24. ledna 1924 ve 4 hodiny a 23 minut ráno vydechlo naposled v Gorkém u Moskvy torzo člověka, které za sebou mělo velkou kariéru a pohnutý život. Neurosyfilida v konečném stádiu, projevující se opakovanými mozkovými příhodami z něj udělala vrak vykřikující nesrozumitelné vřesky – tento stav trval už deset měsíců od března 2023. V té době už nebyl Vladimír Iljič Uljanov, protože tak se tato živá mrtvola jmenovala občanským jménem, i když si od roku 1900 nechávala říkal Lenin, schopný jakékoliv komunikace se svým okolím a dožíval plně odkázán na ošetřovatelskou péči. Bylo mu pouhých 53 let.

               V ruském impériu, ze kterého se z jeho podnětu 1. ledna 1922 stal Svaz sovětských socialistických republik (toto ještě stihl prosadit proti vůli generálního tajemníka komunistické strany Josefa Visarionoviče Stalina, který chtěl prostě všechny ony satelity jednoduše připojit k Rusku) zavládl státní smutek. Na světě po něm zůstaly miliony mrtvých a rozvrat společenského pořádku, který se už nikdy nepodařilo obnovit.

               Vladimír Iljič Uljanov se narodil 22.dubna 1870 v bohaté rodině v městě Simbirsk, které v roce 1924 na jeho počest přejmenovali na Uljanovsk, vzdáleném sedm set kilometrů na východ od Moskvy. (Mimochodem toto město obsadili v roce 1918 českoslovenští legionáři a měli ho několik týdnů pod kontrolou). Jeho otec Ilja Nikolajevič Uljanov byl učitelem matematiky a fyziky, který se stal inspektorem základních lidových škol a v roce 1882 byl povýšen do šlechtického stavu. Vladimírova matka Marie Alexandrovna Blank byla německého původu a svého manžela poznala v Petrohradě. Přestože otec zemřel už v roce 1986 na mozkové krvácení, rodina bídou netrpěla, vdova dostávala vysokou penzi a zůstaly jí rozsáhlé statky, kde vybírala od nájemců vysoké nájemné.

               Jenže staršího Vladimírova bratra Alexandra pálilo dobré bydlo. V Sankt Petersburgu, kde studoval, se přidal k revolucionářům spolku „Narodnaja Volja“, zapletl do příprav atentátu na cara Alexandra III. a byl v roce 1887 popraven. Ještě před svým zatčením přeložil do ruštiny knihu Karla Marxe „Kritika hegelovské pravicové filozofie“.

               Bratrův osud mladého Vladimíra hodně ovlivnil. Rodina ztratila sociální kontakty na vyšší společnost a mladý Vladimír nesměl studovat v Sankt Petersburgu. Nastoupil tedy na univerzitu v nedaleké Kazani, kde studoval právo. Tam se ovšem už v prosinci 1987 zapletl do studentských protestů a byl z univerzity vyloučen. Kuriozitou bylo, že jeho učitelem na gymnáziu byl otec pozdějšího předsedy prozatímní vlády Alexandra Fjodoroviče Kerenského Fjodor Kerenský. Ten viděl v mladém Uljanovovi vzorného studenta a angažoval se – ovšem marně – aby bylo jeho vyloučení z univerzity zrušeno.

               Vladimír by tedy očividně mimořádně nadaný, a navíc miloval literaturu a studium, proto pokračoval ve studiu externě a ukončil ho v roce 1891 závěrečnými zkouškami – jako nejlepší v ročníku. Od samého začátku se ale u něj projevovala naprostá necitelnost k lidskému utrpení. Když v roce 1891 zase jednou navštívil zemi hladomor a majitelé panství na to reagovali úlevami pro hladovějící sedláky, Uljanov to tvrdě kritizoval a od svých nájemců vybral celou částku. Tvrdil, že hlad je nejúčinnější prostředek, který sedláky dožene k revoluci. Při správě svých zemědělských usedlostí se ukázal naprosto nekompetentní, a tak poté, co statky rodina prodala, přestěhoval se v roce 1893 do Sankt Petersburgu a poté se vydal v roce 1895 na několikaměsíční cestu po Evropě. Navštívil Německo Francii a Švýcarsko. Už v prosinci 1895 byl po svém návratu poprvé zatčen za zakázanou agitaci a v roce 1897 odsouzen k třem rokům vyhnanství na Sibiři. Vyhnanství strávil v obci Šušenskoje v podhoří Altaje, v Ufě poznal svou životní družku Naděždu Krupskou a ještě ve vyhnanství v roce 1898 se s ní oženil.

               Po propuštění odjel na pět let do ciziny a začal používat pseudonym „Lenin“. Zda to bylo odkazem na jeho vyhnanství na Sibiři (ovšem Šušenskoje neleží na řece Leně, ale mnohem západněji na horním toku Jeniseje) nebo to byla vzpomínka na jeho vychovatelku z dětských let, která se skutečně jmenovala Lena, už nikdy nebude objasněno. Žil nejprve krátce v Ženevě, kde se setkal s emigrantem Plechanovem a s ním začal vydávat časopis „Jiskra“ a potom ilegálně pod jménem Mayer v mnichovské čtvrti Schwabing. Tam vydával časopis „Žarja“ tedy „Svítání“. V roce 1902 vydal pod pseudonymem N. Lenin manifest „Co dělat?“ kde shrnul své radikální názory na přeměnu společnosti násilnou cestou. O tomhle dílku jsme se učili ve škole.

