Ještě jste o tomhle italském hnízdě ani neslyšeli? Potom je na čase to změnit. Faenza je rozkošné italské město, které stojí za návštěvu.

               V římských časech byly pro zakládání nových měst rozhodující cesty. Cestu Via Emilia nechal stavět konzul Marcus Aemilius Lepidus v roce 187 př.n.l. a postupně na ní mezi Ariminiem (Rimini) a Bononiou (Bolognou) vznikla města posazená jako vlaštovky na drátě v přesných odstupech jednodenního pochodu čili asi dvaceti kilometrů. Byly to Caesena, Forum Poppilii (Forli), Faventia (Faenza) a Forum Cornelii (Imola).

               Každé z těch měst se nějakým způsobem zapsalo do světových dějin, což zřejmě souviselo s jejich strategicky významnou polohou na okraji pádské nížiny. Imola je slavná i dnes, protože se zde jezdí závody Formule 1 jako Cena San Marina, Forli bylo prvním místem působení svatého Antonína z Padovy, kde se proslavil svou první řečí, Cesena vstoupila do dějin 3 února 1377, když zde nechal papežský legát a pozdější papež Klement VII., vlastním jménem Robert ze Ženevy vyvraždit po dobytí města ve třech dnech několik tisíc obyvatel. Tento i na tamější dobu surový exces mu přinesl přezdívku „Řezník z Ceseny“, což ale nezabránilo jeho volbě papežem 20. září 1378.

               Faenza se rovněž zapsala do dějin v rámci válčení, ale přece jen kreativněji a méně surově. Totiž ve světě literatury. V době války mezi císařem Fridrichem II. a papežem Řehořem IX. se město postavilo na papežskou stranu. V srpnu 1240 přitáhl císař s vojskem, které v té době sídlilo v nedaleké Ravenně (a vykopalo tam – aby se nenudilo – hrob Gally Placidie, který navštěvují turisté dodnes). Císař oblehl město, které se rozhodlo nepoddat. Občané města totiž věděli, že císaři došly peníze a předpokládali, že bude brzy muset svou armádu rozpustit. V tom se ale přepočítali. Fridrich požíval u svých vojáků takové důvěry, že jim mohl vyplácet žold v bezcenných kožených penězích s tím, že jim je v budoucnu – až bude mít – proplatí ve stříbře a ve zlatě. Vojáci tyto peníze brali a později za ně skutečně dostali plnohodnotný žold. Obléhání města se táhlo osm měsíců. A císař se nudil. Tehdy ho napadlo, že ho jeho syn Manfred už před drahnou dobou prosil, aby sepsal knihu o sokolnictví, protože císař byl mimo jiné i skvělý ornitolog. A císař se dal do práce a knihu – první vědeckou práci v oblasti ornitologie, která bývá citována ještě i dnes – skutečně sepsal. Kniha se jmenuje „De arte venandi cum avibus“, čili „O umění lovu s ptáky“, zabývá se ale nejen sokolnictvím nýbrž i všeobecnou naukou o ptácích.

               Mezitím co se císař věnoval této bohulibé činnosti, umírali obránci ve městě hladem. Očekávaná pomoc nepřišla ani z Milána ani z Bologni a prosby, aby město mohly opustit aspoň ženy a děti, byly od císaře striktně odmítnuty. 14.dubna 1241 nabídlo město bezpodmínečnou kapitulaci v očekávání drakonických trestů a poprav. Ovšem císař, dobře naladěn a spokojen se svým literárním výtvorem – přiznejme objektivně, že právem – dal všem občanům Faenzy milost a nechal do města dopravit potraviny. Postup v té době rozhodně neobvyklý, ale úspěšný literát umí být velkorysý.

               Faenza je ale slavná něčím jiným, a to svou keramikou. Slovo „Fajáns“ má svůj původ právě ve jménu města.  Faenza byla od třináctého století centrem výroby italské keramiky. Vděčila za to jednak množství vhodné hlíny ve svém okolí, jednak silničnímu spojení po Via Emilia, na jedné straně do přístavu v Rimini na druhé do Bologne a Milána. S historií výroby keramiky – majoliky se můžete seznámit ve velkolepém muzeu „Museo internationale delle ceramiche di Faenza“.  

Muzeum založil v roce 1908 Gaettano Ballardini, od roku 1938 zde probíhá v dvouletých intervalech soutěž v keramickém umění, vítěz obdrží Cenu města Faenzy. Některé vítězné práce jsou v muzeu vystaveny.

Muzeum se nehledá snadno, označeno nikde není a zeptat se místních na cestu není snadné – skoro všichni se totiž pohybují po ulicích na jízdních kolech, pěšky chodí jen zbloudilí turisté. Samotné muzeum je tak obrovské, že není snadné se v něm vyznat. Marně jsem hledal sál číslo 6, kde měla historie faenzské keramiky začínat. Sály 1-5 se věnovaly keramice orientální od čínské, přes japonskou a korejskou až po arabskou. Bylo to marné. Nakonec jsem zašel za jedním zaměstnancem a poprosil jsem ho, zda by mě tam nezavedl. Jasně jsem mu řekl, že hledám „Sala sei“ a pro jistotu jsem mu tu šestku ukázal i na plánku. Byl ochotný, zavedl mě ovšem do sálu devět, a tak jsem se seznamoval s historií vývoje faenzské keramiky od konce. Stejně náročné bylo najít dobře utajené toalety – pro ty, kdo by mě chtěli následovat, prozradím, že jsou hned vedle výtahu.

               Ta historie je zajímavá, s majolikou, tedy malovanou keramikou zde začali na velmi primitivní úrovni s hrubým podkladem a barvami modrou a zelenou někdy ve čtrnáctém století, ovšem stále se vylepšovali, až v šestnáctém století dosáhli výrobou takzvané „Faenzské bílé“ nejvyšší dokonalosti. Keramika byla jemně bílá (člověk by si ji mohl splést s porcelánem, ale porcelán to není) a daly se při ní používat různé odstíny modré a žluté. A objevila se obrovská šance. V šestnáctém století přišel totiž pravý boom na výrobu keramiky. Na začátku šestnáctého století se objevil v evropských přístavech čaj, v roce 1616 vyložili v amsterodamském přístavu první zásilku kávy (do Benátek dorazila káva v roce 1683, tedy ve stejném roce, kdy nechali Turci na svém útěku pytle s kávou před hradbami Vídně). A konečně v osmnáctém století se díky přísadám koření, mléka, vanilky a cukru stala módní i čokoláda. Pro požitek z těchto nových nápojů bylo potřebné nové nádobí – hrníčky, koflíčky, konvice.

               Když se zdálo, že se z výrobců keramiky stanou milionáři, přišel pro ně v roce 1708 téměř smrtelný úder. Míšeňský alchymista Johann Friedrich Böttger vyrobil pro svého pána kurfiřta Augusta Silného první evropský porcelán. Saský kurfiřt pohádkově zbohatl a výrobci faenzské keramiky marně hledali odbyt pro své zboží. Lepší společnost, šlechta i bohatí měšťané, chtěla mít doma porcelánové nádobí. Pro keramiku zůstávali sedláci a ti měli hluboko do kapsy.

               Až v roce 1745 vymysleli výrobci majoliky ve Francii výrobní proces takzvaného „třetího pálení“, tedy pomalého vypalování při teplotách mezi 700 a 750 stupni, které jim umožnily používat stejně syté barvy purpurově rudou, zlatou či sytě zelenou jaké byly používány při zdobení porcelánu, a tím opět začít porcelánu konkurovat.

               Výstavu v muzeu doplňují moderní keramické sady a výrobky i spousta uměleckých děl, je se na co dívat, i když člověk bloudí – nebo možná právě proto.

               Ostatně s keramikou se setkáte ve Faenze na průčelích domů a tabulky se jmény lékařů právníků či notářů jsou všechny téměř bez výjimky z majoliky.

