rodu Morosiniovců (dva z tohoto rodu dosáhli dokonce funkce benátského dóžete). A zplodil s ní v roce 1265 syna Ondřeje.

               Toho teď Uhři přivedli do Uherska a 23.července 1290 slavnostně korunovali v Székesféherváru svatoštěpánskou korunou.

Nového krále korunoval ostřihomský arcibiskup Lodomér, šťastný, že po letech Ladislavova barbarství má konečně za panovníka vzdělaného a dobře vychovaného krále. Jenže doba vyžadovala něco jiného, než uměnímilovnost a dobré vychování, a to byla tvrdost. Uherští baroni si sice přivedli nového panovníka, nepočítali ale s tím, že by jim chtěl skutečně vládnout. Jeho pozice byla přece díky nejistému manželskému původu jeho otce slabá.

               Někteří ale vycítili svou šanci, mezi nimi i mladý Matúš Csák. Poprvé se s ním setkáváme v bitvě na Moravském poli, kde vedl lehkou uherskou jízdu. Teď se mu jeho válečné zkušenosti vyplatily, pomohl králi dobýt Bratislavu a vytlačit Habsburky ze západního Slovenska. Král pověřil správou Chorvatska a Slavonie svou matku Tomassinu, která se ukázala jako nečekaně tvrdá a schopná správkyně, on sám ale nedokázal zkrotit své neposlušné oligarchy a v roce 1292 skončil dokonce na několik měsíců v zajetí pánů z Kyseku (Köszeg). V roce 1295 zemřela královna Fenena, která mu porodila pouze jednu dceru Alžbětu a svatba s Agnes Habsburskou přinesla sice bohaté věno, ale politicky spíše jen dodatečnou zátěž (podpora bratra Agnes Albrechta Habsburského v jeho boji o římský královský trůn s Adolfem Nassavským, který Habsburk skutečně v roce 1298 vyhrál). Navíc Agnes nedokázala najít ve svém novém manželovi zalíbení, manželství zůstalo chladné a bezdětné.

               Matúš Csák ztratil z nějakého důvodu důvěru v panovníka. Stáhl se v roce 1296 do Trenčína, královské vojsko, které ho chtělo přinutit k poslušnosti, odrazil.

               V roce 1300 provolaly jihouherské rody Šubičovců, Frangepánů a Baboničovců uherským králem neapolského prince Karla Roberta. Jeho babička Marie byla dcerou krále Štěpána a sestrou Ladislava Kumána). Na stranu krále Ondřeje se postavili šlechtici ze severu a západu země, páni z Kyseku a Matúš Csák. Jenže v prosinci 1300 zemřela náhle paní Tomassina a 14. ledna 1301 ve věku 35 let i král sám. Arpádovci jako vládnoucí uherská dynastie definitivně vymřeli. Tato dvě rychlá úmrtí po sobě vyvolávala už tehdy nepříjemné dohady, ale nikdy nebyla objasněna.

               Ani teď ale nebyli severouherští páni ochotni jen tak přijmout kandidáta svých jižních konkurentů Karla Roberta. Nabídli svatoštěpánskou korunu českému princi Václavovi, který byl od roku 1298 zasnoubený s princeznou Alžbětou, a kromě toho byla jeho babička Kunhuta také vnučkou Bély IV. stejně jako babička Karla Roberta (její matkou byla Bélova dcera Anna). Matúš měl největší zásluhu na korunovaci jedenáctiletého českého prince, který přijal jméno Ladislav V., v Székesféherváru 27.srpna 1301. A dostalo se mu i přiměřené odměny – 1.února 1302 se stal královským dekretem pánem Trenčanské a Nitranské stolice, ke které přibyla později i stolice Komárňanská.

               Karel Robert se ale nehodlal svých nároků vzdát a měl v ruce jeden významný trumf, totiž podporu papeže Bonifáce VIII. Ten si nárokoval světovládu (nazýval se Imperator verus) a právo jmenovat krále a císaře, jak se mu zachce. Když se Karlovi v září 1302 nevydařil vojenský útok na Budín, uvalil papežský legát Mikuláš Bocassino (pozdější papež Benedikt XI.) na Budín církevní klatbu. Ovšem budínský děkan Ludvík se nelekl a dal do klatby všechny příznivce Anjouovců včetně samotného papeže. Papež pak 31.května 1303 v encyklice „Spectator omnium“ uznal Anjouovce za právoplatné dědice Arpádovců.  Matúš Csák poté přešel na stranu Karla Roberta, aby se vyhnul církevní klatbě. Tehdy by mu ještě vadila, v budoucnosti se to mělo hodně změnit.

               Jenže 11. října 1303 papež Bonifác zemřel (ukousl si příliš velké sousto, když se začal plést do francouzských záležitostí, čímž naštval krále Filipa Sličného. Papež nepřežil potupu, když ho královský notář Nogaret vyvlekl z jeho paláce v Anagni a na náměstí ho veřejně zfackoval). Jeho nástupce Benedikt XI., který v podpoře Anjouovců pochopitelně pokračoval, ho následoval na onen svět 7.července 1304, poté, co si dovolil Nogareta vyobcovat z církve. Jeho nástupce se dlouho nepodařilo zvolit (chyběli odvážní) a v Uhersku zavládl naprostý chaos. Matúš Csák učinil nejdůležitější rozhodnutí svého života. Protože v Uhrách teď jakákoliv královská autorita chyběla, udělal se sám pro sebe a začal vystupovat jako nezávislý vládce.

