Category: Zelené výšky

kapitola 2


Přesně dva týdny později seděli tři z výše uvedených pěti doktorů v Košicích v hospodě na sídlišti Luník 1 a řešili problém, zda jít či nejít zpět do kasáren. Marek zastával názor, že by se vrátit měli, Smolko byl jednoznačně proti a Šimek váhal. Proto bylo hlasování nerozhodné a milí vojáci začínali už čtvrtou rundu piv. Samotný předmět sporu svědčil o tom, že měli za sebou čtrnáctidenní báječné školení v matičce Praze a jejich kázeň jakož i strach z kapitána Prammera a poručíka Maierhofera zcela vymizela.
Pokud něco vedlo Marka k tomu, aby prosazoval návrat do kasáren před setměním, nebyl to respekt k nadřízeným, ale skutečnost, že následující ráno měla proběhnout slavnostní přísaha a on se podvědomě obával (opět následek tvrdého výcviku olomoucké vojenské katedry), že zelení nadřízení určitě vymysleli nějakou absurditu, která by jim v účasti na přísaze mohla zabránit. Což by ho až tak nemrzelo, ale měla za ním přijet jeho manželka Monika, na kterou se usilovně těšil vzdor pražskému pobytu. Marek byl do své ženy totiž ještě stále beznadějně zamilován, a proto svody velkoměsta užíval jen velmi střídmě. A taky se na přísahu přislíbili rodiče. Pomyšlení, že by se s nimi, unavenými 500 kilometry cestování, nesetkal, mu vadilo i po pátém pivu.
Smolko si očividně podobné problémy nepřipouštěl.
„Počúvaj,“ říkal zrovna Markovi ztěžklým jazykem: „Ty si ustráchaný k…. Prísahať ťa musia nechať. Lebo ináč by si v pondelok nemohol nastúpiť k útvaru. Tak čoho sa bojíš?“
„Můžou tě ale nechat přísahat v neděli a v sobotu tě nepustí na vycházku.“
„Tak na to im seriem,“ mínil Smolko. „Urobím si ju už dnes.“
Marek, který předtím než doběhl za kamarády do hospody na Luník, objednal na zítřejší noc jeden pokoj v hotelu Hutník, při jeho slovech mírně zešedivěl.
„Milane,“ zaprosil Šimka. „Řekni mu něco.“
„Přijede za tebou kočka?“ zeptal se Šimek stručně. A když Marek přikývl, řekl Smolkovi: „Měli bychom se vrátit.“
Čo ste posratí?“ rozčílil se Smolko a upil ze šestého piva. „Predsa vám nikto nemože zabrániť vo vychádzke, na ktorú máte právo.“
„Můžou. Protože na ni máš právo až po vykonání přísahy.“
„Posraté reči,“ pravil Smolko. „Zajtra ráno tam budeme, tak čo?“
„Ale nebudou tam už úředníci,“ napadlo Šimka. „To by se nemuselo vyplatit.“
„Čo sa tej vojny tak bojíte? Nerobte z toho strašiaka,“ zaburácel Smolko a dožahl šesté pivo.
„Doboha,“ zaklel Marek. „Na jaké katedře jsi to vlastně vojančil?“
„Čo kde, v Košiciach predsa,“ řekl hrdě Smolko a objednal sedmé pivo. Šimek bojoval se šestým a Marek hleděl ještě do pátého. Skupina se začala dělit.
Když později Marek měl tu čest poznat velitele vojenské katedry lékařské fakulty v Košicích, postaršího a skrznaskrz dobráckého podplukovníka Melegu, přestal se divit optimistickým představám o vojně, jež měli košičtí absolventi.On měl tvrdší výcvik. Ještě několik týdnů po ukončení katedry se mu stále zdálo o závěrečných zkouškách vojenské katedry.
„Soudruhu podplukovníku, student Marek. Dostavil jsem se ke zkoušce z vojenské přípravy,“ křičel tehdy na zakrslého plukovníka Vlaštovku, zvaného Schwarzvogel.
„Tak co máte za otázku,“ zeptal se zlomyslně podplukovník.
„Pořadový krok,“ vyhrkl Marek.
„Prosím.“
„Při pořadovém kroku voják zdvihá nohu s napnutou špičkou do výšky 15 až 20 centimetrů od země a došlapuje rázně na celé chodidlo se současným zvedáním druhé nohy. Ruce ohýbá v loktech a pohybuje jimi střídavě okolo těla tak, aby se pěsti hřbetem vpřed zdvihaly na výšku dlaně nad přezku opasku a na šířku dlaně před tělem. Dozadu pohybuje rukama kolik dovolí ramenní kloub. Prsty jsou lehce sevřené v pěst,“ vychrlil ze sebe Marek jedním dechem a spokojeně se usmál.
„A?“ zeptal se podplukovník.
Marek vytřeštil oči.
„A?“ zopakoval zkoušející nesmírně trpělivě svou otázku.
Marek dále třeštil oči.
„Tak víte nebo nevíte?“ zeptal se skřet tentokrát už podrážděně.
Marek se nadechl a vychrlil celý text ještě jednou.
„To už jste říkal. A dál?“
Marek ztuhl do podoby sochy neštěstí.
„A…. přitlačuje botu k podložce!“ triumfoval podplukovník. „Nevíte!“ jásal. „Nevíte takovou základní věc. Za čtyři holoubku. Za čtyři. Neprospěl!“
„Soudruhu podplukovníku, dovolte mi odejít,“ hlesl Marek podle předpisu a potom si celý den trápil hlavu, zda zkoušku, která se skládala z dalších osmi podobně nesmyslných částí, udělal.