               Faenza má ale i kouzelné historické městské centrum. Tvoří ho spojená náměstí „Piazza di Popolo“ a „Piazza della Liberta“, centrum města nechala velkolepě vybudovat vládnoucí rodina Manfredi. V roce 1474 položil biskup Federico Manfredi, bratr vládců města Carla a Galeotta, základní kámen nové katedrály. Dominantou náměstí je „Palazzo del Podestá“ s nádhernými renesančními arkádami a středověká radnice. Vše převyšuje zvonice „Torre Civica dell Orologio“.

Hezká je i kašna na „Piazza della Liberta“. Hned vedle ní je kavárna, kde se dá dobře snídat. Požádáte si o cornetto s určitou náplní, majitelka vezme cornetto, vrazí do něj stříkačku a vstříkne do něj marmeládu, nutelu nebo vanilkový krém, podle toho, na co máte chuť. A nešetří při tom. Espresso je – samozřejmě jako všude v Itálii – skvělé.

               Hned za ní stojí „Duomo di San Pietro Apostolo“, tedy chrám svatého Petra.

Nějak mě cihlová fasáda kostela neoslovila, mramorové obložení je jen na soklu, jinak ze zdi trčí cihly, kterých – jak už jsem psal, díky vhodné půdě v okolí byl vždycky dostatek. Vevnitř působí kostel stroze jako prakticky všechny kostely v této oblasti přebudované v klasicistickém stylu a zbavené barokní výzdoby. Jen boční kaple jsou vyzdobené.

               Mají být proč, vystavují totiž celou řadu svatých a blahořečených rodáků, či spíše svatých, kteří ve Faenze zemřeli a jejichž relikvie, tedy tělesné pozůstatky, jsou zde pod oltáříky vystaveny. Obáván se, že v této části nížiny Pádu nebylo právě zdravé podnebí, když tolik svatých zde odešlo na věčnost. Na levé straně je to nejprve blahoslavený Giacomo Filippo Bertoni, který žil v letech 1454–1483, potom ale přijde hned silnější kalibr v podobě svatého Piera Damianiho, který zemřel ve Faenze v roce 1072. Jeho kostra byla přenesena do této kaple v roce 1826, té době odpovídá i výzdoba kaple. Hned vedle jsou v další kapli vystaveny pozůstatky svatého Emiliána. Tento skotský biskup zemřel ve Faenze na zpáteční cestě z poutní návštěvy Říma v roce 1139 a hned začal být uctíván jako světec.

               Na pravé straně jsou pozůstatky blahořečeného Nevolona, který zemřel ve Faenze v roce 1280 a konečně svatého Terentia, který žil v okolí Faenzy jako poustevník a zemřel zde okolo roku 1175.

               Přiznám se, že tak velkou sbírku svatých kostí jsem kromě Říma v žádném jiném městě na světě neviděl. Samozřejmě – nebyl jsem všude, ale ta výstava v „Duomo di San Pietro Apostolo“ ve Faenze je impozantní.

Hlavní atrakcí je ale oltář Panny Marie milosrdné na levé straně kostela. Ta je patronkou města i celé diecéze. V roce 1412 se měla zjevit jisté ženě jménem Giovanna de Costumis a slíbila zastavit řádění moru, což se i stalo. Zlomené šípy v rukou Madony symbolizují sílu její přímluvy u Boha.

               Nedaleko městského centra se nachází velký vojenský hřbitov „Faenza Comonnwealth War Cemetery“, kde jsou pochováni vojáci osmé britské armády, kteří prolamovali německý odpor na Via Emilia začátkem dubna 1945. Při této ofenzívě bojovali nejen vojáci z Indie, Nového Zélandu či Jihoafrické republiky čili z různých částí Commonwealthu, ale i italská bojová skupina Cremona. Po téměř dvacetidenních úporných bojích se podařilo německou obranu zlomit a otevřít si cestu do střední Evropy z jihu.

               Ostatně, ve Faenze se líbilo i mé manželce. Zatímco já jsem bloudil po keramickém muzeu, ona prošla obchody okolo městského centra. Shopping byl úspěšný, takže Faenza je výprava pro celou rodinu.

Urbino je renesanční architektonický skvost. Tak to vypadá, když budovatel paláce řekne architektovi, že na penězích nezáleží. Který architekt by takovou větu nechtěl slyšet. Jeho fantazie dostane křídla a neomezené finanční možnosti dávají vzniknout dílům neomezené krásy. Jako vévodskému paláci v Urbinu.

               Urbino je malé hnízdo v horách italské provincie Marche. Má zhruba 15 000 obyvatel, ale i univerzitu, založenou v roce 1508 rodinou Della Rovere, kterou navštěvuje 15 000 studentů. Důsledkem je dojem mladého města. Na ulicích potkáváte samé mladé usměvavé lidi, což zvyšuje dobrou náladu i atraktivitu města. Pokud navíc město navštívíte v prvních červencových dnech, je doba promocí a po městě chodí absolventi university s vavřínovými věnci na hlavách obklopeni hrdými členy rodiny, všichni samozřejmě slavnostně oblečení – je to pastva pro oči. Ostatně mladé Italky nikdy nevycházejí na ulici neupravené („aby mohly kdykoliv potkat muže svého života“). Prostě Urbino je oslava krásy.

               Význam tohoto města daleko přesahoval jeho velikost, vrcholu dosáhlo město v patnáctém století kdy zde vládl vévoda Federico de Montefeltro. Kdy se rod Montefeltrů stal vévody není zřejmě úplně jasné. Do Urbina dosadil jako císařské vikáře hrabata Montefeltro z hrádku blízko Rimini Friedrich I. Barbarossa v roce 1155.  Marka byla vždy nárazovým územím, kde císař s papežem měřili své síly. Proto není divu, že další obdarování tohoto rodu pochází od Barbarossova vnuka Friedricha II. který vedl s papeži nelítostný zápas o moc po několik desetiletí. Ale kdy postoupili MOntefeltrové do řádu knížat, tedy vévodů a suverénů?  Na Wikipedii jsem se dočetl, že v roce 1442, jiný zdroj tvrdí že prvním vévodou byl právě Federico, jenže ten začal vládnout až v roce 1444. A aby toho zmatku nebylo dost, Urbino slaví právě letos 600 let od vzniku vévodství, čili podle místních kronikářů byli Montefeltrové povýšeni papeži na vévody už v roce 1422. Ovšem povýšit je měl papež Eugen IV. který se stal papežem v roce 1431 a někteří historici tvrdí, že byl Federico Montefeltro povýšen na vévodu papežem Sixtem IV. který ovšem nastoupil do úřadu až v roce 1471.

V podstatě je to jedno, důležité je, že Palazzo ducale je skutečně důstojným sídlem knížete.

A vše v tomto městě se točí okolo jeho nejvýznamnějšího syna Federika. (Tedy ne vše, ale o tom později, město má v záloze ještě jednu slavnou osobnost). Federico byl condotiere, tedy vojevůdce a to ne ledajaký. Měl pověst neporazitelného, a proto se ho snažila všechna knížata, republiky či dokonce papežové získat do svých služeb. Bylo to praktické. Pokud se nepřítel dozvěděl, že vojsko protivníka vede Federico z Urbina, okamžitě kapituloval. Čímž výrazně klesly náklady na vedení války a Federico si tedy mohl žádat nestoudné honoráře. Za takto získané peníze postavil svůj palác, ale nejen to. Federico byl vášnivý čtenář (možná proto i všude vítězil, představte si vzdělaného sečtělého vojevůdce a to v té době!) a sběratel knih. Knihtisk tehdy teprve začínal, Federico tedy sbíral rukopisy, které nechával kopírovat. Do této své vášně investoval na tu dobu nepředstavitelnou sumu 30 000 dukátů. Aby měla jeho knihovna patřičnou úroveň, angažoval, za nemalý honorář Ottaviana Ubaldiniho jednoho z tehdejších největších učenců, aby knihy pro něho vybíral. Na konci obsahovala jeho knihovna 900 spisů, 600 v latině nebo italštině 168 v řečtině, 86 v hebrejštině a dva v arabštině.

Ne nadarmo sepsal na právě jeho dvoře Baldesar Castiglione knihu „Il libro del Cortegiano“ tedy „Kniha o dvořanovi“ ve které popisuje obraz ideálního vládce, který se Federicovi podezřele podobá.