               Bylo to oportunistické, ale zřejmě správné rozhodnutí. Uherskému králi Ladislavovi přišel na pomoc s vojenskou výpravou jeho otec Václav II, jenže tomu zase vpadl do zad římský král Albrecht Habsburský, který zaútočil na Čechy. Protože se Karel Robert vojenskému střetnutí se silnějším protivníkem takticky vyhnul, muselo se české vojsko v srpnu 1304 vrátit do Čech. Přibalilo na cestu nejen krále Václava/Ladislava ale i svatoštěpánskou korunu. Navíc poté, co zemřel jeho otec, zrušil Václav III. nejprve zasnoubení s uherskou princeznou Alžbětou (která potom vstoupila do kláštera v Tössu) a odevzdal onu korunu Ottovi z Wittelsbachu. který se jí nechal 6. prosince 1305 korunovat (Otto byl vnukem krále Bély IV, synem jeho dcery Alžběty, čili prastrýčkem obou ostatních kandidátů.) Nebylo tedy nejlepší řešení vybudovat si samostatnou (nebo přinejmenším autonomní) enklávu na severozápadě země a do nepřehledných vztahů v bojích o trůn se nemíchat? Bylo!

               Jenže všeho do času. Karel Robert se nakonec přece jen prosadil a napotřetí byl korunován 27. srpna 1310 v Székesféherváru ostřihomským arcibiskupem a svatoštěpánskou korunou čili právoplatně a nezpochybnitelně.

Matúše Csáka si nový král snažil získat vyjmenováním za palatina, čili králova zástupce (Karel Robert ovšem nevyjmenoval jednoho, jak bylo zvykem, ale hned tři, zřejmě v naději, že se mezi sebou poperou). Csák odpověděl tím, že se nezúčastnil oné slavnostní korunovace, kde by musel králi složit lenní přísahu. Král ho za to na začátku roku 1311 zbavil všech funkcí, což ovšem Matúša nijak nemrzelo. Dalo mu to volné ruce v jeho expanzivních plánech. V letech 1311–1312 se zmocnil Zvolenské župy (velmi důležité, protože byla střediskem těžby drahých kovů (zlatá Kremnica, stříbrná Banská Štiavnica a měděná Banská Bystrica), jeho vliv sahal až na Spiš, nově osídlenou Bélou IV. saskými Němci a patřil mu dokonce i symbolicky nesmírně důležitý hrad Višegrád. Ano, právě ten!!! Na vrcholu jeho moci mu patřilo 14 žup a 50 hradů a pod jeho přezdívkou „Pán Váhu a Tatier“ ho známe dodnes. Koncem června 1311 zaútočil dokonce na Budín. I když se město nepodařilo dobýt, útok na pomazanou hlavu spojený s pleněním celého budínského okolí byl důvodem, proč papežský legát Gentilis uvalil na Csáka a celou jeho enklávu církevní interdikt. Což Matúš okázale ignoroval.

               Pokud chtěl král dosáhnout nějaké autority a nedopadnout jako jeho předchůdce Ondřej III. musel jít s všemocnými oligarchy do konfrontace. Rozhodl se začít rodem Abovců, vládnoucích na východním Slovensku. Potom, co košičtí měšťané zabili patriarchu rodu Omodeje, vyprovokoval král s jeho šesti syny válku. K rozhodující bitvě došlo u Rozhanovec. V nesmírně krvavé bitvě ztratil král zpočátku svou armádu, a dokonce i zástavu, ale uchýlil se ke svým spojencům Johanitům a když padlo všech šest bratrů Abovců (bojovali podle tehdejšího zvyku v první řadě), povstalecké vojsko se rozpadlo. Matúš Csák se bitvy nezúčastnil, dodnes není jasné, zda nestihl přijít Abovcům na pomoc nebo je nechal vykrvácet úmyslně.

               Karlovi Robertovi vítězstvím u Rozhanovec narostla křídla. Poté, co zemřel další z jeho oponentů sedmihradský vévoda Ladislav Kán, vyvolal konflikt s posledním z „palatinů“ z roku 1310 Jakubem Boršou Lysým a v roce 1316 ho u Debrecína porazil a ve stejném roce dobyl i statky pánů z Kyseku včetně jejich sídelního hradu Köszeg.

               Na Matúša Csáka to neudělalo žádný dojem. Dělal dál vlastní politiku, uzavíral dokonce spojenectví a vedl války bez souhlasu uherského panovníka. V roce 1314 vpadl jako spojenec Friedricha Sličného Habsburského na Moravu a odrazil u Holíče vojsko Jana Lucemburského.  V roce 1317 dobyl a vypálil Nitru, kde shořel i místní archív, za což ho nitranský biskup dal do klatby (už zase, asi si už zvykl!) 

               V roce 1318 dokonce vyjmenoval vlastního palatina, což bylo právo, které bylo propůjčeno Zlatou bulou Ondřeje II. jen uherským králům. Palatinem se stal Felicián Zach, který se měl o dvanáct let později nezdařeným atentátem na krále Karla Roberta hérostratovským způsobem zapsat do dějin. S jeho dřívějším působením ve službách Matúše Csáka ale neměl tento čin žádnou souvislost. Snad je to jen znamení, jakými lidmi se bezohledný Matúš obklopoval.

               Právě v době, kdy se cítil být na vrcholu moci a choval se jako samostatný panovník, postihla ale Matúša Csáka osudová rána. Zemřel jeho jediný syn Matúš. Plán na vytvoření nezávislého území v západní části Slovenska, jehož uskutečnění se zdálo být na dosah, tak v jediném okamžiku ztroskotal.

Zástava Horních Uher z doby Matúše Čáka

Matúš vyjmenoval svým nástupcem svého synovce Štěpána ze Šternberka, ale to byla už jen labutí píseň. Jeho kasteláni nebyli ochotni za „Čecha“, jak Štěpánovi přezdívali, riskovat životy. Matúš Csák zemřel 18. března 1321. Král neváhal ani chvilku a během několik týdnů obsadil celé jeho území. Až potom se obrátil proti posledním autonomním baronům na uherském jihu. V roku 1322 se vypořádal se Šubičovci a o rok později s Baboničovci, kteří ho kdysi dovedli na uherský trůn. Rozpad země byl odvrácen, začínala nová éra uherské státnosti, éra Anjouovců. A Slovensko čili Horní Uhry zůstalo integrální součástí uherského království.