„Dozvíš se to při vyhlášení,“ uklidňovali jej kamarádi.
Nedozvěděl. Odchod z výcvikového prostoru se odehrál též značně nestandartním způsobem. V jednu v noci vtrhl do ubytovny politruk, který si tak dlouho žádal, aby ho studenti považovali za svého tátu, až si vysloužil přezdívku „Táta Kodl“ a křičel:
„Soudruzi, vstávejte! Poplach!“
Vyletěli z postelí, protože to bylo jinak než obvykle, kdy tento důstojník vnikal v pět hodin ráno do jejich ložnice v trenýrkách a tričku s voláním : „Vstávejte, soudruzi, venku je nádherný den!“
„Ty vole,“ pravil kdosi. „oni nás z těch kasáren vypustí poplachem. Balte!“
Měl pravdu. Poté, co se uprostřed temné noci shromáždili na buzerplace, kde nesvítilo ani jedno světýlko, nacouvaly k nim tři vétříesky a podplukovník malého vzrůstu a ptačího jména začal vyvolávat studenty jménem a každému před nastoupením do auta podal studijní index. Tma byla dokonalá a tak se do indexů mohli podívat až ve vlaku, který je odvážel k domovu. Marek se vztekem spatřil ve svém indexu trojku, což znamenalo snížení prospěchového stipendia na příští rok o sto korun měsíčně. Ale vzápětí se ozval kolega Majer, který překvapeně konstatoval: „Kluci, oni mi zapomněli zapsat známku.“
„Tak to tedy nezapomněli,“ opravil ho medik Liška. „Oni ti tu zkoušku prostě nedali.“
Majer asi minutu zvažoval, co pro něj tato skutečnost znamená. Potom začal rudnout. Když už byl nachový a ostatní v kupé se začali bát o jeho život, vrhl se k oknu a zařval do ujíždějící krajiny: „Vy kurvy jedny zelený…“
Byla to první sprostá slova tohoto jemného člověka s výchovou nesoucí stopy postavení jeho rodiny za první republiky. Až do té doby byl Majer znám pouze jako autor výroku, že „Vojenská katedra je zelený vřed na spanilém těle naší Alma mater,“ za což by jej jeho maminka snad ještě pochválila. Dnešním řevem do právě se probouzející krajiny se však definitivně zařadil mezi ostatní proletáře.
Vědom si podobných rizik vojenského myšlení, prosazoval teď Marek zuřivě návrt do kasáren před půl čtvrtou, ale Smolkova sveřepost po osmém pivu ještě víc vzrostla.
„Ja Maierhofera vidieť nechcem. Mne sú všetci ukradnutí. Ja idem v pondelok naspäť do Prahy a tu mi možu – viete čo.“
Věc se měla tak, že původně bylo všech jedenáct lékařů určeno k službě na třech letištích vojenské letecké školy v Košicích, Piešťanech a Přerově. Ale ve velení letecké armády zasáhla neomylná ruka úředního šimla a pět z jedenácti odvedla jinam. Na Košice tak zůstali lékaři dva, z toho jeden Tarcala, který, jak už jsme uvedli, byl vyčleněn pro jiné úkoly, než ošetřovat zraněné palce a zanícená hrdla vojáků. Přesto Marek přesvědčil plukovníka, náčelníka zdravotní služby, aby ho ponechal v Košicích. Jednak tu měl početné příbuzenstvo a jednak manželku v Prešově, což ovšem armáda nesměla vědět. Bylo mu tedy vyhověno, protože bylo naprostou výjimkou, že se voják nesnažil dostat blíže k domovu, v tomto případě na severní Moravu.
„Dokud vnímá, do kasáren ho nedostaneme,“ řekl Marek Šimkovi na pisoáru, kde byli odlehčit měchýře.
„Tak ho tu nechme, mezka zaťatýho,“ navrhl Šimek.
„To by nebylo fér. Zrychleme piva, ať přestane vnímat a potom ho tam odneseme. Máme na to ještě dvě hodiny.“
Smolko sice projevil neobvyklou houževnatost a Marek musel objednat ještě po velkém rumu, který on se Šimkem takticky vylili, než jejich společník padl na stůl a nechal se poté odnést do tramvaje a s ní k vojenskému útvaru.
Naštěstí si jich při příchodu k praporu nikdo nevšiml, protože se právě blblo a fasovalo současně. Na buzeráku pilovalo několik slabších absolventů obraty při vojenské přísaze, všude se běhalo, čistilo, hádalo a nervovalo. Na tři příchozí, z nichž o Smolkovi jako o příchozím se dalo hovořit jen se značnou dávkou nadsázky, se vrhl Tarcala.
„Ahoj chlapi, kde ste preboha? Rýchlo utekajte na velitelstvo pre pečiatky. A potom vyfasovať samopal a príľbu. A odovzdať vychádzkovú knižku. A hlásiť sa u Prammera. A…“
Než Šimek s Markem všechna ta a… zvládli, byli zpocení jako myši. Šimek se navíc vždy znova vracel a vydával se za absolventa Smolka. V panujícím zmatku si toho nikdo nevšimnul a tak o půl čtvrté s razítkem, přilbou, samopalem, vycházkovou knížkou a další stovkou neznámých a často neidentifikovatelných věcí stanuli před triumvirátem Prammer, Maierhofer, Mocko. Zahlásili návrat z Prahy za všechny tři a byli všichni tři zapsáni vzdor faktu, že byli jen dva.
