19.července 1992 explodoval v Palermu Fiat 126 plně naložený trhavinami. Stalo se tak před domem matky vyšetřujícího soudce Paola Borsellina. Při výbuchu zemřeli Emanuela Loi (první žena, zaměstnaná u policie jako členka bezpečnostní eskorty, Agostino Catalano, Vicenzo Li Muli, Walter Edie Cusina, Claudio Traina a Paolo Borsellino.

Tomu byl atentát určen, ostatní mrtví byli policisté, kteří měli zabezpečovat jeho bezpečnost. Válka italského státu proti sicilské mafii právě kulminovala a vstupovala do nové fáze, na jejímž konci měla být porážka všemocného zločineckého uskupení, ovládající z horského hnízda Corleone dění na sicilském ostrově.

               Cosa nostra, jak se sicilská mafie nazývá sama, vznikla někdy na začátku devatenáctého století jako organizace, která měla chránit majetky statkářů proti povstáním sedláků. Brzy sice ztratila tento způsob obživy, podržela si ale zbraně a tím pádem moc, kterou pak na Sicílii po dlouhou dobu udržovala a zvětšovala. Členové mafie, v naší terminologii mafiáni, se sami nazývali „Uomini d´onore“, čili „Muži cti“. Tento termín ostatně nese i životopisný román o druhém z vyšetřovacích soudců Giovannim Falconem „Men of honour, Truth about the Mafia“, který sepsal Giovanni Falcone spolu se žurnalistou Marcellem Padovanim – román vyšel rok před jeho smrtí a je možné, že právě on byl rozsudkem smrti pro oba vyšetřující soudce. Tehdejší „capo di tutti capi“, Salvatore „Toto“ Riina, zvaný Bestie, 158 cm malý mužík s pověstí nemilosrdného zabijáka, který dokázal unikat italské justici dlouhých 24 let, vydal rozkaz k likvidaci vyšetřovacích soudců, jdoucích mafii nekompromisně po krku. Netušil, že tím překročí Rubikon. Mafie se vydala na cestu, kterou jít rozhodně neměla, a to vedlo k jejímu oslabení, ze kterého se už nevzpamatovala.

               Cosa nostra dosáhla vrcholu své moci na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, tehdy ovládala život na Sicílii na všech frontách a měla i svou dceřinou organizaci v USA, které pomáhala prát špinavé peníze. Tehdy totiž vstoupil do obchodů podsvětí rozhodujícím způsobem obchod s drogami (kdo si pamatuje na trilogii „Kmotr“ natočenou podle románu Maria Puza nebo jeho romány dokonce četl – věřím, že mezi mými čtenáři takoví jsou – ví, že právě odpor vůči obchodu s drogami byl podnětem k atentátu na Dona Vita Corleoneho, kterého hrál Marlon Brando. Nejen v New Yorku, ale i na Sicílii se rozhořela válka mezi jednotlivými gangy a množící se násilná úmrtí zvýšila aktivitu státního aparátu. Ovšem mafii chránil zákon mlčenlivosti „omerta“. Tento nepsaný zákon si nedovolil žádný člověk na Sicílii prolomit, policie měla tedy velmi těžkou úlohu, protože nikdy nikdo „nic neslyšel a nic neviděl.“

               V roce 1980 vznikl „Protimafiánský pool“ skládající se ze tří vyšetřujících soudců a dvou komisařů, jejichž jediným úkolem byl boj proti Cose nostře.  Byli to šéf Rocco Chinnici, soudci Giovanni Falcone, Paolo Borsellino a Emanuelle Barrile, a komisaři Ninni Casora a Giuseppe Montana. Ani jeden z nich neměl válku s mafií přežít.

V roce 1980 se podařilo zatknout prvních šest mafiánů – podíleli se na tom Paolo Borsellino a Emanuelle Barrile. Ještě ve stejném roce byl zavražděn Barille, v roce 1983 zabila autobomba i šéfa Poolu Rocca Chinniciho. Po něm převzal velení poolu přes odpor palermského starosty Salvatora Limy, navázaného na mafii, Antonio Caponetto, který ale v roce 1987 ze své funkce odstoupil, údajně ze zdravotních důvodů. Na jeho místo byl vyjmenován Antonio Meli.

Hlavními silami v boji proti mafii byli ale vyšetřující soudci Giovanni Falcone a Paolo Borsellino. Byli skoro stejně staří – Falcone se narodil 18.5.1939, Borsellino 19.ledna 1940 shodou okolností ve stejné palermské čtvrti „La Kalsa“. Falcone ovšem pocházel z bohaté rodiny právníků, Borsellino naproti tomu z velmi chudých poměrů.

V letech 1981–1983 zuřila druhá mafiánská válka mezi gangy, ve které se podařilo corleonskému gangu zcela zničit konkurenční klany. Právě to ale mělo mít pro mafii fatální následky.

V roce 1984 se totiž Falconemu podařil husarský kousek. Dokázal přesvědčit mafiána Tommasa Buscettu, aby s policií spolupracoval. Buscetta pocházel shodou okolností ze stejné palermské čtvrti jako Falcone a Borsellino „La Kalsa“. Patřil pod přezdívkou „Don Masino“ k prominentním mafiánům v době první války gangů v letech 1962–1972, ale ještě před začátkem druhé mafiánské války, kterou správně vytušil, emigroval v lednu 1981 do Brazílie. Jeho příběh vypráví film „Il Traditore“, tedy „Zrádce“ režiséra Marca Bellocchia z roku 2019, kde si jeho postavu zahrál italský herec Pierfrancesco Favino. Buscetta byl v Brazílii zatčen a vydán do Itálie. Falconemu se ho podařilo v dlouhých rozhovorech získat pro spolupráci. O tom, že se mezi oběma muži vyvinulo něco jako přátelství, svědčí i skutečnost, že po zavraždění Falconeho 18.května 1992 opustil Buscetta svůj azyl v USA, kde byl veden v programu ochrany svědků, vrátil se do Itálie a doplnil svou výpověď, která mimo jiné vedla i k zatčení osnovatele atentátů Salvatoreho „Tota“ Riiny.

V roce 1985 začalo na základě výpovědí Tommasa Buscetty masové zatýkání členů Cosy Nostry. Za mřížemi jich skončilo 400. Ve stejném roce udeřila i Cosa nostra, zavraždění byli oba komisaři z protimafiánského poolu Nenni Cassara a Giuseppe Montana. Falcone a Borsellino byli od toho roku ve speciálním ochranném programu. Pohybovali se vždy jen v koloně tří pancéřovaných vozů, přičemž o pořadí vozů se rozhodovalo vždy až na poslední chvíli, aby mafie nemohla vědět, ve kterém autě se soudci nacházejí.

V roce 1986 začal soudní proces proti oněm zatčeným 400 mafiánům. Soud se odehrával v k tomu speciálně vybudovaném bunkru, chráněném obrněnými auty a se sledováním vzdušného prostoru. Po celou dobu procesu, který trval 22 měsíců, chránilo soudní budovu – pokud se tak dá onen bunkr nazvat – 500 policistů.

