Ráno je sice zamračeno a fouká silný vítr, ale k naší radosti neprší. Jdeme v hotelu snídat, je trošku problém si něco objednat, protože kromě španělštiny žádný jazyk nefunguje. Nakonec dostáváme opečený krosánek, sladké pečivo a opečený chléb (tostado) s máslem a marmeládou. Cukru jsme načerpali víc než dost, můžeme vyrazit.

               Mám trošku problém, protože už jsem se rozhodl sbírat dvě razítka za den a na cestě do Ribadea nevidím žádnou mezistanici, kde by mi někdo razítko mohl dát. Před námi jdou dva Španělé, kteří s námi i snídali. Chceme věřit, že jsou to také poutníci, ale zřejmě nejsou. Mají na to příliš malé batohy a najednou odbočí na jinou cestu, ještě že jsme za nimi slepě neběželi. Čeká na nás relativně krátká etapa necelých patnáct kilometrů do Ribadea.

               Jde to rychle, protože jsme u moře na rovině.

Vilamilu se dostáváme rychleji než jsem počítal, u Santa Gadea u moře na nás opět jednou čekají u cesty čerstvé pomeranče. Nepohrdneme. A za Santou Gadeou je u cesty malý krásný nový kostelík a okolo něho pokosený trávník s lavičkami. Svádí to k přestávce a právem. Je to totiž vyhlídka na nádhernou pláž Playa de Penarronda.

Když jsme si vyhlídky dost užili vede cesta právě na tuto pláž. Nad ní na útesu je restaurace Parajes. Naděje, že bychom tam mohli dostat něco k jídlu nebo k pití ale rychle hasne, je zavřená a očividně probíhají nějaké rekonstrukční práce před sezónou. Přesto neodolám, abych se nepodíval otevřenými terasovými dveřmi dovnitř. Vyjde mi naproti mladá žena. Na otázku, zda bychom mohli dostat něco k pití kroutí odmítavě hlavou, ale když se zeptám, zda bych mohl dostat razítko do Credencialu potěšeně kývne a obratem se objeví s razítkem. Problém druhého razítka na tento den mám vyřešen.

               Před Ribadeem se dostáváme ještě na jednu pláž – zřejmě Playa de Mexota. Odtud je nádherný pohled na město s majákem na předsunutém ostrově, ústí řeky Rio del Eo. Schody vedou až na písčitou pláž, a poté, co si na jedné z laviček dáme oběd – chleba s chorizem jako obvykle – projdeme se i po písku pláže. Otázka, proč jedna loď pendluje na moře a zase zpátky se objasní, když už jsme v Ribadeu – bagruje se tam dno řeky od nánosů a ona loď jednoduše vybagrovaný materiál odváží na moře.

               Řeka Rio del Eo tvoří hranici mezi provinciemi Asturií a Galicií a dá se přejít pouze po dálničním mostě. Proto na něm vybudovali chodník pro chodce, ovšem není to nic pro klaustrofoby.

Musíme jít husím pochodem za sebou a v silném větru se nebát, že spadneme hluboko dolů do řeky. Most je dlouhý 800 metrů, takže si člověk ten přechod docela užije. Ale konečně jsme na druhém konci mostu a tím pádem v Galicii.

Na mostě nás dohání nějaký poutník musíme přidat do kroku, protože bychom se nevyhnuli. A pak, když už jsme na druhé straně a odbočujeme do města, ucítím slabé píchnutí v koleně. Není to nic silného a hned to zase zmizí, to ještě netuším, že právě začaly velké problémy, které mě přivedou na pokraj kapitulace.

               Ihned po překročení řeky a tím zemské hranice se výrazně mění značení chodníku. Místo na zdech a dopravních značkách namalovaných žlutých šipek, improvizovaných kachliček a občasných patníků nastupují v Galicii normované patníky se žlutými šipkami ukazujícími ke Compostele a s údajem vzdálenosti, která poutníka od cíle ještě dělí. Ta čísla jsou občas motivující, občas frustrující. Takových dvě stě metrů je někdy zatraceně dlouhých a pocitově můžou dávat i kilometr.

               Teď hledáme ve městě ubytování, Joos doporučuje herberk Rio Eo na Praza de Espaňa přímo u radnice. Představa, že to bude snadno k nalezení, je ale klamná. Nakonec se ale propleteme uličkami desetitisícového města a dojdeme k radnici. Největší městská atrakce, radniční věž „Torre de los Moreno“ je skryta v lešení, vedle radnice je pak palác Markýze de Sargadelos, který se svého času o rozvoj města velmi zasloužil. Markýz, nebo tedy jeho socha, stojí na schodech před palácem – přesněji nestojí, ale vybíhá z něho.

Herberk má být blízko Turistické informační kanceláře a tam ho i objevuji. Je zavřený, nikdo tam není, je tam ale uvedeno telefonní číslo, na které můžeme zavolat.

               Ozve se mi jistý Antonio, neumící ani slovo jinak než španělsky. Musíme mu říct, před kterým herberkem stojíme, má jich očividně víc. Nicméně se dohodneme, že máme před herberkem počkat na jeho příjezd. Skutečně se zakrátko objeví. Jak později zjistíme, jedná se o osobu jménem Antonio Pertejo Castaňes, jak hlásá hrdá pozlacená tabule přímo nad vchodem do herberku a je „Custom house agent“ a taky „Ships agent“. A jak se později dozvídáme, má i taxislužbu. Čili je to člověk důležitý a všestranný.

               Chceme si vyprat a vysušit prádlo, ale tady máme nemalý problém. Jednak dal Vladimír prát prádlo bez prášku (ten ale stihneme doplnit) ždímaní je ale nastaveno jen na 600 otáček, což jsme přehlédli. Vůbec koukáme na tu techniku jako Rusové na budík, poprvé nám nikdo nepomůže, jsme odkázáni sami na sebe. Když vybereme prádlo, pochopí Vlado rychle, že to sušička nezvládne, protože je velmi málo vyždímané. Zkusíme to, ale jestliže se mé Merino – trička jakž takž vysušila, Vladova bavlněná zůstala vlhká. Je otázka, zda v zimě, která v herberku panuje, dokážou do rána uschnout. Vyrážím do města s představou, že kalhoty uschnou na těle a svetr si uvazuji kolem krku, aby se taky mohl v ulicích města prosušit.

               V Ribadeu je leccos k vidění, jako například kostel „Santa Maria del Campo“ na opačné straně Praza Espaňa (samozřejmě zavřený jako skoro všechny kostely na naší cestě) nebo klášter svaté Kláry či klášter Santa Cruz.

K majáku na ostrově Illa Pancha nebo dokonce k pláži Playa As Catedrais, údajně nejkrásnější pláži na severním pobřeží Španělska, kde skály tvoří oblouky, připomínající opěrná žebra katedrál, je to přece jen dost daleko. Že jsem mohl požádat Antonia, aby nás tam zavezl autem, mě napadne až o několik dní později. Určitě by to za poplatek rád udělal. Přesto se ho ptám, zda by nám nemohl objednat taxi, které by nás vyvezlo příští den ráno z města prvních šest kilometrů, abychom to do Vilanovy de Lourenzá dali. Antonio míní, že to není žádný problém, on sám má taxislužbu, takže se mám jen ráno ohlásit.

My ale hledáme obchod s potravinami. V herberku je velmi dobře vybavená kuchyně, Vladimír chce tedy něco uvařit. Projdeme skoro celé město, než narazíme na supermarket s potravinami, po cestě potkáváme Ralfa s jeho rodinou – očividně nás dokázal dohnat – který s nesmělým úsměvem právě vstupuje do restaurace, která jako jediná na celé naší cestě nabízí jídelníček v němčině.

               Když konečně nakoupíme a vrátíme se na Praza Espaňa, najdeme potraviny samozřejmě na nejbližším rohu. Tak je to prostě vždycky.

               Vlado udělá vajíčka na špeku a na cibuli, s dobrým španělským chlebem je to samozřejmě současně pochoutka i kalorická bomba. Víno jsme si samozřejmě koupili taky. Potkáváme v herberku Švýcara z města Thunu. Je to ten poutník, který nás doháněl na dálničním mostě. Jak se dozvídáme, je to vášnivý turista a poutník, který už prošel celé Alpy ze Slovinska až do Francie. Má v úmyslu udělat „Camino del Norte“, pak sednout na autobus, odjet do Ovieda a přidat ještě „Camino primitivo“. Zkouší to na Vláda i rusky, z jeho životopisu se dozvídáme, že žil skoro rok v Sankt Petersburgu. Jel tam sice jen na měsíční studijní pobyt, ale potkala ho tam láska, a tak tam zůstal déle a naučil se rusky. Potom si svou vyvolenou odvezl do Švýcarska, kde ho brzy opustila. Rusky jsou cílevědomé a jdou za svými cíli. Láska tedy zmizela, ruštině částečně zůstala. Co nás zaráží, je poměrně značný tělesný objem tohoto vášnivého turisty a poutníka. Začínáme se loučit s myšlenkou, že by naše putování mohlo vést i k redukci tělesné hmotnosti.

               Jdeme spát, zatímco naše prádlo visí v předsíni na prádelní šňůře a my máme nervy, zda dokáže uschnout natolik, abychom ho mohli dát příští den do batohu. Čeká nás totiž 24 kilometrů do Vilanovy de Lourenzá. Antonio nám velmi doporučuje jeden herberk v tomto městě až pojmu podezření, že mu patří taky. U Antonia je všechno možné. Dokázal jsem si ale i přes jazykovou bariéru získat jeho sympatie, stačilo, že máme stejné křestní jméno.

Je první duben a oficiálně jsem právě první den v důchodu, to předtím byla ještě dovolená. Hned se to projeví, beznadějně zaspím a probouzím se o čtvrt na devět. Vlado je spokojen, míní, že je to pro důchodce naprosto správný čas na vstávání.

               Pak snídáme. Kuchyň je dobře vybavená, Vlado si tedy může dát svůj obvyklý půllitr čaje, který si poslední dny musel odpírat a já mám na snídani konečně jogurt. Den mohl sotva začít lépe. Jsem skoro euforický, protože palec na pravé noze přestává bolet, už si na sebe s botou zvykli. Červená barva a otok z palce zmizely, modrá barva pod nehtem zůstává, ale ta mi nevadí.

               Čeká nás 21 kilometrů do Tapie de Casariego, a je to rovinatá etapa bez kopců čili jednoduchá. Ovšem úplně se nám nedaří. Už při východu z Navie zahneme doleva o jednu ulici dřív, než bychom měli, což znamená zacházku asi půl kilometru. V El Franco si pak spleteme cestu podruhé a jdeme okolo zuřící psí smečky za plotem, abychom ji pak zcela zmátli, když o několik minut projdeme okolo opačným směrem. To na nás už ta psiska jen vyjeveně koukala.

               Poprvé máme s Vladem rozdílné názory na pokračování v cestě. Samozřejmě bych se měl podřídit – jak už jsem řekl, jsem zodpovědný za strategické plánování a on za aktuální provedení plánu. Jenže mám cestu nastudovanou z knihy Raimunda Joose, mám s sebou i mapu, a hlavně mám doporučení od Aurelia, který nás velmi důrazně varoval, abychom si nespletli cestu, protože chodník se ve vesnici Campos dělí. Jeden vede do Tapie, kam chceme, ten druhý ale obchází jak Tapii, tak i další město Ribadeo vnitrozemím a na té cestě není skoro žádná možnost ubytování. Proto máme dávat velký pozor, abychom se nezmýlili.