„To sa čudujem, že ste sa vrátili včas. Hlavne u vás, Marek, při vašej kázni som čakal, že prídete až večer. Ale to byste dopadli, holúbci. To už by nebola žiadna prísaha a žiadna vychádzka. Mali ste šťastie. Aj keď aj tak ste prišli neskoro.“
„Tak nechaj už toho,“ řekl Mocko a odebral oběma absolventům tři vycházkové knížky.
„No pravda,“ kvíkl Maierhofer. „Určite sa už tešíte na vaše útvary. Tam už budete páni, čo? Ale aspoň trochu vojny ste tu s nami okusili. Kde budete slúžit, Šimek?“
„V Praze, soudruhu poručíku.“
„Máte vy to ale šťastie. Praha, to je niečo. A vy Marek, kde vy budete slúžiť?“
„Tady v Košicích, u zabezpečovacího praporu, soudruhu poručíku,“ vyrazil ze sebe Marek. Z toho, jak poručík Maierhofer smrtelně zbledl a vzápětí se začal kácet, pochopil Marek jen o několik sekund později než poručík sám, že právě on bude následující rok poručíkovým ošetřujícím lékařem.
Mocko přistrčil kácejícímu se poručíkovi židli, na niž se tento zhroutil.
„Ale mali ste da v Prahe dobre, však pán doktor,“ blekotal mezi bílými rty. „Veď preto sme vás tam aj poslali.“
Marně čekal na nějakou odpověď, který by mu vlila aspoň minimální naději na ošetření v příštím roce jeho života. Když se nedočkal, spočinul uštvaným pohledem na Šimkovi.
„A vy, pán doktor, prečo máte dve príľby?“ bylo jediné, nač se zmohl.
„Ale,“ zabručel dobrácky Šimek. „Já mám velkou hlavu.“¨
O duševním stavu poručíka Maierhofera svědčí fakt, že na tuto nehoráznost ani nezareagoval.
Druhý den ráno si Marek poprvé v životě narazil na hlavu vojenskou přilbu a s nevolí zjistil, že je nečekaně tvrdá. Omnoho větším zděšením jej ale naplnilo poznání, že je mu i velká. Opovrhl včera dobrou Šimkovou radou, aby si přilbu vyzkoušel s odůvodněním, že jsou stejně všechny stejné. Teď sice tuto domněnku vyvrátit nemohl, nicméně bylo jasné, že přilba, kterou si vybral, je myšlena pro vojáka s podstatně větší hlavou, než jakou Marek vlastnil. Vhodná byla velikost asi tak basketbalového míče. Když si chvějícími prsty utáhl přezku pod bradou a udělal několik kroků, přilba mu spadla na oči a tam už zůstala. Byla to vážná komplikace, protože ani v nejmenším netušil, co má dělat s oním samopalem, který vyfasoval. V době, kdy ostatní vojáci den co den nacvičovali obraty při vojenské přísaze, povaloval se v Praze. Umínil si, že bude dělat všechno podle svého souseda. Skutečnost, že si teď viděl jen na špičky bot, toto předsevzetí značně zpochybňovala.
Navíc Marka znervózňoval poručík Maierhofer, který se od časného rána snažil zdržovat v Markově blízkosti se stále rozzářeným přátelským úsměvem a povzbudivými slovy. Ve chvíli největšího zmatku dokonce před Markem i smekl čepici. Marka jeho chování znervózňovalo zhruba stejně jako ta velká přilba.
Nicméně všechno dobře dopadlo. Sotva zaveleli „pozor!“ a Marek vypnul hruď, přilba mu spadla na oči a tam už i zůstala. S přilbou otloukající mu kořen nosu pak přepochodoval, hrdě přitlačuje boty k podložce, pod tribunou plnou hvězdnatých nárameníků, aniž zahlédl jediný z nich. Na povel „K poctě zbraň!“ vztyčil samopal směrem, o kterém předpokládal, že by mohl být správný a nízko sedící přilba zabránil identifikaci takto nesmyslně se chovajícího vojáka. Pak zazněly hymny rodné vlasti a cizí spřátelené okupační mocnosti a bylo po všem. Marek odevzdal přilbu a samopal a vrhl se do náručí rodičům a roztoužené manželce.
„Vůbec jsme tě neviděli,“ řekl otec vyčítavě. „Kde jsi byl?“
„Vždyť je to jedno,“ usmál se Marek v představě noci v hotelu Hutník.
Ale tato noc měla být ještě ohrožena.
Jen šťastná náhoda přivedla Marka k ubytovně ostatních absolventů. Tam se k němu nenápadně přitočil jeden z absolventů inženýrů, jeden z mála, kteří kolegy doktory neterorizovali, ba s nimi udržovali přátelský poměr.
„Počúvaj, Dušan, niečo sa na vás chystá.“
„Na koho?“
„Na doktory.“
„A co?“
„Počul som Prammera, jako hovoril nášmu dozornému čatárovi Malému, že obed je preložený z jednej poobede na jedenástu. A dozorný zakázal pomocníkovi, aby vám to dal vedieť.“
Marek si vybavil Malého. Inženýr stavbař, který s oblibou vytahoval lékaře z útvaru a nutil je před obědem a večeří dělat pořadové cviky navíc. Nikdy jim neřekl jinak než felčaři nebo posraní felčaři. Jeho lest byla jasná. Doktoři nepřijdou na slavnostní oběd. Po něm dostanou ostatní absolventi vycházkové knížky a když se v jednu odpoledne začnou doktoři shánět po svých, nebude na útvaru už nikoho, kdo by jim je dal.
