Smrtí Řehoře VII. boj o investituru neskončil, jen vstoupil do nové fáze. Císařský papež Kliment III. sice ovládl Řím, ale v obklíčení papežských spojenců, toskánské Matyldy na severu a neapolského Roberta Guiscarda na jihu, se nemohl cítit ve svém úřadě jistý. Kardinálové zvolili papežem nejprve slabého Viktora III. a po jeho smrti Urbana II., který se přihlásil k pokračování boje, začatém Řehořem VII.

               Oba papežové, Kliment a Urban, teď sídlili v Římě, hranicí jejich vlivu byl Tiber, žádný z nich nedokázal toho druhého vyhnat z města. V roce 1190 se Jindřich IV. rozhodl táhnout do Říma a podpořit svého papeže. Ale hlavně chtěl zatočit s hraběnkou Matyldou, která mu lezla nesmírně na nervy. Císař sice dobyl Mantovu, ale poté prohrál (zase jednou) s Matyldou dvě bitvy u Montebella a poté u Canossy, na kterou měl tak jako tak ne příliš dobré vzpomínky.

               Matylda se sama postavila do čela své armády, ke které přeběhli jak Jindřichův syn Konrád, tak i jeho druhá žena, kyjevská princezna Praxeda. Císař zůstal izolován v oblasti Mantovy a Verony a nemohl ani zpět do Německa. Neměl dost sil, aby si vynutil přechod přes alpské průsmyky. Musel odtud nečinně sledovat politický vývoj až do roku 1097. A mezitím se děly věci. Urban II. nechal korunovat Konráda italským králem a konečně obsadil Řím – Kliment III., který se ovšem projevil jako „nezničitelný“, se na další dva roky uzavřel v Andělském hradě. Zůstal stálou „osinou v zadku“, která Urbanovi II. nedala vydechnout, proto se papež zdržoval raději mimo Řím, pokud se nacházel v Římě, byl nucen žít v opevněném paláci rodiny Pierleoni.

               Na koncilu v Piacenze v březnu 1095 za účasti dvou set biskupů a pěti tisíc duchovních vyhlásil Urban II. první křížovou výpravu, která měla osvobodit svatou zemi a pomoci Turky tísněnému Východořímskému císařství. Papež si od tohoto činu sliboval zvýšení své prestiže. Důsledky byly dalekosáhlé. Přes Německo táhly hordy křižáků, vraždily Židy (které byl císař ze své pozice povinen chránit) a plundrovaly, zatímco izolovaný císař nemohl do dění nijak zasáhnout. Teprve sblížením s mocným rodem Welfů, vévodů saských, kterým předal do správy i Bavorsko, se jeho situace zlepšila natolik, že se mohl vrátit do Německa. Mladý sedmnáctiletý Welf se totiž oženil s Matyldou, která byla o dvacet šest let starší, samozřejmě v naději na dědictví po ní, aby se pak dozvěděl, že Matylda už své majetky odkázala papeži. Rozzuřený mladý muž zrušil své manželství (samozřejmě bez papežského souhlasu) a přešel na císařovu stranu.

               Urban zemřel v roce 1099 (ještě se stačil dozvědět o dobytí Jeruzaléma křižáky), na jeho místo byl zvolen Kardinál Rainer, který přijal jméno Paschalis II. Jednalo se opět o následovníka politiky Řehoře VII., císař musel zejména po smrti Klimenta III. v roce 1100 poznat, že šance na smír s papežstvím je mizivá. V době půstu roku 1102 obnovil papež exkomunikaci císaře, jenže v červenci stejného roku zemřel císařův syn a italský král Konrád, což papežskou pozici výrazně oslabilo.

               Někdy okolo roku 1103 usoudil bojem unavený německý klérus, že není naděje na smír mezi Římem a císařem, dokud je u moci Jindřich IV. V roce 1104 povstal proti otci jeho mladší syn Jindřich, kterého otec nechal před několika lety korunovat německým králem. Mladý Jindřich pokrytecky tvrdil, že důvodem jeho povstání je hledání smíru s církví. Na druhé straně ale rozděloval církevní úřady, aby si získal loajalitu nových biskupů. Mladému králi se podařilo otce zajmout, přinutit k abdikaci a uvěznit v Ingelheimu.  Jindřichovi IV. se ale podařilo z vězení uniknout do Lutychu, před jehož hradbami slavil své první (a poslední) válečné vítězství – a to nad jednotkami svého syna – krátce nato v roce 1106 zemřel.