               Vladimír je ovšem zvyklý vodit lidi po horách, kde má logicky hlavní slovo, a navíc ho putování po rovině očividně dost nudí. Chtěl by to tedy vzít po asfaltových cestách, protože je to podle jeho soudu kratší. V čemž sice může mít pravdu, ale jednak asfaltka není optimální, když může člověk chodit po hlíně, po trávě a po štěrku a pak už jsme zažili, jak těžké je se vrátit na původní chodník, když ho člověk už jednou opustil.

               Ale zatím to jde. Ve vesničce La Caridas je v jediném pěkném domě bar, kde si dáváme já pivo a Vlado limo a dostaneme razítko do Credencialu a k nápojům vařený vepřový jazyk a rypák.

To je ve Španělsku tak. Vždycky, když si dáte nějaký nápoj, dostanete k tomu i nějakou drobnost k jídlu, i kdyby to měly být buráky. Čili máte-li akutní hlad a nikde v dohledu není restaurace, stačí zajít do baru a dát si něco k pití. Největší hlad se tak zahnat dá. V tomto případě to byl už jen zákusek, protože oběd – chleba a chorizo – jsme už měli předtím při pauze na lavičce. Chorizo, tato španělská paprikovaná klobása, se stane našim tradičním obědem. Není to zas až tak jednotvárné, chorizo existuje v mnoha různých variantách a s dobrým chlebem chutná vždycky. Zjišťuji, ž s Vladem nejsme kompatibilní dokonce ani při konzumaci choriza. Zatímco já si odkrajuji kolečka klobásy i se střívkem, ve kterém je zabalená, Vlado toto střívko důsledně a namáhavě loupe a pak klobásu odkusuje. Ale sytí jsme oba.

               Krize přijde až v obci Campos. Tady se dělí ony chodníky a Vlado si nechce nechat vysvětlit, jak nebezpečné je tady vydat se nesprávnou cestou. Jeho aplikace nás posílá do vnitrozemí, zřejmě proto, že tato cesta je v konečném důsledku kratší. Zažíváme první vážnou krizi. Argumentuji knihou, mapou i Aureliovým doporučením, Vlado chce jít přesto podle své aplikace. V podstatě jde o kulturní boj starých technologií (kniha, mapa, Aurelio) a nových – mobilní telefon. Ještě jednou se mi podaří tento zápas zvrátit proti historickému vývoji. S vypětím všech sil dokážu Vladimíra přesvědčit, abychom zůstali na pobřežní cestě. Ovšem po celý zbytek cesty je nespokojený a chce jít po asfaltkách, aby to bylo kratší.

               Ta cesta je totiž opravdu poněkud nudná, a nejen pro nás. V Camposu potkáváme poprvé Němce Marka z Freiburgu. Vzhledem mušketýr D´Artgagnan s nenapodobitelnou chůzí svých dlouhých nohou (jak později zjišťujeme, je to důsledek mnoha puchýřů, které na nich má.). Chce švindlovat a hledá autobus, který by ho dovezl do Tapie. Míjíme ho a jdeme pěšky. Na kraji Tapie se sice nachází veřejný herberk, je ale, jak Aurelio správně věděl, zavřený. Zato je lokalizovaný přímo nad nádhernou pláží, vyplatí se tu sednout a trochu si vydechnout a užívat si toho pohledu.

Zatímco si ho tak užíváme, objeví se na obzoru Markus. Vysvětluje nám, že čekal na autobus půl hodiny, ale autobus podle jízdního řádu nepřijel. To bylo na pořádného Němce příliš, a tak se vydal dál pěšky. Pět minut později okolo něho autobus projel, je proto mírně podrážděný. Vysvětluji mu, že ve Španělsku musí mít prostě trpělivost a jako poutník by ji měl mít tak jako tak. Jakou roli už hraje při našem putování jedna půlhodina? Čas se počítá na dny, a ne na hodiny či dokonce na minuty!

               Abych ho uklidnil, dávám mu tip na ubytování, na hotel, který nám doporučil a objednal Aurelio. Moc děkuje a odklátí se svou zvláštní chůzí do dálky. Jdeme za ním, najít hotel La Ruta není úplně jednoduché, ale s google maps to jde. Problém u Google maps ovšem je, že když tuto funkci jednou v mém telefonu zaktivuji, nedokážu ji ukončit. A ona žere neskutečně mnoho proudu. A je jedno, zda telefon vypnu a na jak dlouho, ta potvora zůstává stále aktivní v pozadí a žere proud dál. Jenže někdy se bez té aplikace člověk neobejde. Pokud se na cestu nezeptá náhodného kolemjdoucího. Což dělám a dokonce španělsky. Rozumí a cestu nám ukáže. Jsem na sebe hrdý.

               Na recepci hotelu La Ruta je velmi pěkná slečna a umí dokonce několik slov anglicky.

Ubytování se snídaní stojí pro dvě osoby 62 euro. Do večeře, tedy do osmi hodin, ale zbývá ještě dost času, a tak se jdeme projít. A zjišťujeme, že Tapia je úžasné místo. Je to místo ke koupání – protože Španělé jsou zvyklí na nižší teploty Atlantiku, které moji manželku například dost silně odpuzují. Ale Portugalci se taky koupou, i když má moře šestnáct stupňů, to jsme přece minulého roku viděli. A Tapie má okolo svých písčitých širokých pláží nádherně vybudovanou infrastrukturu, s promenádami, lavičkami, památníky, parčíky a hotely.

Prostě městečko jako sen, hodné návštěvy a vůbec se nedivím, že je tu v létě údajně plno – hlava na hlavě – i když jsou ty pláže opravdu obrovské. A jsou jako všude na pobřeží „Costa verde“ krásné, protože jsou obklopeny útesy porostlými kvetoucí vegetací, na kterých jsou domy a hotely. Prostě nádhera.

               Na jídlo jdeme do restaurace „Casa de Menzon“, dorazíme tam ale už ve tři čtvrtě na osm. Číšník nás poučí, že jídlo se podává až v „ocho“. Objednáváme si tedy lahev výborného vína. Přesně v osm se číšník, do té doby k nám obrácený zády, otočí a přichází přijmout objednávky. Pořádek musí být – i ve Španělsku. Ryby, které tam servírují, mně zapékanou tresku s omáčkou a Vladovi smaženou mořskou štiku, jsou skvělé, víno taky.

               Jen nebe se začíná mračit. Když se dívám na předpověď počasí, slibuje déšť a ochlazení. To ochlazení pocítíme už v noci. Španělé zásadně ve svých hotelích netopí a že jsme dostali dvě deky, zjišťujeme až ráno. Na jedné jsme totiž spali druhou jsme se přikryli. Praktičtější by bylo spát na prostěradle a mít obě deky na sobě. Ale pozdě bycha honit. Každopádně spánek byl kvůli té zimě zase jednou mizerný.

V důsledku chybějící varné konvice na čaj musíme na snídani do baru v hostelu. Černá číšnice nám nabízí omeletu, což s radostí přijímáme. Jde o španělskou omeletu s vajíčky a brambory. Je dobrá, ovšem při placení účtu se mi protočí panenky. 92,50 euro je nejvyšší účet, který během našeho putování zaplatíme. Když počítám všechny položky dohromady, mohlo účet do takové výšky vyhnat pouze víno k večeři – bylo to přece jen valencijské víno ročník 2011. Že by to byla příčina radosti ubytovávatelky, když podle pasu identifikovala Rakušáka? Zřejmě jí někdo nakukal, že Rakušáci na peníze nekoukají. Koukají, ale nemohl jsem jí to vysvětlit, před devátou slušný Španěl samozřejmě ještě spí.

               Do nejbližšího města – Luarca – to máme 7,5 kilometru. Dorážíme tam tedy ještě dopoledne. Luarca je zase jednou krásná, podle mého soudu srovnatelná s Cudillerem.

Opět je to přístav – tentokrát na řece Negro. Natlačený mezi horská úbočí. Feve, která sem taky zajíždí, je sem vedena po impozantním viaduktu, překlenujícím hluboké údolí. Městečko s pěti tisíci obyvateli je uklizené a upravené, domy v udržovaném stavu, radost pohledět. Scházíme se strmého kopce k řece, kde je i centrum města s krásnou radnicí.  Přímo před radnicí je bar, dávám si kávu, užívám si krásy okolí a dostávám razítko do Credencialu.

               Bohužel všeho jen do času, Musíme dál. V obchodě kupujeme chleba a chorizo, papriku a datle jako zdroj volného cukru a vyrážíme z města, teď logicky zase do strmého kopce nahoru.

               Potkáváme – poprvé – sympatického Němce, Ralfa který pochoduje s manželkou a dcerou. Dvakrát se předběhneme, než je jeho pauza přece jen delší než ta naše a zůstává se svou rodinou pozadu. Očividně dělají Camino jako rodinný výlet. Mají můj respekt.

               Cesta vede k El Rellónu, kde jsme původně chtěli etapu zakončit. Ovšem jednak jsou zde všechny herberky ještě zavřené a stejně by to bylo příliš brzy, je poledne. Hledáme lavičku, abychom na ní mohli poobědvat a zkonzumovat zásoby nakoupené v Luarce, je to dřina, El Rellón lavičkami neoplývá. Nakonec ale jednu najdeme a dáme polední pauzu.

               Je to potřebné, protože teď musíme přes kopec s asi stometrovým převýšením. Když se na něj dostaneme, otvírá se před námi celá krajina směrem na západ se zelenými poli, eukalyptovými lesy, pobřežím ale i s dálnicí, která je všudypřítomná. Zelená krajina, ne nadarmo má tato část španělského pobřeží jméno „Costa verde“, tedy „Zelené pobřeží“.

Eukalyptus je očividně ve Španělsku něco jako u nás smrk – tedy průmyslový strom pěstovaný na dřevo. Je to jednoznačně nejčastější strom, který se zde vyskytuje a až na výjimky jsou ty lesy uměle vysazené. Přesně stejné odstupy mezi stromy, právě tak velké, aby mezi nimi projel traktor, když mulčuje plevel rostoucí mezi stromy. A té je! Tolik ostružin, vytvářejících neprostupný prales, jsem nikde v životě neviděl. Většina lesů má pod stromy takový prales, že na houby se tam jít určitě nedá. Ale lesů je tu dostatek – na rozdíl od jižního Španělska, možná proto, že je tady dost vláhy, zatímco na jihu vládne nelítostné sucho. Krajina v Asturii by byla opravdu krásná, kdyby ji nehyzdily stovky větrných elektráren. Jsou skutečně skoro na každém kopci a je těžké si je odmyslet, někdy procházíme přímo pod nimi. Ale budiž, kde je vláha, musí být i vítr a když si Španělé myslí, že tak elektřinu vyrobí, nebudu jim do toho mluvit.

               Z kopce scházíme nekonečnou lesní cestou se serpentinami, očividně novou, protože na ní nejsou žádné značky. Ty najdeme teprve na úpatí, když už jsme kopec slezli. Sestupujeme k řece Rio Baravo a pokračujeme do vesničky El Bao.

               Měním plán. Původní cíl etapy byla Piňera, kde toho ale moc k vidění není. Ale jen o pět kilometrů dál je další z přístavních měst – Navia. Kdybychom dorazili až k ní, získali bychom velkou výhodu do dalších dní. Ovšem Navia je zatraceně daleko, nebo se to tak aspoň jeví. Ale kdybychom došli do Villaperde a odtud ještě jednou použili „feve“ , dovezl by nás šest kilometrů až do Navie.