Jediný condotiere, který ho opravdu zlobil, byl Sigismondo Pandolfo Malatesta z Rimini. Ten se nehodlal vzdát, a tvrdil dokonce, že je lepším vojevůdcem než Federico. Taková drzost! K jeho pokoření musel papež na Federicův popud dát dohromady velkou koalici, která Sigismonda nakonec v roce 1463 u Ceseny (samozřejmě pod komandem Federica) porazila.

Ten palác je prostě úžasný. Už široké mramorové schodiště s nízkými schody, aby byly překonatelné i pro koně. Federico se nechal hned v prostoru schodiště znázornit jako římský imperátor. Palác obklopuje čtvercové nádvoří s nádhernými renesančními oblouky, reprezentační i soukromé místnosti vévody a vévodkyně. Federicova manželka Battista Sforza, neteř zakladatele slávy rodu Sforzů Francesca, obývala své vlastní křídlo paláce – čili už tehdy se nosily oddělené ložnice. Hned na začátku prohlídky je svatební sál, kde tito dva uzavřeli manželství. Skutečnost, že Sforza, který se sám proválčil až k vévodské koruně v Miláně, provdal svou neteř za Federica byla jakýmsi uznáním kolegových schopností. O třetím z tehdejších condotierre  – Sigismondovi Malatestovi – jsem už psal v článku o Rimini, čtvrtého – Jacopa Piccinina – nechal zavraždit a vycpat pro svou sbírku kuriozit neapolský král Ferrante.

Osobní místnosti vévody Federica, zejména jeho pracovna „studiolo“ se nacházejí za úžasnou západní fasádou paláce. Všechny dveře mají mramorové rámy s intarsiemi, zdi zdobené gobelíny a obrazy, dva obrovské sály jeden z nich korunovační sál, ten druhý dostal jméno „Sál nočních hlídek“, protože se v něm pravidelně dlouho do noci flámovalo. Bylo za co a bylo i proč.

Federico financoval u svého dvora i slavné umělce, malíře a sochaře. Byli mezi nimi Luca della Robbia, který tvořil původní fasádu florentského dómu  a v Urbinu terakotový portál kostela svatého Dominika, stojícího naproti vévodského paláce, nebo Piero della Francesca, od něhož se dochovaly portréty Federica (ale i jeho konkurenta Sigismonda z Rimini). U Federicova dvora tvořil i jistý Giovanni Santi, uprchlík z městečka Colbordola, zničeného vojsky z Rimini. Tento talentovaný malíř (jeho díla se dnes nacházejí v muzeích ve Florencii, Londýně i Římě) se vypracoval na dvorního umělce, koupil si ve městě dům, který se nachází na ulici, která nese jméno jeho syna Rafaela Santiho. To je totiž druhý z urbinských rodáků, kterého není možné opominout.

Rafael se narodil v Urbínu v roce 1483 a prožil zde svých prvních šestnáct let života. Tento naprosto výjimečný malíř a architekt je v Urbinu zastoupen pouze dvěma díly – tzv. „Němá“, portrét urozené ženy se nachází v Palazzo ducale a v jeho rodném domu je zachována freska Madony s dítětem a knihou – někteří vědci ji připisují Raffelovu otci, jiní ale tvrdí, že je to jeho první práce, kterou vytvořil ještě pod otcovým dohledem.

Samozřejmě je jeho rodný dům plný kopií jeho děl, ale ty se nepočítají. Giovanni zemřel v roce 1494 když bylo Raffaelovi jedenáct let (matka zemřela už dříve). Raffael proto v roce 1500 opustil Urbino a odešel do Perugie, aby se tam vzdělával u mistra Pietra Vanucciho, zvaného Perugino. Do Urbina se už nevrátil, zemřel mladý v roce 1520. Jeho rodný dům je dost rozlehlý i s dvorkem a malou kolonádou, Giovanni Santi se tedy musel domoci slušného majetku. Město Urbino je na svého rodáka patřičně – možná až nepatřičně hrdé, s Raffaelovým jménem se potkáte na každém kroku.

Třetím slavným rodákem města byl papež Klemens XI. vlastním jménem Francesco Albani narozený v Urbinu v roce 1649, papežem byl v letech 1700–1721.

Po něm se jmenuje Museo Albani vedle dómu. Jeho socha se nachází jak před dómem, tak i na ulici Bramanteho na cestě od brány svaté Lucie do centra města. I Donato Bramante, pozdější budovatel Říma, patřil k urbinské umělecké škole, dostal vzdělání od  Luciany Laurana, architekta, který stavěl urbinský vévodský palác. Bramante odešel v roce 1476 do Milána a poté do Říma, v Urbinu se po něm jmenuje jedna z nejdůležitějších ulic.

Papež Klemens XI. to neměl ve svém úřadě úplně jednoduché. Už v prvním roce jeho pontifikátu vzplanula válka o dědictví španělské, ve které stál nejprve na straně Ludvíka XIV, ale poté, co se po bitvě u Blenheimu karty obrátily a císařská vojska vtrhla do papežského státu, musel měnit strany. Jenže když v roce 1711 zemřel císař Josef I. šli Habsburkové znovu do defenzívy a papež s nimi. Navíc ho hned v roce 1700 rozpálil do běla braniborský kurfiřt Friedrich III., který se svévolně prohlásil Pruským králem. Papež to sice nikdy neuznal a nazýval pruského vládce jen braniborským kurfiřtem, to bylo ale asi tak všechno, co proti tomu mohl dělat. Pokud budete hledat v Římě nějakou stopu po tomto pontifikovi, zajdete do kostela „Basilica Santa Mariu degli Angeli“, což je geniální dílo Michelangelovo, který tento kostel vystavěl z římských lázní. Na zemi je Meridián, který zde dal umístit právě Klemens XI. poté, co nechal skupinou vědců přezkoumat Gregoriánský kalendář.

Urbinský dóm je zvenku velkolepý, je to renesanční obrovská budova, na kterou byla, jak už je tomu v Itálii zvykem – nalepená klasicistická fasáda. Jinak to zřejmě nešlo, dóm byl poničen zemětřesením v roce 1789 a do roku 1801 postaven prakticky znova. Dojem to neruší, klasicismus se s renesancí docela dobře snáší, i vnitřek kostela je ale jednoduchý, klasicistní, pouze s barokními obrazy především od místního barokního mistra Federica Barocciho – řada jeho obrazů je vystavena i ve vévodském paláci.

Pokud chcete vidět město Urbino z výšky – což se opravdu vyplatí – je třeba vystoupat k pevnosti Fortezza Albornoz nad Parco della Resistenza, pojmenovaným tak na počest obětí odporu proti fašismu za druhé světové války.

Federico de Montefeltro měl pouze jediného syna Guidobalda, který zemřel v roce 1508 bezdětný. Poté, co ho z Urbina už stejně vyhnal Cesare Borgia, převzal po Guidobaldově smrti vládu nad městem rod De la Rovere (z kterého pocházel papež Julius II. papežem 1503–1513). Pouze na tři roky 1516–1519 se stal urbinským vévodou Lorenzo Medici. Díky tomu se jeho jediná dcera Kateřina mohla chlubit titulem princezny z Urbina (i když toto město nikdy neviděla, narodila se v roce 1519 ve Florencii a její rodiče zemřeli 15 a 21 dní po jejím porodu). Ale tento titul hrál významnou roli, když se ji její strýc papež Klemens VII., vlastním jménem Giulio di Medici, snažil úspěšně provdat za druhorozeného syna francouzského krále Františka I. Jindřicha. Jako dcera bohatého kupce Mediciho by neměla šanci a Medičejští nemohli ve Florencii, která byla republikou, používat žádný titul, i když městu neoficiálně už po celá desetiletí vládli. Díky svému urbinskému titulu se Kateřina stala posléze francouzskou královnou a organizátorkou příšerné „Bartolomějské noci“ v Paříži v roce 1572.