               Na kongrese ruské sociální demokracie, který se konal v emigraci v Londýně v roce 1903 pak došlo k rozkolu, právě pro jeho radikální názory. Poté, co sál opustili takzvaní „ekonomisté“ i delegáti židovského původu, prosadil do programu strany „Diktaturu proletariátu“. Část delegátů, která s násilím v programu nesouhlasila se pak pod vedením Julia Martova od strany odštěpila, a tak se sociální demokrati rozštěpili na „bolševiky“ seskupené okolo Lenina a „menševiky“, kteří se stali jeho hlavními nepřáteli. Dokonce i v době rusko-Japonské války, ve které se postavil na stranu Japonska a poté při následné neúspěšné revoluci roku 1905 byl Lenin zaměstnán hlavně bojem s menševiky a na probíhající neúspěšnou revoluci kašlal.

               V lednu 1907 opět jednou z Ruska uprchl, nejprve do Helsinek, poté do Ženevy. V roce 1911 se účastnil přednášek u Paříže, kde mimo jiné přednášeli Zinovjev, Kamenev a kde se účastnil i Ordžonikidze – všechno pozdější Leninovi revoluční souputníci a oběti Stalinových čistek. V roce 1912 začíná vycházet časopis „Pravda“.

               Vypuknutí první světové války, které přivítal, protože byl přesvědčen, že právě válka uspíší vypuknutí světové revoluce, ho zastihla v Polsku v městečku Poronin mezi Krakovem a Zakopaným (zřejmě někdy v té době měl zdolat vrchol hory Rysy, pročež tam za komunistického režimu stát organizoval každoroční výstupy mládeže). Byl 8.srpna 1914 zatčen a internován v Nowom Targu. Na zásah Viktora Adlera, pražského rodáka a předsedy rakouské sociální demokracie, byl propuštěn a mohl odcestovat do Švýcarska. Od roku 1916 žil v Curychu. Na domě ve Spiegelgasse 14, kde bydlel, je i dnes pamětní tabule.

               Ruská sociální demokracie byla v době války zakázána (jejích pět poslanců ze státní dumy bylo dokonce internováno na Sibiři) a její členstvo se do roku 1917, kdy mohla po únorové revoluci zase obnovit svou činnost, scvrklo na 24 000 členů.

               Němci ale tehdy upředli plán, který měl jejich nepřítele na východě destabilizovat. Rozhodli se umožnit ruským revolucionářům cestu domů přes německé území, pod podmínkou, že nikde nebudou hovořit k německým dělníkům. 9.dubna 1917 tedy nastoupilo do vlaku 33 Rusů, z toho 19 bolševiků, mezi nimi kromě Zinovjeva a Radka i Lenin se svou manželkou Naděždou Krupskou a milenkou Inessou Armandovou. Do června 1917 dopravili Němci takto do Ruska 400 revolucionářů a aktivity bolševiků financovali – prý až sumou 50 milionů zlatých marek. Když Lenin 16. dubna dorazil do Sankt Petersburgu, pozdravil tisk jeho příjezd tím, že o něm psal jako o německém agentovi.  To tvrzení nebylo úplně mylné. Lenin si z Německa přivezl obdiv k „válečnému socialismu“ generála Ludendorffa, kde stát pro potřeby války převzal kontrolu nad průmyslem a dalšími podstatnými odvětvími hospodářství. Lenin tento model později využil jako vzor pro sovětizaci ruské ekonomiky. Nicméně teď bolševici hned začali s agitací proti Prozatímní vládě a v armádě mařili takzvanou Kerenského ofenzívu, kterou se Rusové snažili plnit své závazky vůči západním spojencům, i když situace v ruské armádě byla katastrofální. V Sankt Petersburgu se podařilo vyvolat demonstrace, které vláda potlačila a Lenin rychle zase utekl do Finska – zatčení a eventuálního trestu smrti se bál.

               7. listopadu (podle našeho, tedy gregoriánského kalendáře) a 25.října podle kalendáře juliánského) se podařilo ozbrojeným bojůvkám pod vedením Lva Nikolajeviče Trockého ovládnout hlavní město (celá „revoluce“ si vyžádala šest mrtvých, takže monumentální útok na Zimní palác ve filmu od Sergeje Ejzenštejna „Deset dní, které otřásly světem“ je naprostá fikce).

               Už osmého listopadu se konal celoruský sněm sovětů, ovšem ve volbách získali bolševici jen slabou čtvrtinu hlasů, takže zjistili, že legálním způsobem moc nepřeberou. Nejsilnější frakcí byli Sociální revolucionáři (SR), v budoucnosti hlavní cíl bolševických represálií. Bolševici tedy sjezd rozpustili a šli na to silou.

               V únoru 1918 vytvořili „Rudou armádu“ pod vedením Lva Trockého a Čeku, tedy tajnou policii, Felixe Edmundoviče Džeržinského. S Němci uzavřeli v březnu 1918 v Brestu Litevském mír nadiktovaný německou stranou, což vedlo k obrovským územním ztrátám (a vzniku nezávislé Ukrajiny pod německým protektorátem, jejíž hranice jsou dnes hlavním jablkem sváru) a v Rusku vypukla občanská válka, trvající až do roku 1921.

               9. srpna 1918 vyhlásil Lenin tzv „Rudý teror“. Přikázal popravy a deportace, v Pense byl z jeho příkazu vytvořen první koncentrační tábor. 30. srpna na něho provedla atentát Fanny Kaplan. Lenin byl postřelen dvěma kulkami do ramene a do krku a z tohoto zranění se nikdy zcela nezotavil. Kulku z krku mu vybrali až v roce 1922.