               Do Villaperde jsme došli, v baru na kraji vesnice si dáváme pivo a kávu (já) a dvě limonády (Vlado). Seňora je tak milá, že nám daruje dva obložené chleby se zdůvodněním, že jí přebyly, nikdo je už nechce a musela by je vyhodit. Přiřazujeme ji k milým Španělům, nabízejícím poutníkům pomeranče, vodu či pivo.

               K nádraží je to několik stovek metrů. Po cestě Vlado předvede první pád. Zakopne a batoh ho žene v předklonu dopředu, až skončí na zemi. Na chvilku se ve mně zastaví srdce, ale máme opět jednou štěstí, Vladimír to zvládl bez zranění, i když ten jeho pád vypadal dost hrůzostrašně.

               Nádraží je jedna budova a zastávka.

Čekáme na vlak a on nejede a nejede. Oné půl hodiny je už dávno pryč začínám být nervózní, protože pokud by nepřijel, dostáváme se do velkého časového stresu, pokud bychom chtěli dorazit až do Navie. Ale je to jako vždy, Španělé mají čas. Vláček přijede s patnáctiminutovým zpožděním. Nastupujeme a hledám průvodčího. Není to úplně snadné, protože si právě hraje na mobilu nějakou hru a nemá tedy na nové cestující čas. Teprve, když hru ukončí, prodá nám lístky a vlak nás odveze šest kilometrů až do Navie. Nejsme sami, kdo takhle švindluje. Z vlaku vystupuje spolu s námi holandský pár. Vzájemně si vyměňujeme omluvné úsměvy s vysvětlením, že „This train is of course an Atraction, one has to use it.“

               Před nádražím je krásný park tak porostlý sedmikráskami, že je bílý. Těch sedmikrásek je v Asturii nápadně hodně, nevím, jestli tam mají tolik svatojánských mušek, Jan Karafiát by měl určitě radost.

Jenže ten park, což ještě nevíme, je bezmála to poslední, co je v Navii pěkné. Navia je průmyslové město s osmi tisíci obyvateli na stejnojmenné řece a působí dost nevlídným dojmem.

               Tedy ne celá. Herberk San Roque a především hospitalero Aurelio jsou naprostá výjimka.

U Aurélia jsem se hlásil telefonicky už když jsem odpoledne měnil plány, takže o nás ví. A já vím, že mluví velmi dobře anglicky, takže mám konečně možnost nabrat potřebné informace. Tak se dozvídáme o alternativách další cesty i o tom, že do Credencialu potřebujeme dvě razítka denně (zatím jsem si nechával orazítkovat jen nocleh čili jedno razítko za den). Aurelio míní, že to není žádný malér, protože ta dvě razítka jsou povinná až na posledních sto kilometrech před Compostelou. Na otázku, kde je možné se dobře najíst, ovšem jen pokrčí rameny a říká nejistě „Navia ist one industriall town.“  Zato nám doporučí ubytování v příštím městě Tapia de Casariego v hotelu La Ruta a hned nám tam španělsky objedná nocleh. To je velká výhoda, pouze s angličtinou bez znalostí španělštiny je to svízel a Aurelio, který angličtinu sám velmi dobře ovládá, si toho je zřejmě vědom. Proto je ochoten pomoci.  Jak o něm píše Joos ve své knize, je to hospitalero tělem i duší. Nenápadně se ptá, zda chceme v Tapii pokoj s manželskou postelí nebo můžou být postele oddělené. To podezření, že naše přátelství je víc než jen kamarádství z vojny, se tedy nad námi stále nějak vznáší. Reaguji ihned, že by nám byly mnohem milejší postele oddělené. Přikývne, nevím ale, co do telefonu říká. Každopádně dostaneme nazítří manželkou postel.

               Možná je Aurelio ke svému městu příliš přísný. Navia se sice ani s Luarcou nebo s Cudillerem nemůže měřit. Má ale maličké historické centrum s pohlednou radnicí a několika úzkými uličkami s pěknými domy, malý park a dokonce i kousek raně středověkých hradeb – Muralla.

A v supermarketu si konečně můžu koupit jogurt, protože ho prodávají jednotlivě – s ovesnými vločkami, I když v oddělení jogurtů – tedy tam kde je napsáno Yogures – jsou v chladicích boxech uzeniny. Ale to je jen detail. Kdo hledá, najde a já jsem se už mohl těšit na snídani.

Hledání večeře se naproti tomu opravdu ukáže jako výzva. Restaurace jsou v pondělí zavřené nebo jsou to pouze bary, které jídlo nenabízejí. Nakonec se musíme spokojit s kebabem. Zato poprvé vidím „Siderii“, čili hospodu, kde nabízejí tradiční severošpanělský nápoj – sidru. To je jablečné víno, dozvěděl jsem se o něm, když jsem se snažil učit španělsky. Sideria je ovšem zavřená, a tak si musím nechat zajít chuť.

               Musíme rozbalit spacáky, Aurelio nám sice rozdělil prostěradla ale žádné deky. Zatímco můj palec na noze se uklidňuje a už skoro nebolí, Vlado objevuje první puchýř pod palcem na pravé noze. Do konce vandrování se mu jich vytvoří ještě několik. Po dezinfekci slivovicí (i když k tomu účelu jsem ji do Španělska nenosil) mu puchýř ošetřuji.

               Spíme dobře. Máme velký náskok před původním plánem pouti. I když jsme s „feve“ maličko švindlovali. Ale jen maličko.

Ráno vstáváme brzy, protože se stejně na holých matracích spát nedá. Vladimír vaří čaj, naštěstí jsme si včera nakoupili dost jídla i na snídani. Po včerejším martýriu mám hříšný plán. Protože cíl – vesnička Cadavedo  – je vzdálená 24 kilometrů a náš denní plán je kilometrů patnáct, rozhodl jsem se v rámci strategického plánování trošku švindlovat a použít „feve“ a dojet až do vesničky Balotta, vzdálené dvanáct kilometrů. Už předcházející večer jsem si zjistil, odkud vede cesta k železniční stanici, totiž z náměstí doleva, ovšem netuším, jak je ta železniční stanice daleko. Podle mapy dost. A tak vyrážíme hned po snídani, ještě před osmou. Cesta k nádraží vede hodně do kopce, a ačkoliv brzy opustí obec, nádraží je stále v nedohlednu. Takže začínám pochybovat, zda jdeme správně. Žádná odbočka, kde bychom mohli zabloudit, ale po cestě nebyla, a tak pokračujeme do strmého kopce a nádraží opravdu objevujeme. Je 8:20 hodin, vlak má podle jízdního řádu přijet v 9:15, máme tedy skoro hodinovou rezervu.

               A vtom, právě, když přicházíme k nádražní budově, se z tunelu vynoří vláček.

Podle mého odhadu ve správném směru, ovšem co tu dělá skoro o hodinu dřív? Nějaký Španěl jde nastupovat, volám na něj, zda je to opravdu vlak ve směru na Ferrol a on přisvědčuje. Naštěstí to Španělé s přesností odjezdu nepřehánějí. Strojvůdce na nás čeká, než s batohy na zádech k vláčku dojdeme a nastoupíme. Průvodčí nám prodává lístky do Balotty za směšnou cenu okolo 2 eur. Nechápu. Dívám se znovu na jízdní řád na mobilu – stojí tam odjezd v 9:15, ovšem jízdní řád je z roku 2022. To mě trošku rozhořčí. Proč Španělé neaktualizují jízdní řád, když mění odjezdy tak rozhodujícím způsobem?

               Na další zastávce v Novellaně přistupuje ona nám už známá Němka. Ani ona neodolala pokušení, aby si vláček nevyzkoušela. Dnes je překvapivě ochotná hovořit německy. Líčím jí náš šok i rozhořčení, že na stanici visí tři roky starý jízdní řád a vlak jezdí o hodinu dřív. Zamyslí se a poznamená, jestli to třeba nebylo přestavením času ze zimního na letní. Valím na ni oči a srdce se mi skoro zastavilo. Je opravdu neděle 30. března a ze soboty na neděli se skutečně přestavoval čas, což nám v bojových podmínkách nezaopatřeného herberku naprosto uniklo. Takže vláček jel správně, jen měl pět minut zpoždění, což nás zachránilo. Oblévá mě studený pot při představě, jak sedíme na nádraží a čekáme na vlak, který nepřijede. Jak čekáme půl hodiny a pak s nadávkami sestupujeme zpět do Soto di Luiňa, abychom v cestě pokračovali pěšky. Kam bychom asi tímto způsobem dorazili – zejména, když jsme v průběhu dne zjistili, že v Cadavedu je herberk zavřený? Bylo to štěstí doslova neuvěřitelné, Vladimír konstatuje, že za to určitě může to raččí hovno. Nezbývá mi než s ním souhlasit. A přát si takových hoven ještě víc. Jen houšť a větší!

               Přijíždíme do Balloty, vystupujeme a jdeme odtud pěšky dál. Značení je tu mimořádně slabé, díky Vladovu rysímu zraku (stěžuje si, že kdysi měl zrak orlí, ale teď – dáno věkem – už vidí jen jako rys) ony žluté šipky nacházíme. Konverzace jako – já: „Kde je značka“. Vlado „Stojíš na ní“, není výjimkou. Moje sluneční brýle mi totiž způsobují „dobrovolnou slepotu“. Koupil jsem si je v prosinci, a vidění do dálky je na nich velmi nedostatečné – prostě multifokály se špatně nastaveným fokusem. Chyba lávky. Když jsem je přišel po návratu do Grazu reklamovat, zjistil prodavač, že to jsou mé staré sluneční brýle z roku 2023 – prostě jsem je někde doma s těmi novými zaměnil.  Takže Vlado se svým rysím zrakem je teď naprosto nepostradatelný.

               Cesta nás několikrát zavede k plážím Atlantiku, tam doháníme naši Němku a dělám ji fotku s pláží v pozadí – těší se jako malé dítě, je to prý její první fotka, na níž je – osud poutníka, putujícího osaměle.

Když konečně dorazíme do Cadaveda, zjišťujeme, že jsme do té vesničky vkládali příliš velké naděje. Kostel je zavřený, používáme k odpočinku jen lavičku před ním. Restauraci hledáme marně. V baru sice dostaneme pivo a vodu, ale žádné jídlo. Naštěstí je zde obchod (vstupuje se přes bar), kde si můžeme koupit chleba, šunku, chorizo a jednu papriku a obědváme pak na lavičce. Vepřová šunka, tedy jamón, má ve Španělsku přímo kultovní význam. Ve vypjatých náboženských bojích o nadvládu nad Pyrenejským poloostrovem symbolizovalo požívání vepřového masa člověka pravé – čili křesťanské – víry. Ani muslimové, ani Židé vepřové nejedí. Nám „jamón“ chutná. Spirituální cesta dostává náboženský odstín.

               Z Cadaveda následuje 7,6 kilometru po nekonečné rovině. Sice už ne nahoru a dolů, což můj palec na noze velmi oceňuje, ale nemá to konce. Jdeme mezi bujnou vegetací, květiny v plném květu dodávají cestě nádech krásy. Kaly, rododendrony, růže a další a další květy.

Proč se těm muslimům v osmém století sem vlastně nechtělo? Ovšem Hostal Canero pod dálnicí je hodně ukrytý za řekou a po těžce schůdném chodníčku po jejím břehu – i když domácí ho očividně rádi navštěvují – vede tam totiž i asfaltová cesta, kterou jsme zase jednou nevyužili. Vlado se mračí.