               Je otázkou, co by se stalo, kdyby se Matúšovi Csákovi skutečně podařilo vytvořit na území Slovenska (i když ne celého, východní část do sféry jeho vlivu nikdy nepatřila) nezávislý státní útvar. Zda by jeho potomci dosáhli vévodského nebo dokonce královského titulu a hlavně – zda by se centrální moc v Budíně smířila s odštěpením hornaté a tím pádem obtížně ovladatelné, ale těžbou drahých kovů strategicky nesmírně důležité oblasti. I když se Matúš necítil být Slovákem (to slovo ostatně tehdy ani neexistovalo) doba jeho vlády napomohla konsolidaci kulturní a jazykové slovanské oblasti (i budoucí císař Zikmund se během svého mládí, které strávil z velké části v Lučenci, naučil „slovanskému jazyku“, čili místnímu dialektu, předchůdci dnešní slovenštiny.) Matúš Csák ale zřejmě takové ambice neměl. Období národních států bylo ještě vzdáleno mnoho staletí, středověk na národnostní hranice a zájmy nebral žádný ohled. Aspoň v tom bodu byl Csák zcela určitě dítětem své doby a považovat ho za předchůdce slovenské státnosti je víc než přehnané.

               Byl to ale jistě nesmírně schopný a politicky obratný člověk, který se dokázal stát jedním z oligarchů na území uherského státu – a jako jediný si dokázal toto nezávislé postavení na státní moci udržet až do smrti. Za to mu určitě patří obdiv.

Vídeňský Geserah 1421 – středověký antisemitismus kdysi a dnes

Vídeňský Geserah – středoevropský antisemitismus kdysi a dnes

               12 března 1421, tedy před šesti sty lety se na vídeňském předměstí Erdberg odehrálo příšerné divadlo. Bylo zde veřejně zaživa upáleno více než dvě stě osob (příšernost toho aktu demonstruje i skutečnost, že přesný počet upálených neznáme). Jejich jedinou vinou bylo, že byli Židé a že odmítli přestoupit na křesťanskou víru. Tímto aktem byli vyvražděni všichni Židé ve Vídni a v dolním Rakousku, ve sféře moci tehdy třiadvacetiletého vévody Albrechta V., který to měl později dotáhnout až na římského a českého krále Albrechta II. (I.) (1437 – 1439).

               Toto hrozné jubileum je samozřejmě tématem diskusí historiků a novodobí antisemité se snaží najít v tomto činu vévody zdůvodnění holocaustu nacistů větou „vždycky to tak bylo.“ Pokusím se v mém článku poukázat na rozdíly řádění nacistů a příšerného skutku rakouského vévody. Ne, nebylo to vždycky tak.

               Židé byli odjakživa obětmi pogromů. Důvody jsou nalezitelné a sahají velmi hluboko do historie. Už po dobytí Palestiny Alexandrem Makedonským a následné helenizaci celého tehdejšího světa, byli Židé jediným ostrůvkem, který se helenizovat nenechal a budil tak nedůvěru, opovržení a nenávist všech okolních národů. Židé lpěli na svém jediném bohu a byli ochotni za něho umírat. Když jim toho boha chtěl král Antiochos IV. z rodu Seleukovců vzít, povstali pod vedením bratrů Makabejských a dokázali si za cenu nesmírných obětí vybojovat na mocném nepříteli samostatnost. Podruhé se tak postavili Římanům, jenže taky padla kosa na kámen. Ve dvou válkách byli v letech 70 a 135 poraženi a císař Hadrián zakázal tomu tvrdohlavému národu pobyt na území Palestiny. Důsledkem byla diaspora. Židé se museli rozptýlit po celém světě, kde se kulturně i jazykově přizpůsobili místní dominantní kultuře – jediné, co je drželo pohromadě a co určovalo jejich identitu, byla jejich víra. Víra v Boha a víra v to, že jsou vyvoleným národem, určeným k spasení.

               Právě tato víra a s ní spojená pozitivní diskriminace ostatních lidí jiných náboženství a uzavření se do vlastních komunit a ghett byla důvodem nedůvěry jejich okolí. Nedůvěry, která lehce přecházela v nenávist a vybíjela se v násilnostech. Tak tomu bylo za první křížové výpravy v roce 1096 nebo v době velkého moru v letech 1347 – 1350. Všechny tyto útoky byly dílem zfanatizované lůzy, panovníci se naproti tomu snažili Židy chránit. Důvodem byla jejich finanční síla. Protože ve středověku Židé, původně zemědělský národ, nesměli vlastnit půdu, museli se snažit přežít jinak – obchodem a bankovnictvím. Katolická církev zakazovala svým věřícím půjčovat peníze na úrok. I když se tento zákaz všemožně obcházel, přesto byl značnou překážkou bankovního podnikání. Židů se tento zákaz logicky netýkal. Díky svým celosvětovým kontaktům, zejména do arabského světa, kde měli privilegium trpěné menšiny (které křesťané neměli), byli schopni uskutečňovat obchody a finanční transakce, které byly nad síly křesťanských podnikatelů a bankéřů. Panovníci měli zájem Židy chránit a ti jim za to platili tzv „židovský groš“, zvláštní vysokou daň, která významně vylepšovala rozpočet římského krále. Této ochrany se vzdal až Karel IV. u vědomí, že není schopen Židům v čase velkého moru a s ním spojených pogromů zajistit dostatečnou ochranu. Přesunul tedy tuto povinnost na kurfiřty. Naproti tomu uherský král Ondřej III. (který ovšem vyrostl v zjemnělém prostředí Benátek) ve svém velkém privilegiu pro město Bratislavu z 2.prosince 1291 v článku 13 vyhlásil rovnoprávnost Židů s ostatními měšťany.

