Category: Zážitky z cest

Salento


Víte, kde to je? Mnozí zřejmě ano, nicméně jsme během naší návštěvy tohoto italského poloostrova nepotkali ani jedno auto s cizí poznávací značkou, dokonce ani žádné auto z Prahy (což se mi stalo poprvé v životě) a proto si dovolím o mých zážitcích z italského podpatku napsat krátkou – a nadšenou zprávu.

Protože je tam krásně. Dva aspekty, kterých si určitě všimnete, když se tam vypravíte, jsou oleandry, které lemují cesty a to i ve svodidlech mezi jízdními pruhy a kámen, ze kterého se zde stavělo a staví, který je sice měkký a tím pádem umožňuje architektům a sochařům plně rozvinout jejich fantazii, ale na druhé straně odolný proti povětrnostním podmínkám a v zapadajícím slunci svítí zlatě. Stejný fenomén zažijete v Lecce, centru tohoto poloostrova, jako v Otrantu, Gallipoli, Brindisi, či na náhorní plošině Murgia trošku severněji v Locco Rotondo, Ostuni či Martině France, abych vyjmenoval aspoň nejdůležitější města v tomto okolí.

A samozřejmě pláže dlouhé, bílé s křišťálově čistou vodou ať už mezi Tarentem a Gallipoli, okolo Otranta nebo u mysu Capo Santa Maria di Leuca.

V Brindisi kdysi končila Via Appia, tedy první a hlavní římská cesta spojující Řím s Jihem Itálie a pak dále s Řeckem a východem. Konec této cesty na brindiském nábřeží symbolizují i dnes dva sloupy, z nichž jeden si nárokuje čest být původní a pamatuje si tedy přistání Gaia Octaviana, který se právě tady vrátil z Itálie po smrti svého strýce Gaia Julia Caesara, aby převzal jeho dědictví a stal se Augustem – prvním římským císařem a prototypem geniálního samovládce. Když tady v roce 44. př. n. letopočtem přistál jako skromný student, který přerušil svá studia v Řecku, poznali ho místní vojáci a provolali ho Césarovým dědicem. Následovalo 13 let občanských válek, než přišlo Actium, psychické selhání Kleopatry a Augustova protivníka Marca Antonia a sjednocení celé světovládné římské říše pod vládou jednoho muže. Ostatně Italové tuto událost stále ještě slaví každoročně 15. srpna – tzv. Faragosto, čili Feriae Augusti, vyhlášené na počest vítězství u Actia, jsou největším italským svátkem. (Ovšem jen velmi málo Italů ví, co to vlastně slaví). V Brindisi tedy tato historie – historie římského císařství začala. Brindisi je malé městečko s milým historickým centrem a vynikající restaurací Al Giardino ve dvoře starého středověkého paláce, přestavěným na zahradu – odtud název. Jídelní lístek tu nedostanete, zato vám nabídnou čerstvé speciality místní kuchyně – návštěva se rozhodně vyplatí.

DSC_0907

A v širokých ulicích mimo historické centrum např. Corso Roma jsou ideální podmínky pro shopping. Význam Brindisi spočívá v tom, že je zde letiště, kam létá pravidelná linka z Vídně a je tedy určitým nástupištěm k výletu na italský podpatek. Takže pokud je to někomu autem daleko (z Prahy je to téměř 2000 kilometrů), dá se letět do Brindisi nebo jet vlakem do Bari poněkud severněji – ovšem se dvěma přesedáními ve Vídni a v Benátkách. Brindisi si z nějakého mně neznámého důvodu oblíbil Mussolini – možná proto, že bylo nástupištěm pro jeho katastrofálně neúspěšnou invazi na Balkán – Albánii ale dobyl a z Brindisi tam bylo nejblíž. Brindisi diktátorovi vděčí za památník italských námořníků, nádherné nábřeží s obrovskou fontánou na počest sjednotitele Itálie krále Vittoria Emanuella.

Centrem Salenta je ale Lecce. Město někdy římské, o čem svědčí římský amfiteátr na Piazza San Oronzo, ve kterém se dnes hrají divadelní představení. Lecce je symbolem místní architektury – tedy onoho kamene, který jsem už zmínil. Možnosti tohoto kamene objevil a naplno využil architekt Giuseppe Zimbala a proto jsou všechny významné stavby v Lecce dílem buď jeho samého, nebo jeho žáků. Basilika Santa Croce s někdejším celestinským klášterem, kde je dnes městská radnice, má neskutečně bohaté průčelí, jaké zřejmě nikde jinde neuvidíte a katedrála na Piazza duomo má průčelí dokonce dvě. To jedno navíc je na boční straně kostela směrem na Piazza duomo, Zimbala ztejmě nemohl odolat pokušení. Co je fascinující jsou točité barokní sloupy v kostelech. Nikde jinde jsem takový fenomén neviděl, v Lecce je to ale v každém kostele, zřejmě právě onen salentinský kámen umožňuje toto impozantní zpracování. Fotografovat se ale v kostelech nesmí a stále jsem měl v patách někoho, kdo dával na můj fotoaparát pozor, takže jsem si tyto sloupy bohužel vyfotografovat nemohl.

DSC_0826

Každé z měst Salenta má Castello, tedy hrad. Všechny pocházejí ze stejné doby, z doby Staufů, konkrétně Friedricha II., který se snažil se svého království vybudovat jednu velkou pevnost a dal postavit přes padesát pevností na hranici své říše. S hradem v Lecce se ale pojí jiná poněkud pikantní historie, která vládě Štafů na jihu Itálie bezprostředně předcházela. Apulský vévoda Roger III., pocházející z vedlejší větvě vládnoucí normanské dynastie Hauteville se právě v Lecce zamiloval do dcery hraběte Accarda z Lecce, jejíž jméno se v historických pramenech nedochovalo (nebo bylo odstraněno) nicméně jsem narazil na dvě verze jejího jména – Bianca nebo Beatrix – (takže to B zřejmě zapomněli ze zápisů vymazat.) Problém byl v tom, že ona dáma byla abatyší kláštera. To Rogerovi nezabránilo, aby s ní nezplodil řadu dětí, zejména pak dva syny, z nichž ten starší spatřil světlo světa v roce 1138 a dostal jméno Tankred. Samozřejmě že takový poměr byl v té době neslýchaným skandálem, malý Tankred byl tedy raději na výchovu převezen ke královskému dvoru do Palerma. Byl údajně malé postavy (Petr de Ebulo, historik štaufské doby jej označoval za „potrat“, ovšem kdo psal oslavné hymny na císaře Fridricha II., musel logicky hanět jeho předchůdce a odpůrce) Když mu bylo jedenáct, zemřel jeho otec a Tankred, ač bastard, se stal hrabětem z Lecce. Poté, co se zúčastnil několika nepodařených pokusů o státní převrat a ztroskotal ve válce proti Byzantincům, zemřel v roce 1189 poslední normanský král Vilém II. Podle jeho poslední vůle mělo království přejít na jeho tetu Konstancii, provdanou za syna římského císaře Fridricha Barbarossy Jindřicha (pozdějšího císaře Jindřicha VI.) Tankred teď prokázal své schopnosti i charisma. Dokázal místní šlechtu nadchnout pro odpor proti německým přivandrovalcům, místní baroni si jej zvolili králem a byl s podporou papeže Klementa III. (papeži najednou naprosto nevadilo, že se jednalo o bastarda a syna nevěsty Kristovy, tedy jeptišky) v Palermu korunován.