Zřejmě všichni lidé v mém věku si pamatují na televizní seriál „Chobotnice“, kde hrál hlavní roli sympatického komisaře Corrada Cataniho italský herec Michele Placido. Není náhodou, že si filmoví tvůrci troufli začít s prací v roce 1984 a pokračovali v natáčení přes výhrůžky smrtí ze strany mafie. Michele Placido měl po čtyřech sériích dost a nechal svou postavu raději zastřelit, aby mohl z práce na filmu vystoupit. Bez fešáka Placida to ovšem už nebylo ono, seriál neměl ani zdaleka porovnatelnou sledovanost a po šesti sériích byl ukončen. V šesté sérii, která se v roce 1992 natáčela z velké části v Praze, si zahráli i čeští herci jako Rudolf Hrušínský nebo Oto Wärfel.

Americký režisér Francis Ford Coppola se odhodlal už v roce 1972 zfilmovat román Maria Puza „Kmotr“, který popisuje osudy corleonské filiálky mafie v USA. V roce 1977 následoval druhý a v roce 1990 třetí díl. Tehdy si už Coppola troufl přenést děj i do Itálie a na Sicílii. Mimochodem otec Al Pacina, představitele Michaela Corleoneho, Salvatore Pacino se narodil přímo v hlavním sídle Cosy nostry Corleone (jméno města vzniklo se spojení slov Cuore Leone (tedy „Lví srdce“) a vystěhoval se do USA v roce 1940 krátce před narozením svého syna, který se měl stát slavným hercem.

V roce 1986 slavil italský stát vítězství, ovšem mafie chystala protiúder. Měla ve svém žoldu nemálo vlivných politiků, jako ministerského předsedu Giulia Andreottiho (kterému nakonec v několika procesech spojení s mafií neprokázali) nebo dlouholetého palermského starostu Salvatora Limu. Už v březnu 1992 byl zavražděn Lima, který se stal pro mafii nepohodlným. 18.května 1992 pak vybuchla pod dálnicí A 29 u Capaci nastražená bomba po síle 50 tun TNT, když po dálnici projížděl Giovanni Falcone se svou manželkou Franciscou Morvillo

. Bomba sice vybuchla pod prvním autem kolony, ve kterém seděli tři osobní strážci (kteří okamžitě zemřeli), ale síla výbuchu zničila i druhý pancéřovaný vůz, ve kterém seděli Falcone s manželkou. Oba utrpěli těžká zranění, kterým podlehli. Atentát osobně provedl Giovanni Brusca, pravá ruka capa Riiny.

19.července pak následoval už vzpomenutý atentát na Paola Borsellina před domem jeho matky.

Následoval návrat Buscetty z USA do Itálie a 15.ledna 1993 zatčení Tota Riiny. V Cosa nostře se rozhořel boj o moc. Na jedné straně stála umírněná skupina vedená Bernardem Provenzanem, který apeloval na ústup a zneviditelnění mafie, aby se tak vyhnula policejnímu pronásledování, vyhrála ale radikální část vedená Riinovým švagrem Leolucou Bagarellou.

Ta se rozhodla přenést válku s italským státem na pevninu a zastrašit státní moc atentáty, které by prokázaly její neschopnost se bránit.

14.května 1993 byl v Římě zavražděn novinář Maurizio Costanzo.

27.května 1993 následoval atentát v muzeu Uffizi ve Florencii, při kterém zemřelo pět lidí a bylo nenapravitelně zničeno nebo poškozeno mnoho uměleckých děl.

27.července 1993 následoval masakr na Via Palestro v Miláně, při kterém bylo zabito pět lidí.

Největší z plánovaných atentátů – bombový atentát na stadionu Lazia v Římě během zápasu Lazia proti Udinese 16.října 1993 selhal, protože se nepodařilo zaktivovat rozbušku.

Taktika ale nevyšla. Italská administrativa se nenechala zastrašit.  24.května 1995 byl Bagarella zatčen, v roce 1996 následovalo zatčení Bruscy. A co bylo pro Cosu nostru nejhorší, zákon omerty padl. Nepomohla snaha lidi k mlčení přivést násilím. Byl to Brusca osobně, který unesl dvanáctiletého syna Santina di Mattea, který začal spolupracovat s policií. Dva roky ho držel v kůlně a když se nepodařilo Mattea přivést vydíráním k mlčení, Brusca patnáctiletého chlapce po třech letech věznění zardousil a jeho tělo rozpustil v kyselině sírové. To už bylo opravdu moc. Cosa Nostra ztratila poslední zbytky image Robina Hooda a začala být obyvatelstvem vnímána jako čistě kriminální organizace. Lidé začali vypovídat a svědčit, najednou viděli i slyšeli, korunním svědkem se nakonec po svém zatčení v roce 1996 stal sám Brusca.

Po Falconem a Borsellinovi bylo pojmenováno palermské letiště.

V roce 2012 byl zatčen rybář Cosimo D´Amato, který opatřil výbušninu na bombu použitou při atentátu na Falconeho – údajně získal trinitrotoluen z nevybuchlých amerických bomb z druhé světové války.

 Vedení Cosy nostry převzal Bernardo Provenzano, který vyvedl mafii do neviditelnosti. Samozřejmě působí dál. Nevybírá výpalné, ale má pojišťovací společnosti, u kterých je velmi žádoucí se pojistit proti požáru. Tyto pojistky jsou sice drahé, ale pokud se pojistíte jinde, zřejmě určitě vyhoříte. Cosa nostra se stará o bezpečnost turistů na Sicílii a potlačuje drobnou kriminalitu, která by mohla turisty od návštěvy ostrova odradit. Palermo už dávno vypadlo v pořadí italských měst s nejvyšší kriminalitou z první desítky, což je ovšem i zásluha dlouhodobého palermského starosty Leolucy Orlanda (který ovšem právě letos ve svém úřadě končí). Koneckonců z každé návštěvy baru či nevěstince jdou peníze i Cose nostře, každý příchozí je tedy vítaný. Zloději si dobře rozmyslí, aby cizince okradli. Zatímco policie by s nimi sepsala protokol o přestupku, Cosa nostra jim usekne ruku nebo je nechá zmizet definitivně. V každém případě je Cosa nostra dnes mnohem méně nebezpečná pro fungování italského státu než Camorra v Kampánii nebo N´drangetta v Kalábrii.

Smrt obou neúplatných soudců Falconeho a Borsellina tedy nebyla nadarmo. I proto se dokumentární film, natočený v roce 2012 k dvacátému jubileu Falconeho smrti jmenuje „Ho vinto io“, tedy v překladu „Vyhrál jsem“.

               Zřejmě i méně zdatným znalcům historie říká něco jméno Winston Churchill, ty, kteří listují rádi v časopisech pro ženy, zase osloví jméno Spencer – no jistě Diana, manželka prince Charlese a královna srdcí. Před třemi sty let 16.června 1722 zemřel jejich společný předek a zakladatel slávy rodu John Churchill.

               Jeho kariéra je natolik zajímavá, že neodolám, abych o něm nenapsal malý medailon. Koneckonců ovlivnil v nemalé míře i dějiny naší země. John Churchill dělal neuvěřitelně strmou kariéru díky svým schopnostem politickým i vojenským, ale i díky štěstí a postelovým romancím, které dokázal vhodně využít. A přitom do té postele nemusel vůbec lézt sám.