               Když konečně dosahujeme cíle a na baru vypiji jedno pivo a dostanu razítka do Credencialu, komplikuje situaci, že v hostelu nikdo nemluví ani slovo anglicky. Pouze španělsky. Seňora projevuje při prohlídce našich pasů zvláštní radost, že má v herberku „Austriaca“, důvod její radosti nedokážu dešifrovat. Necháváme se ubytovat – jinou možnost nemáme. Přitom pomůže José – očividně Jihoameričan s indiánskými rysy, který hovoří pár slov německy – nezjišťuji, jak se mu to stalo.

Seňora nabízí večeři – menu za 14 euro, což s díky přijímáme, jinde se v okolí jíst nedá. Potřebujeme si ale nutně vyprat, čisté prádlo došlo. Když tu žádost vyslovím, reaguje seňora vzrušeně a hlasitě slovem „pronto“. Napřed nechápu, proč je nutné prát okamžitě, u pračky ale najdeme informaci, že je dovoleno prát pouze do šesté hodiny večer, proč tomu tak je, se nedozvíme. Naházíme tedy prádlo do pračky a José nám ji pomůže spustit. V prádelně je i sušička, ale když jdu pro mince na ni do baru za seňorou, míní ona, že sušičku nepotřebujeme, že si máme prádlo vyvěsit na šňůru za herberkem, že nám tam uschne. Slunce pravda zapadá dost pozdě, teď po přestavení času až před devátou, ale mezi horami přece jen o něco dřív. Vyvěšujeme prádlo, ale naše naděje, že by mohlo opravdu uschnout je dost malá. Snad pomůže větřík, který dost čerstvě fouká.

Vlado je mírně podrážděn, ovšem ne kvůli Josému nebo pračce, ale protože v herberku není ani varná konvice na čaj, jsme tedy odkázáni na stravu v baru a restauraci.

Večeře je plánovaná na osmou. Na to si musíme zvyknout. Obvyklý čas, kdy Španělé sedají k večeři, je půl deváté. Jestliže jsou tedy ochotni servírovat jídlo už v „ocho“ čili v osm, je to spíš privilegium a důkaz jejich tolerance vůči nepřizpůsobivým cizincům.

Jenže v těch osm hodin je prádlo ještě dost vlhké. Má trička jsou z merina a jsou už díky větru a večernímu slunci jakž takž obschlá, Vladovy bavlněné věci jsou ale ještě mokré, stejně tak i naše ručníky. Je zřejmé, že máme problém, protože přes noc prádlo určitě nevyschne, ale spíš ještě víc navlhne – a my si nemáme co obléct. Protože jsem dal do prádla všechny moje spodky, mám na sobě plavky – když už jsem je nepoužil ke koupání v moři, mají aspoň takové využití, je to ale využití nouzové. Uvažujeme o tom, prádlo po večeři rozvěsit v herberku (jsme jediní hosté), snad aspoň trochu uschne.

Seňora servíruje večeři – skvělou zeleninovou polévku, Vladovi rybu, mně kuře, salát a samozřejmě onen chřupavý čerstvá chleba. Objednávám víno, dostáváme Valencijské ročník 2011. Zapomněl jsem se zeptat na cenu! Snažím se seňoře španělsky vysvětlit náš problém s prádlem. Ptám se, zda si myslí, že by prádlo v herberku mohlo přes noc vyschnout. Ona si myslí, že to nevyjde. Ke komunikaci používáme appky s překladačem, já z němčiny do španělštiny, ona ze španělštiny do angličtiny. Tak zjistím, že si i ona myslí, že se to nepodaří. Načež hledám řešení. Sytí platíme a jdeme sebrat prádlo ze šňůry. K našemu překvapení tam není. Leží už vysušené na našich postelích. Seňora ho během večeře byla sebrat a vložila do sušičky, přičemž ani nepožadovala 3 eura, která se do sušičky musí házet. Jsme vděční, počáteční nedůvěra v naši hostitelku se rozplývá. A to i když nám hned při ubytovávání sdělila, že budu muset změnit plán, protože herberky v cíli naší další etapy v El Rillonu jsou ještě mimo provoz. Jenom Vlado zůstává nedůvěřivý, to kvůli té varné konvici na čaj.

S těmi herberky to může být problém, etapa se tím zatraceně prodlouží. Přesto spím po polovině Ivadalu a se špunty v uších jako ochranou proti Vladimírově chrápání (on tvrdí, že já chrápu mnohem víc a hlasitěji, což nemůžu vyvrátit, protože moje manželka tvrdí totéž) jako zabitý. Konečně!

Možná proto, že úspěch této etapy se opravdu podobá zázraku.

               Den nezačíná právě dobře. Seňora v herberku nás už večer upozornila, že nehodlá podávat snídani před desátou hodinou. Chápeme, musí se vyspat, koneckonců jsme ve Španělsku. Bohužel není k dispozici žádná kuchyňka, kde bychom si mohli aspoň uvařit čaj, dokonce ani žádná varná konvice. Opouštíme tedy herberk v naději, že se budeme moci nasnídat v baru na náměstíčku – včera jsme se tam přece večer skvěle najedli a podle otvíracích hodin by měl mít od osmi otevřeno. Bar má dveře otevřené, před nimi ale rejdí uklízečka s mokrým hadrem. Snažím se jí vysvětlit, že bychom rádi snídali. Chyba lávky. Rezolutně mi vysvětlí, že se v sobotu otvírá až v devět. Argument, že na dveřích je napsáno, že bar otvírá denně v osm, u ní neplatí. Je prostě sobota a teprve čtvrt na devět. Rozhodujeme se tedy pokračovat bez snídaně – jen z au si kupujeme dva keksíky, abychom nešli zcela hladoví. Pít budeme jen vodu. Domorodci v San Estébanu prostě nejsou pohostinní

               Dojdeme až na konec přístavu do ústí řeky Nalón.

Tam cesta stoupá strmě po schodech do kopce k vyhlídce s kostelíkem „Espiritu Santo“. Je sice zavřený, jako všechny ostatní kostely, ale z vyhlídky je kouzelný výhled na přístav a okolní pláže. Očividně se zde jedná o odpočinkovou cestu nad útesy a nad mořem pro místní – potkáváme nemálo Španělů na procházce s psíky, cesta je vybudovaná s odpočívadly a vyhlídkami – Miradores.

               Po dlouhé cestě nad útesy sestupujeme až na pláž Playa Aguilar.

Krásná, široká, písčitá, ovšem Atlantik má koncem března teplotu okolo 16 stupňů, ke koupání tedy právě neláká. Vyzuji si aspoň boty a nechám mé modré prsty ochladit mořskou vodou. Vedle modrého palce na pravé noze se přidal i druhý prst vpravo a třetí vlevo. Vladimír je odvážnější. Převléká se do plavek a vyráží do vln. Ty jsou ale hodně vysoké a tím nebezpečné. Plavat se nedá, přesto můj přítel vydrží ve vodě několik minut. Suchozemci z někdejšího Československa prostě neodolají, aby se nenamočili, když někde přijdou k moři.

               Když se moře nabažíme a osušíme se, vyrážíme do strmého kopce, abychom potom znovu klesli k mořské hladině (kde potkáváme onu postarší Němku, která se nesmírně raduje, když jí udělám fotku na jejím mobilu s pláží v pozadí – prý je to její první, na které bude. To je osud poutníků, kteří putují sami). Teď se od moře vzdálíme do vesničky El Pito a opět se jednou odpojíme od oficiálního chodníku.

               Na vině je Germain, který nám městečko Cudillero vylíčil jako nejkrásnější město Španělska, takže si ho nechceme nechat ujít. I když to znamená sestup po asfaltové cestě opět až k hladině moře – Cudillero je přístav. Palec na noze šílí, ale návštěva se bohatě vyplácí. Cudillero je opravdu nádherné městečko, natlačené mezi dva horské svahy, pravá vertikální architektura.

Potok, který vidíme v horní části městečka, je před centrem odveden do moře dlouhatánským tunelem.

Ve městě se to přímo hemží turisty, ovšem naprostá většina z nich dorazila auty a autobusy, u přístavu je k tomu účelu zřízeno velké parkoviště. Nad přístavem je dokonce i malá rozhledna, ale musí se k ní logicky do kopce. To by mi až tak nevadilo, ovšem poté bych musel zase jít z kopce dolů a palec na noze šílí už preventivně, aby mi takové myšlenky vytloukl z hlavy. Rozhodujeme se raději poobědvat a zabereme dvě místa v restauraci „Taberna a Porto“. Jídlo je skvělé, já mám kalamáry, Vladimír mořskou štiku (mořské plody, jak jsem už vzpomínal, nejí). K tomu hranolky, salát a opět onen skvělý chleba. Já pivo, Vlado vodu. (Pivo nepije)

               A pak se to stalo. Zřejmě rozhodující okamžik naší cesty, který nám má v následujících čtrnácti dnech přinášet neuvěřitelné štěstí. Stůl byl najednou bohatě pokropen bílou stolicí, což bylo doprovázeno hlasitým ptačím křikem. Pochopil jsem, že nás pokálel racek chechtavý – a ještě se přitom chechtal. Mimo jiné trefil do obličeje i číšnici, která se běží umýt. Pachatele jsem nemohl identifikovat, v daném okamžiku nad námi kroužilo racků nejméně dvacet. A byli patřičně hluční. Prozkoumali jsme stůl. Podobalo se to zázraku. Stolice vedla napříč stolem mezi našimi talíři a sklenicemi ale nezdálo se, že by něco z toho zasáhla. Vladova voda byla nadále čirá, moje pivo chutnalo jako pivo a nebylo zakaleno. Kalamáři i hejk se zdáli být rovněž nepostiženi, na rozdíl od ubrusu, mého batohu i skleněné stěny, která nás chránila před mořským větrem. Ta dostala plný zásah, racek zřejmě používal kazetovou munici.

               Šlo očividně o rozhodující okamžik celé naší pouti. Jestliže jsme měli štěstí už předtím, od tohoto okamžiku už nás neopustí a bude nabírat až nadpřirozené, a tedy těžko uvěřitelné dimenze.

               Zpočátku to tak ovšem nevypadá. Protože nemáme chuť vracet se zpět strmými uličkami ve městě, bereme to po příjezdové cestě okolo onoho parkoviště a přístavu. Asfaltová cesta, která ještě několikrát nabízí krásné výhledy na město a na moře. Až potud všechno v naprostém pořádku. Ale kde je značkovaný chodník? Hledání Camina se ukazuje jako hodně náročné. Vlado zapíná opět app, ale ten nás vede směrem na dálnici. Když už pochodujeme po přivaděči, chápu, že je něco špatně. Po asfaltové cestě se jít dá, po dálnici ne. Hledání je dost komplikované, nakonec objevujeme chodník hluboko pod námi na cestě, která dálnici křižuje podchodem. Přelézat svodidla a potom slézat zarostlým svahem si opravdu netroufám. Nakonec ale stačí jít asi sto metrů a tam je možné přelézt plot z ostnatého drátu bez úrazu a poté přejít na chodník. Následně zjišťujeme, že chodník je ohraničen ostnatým drátem i dole, takže kdybychom tím svahem slézali, zůstali bychom v tom plotě trčet a museli bychom zřejmě zase nahoru zpátky.