Jindřich samozřejmě vytáhl v roce 1191 do Itálie, aby se svého dědictví domohl násilím. Tankred se opevnil v Neapoli a obléhání města skončilo pro Němce fiaskem. Jako obvykle rozmohla se v ležení epidemie, které podlehl český kníže Konrád Ota, doprovázející s českými oddíly císařova syna. Sám Jindřich přežil jen tak tak, do Německa dokonce přišla zpráva o jeho smrti. Tankred se stal posledním králem normanské dynastie, věděl ale, že se Jindřich tak snadno nevzdá. Což byla pravda. Poté, co rakouský vévoda Leopold zajal anglického krále Richarda Lví srdce a uvěznil ho ve Wachau v Dürnsteinu, tedy v samém centru pěstování rakouského vína, odevzdal cenného zajatce císaři, protože sám nebyl schopen vymoci z Richardova bratra Jana Bezzemka požadované výkupné.  Jindřich to dokázal, za takto získané peníze naverboval novou armádu a táhl s ní na jih. Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby Tankreda nezlomila choroba. Ještě se pokusil provolat svého syna Rogera dědicem a novým králem, tento ale v roce 1193 zemřel a rok nato i Tankred sám. Jindřich vtáhl do „svého“ království tentokrát bez odporu a v roce 1196 se nechal korunovat v Palermu sicilským králem. Mladšího Tankredova syna Viléma, který byl ještě dítě, dal nový panovník odvézt na hrad Alt-Ems do Vorarlbergu, kde byl chlapec údajně oslepen a brzy nato zemřel. Politika se ani tehdy nevedla v rukavičkách a nezastavila se ani před vraždami dětí. Začala nová etapa italských ale i evropských dějin.

V Castello Svevo v Lecce, který nechal do současné podoby přestavět císař Karel V., byla výstava děl Andyho Warhola. Salentinci to dělají šikovně. V každém hradě je nějaká výstava, čímž se hrad stává zajímavějším a vstupné může být navýšeno. Není ale přesto nijak dramatické, a pokud navštívíte během své dovolené více štaufských hradů, máte nárok na slevu (je třeba ji vyžadovat, pokladníci o tom očividně nemají ani tušení, ten můj v Lecce telefonoval asi čtvrt hodiny, pak mi dal ale slevu mnohem větší, než jak jsem se dozvěděl z prospektu a navíc i pro manželku, která svůj lístek z Castella z Otranta nezodpovědně ztratila).

Otranto je totiž město snů. Uzavřené do bílých (večer zlatých) kamenných hradeb s impozantními bránami, úzkými uličkami, korsem na hradbách vysoko nad blankytně modrým a zeleným mořem s křišťálově čistou vodou. Okolo hradeb je park a pak už hned městské pláže, které mají neuvěřitelně čistou vodu. Samozřejmě je zde Castello Svevo, kde byla výstava fotografií Steva McCurryho a katedrála s mozaikovou podlahou zobrazující strom života od mnicha Pantaleona s výjevy ze starého a nového zákona, ale i z antických bájí, pověsti o králi Artušovi či o Alexandrovi makedonském. Autor si troufl i na exotická zvířata, jako na slony, na jejichž hřbetě je strom života postaven, ovšem milý Pantaleon slona zřejmě nikdy v životě neviděl a podle toho to i dopadlo. Ale Italům člověk trošku diletantismu rád odpustí. Katedrála je, jako v Itálii na mnoha místech dvouposchoďová, jestliže ale ve většině italských chrámů je přízemí románské a první poschodí gotické, v Otrantu jsou románská obě poschodí. Město bylo totiž bohaté v době křižáckých výprav, kdy bylo jedním z hlavních přístavů, odkud se odjíždělo do Svaté země. Sem cestovali šlechtici se svými družinami z celé Evropy, aby si zaplatili převoz do Palestiny, ale aby si i naposledy na evropské půdě „vyhodili z kopýtka“. Po pádu Akkonu v roce 1291 a vyklizení Palestiny význam města upadl a dnes je to maličké, ale miloučké turistické městečko, do kterého se zamilujete na první pohled. Skurilní je Capella Mortyri v městské katedrále, kde jsou ve skleněných vitrínách vystaveny pozůstatky masakru, který ve městě spáchali Turci v roce 1480. Když město dobyli, popravili 800 křesťanů, kteří odmítli konvertovat na muslimskou víru. Fanatismus tedy není výdobytkem nejnovější doby.

Otranťané tvrdí, že právě v jejich městě sloužil svatý Petr první mši po příchodu do Itálie. Vyloučit se to nedá, ačkoliv v prvním století našeho letopočtu přistávaly lodě spíše v Brindisi než v Otrantu. Každopádně právě oni přišli na tento PR nápad a už jim ho nikdo nevezme.

Otranto je na pobřeží Jadranu. Pokud se ovšem počasí pokazí, je možné sednout do auta a přejet k Iónskému moři do Gallipoli – tradičně tu bývá počasí právě opačné než na východním pobřeží, i když je vzdálenost jen několik desítek kilometrů. Cesty jsou v Salentu většinou dobré, čtyřproudové a jak už jsem psal, vroubené kvetoucími oleandry: Je ovšem pravda, že některé z nich, i když už jsou v systému GPS zaznamenané, ještě tak úplně neexistují – ovšem Italové nemají naspěch. Hlavu jsem si jen lámal se značkami o omezení povolené rychlosti. Jestliže se v Rakousku opravuje čtyřproudová cesta a doprava se svádí do jednoho pruhu, dává se tam osmdesátka. V Itálii čtyřicítka. To mě zmátlo, protože pokusit se v Itálii jet čtyřicítkou je pokus o sebevraždu. Váhal jsem, jakou rychlostí bych tedy tyto úseky měl jet. Rozhodl jsem se pro rakouskou variantu, tedy osmdesát kilometrů na za hodinu. Nebylo to správně. V krátké době se za mnou vytvořila zácpa nervózních italských řidičů, kterým bylo moje tempo přesahující o 100 procent přikázanou rychlost, příliš pomalé. Pochopil jsem, že ony značky jsou jen jakýmsi vágním doporučením a doufal jsem, že nikde nebude jejich dodržování kontrolovat Policia stradale.

DSC_0725

Gallipoli je tedy na břehu Iónského moře, vlastně na ostrově spojeném s pevninou mostem. Bylo to poslední město, které se Normanům podařilo dobýt, předtím totiž celý jih Itálie patřil Byzanci, hovořil řecky a jméno Gallipoli (krásné město) je reliktem této doby. Příchod na ostrov střeží opět obrovská pevnost ze štaufských časů, přestavěná, jako většina ostatních v době nadvlády aragonské dynastie v renesančním stylu. I tady je, jako v každém hradě, výstava, v tomto případě italského současného malíře Michelangela Pistoletta. Městečko samotné je spleť úzkých uliček plné obchůdků a kavárniček, v zeleninových obchodech se prodává „Viagra salentina“, tedy místní chilli papričky. Kdo má chuť a nebojí se stolice příštího dne, ať to vyzkouší.