Podíval se na hodinky. Bylo tři čtvrtě na jedenáct. Rozběhl se na ošetřovnu. Deset kolegů tam polehávalo v nedbalkách, kouřili, popíjeli z už propašovaného alkoholu a očividně se těšili ze života. Marek do jejich idyly vpadl jako kulový blesk.
„Kluci,“ vykřikl. „Rychle se balte. Je oběd.“
„Čo ti šibe?“ pravil rozvážně Smolko. „Obed je o jednej.“
„Právě že ne. Přeložili ho na jedenáctou, ale nám to úmyslně zatajili.“
„Ktorá kurva,“ zařval východňár Miki.
„Malý. A má v tom prsty i Prammer.“
„Chlapci,“ řekl Šimek, rychle si oblékající sako. „Vy, kdo zůstanete v Košicích, slibte a přísahejte, že se těm kurvám inženýrským strašně pomstíte. Peklo na zemi si zaslouží. Dopřejte jim ho.“
„Neboj,“ ubezpečil ho Marek. „Mám seznam těch, kteří se budou škvařit.“
Bylo jedenáct hodin a jedna minuta, když se z parčíku u ošetřovny vynořil sevřený útvar jedenácti vojáků absolventů v bílých košilích a parádních uniformách, který pod vedením četaře Tarcaly, vydatně přitlačujíc boty k podložce, dostihl konec odcházející roty a v směšně vypadajícím ocásku za útvarem dopochodoval až k jídelně.
„Odkedy chodí doktori na jídlo osobitne?“ zvřískl Prammer, když je zahlédl. „Vy děláte stále problémy.“
„Odvtedy, čo sa im zmena času obeda neoznamuje,“ opáčil Tarcala a diskuse tím překvapivě okamžitě skončila.
K jídlu byl, jak se ostatně dalo čekat, řízek s bramborovým salátem a pak už se rozdělovaly vycházkové knížky.
„Potřeboval bych vycházku přes noc, soudruhu nadporučíku,“ řekl Marek.
Mocko povytáhl zpytavě obočí.
„Mám tu manželku. Přicestovala za mnou,“ dodal Marek vysvětlení.
„Marek, s vami boli ale celý čas problémy. Vy byste takú vychádzku dostat nemal.“
„Vy jste se mnou přece problémy nikdy neměl, soudruhu nadporučíku. Vždyť jsem byl v Praze.“
„Hm, no tak dobre.“
Marek převzal knížku s blaženým pocitem a odhodláním, že poručíka Mocka ze seznamu v pekle se škvařících pacientů přece jen vyjme. Blažený pocit se ho držel celou dobu večeře i procházky městem a opustil ho až na pokoji hotelu Hutník, když odložil bílou dederonovou košili a vázanku a sáhl na kalhoty. V tu chvíli si totiž uvědomil, že si díky zmatku a spěchu okolo oběda zapomněl převléci spodní prádlo a že tedy v krátké budoucnosti bude stát před ženou svých měsíc trvajících horečných snů v zelených erárních trenýrkách, zakrývajících mu přední polovinu stehen.
Nebylo se co divit, že díky takto vzniklé nervozitě došlo k tomu, že paní Marková v hotelu Hutník počala.

Kapitola I


Dušan Marek seděl u holiče a sledoval, jak mu na hlavě ubývá vlasů. Usměrňoval holiče svými požadavky ke kompromisu, kdy by mu na hlavě zůstalo ještě dost vlasů, aby vypadal jako člověk a přitom aby uspokojil důstojnictvo v jeho požadavcích na vzhled dokonalého socialistického vojáka a obránce vlasti.
Marek totiž dnes nastupoval na základní vojenskou službu a měl z toho patřičný mindrák. Zkušenosti z vojenské katedry totiž dokázaly proti službě v československé armádě naladit i mnohem militarističtější povahy, než byl Marek, považující se za téměř naprostého pacifistu.
Co se vlasů týká, začínali tehdy na katedře skutečně impozantně. Měli na to specialistu podplukovníka Nutila, který každý den ráno v době úvodního čtrnáctidenního kurzu obcházel všechny studenty a denně posílal pět až sedm k holiči. To byla jeho denní norma. Což o to, zpočátku to šlo. Někteří z chlapců přišli skutečně na úvod kurzu s vlasy nad normu a tak bylo z čeho brát. Ale po týdnu už všichni vypadali jako právě propuštění z nápravního zařízení a podplukovník Chytil přesto plnil svou normu nekompromisně dál. Výsledkem jeho snahy bylo, že na konci kurzu měl každý ze studentů na vrcholu oholené lebky jen kolečko krátkých vlasů. Když tehdy za Markem přijelo jeho děvče, nejdřív ho nepoznalo, pak se rozplakalo.
„No, snad by to už stačilo,“ řekl Marek holiči a zaplatil. Vůbec si nebyl jist, zda to bude stačit, ale rozhodl se vnést do nejistoty vojenské budoucnosti civilní pravidlo kompromisu.