               Narodil se 26.května 1650 v Devonschiru malému a v té době dokonce vyvlastněnému, a proto nesmírně chudému šlechtici Winstonu Churchillovi. Winston měl tu smůlu, že bojoval v občanské válce na straně krále Karla I. Za to ho zbavili veškerého majetku. Měl vlastně štěstí, že nepřišel jako jeho pán král Karel I. o hlavu – krále popravili 30.ledna 1649. Winston přežil, a tak mohl se svou manželkou Elisabeth Drake zplodit celou řadu dětí, mezi nimi dceru Arabelu a syna Johna. John vyrůstal v chudých poměrech, dostal protestantskou výchovu (a4koliv  byli jeho rodiče očividně katolíci) a v letech 1662–1665 navštěvoval dokonce londýnskou školu St.Paul.

               Po roce 1660 se po restauraci Stuartovců, kdy na trůn nastoupil syn popraveného Karla I. Karel II., situace royalistů zlepšila a Arabela Churchill se dostala v roce 1665 do jedné z nejvýznamnějších postelí království, stala se favoritkou králova bratra Jakuba. Arabela zabezpečila svého patnáctiletého bratra tím, že pro něho získala místo pážete u dvora. Mladík padl do oka milence krále Karla II. Barbaře Villiers, což neuniklo bdělému královskému oku a král zařadil mladíka do gardy, aby ho odstranil z chodeb královského paláce. A mladý John mohl projevit svůj obrovský vojenský talent. Bojoval jako kapitán ve francouzské armádě, která byla tehdy anglickým spojencem v boji proti Holanďanům a v roce 1678 se stal plukovníkem.

               Těsně předtím, někdy na přelomu let 1677 a 1678 došlo ale v Johnově životě k rozhodujícímu zlomu. Oženil se se Sarah Jenningsovou, blízkou přítelkyni princezny Anny, sestry krále Karla. To přátelství bylo VELMI blízké. Princezna Anna byla totiž lesbička a Sarah její milenkou. Anna pocítila silné přátelství ke své o tři roky starší společnici už ve věku osmi let a vydrželo jim to skoro celý život. Anna byla sice vdaná za prince Jiřího dánského, ale s tím nedokázala udělat nic nejen ona. Jiřího švagr král Karel II. o něm řekl „Zakusil jsem ho opilého, zakusil jsem ho střízlivého, ale tady se nedá nic dělat.“ Anna byla se svým manželem celkem sedmnáctkrát těhotná, ale ani jedno dítě nepřežilo.

               Johnovi vztah jeho ženy k princezně Anně nijak nevadil. Anna měla na své bratry dosti velký vliv, aby to manželu její milenky pomohlo v postupu v kariéře. V roce 1682 ho král Karel II. povýšil na Peerage of Scotland a Lord Churchill of Eyemouth a Karlův nástupce, jeho bratr Jakub II. z něj v roce 1685 udělal brigádního generála. V královských službách se Churchill podílel rozhodujícím způsobem na potlačení Montmouthova povstání v roce 1685. Král ho za to vyjmenoval generálmajorem a povýšil na Lorda Churchilla Peearage of England a hlavně – svěřil mu funkci guvernéra Hudsonova zálivu, což bylo spojeno s bohatými finančními příjmy.

               Churchill správě pochopil, že se doba neoblíbeného katolického krále Jakuba chýlí ke konci, a proto během takzvané „Slavné revoluce“ v roce 1688 přešel obratně na stranu prince oranžského Viléma (manžela královny Marie, dcery Jakuba z prvního manželství) a umožnil vylodění oranžských vojsk. Zato byl povýšen na generálporučíka a stal se Earlem z Malborough. Ve vláce proti Francii slavil svá první vítězství jako vrchní velitel. Jenže milý Churchill si očividně nechtěl spálit mosty ani k vyhnanému králi Jakubovi a udržoval s ním korespondenci. Když to vyšlo najevo, upadl u krále Viléma do nemilosti a v roce 1692 strávil dokonce šest nepříjemných týdnů v Toweru.

               V roce 1695 se dokázal do královy přízně vrátit. V tom roce zemřela královna Marie. V podstatě měla na trůn usednout její mladší sestra Anna, přítelkyně Churchillovy manželky Sarah. Vilém byl totiž něco jako princ Filip jen manželem královny Marie. Manželé Churchillovi ale správně odhadli mizivé šance, které by Anna v možné občanské válce měla a proto se vzdala vlády ve prospěch bezdětného Viléma. Vilém zato v roce 1698 Churchilla plně rehabilitoval a svěřil mu znovu velení armády. Král ještě stihl vyjmenovat svého oblíbeného generála vrchním velitelem anglické armády ve válce o Španělské dědictví, která vypukla v roce 1701 a rok nato zemřel. Královnou se stala Anna, která se ráda nechala vést „moudrými radami“ své favoritky Sarah.

               Pokles královské prestiže ale vedl v prvních letech osmnáctého století k tomu, že moc převzal parlament a jimi jmenovaní ministerští předsedové, prvním se stal v roce 1700, tedy ještě za vlády Viléma III. Sidney Godolphin. V letech 1702–1710, tedy po nástupu královny Anny, vykonával tuto funkci sám John Churchill, který se právě v roce 1702 stal prvním vévodou z Malborough, markýzem z Blandfordu a členem podvazkového řádu. Jeho manželka Sarah se očividně snažila, získáním vévodského titulu postoupil lord Churchill (a s ním i jeho manželka) mezi nejvyšší britskou šlechtu.

               Funkce ministerského předsedy nebránila Malboroughovi, aby nadále vedl anglická vojska ve vyčerpávající válce na kontinentě. Byl totiž úzce spojen se Sidneym Godolphinem, kterého královna na radu Sarah vyjmenovala kancléřem pokladu a ten řídil jednání vlády v Británii, zatímco Malborough se toulal po kontinentě v čele anglické armády. Královna byla určitě ráda, že se manžel její přítelkyně zdržuje daleko ode dvora. Dochovalo se více než tisíc dopisů, které královna napsala Sarah, své vlastní dopisy královně Sarah po královnině smrti zničila. Francie Ludvíka XIV. měla ambice ovládnout evropský kontinent. Vojensky i ekonomicky to byla nejsilnější země a Ludvík dobýval jednu zemi za druhou, aby dosáhl hranic na Rýně a udělal následně z Německa svého vazala. Kromě toho se po vymření Habsburků ve Španělsku v roce 1700 pokoušel získat pro sebe nebo pro svou rodinu i španělskou královskou korunu spojenou s vládou nad zámořskými početnými koloniemi. Ludvík získal v Římské říši mocného spojence v osobě bavorského kurfiřta Maximiliána II. Emanuela, kterému slíbil římskou císařskou korunu, již ovšem v té době nosil na hlavě rakouský arcivévoda Leopold, ověnčený právě vítězstvími nad Turky. Přesto se zdálo, že francouzské přesile nedokáže nikdo vzdorovat. Tehdy udeřila Malboroughova nejslavnější hodina. Měl ovšem velké štěstí, že vedle jeho vojenského génia našel rovnocenného partnera ve princi Evženovi Savojském, vrchním veliteli rakouských vojsk.