Rodina De la Rovere převzala po roce 1519 znovu moc v Urbinu a v knížecím paláci si nechala vybudovat své soukromé apartmány na druhém poschodí. Je možné je navštívit, slouží dnes jako obrazárna. Po vymření rodu De la Rovere v roce 1625 připojil papež Urban VIII. Urbino přímo k papežskému státu a význam města upadl. Z této doby pochází jen egyptský obelisk, vztyčený na náměstí před Palazzo ducale v roce 1737.

A co si dát v Urbinu k jídlu? Zatímco v Rimini nabízejí všude na ulicích jako rychlé občerstvení Piadine, čili placky z mouky, vajec, soli a vody, v Urbinu se podobný pokrm (poněkud tučnější) jmenuje Cresce případně Cresce sfogliate. Obsahuje vedle mouky, vajec, vepřového sádla a mléka už jen sůl a pepř. Jejich původ prý sahá opět jednou až do doby vlády Federica de Moltefeltra, který jako voják měl rád jednoduchá jídla. Když chtěl ale pohostit hosty, chtěl jim přece jen servírovat něco lepšího a tak bylo do tradičních placek místo vody přidáváno mléko, ale hlavně v té době vzácný a ceněný pepř. Do takové placky se dá zabalit cokoliv, nejjednodušší náplň je prosciuto crudo a sýr nebo rucola. A rychlé občerstvení pro tisíce hladových studentů je na světě. Proto jsou v Urbinu „Crescerie“ na každém rohu.

Prťavá republika San Marino má 61,2 km² a 34 000 obyvatel. A je nesmírně hrdá na svou historii a nezávislost. Na rozdíl od všech ostatních městských komun v Itálii zde nikdy neuchvátil moc žádný diktátor, země zůstala vždy republikou a její ústava se nezměnila od roku 1263. Zákonodárnou moc má Velká rada o šedesáti členech, výkonnou moc pak deset členů kongresu „Congresso di stato“. V čele státu stojí dva „Capitani Regenti“, kteří se střídají s velkou parádou ve funkci vždy 1.dubna a 1.října.

               San Marino na vrcholu skalnaté hory Monte Titano měl podle legendy založit v roce 303 během posledního pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána kameník Marinus, který se do blízkého Rimini přistěhoval z dalmatského ostrova Ráb. Povolání zakladatele města zřejmě nebude hlavním důvodem, proč je San Marino – na rozdíl od okolních měst, kde architektuře vládnou cihly, postavené celé z kamene. Spíš je důvodem dostupnost tohoto materiálu na skalnatém Monte Titano, na rozdíl od blízké Pádské nížiny, kde je kámen vzácností. Monumentální kamenné budovy dodávají San Marinu jeho flair, jako by skutečně do okolní Itálie úplně nepasovalo. Krása se mu ovšem upřít nedá.

Tolerančním ediktem císaře Konstantina z roku 311 bylo sice pronásledování u konce, křesťanská komunita ale na kopci zůstala. Následující neklidná staletí přežili osadníci v relativním klidu, nikdo o nich nevěděl a nikdo si jich nevšímal. Přesto začali v desátém století se stavbou opevnění – dnes je řetězec vysokých kamenných hradeb hlavní atrakcí města. Tři věže, které dominují městskému opevnění byly nepochybnou inspirací pro Johna Ronalda Reula Tolkiena, když psal svého Pána prstenů. Proto se každoročně v San Marinu organizuje Tolkienova slavnost. Ty věže jsou impozantní a jsou dobře viditelné (večer, když je slunce na západě) až od pobřeží z Rimini.  Jsou samozřejmě i ve státním znaku republiky, kde, stejně jako všude ve městě vládnou barvy modrá a bílá – barvy symbolizující pro sanmariňany svobodu.

Státní znak je obklopen dubovými ratolestmi jako výraz tvrdosti, dubů roste na vápencové skále Monte Titano dostatek a San Marino muselo ve středověku ukázat nejednou statečnost a odolnost, aby svou nezávislost uhájilo. Zejména v patnáctém století, kdy se Sanmariňané připojili k velké papežské koalici proti Sigismondovi Malatestovi  z Rimini. Měli ostatně s Malatesty svízel už od třináctého století, a tak se rádi připojili ke každému, kdo by jim proti rozpínavým vládcům z Rimini pomohl. Po Sigismondově porážce v roce 1463 obdrželi za odměnu od papeže Pavla II. několik městeček na úpatí hory. Republika tak sešla ze skal do nížiny a dosáhla své současné velikosti. V roce 1503 sice město na krátkou dobu obsadil Cesare Borgia, ale po jeho smrti se na připojení republiky k církevnímu státu nějak diskrétně zapomnělo a ta existovala nadále.

               San Marino je ideální cíl na jednodenní výlet. Dostat se tam je naprosto jednoduché. Od vlakového nádraží v Rimini tam jezdí pravidelně autobusy, vlakové spojení s Rimini existuje od roku 1932. Pokud se tam vydáte autem po SS 72 z Rimini, pak můžete zůstat stát na parkovišti číslo 11 v Borgo Maggiore a vyjet do města lanovkou nebo pokračujete po serpentinách až k dalším parkovištím. Klidně můžete zůstat stát už na parkovištích devět a deset, odtud totiž vede do města výtah, takže se člověk výstupem k hradbám nezapotí. Samozřejmě, kdo má pevné nervy, může pokračovat dál a nechat se k dalším parkovištím navádět sličnými policistkami v žlutých uniformách.

               Když člověk vstoupí do města přes Bránu svatého Františka je v předsálí kostela, který vás pozdraví tabule, která do jisté míry vysvětluje, proč San Marino nepatří k Itálii. Je to pamětní deska, která upomíná na 31.července 1849, když město poskytlo azyl Giuseppemu Garribaldimu a jeho dvou tisícům vojáků, které sem zahnalo dvanáct tisíc Rakušanů. San Marino působilo často jako útočiště pro uprchlíky, během druhé světové války jich tam dorazilo na sto tisíc. Garribaldi se na Monte Titano skryl a následujícího dne se mu podařilo se 150 vojáky uniknout z rakouského obklíčení.

2.srpna vnikli Rakušáci do San Marina a hledali věčného buřiče – marně. Když bylo 17.března 1861 vyhlášeno Italské království, ozval se Garibaldi a děkoval hned dvakrát 24.dubna a 1.června San Marinu za udělení čestného občanství. Pro milovníky italštiny Garribaldiho dík v originále:

„Vado superbo di essere cittadino di cotanto virtuosa repubblica.“

Je dost možné že zachování nezávislosti této „virtuózní republiky“ slíbil Garibaldi tehdejšímu kapitánovi Regentovi Dominicovi Mariovi Belzoppimu jako odměnu za poskytnutý azyl. Sanmariňané se ale pojistili i jinde a propůjčili čestné občanství svého státu i americkému prezidentovi Abrahamu Lincolnovi se zdůvodněním, že americké ideály odpovídají tradičnímu chápání demokracie jejich zemičky. Abraham Lincoln Sanmariňanům za udělení čestného občanství 7.května 1861 písemně poděkoval. A zrušte zemi, jejíž čestné občanství má americký prezident!

               22.března 1862 tedy podepsalo Italské království s Republikou San Marino smlouvu o vzájemném uznání suverenity, respektu a spolupráci. Co už Italům zbývalo? Rozčílit nevypočitatelného Garribaldiho a mocného Lincolna se opravdu nevyplatilo.

               Garribaldi má přirozeně v San Marinu své náměstí, kterému kraluje jeho busta, na tom náměstí je muzeum filatelie a numismatiky, tedy muzeum mincí a známek, protože San Marino má na základě dohody s italským královstvím z roku 1862 právo razit vlastní mince a vydávat své známky – mince ovšem podléhají italské emisní politice. První mincí byla měděná mince o hodnotě 5 centissimů z roku 1864, později ale vydávali Sanmariňané i mince stříbrné a od roku 1925 i zlaté, v současnosti jsou součástí Eurozóny a jejich mince jsou vděčným objektem sběratelů. I z toho důvodu změnili v roce 2017 původní design svých mincí za nové motivy – sadu z roku 2017 s nominální hodnotou 3,88 Euro jsem koupil za 65 euro – čili není to pro tu prťavou republiku zas až tak špatný obchod. Vlastní známky začalo San Marino vydávat v roce 1877. V San Marinu žil jeden z prvních vědců numismatiků Bartolomeo Borghesi, který vědecky zpracoval mince římské republiky a má za to v San Marinu svou bustu. Čili prostě tradice!