               Všechny útoky na Židy měly ale jedno společné. Uskutečnila je zfanatizovaná lůza proti vůli panovníka, který „pouze“ nebyl schopen nebo ochoten na ochranu „svých“ Židů účinně zakročit. To byl i příklad pražského pogromu v roce 1389.

               Vídeňský Geserah má zcela jiný charakter. Zde se jedná o oficiální čin místního vládce.  Židé byli zatčení, vyhnáni a upáleni na příkaz vévody Albrechta. To byla zcela nová dimenze jejich pronásledování a v podstatě neměla v minulosti žádný precedens. A v budoucnosti měla k takovému postupu sáhnout až Hitlerova „Třetí říše“. Jak k tomu mohlo dojít. A proč?

               Pochopení osoby vévody Albrechta je samozřejmě centrálním problémem. Tento rakouský panovník, narozený v roce 1397, vyrůstal od svých sedmi let jako sirotek (jeho otec zemřel na úplavici, když se svým přítelem Zikmundem Lucemburským neúspěšně obléhal město Znojmo). Albrecht sice požíval ochrany uherského panovníka a pozdějšího římského krále Zikmunda, byl dokonce oficiálně zasnouben s jedinou Zikmundovou dcerou Alžbětou (král měl očividně výčitky svědomí, co se týká smrti jeho otce), otcovské lásky si ale neužil. Chybějící empatie byla pro něho charakteristická. Říkalo se o něm, že: „málo jí, málo mluví a málo myslí.“ Meč si údajně bral i do postele.

               Židé jsou doloženi ve Vídni už z konce dvanáctého století, tedy ještě za vlády rodu Babenberků, z roku 1204 je doložena jejich první synagoga v Seitenstettengasse. Nebyly s nimi problémy, financovali, jak bylo zvykem, místní vládce, ať už to byli Babenberkové, Přemysl Otakar II. nebo po něm Habsburkové. Okolo synagogy se vyvinulo slavné vzdělávací centrum-

               Jenže v roce 1419 vypuklo v sousedních Čechách husitské povstání. Přísně katolicky založenému Albrechtovi se stalo noční můrou. Už 9. června 1419, tedy skoro dva měsíce před pražskou defenestrací a vypuknutí otevřeného povstání, pověřil vídeňskou univerzitu, aby prověřila možné spojenectví kacířských živlů: „Husitů, Valdenských a Židů.“

               Už to, že hodil fanatické křesťany husity s Židy do jednoho pytle, nesvědčí o přílišném politickém rozhledu vévody. Univerzitní rada se k tomuto problému skutečně onoho devátého června sešla, rozhodnutí bylo ale odloženo, protože několik významných členů rady nebylo přítomno. O konečném rozhodnutí univerzity se nedochoval žádný písemný dokument, nicméně zpráva Albrechtova zpovědníka priora Leonharda, který hrál úlohu jakési spojky mezi vládcem a univerzitou, byla zřejmě rozhodující pro další vévodovo konání.

               23. května 1420 byli všichni Židé z Vídně a Dolního Rakouska zatčeni a internováni. Jejich domy ve městě (okolí dnešního Judenplatzu, ghetto bylo ohraničeno dnešními ulicemi Drahtgasse, Schwertgase und Färbergasse) propadly městu Vídni, synagoga byla zbořena, hřbitov zrušen. Kameny ze synagogy byly použity jako stavební materiál, největší část dostala právě vídeňská universita na stavbu „Nové školy.“ Židé byli násilně nuceni ke konverzi ke křesťanství nebo k opuštění země, dvě stě, kteří konverzi odmítli a nacházeli se v březnu příštího roku ještě ve vévodově vězení, byli pak veřejně v Erdbergu upáleni.

               Historici si kladou otázku, co vévodu k takovému do té doby nevídanému kroku vedlo. Určitě potřeboval peníze. Před ním stála jak účast na křížové výpravě proti husitům, tak svatba s Alžbětou Lucemburskou. Ale peníze mohl od Židů vybírat i tak. Jeho čin se podobá zabití slepice snášející zlatá vejce. Zřejmě ale hrál roli i Albrechtův náboženský fanatismus a jeho misionářské myšlenky. O tom svědčí skutečnost, že Židé, kteří ke křesťanství konvertovali, mohli udělat v jeho službách slušnou kariéru. Jistý konvertita Caspar byl vévodovým vysokým úředníkem (zodpovědným za finance, jak jinak) a jiný pokřtěný Žid Paul Lehman, se stal teologem a domherrem v klášteře v Melku.

               To je – navzdory své hrůzostrašnosti – rozhodující rozdíl mezi řáděním Albrechta a nacistů o pět set let později. U vévody Albrechta byla rozhodující víra oněch lidí, kterou považoval za kacířskou – proto i onen rozsudek smrti na hranici. Nacisté se rozhodovali na základě původu, tedy rasy, jak oni tomu říkali. Tu nepomohla žádná konverze. Kdo se narodil jako Žid, byl ztracen.

Je to příklad Edith Steinové, který tuto zvrácenost, jakož i kolaboraci Vatikánu a papeže Pia XII. dokumentuje. Edith Stein se narodila 12.října 1891 v tehdy německé Wroclawi. V roce 1922 konvertovala ke katolické víře a pracovala v Münsteru jako učitelka. Poté, co jí byla tato činnost nacisty zakázána, stala se 14. října 1933 jeptiškou řádu Karmelitánek pod jménem Teresia Benedicta von Kreuz. Možná v řádu hledala ochranu před řáděním nacistů. Nedočkala se jí. Její představená prozradila její židovský původ. Sestra Teresa odešla do holandského Echtu, i zde ji ale po okupaci Nizozemí v roce 1940 dostihla nacistická moc. Všechny její dopisy svaté stolici i intervence jejích známých, aby mohla přesídlit do švýcarského karmelitánského kláštera Le Paquier, zůstaly bez odpovědi. 2. srpna 1942 byla zatčena gestapem a po příjezdu do koncentračního tábora v Osvětimi 7. srpna byla okamžitě zavražděna v plynové komoře. 11. října 1998 ji papež Jan Pavel II. vyhlásil za svatou a patronku Evropy.