               V roce 1107 šla příkladem možného řešení sporu Anglie. Zde zuřil také mocenský boj mezi králem Jindřichem I. a arcibiskupem z Canterbury. Nyní se dohodli na konkordátu, podle kterého nesměl žádný duchovní přijmout od krále investituru předáním berly a prstenu, na druhé straně nesměl být žádný duchovní vysvěcen ve svém úřadě, dokud nesložil přísahu věrnosti králi.

               Římská říše byla od takového řešení ještě daleko. Mladý Jindřich se ukázal být ještě lstivější a energičtější než jeho otec. Uděloval investituru, jak se mu zamanulo a tvrdil, že se chce s papežem dohodnout. 1100 vyrazil s velkým vojskem do Říma.

               9.února 1111 došlo k dohodě v Sutri, kde se císař formálně vzdal investitury a papež měl biskupům nařídit, aby vrátili majetek a desátky, které od císaře obdrželi. To byla past, kterou císař na papeže nastražil. Své biskupy dobře znal a věděl, že postavil papeže před nesplnitelný úkol. Biskupové se vzepřeli a císař, který mezitím v tichosti ovládl Řím, zajal papeže i kardinály a uvěznil je. Pod záminkou jejich ochrany před běsnícím římským lidem, který se bil s Němci, je držel v „ochranné vazbě“ pod zámkem. Papež marně čekal na normanskou pomoc. Když nepřišla, 12.dubna kapituloval a uzavřel potupnou dohodu v Ponte Mammolo. Papež přiznal králi právo na investituru prostřednictvím berly a prstenu ještě před vysvěcením s podmínkou, že budou biskupové vysvěceni bez simonie. Podmínka, která se nedala kontrolovat, a tedy ani uvést v platnost. Byla to úplná papežova kapitulace, navíc 13.dubna korunoval Jindřicha císařem a slavnostně přísahal, že ho nikdy v budoucnosti nebude exkomunikovat – mazaný mladý císař se poučil z chyb svého otce.

               Císař tedy dosáhl naprostého vítězství nad kurií a stál na vrcholu své moci. Symbolicky to dal najevo pohřbem svého otce ve Špýru do hrobky německých králů, kam jako exkomunikovaný pohřben být nesměl. Jindřich V. se v pozici patricia a vládce světa 7.ledna 1114 oženil s nesmírnou pompou s anglickou princeznou Matyldou.

               Jenže už v roce 1112 odvolal papež Paschalis dohodu z Ponte Mammola jako vynucenou a opět přísně zakázal laickou investituru. V Německu se proti císaři vzbouřil sever země – Frísko a Sasko – a císař tam – věrný otcovské tradici, utrpěl několik těžkých vojenských porážek, které jeho mocenskou základnu značně zredukovaly. Přesto se rozhodl v roce 1116 pro další římské tažení a začátkem roku 1117 vtáhl i s manželkou do Říma. Papež, paralyzovaný strachem, utekl do Monte Cassina, císaři a jeho ženě vložil korunu na hlavu arcibiskup Mauritius z Bragy. Kardinálové se korunovace odmítli zúčastnit a ustrašený Paschalis našel v sobě aspoň špetku cti a arcibiskupa Mauritia exkomunikoval.  Začátkem roku 1118 se papež vrátil do Říma a hned nato zemřel. Na jeho místo byl zvolen Jan Caetani jako Gelasius II. I když byl tento nový papež připraven k jednání s císařem o možném kompromisu, císaři očividně jeho moc stoupla do hlavy. Odmítl volbu uznat a jmenoval (v rodinné sálské tradici investitury papežů) Mauritia z Bragy protipapežem. Ten si dal jméno Řehoř VIII. Gelasius císaře na květnou neděli exkomunikoval (slib, který dal Paschalis za svou osobu, se na nového papeže nevztahoval). V Německu se povstalci na severu země vyhlásili za obránce zájmů církve a hrozili sesazením císaře, který se musel spěšně vrátit do Německa a nechal svého papeže na holičkách.