               San Marino muselo být diplomaticky velmi šikovné, aby svou nezávislost uhájilo. V roce 1739 se pokusil strhnout na sebe vládu v městě kardinál Giulio Alberoni. Sanmariňané se obrátili na papeže, který kardinálovi přikázal republiku vyklidit, v roce 1740 byla zase svobodná. V odporu proti této okupaci – jediné v historii republiky – hrál významnou roli Girolamo Gozi, jehož bronzový památník stojí na Náměstí svaté Agáty hned za vstupní branou do městského opevnění.

Jako uznání svých zásluh se stal v roce 1742 kapitánem regentem. Když Napoleon dobyl severní Itálii a vytvořil zde Cisalpinskou republiku, byl osud San Marina znovu na vážkách. San Marino ale Napoleonovi poslalo list, ve kterém obdivovalo jeho šíření poselství francouzské revoluce, které podle jejich mínění přesně odpovídalo ideálům, kterých se už po staletí držela jejich republika. Napoleon nabídl poté pod dojmem tohoto listu San Marinu dvě děla, zásilku obilí a rozšíření jejích území až k moři se zabráním Rimini. San Mariňané měli opět jednou chytrého kapitána regenta. Odmítl rozšíření území i děla, přijal jen obilí. Díky tomu nebylo San Marino na Vídeňském kongresu v roce 1815 zařazeno k Napoleonovým spojencům a mohlo podržet svou suverenitu.

               Centrem města je „Piazza dela Liberta“ se sochou Svobody od Stefana Galletiho a „Palazzo del Governo“, které se nazývá i „Palazzo publico“. Je to v neogotickém stylu postavená budova z roku 1894. V něm sídlí rada deseti, jenže v sobotu, když jsme tam byli my, se samozřejmě konají svatby a z toho důvodu byl palác pro veřejnost uzavřen.

               Po cestě odtud nahoru se člověk dostane k tzv. Cantonu, kde je horní stanice lanovky, úžasné rozhledy do krajiny pod kopcem (a busta Bartolome Borghesiho) a „Cava dei Baleistrieri“, kde předvádějí své umění sanmarinští střelci z kuší. Všude jsou rozmístěny moderní kovové sochy (autora se mi nepodařilo zjistit (které mají v sobě něco mysteriózního a skvěle doplňují středověké hradby a stavby. Mají nádech fantasy a převádějí člověka do světa „Game of Thrones“ nebo Pána prstenů. Prostě Sanmariňané umí své město vyzdobit s vkusem a grácií. Dál do kopce člověk přijde ke klasicistické stavbě kostela Del Santo, kde jsou uchovávány kosti zakladatele města svatého Marina a pak už vede cesta na vrchol útesu k třem věžím městského opevnění.

               Ta první „Rocca Guaita“ je nejstarší. Pochází z jedenáctého století a je součástí městských hradeb, vlastně jejich nejvyšším bodem.

Odtud pokračuje cesta po zdí chráněné cestě („Via de Strege“, čili Cesta čarodějnic) k druhé věži „Rocca Cesta“ nebo také Fratta. Ta je ještě pevností se vším, co k tomu patří i s kaplí pro posádku.

Dál vede lesem cesta k třetí věži „Rocca Montale“. Její význam se údajně zvýšil v době bojů proti rodu Malatesta ve čtrnáctém a patnáctém století, zrekonstruována byla v roce 1935, ovšem k čemu slouží dnes, to mi zůstalo záhadou, při nejlepší vůli jsem totiž neobjevil žádný vchod.

Cesta mezi věžemi není nijak dlouhá, je to vždy jen pár set metrů a samozřejmě nechybí mezi věží první a druhou ani bar s občerstvením. Ovšem když ty věže vidíte ve večerním světle z Rimini, zdá se vám, že vzdálenost mezi nimi je mnoho kilometrů a divíte se, jak jste to v tom letním parnu zvládli propochodovat. Ale dá se to a je to krásný zážitek. Navíc je vstupné naprosto přijatelné. Jakožto senioři nad šedesát let jsme za návštěvu všech věží, muzea numismatiky a filatelie a městského muzea zaplatili 6 eur. I jídlo a pití bylo v přijatelných cenách a parkování po dobu návštěvy měst, která trvala přes pět hodin, stálo 4 eura a padesát centů. Mimochodem to městské muzeum je také radno navštívit, kromě dějin republiky je zde jako největší magnet vystaven zlatý poklad z hrobu gótské princezny z doby krále Theodoricha, tedy ze začátku šestého století. Vykopán byl v letech 1892–1893 ve vesničce Domagnano na území sanmarinské republiky.

 Čili San Marino se ukázalo jako turisticky neobvykle přátelská země. Dokonce i benzín tu stál o deset centů méně než v Itálii a o dvacet méně než v Rakousku. No netankujte! Natankoval jsem. I když na mě a odmítal mluvit jinak než italsky.

Podruhé a už méně romanticky se do historie zapsal Sigismondo Pandolfo Malatesta. Tento člověk byl typickým produktem renesanční Itálie. Velmi vzdělaný, bezbožný, násilnický a bezohledný, skvělý vojevůdce a lovec žen. Podporoval kulturu, malířství, sochařství, obklopil se umělci jako byli Agostino di Duccio, Giovanni Bellini nebo Ghirlandaio. Ostatně už od čtrnáctého století existovala v Rimini vlastní umělecká škola. Sigismondo nechal v Rimini přestavět františkánský kostel na „Tempio Malatestiano“, což byla hrobka jeho dlouholeté milenky a třetí ženy Isotty degli Atti, kde se později nechal pochovat i on sám.

Je to nádherná renesanční budova, i když Sigismondův projekt, vytvořit zde něco jako Pantheon slavných myslitelů se papeži zdál být příliš pohanský. Sigismondo se nechal na stěně kostela zobrazit na fresce od nejslavnějšího z umělců nacházejících se u jeho dvora Piera della Francesca.

Je to jeden z jeho dvou portrétů, které se dochovaly, ten druhý je v Paříži. S tou milovanou Isottou to byl problém. Sigismondo byl totiž v době, kdy s ní udržoval poměr, hned dvakrát ženatý a jeho manželky pocházely z nejlepších italských rodin – Ginevra d´Este byla dcerou Nikoly III. z Ferrary a Polissena Sforza dcerou Francesca Sforzy, zakladatele slávy tohoto domu v Miláně. Podle dochovaných zpráv, nechal Sigismondo první z nich otrávit a druhou uškrtit, aby si konečně mohl vzít za ženu milovanou Isottu. Tyto zprávy ovšem pocházejí z papežských kanceláří a o jejich spolehlivost se dá pochybovat. Kdo nevěří, ať tam běží! Otázka je, kolik z hříchů Sigismondovi připisovaných (nazývali ho Ezzelino, tedy „Malý Atilla“, takže mrtvol za ním zřejmě nezůstalo právě málo) bylo skutečných a kolik je výplodem papežské propagandy. Největší chybou Sigismonda totiž bylo, že si na smrt znepřátelil tehdejšího nejslavnějšího kondotiéra Federica di Montefeltro, vládce v sousedním Urbinu. S ním vedl vyčerpávající válku a skvělý stratég Federico si dokázal získat na svou stranu papeže Pia II. Tento, ač taky žádný svatoušek (jednalo se o Aenea Silvia Picollominiho, autora Historie Bohemicae a někdejšího kancléře císaře Friedricha III.), byl údajnými zločiny Sigismonda natolik otřesen, že nechal v Římě veřejně spálit jeho podobiznu a odsoudil ho do pekla. Když ani to se Sigismondem nepohnulo, vytvořil papež proti němu širokou koalici, ve které pokračoval i jeho následník Pavel II. a společnými silami se podařilo Sigismonda porazit a odebrat mu všechna jeho území s výjimkou samotného Rimini.