               Nicméně řádění bolševiků už nic nemohlo zastavit. Jako první krok bylo provedeno zestátnění bank. Bolševici chtěli ve své představě beztřídní společnosti peníze zcela odstranit. Ovšem dekretem by to sotva šlo, protože lidé by platili dál dekret nedekret. A tak národní banka zvolila cestu hyperinflace, kterou peníze zcela znehodnotila – to vedlo k naprostému zhroucení zásobování měst a k hladomoru. – zase jednou, ovšem na to byli Rusové zvyklí. V roce 1920 napadla Rudá armáda Polsko, utrpěla tam ovšem od generála Pilsudského zničující porážku (zázrak na Visle). V roce 1921 bylo brutálně potlačeno povstání námořníků v Kronštadtu, v roce 1922 nastal teror proti církvi. Podnětem byl zase jednou hladomor. Lenin si sliboval získat z konfiskace majetku církve prostředky na jeho oslabení. Z 80 000 ruských kostelů zůstalo činných 11 000. Na 14 000 kněží, mnichů a jeptišek bylo bez soudu zastřeleno. V roce 1922 začalo i tažení proti inteligenci, vědcům, studentům a umělcům. Vědecké kongresy se mohly konat jen s povolením tajné policie, mnoho intelektuálů bylo popraveno, zbytek vyhnán ze země. Lenin údajně osobně kontroloval seznamy lidí, určených na popravu.

               Jako protipól se rozhodl podporovat vzdělávání negramotných mas. Od prosince 1919 existovaly povinné vzdělávací kurzy pro analfabety a dělnické fakulty a od roku 1920 systém veřejných knihoven. Ztrátu kvalifikovaných lidí to nahradit nemohlo. V nouzi nejvyšší vyhlásil Lenin s Trockým v roce 1921 takzvanou Novou ekonomickou politiku. Spočívala v tom, že sedláci mohli odvádět daně v naturáliích a přebytky své produkce mohli prodávat.  Ve škole jsme se o tom učili, jako o geniálním Leninově tahu. Nikdo nám neprozradil jeho komentář: „Byla by velká chyba se domnívat, že nová ekonomická politika znamená konec teroru. My se k teroru, a to i k teroru hospodářskému, vrátíme.“

               Nic než šíření hrůzy a vynucování si poslušnosti násilím bolševici prostě neznali.

               25. května 1922 postihla Lenina první mozková příhoda, při které mu ochrnula pravá strana těla a dočasně ztratil řeč a byl zmatený. Nikdo se nesměl dozvědět, že jeho syfilida vstoupila do terminálního stádia. Z této příhody se ještě vzpamatoval, ovšem mezi listopadem a prosincem 1922 následovalo dalších sedm příhod.  Z posledních sil se snažil určit své následnictví, ale nikdo už ho nebral vážně. Marně varoval před Josefem Visarionovičem Stalinem, který se stal v březnu 1922 generálním tajemníkem strany – to byla nově zřízená funkce, spočívající hlavně ve vyřizování korespondence, kterou všichni straničtí bossové trestuhodně podcenili. Stalinovi se tímto způsobem rychle podařilo získat nad děním ve straně absolutní kontrolu. Pak už nepomohly ani Leninovy varovné dopisy z prosince 1922 a z ledna 1923 – logicky totiž dorazily do stranického sekretariátu. O dva měsíce později ho další těžká mozková příhoda definitivně vyřadila ze hry a udělala z něho bezmocnou lidskou trosku. Zda ještě vnímal mocenské boje, které se rozpoutaly o jeho následnictví a které v konečném důsledku stály život všech jeho někdejších souputníků, Zinovjeva, Kameněva, Trockého, Radka, Ordžonikidzeho a spousty dalších, je těžké odhadnout. Informovat ho mohla pouze Naděžda Krupská, která u jeho lůžka zůstávala a která Stalina nenáviděla stejně jako on ji, byla ale stejně bezmocná jako její manžel. Leninův konec byl žalostný, lítost si ale sotva zasloužil.

               Jeho kult trvá v Rusku dodnes, i když ho dnešní Rusové považují za mnohem méně důležitého než Stalina nebo Putina. Na rozdíl od nich totiž nedobýval cizí území, a to je to jediné, co u Rusů platí. Imperialismus je pro ně mnohem víc než komunismus. Přesto se od něho nikdy nedokázali odpoutat, a to ani po roce 1990. I když Leningrad přejmenovali zpět na Sankt Petersburg, oblast zůstala Leningradskaja. Myšlenky na zbourání jeho mauzolea u kremelské zdi rychle vyprchaly. Napřed proto, že sem chodili turisti a platili za to, teď je to už opět kult a na pohled na jeho nabalzamovanou mrtvolu zase stojí fronty.

Vzpomenout, že Lenin pocházel z bohaté šlechtické rodiny, že měl po matce německý původ či že měl ve Švýcarsku milenku se v Rusku stále rovná velezradě. Lenin je příklad nesmírně inteligentního člověka s obrovskými ambicemi změnit svět a proslavit své jméno na věky a s naprosto chybějící empatií a schopnosti vnímat člověka jako individuum s jeho štěstím i utrpením. Z čehož pramení bezhraničná bezohlednost při prosazování vlastních představ o uspořádání světa. To jsou právě lidé, kteří dokážou lidstvu přinést největší hrůzy.

Když jsem s mými ruskými známými navštívil v Petrohradě restauraci „Idiot“ (naše známá Oxana horovala o tom, jak je ráda, že její děti už nevyrůstají v komunismu, ale v demokracii – psal se rok 2009, nevím, jak se staví k současnému režimu, který se dá porovnat jedině s dobou Stalinovou) zahlédl jsem v jiné místnosti ve skleněném okně nějakou tvář vytvořenou ze skla. Protože jsem nemohl rozeznat, o koho se jedná, zeptal jsem se „To je Dostojevský?“. „Ne,“ odpověděla hrdě Oxana. „To je Vladimír Iljič Lenin:“ „Ach, tak proto se ta restaurace jmenuje Idiot,“ pravil jsem neprozřetelně a vzápětí sklidil od mých demokracii milujících Rusů nenávistné uražené pohledy. Zahalme konec této scény rouškou diskrétnosti.