               Po brzké Gelasiově smrti se stal papežem v roce 1119 Kalixt II.

               Kalixt byl výrazná osobnost už svým původem. Guye de Vienne byl burgundským hrabětem, měl tedy vedle své církevní moci a nesporného diplomatického nadání i patřičný „network“ známostí a spojení s císařským dvorem. Potřeboval jen odstranění protipapeže Řehoře VIII. aby byla jeho pozice neotřesitelná a všichni si uvědomili že nastal čas učinit nekonečným bojům a sporům konec. Kalixt nespěchal do Říma ovládaném ještě jeho protivníkem Řehořem, svou první synodu zorganizoval v Remeši.

               Prvním úspěchem Kalixta bylo, že ho říšský sněm, svolaný v roce 1119 do Mohuče, uznal za právoplatného papeže a Řehoře VIII., sedícího v Římě mlčky sesadil. Nicméně, dokud neovládal Řím, nebyla papežova pozice dost silná, aby v jednáních s císařem prosadil svůj koncept. 3.června 1120 vstoupil za jásotu obyvatelstva do města, Řehoř VIII. utekl do Sutri. V roce 1121 se po osmidenním obléhání města podařilo obyvatelstvo Sutri přimět k tomu, aby Řehoře vydali, ten byl v řetězech doveden do Říma a poté internován v klášteře v Cava dei Tirreni, kde zemřel. Protipapežství bylo definitivně u konce, obě strany konfliktu už vykazovaly velké známky únavy z nekonečných bojů. Neustálé volby protipapežů a protikrálů, politické zápasy i ozbrojené boje dávaly oběma stranám zabrat. Císařství za vlády Jindřicha IV. značně oslabilo, ztratilo jakýkoliv vliv v Polsku a Uhersku, oslabilo i v severní Itálii a v Burgundsku. Papež ztratil kontrolu nad Anglií a oslabil svůj vliv ve Francii. Obě strany byly dost moudré na to, aby pochopily, že spor je třeba ukončit a že to bude možné jedině kompromisem, kdy si obě strany zachovají tvář.

                Kalixt II. zintenzivnil jednání s dvanácti německými knížaty, o nichž věděl, že jsou nakloněna papeži, formálně ale zastupovala obě strany. Ve Würzburgu vypracovali tito magnáti návrh dohody, který předložili papežské delegaci, vedené ostijským kardinálem Lambertem. Konečná jednání proběhla ve Wormsu a skončila podpisem dohody 23.září 1122.

               Podle této dohody přešlo právo duchovní investitury biskupů předáním prstenu a berly na papeže. Císaři byla zachována investitura světská čili obdarování církevního hodnostáře ekonomickými prostředky. Světská investitura v Německu předcházela biskupskému svěcení, v Itálii to bylo naopak. Dokument souhlasil s osobní přítomností císaře při volbě biskupa. To, oč usiloval Řehoř VII., totiž zrušení práva na církevní majetek, spojený s vykonávaným úřadem, bylo dosaženo.

               Po podepsání dokumentu byla zrušena exkomunikace císaře a tento byl slavnostně zase přijat za syna církve a v březnu 1123 následoval devátý ekumenický koncil v Lateránu, který všechny dokumenty potvrdil.

               Oba protagonisté se z tohoto úspěchu dlouho netěšili. Kalixt zemřel 13.prosince 1124 a Jindřich V. 23.května 1125. S ním vymřela i sálská dynastie, která vedla s papežstvím tento osudový boj.

               Wormský konkordát měl pro vývoj západní civilizace rozhodující význam. Církev poprvé vstoupila na politické kolbiště jako politický mocenský prvek. Konkordát byl možná kompromisem, ale papež dosáhl z nuly polovinu toho, oč usiloval, a císař polovinu ztratil. V dalším vývoji to vedlo k dalšímu posilování papežské moci na úkor moci světské. Císaři vedli s papežstvím úporný zápas, v němž měla navrch vždy jedna nebo druhá strana.