Pokud by se někdo chtěl okoupat, pláže jsou přímo pod městskými hradbami, stačí seběhnout po schodech.

Pokud vám zbude ještě trochu času, pak 18 kilometrů od Lecde je Galatina, město symbolizující řeckou minulost poloostrova. V Basilice Santa Caterina d´ Allesandria, pokryté freskami je uchováván prst svaté Kateřiny Alexandrijské. Dostal se sem opravdu skurilním způsobem. Když byl místní pán Raimondello Orsini del Balzo na Sinaji jako poutník u hrobu světice a líbal jí ruku, ukousl jí prst a přivezl ho do svého rodného města. Teď je pochován ve stejném kostele, jako tento prst. Pokud vám právě zabylo zle, dejte si něco dobrého k jídlu. Například orechietti, typické apulské těstoviny v tvaru mušliček. A salentinské víno. Apulská kuchyně je jednoduchá, ale dobrá. Jako celé Salento.

Dostali jste chuť se tam podívat?

Kladsko – Klodzko – Glatz – kus zapomenuté kdysi české země


Po cestě od Wroclawi projedete průsmyky mezi lesy a kopci okolo řeky Nysa Klodzka a najednou se před vámi otevře krásné zelené široké údolí, ze všech stran lemované horami. Jste v Kladsku, zemi s pohnutými osudy a s historickou vazbou na naši zemi. Není divu, když se člověk podívá do mapy, tak tento hluboký zářez do severní hranice Čech nedává smysl.

Z jihu objímají zemi Orlické hory a masív Kralického sněžníku, na severu se skoro dotýkají Soví hory na západě s Rychlebskými horami na východě a přímo se nabízejí tu skulinu mezi nimi uzavřít státní hranicí. Kdysi to tak bylo. První dokumentovaný majitel Castellum Glacium byl kníže Slavník. Jak to se Slavníkovci dopadlo, víme, takže Kladsko připadlo Přemyslovcům a tím české koruně. Přemysl Otakar II. udělil městský znak hlavnímu městu země, českého stříbrného dvojocasatého lva ve skoku na červeném pozadí, tento erb má město Klodzko dodnes.

Roku 1297 se v Kladsku narodil Arnošt z Pardubic – jeho otec tam byl královským purkrabím. V Kladsku také začal studovat u Johanitů, kteří zde působili od roku 1310, než odešel za dalším studiem do Itálie (Bologna a Padova), aby se v roce 1344 stal prvním českým arcibiskupem, jedním z nejlepších, jaké Čechy kdy měly. Byl pravou rukou Karla IV. při budování nové české státnosti – Zemí koruny české. Po své smrti v roce 1364 se nechal v Kladsku v chrámu Pany Marie, který dal stavěl ze své pozůstalosti, pochovat. Zřejmě mu tedy jeho rodiště přirostlo k srdci.

V roce 1459 učinil Jiří z Poděbrad z Kladska hrabství, svázané s českou korunou poněkud volněji. Chtěl se tak postarat o své potomky. Protože bylo zřejmé, že sám proti Matyášovi Korvínovi neobstojí, uzavřel smlouvu s polskými Jagelonci, v jejichž prospěch měla po jeho smrti přejít královská česká koruna – a tak se i roku 1571 stalo. Jenže Jiří chtěl své početné syny nějak zabezpečit a dát jim vyšší postavení než ostatním baronům české země. Až do Bílé Hory platila mezi našimi šlechtici dohoda, jakýsi gentlemen agreement, že žádný z nich nebude usilovat o vyšší hodnost. Všichni tedy zůstávali svobodnými pány, z hlediska mezinárodního barony, což je nejnižší stupínek vyšší šlechty. Pro syny krále to bylo přece jen trochu málo. Vyčleněním kladského hrabství umožnil Jiří svým synům, aby se titulovali hrabaty, kteří byli v šlechtické hierarchii přece jen o něco výš. Kladsko přestalo být nedílnou součástí Čech, ale českým lénem. Nicméně privilegia z roku 1472 (podepsané Vladislavem Jagellem a 1578 Rudolfem II.) stanovila, že se tato země nikdy nemá odloučit od Českého království, nebyla tedy nikdy součástí Slezska a to přesto, že Jiříkovi synové se stali slezskými vévody a začali se cítit být doma tam.

Osud to ale s tímto kouskem země mínil trošku jinak. Kladsko připadlo při dělení dědictví mezi početné potomstvo vitálního husitského krále synu Jiřího Jindřichovi I.Staršímu, který byl současně i vévodou Minsterberským. Toto vévodství bylo ve Slezsku a tak poprvé je Kladsko spojeno minimálně v osobě vládce se Slezskem. V roce 1501 prodali tři Jindřichovi synové Albrecht Karel a Jiří na umoření svých dluhů Kladsko přes odpor českých stavů za 70 000 zlatých rakouskému pánovi Ulrichovi z Hardeggu, který tak převzal i hraběcí titul, s vlastnictvím Kladska spojený. Hardeggové se nazývají hrabaty kladskými dodnes. Proto se i manželka Karla Schwarzenberga Theresa narodila jako hraběnka z Hardeggu na Kladsku a Machlandu. Posléze se Ulrich oženil s dcerou Albrechta minstenberského Sidonií, takže možná v žilách paní Theresy proudí několik kapek krve českého krále Jiřího.

V letech 1620 – 1622 se v kladské pevnosti statečně bránit František Thurn, syn Matyáše, vůdce pražské defenestrace. Díky Františkovu vojenskému géniu (nepoměrně lepšímu, než vlastnil jeho otec, který byl na bojištích spíše tragickou figurou) se pevnost držela ještě skoro dva roky po Bílé Hoře. Kladsko bylo poslední baštou stavovské opozice, kterou habsburská vojska dobyla. Pevnost nad městem byla poté srovnána se zemí a postavena znovu. Měla být nedobytnou ale nebyla.

V roce 1741 vpochodovalo do Slezska pruské vojsko Friedricha II. a tento panovník hned poznal strategický význam města a pevnosti na řece Nyse. Pevnost padla do pruských rukou a po Vratislavské míru v roce 1742 bylo Kladsko odtrženo od Čech a stalo se součástí Pruska jako země se zvláštním statutem.V roce 1760 v rámci sedmileté války se Marii Terezii podařilo pevnost dobýt zpět, jenže pak 5. ledna 1762 zemřela ruská carevna Alžběta, věrná spojenkyně Marie Terezie a její synovec Petr III., vášnivý obdivovatel všeho pruského, uzavřel hned v březnu s Friedrichem II. příměří. Tím byl zpečetěn výsledek sedmileté války i Kladska. Zůstalo součástí Pruska a po druhé světové válce přešlo do polského držení. Tehdy bylo z území Kladského hrabství ( v té době už plně poněmčeného) vyvezeno 97 000 německých obyvatel. Dnes má Kladský okres něco přes 123 000 obyvatel, z toho žije 28 000 v hlavním městě.