Židé se do Vídně vrátili už za Albrechtova nástupce Friedricha V. (jako římský císař Friedrich III.), ovšem Vídeňáci to nenesli dobře. Když přijel vévoda do Vídně, byl přivítán výkřiky „Židovský král“ a „Ukřižujte ho“, což zasmušilého panovníka přimělo k tomu, aby přeložil svou rezidenci z Vídně do Vídeňského nového města.

Otázka je, odkud se tradiční nenávist vůči Židům bere. Poté, co jim bylo dekretem císaře Františka Josefa I. umožněn volný pohyb po říši a byli zrovnoprávněni s ostatními obyvateli země, stali se úspěšnými podnikateli a obchodníky, a hlavně už tehdy – mnohem dříve než ostatní část obyvatelstva – pochopili význam vzdělání. V intelektuálních kruzích posledních desetiletí Rakouska Uherska byli nadproporcionálně zastoupeni mezi novináři, lékaři, univerzitními profesory, právníky či lékárníky. Což budilo závist a z té pramení nenávist, zejména, je-li politicky přiživována. Konspirační teorie nejsou produktem současnosti, jen jsou pomocí internetu rychleji šířeny. Vídeňský starosta Karl Lueger vyhrál díky štvaní proti Židům (ale i katolické církvi) volby a stal se přes odpor císaře vídeňským starostou. Hitler ho ve svém Mein Kampfu nazýval svým učitelem, který mu otevřel oči, přesto se po něm až do roku 2012 nazývala část vídeňského Ringu (dnes Universitätsring).

Po Anschlussu Rakouska v roce 1938 začalo pro rakouské Židy peklo na zemi, které nepřežilo 65 000 z nich. Památník Šoy, čili holocaustu ve Vídni od britské umělkyně Rachel Whiteread stojí od roku 2000 na Judenplatzu, tedy na místě, kde bylo kdysi původní židovské ghetto zničené vévodou Albrechtem. Má představovat na venek obrácenou knihovnu, o vydařenosti uměleckého záměru se ve Vídni vedly rozhořčené diskuse.

Ačkoliv byli ale evropští Židé během druhé světové války téměř vyvražděni a po válce přesídlila většina přeživších do nově založeného Izraele, nedůvěra a nenávist k nim zůstala hluboko zakořeněna – tomu fenoménu se říká „Antisemitismus bez Židů“. Je to podobný fenomén, jako chápání imigrační krize v Česku v roce 2015. I když se v Česku nenacházel ani jediný uprchlík, nenávist vůči nim byla mnohem silnější než v zemích, kde se jich valily desetitisíce. Co neznáme, toho se bojíme víc než toho, co si můžeme ohmatat. Neznámé má v sobě cosi tajuplného a skrývá latentní nebezpečí. Můj strýc, ačkoliv to byl vzdělaný a chytrý člověk, byl o sionistickém spiknutí tak silně přesvědčen, že se s ním na to téma vůbec nedalo diskutovat.

Mnozí Židé nejsou jen dobrými obchodníky a inovátory. Dokážou se významným způsobem prosadit v mnoha nejrůznějších oborech lidské činnosti. Židé tvoří jen zhruba 0,2 % světové populace, ale mezi držiteli Nobelových cen je jich 20 %. Ve fyzice to byli mimo jiných Albert Einstein a Lev Landau, v psychologii Sigmund Freud a Erich Fromm, v ekonomii Milton Friedman a Paul Samuelson atd. Výraznou stopu zanechali Židé ve světové literatuře – Franz Kafka, Boris Pasternak, Marcel Proust, Lion Feuchtwanger, Allen Ginsberg, Arthur Miller, Stefan Zweig či J. D. Salinger. V hudbě – Gustav Mahler, George Gershwin, Bob Dylan, Leonard Cohen, Paul Simon či Lou Reed. V malbě Marc Chagall či Amadeo Modigliani. Ve filmu Woody Allen, Steven Spilberg, Stanley Kubrick, Dustin Hoffman, Barbra Streisand nebo Paul Newman. Nejznámějším sportovcem židovského původu je americký plavec Mark Spitz, sedminásobný olympijský vítěz na OH 1972 v Mnichově. Úplný výčet výrazných osobností by byl nejen ve zmiňovaných oborech velmi dlouhý.

Židé tedy byli ve všech oborech lidského jednání přínosem, vděčnosti se nedočkali. Má to celou řadu důvodů.