Potom se vydal hledat Vysokou vojenskou leteckou školu, kde měl narukovat. Marek byl dochvilný a dbal na to, aby byl všude včas. Zdálo se mu, že tím předchází problémům a on problémy neměl rád. Utěšovalo ho i to, že dostal povolávací rozkaz do Vysoké vojenské letecké školy v Košicích, kde se dalo očekávat přece jen menší blbnutí než na dosah imperialistického nepřítele v lesích Šumavy. „Úplného blbce přece do letadla nikdo nepustí,“ utěšoval se, ale jist si tím ani zdaleka nebyl.
Sotva vstoupil na půdo útvaru, byl usazen ve velké čekárně, kde posedávalo asi třicet dalších částečně ostříhaných hochů a byl vydán dvouhodinové absolutní nečinnosti. Už z katedry ale věděl, že vojenský život se pohybuje mezi třemi denními činnostmi, buď se čeká, nebo se blbne nebo se fasuje. Moudře usoudil, že teď nastalo období první, usedl tedy na židli a začal číst noviny.
V té době (psal se rok 1984) se podle novin nedalo zjistit politické zaměření osoby, která je četla. K dispozici byly jediné noviny, Rudé právo v Čechách a na Moravě a slovenský mutant Pravda. Marek mohl tedy klidně rozprostřít Pravdu a vnořit se mezi řádky bez obav z nějakého šíleného politruka. Na čtení myšlenek tehdy detekční přístroje neměli.
Právě ve chvíli, kdy Marek ze zoufalé nudy začal číst úvodník, otevřely se dveře a mezi ospalé chlapce vtrhla vysoká klátivá postava s nárameníky poručíka a pisklavým hlasem se zoufalou snahou o mužnou autoritu začala křičet:
„Vztyk, vztyk, nesedieť, treba robiť, ste na vojne! Vztyk, za mnou, ideme, neflákame sa. Rýchlo, rýchlo!“
Odvedenci si vyměnili nechápavé pohledy. Marek byl ze všech zřejmě díky olomoucké vojenské katedře adaptován nejlépe, vstal jako první a vykročil ke dveřím, které nechal pištivý poručík otevřené. Šel tam s pocitem, který měli asi lidé vstupující do plynových komor, součástí toho pocitu bylo vědomí, že se stejně nedá nic dělat.
Na pištivého poručíka, o němž se teprve měl dozvědět, že se jmenuje Maierhofer, narazil znova o několik hodin později. To už odeslal své civilní svršky v balíku převázaném motouzem domů, vyfasoval různě nepadnoucí části vojenského oděvu, dostal oběd a nyní hledal svou postel, což je na vojně věc nesmírně důležitá. Jenže ať chodil mezi oběma odvedencům přidělenými ložnicemi sebevíc, svou jmenovku neobjevil. Proto oslovil poručíka z pištivým hlasem podle předpisu, vštěpovanému mu na vojenské katedře.
„Soudruhu poručíku, svobodník absolvent Marek. Hledám svou postel a nemůžu ji najít. Není tu ještě nějaká ložnice?“
Poručík zčervenal z nadměrné psychické námahy vyrovnat se s nečekanou situací, která očividně přesahovala jeho duševní kapacitu.
„Co ma s tým otravujete?“ zavřískl konečně. „Ste neschopný vojak. Vojak si posteľ nájde sám. Vojaka netreba k posteli viesť za ručičku. A jako to stojíte? To je pozor? Vojak s nadriadenému prihovára vždy v pozore. Jako sa voláte?“
„Svobodník absolvent doktor Marek,“ zahlásil Marek a poručík si jeho jméno poznačil do notýsku. Marek usoudil, že s tímto člověkem budou problémy.
„Čo ste to povedal?“ zapištěl vtom znova poručík.
„Nic soudruhu poručíku.“
„Vy ste medik?“
„Doktor, soudruhu poručíku,“ Marek si ještě ani sám nezvykl na to, že promocí získal právo na užívání tohoto titulu, ale teď se v něm vzepřela hrdost.
„Medici spia na ošetrovni. Jako že to neviete?“
„Nikdo mi to neřekl, soudruhu poručíku.“
„A to sa neviete opýtať?“ ukončil rozhovor poručík Maierhofer a se snahou o důstojnost odkráčel, což mu při jeho sto devadesáti centimetrech výšky a šedesáti kilogramech tělesné váhy způsobovalo nemalé obtíže.
Večer byl už Marek vcelku zorientován. Věděl už, že narukovalo asi osmdesát absolventů vysokých škol, z toho jedenáct lékařů. Z těch jedenácti pak že je deset určeno pro práci na ošetřovnách a jeden k vybojování postupu pro Vysokou vojenskou leteckou školu do vyšší soutěže v kopané. Navíc už mu bylo známo, že vstupní měsíční kurz povedou kapitán Prammer, nadporučík Mocko a poručík Maierhofer a tím pádem, že budou problémy. Kapitán Prammer k nim měl delší sebevědomý nesouvislý projev v řeči československé, který se skládal v poměru 2:1 z instrukcí o denním programu a vyhrůžek, co se jim stane, pokud tento program nebudou dodržovat. Poměr slovenských slov k českým byl zhruba v tomtéž poměru a dával nejasně tušit kapitánovu národnost. V československé lidové armádě se národnost sice zjišťovala snadno, protože podle základních řádů byl voják na výzvu jménem se ohlásit „Zde“ nebo „Tu“ podle národnosti. Na kapitána Prammera se ale bohužel tato jednoduchá metoda nedala použít.