               Nicméně teď je to vítězství. Chodník se kroutí nahoru a dolů, vzhledem na bolesti v palci uvažuji vážně dojet do cíle vláčkem „feve“. Úzkokolejná trať, vedoucí kolem pobřeží, je vlastně místní atrakcí. A skutečně je. Koleje jsou proto tak úzké, že ve skalnaté krajině bylo prostě nemožné vybudovat normální železnici. Ten vláček projíždí ostrými zatáčkami, projíždí tunely, kroutí se mezi skalami a nad svahy a soutěskami, jede pomalu a má vždycky zpoždění. Není třeba se vzrušovat, pokud nedorazí podle jízdního řádu. To ovšem ještě nevíme. Dokonce i „tvrdí“ poutníci považují použití „feve“ za odpustitelný hřích – pokud se to tedy nepřehání.

               Moje naděje se upínají k zastávce ve vesničce La Magdalena. Zastávku nacházíme jen s námahou, abychom zjistili, že vlak jezdí dvakrát za den a odjel před dvaceti minutami. Takže nezbývá než domluvit palci, sebrat poslední síly a pokračovat v cestě pěšky. Už proto, že v La Magdaleně nenacházíme žádný obchod s potravinami – zato ale pomeranče, povalující se u cesty, některé z nich naprosto jedlé a nádherný výhled na mořský záliv. A hlavně, v Magdaleně si fotím na mobil jízdní řád „feve“, abychom vláček v budoucnosti použít mohli.

               Cesta do cíle v Soto de Luiňa vede vražedně přes dva další kopce, a hlavně potom z těch kopců dolů, opět pod dálnicí, která se nad námi klene v obřích obloucích.

Po cestě nás předběhnou dvě mladé Němky, jejich tempu nedokážeme čelit, holky mají okolo dvaceti. Ale před sedmou večer se doplazíme z posledních sil k veřejnému herberku v Soto di Luiňa.

A před herberkem potkáváme Susi (potřetí). Vysvětlí nám, že „hospitalero“, čili ubytovávatel přijde v osm večer. Nepřišel. Nakupujeme potraviny v obchodě a máme tedy studenou večeři, kuchyně je ale vybavená, ona dvě mladá německá děvčata, pocházející stejně jako Susi z Lipska a putující rovněž z Irunu, si vaří těstoviny. Vlado vaří čaj. O půl desáté večer se vzdáváme naděje, že „hospitalero“ přijde. Takže se musíme obejít bez razítka v Credencialu, ale i bez povlečení. Spíme ve spacácích přímo na matracích z umělé hmoty – neptejte se, jak se za takových podmínek spí. Právě pro takový případ je dobré mít s sebou tabletku na spaní – Ivadal mě zachraňuje, i když spaní je i s jeho pomocí mizerné.

               Ale vzhledem k tomu, že hospitalero nepřišel, spíme zadarmo!

               Ráno se probouzím s bolestí v palci na pravé noze. Při bližším ohledání dostávám paniku. Nehet je modrý až fialový, očividně nehtové lůžko zakrvácelo. To mě ale neznepokojuje tak, jako skutečnost, že palec je červený jako při dnavém záchvatu. Dna to není, jen ty nedostatečně rozchozené boty. Palec vypadá, jako by se do něj dával zánět. Sahám ke starému osvědčeném octanu hlinitému. Vlado se stává poprvé zachráncem, protože tuto mast mého mládí přinesl s sebou.

               Snídaně v herberku je jednoduchá. Opečený chleba (tostados) s máslem (mantequila) a marmeládou (mermelada). Na cestu dostaneme ještě jeden banán na osobu. Musíme si zvykat, že v celém Středomoří jsou snídaně lehké, bez vajec, slaniny a dalších středoevropských vymožeností. Bude mě hodně iritovat, že se jogurty ve Španělsku prodávají prakticky jen v balení po čtyřech – a já nemám chuť tahat po konzumaci jednoho tři zbývající jogurty v batohu. Navíc španělské jogurty chutnají jako z umělé hmoty čili nijak. Vůbec se snažíme nakupovat co nejméně potravin, které bychom pak museli nosit, povětšinou se dá vždy něco koupit po cestě.

               U snídaně vládne opět Estonec, který mluví a mluví, až nakonec vypínám, protože tolik angličtiny najednou mě vyčerpává. Možná proto zapomínáme v chladničce obložené chleby, (bocadillos), které jsme si včera koupili na dnešní oběd. Vyrážíme už v osm, že nemáme svačinu zjišťuje Vlado naštěstí už po půl kilometru, já přitom zjišťuji, že jsem zapomněl do láhve načerpat vodu. Musím se tedy vrátit k herberku, po cestě kolem mě profičí Estonec, bere to skutečně skoro během, je zřejmé, že ho už neuvidíme.

               Hledáme připojení na oficiální cestu, protože herberk leží mimo ni. To nám vysvětlil Germain. Původně šla cesta okolo herberku, ale ekonomické zájmy obyvatel vesnice Piedras Brancas vedly k tomu, že byla cesta přeložena a teď jde přes vesnici. Což dává možnosti ubytovávání poutníků a tím vedlejšího příjmu místním obyvatelům.

               Nástup na oficiální chodník ve vesničce Vilar bychom skoro minuli. Naštěstí jede kolem autobus místní linky. Řidič u nás zastavuje, chytá se za hlavu a ukazuje na chodníček odbočující z cesty. Po důkladném prohledání místa objeví Vlado (já ne) šipku, označující cestu. Jak už jsem psal, cesty v Asturii jsou značeny sice poměrně dobře, ovšem s výjimkou křižovatek.

               Procházíme tedy mezi pastvinami a lesy, pasou se tu koně, osli, krávy. Seznamujeme se s asturskou přírodou a jsme překvapeni. Je konec března a na stromech jsou zralé pomeranče a citróny. Že jsou opravdu zralé a sladké zjišťujeme vícekrát v budoucnosti. Dokonce i palmy mají částečně už zralé plody. Co nás ale zaujalo nejvíc, je zelenina, která roste prakticky v každé zahrádce. Podobá se kapustě (moravsky kelu), ale nedělá ani hlávky ani růžičky. Dlouho nevíme, kam ji zařadit, než zjistím, že se jedná o tzv. „grelos“, zeleninu v Asturii i v Galicii velmi oblíbenou, která se dá pěstovat i přes zimu a v časném jaru.  Jak mi zjistila kamarádka Eszter, latinsky se to jmenuje Brassica oleradaea acephala, čili něco jako bezhlavá kapusta.

A všude je spousta květin, zejména kaly tu rostou jako plevel kolem cest.

Astuřané jsou k poutníkům velmi přátelští. Nejenže nás zdraví oním pozdravem „Buon Camino“ a mávají nám z aut, ale nechávají podél cesty otevřené krabice s pomeranči, které si můžeme vzít – a taky bereme. Jeden Asturec, který u svého domu vytvořil ukazovatel z vršků od piva, se potěší naším nadšením, se kterým jeho dílo fotografuji a zve nás na pivo. Protože je ještě před polednem a je horko, s díky odmítám. Vlado pivo stejně nepije a mně se to zdá být za dané teploty a denní hodiny nebezpečné.

               I asturská architektura je osvěžující. Domy hýří barvami, od modré, přes zelenou až po červenou či žlutou (v Galicii to nezažijeme). Nejzajímavějším artefaktem jsou sýpky „Paneras“.

Jsou čtvercové, na podstavcích a koncipované tak, aby se do nich nemohly dostat myši – jsou na přesahující plotně a vždy u vchodu chybí poslední schod. Jako sýpky slouží už jen zřídka, některé zůstávají v zchátralém stavu, většinou jsou ale přebudované na spíže, zahradní domky s garáží pod sýpkou či dokonce ve víkendové domicile.

Jsou rozkošné, nafotili jsme jich asi víc než deset, protože se nám zdály být stále hezčí a hezčí.

               V dálce vidíme přistávat letadla na asturském letišti.

V Santiago de Montes jdeme kolem kostelíku, jehož stavba prý začala už v roce 1130, důležité je, že je zde pramen vody – poutníkům k dispozici. Přecházíme přes kopec a dálnici (ta nás bude provázet po celou cestu po pobřeží) a po těžce schůdných lesních cestách rozmočených dešti posledních dní sestupujeme do obce El Castillo, které dominuje, jak už název napovídá – starý hrad.

Palec na noze bolí už tak moc, že jdu po asfaltce svažující se strmě dolů k řece pozpátku. Na lavičce s výhledem na hrad potkáváme Němku Susi (poprvé). Je z Lipska, ročník 1988 stejně jako můj syn, a putuje už od 3.března až z Irunu. Vyjádřím jí můj obdiv, než se zvedne a pokračuje v cestě.

               Ve vesnici Soto del Barco hledáme most přes řeku Nalón. Značky nás vedou přes vesnici, sice hezkou, ale když dojdeme k mostu, zjišťujeme, že je na cestě, na kterou jsme přišli před vstupem do obce – Vlado má zase jednou pravdu (bude ji mít skoro pořád), že kdybychom šli po cestě, zkrátili bychom si cestu zhruba na třetinu. Ale přinejmenším byla ta vesnička líbezná.

               Za mostem odbočujeme z oficiálního chodníku ve směru na San Estéban. Protože v plánované destinaci Muros de Nalón bychom neměli kde hlavu složit. Cesta vede po asfaltce bez chodníku pro chodce, a tedy mezi projíždějícími auty, což mě vede k rozhodnutí, že zítra určitě nepůjdeme touhle cestou zpět do Muros de Nalón, ale vydáme se alternativní cestou po pobřeží. Za strategické plánování jsem zodpovědný ještě pořád ještě já. Bude to šťastné rozhodnutí.

               Jeden z ukazovatelů u cesty udává, že do Compostely máme ještě 304 kilometrů.

               Dojdeme do kouzelné vesnice San Estéban de Pravia. Přístav, kde Španělé neváhali oddělit od řeky molem její podstatnou část, aby měli klidné přístaviště. Kdysi se tady nakládalo železo, koleje po vozících a nakládací rampy jsou zachované a udržované, i když jsou už jen turistickou atrakcí. I dva staré jeřáby zdobí přístav, který stojí za prohlídku.

               Dojdeme do baru na návsi a potkáváme v něm Susi (podruhé). Má v plánu pokračovat ještě dnes dál po pobřeží, my už toho máme dost. Přespáváme v San Estéban. Hostel má přitažlivé jméno „Buon Camino“.

Seňora anglicky nemluví. Španělsky to jde ztuha, samozřejmě z mé strany. Od 16 do 18 hodin má seňora siestu, kávu mi ale ještě udělala. Nabízí večeři, menu s polévkou za 20 euro na osobu. To nás až tak neláká. Ve vesnici najdeme restauraci, kde dostaneme skvělou rybu – tresku za 12 Euro a k tomu si dáváme láhev vína.

               Poprvé potkáváme postarší Němku nevalného vzhledu, která rovněž putuje sama (je zajímavé, že jsme potkali – s dvěma výjimkami – skoro samé poutníky, kteří putovali sami. Ta Němka ovšem má kondici, o které se nám nesní. O tom nás ještě v následujících dnech přesvědčí. Z mně nepochopitelných důvodů s námi hovoří anglicky, i když se ji snažím převést do němčiny. Nakonec to vzdávám a přizpůsobuji se jí. Když anglicky tak anglicky, ostatně německá angličtina je docela srozumitelná.

               Když se vracíme okolo desáté do hostelu, dole v restauraci je ještě živo. Usnout dokážu jen s pomocí Ivadalu. Možná díky tomuto benzodiazepinu chytnu po probuzení o půl druhé paniku – kde mám mé teleskopické hole? Samozřejmě jsou v k tomu připraveném koši u vchodu. Nic tedy nebrání, abychom zítra pokračovali. Tedy kromě onoho už velmi bolavého palce na pravé noze – octan sice pomohl, ale ještě nevyléčil.