Kladsko je pěkné městečko s obrovskou radnicí uprostřed centrálního náměstí a s pevností tyčící se nad městem. Ta pevnost s labyrintem je hlavní atrakcí města a rozhodně stojí za návštěvu. Návštěva je sice možná jen s průvodcem, hovořícím samozřejmě polsky, ale Slovani si vždycky nějak rozumět budou, aspoň pro nás to nebyl žádný nepřekonatelný problém. Vstupné činí 12 zlotých, čili zhruba 75 korun, což se určitě dá přežít. Stojí to za to. Pevnostní komplex, který dal Friedrich II. vybudovat, má 900 metrů na délku a 500 metrů na šířku. Kromě toho dal Friedrich vybudovat na kopci na druhém břehu řeky Nisy další pevnost na Ovčí hoře, která ale je dnes v ruinách a na rozdíl od kladské pevnosti nebyla restaurována. (Podle našeho przewodnika, čili průvodce, čeká na lepší časy, které nepřicházejí) V pevnosti se člověk dozví hodně o tehdejším vedení války, o dělostřelbě, zaměřování, o zásobování vojska i o životě vojáků, kterých bylo v pevnosti za normálních okolností 1300. Dbalo se i o hygienu, voják mohl být třeba i násilím 2krát na rok!!! přinucen, aby se vykoupal a vypral si oděv. Jestliže v jedné místnosti pevností části zvané Velké Kleště spalo až 20 mužů, stačil by zřejmě jeden takový špindíra, aby zbytek mužstva upadl ne do spánku ale do bezvědomí. Pevnost ale měla i svou pekárnu a v tzv. Donjonu, centrální a nejbezpečnější (protože nejvyšší) části pevnosti, byly i byty pro prominenty, kteří se do pevnosti mohli v čase obléhání uchýlit. Obyčejní měšťané Kladska toto privilegium neměli.Museli během obléhání zůstat ve městě a vydržet dělostřelbu z obou stran – proti dělovým kulím a jimi způsobeným požárům se na střechy domů v čase války nakládal hnůj – myšlenka dobrá, údery kulí se tím tlumily a požáry ve vlhké mrvě nevznikají, ovšem střechy vždy netěsnily a pokud obléhání trvalo déle – a to ono často trvalo – nebylo bydlení v takovém příbytku právě příjemné. To oni prominenti v pevnostním donjonu to měli lepší.

Katedrála Nanebevzetí Pany Marie, kterou přikázal ve své závěti postavit Arnošt z Pardubic a v níž nalezl i místo svého posledního odpočinku, je zvenku stavba časné gotiky ve stylu Parléřovy hutě, vevnitř je ale kompletně zbarikozovaná. I příchod do města – Most svatého Jana – připomíná poněkud Prahu, protože byl stavěn podle vzoru Karlova mostu stejnými architekty jako kostel – tedy Parléřovými žáky. Je tedy další připomínkou někdejší pevné vazby Kladska na Čechy.

Kladsko tedy stojí za návštěvu. Ale i jeho okolí. V celém Kladsku je celá řada lázní, vyvěrala tu na mnoha místech termální voda a tak dnes je možno navštívit místa jako Ladek Zdrój (Zdrój znamená polsky lázně) Kudowa Zdrój, Duszniki Zdrój, či údajně nejhezčí z nich Polanica Zdrój. Ladek Zdrój má i slavnou historii. Nejen že ho navštívil Johann Wolfgang Göthe, který zde oslavil 28.srpna 1790 své 41.narozeniny a vydal při té příležitosti dva tolary a 4 groše. Jak velká byla narozeninová párty nedokážu z této sumy odhadnout. Samozřejmě Göthe navštívil zřejmě všechny lázně ve střední Evropě než se víceméně nastálo usídlil v Karlových Varech. Ale v Ladku Zdróji, který se tehdy ovšem jmenoval Bad Landeck strávil léto 1813 i pruský král Fridrich Vilém IV. a setkal se zde s carem Alexandrem I. který zde bydlel 2-18 srpna 1813 s celým svým dvorem. Měli tehdy starostí víc než dost. Rusko pruská koalice utrpěla na jaře 1813 od Napoleona několik drtivých porážek a po bitvě u Budyšína 21.května 1813 bylo vyhlášeno příměří. Kníže Metternich se tvářil, že organizuje mírové jednání v Praze. Koneckonců byl jeho pán, císař František I. tchánem francouzského císaře.Místo toho 12.srpna, tedy právě v době, kdy si pruský a ruský panovník lízali v Ladku Zdróji válečné rány a čekali na nové spojence, vyhlásilo Napoleonovi válku i Rakousko. Zřejmě tedy právě tady dohodli car s králem novou strategii, která vyvrcholila vítěznou bitvou koalice u Lipska v říjnu 1813.

A pro ty, kdo milují chození po horách, mají hraniční hory dost co nabídnout. My jsme se rozhodli pro Kralický sněžník. Na této hoře byl jak císař Josef II. tak princezna Mariana oranžská, která vlastnila v Kladsku v devatenáctém století mnohé statky a starala se opravdu příkladně o své poddané a jejich hospodářský rozvoj a dodnes je nazývána „dobrou princeznou“ – byla manželkou prince Albrechta pruského. A konečně v roce 1886 vyšplhal na „Sněžku kralickou“ i kolega Alois Jirásek. Tak tedy sto třicet let po něm jsme se na vrchol vydali i my. Internet mě postrašil, že se jedná o čtyřhodinovou tůru. Když jsem se na to zeptal kamaráda Vladimíra, který má do Polska velmi dobré kontakty a po horách nechodí ale běhá, potvrdil mé obavy s dodatkem, že se může jednat dokonce o pět hodin. Z toho důvodu jsme v hotelu Kalina v Ladek Zdrój nechali přeložit snídani z osmé na půl sedmou – neuvěřitelně ochotný personál hotelu byl skutečně ochotný přivolat kuchařku už o šesté ráno a hotel i se snídaní přišel na 20 eur za noc!

Nicméně se nejí tak horké, jak se to uvaří. Ona existuje z centra kouzelné vesničky Medzygorce skutečně cesta čtyřhodinová. Vede i okolo krásného vodopádu Wodospad Wilczki, kde nechala vyhlídkové terasy a mosty vystavět také ona legendární dobrá princezna Mariana. Jenže pokud se člověk vydá autem dál po červené značce, dostane se až za ves do části Jaworica a tam je za posledním stavením odstavné parkoviště, z něhož to trvá k horské chatě Schronisko pod Sneznikom, jeden a půl hodiny (a jen dva krátké úseky jsou opravdu strmé) a na vrchol pak další půl hodinu. Čili za dvě hodiny se to dá zvládnout a poté si člověk může dát na Schronisku jednu z pěti nabízených polívek s pivem.

Komu je to málo, může přeběhnout asi půl kilometru z vrcholu na českou stranu k pramenu řeky Moravy – je to výškový rozdíl pouhých čtyřicet metrů, které pak musí člověk zase vystoupat zpět, to samozřejmě nemohlo mou zvědavost zadržet. Neodolal jsem a pramen největší moravské řeky jsem navštívil – nehodlal jsem až do smrti žít s takovým deficitem. Manželka svodům odolala a vrátila se na chatu, ona má totiž úžasně silnou vůli.