Potíže začaly hned druhý den ráno a nazývaly se rozcvička. Někteří z lékařů kategoricky odmítli vstávat ráno v pět hodin a běžet na rozcvičku: Marek neměl rád problémy a tak spolu s pěti dalšími poctivci na rozcvičku šel. Poměrně brzy mu došlo, že to neměl dělat.
Rozcvičku vedl jeden z absolventů, zřejmě nějaký tělocvikář a bral svou úlohu naprosto vážně. Hned na začátku sprdnul doktory, že přišli o dvě minuty později a předepsal jim navíc dvě kolečka okolo cvičiště a povzbuzoval je při běhu výkřiky: „Vy doktorské zdechliny.“ „To je jiný chleba, než se vyvalovat na ošetřovně, co?“ „Jen přidejte, máte fyzičku úplně na hovno!“
Marek sice v duchu připouštěl, že má fyzičku úplně na hovno, nicméně považoval za nevhodné, že mu to takovým způsobem připomíná cvičitel, který je na vojně stejně dlouho jako on. Konečně to nevydržel jeden z bodře naladěných doktorů Smolko ze Zvolena a pravil mu „Vyser si oko.“
Cvičitel se rozzářil a triumfálně zvolal „Dám tě do hlášení!“
Marek s překvapením zjistil, že nebudou problémy jen s poručíkem Maierhoferem.
Toto přesvědčení se upevnilo poté, co po příchodu na večeři zvolal jeden z absolventů, který se pyšnil červenými šňůrami dozorčího „Doktoři vystoupit!“
Nechápaje, oč se jedná, Marek spolu s ostatními lékaři vystoupil před útvar nastoupených vojáků. Vzápětí je tenhle desátníček nechal dělat přede všemi obraty na místě a za pochodu a kreaci uzavřel rozkazem:
„Doktoři na večeři deset metrů za četou, pochodem vchod!“
„Asi by mu prospelo pár cez držku,“ mínil Smolko.
„Zřejme jim tu dávají nějaký nervově paralyzující plyn,“ soudil četař absolvent doktor Šimek. „To je přece úplné ochrnutí vyšší nervové činnosti.“
Druhý den nato byl Marek svědkem hádky, která přerostla ve rvačku mezi dvěma četaři absolventy, kteří se nemohli shodnout na tom, zda dělá voják při vystupování z útvaru tři nebo čtyři kroky. S hrůzou z místa konfliktu zmizel, pronásledován příšernou představou, že to zblbnutí může být nakažlivé.
Odpoledne neodolal při pořadovém pochodu a když jim pustili z rozhlasu břesknou polku, zatančil si.
„Stojte!“ zapištěl za ním hlas, který už dobře znal.
„Zastaviť stáť,“ opravil se vzápětí nešťastný poručík Maierhofer, ale protože mezitím na první příkaz zareagovali ti z vojáků, kteří měli civilnější smýšlení, zatímco na druhý ti vojenštější, útvar se narušil. To ho rozzuřilo ještě víc a rudý vzteky přiběhl k Markovi.
„Ako sa voláte?“ zapištěla jeho fistule.
„Svobodník absolvent doktor Marek,“ řekl Marek hrdě a Maierhofer si jeho jméno s blaženým výrazem zapsal do notýsku.
Tam ostatně zápisů rychle přibývalo. Jeden dostal Marek za to, že nedostatečně přidupával při pořadovém pochodu, druhý za to, že poručíka nepozdravil, když se přikradl do místnosti za Markovými zády.
„Jako sa voláte?“
„Svobodník absolvent doktor Marek.“
„Prečo ste ma nepozdravil?“
„Neviděl jsem vás, soudruhu poručíku.“
„Prečo ste ma nevidel?“
„Byl jste za mnou, soudruhu poručíku.“
„Dobrý vojak má oči všade. Čo keby som bol nepriateľ? Bol byste stratený, Marek. Ale vy nie ste dobrý vojak, však? Vy ste najhorší vojak Varšavskej zmluvy.“
A odklátil se pryč. Bylo zřejmé, že se Markovi stalo to, před čím ho vždy varoval jeho otec – upozornil na sebe.
Jediným stabilizujícím prvkem byl starý plukovník – náčelník zdravotní služby.
Přišli k němu druhý den a četař Tarcala, předurčený pro fotbalovou represantaci útvaru, jenž bral vojnu z celé lékařské skupiny nejvíc vážně a proto si ho vybrali za velitele družstva lékařů, se zahlásil: „Súdruh plukovník, čatár absolvent doktor Tarcala plus desať. Prišli sme na váš rozkaz.“
„Preboha, chlapci, dúfam, že ste eště tak nezblbli,“ vyděsil se upřímně plukovník. „Poďte si rýchlo sadnúť a rozprávajme sa jako kolegovia.“
A tak si povídali. Plukovník jim slíbil, že polovina z nich půjde druhou polovinu října do Prahy na školení, zbytek pak začátkem listopadu. Vyslechl si jejich stesky.
„Soudruhu plukovníku, když mně se zdá, že kapitán Prammer a poručík Maierhofer jsou zkrátka blbci,“ povzdychl si Marek nakažený důvěrnou atmosférou. Plukovníkovi ztvrdl výraz.
„Tak nehovorte, chlapci. Kapitán a poručík sú ešte mladí, nemajú skúsenosti. Ale zvyknete si na seba, uvidíte.“
„To teda pochybujem,“ zabručel Smolko.