               Rusům prostě není pomoci. Vladimír Iljič na tomto stavu nese svou nemalou vinu.

               Znáte ten pocit, když se ráno probudíte a máte pocit, že něco není v pořádku. Nenacházíte pro to žádný důvod. Nic vás nebolí (což je samozřejmě v mém věku spíš alarmující než uklidňující skutečnost), v práci se daří, dům a zahrádka jsou uklizené, a přesto máte pocit jako před hrozící bouří.

               Takový pocit mám při vstupu do nového roku. V práci jek minulý rok skončil, tak nový začal. Od 29 prosince se někde protrhla hráz a jsme zavaleni proudem pacientů, který naprosto nejsme schopni zvládat – už proto že celá řada lékařů je taky na marodce a z nedostatku zdravotního personálu máme zavřených 15 postelí. Stručně řečeno, na nový rok jsme dosáhli na našich 46 postelích stavu 70 pacientů – samozřejmě v mé službě. Ne nebyli na patrových postelích, odkud by stařečkové z horního poschodí mohli být hned přesouváni na traumatologii, zachránila nás naše chirurgie, která chválabohu kromě urgentních případů neoperovala a poskytla nám část vlastního lůžkového fondu. Ovšem personál byl dimenzován na oněch 46 pacientů.

               A po novém roce se nic nezlepšilo, dokonce 2.ledna útok na naší ambulanci kulminoval. Přežíváme s pocitem rezignace a vyčerpání. Projevila se redukce lůžek a oddělení v našem okolí a zvyk pacientů, chodit s každou blbostí přímo do nemocnice se nezměnil.

               Ale o tom jsem psát nechtěl. Rok 2024 totiž hrozí být opravdu přelomovým i v dějinách této zeměkoule, na které žijeme – a jinou k dispozici nemáme. Poslední roky byly jakýmsi varováním, seismologickými otřesy, které mohou předpovídat velký sopečný výbuch. Situace je totiž připravena.

               Co přinesl rok 2023 a co slibuje rok 2024?

               Válek a válčených hrozeb zase přibylo. Ukrajinská ofenzíva selhala i přes dodávky západních moderních zbraní. Přišly příliš pozdě. Rusové se mohli za měsíce čekání zakopat a položit statisíce min. A věčně diskutující Západ se stále nerozhodl poskytnout bojujícím Ukrajincům skutečnou plnou pomoc. Letadla stále ještě nemají a útočit bez vzdušné podpory může v moderní válce jen šílenec – naposledy to byla Hitlerova Ardenská ofenzíva, která se spoléhala na špatné počasí. Když se mraky rozešly a spojenecká letadla mohla vzlétnout, byl německý postup ihned ten tam. Rusové se militarizují a vyhrožují celému světu stále víc. Nechceme to tak vnímat, ale ta podpora válce je mezi Rusy skutečně víc než osmdesátiprocentní a stejně velká je i důvěra v jejich šíleného vůdce. Statistiky klamou, jestliže říkají, že pokračování války si přeje jen 32 procent Rusů a pro ukončení bojů je 55 procent. Ano, jsou pro ukončení války, ale pouze, pokud Ukrajina kapituluje a přijme ruské podmínky.  Rusové jsou k tomu vedeni už od mateřské školky, už tam chlapci pochodují a děvčata pějí válečné písně. Má to logiku. Pokud nedokážete nic kloudného vyrobit, musíte si to buď koupit nebo to ukrást. To druhé je samozřejmě lákavější a Rusové byli v rabování vždycky mistry světa. To zdědili po svých tatarských předcích. Této hrozby se prostě nezbavíme a uklidňovat se tím, že když dáme Rusům Ukrajinu, zklidní se a nebudou chtít nic víc připomíná blouznění Chamberlanina a Daladiera v Mnichově, když si mysleli, že když Hitler dostane Sudety, dá definitivně pokoj. Pokud Ukrajina padne, zařadí Rusové Ukrajince ihned do svých bojových jednotek a poženou je v první linii jako potravu pro děla na nás. Podle hesla, že čím víc jich padne, tím líp. Plán vytvořit jednotný kulturní prostor od Lisabonu po Vladivostok s hlavním městem v Moskvě zdaleka nezemřel kvůli nějakým zádrhelům u Kyjeva a Charkova.

               Rusové přešli na vojenskou ekonomiku a vyrábějí tolik zbraní, že je Ukrajinci nedokážou stejným tempem ničit. A co nevyrobí, to si koupí v Severní Koreji v Iránu nebo v Číně.

               „Osa zla“ se v roce 2023 zcelila. Pod dojmem spojenectví s Ruskem a Čínou slibuje obézní vláce Severní Koreje v novoročním projevu za jásotu obyvatelstva zničením Soulu a Washingtonu a dává na hranici s Jižní Koreou střílet.

               Irán hrozí stále víc, že se zapojí do války na Blízkém východě, škrt přes rozpočet mu udělal Islámský stát, když se přiznal k teroristickému útoku na vzpomínkovou akci u hrobu jednoho z nejhorších světových teroristů a iránského národního hrdiny generála Soleimaniho.  Iránští duchovní vůdcové se už těšili, jak obviní USA nebo Izrael, případně oba. Po naprosto perverzním režimu v Severní Koreji je Irán asi nejbrutálnějším státním zřízením. Popravuje se zde za kdeco, v minulém roce to bylo víc než 600 lidí. A pracují velmi pilně na sestrojení atomové bomby. Umožnil jim to Donald Trump, když zrušil smlouvu kontrolující iránský jaderný program. V okamžiku, kdy tato zločinná náboženská diktatura bude mít v ruce atomovou zbraň, což je na spadnutí a mohlo by se podařit právě letos, dostane svět jiné kontury. Irán má stále zničení Izraele ve své ústavě.