               Sigismondo nechal postavit na severním okraji města mohutnou pevnost (Castel Sismondo), která se dochovala dodnes a slouží jako muzeum, ale ani ta mu moc nepomohla.

               Před svou smrtí učinil Sigismondo svými dědici děti Isotty, ovšem nepočítal s tím, že jeho násilnické geny v nejčistější podobě získal jeho syn z dalšího nemanželského svazku s Vanettou Tocchi Roberto. Sigismondo zplodil nejméně 13 dětí (někteří autoři mu přičítají až 21 potomků, ale na oficiální tabuli rodokmenu rodiny Malatesta v městském muzeu je jich třináct, takže zůstaneme u tohoto čísla) přičemž – jak bylo tehdy zvykem, mezi legitimními a nelegitimními dětmi nerozlišoval. Roberto odstranil v roce 1470 své nevlastní bratry, syny Isotty Sallustia a Valeria a stal se vládcem v Rimini. Smířil se s Federikem z Urbina, oženil se dokonce s dcerou urbinského vládce a dokázal se smířit s papežem Sixtem IV. (prvním skutečným zločincem na papežském trůně, po něm následovala série podobných typů – Inocenc VIII. Alexandr VI. Borgia a Julius II. dela Rovere – potom už musel přijít Luther se svou reformou).

               Právě Cesare Borgia, syn papeže Alexandra, vyhnal v roce 1503 Robertova syna Pandolfa IV. z Rimini a tím vládu rodu ve městě ukončil. Pandolfo a jeho syn Sigismondo se několikrát marně pokoušeli znovu město ovládnout, to ale už zůstalo trvale pod římskou správou. Rimini se stalo jedním z mnoha měst papežského státu a chudlo, zejména když silné zemětřesení v roce 1672 zničilo městský přístav – než se v polovině devatenáctého století objevil turismus. Papežskou vládu připomíná socha papeže Pavla V. na centrálním městském náměstí „Piazza Cavour“.  

Tento papež se o Rimini nijak nezasloužil, ale zrovna vládl, když se občané Rimini rozhodli vyzkoušet, zda jim vlezdoprdelnictví něco přinese. Nepřineslo. Tento papež se mimo jiné proslavil tím, že dal sloužit v Římě slavnostní mše za vítězství císařských vojsk na Bílé Hoře. Krátce nato pak zemřel. Na Piazza Cavour je i Palazzo publico, čili městská radnice a městské divadlo Teatro Galli z roku 1846 (obnovené po svém zničení ve válce a znovuotevřené v roce 1947) v klasicistickém stylu. Všechny historické budovy musely být po válce vybudovány znovu, ale výsledek je impozantní a hezký. Ze západní strany se k náměstí připojuje zděná kolonáda, to byl původně Rybí trh postavený v roce 1749, který měl symbolizovat význam rybářství pro hospodářství města (dnes je marginální). Fontana della Pigna (Fontána piniových šišek) pochází z roku 1543, ale jsou do ní zabudovány i artefakty z římských časů. Poprvé se o ní zmínil sám Leonardo da Vinci.

               Dóm, čili kostel Svatého Augustina, je trošku ukryt ve vedlejších uličkách starého města (které jsou ovšem plné obchůdků, čili pro ženy určitě zajímavých) a zůstává i svým vzhledem ve stínu Tempio Malatestiano. Zvenku je to trochu neforemná obrovská budova z cihel, vevnitř je kostel, jak je to v Itálii hodně časté, přestavěn v klasicistickém stylu.

               Město Rimini je svázáno i s působením svatého Antonína z Padovy. Svou kariéru začal v nedalekém Forli, kde měl své první kázání. V Rimini občany až tak nezaujal. Když neměli zájem poslouchat jeho kázání, šel k ústí řeky Marecchie a kázal tam rybám. Až když ryby napjatě poslouchaly jeho kázání, přidali se i lidé. Kostel svatého Antonína stojí ale na jiném místě, na „Náměstí tří mučedníků, tedy někdejším římském fóru. Náměstí dostalo své jméno na počest tří popravených odbojářů proti nacistické nadvládě, kteří zde byli oběšeni 16.srpna 1944. K tomu místu, kde kostel stojí, se váže jiná historka, totiž zázrak eucharistie. Právě tady se měl odehrát. Svatý Antonín, stejně jako celý řád Františkánů patřil k takzvaným realistům, kteří věřili že při mši se hostie proměňuje ve skutečné tělo Kristovo, jen nejsme tento zázrak schopni našimi smysly poznat a pochopit. Existovala ale i škola symbolistů, kteří považovali hostii jen za symbol poslední večeře a přítomnost Kristova těla v ní popírali. Antonín se v Rimini dostal s jedním takovým – bohatým měšťanem jménem Boncillo – do sporu. Když se Boncillo Antonínovi pro jeho učení vysmíval, vyzval ho Antonín ke konfrontaci. Boncillo měl nechat svou mulu tři dny hladovět a pak přivést ke kostelu právě v době, kdy bude Antonín proměňovat chléb v boží tělo. Boncillo měl vyhladovělému zvířeti nabídnout koš ovsa a Antonín tvrdil, že zvíře si přesto žrádla nevšimne, ale poklekne před hostií. Tak se i stalo. Mula ignorovala oves nabízený jejím pánem a poklekla před Antonínem. Na místě tohoto zázraku je tedy dnes malá poutní kaple, ten zázrak je v jejím nitru zobrazen hned několikrát (a na zdi u vchodu do kostela ještě jednou).

               Když projdete podloubím radnice na Piazza Cavour, dojdete na malé náměstíčko velkou sochou nosorožce. Tady se nachází Muzeum Federica Felliniho (1920–1993), jednoho z nejslavnějších světových filmových režisérů, který se v Rimini narodil, jezdil sem každé léto a nejednou zde filmoval, zejména pak film Amarcord. Fellini obdržel celkem pět Oskarů, čtyři v kategorii „nejlepší cizojazyčný film“, k čemuž se žádný jiný režisér ani nepřiblížil a v roce 1993, tedy těsně před svou smrtí, dostal i Oskara za celoživotní dílo. V Rimini je samozřejmě tento muž kult. Nejen, že se po něm jmenuje místní letiště a má ve městě své muzeum (lístek v muzeu je ale kombinován s pevností Malatesta – Castel Sismondo- , proč, to jsem nezjistil).

Existuje celý Felliniho okruh, který zahrnuje Felliniho rodný dům na Via Dardanelli, Palazzo Dolci v ulici Via Clementini, kam se Felliniho rodiče přestěhovali, když byl Federico ještě chlapec, kino Fulgor, kam mladý Fellini chodil a našel inspiraci tvořit právě v tomto oboru (ještě stále staromódně ale nádherně v zdobený interiér kina stojí za vidění), místa z jeho filmů jako Borgo San Giuliano za Tiberiovým mostem, Piazza Cavour, palazzo Gambalunga, kde je staré gymnázium s divadlem a knihovnou, Piazzale Battisti před nádražím, Piazalle Boscovich s molem u ústí řeky Marecchie, kde se odehrály scény z filmu Amarcord a konečně Piazzale Fellini na nábřeží s velkou fontánou a obrovským pódiem, místem koncertů a akcí, jako je například tradiční „Růžová noc“ 1.července. V ten den – nebo lépe řečeno noc – se celé Rimini obléká do růžového, růžové kloboučky nebo papírové náhrdelníky se prodávají na každém rohu. Růžově je osvětlen i Augustův oblouk či Tiberiův most, jakož i fontána na Felliniho náměstíčku.

A město slaví hudbou velkou párty, najít místo v baru či v restauraci vyžaduje umění i trpělivost. Ovšem pouze na nábřeží – ve starém městě v tu noc „chcípl pes“.

               Fellini je pochován na Cimitero di Rimini v čtvrti Rivabella spolu se svou manželkou herečkou Giuleittou Massinou a s jejich jediným dítětem Pierfedericem, který se dožil pouhých jedenácti dní. Jeho moderní impozantní náhrobek „La Grande Prua“ od italského sochaře Arnalda Pomodora je hned u vchodu na hřbitov po levé straně.