               Den druhý je i poslední, který jsem dopředu proplánoval. Ráno potkáváme paní domácí, je velmi sympatická, hovořící plynně anglicky, což v nás budí přesvědčení, že to tak bude i nadále. Ochotně zodpoví všechny otázka, například, kde se dostaneme k takzvanému Credencial. To jde průkaz, který dosvědčuje poutníkovi, že cestu prošel. Dávají se do něho razítka z míst ubytování, později se dozvím, že jsou třeba dvě razítka za den, ale to je nutné až na posledních sto kilometrech. Joosova kniha udává kancelář přímo na městské pláži, ovšem tu otvírají sice od 27. března, tedy v den našeho pobytu, ale až ve čtyři odpoledne. Od majitelky se dozvídáme, kde je oficiální turistická kancelář a kde náš průkaz dostaneme.

               Před devátou ráno stepujeme před supermarketem, v devět ho otevřou, konečně se dostaneme k chlebu, odnášíme si ho triumfálně na ubytovnu, kde se konečně můžeme nasnídat. Máme párky, první snídaně je tedy vydatná. Ten chleba ve Španělsku je chřupavý, čerstvý, moc dobrý. Bude hlavním důvodem, proč se nezdaří náš vedlejší cíl putování – ztráta váhy. Protože se žena obávala, že se jí domu vrátí jen kostra, dovolovala mi poslední týden bez řečí i tučné vepřové. Netušili jsme, že španělská kuchyně je nejen chutná, ale i vydatná. Kaloricky bohatá a s oním chlebem se zchudnout opravdu nedá. Možná i to je důvod, proč jsou mladé španělské ženy velmi krásné a elegantní, ale poměrně brzy začnou matrónovatět. A muži si nosili pořádná bříška. Nebylo divu. Co my jsme považovali za oběd, byl jen předkrm, oni si poté dávali ještě hlavní chod.

               Protože máme privilegium, že můžeme opustit ubytování až v jedenáct (později ho už během celého putování mít nebudeme)  můžeme si ještě bez ruksaků na zádech udělat krátkou prohlídku města. Gijonské staré město je na poloostrově s úzkou šíjí, na které stojí socha dona Pelaya jakož i historická hodinová věž (Torre de Reloj).

Tu nechal v roce 1578 postavit král Filip II. jako obrannou věž, na obranu proti pirátům, o dvě stě let později byla její funkce změněna na hodinovou věž a dostala velké hodiny, aby se obyvatelé města mohli orientovat v čase. Polovina poloostrova je zelený park. Tedy myslel jsem si, že je to park, když jsem viděl ony letecké snímky města. Ve skutečnosti to byla dělostřelecká baterie, která chránila přístav. Dokonce hned několik baterií i s kasárnami, zabudovanými do kopce. Dnes slouží opravdu jen jako park, odstranit betonové stavby by bylo zřejmě hodně obtížné. Park je udržovaný a je odtud krásný výhled na oceán, na přístav i na město.

               V jedenáct opouštíme ubytovnu a zastavujeme se v turistické kanceláři, kde nám sympatická hezká mladá dáma vystaví dva průkazy Credencial, opatří je prvním razítkem a popřeje nám s úsměvem „Buon Camino“. To je pozdrav, který budeme slýchat po celé cestě až do Santiaga. Na cestě okolo přístavu narážíme víceméně náhodou na úžasné železniční muzeum.

Historie železniční dopravy je zde vylíčena od svých začátků až do současnosti, vystaveny jsou historické lokomotivy, vagóny i první gijonská tramvaj. Užíváme si toho a pak se vydáváme konečně na autobusové nádraží.

Joos doporučuje cestu z Gijonu do Aviles, dlouhou 25 kilometrů a vedoucí okolo průmyslových čtvrtí a tím pádem naprosto neatraktivní, překlenout autobusem. Kupujeme lístky, je to jednoduché, autobus odjíždí z druhého nástupiště a odváží nás na autobusové nádraží v Aviles. Odteď to teď už musí jít po vlastních. Opouštíme Aviles poté, co jsem si ještě na rozloučenou dal v baru skvělou kávu. U baru Afuegolento za městem máme první dilema, cesta se dělí. Protože mám v plánu přenocovat v herberku San Martín de Laspra a od nové cesta je to zacházka asi půl kilometru, chci jít po staré cestě přes městečko Salines na pobřeží. Pro jistotu se ptám na správnou „dirección“ a skladník, vykládající auto, mi ji ukáže.

               Jenže cesty v Asturii jsou značkovány dost nepořádně. Na rozdíl od Galicie, kde je každých pár stovek a někdy i desítek metrů patník se směrovkou a údajem o vzdálenosti, která ještě chybí do Santiaga, v Asturii si vystačí s prostou žlutou šipkou namalovanou, kde se dá.  Někdy na stěně, někdy na dopravní značce, jindy prostě jen na zemi. Ovšem skoro nikdy nejsou značky na křižovatkách, kde by je člověk čekal nejspíš. Tím je putování sice napínavější, ale ne nutně bezstresové.

               Hned na prvním kopečku se mi nezdá, že bychom měli odbočit z cesty na nedávnými dešti rozmočenou lesní cestičku. Chyba! Pokračujeme po cestě a zhruba po dvou kilometrech je zřejmé i mně, že jsme si zašli. Vlado je nespokojený, protože on na tu cestičku jít chtěl. Výsledkem je zacházka zhruba dva a půl kilometru. Sice se do městečka Salinas dostaneme, ale pořádnou oklikou. Musím, ač nerad, přiznat, že to byla moje chyba. Od toho okamžiku máme s Vladem rozděleny kompetence. Já jsem zodpovědný za strategické plánování cesty, Vlado pak pro akční vedení a rozhodování ad hog na cestě. Ostatně je to on, kdo je zvyklý provázet lidi po Tatrách, a navíc má i appku pro poutníky, kterou můžeme v jeho mobilu aktivovat, když se zase ztratíme. Což bude v Asturii ještě nejednou.

               Zejména při cestě z kopce pořádně bolí palec na pravé noze. Ono je něco jiného běhat v turistických botách po rovině v Grazu a Leibnitzu bez batohu a něco jiného s desetikilovým batohem. Palec naráží na špici boty a bolest stoupá.

               Značkovanou cestu jsme už nenašli, herberk San Martín de Laspra ale ano.

Je to renovovaná budova zřejmě starého kláštera (nebo fary), protože na něj naléhá kostelík, který je ale mimo provoz. Hned vedle je hřbitov, který očividně v provozu je, takže kostelík slouží nejspíš k pohřebním obřadům. Naštěstí právě nikdo neumřel, kostel je zamčený. Herberk provozuje  mladý pár, trošku bohémsky vypadající mladík jménem Germain s přítelkyní. Oba nesmírně milí a ochotní pomáhat a vycházet vstříc. Nabízejí nám za dvě eura na osobu i vyprání a vysušení našeho oblečení. Nabídku přijímáme a dostaneme prádlo zpátky krásně vyprané vysušené a poskládané.

Hostitelé jsou ovšem nekompromisní, co se týká registrace. Jsme noví, musíme tedy stáhnout z dveří herberku QR kód a zaregistrovat se. Se jménem, číslem pasu a důvodem, proč se na cestu vydáváme. Samozřejmě se registrace třikrát zhroutí, než se mi to podaří, ale nakonec jsme zaregistrovaní. Dělám to i za Vláda, protože on je na tom, co se týká QR kódu – ač je to neuvěřitelné – ještě hůř než já. Udávám u mé osoby spirituální důvody pouti, u ateistického Vlada zjišťuji, zda by mu spirituální taky vyhovovalo, nakonec se rozhoduje pro důvody sportovní. To ještě nevíme, že takzvaná „Compostela“, tedy diplom o absolvování cesty, se vydává výhradně poutníkům, kteří putují z důvodů náboženských. Až to o několik dní později zjistím, budu z toho mít pořádné nervy. Dostanu diplom nebo ne? Jsme skutečně sledovaní den ze dne podle čísla pasu a počáteční registrace? Bdí nad námi „Big brother“? Na odpověď si musíme počkat do Santiaga.

U herberku San Martín de Laspra se jedná se o takzvané „Spendenherberge“, čili herberk, založený na dobrovolných darech. K tomu se podává i večeře. Večeře má být o půl osmé, jenže já jsem se dočetl, že z kopečku nad mořem asi půl kilometru od herberku je nádherný západ slunce. Mezitím doráží do herberku i mladý Estonec. Na tričku má nápis „Ironman“ a běží rychlostí 30–40 kilometrů za den až z Irunu. Jak se později ukáže, ten nápis Ironman je „fake“. Mladý muž organizuje různé akce, mimo jiné i soutěže Ironman, na kterých se ale nezúčastňuje.

               Hostitelé souhlasí s posunem večeře na půl devátou, protože slunce zapadá, jak víme od našeho Araba z Gijonu, deset minut před osmou. Vyrážíme ve třech s Estoncem a přicházíme na krásné místo nad ještě krásnějším mysem pod našima nohama.

Pohledy na útesy, na onen mys s vybudovanou vyhlídkou i na zapadající slunce jsou úchvatné. Je jasno, a proto slunce září naplno, zapadá ale ne nad mořem, což je malé zklamání, ale nad malým pohořím.

A proto i o deset minut dřív. Večeře tedy mohla být taky dřív, máme už pořádný hlad.

               Ale Germain s přítelkyní a třetí hostitelkou asijského vzhledu, která se zřejmě stará o úklid po hostech teď na půl deváté trvají. K jídlu je rýže se zeleninou a chlebem a volským okem a k tomu víno. Jednoduché jídlo, ale naprosto v pořádku. Je to chutné a s chlebem i syté.

               Zjišťujeme, že Estonec mluví i rusky, nemám odvahu se ho zeptat, zda je to jeho mateřská řeč. Kromě toho mluví skoro bez přestání, zdá se, že se ani nepotřebuje nadechovat. Přesto se dozvídáme něco i hostitelích – pokud Estonec právě polyká a pustí je k slovu.  Germain a jeho přítelkyně jsou dobrovolníci, jinak studenti, kteří odpoledne přicházejí do herberku, aby se starali o poutníky. Když hovořím o mých návštěvách Španělska (byl jsem už ve Valencii, Andalusii, Barceloně, Madridu s Toledem i v Murcii) ptá se Germain nenápadně, zda jsem byl na dovolené v Murcii s Vladimírem. Diskrétní otázka s jasným podtextem. Očividně jsme jako dva poutníci mužského pohlaví podezřelí. Odpovídám, že samozřejmě ne, tam jsem byl s manželkou. Zda jsem tím rozptýlil Germainovy temné myšlenky, si nejsem tak úplně jist.

               Germainova přítelkyně, jejíž jméno jsem bohužel zapomněl, mi mezitím zjistila, že v další obci, kde jsme chtěli přespat, totiž v Muros de Nalón, jsou oba herberky ještě zavřené čili tam není žádná možnost přespání. Vytelefonuje pro nás ale ubytování v obci San Estéban. Poprvé máme velké štěstí, o kterém ale ještě nemáme tušení. Cesta nás totiž povede po mnohem krásnějších chodnících, než kdybychom se drželi oficiální cesty. A štěstí je taky, že ten nocleh pro nás rezervovalo ono ochotné děvče. Seňora v našem zítřejším ubytování neumí totiž ani slovo anglicky. Nezapomínejme, že španělština je světová řeč a Španělé jsou si toho vědomi.