               Nejdřív to bylo papežství, které triumfovalo. Na čtvrtém lateránském koncilu v roce 1215 se papež Inocenc III. nazýval „Imperator verus“ a věřil, že skutečně může po libosti dosazovat a sesazovat krále a císaře. Následníci sálských císařů Štaufové vedli boj s papežstvím s odhodláním a vytrvalostí. Papežové proti nim využívali rostoucí sebevědomí italských komun, toužících po samosprávě, císaři bojovali na mnoha frontách, aby vliv papeže omezili – ať už v zákonodárství, kdy vznikl první civilní zákoník z Melfi nebo na poli světského vzdělání či vzdělání – v roce 1222 byla založena neapolská univerzita a světlo světa spatřila renesanční kultura. Přesto Štaufové první kolo tohoto boje prohráli a papežům se podařilo tento rod v roce 1268 vyhubit.

Následný pocit všemocnosti se papežům vymstil. Vyrostl proti nim protivník v postavě francouzského krále, neváhajícího použít hrubé násilí. Veřejné zpolíčkování papeže Bonifáce VIII. v Anagni 1303 a následný únos jeho následníků do Avignonu byl první velkou porážkou, kdy se papežové stali služebníky francouzského krále.

Po návratu do Říma je dlouho oslabovalo schisma dvojpapežství, které mohla světská moc využívat. Koncilní hnutí se snažilo postavit moc církve na jiný, demokratičtější základ, ztroskotalo ale a na konci patnáctého století mohla přijít série renesančních papežů, kteří se mohli skutečně považovat za vládce světa – Sixtus IV., Inocenc VIII., Alexandr VI. a Julius II. Vládli, válčili a vraždili zcela podle vzoru světských vládců, navíc posíleni pozicí náměstků Kristových na zemi. Absolutní moc korumpovala, a to tak, že vyvolala neodvratně Lutherovu reformu a s ní i pád absolutní církevní moci.

Proti mocenskému monopolu papežů museli být světští panovníci vynalézaví, a to společnost jednoznačně obohacovalo a posouvalo vpřed. Ať už to byl boj vzděláním a kulturou, který vedl Friedrich II., nebo hrubá síla Filipa IV. sličného, diplomacie Ludvíka Bavora či Zikmunda Lucemburského, to vše byly i pro církevní hodnostáře výzvy, které je nutily myslet a pracovat. Na poli politickém i ideologickém. Boj mezi světskou a církevní mocí se do jisté míry stal hnací silou západní společnosti – silou, kterou orient pravoslaví či islámu postrádal.

A pak už díky všem předpokladům, které vznikaly ve světské společnosti a přinesly vynálezy jako například knihtisk, přišlo osvícenství a bylo jen otázkou krátkého času, než se s tímto novým učením sblížili světští panovníci a přivodili sekularizací mocenskému postavení církve konec. Obyvatelstvo bylo za staletí těchto zápasů na podobný vývoj připraveno a akceptovalo ho.

To všechno nemohl Hildebrand ze Soany, který se stal svatým papežem Řehořem VII., tušit. Ve svatém zápalu za očištění mravů v církvi se dal do boje, který přinesl netušené následky. Cítíme to ještě dnes. Vlastní účel svého snažení, tedy vymýcení simonie, nedosáhl. Kupčení s církevními úřady se jen přesunulo z rukou císaře k papežům do Vatikánu. Ale společnost dostala díky Řehoři a kouzlu nechtěného netušenou dynamiku. Stačí se podívat, kam se dostala západní společnost a kde zůstala trčet společnost východní. Možná bychom měli být mocichtivému mnichovi Hildebrandovi vděčni.

Na závěr jen citace historika De Stefana, který o Řehořovi VII. napsal: „Díky Řehořovi VII., který byl povolán k tomu, aby se stal soudcem mravů kléru, si lid vypěstoval nezávislejší a obezřetnější náboženské povědomí. A právě na této půdě měla velmi brzy vzklíčit lidová hereze, inspirovaná Biblí. A právě zde, v této silné náboženské a společenské zkušenosti, je třeba hledat kořeny budoucího vývoje občanského uvědomění lidu, které ohlašovalo zrod nové společenské vrstvy.“

               23.září 1122 byla podepsána smlouva, která měla rozhodujícím způsobem změnit uspořádání západoevropské společnosti. Jejími důsledky byl vzestup moci církve, trvalé soupeření svou mocenských center císařství a papežství, což rozhodujícím způsobem ovlivnilo vývoj společnosti, myšlení lidí v tomto kulturním prostředí žijících. Západ se definitivně oddělil od východu, okcident a orient šly každý vlastní cestou. A jdou jí dodnes.