               V roce 1704 dokázali tito dva pánové zdánlivě nemožné, když rozdrtili 13.srpna francouzskou armádu maršála Tallarda a bavorského kurfiřta v bitvě u Blenheimu (v německé literatuře je tato bitva uváděna jako bitva u Höchstädtu) na horním toku Dunaje a tím zcela změnili nejen průběh války, ale i poměr sil na kontinentě. Malborough si vítězstvím v této legendární bitvě zasloužil nesmrtelnou slávu, která provází jeho potomky dodnes. Angličané sice ve spojenecké armádě tvořili z 52 000 vojáky jen menšinu o 9000 mužích, ale právě útok anglických jednotek, které vedl Malborough do bitvy osobně na bílém koni, oblečen do šarlatového pláště a s podvazkovým řádem na noze, rozhodl bitvu, vedl ke kapitulaci Francouzů a k zajetí maršála Tallarda.

               Palác, který si vévoda postavil v okrese Oxfordshire, dostal na počest jeho největšího úspěchu jméno Blenheim Palace a je dodnes sídlem vévodské rodiny z Malborough.

               V následujících letech šel Malborough od vítězství k vítězství. Francouzi byli v defenzívě a spojenci plánovali dokonce útok na samotnou Paříž, když tu v roce 1711 zemřel nečekaně německý císař Josef I. na neštovice. To změnilo cíle války, protože Josefův bratr Karel, který se měl stát španělským králem, se musel vrátit do Rakouska, aby se stal císařem Karlem VI. V mírových jednáních nakonec získali španělskou korunu Bourboni s podmínkou, že nikdy nespojí vládu Francie a Španělska v jedněch rukou. Británie obdržela mimo jiné Gibraltar, který drží dodnes.

               V době, kdy se zdálo, že je Malborough naprosto neotřesitelný, rozhodly ženské vrtochy. Stárnoucí královna Anna se po smrti svého manžela Jiřího rozhádala v roce 1709 se svou důvěrnicí Sarah Churchillovou, vyměnila ji za její příbuznou Abigail Mashamovou, zbavila funkce Godolphina a ve volbách 1710 vyhráli Toryové. Malborough, patřící ke straně whingů se musel vzdát všech svých úřadů, byl královnou zbaven i vrchního velení armády a odešel do vyhnanství do Hannoveru.

               Jeho vyhnanství ale netrvalo dlouho. Královna Anna zemřela v roce 1714 a na trůn byl uveden hannoverský kurfiřt Jiří I. Pobyt v Hannoveru očividně Malborouhovi pomohl, v roce 1714 ho král, který se nikdy nenaučil anglicky, dosadil zpět do všech jeho funkcí.

               Jenže teď už mu osud nepřál. V roce 1716 utrpěl první mozkovou mrtvici, při které na určitý čas ztratil řeč, v roce 1721 se vzdal všech úřadů a 16.června 1722 ve věku 72 let zemřel. Z jeho dětí ho přežila jen jeho dcera Henrietta, (jeho syn John zemřel už v roce 1703 ve věku 17 let a jeho milovaná dcera Anna v roce 1716.) Protože od roku 1706 platilo v Anglii dědictví titulů i po ženské linie, stala se Henrietta vévodkyní z Malborough. Poté zdědil titul syn Anny Churchillové George Spencer Earl ze Sunderlandu. Převzal s titulem i palác Blenheim a své majetky v Sunderlandu přenesl na svého mladšího bratra Johna (1708 – 1746), zakladatele větve Spencerů, ze které pocházela princezna Diana. Pátý vévoda z Malborough George se na počest svého někdejšího předka začal nazývat Spencer-Churchill. Winston Churchill, britský slavný premiér byl vnukem sedmého vévody z Malborough Johna Spencera-Churchila, Winstonův otec Randolph byl jeho třetím synem. Titul vévody přecházel v Británii vždy jen na prvorozeného syna, další synové klesali do stavu nižší šlechty.

Spencerovi působí dodnes v hodnosti earlů ze Sunderlandu a díky Dianě se jednou jejich potomci stanou britskými králi.

               V roce 1077 prohráli Byzantinci bitvu u Manzikertu proti Seldžuckým Turkům a začal nezadržitelný úpadek jejich říše. Museli vyklidit celou Anatolii a už nikdy ji nedokázali získat zpět. Říše se omezila na přímořské oblasti a egejské ostrovy. Expanze Turků měla za následek křížové výpravy a čtvrtá z nich v roce 1204 se obrátila proti samotným Řekům. Křižáci dobyli Konstantinopol, zřídili zde latinské císařství.

Zřejmě po dojmem tohoto triumfu nechal roce 1215 papež Inocenc III. na 4.lateránském koncilu zanést „filioque“ do oficiálního vyznání víry jako církevní dogma. Zřejmě měl pocit definitivního vítězství nad ortodoxií, která se musela stáhnou do takzvaného Nikajského císařství. Katolíci ovládali obě hlavní města někdejší římské říše a chtěli diktovat, co je správné.

               Řekové ale nekapitulovali. V roce 1261 dobyli zpět Konstantinopol a následovalo dalších dvě stě let postupného skomírání Východořímského císařství, než v roce 1453 definitivně zaniklo. Dobyvatel Konstantinopole Michal Palailogos se snažil o vytvoření církevní unie se Západem a v Lyonu tato unie v roce 1274 skutečně vznikla. V Byzanci ale narazila na všeobecný odpor a císař, jakkoliv se proslavil znovudobytím hlavního města a založením nové dynastie, zemřel ve vyhnanství. Víra a s ní spojené emoce porazily rozum, který se snažil používat moudrý panovník.

               Turecké nebezpečí vnímali ale velmi dobře i lidé na Západě, zejména pak uherský král a německý císař Zikmund, který byl na své jižní hranici s tímto nebezpečím konfrontován nepřetržitě. Plán velké křížové výpravy drhl právě na rozporech v církvi. Vojenské expedice v letech 1395 (Nikopol) a 1444 (Varna) skončily katastrofou.

               Byzantští císaři si byli naprosto dobře vědomi, že se bez pomoci Západu turecké expanzi neubrání a hledali zde pomoc. Ale papežové byli neústupní. Byli ochotni pomoci jen když se Řekové vrátí do lůna všeobecné církve, tedy když se smíří se změnami v rituálech a ve vyznání víry. K tomu účelu svolaný koncil papežem Eugenem do Ferrary začal v roce 1438. Zajímavé je, že katolickou delegaci vedl papež Eugen IV. (který využil – či zneužil –  tuto příležitost jako možnost bojkotoval koncil v Bazileji, který zasedal už od roku 1431 a kde byl papež povinen sedět), zatímco řeckou delegaci vedl císař Jan VIII Palailogos. Patriarcha, který přijel s ním, směl sice diskutovat, závěry musel ale schvalovat císař. Na tom se po celých tisíc let nic nezměnilo. Po dlouhých vyjednáváních a přeložení koncilu z Ferrary do Florencie byla 6.července 1439 v katedrále ve Florencii vyhlášena slavnostně církevní Unie. Za řeckou stranu listinu podepsalo 31 biskupů včetně patriarchy Josefa II., který hned nato zemřel a je pochován ve florentském chrámu Santa Maria Novella.