Takže co tak vyrazit si do Kladska? Krajina je to pěkná, ceny nízké – například v rodinném pensionu Cecylia v Ladku Zdróji jsme se oba s manželkou i s vínem najedli za 15 eur – lidé jsou milí a ochotní a je tu leccos k vidění. Pro historika i pro milovníka přírody a hor. Já jsem si užil obojí.

Wroclaw – Vratislav – Breslau


Město na Odře nedaleko za severní českou hranicí má všechna tato jména, což je dáno tím, jak často měnilo své pány. Založeno okolo roku 900 českým knížetem Vratislavem na ostrově řeky Odry, přešlo ještě v desátém století za Mieška I. pod vládu polských Piastovců, než je vévoda Jindřich V. odkázal českému králi Janu Lucemburskému. Od roku 1335 bylo tedy vratislavské vévodství součástí českého státu, o čemž svědčí český dvouocasý lev v městském znaku ale i například na františkánském kostele svatého Václava, Stanislava a Doroty.

V roce 1526 přešlo pod vládu Habsburků a v roce 1741 sem napochodovaly pruské jednotky Fridricha II. Pruské zůstalo město až do roku 1945, kdy bylo předáno Polské lidové republice. Takže si zaslouží jak své české jméno, tak i německé či polské, které oficiálně užívá dnes.
Slyšel jsem, že Wroclaw je pěkné město a proto jsem se rozhodl je navštívit. To jsem ještě netušil, že je to město NÁDHERNÉ! Historické, výstavní, udržované a čisté. Prostě k zamilování. Kdo tam ještě nebyl, měl by to určitě udělat.
Na místě, kde kdysi město vzniklo, tedy na ostrově řeky Odry, je dnes církevní centrum města. Wroclaw (čtenář mi odpustí, že budu používat jméno města v ženské podobě, i když v polštině je mužského rodu, my ji známe ale jako TU Vratislav, tedy ženskou a její krása je opravdu ženského typu) se stala biskupstvím v roce 1000 – byla to práce Boleslava Chrabrého, který si za to zasloužil sochu v parku na místě někdejšího městského opevnění. Dnes už to ostrov není, protože severní rameno Odry bylo zasypáno, ale stavby, které se zde nacházejí, jsou prostě úžasné. Už pozdně románský kostel „Svaté Marie na písku“ je impozantní, ale to je jen předehra pro kostel „Svatého kříže“, který nechal postavit vévoda Jindřich IV. – to je ten kterého jsem nechal otrávit Václavem II. v mé knize „Odvrácená tvář moci“. Ne nadarmo si tento vévoda zasloužil příjmení „Pobožný“, ta stavba je tak impozantní, že se vlastně ani nedá vyfotografovat. Soutěží s arcibiskupskou katedrálou „Svatého Jana Křtitele“, která je nedaleko. Ale všechny budovy jsou krásné, ať už je to někdejší sirotčinec, nebo teologická fakulta, správní budovy arcibiskupství nebo sice skromně vypadající ale přesto velmi vkusný biskupský palác.

Kostelů je ve Wroclawi samozřejmě spousta, jak jinak v Polsku (i když největší koncentrace chrámů v Evropě je v nedaleké Litvě ve Vilnjusu). Všechny jsou postaveny po německém způsobu z cihel – kámen byl prostě nedostatkovým zbožím. Jejich věže jsou vytaženy to obrovské výšky a budovy samy vypadají nesmírně impozantně. Ať už je to kostel Božího těla nedaleko pomníku Boleslava Chrabrého, kostel Františkánů svatého Stanislava, Václava a Doroty, či kostel Dominikánů s kaplí blahoslaveného Cieslawa, dominikánského mnicha, který zde žil za vpádu Mongolů v roce 1241. Jejich řádění přežil a zemřel až v roce 1242. Mnohem zajímavější je ale osud jeho kaple, kde jsou uloženy i jeho tělesné pozůstatky. Na konci druhé světové války Wroclaw strašně trpěla. Hitler vyhlásil město za pevnost a dal odtud evakuovat většinu z 630 000 obyvatel. 15. února 1945 obklíčila město Rudá armáda. Boje ve městě dům od domu byt od bytu trvaly až do 6. května! Stály život 6000 německých 7000 ruských vojáků a 15 000 civilistů. Bylo zcela zničeno 75 procent budov a toto ničení se nevyhnulo ani kostelům. Z dominikánského nezůstalo skoro nic – až na kapli blahoslaveného Cieslawa, která přečkala celé válečné řádění bez nejmenší úhony. Skutečně nechápu, že Jan Pavel II. nestačil tohoto svého krajana vyhlásit za svatého.
Blízko městského centra se pak tyčí kostel svaté Alžběty (zde správně nazývané Uherskou, protože se narodila v Bratislavě, v Německu ji znají jako Durynskou), který povýšil Jan Pavel II. na Basiliku Minor. Na její vyhlídkovou věž se vyplatí vyjít, i když je třeba překonat více než tři sta a hodně točitých schodů v úzké věži a s lidmi v protisměru. Výhled z věže je ale úžasný. Přímo naproti ní se tyčí poněkud ponurá stavba kostela Marie Magdaleny. Nápadné je, že střechu má jen jedna z kostelních věží. U příležitosti 90.narozenin císaře Viléma I. 22. března 1878 totiž odpálili z této věže ohňostroj a střecha shořela. Protože to občané Wroclawi (tehdy Breslau) pochopili jako boží trest za namyšlenost, střechu neopravili a chybí chrámu dodnes.

Centrem města je Rynek, tedy hlavní náměstí, poněkud netypicky ve středu zastavěné. Zde stojí i městská radnice, jedna z nejkrásnějších budov ve střední Evropě.

Wroclaw byla nesmírně bohaté město. Byla totiž členem Hansy, obchodního společenství měst na severu Evropy a přes ně tedy šel veškerý obchod do střední Evropy – řeka Odra se k tomu výborně hodila. Odra byla požehnáním města, i když se občas dokáže rozzuřit a nadělat hrozné škody, jako naposledy v roce 1997. Hlavně ale byla tepnou obchodu. A když udělal Karel IV. z Prahy hlavní město Římské říše, profitovala právě Wroclaw z nových obchodních směrů nejvíc. Ostatně v roce 1346, kdy měla Praha pouhých 8000 obyvatel, měla Wroclaw ve svých hradbách 35 000 lidí a byla tak největším městem Českého království. To bohatství je na městu vidět dodnes. Ať už na oné radnici, či na domech na Rynku ale i v okolních ulicích. Například „Dům u sedmi kurfiřtů“ či „Dům pod Gryfy“ stojí opravdu za to. Bohatství ale budí i nepokoje, zvlášť, když není spravedlivě rozdělováno (kéž by si tuto pravdu uvědomili současní politici). Při povstání řemeslníků proti patriciům v roce 1418 došlo k první evropské defenestraci.