               Tomuto datu, kdy císař Jindřich V. a vyslanci papeže Kalixta II. podepsali v německém Wormsu tuto smlouvu, která vstoupila do dějin jako Wormský konkordát, předcházela desetiletí úporných bojů, válečných hrůz, intrik a vražd.

               O začátku boje o investituru platí zřejmě skutečně věta, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Tyto dobré úmysly měl mnich Hildebrand ze Soany, který chtěl reformovat církev, zlepšit její morálku a zabránit prodávání církevních úřadů (simonii). Všechno to byla chvályhodná předsevzetí, ale jak nato v tehdejším světě? Takové úsilí znamenalo nutně změnu pravidel, podle kterých tehdejší Evropa žila.

               Až do roku 1056, kdy zemřel císař Jindřich III., se mocenské poměry v Římské říši obnovené Karlem Velikým na západě jen málo lišily od poměrů ve Východořímské říši, kde byl patriarcha v Konstantinopoli bezprostředním podřízeným císaře. Na západě vděčil papež své určité emancipaci jen faktu, že sídlil v Římě a císař v Německu a Řím byl, zejména v zimě, kdy sněhem zapadly alpské průsmyky, pro císaře zatraceně daleko. Nicméně i tak považovali císaři otonské a poté sálské dynastie papeže za svého „dvorního kaplana“. A zasahovali rozhodujícím způsobem do jeho volby – investituovali nové hlavy církve – proto se následující desetiletí bojů nazývají „boji o investituru“. Císaři také uplatňovali právo jmenovat biskupy a přidělovat jim majetky na území, které ovládali, tedy v Německu (ale i Česku, které v době sálské dynastie stále více vrůstalo do říše) a v severní Itálii.

               Jenže když Jindřich III. zemřel, měl jeho syn právě šest let. Hlavou regentské rady mladého panovníka se stala jeho zbožná matka Anežka a papežové zacítili šanci se emancipovat. Vlastně ne přímo papežové, ale lidé, kteří stáli v pozadí.

               Nitkami moci v Římě, u papežského dvora a následně v celé katolické církvi, hýbala dvojice mužů, kteří se skvěle doplňovali. Hildebrand ze Soany byl skvělý diplomat, člověk s jasným politickým cílem emancipace církve od světské moci a jejího očištění od panujících zlořádů a člověk s touhou po moci. Jeho partner Petrus Damiani byl výřečný ideolog, vysoce morální člověk, který po moci netoužil ani v nejmenším, dokázal ale Hildebranda dokonale doplňovat dodáváním ideologických argumentů. (Později byli oba tito pánové katolickou církví vyhlášeni za svaté).

               Hildebrandův učitel a tutor mnich Jan Gratian se stal v roce 1045 papežem pod jménem Řehoř VI. (Koupil si ten úřad od skandálního papeže Benedikta IX. který byl papežem celkem třikrát) Hildebrand se tak dostal jako jeho kaplan do Říma na papežský dvůr. Když Řehoř o rok později umřel, Hildebrand se stáhl do kláštera v Cluny, papež Lev IX. (1049–1054) ho ale povolal do Říma zpět, všiml si velkých schopností mladého muže. Církev zápasila v té době s velkými problémy. V roce 1054 došlo k definitivní roztržce s Konstantinopolí a ve stejném roce se Lev pustil do války proti Normanům, kteří rozšiřovali své panství v jižní Itálii. V bitvě u Civitate nella Capitonata ale papežské vojsko Normanům podlehlo a papež skončil v zajetí.