               Čína haraší zbraněmi stále hlasitěji a zbrojí úžasným tempem. Nové typy zbraní a neviditelné ponorky mají umožnit první pokusný válečný balón – obsazení Taiwanu. Pokud se to podaří, budou se její expanzivní choutky těžko zastavovat – je to přece Říše středu.

               A nemusíme si nic namlouvat, všechny tyto diktatury úzce spolupracují při svém cíli zničit demokratické systémy. Protože demokracie v některých zemích světa a její svobody jsou lákadlem pro obyvatelstvo a vzorem pro jejich opozici, jakkoliv utlačovanou. Dokud demokracie ze světa zcela nezmizí, nebudou se diktátoři na svých trůnech cítit bezpečně. Osa Rusko (s Běloruskem jako satelitem), Čína, Severní Korea a Irán jsou pro demokratický svět smrtelnou hrozbou.

               Bohužel s nimi spolupracují i některé demokratické režimy v rozvojových zemích jako je Indie, Brazílie nebo Jižní Afrika. Jižní Afrika dokonce žaluje Izrael z genocidy proti palestinskému lidu. A bohužel stále více demokratických zemí vytlačuje z podvědomí, co k útoku Izraele na Gazu vedlo. Bestiální vraždění, jaké zatím svět zřejmě nezažil od mongolských vpádů do Evropy chtějí všichni zapomenout. Doufám, že Izrael promítne soudcům videa, která natočili násilím opilí a nadrogovaní palestinští teroristé. Potom sotva někdo upře Izraeli právo tyto krvelačné bestie vyhubit. I přesto, že Netanjahu není zdaleka ideál demokratického politika. Ale aby někdo vyzval Hamáš k propuštění rukojmí, které drží už 100 dní proti všem lidským právům v zajetí, i když se jedná o nevinné civilisty, k tomu se neodhodlal ani generální sekretář UNO António Guterres. Dobře ví, že absolutní většinu zemí, kterým předsedá tvoří nedemokratické nebo přímo zločinné režimy, které se na západní hodnoty, jako je právo na život, nebo na spravedlivý soud či nedotknutelnost majetku dívají s opovržením.

A demokratický svět – i když demokracie tvoří v UNO relativně malou menšinu, se ani za těchto podmínek nedokáže spojit a marně hledá společnou řeč. Ve světě, který ovládají především ekonomické zájmy, se nějaká vyšší idea hledá jen těžko. A i demokratičtí vládcové vědí, že voliči volí hlavně žaludkem a že je pro ně nejdůležitější životní úroveň – jedno jakou cenu za to budou muset v budoucnosti zaplatit. V konzumní společnosti se nehledí na budoucnost, platí jen „právě teď.“

               Na stranu diktatur přechází jeden demokratický stát za druhým. Po Maďarsku teď i Slovensko, Turecko ostatně nikdy nemělo se spoluprací s Moskvou problém. Ostatně jak o Turecku, tak o Maďarsku se dá sotva hovořit jako o demokraciích, jedná se o režimy ne sice diktátorské, ale autoritativní, které jsou skutečné demokracii se svobodnými a férovými volbami na hony vzdálené. Slovensko se vydalo cestou likvidace právního státu, o což se už pokoušelo i Kaczynského Polsko, o autoritativní způsob vlády se ale Robert Fico určitě pokusí.

               V roce 2024 přijdou volby v Rakousku. Je celkem jisté, že zde vyhraje proruská strana FPÖ, která má s Putinovou stranou Jednotné Rusko dokonce písemnou smlouvu o spolupráci. Od začátku války vystupuje proti sankcím, proti podpoře Ukrajiny a netají se snahou Rakousko „orbanizovat“. Její preference jsou stabilně okolo 30 procent s velkým náskokem před ostatními stranami. Strana vyrostla zejména v boji proti covidovým opatřením, proti očkování a štvaním proti zdravotníkům. A samozřejmě proti uprchlíkům, ovšem i proti cizincům všeobecně. Díky tomu sedí už ve třech spolkových zemích v zemských vládách. Díky tomu už Rakousko bojuje s nedostatkem pracovních sil, protože země Horní a Dolní Rakousko se staly pro zahraniční pracovní síly neatraktivními. Jde hlavně o to, že tito „Svobodní“ ve vládách posílí sebedůvěru svých voličů a ti pak projevují veřejně s pocitem beztrestnosti své nepřátelství nebo opovržení vůči lidem v Rakousku nenarozeným. Je to sice jen malá menšina, jenže po těchto volebních úspěších se stala hlučnou. Na podzim bude ještě hůř.

V Německu se na setkání AfD zúčastnil představitel rakouských „Idenditäre“ Martin Sellner. Tam  k vyhnání všech lidí s imigračním původem, jedno, zda mají německé občanství nebo ne. Buď zákony nebo individuálním terorem. Bitím rozbíjením oken domů a bytů, zapalováním aut. Když vyzvali v ten den v rakouské televizi pana Kickla, aby se od toho distancoval, neudělal to. Řekl, že se nejedná o pravicový extremismus, ale patriotismus a on je připraven přistěhovalcům  „kteří se proviní proti rakouským zákonům“ občanství odebírat. Rozhodnout mají samozřejmě soudy, které by měly být „orbanizovány“, tedy podřízeny politickým příkazům.

               Ve Štýrsku zatím „Svobodní“ ve vládě nejsou, popravdě řečeno, nedovedu si představit provoz v naší nemocnici bez slovinských lékařů a zdravotních sester. Mimochodem v Endoskopii ve Wagně byla včera jediná rakouská sestra, takže jsme měli poměr cizinců k domorodcům 3:1.