               Jenže v Konstantinopoli narazila tato smlouva na nepřekonatelný odpor. Nenávist vůči Západu byla obrovská. Nejen jako reminiscence na potupné dobytí hlavního města v roce 1204. Byla to nenávist slabého, který se nedokáže ubránit a nic jiného než nenávist už nemá. Heslem ortodoxních křesťanů se stalo „Raději turecký turban než kardinálský klobouk.“ Císaři loajální patriarchové Metrophanes II., (1440 – 1443) Řehoř III. Mammas (1443 – 1450) a Athanasios II. (1450 – 1453) nedokázali pro věc záchrany „věčného města“ získat lid. Pro prosté Řeky byla představa heterodoxie, tedy kacířství, tak strašná, že se raději rozhodli bojovat ztracený boj proti Turkům sami. 21 z jedenatřiceti biskupů, kteří podepsali listinu o Unii ve Florencii, svůj podpis pod tlakem lidu odvolalo. Hlavním aktérem odporu proti Unii byl mnich Gennadios Scholarios a ten se taky stal z milosti sultána Mehmeda prvním konstantinopolským patriarchou poté, co Turci město v roce 1453 ovládli. Gennadios Scholarios byl nejlepší filozof své doby. Zúčastnil se koncilu ve Florencii jako osobní císařův sekretář a podepsal dokonce i listinu o Unii. Poté ale změnil fronty, svůj podpis odvolal a po vyhlášení Unie v Hagii Sofii 12. října 1452 (tak dlouho trvalo, než se k tomu poslední byzantský císař Konstantin Palailogos odhodlal) se na protest stáhl do kláštera a odtud působil dál jako symbolická osoba ztělesňující neochvějnou pravou víru.

               Pod tureckou vládou, bez císaře, ztratil konstantinopolský patriarcha svůj význam. Ortodoxie hledala nové vedení, které by nebylo poplatné muslimskému vládci.

               V roce 1448 získala ortodoxní církev vzdáleného moskevského knížectví takzvanou autokefalii čili autonomii. Ortodoxní církev nebyla nikdy organizována tak přísně hierarchicky jako církev katolická. Jednotlivé národy, hlásící se k ortodoxnímu vyznání víry, dostávaly povětšinou právo řídit si své věci ve vlastní církevní provincii nezávisle. Tak je tomu i dnes, prakticky každý národ hlásící se k pravoslavné víře má svého patriarchu – od 15. prosince 2018 i Ukrajina. K tomu se ještě vrátíme.

               Prvním moskevským metropolitou se v roce 1448, tedy ještě před dobytím Konstantinopole Turky, stal biskup Jona. Nicméně v této době ještě uznávali moskevští metropolité nadřazenost konstantinopolského patriarchy. V roce 1547 se nechal Ivan Hrozný korunovat za „Cara veškeré Rusi“ a tím oficiálně přenesl císařskou korunu Východořímské říše do Moskvy. Ivan ale neměl zájem o současné přenesení patriarchátu. Patriarcha v daleké Konstantinopoli mu byl milejší, než kdyby seděl v Kremlu vedle něho a četl mu levity. (Což by u Ivana zřejmě nedělal dlouho)

               Vytvoření moskevského patriarchátu bylo dílem jiného ruského politika, Borise Godunova.

Boris Godunov byl na svou dobu geniální stratég a v Rusku neměl v podstatě konkurenci. Vládl jako poručník za mentálně postiženého syna Ivana Hrozného Fjodora I. Pochopil, že k legitimizaci nároků Ruska zvát se dědicem a nástupcem Východořímského císařství potřebuje Moskva, aby se stala hlavou ortodoxní církve. S přípravou toho kroku začal hned po Ivanově smrti v roce 1584. V roce 1589 byl vyhlášen Moskevský patriarchát a o rok později schválila jeho vznik synoda v Konstantinopoli – co už mohla jiného dělat? Prvním patriarchou se stal Jove a odměnil se Borisi Godunovovi tím, že měl po smrti Fjodora I v roce 1598 rozhodující podíl na jeho volbě carem.  Borisovi koruna nepřinesla štěstí, až do své smrti v roce 1605 musel zápasit s rebelií bojarů, s intervencí Poláků, neúrodou a hladomorem, to vše bylo interpretováno fanatickými mnichy jako boží trest (údajně za vraždu nejmladšího syna Ivana Hrozného Dimitrije, kterou ale Borisovi nikdy nikdo nedokázal). Boris Godunov je v ruské literatuře asi nejčastěji zpracovávaná postava (Puškin a Alexej Tolstoj o něm napsali dramata, Modest Mussorgskij operu a Sergej Bondarčuk o nešťastném carovi natočil film). Osud Borise Godunova je osudem člověka, který chce v Rusku něco pohnout dopředu a ztroskotá na ruském mysticismu, fatalismu a pasivitě.

               Reformovat Rusko dokázal jen Petr Veliký, který byl brutálnější než všichni jeho odpůrci a neváhal sekat hlavy povstalcům osobně. Po dobrém to nešlo nikdy, že pane Gorbačove?

               Jenže – Moskva sice převzala mocenské nároky Konstantinopole, pokud se týče vůdčího postavení v ortodoxní církvi, ovšem zcela oproštěné od jemné a vysoce vyvinuté řecké filozofie. Na to prostě Ruská říše neměla kapacity. Ani mít nemohla. Znalosti řečtiny byly rudimentální a ruština byla samotnými Rusy až do počátku devatenáctého století považována za literárně nepoužitelnou. Lepší společnost konverzovala ve francouzštině a ta horší neuměla ani číst ani psát. Teprve Puškin s Gogolem (mimochodem rodilým Ukrajincem) udělali z ruštiny řeč salónů. Místo filozofů rázu Fócia, Gennadia Scholaria nebo Řehoře Naziánského měli směr vývoje ortodoxní církve v Rusku určovat proroci, jurodiví a Rasputinové. Byla to cesta zpět do temného středověku a tuto cestu ruská ortodoxie dodnes neopustila.

               Patriarchové zaujali v životě Ruska velmi důležitou úlohu a zakonzervovali středověké zvyky. Moskva byla centrem jejich působení – a zpátečnictví. To lezlo nesmírně na nervy reformnímu císaři Petrovi Velikému.

V roce 1721 odebral patriarchátu právní privilegia a podřídil církev státu – tedy sobě. O organizačních věcech v patriarchátu rozhodovala „Svatá synoda“ pod státním dozorem a místo patriarchy předsedal Synodě od roku 1742 Nejvyšší prokurátor „Svaté synody“.

               Zajímavé je, že patriarchát byl obnoven po Velké říjnové revoluci, tedy po převzetí moci bolševiky. Komunisté šli sice nesmlouvavě proti náboženství jako takovému (opium lidstva), Stalin si ale uvědomil možnosti, které mu zbožnost ruského lidu nabízela. Přeměnil tedy patriarchát s jeho strukturami a popy na filiálku KGB. V podstatě každý kněz musel s KGB spolupracovat, mnozí měli v této organizaci i významné postavení. Jako současný patriarcha Kyril či jeho předchůdce Alexios (1990–2009). Stalin propagoval ortodoxní církev i na „osvobozených“ evropských územích. Na východním Slovensku lákali ortodoxní popi různými výhodami ke konverzi především příslušníky řeckokatolické církve a mnoho z nich svodům podlehlo. KGB měla radost.