               Po jeho smrti se stal Hildebrand hlavním politickým hybatelem na papežském dvoře. Nechal zvolit svého příbuzného papežem Viktorem II. a za dalšího nástupce – Mikuláše druhého – se už papežství pokusilo o první mocenskou provokaci – v bule vydané tímto papežem bylo právo volby papežů vyhrazeno pouze kardinálům biskupům. Tím byl vyřazen z volby římský lid, který do té doby často papeže svrhával a dosazoval většinou podle přání císařů, stejně tak i římská šlechta a nižší klérus – císař nebyl v tomto dokumentu takticky vůbec zmíněn. Aby si zajistil podporu proti císaři, s jehož nevolí musel počítat, usmířil se papež s Normany a v roce 1059 jim daroval všechna dobytá území na jihu Itálie jako dědičné léno. Půda pro přicházející konflikt byla připravena.

               V roce 1061 pak HIldebrand nechal zvolit podle onoho Mikulášova dekretu novým papežem Anselma z Luccy, který přijal jméno Alexandr II., aniž by vyčkal vyjádření císaře, ke kterému byla papežská delegace na cestě. To už byla otevřená provokace. I když císařský dvůr proti zvolenému papeži nic nemohl mít, (Hildebrand nechal úmyslně zvolit člověka, který by byl zřejmě i kandidátem císařské strany, jen ignoroval císařské právo ovlivnit a schválit volbu) němečtí biskupové přesto zvolili protipapeže, který přijal jméno Honorius II. Demonstrativně přiznali desetiletému králi Jindřichovi titul „Patricius“, který ho formálně opravňoval k uznávání papežské volby. Němci vtrhli do Říma, vyhnali Alexandra a dosadili Honoria, který ale musel vzápětí utéct před Normany. V Německu mezitím došlo k mocenskému puči, když kolínský arcibiskup Anno svrhnul z čela regentské rady císařovnu Anežku, unesl jedenáctiletého Jindřicha IV. (který se při pokusu o útěk skoro utopil v Rýně), a uznal právoplatným papežem Alexandra II.

               Když se Jindřich stal plnoletým a převzal vládu (což bylo tehdy ve věku patnácti let), zůstala v něm nedůvěra k velkým magnátům a rozhodl se opírat spíše o podporu svých ministrů, které jmenoval z nižší šlechty.

Knížata sice tiše nadávala, ale zatím neodporovala. Jindřich se seznámil osobně s Petrem Damianim v roce 1069, když mu přišel do Německa vysvětlit, že je rozvod s jeho ženou Bertou z Turína, se kterou byl oženěn tři roky předtím, je špatná věc. Jindřich se podřídil, ale začínal chápat, že má co do činění s novou situací, kterou jeho otec neznal. Že se v čase jeho nezletilosti něco změnilo, a to ne k lepšímu. A že s tím bude muset něco udělat.

               V roce 1073 zemřel Alexandr II. a římský lid si vynutil volbu Hildebranda novým papežem (Petrus Damiani zemřel o rok dřív na cestě z Ravenny do Říma ve Faenze). Hildebrandova volba tedy odporovala Mikulášovu dekretu a ani on sám po papežské tiáře moc netoužil. Mnohem víc mu vyhovovalo řídit věci z pozadí, než sám stát „ve světle reflektorů“, jak bychom řekli dnes. Bylo totiž jasné, že teď, když se stal hlavou církve, bude muset do otevřeného konfliktu s císařem vstoupit. Jinak by zklamal ty, kteří ho papežem provolali, a to pro něho mohlo mít fatální následky. Jestliže chtěl potřít simonii, tedy prodávání úřadů a konkubinát, ve kterém většina německých biskupů žila, musel je zbavit císařské ochrany. Kterou oni požívali právě za ty peníze, které za své úřady panovníkovi zaplatili.

               Papež se rozhodl jednat. Poslal dopisy všem křesťanským panovníkům, ve kterých jim vylíčil své odhodlání bojovat za nezávislost církve – až do té doby podléhala církev laické moci. Na rok 1074 svolal svůj první sněm. A na něm bylo rozhodnuto, že všichni klerici vysvěcení pomocí simonie nejsou nadále členy církve a všichni biskupové, kteří obdrželi své úřady za peníze, je musí pod hrozbou exkomunikace opustit. Král Jindřich slíbil svolat synodu německých biskupů a papežovo nařízení na ní prosadit (oficiálně přece žádné úplatky neexistovaly), ale její svolání stále odkládal. Papež suspendoval pět biskupů a zakázal Jindřichovi udělovat jakákoliv biskupství a poprvé mu pohrozil vyloučením z církve.