               I když prezident Van der Bellen deklaroval připravenost předsedu této strany Kickla premiérem nevyjmenovat, i kdyby nakrásně volby vyhrál a současný předseda vlády ho poté, co Kickl hlasitě protestoval proti budování protiletecké evropské obrany (ruské rakety jsou přece přátelské rakety, a tak se jim není třeba bránit) označil za bezpečnostní hrozbu, stranu s 30 procenty hlasů nebude možné ignorovat, a nakonec v té vládě bude. A k Maďarsku a Slovensku přibude další proruský spojenec v rámci EU.

               Proč lidé volí strany slibující autoritativní vedení státu je psychologický fenomén. Demokracie a s ní spojená volba jakož i svoboda projevu je pro mnohé lidi příliš velkou duševní zátěží, zejména v čase internetu a s ním spojené vlně dezinformací. Lidé hledají jednoduchá řešení, aby mohli pochopit dění okolo sebe, a to jim právě autoritativní lídři slibují. Řídit stát jako firmu čili nedemokraticky oslovuje nejen lidi nevzdělané. Svoboda je pro mnohé příliš velkou zátěží, i když si to nepřipustí, a právě naopak tvrdí, že volbou těchto populistů bojují „Za svobodu a demokracii“. Argumenty jim přihrávají fanatičtí levičáci, kteří by nejraději cenzurovali opravdu všechno. Ostatně ruská propaganda tvrdí, že nikde není tolik svobody projevu jako v Rusku. A věřte či nevěřte, jsou lidé, kteří tomu věří (nebo věřit chtějí). Před nedávnem projevil v rozhovoru s mou manželkou jistý kolega ze Vsetína touhu se odstěhovat do Ruska, protože „tam je pořádek a svoboda.“ Člověku zůstává sice rozum stát, ale nebude to ojedinělý případ. Jediný povolený názor skutečně život podstatně zjednodušuje. Ovšem jen, než musí člověk narukovat do nesmyslné války, kterou diktátor rozpoutal, aby mohl velkolepě oslavit své sedmdesáté narozeniny.

               Ovšem největší nebezpečí hrozí z USA. I tam budou právě letos volby a vše nasvědčuje tomu, že proti sobě nastoupí dva geronti. Že Joe Biden nechápe, že by měl uvolnit místo a pustit do voleb nástupce, který by za demokratickou stranu Donalda Trumpa porazil, je nejen potvrzením jeho senility, ale i tragédií nejen pro Spojené Státy ale i pro celý svět. Jenže který dement o sobě ví, že je dement?

               Trump se stylizuje do postavy spasitele, který chce zachovat starý dobrý pořádek, kdy v Americe vládli „moudří bílí muži“. Vzhledem na demografickou situaci v zemi, kde se běloši stávají menšinou, to není demokratickými metodami dlouhodobě možné. Tvrdí se, že Trump se chystá na demontáž demokratických institucí, především justice, která je podle jeho představ levicová (troufá si soudit milionáře podle stejných zákonů jako nějakého Jacka z poslední vesnice, už to je důkaz extrémního levičáctví) a chce ji nahradit lidovými soudy složenými ze svých radikálních ozbrojených příznivců. Údajně jich má republikánská strana v záloze na 53 000. Hodně to připomíná situaci v Rusku roku 1917. Pokud by se o něco takového Trump pokusil – a odhodlání k tou by mu určitě nechybělo, nevyhnou se Spojené státy občanské válce – zda se po ní stanou fašistickým státem pod vedením Trumpa a jeho podporovatelů z oblasti velkého businessu, nebo se propadnou do dlouhodobého chaosu je z celosvětového hlediska v podstatě jedno. Nejsilnější demokratický stát by tak vyklidil pole a ostatní, především evropské demokracie, by se staly hračkou vydané na milost oněm státům osy zla.

               Ostatně v Rusku už před týdnem v televizi v pořadu Vladimíra Solovjova diskutovalo o tom, že poté, co Trump vyhraje v USA volby, stáhnou se Američané z Evropy a smluvně přenechají své základny v Německu Rusům, kteří se po jejich ozbrojeném převzetí budou starat o zachování míru v Evropě. Samozřejmě podle svých představ. Němců se na jejich názor nikdo ptát nebude, bude se přece jednat o smlouvu mezi velmocemi a Čína proti tomu taky nic nebude mít.

               Hlavním problémem demokratického světa je, že si lidé neuvědomují, jak je demokracie křehká a jak jsou diktatury naopak stabilní. Při současných prostředcích k sledování lidí je prakticky nemožné diktaturu svrhnout. To ukázaly protesty v Iránu nebo v Bělorusku, ale například i ve Venezuele. Diktátoři se většinou nespoléhají na státní aparát, tedy policii a armádu, ale budují vlastní kriminální organizace, jejichž členové jsou svým životem závislí na tom, aby režim dál existoval. Tak se vytvořily OMON v Bělorusku nebo v Rusku nebo Revoluční gardy v Iránu. Tyto složky jsou diktátorům bezmezně věrné a udrží je u moci, i kdyby povstal celý národ, jako se to stalo v Bělorusku.

               Lidé v demokraciích považují své svobody za jisté a neměnné a jejich ztrátu si uvědomí až příliš pozdě. I iránští studenti, když je dva roky po revoluci, kterou oni sami rozpoutali, hnali přes minová pole ve válce proti Iráku, se ptali „Toto jsme opravdu chtěli?“ Ptají se tak dodnes a ptají se jejich děti a už i vnuci. Změnit na tom už nemohou nic.