               Rusové našli po roce 1990 velmi rychle cestu zpět k pravoslaví. Například chrám Alexandra Něvského v Tallinnu, který chtěla estonská vláda nechat zbourat, se stal velmi rychle shromaždištěm Rusů žijících v Estonsku. Rusové se vrátili ochotně do lůna své církve. Komunisté je od náboženství oddělili násilím, skutečný ateismus, vyrůstající na podkladě osvícenství zde ale nikdy nevznikl. Vzdání se ortodoxie chápali Rusové v podstatě jako odstřižení od svých kulturních kořenů. Osvícenství v Rusku nikdy kořeny nezapustilo. Dokonce i carevna Kateřina II. Veliká, nadšená vyznavačka ideálů Jeana – Jacquese Rousseaua se rychle vzdala snahy tyto ideály v Rusku šířit, když zjistila, s jakým odporem by byla konfrontována a že by ji to s největší pravděpodobností stálo jak korunu, tak i hlavu. Jako Němka a evangelička, tedy heterodoxní – musela denně dokazovat, že to s konverzí k pravoslaví myslela vážně a že se s touto vírou dokáže identifikovat. Jenže bez vlivu osvícenství chybí v uvažování obyvatelstva rozum, zůstává slepá víra – v Boha, v cara a patriarchu. Jejich příkazy je třeba slepě následovat, kritické myšlení není žádoucí. Co víc si může panovník – diktátor přát? Zejména pokud je hlava církve patriarcha zvyklý a ochotný carovi sloužit.

               Ortodoxní církev se stala jedním z pilířů současného totalitního ruského systému. Její odmítání všeho západního je symptomatické, jde o čistotu víry! Dokonce není ochotna ani reformovat kalendář, protože to přikázal papež Řehoř a dále trvá na juliánském kalendáři. Z principu. I když se opožďuje už o čtrnáct dní. Byla by ochotná slavit Vánoce třeba i v létě, jen aby prezentovala své odmítání papežství. Nic na tom nezměnilo ani to, že bolševici gregoriánský kalendář z praktických důvodů přijali.  Ruská ortodoxie nezná žádné praktické důvody, jen ideologické. A hlavní ideologií je nenávist k západu. Církve (ani ta katolická) se nikdy nedokázaly nadchnout pro demokracii, jejich struktura je totalitní a s totalitními režimy si tedy lépe rozumí (Byla to koneckonců katolická církev, která jako první uznala Mussoliniho fašistický režim výměnou za Lateránské smlouvy). Putina navíc spojuje s Kyrilem i společná minulost v KGB a oba mluví plynně německy (Kyrill miluje pobyty ve Švýcarsku, kde má své luxusní sídlo). Jakou roli v současném chování Putina má jeho zpovědník Tichon, kterého mu Kyrill přihrál, se můžeme jen dohadovat, zdá se, že tato šedá eminence má významný podíl na rozpoutání současné války na Ukrajině. Možná za to slíbil Putinovi místo v nebi a odpuštění všech jeho hříchů. A Putinovi musí být jasné, že těch vroubků nemá pro poslední soud zrovna málo. Proč by to ale Tichon dělal?

               Ruský patriarchát nikdy nestrávil vyhlášení ukrajinské autokefalní církve v roce 2018. Ukrajinci si o autokefalii zažádali u patriarchy v Konstantinopoli (jak Řekové a ortodoxní věřící stále ještě nazývají Istanbul) a konstantinopolská synoda jejich žádost posoudila přes zuřivé protesty z Moskvy pozitivně. Kyrill tak ztratil třetinu svých věřících.  Přesto hodně ortodoxních věřících na Ukrajině nadále uznávalo priorát Moskvy – až do 24.února 2022. Od tohoto dne už s Kyrillem nechce mít na Ukrajině nikdo nic společného.

               Výroky jako ten, který jsem citoval na začátku mého prvního článku: „Ruský voják je dnes válečník světla, který bojuje za záchranu pravé víry a Ruska, on je doslovně bojovník nebeského vojska, v jehož týlu stojí vojska andělů pod vedením archanděla Michaela.“  jen zřídka zvednou morálku bojujícího vojska, zato dopředu ospravedlňují všechny zločiny, kterých se toto „svaté“ vojsko dopustí. Zločinec si nemůže přát nic jiného než amnestii předem na všechny zločiny, které má v úmyslu spáchat. S o to větší radostí se jich pak dopouští. Jako v roce 1099 křižáci v Jeruzalémě, tak v roce 2022 Rusové v Buči a dalších ukrajinských městech.

Na ortodoxní církvi, světící zbraně (popi dokonce světili i raketu se jménem „Satan“, což jen ukazuje současný ruský bizár) zůstane nesmazatelná krvavá skvrna. Na víru prostých Rusů v neomylnost cara a patriarchy jakož i vykoupení prostřednictvím přesného plnění jejich příkazů se tím ale zřejmě nic nezmění. Že byl válečný štváč Kyrill zařazen Evropskou Unií do seznamu sankciovaných osob, bylo víc než logické. O to víc udivilo, že si Viktor Orbán vymohl jeho vyškrtnutí s tohoto seznamu a hrozil bojkotováním balíčku sankcí na odběr ruské ropy. V jeho jednání určitě nehrála žádnou roli skutečnosti, že kalvíni (tedy Maďaři) přijímají kvašený chléb stejně jako ortodoxní věřící. Nešlo zřejmě ani o budování vlastního Viktorova ega. Pokyn, aby Orbán zablokoval sankcionování hlavy ruské církve, přišel nepochybně z Moskvy, zřejmě od samotného Putina. Možná mu jeho zpovědník Tichon sdělil, že předpokladem jeho vlastního spasení je, aby Kyrill mohl strávil léto 2022 jako obvykle ve své rezidenci ve švýcarských horách. O to překvapivější je, že Orbán poslechl a nezhrozil se ani nebezpečí vlastní blamáže. To otvírá otázku, co Putin na strýčka Viktora má, čím ho může vydírat. O čem se jednalo na Orbánově setkání s Putinem v Moskvě v únoru 2022 bezprostředně před zahájením ruské invaze na Ukrajinu? Slíbil tehdy Putin Orbánovi zakarpatskou Ukrajinu? Bylo to něco jako smlouva Molotov-Ribbentrop a teď je Orbán v pasti, protože buď něco podepsal nebo byl jeho rozhovor nahrán? Myslitelné by to bylo. Možná se to jednou dozvíme. Patriarcha Kyrill smí ovšem dále díky Orbánovi štvát beztrestně své ovečky do války. A ony budou i nadále slepě poslouchat.

               Bez vlivu osvícenství není možné spojit víru s rozumem. Používání rozumu smrdí heterodoxií, tedy kacířstvím. Za to se na Západě ve středověku upalovalo. Na Východě se to děje ještě i dnes.

               Ke konfliktu stačilo jedno slovo. To slovo znělo „filioque“ a na Západě se vloudilo do vyznání víry. V nikajském vyznání víry, které platilo jako oficiální, stálo v latinské podobě „qui ex Patre procedit“, čili, že Duch svatý vychází z Boha otce. Někdy okolo roku 400 se ve Španělsku poprvé objevilo znění „qui ex Patre Filioque procedit“, čili, že Duch svatý vychází z otce i syna. Toto vyznání víry doporučila synoda v Toledu v roce 481. Dokud se něco takového dělo na tehdejším konci světa v dalekém Španělsku, nikoho to nijak nezajímalo, už proto, že Západní Gótové, kteří Španělsko ovládli, byli Ariáni, kteří měli k Svaté trojici svůj vlastní vztah, mající své politické pozadí. Podle ariánství byla církev (Syn) a Duch svatý (vzdělanost) podřízeny Otci čili panovníkovi. Proto germánští náčelníci toto učení tak milovali.