               Co může Rimini nabídnout ještě navíc? Například „Italia in Miniatura“ u Viserba, 8 kilometrů severozápadně od Rimini na SS 16 (SS neznamená Schnellstrasse jako v Rakousku ale Strada statale, takže se není třeba nechat frustrovat pomalým postupem, doprava funguje totiž v Rimini naprosto přijatelně.) Termální prameny jsou v Riccione, městečku sousedícím s Rimini na jihu a když se člověk vydá širokým údolím řeky Marecchie, objeví se po devíti kilometrech jízdy skalní hnízdo San Leo, kde v roce 1795 zemřel po sedmiletém věznění alchymista Cagliostro, který sloužil jako inspirace Goethemu i Schillerovi.

               A pokud je člověk v Rimini s dětmi a ty se opravdu začínají nudit, pak je zde v městské části Rivaazzura zábavný park Fiabilandia, něco na styl Gardalandu. V Rimini není třeba se všude snažit dostat autem, autobusové spojení funguje naprosto spolehlivě. Jižní pláže spojuje s městským centrem linie 11, ty severní zase linie 4. Lístek na autobus stojí euro padesát a dá se koupit v každé Tabaccherii, kterých tady je! Kouření patří stále ještě v „macho“ zemích k vyjádření mužnosti, i když samozřejmě kouří ve velkém i ženy. Já ale tyto „macho“ země a tím i Itálii miluji. Ženy tu totiž chodí vždy krásně upravené a je radost se na ně dívat. Stejně jako na Rimini samotné. Jen opalování „nahoře bez“ jsem nezaznamenal. Přece jen se nacházíme na území někdejšího papežského státu a první pláže v roce 1843 slavnostně otvírali (a zřejmě i světili) biskup s kardinálem.

 Ta riminská přeplněná pláž se dá vydržet. Když jsem se ženy odpoledne ptal, zda je v moři na koupání ještě volné místo, odpověděla, že ano, ale už jen na stání. Samozřejmě přeháněla. Člověk se musel jen trošku vzdálit od pobřeží a místa bylo dost. Na plochých písčitých plážích se totiž dá šlapat po mořském dně daleko od pobřeží a člověk stále ještě cítí mořské dno pod nohama.

A co se v Rimini jí? Samozřejmě všechno, tedy všechno italské. Restaurací, Tratorií, Osterií a Cantin i Barů je tam neskutečně mnoho, myslím, že ani městská správa nemá tušení kolik. Ale čím riminští obohatili světovou kuchyni není Pizza, ta je vynálezem z Apulie. V Rimini se jedí „piadinae“. Kupodivu jsem při nejlepší vůli nenašel pro slovo „piadina“ ani na internetu ani ve slovníku žádný adekvátní překlad. I Němci to překládají pouze ve spojení „piadina kebab“ jako „fladenbrot kebab“ z čehož by rodilého Itala zřejmě trefil šlak. Jsou to prostě obyčejné placky z mouky vajíček vody a soli. Čili po slovensky lokše, ovšem bez přísady brambor. Plnit se můžou čímkoliv a taky se tak plní. Dali jsme si dvě placky „piadini“ v cantině „Hasta luego“ na miloučkém náměstíčku Svatého Martina před Felliniho muzeem, zejména ta s rostbífem byla opravdu dobrá.

Takže ani vyhladovění v Rimini nehrozí.

               Když se řekne Rimini, každému se vybaví přelidněné pláže, hlava na hlavě a bujaré noční párty. Ne že by to nebyla pravda, jednou jsem letěl do Španělska přes Rimini, a tak jsem si tu pláž mohl prohlédnout shora. Má na délku čtyřicet kilometrů a šířku až dvě stě metrů a svítila zlatavým pískem až do oblak. Zřejmě nikde v Itálii nic podobného nebo srovnatelného neexistuje, a proto se Rimini stalo počínaje rokem 1843 Mekkou všech dovolenkářů, kteří milují ležení na slunci a koupání v teplé mělké vodě. V onom roce 1843 totiž otevřeli biskup z Rimini Francesco Gentilini a kardinálský legát Luigi Vannicelli Casoni první „privilegovanou plážovou lázeň“, založenou hrabaty Alexandrem a Ruggerem Baldiniovci a lékařem Claudiem Tintorim, jako první mořské lázeňské středisko na Jadranu. Byla to tehdy velká událost a začátek prosperity až do té doby upadajícího města Rimini.

Jestliže má město dnes totiž v zimě 150 000 obyvatel a v létě jejich počet naroste na pětinásobek, není třeba nic komentovat. A to nepočítám hosty v dalších městečkách na jihu jako Riccione nebo Cattolica – až tam totiž ona legendární pláž končí. Rimini je dobře dosažitelné. Letecky se dostanete na letiště pojmenované po nejslavnějším synovi města Federicovi Fellinim, vlakem z Bologni či po dálnici ze směru rovněž od Bologni. Prostě je připraveno přijmout co nejvíc turistů a celé pobřeží je prostavěné řadami hotelů a apartmánů, nic jiného tu vlastně nenajdete. Pláže mají svá čísla a rezervace pro určité hotely a apartmánové domy, ceny za slunečníky a lehátka jsou pro hotelové hosty naprosto přijatelné – zaplatili jsme za slunečník a dvě lehátka na šest dní 87 euro čili 14,50 za den. Ale Rimini má mnohem víc, co může nabídnout, dokonce i historikovi šťouralovi, jako jsem já.

               Rimini má totiž velmi pestrou historii a přesto, že bylo ve druhé světové válce prakticky srovnáno se zemí, dokáže ji hrdě prezentovat. Tedy aspoň to, co se podařilo zachránit či zrekonstruovat. V roce 1944 totiž mělo město velkou smůlu. Právě přes ně (nebo tedy kousek jižněji přes sousední město Pesaro) vedla takzvaná „Gótská linie“, kterou Němci opevnili, aby nepustili postupující spojence do Střední Evropy. Tato obranná linie vedla přes celou šířku apeninského poloostrova, ovšem Spojenci neměli chuť bojovat v Appeninách, kde by nemohli uplatnit svou technickou převahu.

Rozhodli se tedy pro útok po pobřeží a Kanaďanům, kteří vedli hlavní úder, stálo v cestě právě město Rimini. A tak ho srovnali se zemí, aby uvolnili postup osmé britské armádě. Válečná operace tedy skončila úspěchem, Gótská linie byla prolomena, ovšem pro město Rimini to bylo fatální.

               Nicméně se podařilo zrekonstruovat aspoň nejdůležitější městské budovy a historické památky, které teď působí jako artefakty v novodobé zástavbě. Bylo by ovšem škoda, kdyby zmizely.

               Rimini bylo založeno v roce 268 před naším letopočtem jako římská kolonie jménem Ariminium.

Jméno dostala podle řeky Ariminus, která hrála při jejím založení rozhodující úlohu. Pobřeží v této italské oblasti je totiž rovné a neposkytuje žádné možnosti pro lodi, aby se ukryly před nečasem. Ústí řeky tuto možnost poskytovalo a poskytuje ji i dnes, i když se ona řeka dnes jmenuje Marecchia a její tok byl přeložen, takže ten původní tok tvoří slepé rameno. Blízko u ústí kotví výletní lodě, za nimi pak lodě rybářské, pak jachty, a nakonec dále ve vnitrozemí motorové čluny. Všechno pěkně po pořádku, jak to má být. V Rimini totiž vládne na italské poměry skutečně nezvyklý pořádek a čistota. (I když Italové hovínka svých pejsků vždycky nesbírají, takže pozor, kam šlapete).