K střetu došlo už šestého října na den výročí oslav československé armády. Útvar byl vyzdoben vlajkami a transparenty, od časného rána přijížděla auta s potentáty, které bylo třeba nakrmit, napojit, pobavit, dévéťák s hodností plukovníka se od rána potil, ačkoliv nesvítilo slunce.
A jedenáct doktorů nepřišlo na rozcvičku. Nechodili ostatně od oné první zkušenosti s výjimkou Tarcaly, který si potřeboval udržet kondici. Jenže tentokrát, zatímco se ještě povalovali v posteli, bouchly dole na ošetřovně dveře a vzápětí je probudila vysoká fistule poručíka Maierhofera.
„Prečo nie ste na rozcvičke?“ pištěl.
Na takto formulovanou otázku nemohl pochopitelně dostat uspokojující odpověď, což ho ještě více zmátlo. Zčervenal a vrhl se k prvnímu – Smolkovi.
„Prečo nie ste na rozcvičke?“
„Som chorý,“ odpověděl Smolko stručně.
„A vy?“ pištěl poručík u postele Šimka.
„Bolí mě v krku, podívejte,“ řekl Šimek a otevřel ústa dokořán. Maierhofer odskočil v obavě z přenosu infekce a narazil na Markovu postel. Ztratil rovnováhu tělesnou a s ní očividně definitivně i duševní.
„Ako sa voláte?“ zvřískl na Marka.
„Svobodník absolvent doktor Marek,“ odříkal Marek už natrénovanou odpověď. Maierhofer si to třesoucí rukou poznamenal do notýsku.
„Ale vy nie ste chorý,“ zvolal.
„Jsem,“ odtušil Marek.
„Nie ste,“ fialověl poručík. „Nie ste a ešte klamete. Dám vás zavrieť. Zavrieť!“ Chvíli zhluboka dýchal, aby se uklidnil a přitom jej něco napadlo.
„Mohol by som vám dať tri dni basy sám, Marek, počujete? Sám. Ale tri dni je pre vás málo. Dostanete tri týždne. Idem vás zahlásiť dozornému. Budete sedieť, kým z vás nebude lepší vojak.“
„Do prdele,“ pravil Šimek, když Maierhofer odběhl. „Myslí to ten debil vážně?“
„Řekl bych, že jo,“ pravil Marek pohřebním hlasem. Znal tyhle voly, na katedře jim měli dostatek.
V deset dopoledne ale Marek, vyslaný z ošetřovny na ochutnávku stravy do kuchyně, zahlédl poručíka Maierhofera, jak sedí za ubytovnou mužstva, hlavu v dlaních a zcela nepochybně s ním otřásají nefalšované vzlyky. Dokonce se dalo zaslechnout bědování za ztracenou kariérou a proklínání lékařského stavu.
Marka tento jev zaujal natolik, že změnil směr trasy a přiběhl k dozorčímu absolventovi. „Co se stalo Fürstanzellerovi, prosímtě? Pláče vzadu za ubytovnou.“
Dozorčímu škubl v tváři úsměv. „Volal před chvílí dozorčímu útvaru, že žádá tři týdny basy pro deset mediků, kteří se nedostavili na rozcvičku.“
„No a?“
„Víš, co se tu dnes děje? Přijel prý dokonce vrchní velitel letectva generál poručík Remek, všichni jsou posraní, aby všechno klapalo. A nejvíc ze všech pochopitelně dévéťák. A tak Maierhofera tak seřval, že jsem to slyšel, i když jsem byl deset metrů daleko. Že je provokatér, blbec a totálně neschopný důstojník. A že když si neumí udělat pořádek v družstvu sám, ať zahodí hvězdy a jde se utopit. Maierhofer plakal už během toho telefonátu. Moc hezký pohled.“
Marek šel s povznášejícím pocitem fungující boží spravedlnosti ochutnat stravu, aby potom přinesl ostatním kolegům dobrou zvěst, že se zavírat nebude. V průběhu příštích dvou dní mu potom přibyly ve Maierhoferově zápisníčku tři zápisy.
„Ako sa voláte?“
„Svobodník absolvent doktor Marek.“
Marek se bál, že se mu o tomto rozhovoru bude už i v noci zdát. Zatím si jej dal zavolat plukovník, náčelník zdravotní služby.
„Človeče, čo vy ste tomu Maierhoferovi urobil?“
„Nevím, soudruhu plukovníku. Snažím se ho neprovokovat, už se mu i vyhýbám, ale jenom ho potkám, už si mne zapíše. Asi cítí, že lidi jeho typu nemám rád.“
„Veď on vás dá naozaj zavrieť. Snaží se o to poriadne. No, nič sa nedá robiť, musím vás poslať do Prahy v tej prvej skupine, ináč by to tu s vami dobre nedopadlo. Prammer sa vás chystá poslať do basy.“
„Když on je taky trochu blbej.“
„Súdruh slobodník, už som vám povedal. Sú to mladí chlapci, boja sa o autoritu. Všetci robíme chyby. Choďte.“
A tak se měl Marek díky své neukázněnosti dostat na čtrnáct dní do Prahy na fantastickou dovolenou. Jenže to ještě nebylo tak lehké. V cestě stál kapitán Prammer.
Problém spočíval především v tom, že do Prahy měla skupina pěti lékařů odcestovat 15. října a vojenskou přísahu měli skládat až 29. října.
„Bez prísahy tam nemožte jít,“ řekl Prammer zamyšleně.