               Bohužel je i v demokraciích velká skupina lidí, kteří touží po tom, aby mohli vypnout mozek a nechali se vést. Jak to psal Karel Čapek „Třeba i na jatka, jen když nás vedou.“

               Ty mraky na obzoru jsou černé a hrozivé. V čem je naděje? Boží vůli neznáme. Může se stát zázrak jako při posledních volbách v Česku. Lidé si možná uvědomí nebezpečí, že by své svobody mohli ztratit. Třeba nejvyšší soud v USA odhodí své stranické preference, a přece jen zakáže Trumpovi kandidovat, aby se vyhnul fašizaci společnosti. Třeba se v Rakousku vytvoří navzdory volebnímu vítězství FPÖ vládyschopná koalice. Třeba se Ficova vládní koalice rozpadne. Třeba Orbána jeho obrovské břicho už konečně vyřadí z aktivní politiky. Třeba, třeba, třeba…

Někdy se takové mraky rozejdou, aniž by bouřka přišla. Přejme si všichni, aby se tak stalo v tomto tak hrozivém roce.

               Ačkoliv v tomto roce neočekávám nic moc veselého začneme povídání něčím pro zasmání. Ostatně je to zážitek ještě z minulého roku. I když člověku částečně při tom naskakuje husí kůže. Rozhodl jsem se jet do Brna. (Ne, ještě se nesmějte, to ještě není pointa! Samozřejmě důvod k smíchu už máte, ale vyčkejte, bude líp, tedy hůř).

               Nemůžu říct, že bych nebyl varován. Kamarádi tvrdili, že to Brna si může troufnout jedině člověk, kterého už život nebaví. Minimálně by měl takový řidič mít za sebou přežitou Neapol a Mnichov. Mnichov jsem už kdysi přežil, ovšem to bylo ve státní svátek, do Neapole jsem jel vlakem. Kromě toho jsem byl varován vlastními pokusy projet jen OKOLO Brna z jihu od Mikulova směrem na Olomouc. Už když si vzpomenu na tento zážitek, celý se třesu. Nevím, čím to je, zda se z Brna právě buduje metropole světového významu s odpovídající infrastrukturou, nebo si jen paní starostka šňupla trošku víc toho bílého prášku. Nicméně bylo mi zřejmé, že ve městě, kde existují výhradně oranžové směrovky, to nebude snadné. Ovšem bratr měl narozeniny a já jsem měl pro něho dobrou láhev a bylo třeba mu ji dopravit. Až do Soběšic, což je ještě Brno, ale vlastně už to Brno není – tedy hlavně je to na úplně opačné straně města.

               Proto jsem se v předvečer mé cesty rozhodl zaktivovat aplikaci Waze. Můj bratr na ni věří, a tak jsem doufal, že mě Brnem provede. Protože jsem měl s aktivací aplikace na mobilu tradiční problémy, využil jsem služeb kamaráda, který je o generaci mladší, a tedy v práci s mobilním telefonem flexibilnější. Zadával tedy do Waze všechny údaje, o které ho aplikace žádala a když byl hotov, rozhodl jsem se vyzkoušet, co mi ukáže, když zadám cestu ze Starojické Lhoty do Soběšic. Stalo se, co jsem v podstatě očekával – telefon mi oznámil, že funkce je nedostupná. Kamaráda to znejistilo, zadal tedy všechno ještě jednou a tentokrát zadal start i cíl sám (nedůvěra se mě dotkla, ale nic jsem neříkal). Mobil oznámil i jemu, že funkce je nedostupná. Kamarád mínil, že je to možná tím, že mám zahraniční mobil, nicméně bylo tedy jasné, že budu muset jet podle navigace.

               Zadal jsem cíl a vyrazil. Zapomněl jsem, že mám přechytřelé auto. Tedy nezapomněl, ale mé vozidlo jsem naprosto podcenil. Někde u Kroměříže mi zahlásilo, že některé z podpůrných funkcí jsou omezené. Což mi bylo jedno, tyto funkce stejně nepotřebuji a nepoužívám. Zrušil jsem tedy hlášení a myslel jsem, že je to tím vyřešeno. Chyba lávky. Hlášení se okamžitě objevilo znova. A znova. A znova. Nedalo se prostě odstranit, což v praxi znamenalo, že jsem nemohl používat navigaci. A pak se najednou navigace znovu objevila. Ovšem, nevedla mě do Soběšic, ale do Grazu k autohauzu Denzel, kde jsem auto koupil a kam jezdím na servis. To už mě vytočilo dostatečně. Ovšem za onou novou adresou, na níž auto trvalo, se objevilo i telefonní číslo. A tak jsem na něj zavolal. Jezdit k autohauzu Denzel v neděli mi připadalo dost ujeté. Zavolal jsem a skutečně mi zdvihla milá slečna a zeptala se, jaký mám problém. Řekl jsem jí, že jedu právě po dálnici v Česku a že nemůžu používat navigaci, protože se mi pořád objevuje hlášení o znefunkčnění funkcí, které vůbec nepotřebuji a že je nutné toto otravné hlášení vypnout. Řekla mile, že mě přepne na technika.

               Ozval se mužský hlas a poté, co jsem mu začal líčit můj problém, mi řekl, že s ním můžu mluvit česky. To mě trošku překvapilo, po českých dálnicích zřejmě podle vídeňské centrály firmy Denzel (s tou jsem teď telefonoval) můžou jezdit jen Češi, nikdo jiný si zřejmě netroufá. Nicméně jsem toto překvapení zhodnotil, jako příjemné a vysvětlil jsem mu můj problém. Tedy, že nedokážu odstranit z displeje to hlášení o nefunkčnosti funkcí, které nepotřebuji, nikdy jsem nepotřeboval a potřebovat nehodlám. Řekl, že to je obtížné a že se toto hlášení vypnout nedá. To mi vyrazilo dech. Bylo mi jasné, že se k bratrovi přes současné Brno bez pomoci navigace nikdy nemůžu dostat. Žádal jsem důrazně o pomoc. Nato mi řekl, že bych mohl zastavit a ty funkce prostě úplně vypnout. Že pak mi sice auto nebude nic hlásit při parkování, protože tím budou vypnuté kamery, ale to hlášení by pak mělo zmizet. Na čele mi vyrazil smrtelný pot při představě, jak někde na odpočívadle listuji v registrech mého přechytřelého vozidla a hledám možnost vypnutí podpůrných nepotřebných funkcí. Onen milý pán mi řekl, že pokud si nebudu vědět rady, můžu mu znova zavolat. To mě maličko uklidnilo.