Praha tedy nemá na tento způsob zbavování se nepohodlných politiků patent, odkoukala to vlastně od své wroclawské sestry – ovšem z nepoměrně hroznějšími následky. Ve Wroclawi bylo tehdy vyhozeno z oken radnice šest konšelů, sedmý, který utekl na věž, byl svržen taky s ještě spolehlivějším výsledkem. Povstání potlačil až císař Zikmund, který se právě ve Wroclawi v roce 1420 připravoval na křížové tažení proti Praze (které skončilo hanebnou porážkou na Vítkově). Nechal tehdy exemplárně popravit 27 vůdců povstání a patriciové zůstali u moci. O významu Wroclawi svědčí i to, že právě na městské radnici, v někdejší kapli, která je dnes knížecím sálem, holdovaly slezské stavy v roce 1741 svému novému pánovi pruskému králi Friedrichovi II. Muzeum městské historie ale není na radnici, nýbrž v královském paláci na ulici Kazimíra Velikého. Bohužel mě tady přivítala tabulka s nápisem: „Expozycja nieczynna, przeprasamy.“ Do poloviny května je muzeum z důvodu rekonstrukce zavřené. Neměl jsem v úmyslu odpustit, jak mě ona tabulka žádala, ale co už jsem měl dělat. Když je v tom městě jinak tak dobře!

Zážitkem, který si člověk ve Wroclawi nesmí nechat ujít, je universita. První její založení v roce 1505 králem Vladislavem Jagellem ještě ztroskotalo. Druhé založení císařem Leopoldem I. ale už mělo úspěch. Proto se universita jmenuje na císařovu počest „Universitas leopoldiana vratislaviensis“. Během dvou let byla postavena budova university, kterou spravovali jezuité. Úžasná je aula university vyzdobená freskami a sochami císaře i jeho dvou synů, pozdějších císařů Josefa I. a Karla VI. A příliš nezaostává ani Oratorium Marianum, nádherná místnost pokrytá freskami, které stejně jako v aule ale i v jezuitském kostele „U svatého jména Ježíšova“ vytvořil olomoucký malíř Christoph Handke. I sochy ve všech budovách university mají moravský původ, vytvořil je rodák z Brna Franz Josef Mangold. Oratorium, stejně jako celá universita zničené za bojů druhé světové války, bylo zrestaurováno na náklady vlády Spolkové republiky Německa. Pěkné gesto, které ale zřejmě tak úplně plody nepřineslo. Jinak by sotva vládl dnešnímu Polsku Jaroslaw Kaczynski. (Ovšem ve Wroclawi Kaczynski a jeho strana „Právo a spravedlnost“ nevyhrála, wroclawské obyvatelstvo bylo vždy velmi citlivé na jakoukoliv totalitu a bylo i jedním z center odporu proti komunistickému režimu – působila zde od roku 1981 i Solidarita).

Na výklencích oken auly jsou zobrazeni filosofové a učenci, jako Sokrates anebo třeba i rektor pařížské university Gerson, který vystupoval v mém románu „Mezi císařem a papežem.“ Má zde svůj portrét i Jan Capistranus (Kapistrán). Tento člověk, prohlášený katolickou církví v roce 1690 za svatého (a stále mezi svatými je a je typicky patronem prokurátorů a polních kurátů) přišel do Wroclawi v roce 1453. Poslal jej sem král Ladislav Pohrobek, aby vyšetřil případ znesvěcení hostie. Capistranus byl tak trochu rodinný kaplan, oddával například i v roce 1454 Pohrobkovu sestru Alžbětu s polským králem Kazimírem IV. Teď mučením vynutil z místních Židů přiznání a následně bylo 41 z nich upáleno a dalších více než 400 vyhnáno z města. Jejich majetek byl zkonfiskován, což byl zřejmě i pravý důvod této Capistranovy mise. V roce 1455 pak Ladislav Pohrobek vydal pro město Wroclaw „Privilegium de non tolerandis judaeis“, které Židům zakazovalo pobyt na území města. S některými katolickými svatými mám opravdu velký problém.
Universita ve Wroclawi vychovala až osm nositelů Nobelovy ceny, což je opravdu úctyhodné číslo. Mezi nimi byl například atomový fyzik Max Born, biolog Eduard Buchner nebo otec německé epidemiologie Paul Ehrlich. Bohužel většina z nich byli Židé a když ve Slezsku jako v celém Německu převzali v roce 1933 moc nacisté, byl s úrovní university konec. Dnes má slušnou úroveň, pět fakult, medicínskou, právnickou, filosofickou a dvě teologické (katolickou a evangelickou) nové nositele Nobelovy ceny už ale nevychovává.
Trošku mě šokovala v muzeu university postava burše s kordem. Buršenšafty, studentské spolky, jsou dnes hlavním nositelem nacistických pangermánských radikálně pravicových myšlenek. Jsou tak daleko vpravo, že se je dokonce i šéf rakouské strany Svobodných Heinz-Christian Strache, který sám žije pravicovým populismem a nenávistí ke všemu cizímu, snaží zbavit ve své straně vlivu, který tam měly a mají. Šermování bez ochrany tváře je v těchto spolcích povinností a tím pádem se každý správný burše pyšní v tváři jizvou po sečné ráně. Ve Wroclawi mě to šokovalo jen chvíli. Přece jen tu v době, kdy tyto studentské, původně výrazně levicové spolky vznikaly, bylo Prusko. A i proto před universitou se na kašně socha studenta opírá o kord.

Nedaleko od university je nádherná stavba Ossolinea, muzea hraběte Osolinského, které přechovává i část rukopisu knihy Adama Mickiewicze „Pan Tadeáš“. (Druhá část je ve Varšavě) Tato kniha má pro Poláky obrovský význam jako symbol národní identity a tomu odpovídá i uctívání této knihy.
Kuriozitou Wroclawi, která stojí za zhlédnutí, je Raclawická panorama, stojící v parku J.Slowackeho pod někdejší městskou pevností, z níž se dochovaly jen základy. Toto monumentální dílo oslavuje vítězství polských povstalců vedených Tadeuszem Kosciuskem nad ruskou přesilou u městečka Raclawice 4. dubna 1794. Tento 114 metrů dlouhý a pět metrů vysoký obraz znázorňuje boje – a zřejmě namalovali jeho autoři Jan Styka a Wojciech Kossak každého jednotlivého vojáka, protože v této šarvátce bojovalo na polské straně okolo 2000 vojáků proti zhruba stejně silnému vojsku ruskému. Strategický význam tato bitva neměla žádný, protože Poláci nedokázali poražené ustupující Rusy ani pronásledovat, natož je vytlačit z Malopolska, ale pro polskou národní hrdost má tato událost zřejmě význam obrovský. Osud tohoto panoramatického obrazu dokumentuje opět pohnuté polské osudy. Původně byla namalována a vystavena ve Lvově, který patřil až do roku 1939 k Polsku. Jenže pak obsadila východní část Polska Rudá armáda a Rusové už obsazené území nepustili. Na druhé straně Wroclaw, která měla před válkou 630 000 obyvatel, byla po válce prakticky vylidněná. V roce 1946 zde žilo 170 000 obyvatel a to byli převážně přesídlenci ze Lvova, které tam Stalin nechtěl mít. Museli se tedy přestěhovat do Slezska, které se stalo součástí Polska a mohli si svůj Raclawický monument vzít s sebou. V Sovětském svazu by oslava vítězství polských zbraní nad ruskými působila rušivě. Aspoň že Stalin nenechal zničit, ale v roce 1946 přenést do Wroclawi. Od roku 1985 má svou vlastní rotundu, kterou je možno navštívit – ovšem na vstup se musí čekat i dvě hodiny, protože návštěva obrazu je povinným programem všech školních výprav, navštěvujících Wroclaw.