               Problém začal až když toto změněné vyznání víry začali používat katoličtí Frankové a skutečný malér vznikl, když v roce 809 ustanovil císař Karel Veliký toto vyznání víry za povinné na území, které ovládal. Zřejmě tím chtěl namíchnout východořímského císaře Nikephora I. v Konstantinopoli, který se až do roku 812 zdráhal uznat Karlův císařský titul a trval na tom, že on je jediný „Caesar romanorum“. Papež Lev III., který svého času Karla císařem korunoval, přešel tuto provokaci s filioque mlčením – co u taky zbývalo? Byl na franském císaři naprosto závislý. Císaři jeho mínění nerozmlouval, ale do zdi katedrály svatého Petra nechal vyrýt vyznání víry bez „filioque“.

               Jenže džin už byl vypuštěný z lahve a začal žít svým vlastním životem.

               Poprvé to vedlo k diplomatickému konfliktu na konci devátého století, kdy se cesty východní a západní církve poprvé rozešly. Šlo opět především o politiku. V Byzanci se ujal moci mladý císař Michael III., tedy vlastně jeho strýc a mentor Bardas (Michal se zajímal především o pijatyku a o svádění manželek dvořanů, kterým pak posílal parohy jako upomínku na to, že jejich manželka ležela v jeho posteli – odtud výraz paroháč pro podvedeného manžela). Bardas sesadil Michalovu matku Teodoru a dal zavraždit jejího prvního ministra Theoktista. Jenže do cesty se mu postavil patriarcha Ignatios. Nepříliš chytrý, ale tvrdý a neohebný. Vyjednávat se s ním nedalo. Bardas ho tedy dal císařem jednoduše sesadit (do karet mu hrálo, že se Ignatios svého času nechal vyjmenovat císařem, aniž by se předtím nechal zvolit biskupskou synodou, a tak se jeho úřad mohl považovat za nelegální). Bardas potřeboval nového patriarchu, a to pokud možno chytrého, vzdělaného a loajálního. Jeho volba padla na největšího učence té doby Fótia zvaného „Filosof“ nebo také „Velký“, profesora na konstantinopolské univerzitě.

Byl to kolega, přítel a mentor našeho věrozvěsta Konstantina – Cyrila, byl to vlastně on, kdo poslal soluňské bratry Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Malým zádrhelem jmenování patriarchou byla skutečnost, že Fótius byl laik, neměl tedy kněžské svěcení. To vyřešili v Byzanci po svém. Fótios obdržel ve čtyřech dnech všechna čtyři potřebná svěcení a ujal se úřadu. Jenže tehdy se vložil do hry papež Mikuláš první. Byl zvolen právě v roce Fótiovy inaugurace a chtěl ukázat svaly. S poukázáním na rychlost Fótiova svěcení odmítl Fótia jako konstantinopolského patriarchu uznat. Tím vznesl oficiálně nárok na své uznání jako hlavy církve, která má právo potvrzovat jmenování ostatních patriarchů, tedy činnost, vyhrazenou odjakživa císaři. Ale Mikuláš se cítil být povýšen nad krále a císaře.

               Mikuláš prohlásil Fótia v roce 863 za sesazeného a instaloval opět Ignácia, což ovšem v Konstantinopoli nikoho moc nezajímalo. Po výměně podrážděných dopisů svolal Fótius do Konstantinopole koncil, na který pozval všechny patriarchy kromě římského. Jestliže Mikuláš bojoval na poli politickém, Fótius odpověděl učeností, jak tomu bývalo v Řecku zvykem. Koncil obvinil papeže z hereze, právě proto, že údajně používá ve vyznání víry slovo „ze Syna“ a obvinil ho, že šíří toto kacířské učení v nové církevní provincii v Bulharsku. Sice to nebyla pravda, v Římě se filioque na rozdíl od Franské říše nepoužívalo, ale pravda nikoho nezajímala. Koncil prohlásil Mikuláše za kacíře a vyloučil ho z církve. Jenže ještě než z toho mohl papeže trefit šlak, došlo v Konstantinopoli k převratu. Milenec císaře Michala Bazileos zavraždil Bardase a po něm i císaře a stal se sám císařem. Aby si usmířil papeže a dostal od něj potvrzení své legitimity, odvolal Fótia z úřadu a dosadil zpět Ignácia. Mikuláš zemřel ve stejném roce s pocitem dobře vykonané práce.

               Jenže Bazileova loajalita k Římu nebyla trvalá. Potvrzení svého titulu už měl, a tak po Ignáciově smrti v roce 877 vyjmenoval patriarchou k úžasu papeže Jana VIII. opět Fótia. Co se týká vzdělanosti a diplomatických schopností totiž lepšího člověka v celé říši neměl, Fótios svolal do Konstantinopole v letech 879–880 koncil, který smířlivými formulacemi překonal dvanáct let starý spor. Papež potřeboval nutně byzantskou flotilu na ochranu Říma před Araby, a proto se rozhodl nehrotit a do suverenity konstantinopolského patriarchátu už nezasahoval. Fótios ale neopomněl nechat potvrdit vyznání víry bez Filioque a toto znění schválilo všech pět patriarchů, i vyslanci papeže Jana. Na povrchu byl spor urovnán, v hloubce to vřelo dál.

               První schizma, tedy rozdělení církve, bylo odvráceno. Ale napětí mezi východem a západem dále narůstalo. Nešlo jen o vyznání víry, opačný směr křižování, či požívání kvašeného (východ) a nekvašeného (západ) chleba při mši. V tomto bodu se západní část ještě jednotné církve odvolávala na Ježíše, který samozřejmě podle židovské tradice svým služebníkům při poslední večeři lámal chléb nekvašený. Řekové se ovšem hlásili k tradici svatého Pavla, který zavedl podávání chleba kvašeného s tím, že právě „křesťané jsou kváskem, který prokvasí těsto společnosti jako chléb a učiní ho lepším a chutnějším.“

               V oblasti Římské říše národa Německého čili v Západořímské říši se podle příkazu jejího zakladatele Karla nadále používalo vyznání víry s filioque a v roce 1013 ho uznal papež Benedikt VIII. jako jediné správné. Šlo mu v podstatě jen o to získat pomoc vojáků císaře Jindřicha II., později vyhlášeného za svatého, ačkoliv si vysloužil přezdívku „der Zänker“, což znamená svárlivec nebo výtržník. (K svatosti mu zřejmě dopomohla fimóza předkožky, která mu znemožnila pohlavní styk s jeho ženou Kunhutou.) Císař skutečně pak do Itálie v roce 1014 dorazil a nechal se od papeže korunovat.  Papež tehdy viděl hlavní ohrožení v Byzantincích, ovládajících jih Apeninského poloostrova.

               Filioque se tedy poprvé dostalo do vyznání víry i v Římě, ale dokud se o tom diskrétně mlčelo, šlo vše dál. Jen se do vedení některé z konfliktních stran nesměl dostat blbec. Víme, že iniciativní blbec je nebezpečnější než třídní nepřítel. Jenže v Konstantinopoli se to v roce 1043 stalo. Patriarchou byl vyjmenován Michael Kerullarios, omezený byrokrat s nedostatečným teologickým vzděláním a jen určitými rudimentálními znalostmi církevních dějin.