               Na plastikové matraci spím špatně, to mě bude provázet po většinu pobytu.

               Vstáváme ve 4:40 v mém vídeňském bytu, který sdílím s mým synem. Ten ale se mnou do Santiaga nepůjde. Za partnera jsem si vybral a k spolupráci přesvědčil kamaráda Vladimíra – sám bych si na tu pouť netroufl. Vladimíra už moji čtenáři znají – je to onen mimozemšťan z Vysokých Tater, který se v posledních letech víceméně polidštil a s nímž jsem už prošel skoro celé Alpy – tatranské vrcholy nepočítaje. Samozřejmě si od něj slibuji podporu psychickou i tělesnou.

               Vlado je totiž partner naprosto nekompatibilní.

1. Ráno dlouho spí, zatímco já jsem zvyklý brzy vstávat. On tvrdí, že správný důchodce nevstává před osmou. Ve Španělsku bude mít výhodu, vzhledem že tam mají středoevropský čas ale časový posun o jeden a půl hodiny, vychází tam slunce začátkem dubna až v osm hodin.
2. Je ateista, zatímco já katolík.
3. V politických názorech se nacházíme v odlišných oblastech politického spektra. Což má velkou výhodu, že se o politice tři týdny nesmí mluvit. Neumíte si představit, jak to uklidní.
4. Nepije pivo ani kávu, zatímco já ano. Piva málo kvůli dně, kávy hodně. Víno chválabohu pije.
5. Pije čaj, a to černý, ve velkých množstvích. Já můžu jen čaj zelený – kvůli pálení žáhy – a to v množstvích malých
6. Nejí mořské plody, které já miluju
7. Miluje kofolu, zatímco já piju jen vodu. V tom mám výhodu zase já, ve Španělsku kofola není k dispozici.
8. Nemluví německy, anglicky ani španělsky, zato plynně polsky. S polštinou ve Španělsku neuspěje, já ovšem s němčinou taky ne a s angličtinou taky jen málo. Vyžaduje se španělština.
9. Vytvářejí se mu puchýře na nohách, zatímco já mám modřiny pod nehty na nohou.
10. Má problémy s ramenem, které si poranil při sportu, já s kolenem.

Čili je zřejmé, že se k sobě naprosto nehodíme, skoro bych mohl jít s vlastní manželkou, tam je naše kompatibilita zhruba stejně mizerná – ovšem ta by mi nepomohla s batohem. A na Vlada je spoleh. Když je nejhůř, je vždycky ochotný pomoci, to už mnohokrát prokázal – a tušil jsem, že nejhůř bude.

               Batoh je citlivá záležitost. Velmi se doporučuje, aby jeho hmotnost nepřesahovala 10 procent tělesné váhy, maximum má být deset kilogramů. Přesto se tam musí vejit dost věcí.

1. Spací pytel váží skoro dvě kila. Sice mi můj maďarský poradce řekl, že ho nebudu potřebovat, ovšem on šel camino primitivo. Na severu ho budeme potřebovat hned několikrát.
2. Náhradní boty. Tedy pokud člověk nechce celý den trávit v turistické obuvi. Ta má být rozchozená a vodotěsná a lehká. Pohorky přes kotníky se nedoporučují – velká část cesty vede po asfaltkách.
3. Nepromokavou bundu a návlek na kalhoty.
4. 3 trenýrky a troje ponožky, tři trička, nejlépe Merino, protože se nemusí žehlit
5. Lehký ale teplý svetr
6. Pokrývku hlavy
7. Hygienu s kartáčkem na zuby holicím nářadím a ručníkem, opalovací krém
8. Léky – v mém věku jich potřebuji dost, navíc Voltaren gel, Canesten (plíseň na nohách je vzhledem na společné sprchy jistou věcí) Bepanthen a prášek na spaní
9. Špunty do uší – v herbercích spí někdy i dvacet licí v jedné místnosti a řada z nich chrápe
10. Nůž, lžičku ev. plastikový talíř a baterku
11. Samozřejmě i teleskopické hole a ledvinku na doklady a peněženku

V rámci přípravy jsem se učil asi dva měsíce španělsky – s mizerným výsledkem, ale nakonec to fungovalo, jídlo i ubytování jsem našel – dokonce i záchody. Kromě toho jsem si stáhl překladovou appku ze španělštiny do němčiny a naopak. App na mobilu ke Caminu je taky možné a doporučuje se, tu měl k dispozici Vlado. Nesl jsem si s sebou knihu německého autora Raimunda Joose s podrobným popisem cesty a s tipy na ubytování a na stravování. Měla se bohatě vyplatit.

               Před bytem na nás čeká taxík, který nás doveze na letiště. Řídí ho mladá sympatická dáma. Cesta tedy začíná pozitivně. Beru to jako dobré znamení. Letadlo odlétá směr Madrid v 7:05, společnost Iberia. Přistává v Madridu v 10:05 hodin na terminálu 4. Tuto důležitou skutečnost dost podceňujeme, nemáme představu, jak je madridské letiště veliké a že k terminálům 1-3 se jede taxíkem čtvrt hodiny.

               Původní plán odjet na nádraží Chamartin metrem nám maří zaměstnanec, kterého prosíme o pomoc při zakoupení jízdenky – ay na nás mluví jen španělsky. Odkazuje nás na vlak linka C1 (Cercanías), který je mnohem rychlejší. To je pravda, jsme na nádraží za 15 minut a byli bychom dokonce stihli vlak do Gijonu v 11:23, jsme na nádraží deset minut před jeho odjezdem. Ovšem mám lístky na další vlak v 14:59. Co s časem? Ještě počítáme čas na hodiny a na minuty. Pouť vás naučí počítat čas na dny, všechno se zpomalí, cíle se zjednoduší. Najít nocleh a sehnat něco k jídlu. Zatím ještě tak daleko nejsme. Máme hlad a jsme nervózní.

App hlásí, že všechny restaurace v okolí jsou zavřené a otvírají nejdřív v jednu. Čekáme na lavičce před nádražím, než se app umoudří a oznámí že pivnice Pepe má přece jen otevřeno. Jdeme se tam tedy najíst. Seznamuji se se španělskou kuchyní, první kontakt s ní představuje jelítko s rýží, experiment se vydařil, chutnalo. Vlado zůstal konzervativně u kuřecích křidélek.

               V 14:59 odjíždíme rychlovlakem ve směru na Gijon.

Bezpečnostní kontroly jako na letišti, batoh musí přes rentgen, na rozdíl od letadla ale naše nožíky, ukryté v ruksaku, nevadí. Jízda je úžasná, vlak dosahuje rychlosti až 300 km/hod.

Žádné klepání kolejí, naprosto tichý chod. Tunely o několika kilometrech délky, v podstatě jsou všechna pohoří na cestě podkopána dlouhými tunely, i velké pohoří La Mancha. Proto vlak zvládne 350 km do Gijonu za tři hodiny. Informace na displeji ve všech pěti jazycích španělského království (kastilštině, katalánštině, valencijštině, galicijštině a baskičtině) angličtině a francouzštině, ne ale v němčině.

               Hory mají bílé vrcholy. Poslední dny ve Španělsku velmi silně pršelo a na horách sněžilo. Okolo Madridu ve směru na východ byly záplavy, postiženo bylo i Baskicko a Asturie, tedy země, kam jedeme. Ovšem máme štěstí – ne naposledy V pondělí deště ustaly, uvidíme ještě vzedmuté řeky a potoky, ale bude na nás svítit sluníčko.

               V Gijonu jsme v 18:42. Zapínáme Google maps, abychom našli cestu k apartmánu, který jsem internetem objednal. Jmenuje se Boogalow, je přímo nad městskou pláží v centru města a je skvělý. I jeho majitelka. Kontakt s ní je bezproblémový, ve dvě hodiny přesně podle jejího slibu dostáváme SMS s informacemi ohledně check-inu. Přesto, že jsme zatím komunikovali v angličtině, dostávám podrobné informace v němčině. Žasnu.

               Máme dvojlůžkový pokoj. Sprcha a záchod jsou společné, společenská místnost, velmi dobře vybavená kuchyně. V kuchyni Arab, který čeká nad mísou hranolků na západ slunce – je Ramadán. Slunce zapadá ve Španělsku až deset minut před osmou. Mělo by mi ho být skoro líto, ale není. Ostatně on sám říká, že moc jíst nepotřebuje, že raději kouří. Vypadá podle toho. Přišel z Alžírska, španělsky skoro neumí, mluví francouzsky, což zase neumím já. Spí ve společenské místnosti, očividně pomáhá přestýlat postele a prát prádlo a může zato v hostelu přespat.

               Hostel je skvělý, to oceníme o to víc v následujících dnech, kdy to z daleka nebude tak luxusní a pohodlné. Výhled přímo na pláž.

               V kuchyni jsou dva hosté, oba dva Němci. Mladý chlapec z Lipska, který je v Gijonu na nějakém studijním pobytu a jedna poutnice, která se rozhodla cestu do Santiaga v Gijonu vzdát. Deště posledních dní jí daly natolik zabrat, že už nemůže dál. Příliš nás to nepovzbuzuje.

               Snažím se zavolat herberk, kde máme spát příští noc San Martín de Laspra. Nikdo nezdvihá. To mě naplňuje neklidem, co když ještě nemá otevřeno? Je přece jen teprve březen! Na nástěnce v hostelu ale najdu odkaz na tento herberk se zcela jiným číslem. Volím ho a tentokrát mám úspěch. Herberk je otevřený. Rezervujeme si přenocování. Důvod se dozvím zítra. Hospitalero José, kterému ono číslo patřilo, to ze zdravotních důvodů vzdal a je tam nový provozovatel. Moje kniha je z roku 2022, čili chybičky jsou možné.

               Marně hledáme obchod, kde by se dal koupit chleba. Jediný, který v blízkosti nacházíme, chleba nemá. Až zítra zjistíme, že jsme měli supermarket na dohled, ale dívali jsme se špatným směrem.

               Jdeme jíst do města. Okolo zavřeného kostela svatého Petra a sochy Dona Pelaya. Nacházíme italskou restauraci Pizzeria Certicci. Vlado si dává pizzu, já těstoviny s gorgonzolou. K tomu víno, které nám číšnice při placení nezapočítá.

               Všechno začíná podle plánu, a dokonce nad plán. O půl desáté jsme v posteli. Zítra startujeme na trasu do Compostely.

Jaké jsou důvody stát se poutníkem? Zřejmě hodně rozdílné. Někdo vyráží na pouť s úmyslem očistit svou duši od hříchů, někdo chce modlitbou zlepšit současný svět (který se ovšem vůči takovým snahám projevuje velmi rezistentní.) Někdo se chce jen sportovně vyžít na trase dlouhé několik stovek kilometrů a někdo si chce prostě vychutnat ducha takového putování, jeho atmosféru a flair. Čili vyráží z důvodů spirituálních. To byl nejspíš můj převažující důvod, proč jsem se rozhodl na takovou trasu vydat. Ostatně „spiritus“ – tedy moravskou slivovici – jsem si nesl s sebou. Pro případ, že by bylo nejhůř – a že bylo!

               Ten důvod naší pouti jsme museli zadat hned na začátku, a to pomocí QR kódu!!! Moji čtenáři vědí, jak tuto věc miluji, takže jsem hned na samém začátku pochopil, že i poutničení se digitalizuje a že vás bez QR kódu na trasu vůbec nepustí. Prostě člověk musí být zaregistrovaný v nějakém počítači. Proč, to nevím.