               V březnu 1075 vydal bulu „Dictatus papae“. Jí vstoupilo papežství na kolbiště politické moci. Papež vyhlásil svrchovanost římské církve nad všemi ostatními církvemi v říši. Papež si vyhrazoval výhradní právo propůjčit císaři jeho insignie moci a právo ho odvolat z funkce a jeho poddané zbavit přísahy věrnosti. Byla to otevřená výzva na souboj se světskou mocí.

               Jindřich, kterému bylo dvacet čtyři let a cítil se být dost silný, výzvu přijal. Považoval se upřímně za panovníka z vůle boží, a ne z vůle papeže. Zpochybnění svého mandátu cítil jako útok na samotnou podstatu královské moci – a tím „dictatus papae“ skutečně byl. Najednou se císaři hodila bula papeže Mikuláše, která kdysi císařský dvůr tak pobouřila. Odvolal se na ni s tím, že Hildebrand nebyl papežem zvolen legálně a jeho volba je tedy neplatná. Vyhlásil papeže za sesazeného a počítal očividně s tím, že jeho rozsudek uvede do praxe protipapežská opozice v Římě. Není zřejmé, zda za atentátem na Řehoře stál skutečně císař, ale na svátek vánoční 1075 vpadli ozbrojenci pod vedením prefekta Cencia do chrámu Santa Maria Maggiore, kde papež právě sloužil vánoční mši. Papeže srazili k zemi, zranili ho, odvlekli a uvěznili. Jenže římský lid, který svého papeže stále ještě miloval, ho na druhý den osvobodil. Papež se vrátil do chrámu Santa Maria Maggiore a pokračoval ve sloužení mše přesně od bodu, kde musel předcházejícího den skončit.

               Hned na začátku ledna vyzval papež císaře, aby se dostavil do Říma a požádal o odpuštění. Jindřich odpověděl svoláním shromáždění magnátů do Wormsu. Obvinění, která zde proti papeži byla vznesena, byla tak nesmyslná, že jim nemohl věřit skoro nikdo. Ale pod nátlakem odhlasovali němečtí biskupové papežovo sesazení. Jindřich to hodně přehnal, když papeže nechal obvinit z čarodějnictví a hříšného obcování s toskánskou vévodkyní Matyldou, která byla hlavní papežovou oporou.

               Papež svolal synodu na 22.únor stejného roku a vyobcoval Jindřicha z církve. Zajímavé bylo, že se na tomto aktu zúčastnila nejen toskánská vévodkyně Matylda, ale i Jindřichova matka Anežka, která se očividně od svého syna zcela odvrátila.

               Nespokojení magnáti v Německu vycítili svou šanci. S vládou mladého císaře, který je odstavil od moci, nebyli spokojení a teď je papež zprostil přísahy věrnosti. Hrozili povstáním a papež se je uvolil přijít podpořit a slíbil návštěvu v Augsburgu. Tehdy se Jindřich v nouzi nejvyšší rozhodl jednat a vydal se na cestu na jih. Byl to odvážný a hodně riskantní tah. Ale šlo o všechno. Papež se obával, že císař přijede s vojskem a uchýlil se k Matyldě na její hrad Canossu u Reggia.

               Císař ovšem dorazil 25.ledna 1077 v třeskuté zimě k hradu překvapivě jako poutník. Papež vpustil do hradu jen jeho manželku a syna, krále nechal stát tři dny v mrazu, bosého a v kajícném rouchu před branou. Zřejmě jen díky tomu, že se jednalo o mladého muže ve skvělé kondici, přečkal císař tyto tři dny bez výraznější zdravotní újmy. Po třech dnech válku nervů papež prohrál a pustil císaře do hradu. Ten tam vykonal pokání, slíbil poslušnost a amnestii pro papežovy příznivce v říši. Poté mu papež udělil absoluci a sňal z něho klatbu.