Po nábřeží Odry je možné přejít do tržní haly. Je obrovská a prodává se zde samozřejmě všechno. Nejvíc nás ale nadchly obchody s květinami. Bylo zde neuvěřitelné množství pohřebních věnců, skutečně krásných s živými květy, orchideami, růžemi atd. atd., prostě ve Wroclawi je zřejmě radost umřít. Nábřeží i parky jsou všechny krásně upravené a čisté a město je navíc plné krásných děvčat. Vlastně jsem ještě nikde tolik hezkých mladých žen pohromadě neviděl, snad s výjimkou Kodaně, ovšem na rozdíl od stejně hezkých, upravených a usměvavých Dánek nemluví Polky příšernou dánskou hatmatilkou ale veselým svižným polských jazykem, kterému je navíc i rozumět. Ale pokud jsem momentálně pohnul k návštěvě tohoto města mé mužské čtenáře – kterých jak známo nikdy není příliš mnoho, můžu uklidnit i ženskou část mého čtenářstva – ve Wroclawi se bude určitě líbit i jim.
Wroclaw je letos jedním ze dvou Kulturních hlavních měst Evropy (vedle baskického San Sebastianu) a určitě si tuto čest zaslouží. A fotbaloví fanoušci určitě nezapomněli na vítězství české fotbalové reprezentace na mistrovství Evropy v roce 2012 nad Řeckem a právě Polskem.
Potkává se zde tedy historie stará s novou, kultura moderní i klasická a pokud se někdo chce vyhnout polské kuchyni (která se všeobecně netěší valné pověsti) je zde velmi lákavá alternativa České originální pivní restaurace na Swidnické ulici 8a. Čepuje se zde Prazdroj a jídlo je skvělé – porce tak obrovské, že vystačí i pro dva lidi. Já jsem neodolal a obě stehna kachny jsem snědl, tím pádem jsem ušetřil následující den v hotelu za snídani.

A nejlepší ze všeho jsou trpaslíci. Jsou opravdu všude, zřejmě všude vlezou a strašně rychle se množí. Jejich kovové figurky jsou na chodnících před všemi významnými budovami, ať už s laptopem nebo jako požárníci či před universitou jako pan profesor s brýlemi. Dodávají už i tak přátelské atmosféře města tu pravou zlatou tečku. Jsou odkazem na studentské hnutí Oranžová alternativa z konce osmdesátých let, které vzniklo na místní universitě. První z nich vznikl někdy před patnácti lety na kovové kouli ve Swidnické ulici, jen pár kroků od čepovaného Prazdroje. Koupit si takového trpaslíka můžete u „Towarysztwa milostnikow wroclavie“ před kostelem svaté Alžběty.


Takže, kdo v tomto městě ještě nebyl, měl by to rozhodně napravit.

Leipzig – Lipsko, město bohaté moderní historií


Můj syn se vždycky směje, že Češi musí mít pro každé město v Evropě své vlastní jméno, s tím originálním nejsou nikdy spokojeni. Tak je z Wien Vídeň, z Grazu Štýrský Hradec, z Konstanze Kostnice či z Kopenhagenu Kodaň. Jenže někdy je české jméno to pravé a původní. Tak je tomu i z Lipskem. Původní jméno osady bylo Lipsk, tedy v srbském jazyce místo, kde rostou lípy. A celá severní strana Krušných Hor byla obydlena lužickými Srby, než je odtud vytlačili němečtí císaři Jindřich I. Ptáčník a jeho syn Otto I. zvaný Veliký.
Od té doby ale uplynulo už víc než tisíc let a slovanská minulost Saska se odráží jen v početných slovanských jménech osad a měst. Že to funguje i opačně jsem už psal, například Krumlov je až podezřele podobný německému „Krumau“, tedy „Křivý luh“ a když se člověk podívá, jakou smyčku Vltava u tohoto města dělá, nabízí se skutečně, že osada dostala své jméno původně od svých německých osadníků. O Šenově u Nového Jičína, který se opravdu původně jmenoval Schönau jsem už psal.
Ale zpět do Saska. V Lipsku jsem byl poprvé v roce 1982 a odnesl jsem si dojem šedého depresivního nehezkého města, které už nikdy nechci navštívit. Osud chtěl jinak. Nejprve zde byl můj syn a po noci strávené v Moritzově baště (v někdejším městském opevnění si studenti zřídili svůj klub a místo pro pořádání diskoték) se vrátil naprosto nadšený a tvrdil, že sem musím ještě jednou, abych si dojem opravil.

Udělal jsem to, dojem jsem si opravil, i když jen částečně. Lipsko určitě nikdy nedosáhne krásy a výstavnosti Drážďan či Kolína nad Rýnem nebo Cách. Bylo taky vždycky ve stínu Drážďan, či Míšně, nebylo nikdy hlavním, zato ale vždy obchodním městem. Dvě privilegia císaře Maxmiliána I. z let 1497 a 1507 daly městu privilegium pořádat veletrhy a Lipsko se tak stalo východoněmeckým Frankfurtem, který byl pro obchodníky nesídlící okolo Rýna jako hlavní německé dopravní tepny špatně dosažitelný. Zatímco do Frankfurtu se zboží dopravovalo po vodě, do Lipska po souši. Proto byly paláce v centru budovány s velmi širokými vjezdy do vnitřního dvora, aby tam mohla projet naložená fůra a náklad se nemusel překládat na ulici. Dnes jsou z těchto průjezdů nespočetné půvabné obchodní pasáže v centru města.
Lipsko byla a je i universita. Ta vznikla v roce 1409, ne bez konkrétního důvodu a s velmi dobrými podmínkami vzniku . 18.ledna 1409 totiž král Václav IV. vydal svůj Kutnohorský dekret, díky kterému opustili Prahu němečtí (ale i polští a mnozí další) studenti a profesoři – valná většina z nich odešla do Lipska, které na novou situaci pružně zareagovalo založením university 2.prosince 1409. Každá nová universita – platí to dodnes – má hlavní problém se zajištěním kvalitních profesorů. Lipsko tento problém tedy nemělo, ihned se zde usadili špičkoví pedagogové z Prahy. V roce 1519 se v Lipsku konala tzv. Lipská Disputace mezi katolickým učencem Johannem Eckem, a Martinem Lutherem a jeho přáteli. I tato skutečnost svědčí o tom, že Lipsko tehdy bylo vzdělanostním centrem Saska. Luther město nikdy neměl rád (nazýval je Sodomou a Gomorou) podařilo se mu je obrátit na své učení až plamennou řečí v kostele svatého Tomáše v roce 1539. Přesto přechovává právě lipské Muzeum městských dějin ve Staré radnici snubní prsten Lutherovy manželky Kateřiny z Bory.
Na lipské universitě studovalo mnoho slavných lidí, především v letech 1765 – 1768 Johan Wolfgang Goethe jeho socha jako mladého studenta stojí před krásnou rokokovou budovou burzy.