               V roce 220 nechal konsul Gaius Flaminius postavit cestu Via Flaminia, která končila právě v Ariminiu a udělala tak z kolonie severovýchodní výspu římské moci (Gaius Flaminius zahynul o tři roky později v bitvě u Trasimenského jezera v boji proti Hannibalovi). K Via Flaminia  přibyly později  Via Emilia vedoucí z Ariminia do Piacenzy a dále do Milána a Via Poppilia, takže se zboží překládané v riminském přístavu mohlo rozvážet hned do tří směrů a z města vznikl dopravní uzel. Když diktátor Sulla určil říčku Rubikon za severní hranici Itálie (dál na sever byly provincie Gallia cispadana a Gallia cisalpina), význam hraničního města dále stoupl, navíc dostali všichni obyvatelé města římské občanství. Zákon pravil, že žádný římský vojevůdce nesmí překročit tuto hranici s ozbrojenými silami.

               V roce 49 před naším letopočtem ovšem pronesl jistý Gaius Julis Caesar svou slavnou větu „Alea iacta est“ a ignorujíc Sullův zákon, překročil Rubikon a obsadil Ariminium jako první město za hranicí. Sem za ním dorazili z Říma jeho stoupenci jako Marcus Antonius, ale i vyjednávači senátorské (dnes bychom řekli demokratické) strany, které vedl Caesarův synovec Lucius Caesar. Nepochodili a sám Lucius, i když obdržel od strýčka amnestii, byl z jeho popudu v roce 46 zavražděn. Na přítomnost Caesara ve městě upomíná jeho socha na náměstí „Piazza tre Martiri“, kde se v římských časech nacházelo městské fórum.

               V roce 27 př.n.l. nechal v Ariminiu postavit svůj první triumfální oblouk Oktavianus, který se právě v tom roce začal nazývat Augustem. Ze stavění triumfálních oblouků se stala později móda, kterou si žádný císař nechtěl nechat ujít, ovšem ten Augustův z roku 27. je nejstarší na světě. Později byl vtipně zabudován do městských hradeb jako brána na Via Flaminia, která i dnes v Rimini končí.

               Augustův adoptivní syn Tiberius pak nechal dokončit most přes řeku Marecchiu a spojil tak město s rybářskou kolonií na druhém břehu. Ten most stojí dodnes a přečkal i hrůzy druhé světové války – Římani stavitelství opravdu rozuměli. Augustův oblouk spojuje s Tiberiovým mostem Corso Augusto – hlavní riminská ulice a pokračování via Flaminia.

               Z římských časů se dochovalo skutečně hodně. Nejen „Chirurgův dům“ na „Piazza Ferrari“, ale spousty artefaktů vystavovaných v „Museo della Citta“ vzdáleného od Piazza Ferrari jen o jeden kostel. Je umístěno v někdejší jezuitské koleji, na dvoře koleje je římská lapidárium se spoustou antických náhrobních kamenů. Nejúžasnější z celého muzea jsou rekonstruované podlažní mozaiky římských domů – i právě onoho domu chirurga, který vzal za své už při prvním vpádu Alemanů ve třetím století.

Římský amfiteátr v jihozápadním rohu města se těžko hledá. Už jsem jeho hledání skoro vzdal, když jsem si všiml, že se právě nacházím na ulici „Viale Al Anfiteatro“. Pročesal jsem celé okolí a Amfiteátr jsem našel. Nemusím snad zdůrazňovat, že pokud stojí nalezení římského amfiteátru tolik námahy, není tam zase až tak moc k vidění.

               Jako důsledek svého strategického významu šlo město často z ruky do ruky, což mu logicky příliš neprospívalo. Nejdříve ho v roce 550 dobyl gótský král Totila, o několik let později odtud Góty vyhnal byzantinský generál Narses a Rimini se stalo na dalších dvě stě let součástí Ravennského exarchtátu, čili byzantského území v severní Itálii. Langobardi město dobyli 728, v roce 756 se Rimini stalo součástí takzvaného Pippinova darování čili území, které franský král jako odměnu za svou korunovaci daroval papeži k přímé správě.

               S tou to nebylo tak jednoduché. Papež neměl dost sil, aby si na svém území zjednal pořádek. Městské komuny se osamostatňovaly – a rvaly se mezi sebou. V roce 1157 udělil císař Friedrich Barbarossa – zřejmě aby papeže namíchnul – městu Rimini právo samosprávy a ražení mincí. V roce 1216 po porážce od města Ceseny si správa města nevěděla rady, a tak najala dva členy mocné šlechtické rodiny Malatesta, aby převzali velení městského vojska. Malatesta I. Malatesta se stal Podestou města a když už měl pod kontrolou tu armádu, tak převzal ve městě i moc. Jeho syn, Malatesta da Verucchio, který se dožil neuvěřitelných 100 let, měl dost času, aby vládu rodu ve městě upevnil. V roce 1288 ho sice vyhnali, ale už v roce 1295 byl zpátky a rodina Malatesta vládla v Rimini dalších více než dvě stě let.

               Členové rodu se vyznačovali chytrostí, vysokým vzděláním, politickým rozhledem a hlavně neuvěřitelnou bezohledností. To byly všechno dobré předpoklady pro úspěch. Například Carlo I. Malatesta poskytl v době papežského schismatu azyl z Říma vyhnanému papeži Řehoři XII., doprovázel ho na koncil v Kostnici, kde po zvážení možností a jednání s císařem Zikmundem svého chráněnce přemluvil k abdikaci, čímž výrazně přispěl k ukončení tehdejšího trojpapežství. Se jménem Malatesta se v Rimini setkáte na každém kroku, minimálně s Bankou Malatestianou, která zde sídlí.

               Ovšem mnohem více se rodina Malatestů proslavila milostnými historiemi, které našly cestu i do světové literatury. První z nich se odehrála v roce 1284. Syn Malatesty da Veruchia Giovanni zvaný Gianciotto se oženil s dcerou vládce nedaleké Ravenny Franceskou da Polente. Šlo o politický sňatek. Rody, které se ve svých městech právě vyšplhaly na vrchol mocenské pyramidy a necítily se tam ještě úplně jistě, si slíbily vzájemnou podporu v politických bojích. Franceska ale vzplála láskou k bratrovi svého manžela Paolovi (zvanému „Il Bello“, což mnohé vysvětluje). Giovanni byl údajně naproti tomu ošklivý mrzák. Když pak svého bratra se svou manželkou přistihl in flagranti (údajně skutečně přímo při činu), chtěl ho probodnout mečem. Jenže Franceska se postavila mezi oba muže, a tak Giovanni probodl jednou ranou oba milence. Na mrzáka dobrý výkon, zřejmě byl hodně naštvaný.

               Historka byla tak známá, že našla cestu do Dantovy „Božské Komedie“. Samozřejmě do části „Peklo“, protože manželská nevěra je prostě manželská nevěra a nevěrná manželka zaslouží věčná muka v pekle. Podle Danta ovšem vyšla iniciativa od krásného Paola, kterého šarmu ubohá Franceska prostě nemohla odolat. Sama si svou slabost omluvila podobností s láskou rytíře Lancelota a manželky krále Artuše Guinevry. Někdy je na škodu, nechat ženy hodně číst, jenže v Itálii už tou dobou začínala řádit renesance. Historky se později chytil i Giovanni Bocacchio. Podle jeho verze, vyslal škaredý Giovanni do Ravenny bratra Paola, který se s Franceskou oženil v zastoupení, přičemž nevěsta věřila, že se jedná o skutečného manžela. Když pak uviděla toho skutečného v Rimini, rozhodla se pro Paola. Bylo to fatální rozhodnutí. Co oba autoři diskrétně zamlčeli, že Paolo byl sám ženatý s Beatricí Orabile, dědičkou hrabství Giaggiolo, se kterou měl dvě děti. Tak nějak se do romantického příběhu nehodila. Ani Dantemu, ani Boccacchiovi. V roce 2022 byla v městském muzeu v Rimini výstava k této milostné historce i jejímu historickém zpracování, především v Dantově díle. Příběh Paola a Francescy se stal součástí italské kultury a žije svůj vlastní život. V gelaterii na „Piazza della Republica“ v Urbinu prodávají zmrzlinu „Paolo e Francisca“ – trochu čokoládová, trochu kávová. Jak na to přišli, netuším, ale prodává se dobře. I moje žena si ji koupila.