               Jenže věci už dostaly svou vlastní dynamiku. Německá knížecí opozice měla pocit, že už nemůže couvnout a v březnu 1077 zvolila protikrálem švábského vévodu Rudolfa z Rheinfeldenu. Stalo se tak v přítomnosti papežských legátů, kteří měli takové volbě zabránit. Řehoř sám byl tímto vývojem očividně zaskočen. Rozhodl se ale zůstat neutrální, aby mohl hrát úlohu soudce. Zřejmě mu to připadalo v dané situaci moudré, byla to ale fatální chyba. Jestliže jednou udělil králi absoluci a uznal ho právoplatným panovníkem, pak za ním měl i stát. Svým postojem ukázal jasně, že mu nejde primárně o očistu církve, jak stále hlásal, ale o politickou moc. A pro německé barony a hrabata se stal křivopřísežníkem, na jehož slovo se nelze spolehnout. Jindřich se cítil být podveden a stejně to cítila i většina německých magnátů. Teď se přidali na císařovu stranu. Jindřich sesadil švábského vévodu a jeho vévodství přenesl na Friedricha štaufského – tím začal vzestup rodu Štaufů, kteří měli sálskou dynastii o několik desetiletí později vystřídat na císařském trůnu. Nejsilnější podporu našel Jindřich u českého knížete Vratislava – za odměnu ho v roce 1085 povýšil na krále. Jindřich se utkal s Rudolfem v několika bitvách a všechny prohrál. To byl jeho největší deficit. Byl schopný diplomat a odhodlaný politik, ale mizerný vojevůdce. S výjimkou té poslední těsně před svou smrtí prohrál všechny bitvy, které musel svést. Nicméně se vždy dokázal z prohrané bitvy stáhnout včas, aby mohl bojovat znova. V bitvě na řece Elster sice Rudolfovo vojsko zase jednou zvítězilo, ale jejich velitel přišel v boji o pravou ruku (tu, kterou kdysi přísahal císaři věrnost) a na následky zranění zemřel. Papež sice v roce 1180 obnovil nad císařem klatbu, ten ale seděl tentokrát pevně v sedle a nikdo se neodvážil proti němu znovu vyvolat povstání. Papežův úder šel tentokrát do prázdna. Odpovědí na něho bylo jeho opětovné sesazení na sněmu německých biskupů v Brixenu, kde si biskupové zvolili nového protipapeže jménem Kliment III.

               A mělo být hůř. Jindřich se vydal na tažení proti Římu. Několik německých knížat sice ještě jednou zvolilo protikrálem Hermanna ze Salmu, ale ten nedosáhl žádného vlivu. Císař sice nedokázal v roce 1081 Řím obsadit, podařilo se mu ale šikovnou politikou stále víc obracet veřejné mínění římského lidu proti papeži. Nakonec Řehoře opustilo třináct kardinálů a císař vtáhl v březnu 1084 triumfálně do Říma. Papež se ukryl v Andělském hradě a bezmocně přihlížel, jak byl císař „svým“ papežem Klimentem i s manželkou Bertou korunován v lateránské bazilice. Jenže to už proti Římu táhl normanský vévoda Robert Guiscard. Císař si rychle uvědomil, že mu nemůže vzdorovat, a opustil Řím. Normani vtáhli do města a začali ho příšerně rabovat. Na dovršení neštěstí vznikl požár, který zničil dvě třetiny města, spousty kostelů a veřejných budov.

               Papež, na jehož pozvání Normani přišli, se stal nejnenáviděnější osobou ve městě. Kdysi dávno lidem tolik milovaný Hidebrand musel Řím opustit a zemřel o rok později ve vyhnanství v Salernu, kde je i pochován. V roce 1606 ho vyhlásil papež Pavel V. (to byl ten, který dal slavit vítězství katolických zbraní na Bílé Hoře) za svatého.

               Řehořova poslední slova měla být: „Miloval jsem spravedlnost a nenáviděl špatnost, proto umírám ve vyhnanství.“

               Paradoxně měl pravdu.

               Po jeho smrti boj mezi církví a císařstvím pokračoval. O tom ale příští týden.