  1. Jejich lpění na víře a často okázale projevované odlišnosti jejich života od většinové populace je dělalo vždycky viditelnou odlišnou skupinou – a tedy identikovatelnou v případě potřeby vypuštění nahromaděných negativních emocí v čase bídy či epidemií.
  2. Jejich izolace od většinové populace, jejich klobouky a pejzy dráždily místní obyvatelstvo stejně jako dnes muslimské šátky a plnovousy. Ale i sekularizovaní Židé, kteří na sebe svým vzhledem a chováním neupozorňují, zůstávají objektem nevraživosti. Proč?
  3. Je za tím finanční moc, kterou podrželi dodnes? Nejznámější osobností v tomto oboru byl zřejmě baron Rothschild, ale i nejméně sedm z třinácti novodobých ruských oligarchů devadesátých let bylo židovského původu. Samozřejmě i Putinův přítel a „majitel“ onoho mysteriózního paláce na Krymu Arkadij Rotenberg.
  4. Intelektuální vliv. Právě v čase rozvoje moderní žurnalistiky koncem devatenáctého století představovali Židé mezi intelektuály velmi početnou a vlivnou skupinu, která mohla podstatným způsobem ovlivňovat veřejné mínění. To byl – spolu s jejich finanční mocí – dostatečný důvod na vytvoření konspiračních teorií o židovské lóži, chtějící ovládnout svět. Často bývá mylně ztotožňována se svobodozednářskou lóží, která má ale úplně jiný původ – ovšem tvůrci konspiračních teorií i jejich konzumenti nejsou ani příliš vzdělaní ani vybíraví při vyhledávání a interpretaci svých zdrojů. Fakt, že i dnes jsou Židé jako Rupert Murdoch nebo George Sörös majiteli velkého množství médií a mají tedy na tvorbu veřejného mínění podstatný vliv, žene zastánce konspiračních teorií k pochybným stránkám na internetu, aby si tady získali „alternativní pravdy“.
  5. Vznik státu Izrael, který navzdory všemu dokázal odolat zuřivým útokům Arabů, kteří ho obklopují. Židé dokázali, že umí být i skvělými vojáky, a to naplňuje Araby pocitem bezmocnosti, který je dobrou živnou půdou pro vznik nenávisti. Muslimská populace je v současnosti největším nositelem myšlenky antisemitismu, i když je to vlastně paradox – i Arabové jsou totiž Semiti, navíc se Židy genealogicky velmi blízko spříznění, takže by se vlastně mělo mluvit o antijudaismu.
  6. Z holocaustu se stal kšeft. Jde sice o malou, ale vlivnou skupinu, která z připomínání této největší tragédie lidstva dobře žije. Nemyslím si, že by se mělo na tento zločin zapomenout, ale napsat o něm knihu nebo natočit film dává obratem naději na zisk Oskara nebo Nobelovy ceny za literaturu. Po bezmála osmdesáti letech to dráždí a dává tušit politické pozadí takových rozhodnutí.
  7. Ideologie „Vyvoleného národa“. Tedy myšlenka pozitivní diskriminace, pocit, že jsme lepší než ostatní, protože věříme v pravého Boha. Ostatně myšlenka momentálně mnohem bližší muslimské komunitě. Že musela tato myšlenka „Vyvoleného národa“ s Hitlerovou myšlenkou „Nadnároda“ zažít smrtící konfrontaci, je nabíledni.
  8. Antisemitská karta se dá politicky vždycky použít a rádi s ní hrají pravicoví extrémisté. Viktor Orbán staví svou politiku z velké části na šíření strachu před židovským spiknutím, kterému dal tvář George Söröse a má s touto taktikou u svých voličů úspěch.

A právě tato skupina extrémní pravice se snaží oslabit vnímání holocaustu jako zločinu tvrzením: „Že to tak koneckonců vždycky bylo a Židé si za to můžou sami.“

Ano, fanatismus, zabedněnost a manipulovatelnost nedostatečně vzdělaných a nedostatečně myslících lidí (můj kamarád z dětství nazývá tyto lidi „duševní lajdáci“) tu byla opravdu vždycky. A nedaří se to zlepšit.

Život s respirátorem

               Aby bylo jasno hned na začátku. Chápu a souhlasím s tím, že je to věc otravná a nepříjemná. A taky souhlasím s názorem, že po zmatcích, která vláda za poslední rok nadělala, je obtížné jí věřit, že vymyslela jednou něco rozumného. Důvěra v ni je logicky hodně nízko, někde v neviditelném podzemí a nezapomeňme že Češi jsou mistři světa v jedné disciplíně – v obcházení nařízení. Pokud má Čech pocit, že s vládou „vyčúral“, bude šťastný, i kdyby ho to mělo stát život. To je věc, kterou se Češi naučili za čtyři sta let pod habsburskou nadvládou a během devatenáctého století dovedli do absolutní dokonalosti. Pak ještě přišel intenzivní čtyřicetiletý trénink, o který se postarali profesionální trenéři komunisté a téměř dokonalý výrobek je na světě.

               Možná teď své čtenáře vyděsím konstatováním, že tentokrát stojím na straně vládní moci – tedy skoro, ten dodatek o dvou rouškách na sobě je opět důkazem nedostatečné inteligence a schopnosti něco chápat, ale to samozřejmě už nikoho nepřekvapí.

Teď jde ale o ony respirátory třídy FFP2. Proč v ně věřím? Protože je už rok nosím na odděleních s kovidovými pacienty při vizitách, a dokonce i na intenzivní jednotce při intubacích a za celý rok jsem se nenakazil. V současnosti sice m2n9me masky na JIPkách z FFP2 na FFP3, ale dlouho jsme používali FFP2, zejména v ambulancích a na odděleních s Covidovými pacienty bez potřeby intenzivní péče. Dobrá, někteří řeknou, že jsem měl štěstí a že mám krevní skupinu nula, která prokazatelně před infekcí chrání, ale štěstí může mít člověk jednou či dvakrát ale ne stokrát a ta krevní skupina taky nechrání stoprocentně. A strávil jsem celý týden několik hodin denně v bezprostřední blízkosti nakažených sester (které poté dost vážně onemocněly) protože jsem s nimi dělal vizitu. A nic!

Dost nešťastně je ona ochrana formulována na příbalovém letáku. Tady je u masky FFP2 uvedeno, že chrání před nanočásticemi o velikosti nad 0,6 mikrometru a má ochranný účinek minimálně 95 procent pro škodlivé prachy, mlhy a kouře. Filtr pak před pevnými a tekutými částicemi.

U masky FFP3 je pak uvedeno, že chrání rovněž před částicemi o velikosti nad 0,6 mikrometru, ale zde jsou vyjmenovány i aerosoly, viry, bakterie, houby a jiné spory.

Samozřejmě že to vyvolává otázku, proč se nepoužívají přímo FFP3. Jenže velkost částic, před kterými respirátory chrání je stejný 0,6 mikrometru. Koronavirus má sice velikost 0,16 mikrometru, je ale prakticky vždycky „zabalen“ do kapiček tekutiny a tím pádem podstatně větší.