„Tak nás nechajte prísahať už před odjazdom,“ navrhl Smolko.
„Nedá se,“ řekl Prammer ještě zamyšleněji.
„Tak nás pustite bez prísahy,“ otočil myšlenku Smolko.
„To se už vobec nedá,“ řekl Prammer už téměř depresívně. „Bez prísahy vám nemůžeme vydať propustkové knížky. A bez nich vás v Praze chytia a pošlú zpátky.“
„Tak nám dejte nějaké neoficiální knížky,“ řekl Šimek.
„K čemu ma to navádzate?“ zvolal Prammer zhrozeně. „Vojna není bordel. Na vojne je poriadok. A ja som tu od toho.“
„Nechce nás pustit do Prahy bez přísahy a nechce nám vydat propustkové knížky,“ řekl Šimek plukovníkovi. „Vůbec se s ním nedá mluvit. Je jak blbej.“
„Chlapci, už som vám hovoril, abyste takto o svojich nadriadených nerozprávali. Sú ešte neskúsení, ja to vybavím.“
„Knížky vám teda vydám,“ řekl jim druhý den Prammer. „Ale nemůžem vám dát peniaze na cestovné a žold. Peniaze vyplácame až šestnácteho v mesiaci.“
„Tak nám dejte zálohu a po návratu to vyúčtujeme,“ navrhl Šimek.
„Nedá se. Účtovníčky mi povedali, že se to nedá.“
„Nedá nám žold a cestovné,“ stěžoval si Šimek plukovníkovi. „On je dočista…“
„Ale no tak, chlapci. Nebojte sa, nehovorte s ním o tom, ja to vybavím s účtovníčkami.“
„Kedy si možme prísť vyfasovať vychádzkové oblečenie, súdruh kapitán,“ ptal se den před odjezdem Smolko.
„Aké vychádzkové?“ vybuchl Prammer. „Veď nemáte prísahu. Nemůžete mať vycházkové oblečení.“
„Dovoluji si vás upozornit, soudruhu kapitáne, že zítra cestujeme do Prahy,“ neudržel se už Marek.
„To ešte není takové isté,“ řekl Prammer číhavě. „Ešte jsem vám nepodpísal cestovný príkaz.“
„Ale veď bez výchádzkovej uniformy nás v Prahe zbalia len čo vylezieme z vlaku,“ vykřikl Smolko. „A pošlú nás naspäť.“
„Za to by som vás dal zavrieť,“ řekl Prammer. „Takú ostudu by útvar neprežil.“
„Tak nám dejte ty uniformy,“ zaplakal skoro Marek.
„Co ste blbý?“ rozčílil se Prammer. „Bez prísahy vám vycházkové uniformy nedám. To je moje poslední slovo.“
Byly tři hodiny odpoledne, když pět zoufalých doktorů vtrhlo do plukovníkovy pracovny. Bez klepání, bez hlášení, se zoufalstvím v očích.
„Nedá nám vycházkové uniformy.“
„A nechce podepsat cesťák.“
„Máme prý cestovat načerno, ale nesmí nás chytit, nebo nás dá zavřít.“
Plukovník se díval na vyděšené zoufalé stádečko a pomalu v něm zrálo rozhodnutí. Potom se konečně odhodlal a zvolal ze všech sil svého šedivého trojhvězdičkového majestátu:
„Ježiš, to je ale blbý kokot!“
Tři hodiny nato vyráželo z košického nádraží pět lékařů v zbrusu nových vycházkových uniformách, s vycházkovými knížkami a cestovním příkazem v kapse. Ta knížka měla jednu netušenou výhodu. Chyběl v ní záznam o vykonání vojenské přísahy, což v praxi znamenalo, že se na tyto skorovojáky nevztahovaly vojenské paragrafy, což, jak ví každý voják, není nikdy k zahození.
Pět doktorů tedy odměnou za zlé chování cestovalo na dvoutýdenní školení typu dovolené do hlavního města Prahy. A Marek vážně zapochyboval, když si vzpomněl na těch šest vzornějších, kteří nadále zůstávali v kasárnách pod laskavou péčí kapitána Prammera a poručíka Maierhofera, že se na vojně vyplatí chovat v souladu s přáním nadřízených.

Zelené výšky


Milí přátelé! Rozhodl jsem se na své webové stránce zveřejňovat na pokračování kapitoly mého románu z mládí, přesněji řečeno mé vzpomínky na vojenskou službu v Košicích v letech 1984 – 1985. Sepsal jsem si je už dávno, několik mých přátel dostalo tuto knížku svázanou, nikdy jsem se ji ale nesnažil publikovat. Koho už zajímá, jak vypadala vojenská služba v časech komunismu, když už o tom psal např. Škvorecký? Ale aspoň třeba ty příběhy někoho pobaví. Kdo se naladil už dopředu nevěřícně, musím jej upozornit, že celá kniha se opravdu zakládá na pravdivých událostech, jen jména protagonistů byla změněna, nehodlám být nikým ani po letech žalován pro urážku na cti. Lidé totiž pravdu o sobě stále hůře snášejí a to se po roce 1989 spíše ještě zhoršilo. Jedno nakolik nedůvěryhodně ta skutečnost působí, služba ve výcvikové divizi byla skutečně spíše kabaretem než životem. Takže kdo máte chuť, prožijte si ten příběh s četařem Markem, jenž má mnoho mých autobiografických rysů. Pěknou zábavu.