               Jenže, jen co jsem rozhovor ukončil, hlášení z displeje zmizelo a už se neobjevilo. To auto si očividně jen chtělo vynutit onen telefonát a když jsem ho zvládl, prostě ono hlášení vypnulo samo.

               Pokračoval jsem tedy v cestě do Brna, i cíl v navigaci se opět sám od sebe přepnul z autohauzu Denzel v Grazu na Soběšice. Pocítil jsem mírný optimismus, a to i když jsem před Brnem projížděl okolo mnoho kilometrů dlouhé fronty kamionů. Pak mě navigace svedla z cesty. Vedla mě cestami, které jsem vůbec neznal – a k bratrovi jsem jezdil po celá léta – to ještě když byly směrovky v Brně modré. Rozhodl jsem se tomu GPS věřit, i když bylo německé a vyrobené na zakázku BMW. Ono mi v podstatě ani nic jiného nezbývalo. Byla to ovšem osudná chyba. Kličkoval jsem ulicemi, nemaje tušení, kde jsem, až mě najednou navigace zavedla před řeku Svitavu. Tedy nemám nic proti řekám, pokud přes ně vede most. Jenže ten most tam nebyl, místo něho se přede mnou šklebilo staveniště a navigace mě vyzývala, abych se nebál a jen dál – tedy do řeky. To jsem odmítl. Otočil jsem to a rozhodl jsem se překážku objet. Dal jsem dvě kola. Při třetím mě navigace vedla do nějakých uliček, aby pak v úzké ulici, jednosměrce, označené „Pozor, změna organizace dopravy“ řekla, že se mám otočit a vrátit. Tehdy jsem ztratil nervy, našel místo, kde se auto dalo odstavit a zavolal bratra, že se k němu v ten den prostě nedostanu.

               Zareagoval podle očekávání. „Proč nepoužíváš Waze?“ zvolal dost podrážděně. Vysvětlil jsem mu, že jsem si Waze nechal včera nainstalovat, ale že je ta funkce na mém mobilu nedostupná. Nechápal proč. Navrhl jsem, že je to možná tím, že mám zahraniční telefonní číslo. Usoudil, že je to blbost – bratr je počítačový expert a software na rozdíl ode mě věří, protože ji ovládá. Souhlasil jsem tedy s tím, že to blbost je, ale že mi tato skutečnost moc nepomůže. Jsem v Brně nemaje tušení kde a jak se odtud můžu dostat neřkuli, jak se můžu dostat do Soběšic. Poněkud nevrle se mě zeptal, kde jsem. Na cedulce domu na opačné straně silnice, jsem si přečetl že jsem v Husovicích a udal jsem mu dokonce i jméno ulice a číslo domu. Chvíli bylo na druhé straně telefonu zaražené ticho a pak se zeptal „Co proboha děláš v Husovicích?“

               Řekl jsem po pravdě, že nevím. Že si tam jen stojím a že jsem neměl ani nejmenší úmysl do této brněnské čtvrti jezdit, ale že mě tam zavedla má navigace, která právě tady další snahu mě zavést dál vzdala. Bratr mi sdělil, že to není daleko a že pro mě přijede.

               Samozřejmě mi bylo jasné, že mě přezkouší z používání aplikace Waze. Proto jsem ji znovu našel zaktivoval, zadal jsem adresu v Soběšicích a mobilní telefon mi opět oznámil, že funkce je nedostupná. Nechal jsem si ji na displeji, abych to mohl bráchovi ukázat. Jako důkaz, že jsem v tom nevinně a že mě opravdu technika nechává na holičkách.

               Než přijel, trvalo to několik minut. Když jsem jeho auto na konci ulice uviděl, zaktivoval jsem mobil a zjistil, že mezitím se Waze vypnulo a ono hlášení na displeji není. Proto jsem aplikaci zaktivoval znova, zadal jsem Soběšice a vzápětí se mi na displeji ukázala podrobná cesta až k bratrovu domu. Že mě v tom okamžiku netrefil infarkt, hodnotím jako velmi dobré znamení – moje srdce ještě něco vydrží.

               Bratrovi jsem můj mobil neukazoval. Spořádaně jsem se zařadil za jeho auto a pokračoval za ním ve směru který ukazovaly oranžové směrovky až do Soběšic. Opravdu to už nebylo daleko.

               Samozřejmě že si moji čtenáři právě teď myslí, že jsem si celou tu historku vymyslel. Ale tohle NEVYMYSLÍŠ! Tolik fantazie prostě nemám!

               Ne, milá přátelé, počítačová technika pokračuje ve své zločinné snaze mě zlikvidovat. A je v tom vytrvalá. Hlavně když zjistila, že si kupuju auta, která si se mnou můžou dělat, co chtějí.

               Mimochodem, Denzelovi jsem zavolal v pondělí a ptal jsem se ho, zda mám jet do servisu a zda mám ty pomocné funkce, které nechtěly včera fungovat, opravdu vypnout. Technik mi řekl, že není třeba, abych jezdil, že stačí, když si očistím kamery. Že byly očividně znečištěné, a proto se ony funkce vypnuly. Zajel jsem tedy do umývačky. Od té doby mám pokoj.

               To vše se stlalo vloni v listopadu, ale jak je zřejmé šok zůstává. Do nového roku přeju všem Brňákům, aby jim ty oranžové směrovky začaly modrat. Potom se – snad – někdy zase do toho města odvážím přijet.