Kupodivu si dokázal navzdory své poněkud omezené inteligenci (nebo právě díky ní) získat velkou popularitu u byzantského lidu. V jižní Itálii se znovu rozhořely spory. Jestliže ještě před čtyřiceti lety hledali papežové v Normanech – přistěhovalcích z evropského severu – spojence proti Byzanci, teď se karta obrátila. Papež Lev IX., původním jménem Bruno z Egisheim-Dagsburgu v Alsasku, čili jeden z mála Němců na papežském trůně,  hledal proti normanskému tlaku spojenectví s Byzancí.

Jenže takové spojenectví bylo proti srsti dogmatického patriarchy. Obvinil papeže, že na území, které na Byzantincích dobyli Normané, zavádí latinské zvyky s podáváním nekvašeného chleba a nutí tamní lidi k vyznání víry s filioque a obratem přikázal všem latinským klášterům na území byzantské říše, aby přešly na řecké rituály, jinak budou zavřeny. Papež odpověděl smířlivě (byzantskou vojenskou pomoc nutně potřeboval) a argumentoval, že na Západě tolerují v řeckých klášterech řecké rituály. I císař Konstantin IX. se snažil o smír a přinutil nakonec patriarchu, aby napsal papeži smířlivý dopis. Ten to za skřípění zubů udělal, i když si neodpustil drobné provokace, jako že papeže oslovoval „bratře“ a ne „otče“, jak přikazoval protokol.

               Jenže Normané byli šikovní bojovníci. Podařilo se jim zabránit spojení papežských a byzantských sil a poté u městečka Civitate 18.června 1053 papežské vojsko porazili a papež se na několik měsíců dostal dokonce do jejich zajetí. Papež se tím dostal do emocionálně špatné situace. Ještě plný žluči napsal dva dopisy, jeden Kerullariovi a jeden císaři a poslal s nimi do Konstantinopole tři vyslance. Při jejich volbě měl mimořádně nešťastnou ruku. Vedením byl pověřen papežův sekretář Humbert z Moyenmoutieru, zaujatý a známý svou nenávistí ke všemu řeckému. K ruce mu byli postaveni kardinálové Fridrich Lotrinský a arcibiskup Petr z Amalfi, kteří oba bojovali u Civitate a byli přesvědčeni, že je Byzantinci v prohrané bitvě úmyslně nechali ve štychu.

               Delegace dorazila do Konstantinopole v dubnu 1054 a od začátku se prostě nedařilo. Papežovu odpověď na svůj smířlivý dopis pochopil Kerullarios jako urážku. Legáti pak, kteří se nevyznali v diplomacii a zdvořilé přijetí u císaře (tak to přikazoval řecký protokol) si vyložili jako císařovo spojenectví v jejich tažení proti patriarchovi, zveřejnili dopis, který napsal papež Lev v největším vzrušení a který se pak neodvážil odeslat (ale jeho sekretář měl jeho text s sebou). Na tento dopis odpověděl za Kerullaria mnich Niketas Stethatos tak ostře, že přivedl legáty k nekontrolované zuřivosti. Humbertův řev prosycený vulgárními nadávkami zbavil papežské vyslance jakékoliv autority.  V ulicích Konstantinopole demonstrovaly proti papežencům davy lidí, nemocný císař Konstantin ztratil nad vývojem jakoukoliv kontrolu. Kerullarios ovšem v této citlivé chvíli nezapomněl uvést do hry „filioque“ jako důkaz římského kacířství. 

               V té době dorazila zpráva o smrti papeže Lva IX. Jeho legáti tím ztratili jakoukoliv pravomoc a měli okamžitě odcestovat zpět do Říma. To ale zuřící Humbert ani nezvažoval. 16.července 1054 vpochodovali tři legáti během mše, kterou sloužil patriarcha osobně, do Chrámu svaté Sofie a položili na oltář exkomunikační bulu, kterou vyloučili konstantinopolského patriarchu z církve. Dva dny nato opustili Konstantinopol.

               Kdyby byl patriarchou vzdělanec typu Fótia, obrátil by věc ve svůj prospěch. Prokázal by nekompetentnost legátů, nesmyslnost jejich exkomunikační buly a vynutil by si z Říma její odvolání zřejmě i s příslušnou omluvou. Odhlédnouc od skutečnosti, že legáti neměli po smrti papeže, který je do Konstantinopole poslal, žádný mandát, byl dokument napsán tak špatně a s tolika věcnými i právními chybami, že historici dodnes žasnou, jak mohl člověk Humbertova vzdělání napsat tak mizerný pamflet. Zřejmě mu zuřivost zakalila mysl. Schopný právník mohl lehce vyvrátit všechny tam uváděné argumenty a prohlásit listinu za nesmyslnou a irelevantní. Jenže patriarchou byl Michael Kerrularios, který rozumu příliš nepobral. V celém městě se konaly demonstrace na jeho podporu a on v tomto mocenském rauši neudělal nic lepšího, než že na oplátku exkomunikoval římského papeže (který v té době už odpočíval v hrobě a neměl s patriarchovou exkomunikací nic společného).

               Prostě na sebe v létě 1054 v Konstantinopoli narazili dva blbci a jak víme, srážka s blbcem je vždy nebezpečná. Už i tak křehká stavba všeobecné církve tuto srážku nepřežila a zhroutila se.

               Schizma, tedy rozkol mezi západní a východní církví tedy vznikl z lidské hlouposti, jak už to často při historických událostech zásadního významu bývá. Ironií osudu je, že ani Humbert ani Kerullarios neměli žádný rozkol církve v úmyslu a exkomunikace pro ně měly jen čistě osobní význam. Kdyby se po Lvu IX. a po Kerullariovi dostali do úřadů lidé s nadhledem, mohli všechno ještě urovnat. Císař Konstantin IX, rozčarovaný lidskou hloupostí a těžce nemocný, se stáhl do ústraní a 11.ledna 1055 zemřel. Protože neměl legitimního syna, zavládlo v Byzanci bezvládí. Na římské papežském trůnu následoval po Viktorovi II. který na svůj úřad naprosto nestačil, v roce 1057 Štěpán IX., kterým nebyl nikdo jiný než Fridrich Lotrinský, tedy jeden z legátů, kteří byli za rozkol církve v roce 1054 zodpovědní. Nikdo se tedy nesnažil spor urovnat, nebyly podniknuty žádné diplomatické kroky. Císař Konstantin Dukas měl konečně v roce 1058 Kerullaiových excesů dost, sesadil ho a poslal do vyhnanství, trhlina v stavbě církve se už ale nedala zacelit.

               Filioque bylo zařazeno do vyznání víry oficiálně na 4.lateránském koncilu v roce 1215 na popud papeže Inocence III. Pak už nebylo cesty zpět.

Exkomunikovaný Lev IX. byl západní církví kanonizován. Sice ho žádný papež neprohlásil za svatého, ale jeho uctívání bylo tak velké, že se stal svatým “per viam cultus”. Je patronem hudebníků a varhaníků. Skutečnost, že byl “světec” vyloučen ortodoxními “kacíři” z církve, byla samozřejmě neodpustitelná. Ostatně nebyla tato exkomunikace nikdy zrušena.

               Kerrulaiovu exkomunikaci zrušil papež Pavel VI. v roce 1965.

               O tom, jak to bylo dál, a jak se spor Západu a Východu přenesl z Řecka do Ruska, kde trvá dodnes, zase příště.