Uznávám, že je těžké si na ni zvyknout. První dny jsem hledal někde kousek místa, kde bych ji mohl aspoň na pár minut sejmout a „nadýchat se čerstvého vzduchu“, nosit ji osm hodin v kuse bylo nepředstavitelné – a teprve po oněch osmi hodinách nastupoval člověk – přidušený – do noční služby trvající dalších sedmnáct hodin. Člověk si prý zvykne i na šibenici, zvykl jsem si, ale přiznávám, že nemám tu masku na tváři osm hodin bez přestání, to by ani nešlo. Jsou pauzy na pití a na jídlo a občas se zašiju do pracovny, kde jsem sám a můžu si ji na chvíli sundat. Ale dá se to.

Samozřejmě, že v běžném životě je to navýsost otravné. Zejména pro nosiče brýlí. A především v zimě, kdy jsou rozdíly teplot venku a vevnitř v budově velké. Vejdete do jakékoliv místnosti a v ten moment oslepnete. Mlha přede mnou, mlha za mnou. Na lyžích je to taky legrace. Při jízdě samozřejmě masku sundám, jinak se brzy promočí a je na nic. Takhle to vypadá následovně: Příjezd k vleku. Zastavit, rukavice dole, přilbu dole. Respirátor z kapsy, nasadit, utěsnit nad nosem, přilbu nasadit, rukavice obléct, pak se nechat vyvést na kopec. Tam zastavit, rukavice dole, přilbu dole, masku sundat a dát do kapsy – kapsu nezapomenout zapnout. Přilbu nasadit, rukavice obléct a jet z kopce dolů. Mnoho lidí to řeší prostým stažením respirátoru pod bradu, nakolik se při tom během dne vytahají závěsy na uši natolik, že maska pak už netěsní, nedokážu odhadnout.

To lyžování baví s respirátorem skutečně méně než bez něho. Ovšem ten pocit, že chrání, mi nikdo nevezme. Jedno, co stojí na přiloženém letáčku – že chrání před prachem ale ne před viry. Zapomněli je tam připsat nebo se v naší juristické společnosti budou bát, že kdyby se někdo přece jen nakazil, bude výrobce žalován? Možné je všechno.

Odpůrci respirátorů mají celou řadu argumentů.

  1. Že zadržuje baktérie a viry v dýchacích cestách. Ano, ale vaše vlastní bakterie a viry. Takže brání výměně s jinými lidmi. V případě, že virus už máte v sobě, nenadýcháte ho na někoho jiného a v případě, že ho má někdo jiný, nepřenese ho na vás. Pokud si někdo myslí, že se viru, usídleného už na sliznicích, zbaví intenzivním dýcháním, je vedle.
  2. Že zhoršuje plicní funkci. Nevím, jak by to dělal. Samozřejmě, že je dýchání s respirátorem namáhavější než bez něho. V prvních měsících, kdy jsme ho museli nosit celý den, mi bylo nápadné, jak unavený jsem chodil domů. Napřed jsem to přikládal zvýšenému stresu při expozici virem, ale pak jsem přišel na to, že za tím je ten respirátor. Totiž zvýšená svalová námaha při dýchání, protože respirátor klade pochopitelně proudu vzduchu odpor. Ovšem když jsem byl na konci léta v Tyrolsku, byl jsem překvapen, že moje kondice byla lepší než kdykoliv předtím – a to přesto, že jsem po celý rok na horách nebyl. Možná, že část tohoto zlepšení výkonu připadá na betablokátor, který zabraňoval nadměrnému zvýšení pulsové frekvence, ale část i na zesílené dýchací svalstvo – vytrénované respirátorem. Aspoň si to myslím. Plicní funkce se mi za celý ten rok nezhoršila, nemám žádné příznaky obstrukce – moje žena je plicní lékařka.
  3. Že nechrání a způsobuje vdechování vláken, které způsobují alergii. Respirátor nechrání, pokud není dobře nasazený a pokud je vlhký. Tu kovovou sponku na jeho horním okraji je tedy vždy znova přitlačit na kořen nosu. A zajistit brýlemi, pokud je nosíte. Sám vidím problém i v tom, že si lidi respirátor dávají pod bradu a pak zase nasazují. Je to pohodlné, ale závěsy za uši se tím časem vytahají a maska pak nemusí těsnit. Proto je třeba ho nosit jen tak krátce, jak je možné. Že je respirátor vlhký a nedostatečně funkční, pozná člověk právě podle toho, že se na vnitřní straně začnou uvolňovat vlákna, která člověk při dýchání cítí. Pak je třeba ho dát dolů nebo vyměnit za čerstvý. Principálně je třeba ho nosit tak krátce jak je jen možné, ale tak dlouho, jak je nezbytně potřebné. O nic déle.

Samozřejmě že jsou lidé, kteří masku nezvládnou. Pacienti s pokročilým COPD (obstruktivní plicní chorobou), kteří i bez masky dýchají tak tak, tu dodatečnou námahu svalově prostě nezvládnou. Pak jsou lidé se skutečnou klaustrofobií, kteří dostávají pod maskou záchvaty paniky. To jsou relativně malé skupiny. Ovšem absolutní většina těch, kteří se domáhají „osvobození od nošení respirátoru“ se prostě jen nechtějí vzdát svého pohodlí. Ať to stojí, co to stojí. I kdyby je to mělo stát život. Ten pocit vítězství na úřady, pocit výjimečnosti v davu je k nezaplacení. Tak dobře dělá egu těchto lidí|! Jenže pokud onemocní, je přece na vině doktor, který jim to potvrzení dal, ne oni!

Jsou i zvláštní exoti. Do praxe mé ženy přišla pacientka, která měla respirátor na ústech rozstřižený. Když žena nechápala, vysvětlila jí, že to má proto, že má obstrukční chorobu plicní a kdyby neměla vystřižený ten otvor, nemohla by inhalovat Berodual ani by nemohla kouřit. A ona musí dělat obojí. Pročež potřebuje potvrzení, že masku nemůže nosit. Když jí to žena odmítla, byla hodně neurvalá.