               První bod byl najít si cíl pouti. Protože jsem už v Římě poutní kostely navštívil (ovšem dopravil jsem se tam letadlem) v Jeruzalémě a Betlémě jsem už byl taky (rovněž letadlem), nabízelo se logicky třetí poutní místo a tím je Santiago de Compostela.  Ovšem tam se chodí pěšky.

               Proč má právě Santiago takový kultovní status? Jeruzalém je logicky spojen s působením Ježíše samotného, Řím pak byl působištěm svatého Petra jakožto prvního Ježíšova nástupce a prvního papeže. Santiago se váže k osobě svatého apoštola Jakuba staršího, který údajně christianizoval Hispánii. Tato jeho činnost je velmi sporná. Jakub byl popraven v roce 44 Herodem Agrippou v Jeruzalémě, o jeho činnosti ve Španělsku je první zmínka až v sedmém století a přenos Jakubových pozůstatků do Španělska a poté do Santiaga je popsán až v Usuardovu martýriu, které pochází z roku 865.

               Jakub byl jedním z nejvýznamnějších apoštolů, byl jeden ze tří, který byl svědkem Kristovy úzkosti v Getsemanské zahradě. Markovo evangelium ho označuje za syna Zebedejova a bratra apoštola Jana. Jakub a Jan od Ježíše požadovali „místo po jeho pravici a po jeho levici“, čili privilegované postavení mezi apoštoly, spolu jim pak Ježíš dal jméno Boanerges. To v aramejštině znamená  „synové hromu“, což může svědčit o výbušné povaze. Některé teorie dokonce Jakubovi přisuzují status Ježíšova mladšího bratra, této teorii ovšem protiřečí vehementně katolická církev, protože mezitím přijala dogma doživotního panenství panny Marie. Dogma je pěkná věc a je třeba ji akceptovat, ovšem pokud se na příběh Josefa a Marie díváme nezaujatýma očima jako na sice neobyčejné, ale přece jen lidské manželství, není patrný důvod, proč by Josef se svou mladičkou manželkou nezplodil další děti. Ostatně v Markově evangeliu 3/31se píše: „Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup, řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“

               Různé interpretace, že se mělo jednat o bratrance, se opírají jen o zoufalou snahu dokázat přijaté dogma. Že se v hebrejštině bratr a bratranec řeknou stejně je sice možné – ovšem evangelia byla psána v řečtině. Ostatně proč by Ježíšova matka měla za ním přijít s jeho bratranci?

               Ale ať už tak či onak, místo, kde se nacházejí údajné tělesné ostatky Jakuba staršího, syna Zebedejova, se stalo třetím nejvýznamnějším poutním místem křesťanstva, hned po Římě a Jeruzalémě. Důvodů bude zřejmě víc. Určitě tomu nahrává i zeměpisná poloha místa. Jestliže byl Jeruzalém na východě křesťanského světa a Řím v jeho středu, potřebovala víra třetí místo na západě. K tomu se Galicie hodina skvěle.

               Navíc byl Pyrenejský poloostrov místem nejintenzivnější konfrontace křesťanstva s islámem. V roce 711 se Arabové vylodili na místě které dostalo jméno po jejich vojevůdci Tárikovi Ibn Zijádovi.  „Jabal Tariq“ znamená v arabštině „Tarikova hora“ a z toho vzniklo dnešní jméno onoho místa Gibraltar. U Jerez de la Frontera Arabi rozdrtili vojsko posledního vizigótského krále Rodericha a poté obsadili skoro celý poloostrov.

               Právě že skoro. Ta nedůslednost se jim měla v budoucnosti škaredě vymstít. Ale zřejmě je zadržely hory na severu i deštivé počasí, které je tam velmi časté, ale oni na ně z Afriky ani z Arábie nebyli zvyklí, (Asturie bývá i dnes označována za „dešťovou díru“), a tak se na dobývání toho malého zbytečku na severním pobřeží vykašlali. Křesťanům tam zůstalo království Asturské, prvním panovníkem se stal Don Pelayo, později vyhlášený za svatého, kterému se nápor muslimů podařilo s pomocí špatného počasí zastavit.  Proto měli Infanti, tedy korunní španělští princové titul Vévoda Asturijský, něco podobného jako Prince of Walles ve Vleké Británii. Asturie je vnímána jako zárodek současného Španělského království.

               Sto let po arabské invazi v roce 811 byly v Santiagu objeveny tělesné pozůstatky připsané apoštolu Jakubovi. (To jméno dostalo místo až poté, protože Santiago znamená San Diego, tedy svatý Jakub). Král Alfonso II. se ihned chopil příležitosti, vykonal poutní cestu ze svého hlavního města Ovieda do Santiaga, aby se pozůstatkům apoštola poklonil. Nechal tam vybudovat první kostel, který se v průběhu staletí po dalších a dalších stavebních úpravách přeměnil v dnešní gigantickou katedrálu.

               Mělo se to vyplatit. V bitvě u Clavija v roce 844 přispěchal křesťanským vojskům pod vedením krále Ramira I. na pomoc světec osobně na bílém koni s mečem v ruce a pobil 70 000 nevěřících a pomohl tak křesťanům dosáhnout velkého vítězství. O této legendě můžeme pochybovat, protože podle historiků k této bitvě nikdy nedošlo a i ti, kteří nechtějí legendu zpochybňovat, uznávají, že se jednalo v nejlepším případě o šarvátku s několika desítkami padlých.

               Ale to není podstatné. Legenda je důležitější než hnidopišství historiků. Ze Santiaga de Compostela se stalo důležité poutní místo, poutníci obdrželi záhy i své typické artefakty, jako poutnickou hůl a hlavně mušli, která dostala také jméno po svatém Jakubovi – a je ostatně velmi chutná – a drahá. Na trhu v Santiagu se prodávají po stovkách – nejen lastury, ale skutečně mušle ke konzumaci.

               Proto už řadu let stálo Santiago de Compostela na seznamu míst, kam bych se rozhodně chtěl podívat. Když jsem se konečně dočkal důchodu, bylo jasné, že to bude „teď anebo nikdy“, tedy jeden pokus, buď to zdraví vydrží nebo ne. Možných příčin vzdání byla celá řada. Když jsem se zamýšlel nad mým zdravotním stavem, bylo jasné, že ta procházka bude velmi riziková. Jen namátkou vzpomenu mé dvakrát operované levé koleno, chronickou burzitidu v pravé kyčli, zarůstající nehet na palci levé nohy, bolesti v gluteálním svalu následkem zkrácení ischiadického nervu a v neposlední řadě loni vykloubené levé rameno.  Že mě nakonec překvapilo koleno pravé, které vůbec nebylo na seznamu, je jen ironie osudu.

               Když byl určen cíl, nabídla se otázka, kterou cestou se do Santiaga vydat. Těch je spousta. Nejfrekventovanější je Camino Francés, vedoucí vnitrozemím a začínající na francouzské hranici v Saint-Jean Ped de Port. Po této cestě projde ročně až 270 000 poutníků (asi 65 procent celkového počtu), proto je patřičně rozbudovaná svou infrastrukturou a jak jsme se mohli přesvědčit na posledních dvou etapách, kdy se všechny cesty z východu setkávají v městě Arzua, podobá se to spíše masovému turismu než poutničení.

               Původní cesta je „Camino primitivo“. Tu měl absolvovat král Alfons II. na své první pouti k světcovým ostatkům Ta začíná v Oviedu, a projde po ní ročně 20 až 30 000 poutníků. Měří něco přes 300 kilometrů a láká jednak svou historickou hodnotou, jedna rovněž dobře připravenou infrastrukturou. Jako historik bych se zřejmě rozhodl pro tuto cestu, ale odstrašila mě délka etap mezi 25 a 35 kilometry na den, a to nahoru a dolů přes hory. Na takové věci jsem přece jen trošku starý.

               Další cestou je cesta portugalská z Lisabonu (dá se jít ale i z Porta nebo z Bragy, kdy měří už jen něco málo přes 200 kilometrů) Camino Portugués a konečně Camino Inglés z Ferrolu na severním pobřeží Galicie. Ta je nejkratší a měří něco přes 100 kilometrů.

               Rozhodl jsem se pro cestu severní „Camino de la Costa“ nebo taky „Camino del Norte“. Proč? Jednak je nejhezčí, protože vede velkou svou částí okolo pláží Atlantiku a jsou na ní nádherná města a městečka a je nejméně frekventovaná. Projde po ní jen asi jedno procento všech poutníků – čili zachovává si poutnický charakter, kdy po celý den nepotkáte živého člověka. Jak jsem se přesvědčil, byla to správná volba a můžu ji všem mým následníkům (pokud se takoví najdou) doporučit.

               Další bodem je doba, ve které cestu absolvujeme. Rozhodl jsem se pro pozdní jaro, protože letní vedra nejsou k chození po horách a po asfaltových cestách právě příznivá. A navíc je ještě před sezónou čili dá se očekávat, že na cestě bude málo lidí a neměl by být problém s hledáním ubytování. To je ale dvojsečná úvaha. Sice je lidí na cestě skutečně velmi málo (potkali jsme jich za celou cestu až do Arzúy, kde se napojují Camino frances a primitivo, dohromady dvanáct) ovšem některé herberky otvírají až od prvního dubna nebo až od velikonoc. A protože jsem se Velikonoc v Santiagu bál – prý k tomu termínu proudí Španělé ze všech stran (absolvují jen povinných 100 kilometrů) a chtěl jsem se jim vyhnout, vyrazili jsme už 26. března. Při průměrné délce etapy 15 kilometrů by to znamenalo 22-23 dní, tedy bychom měli dorazit těsně před Velikonocemi. Z toho důvodu jsem si ponechal i zbytek dovolené, protože důchodcem jsem se stal oficiálně až 1.dubna 2025.

               Poslední otázkou bylo, kde na cestu nastoupit. Začíná v Irunu v Pyrenejích, což je do Santiaga 832 kilometrů. Prochází čtyřmi španělskými oblastmi Baskickem, Kantábrií, Asturií a Galicií. To je sice lákavé, protože každá s těch oblastí je jiná, má vlastní kulturu (Kantábrie je v podstatě kastilská čili typicky španělská, ostatní mají vlastní specifický charakter – Baskicko a Galicie dokonce i vlastní jazyk). To vše je samozřejmě lákavé, ale co je moc, to je moc. Rozhodl jsem se pro začátek v přímořském městě Gijonu. Jednak je to pěkné město přímo na pobřeží, už dávno jsem se tam chtěl podívat, protože jsem viděl úchvatné letecké fotky tohoto místa a navíc je snadno dostupné. Letadlem do Madridu, pak rychlovlakem do Gijonu (pro ty, kteří si chtějí severní trasu skutečně vychutnat beze zbytku jezdí takový rychlovlak i do Irunu) a odtud pěšky. 347 kilometrů do Santiaga před tamější katedrálu.

               Na to, aby člověk dostal certifikát, že poutnickou cestu zvládl je formálně potřebné ujít posledních 100 kilometrů, vše navíc je dobrovolné.

               Rozhodnutí padlo, vyrazil jsem. Kdo má chuť, ať mě sleduje. Budu referovat v každodenním rytmu. Den po dni až do Compostely. Kdo chce, může tedy prožít moji poutnickou cestu se mnou. A třeba se nechá svést k tomu, aby si ji dal pak i osobně.

               Zítra vyrážíme.

Upozornění pro čtenáře. Aby byla zachována autenticita příběhu, budou články – pokud se nestane něco neočekávaného, so by tomu zabránilo – vycházet v jednodenním rytmu!!!