Předpokladem je samozřejmě, aby se jednalo o respirátory certifikované. A tady je hlavní malér. Jako při každé katastrofě, ať je to válka, nebo pandemie, se najdou existence, které chtějí na utrpení jiných zbohatnout. A dodávají šmejd.

Když jsme si konečně zvykli na naše respirátory, objevily se nové. Dozvěděli jsme, se, že ty původní už nemocnice kupovat nebude a že budou k dispozici jen tyto nové. Problém byl v tom, že tyto nové měly o centimetr kratší závěsy na uši. Po pěti minutách nošení měl člověk pocit, že mu ty uši každou chvíli utrhnou, po hodině měli ti nejvytrvalejší – a nejdisciplinovanější – za ušima krvavé rány. Sestřičky jsou vynalézavé, a tak vymyslely různé systémy upevnění respirátorů na tvář, od komplikovaných a sofistikovaných kovových úponů (které způsobovaly bolesti porovnatelné se samotnými respirátory) až po fixování respirátorů v záhlaví obvazy. Na otázku, proč nemůžeme mít ty původní s delšími úchyty, které nebolely, jsme se dozvěděli, že se u těch nových jedná o rakouský výrobek firmy Palmers.

       Takže jsme sklapli. Když můžeme sebetrýzněním podpořit rakouský průmysl, není co namítat. Že Palmers, známý výrobou sexy spodního prádla, přešel na respirátory, se dalo hodnotit pozitivně. Že jsou respirátory menší se tím taky dalo vysvětlit, Palmers vždycky šetřil materiálem a nám (tedy hlavně mužům) se to celé roky líbilo. Takže nebyl důvod remcat.

       Až jsme se dozvěděli, že všechno je jinak. Firma Hygiena Österreich, pověřená distribucí a prodejem respirátorů, nakupovala nejlevnější respirátory v Číně, ve svém provozu ve Vídni je po nocích nelegální pracovníci přeetiketovali a vydávali za výrobky Palmersu. Když na ně vletěla policie, napřed všechno „co nejrozhodněji popřeli“. Poté přiznali, že masky jsou sice z Číny, ale byly certifikovány ve Švýcarsku a odpovídají tedy kvalitě předepsané Evropskou Unií. Když vyšetřovatelé zjistili, že ona certifikační značka pochází z Budapešti, pozměnili výpověď, že respirátory byly sice prověřeny ve Švýcarsku, ale razítko dostaly v Maďarsku.

Jak vidíte, nejste v Česku sami, ze kterých se zodpovědní činovníci snaží udělat úplné idioty. Důsledky jejich jednání jsou jim ukradené, hlavní je okamžitý zisk. Pak se zjistilo že majitelem firmy je švagr vysoké pracovnice kanceláře kancléře Kurze. Od té chvíle má prokuratura co dělat s útoky ze strany vládnoucí strany. Tedy ne od té chvíle, už předtím se provinila, když provedla domovní prohlídku u ministra financí a kancléřova nejbližšího spolupracovníka Blümela. Pan ministr zavedl vyšetřovatele do svého bytu sám, jeho žena ale nebyla doma a nebyl tam ani jeho hledaný laptop. O kterém on tvrdil, že ho nikdy neměl. Nakonec se ten počítač přece jen našel. Manželka s ním byla na procházce, asi ho musela vyvenčit. Co měla dělat, když ten počítač tak nutně musel…?

Nejde jen o respirátory. Na každé katastrofě, ať je to válka nebo pandemie, se budou snažit určití bezcharakterní jedinci obohatit. Pokud navíc panuje nouzový stav, jako v Česku a zakázky se nemusí vypisovat veřejně ale přidělovat firmám spřáteleným s ministry a úředníky, je to pro takové lidi pravý sen.

A to se rozdýchává hůř než respirátor FF2. A bude mít mnohem horší následky.

Takže – remcejte, koneckonců to duši pomáhá – ale dávejte na sebe pozor.

Já mám teď dovolenou. Mažu si uši Pantenolem. Abych vydržel i ten padělaný Palmers. Pochybuji, že by nemocnice – i po těchto odhaleních – nakupovala jiné, poněkud dražší respirátory. O peníze jde při léčení lidí přece vždy až na úplně prvním místě.

Massnahmen gegen Coronaverweigerer – ein Vorschlag

Die ewige Frage: Was mit den Anticoviddemonstranten tun, die sich an den antiepidemischen Regeln nicht halten?

  1. Finanzielle Strafen sind keine Lösung. Sie werden großteils nicht bezahlt und sind schwer zu fordern.
  2. Verpflichtung zu 2 Tage Zwangsarbeit auf den Intensivstationen mit Covid Patienten wäre zwar lehrreich und klingt gut, aber so ein Gerichtsurteil ist nicht schnell zu bekommen und bei Verweigerung schwer zu fordern. Natürlich dürften dann die Covid Verweigerer dort ohne Maske und ohne Schutzaufrüstung zu arbeiten, man darf sie dazu nicht zwingen.
  3. Einfache Lösung: Die Teilnehmer werden identifiziert und dann ihrer Krankenversicherung gemeldet. Die Versicherung hätte dann das Recht, (nicht die Verpflichtung) den Vertrag mit dem Versicherten für die Leistungen, die mit der Behandlung einer Covid Infektion verbunden sind, zu kündigen. Also, wenn der Demonstrant dann mit Covid erkrankt, verzichtet er entweder auf die Behandlung oder er zahlt sie privat. Ich glaube, das ist fair, da aufgrund des Solidaritätsprinzipes wir derzeit alle den kranken COVID Verweigerern ihre Behandlung zahlen müssen.

Wenn ihr das gerecht findet, schickt es weiter.