Právě z toho důvodu očividně umístil velký německý básník jednu ze scén svého Fausta do Auerbachova sklepa v Mädlerově pasáži , kde zřejmě milovník života Goethe vyprázdnil nejeden pohár. Dlouho jsem nechápal, proč tato scéna ve Faustovi je, protože tam – aspoň z mého pohledu – působí nelogicky a uměle. Až když jsem se dozvěděl o bouřlivých mladých letech mladého Johana Wolfganga ( žít on vždycky uměl) v Lipsku, rozsvítilo se mi, proč musel Mefisto i do tohoto lokálu. Ostatně Mephisto se zde jmenuje bar ve stejné pasáži jakož i další bar na Marktu, centrálním lipském náměstí.
Lokál Auerbachův sklep, vyzdobený u vchodu sochami doktora Fausta. Mefista i studentů vystupujících v tomto slavném dramatu je samozřejmě městskou atrakcí, vyzdobený faustovskými motivy, ovšem od saskou originální kuchyni bych raději nezkoušel – tedy já ji zkusil a zjistil jsem, že je to jen pro lidi se silným zažíváním, které nemám. Zelí a brambory jsou všudypřítomné, zelný zápach udeří do nosu hned po vstupu do této slavné hospody a saská strava může ve střevech vytvořit výbušnou směs.
Ovšem Goethe zde nechá své studenty pronášet:
„Tak vyzunkněte sklenice
a smějte se, co je to s váma?
Jste jako zmoklé slepice
a jindy hoříte jak sláma.“ (překlad Otokar Fischer)
Očividně tu tedy chodil rád.

Dalšími slavnými absolventy university byli například Richard Wágner,Karl Liebknecht, či Angela Merkelová. Ta jako studentská aktivistka pomáhala vykopávat Moritzovu baštu, místo, které stojí za návštěvu. Tyto část městského středověkého opevnění byla po bombardování za druhé světové války zasypána troskami. Studenti university si to místo vybrali v roce 1974 a po osmi letech kopání a stavebních úprav zde v roce 1982 otevřeli bar a diskotéku – a hned v tom roce navštívila Moritzovu baštu i moje manželka, která byla v Lipsku na výměnném studijním pobytu.
Richard Wágner je známý svým antisemitismem – zřejmě i proto se stal kultovním autorem nacistického režimu. Antisemitou se stal právě v Lipsku. On sám se v Lipsku v roce 1813 narodil v poměrně chudých poměrech, jeho otec zemřel ještě než mu byl jeden rok. S matkou a otčímem pak hodně cestoval a v roce 1827 se do Lipska vrátil. V roce 1831 nastoupil svá studia na universitě – studoval hudbu. V téže době byl ale v Lipsku hvězdou hudebního světa Felix Mendelssohn- Bartholdy, který v Lipsku působil v letech 1835 – 1841. Ten pocházel z bohaté židovské rodiny a vzhledem na svou slávu, vychování i majetek mu byly všechny dveře v lepší lipské společnosti otevřeny. Wágner naproti tomu bojoval s nepřízní osudu a marně se snažil tomuto zářnému vzoru vyrovnat. Po katastrofální premiéře své prvotiny „Das Liebeverbot oder die Novize“ nakonec Lipsko zfrustrovaný opustil a odešel do Königsbergu, dnešního Královce v přesvědčení, že kariéru v jeho rodném městě mu zničilo židovské spiknutí. Do konce života nepřestal Židy nenávidět.
Ostatně když nacisté získali v roce 1933 v Lipsku vládu, první, co odstranili, byla socha Mendelssohna-Bartoldyho stojící před průčelím kostela Svatého Tomáše. Dnes tam stojí znovu a navíc při 200-letém výročí skladatelova narození po něm byla pojmenována i fasáda kostela.
Jenže když se řekne Lipsko,měl by si člověk vybavit především Johana Sebastiána Bacha.

Tento vrcholný mistr barokní hudby byl totiž od roku 1723 27 let kantorem Chóru při kostele svatého Tomáše a je od roku 1950 v tomto kostele pochován. V Lipsku ostatně působili i Robert Schumann, Franz Liszt či Hector Berlios, všichni v oné pro Richarda Wágnera osudné době okolo roku 1840, kdy se do města přistěhoval Schumann – jeho dům je zachován jako muzeum.
Universita sídlila vždy v Augusteu na okraji centra města, po válce zde dali komunisté vybudovat nový kampus, přičemž ale byl kostel Svatého Pavla, který tvořil od založení university její stěžejní bod a Aulu(i když byla universita oficiálně založena při klášteře svatého Tomáše), stržen. Ve fasádě nové University postavené v roce 2004. nechal architekt Erick van Egeraat motiv průčelí kostela znovu ožít – působí to velmi zajímavě a avantgardně – lipská universita stojí určitě už z tohoto důvodu za návštěvu.

Původní budova vzala za své při bombardování Lipska během druhé světové války (Lipsko mělo velké štěstí, že se spojenci rozhodli v únoru 1945 srovnat se zemí Drážďany – Lipsko bylo totiž původním cílem). Stejně ale město zažilo celkem 14 náletů a oblast Augustova náměstí byla zničena nejvíc, proto zde dnes stojí opera z roku 1960 ve stylu komunistické architektury (ale se svým novoklasicistickým stylem nepůsobí vůbec zle) a Gewandhaus z roku 1981, moderní koncertní budova na opačné straně náměstí.
Lipsko mělo po válce smůlu. 18. dubna 1945 vstoupily do města americké jednotky (zda město dobyly či osvobodily, o tom se vedou dodnes spory, dané úhlem pohledu). Jenže Američané pak celé západní Sasko s Durynskem odstoupili Rusům a proto 2.července 1945 vstoupila do města Rudá armáda. Lipsko se tak stalo součástí Východního Německa a následkem toho NDR, založené v roce 1949. Z Lipska pocházel už vzpomenutý vůdce německé komunistické (neúspěšné) revoluce z roku 1918 Karl Liebknecht, dále i vládce NDR z let 1949 až 1971 Walter Ulbricht, jeden z hlavních propagátorů vojenského zásahu Varšavské smlouvy v Československu 1968 a žila zde Klára Zetkinová,jejíž iniciativě vděčíme za Mezinárodní den žen. Město mělo tedy díky svému průmyslu silnou rudou tradici.
Ovšem paradoxně právě v Lipsku se začal komunistický režim hroutit. V žádném jiném městě nenajdete tolik muzeí a expozicí, zabývající se komunistickým režimem a jeho pádem jako v Lipsku, hned vedle Mädlerovy pasáže je stálá výstava v „Zeigeschtliches Forum“ a zpřístupněna je i místní centrála STASI- německé tajné policie. A i v muzeu městských dějin ve staré radnici je komunistické epizodě věnován velký prostor.
Občané Lipska jsou totiž hrdí na to, že to byli právě oni, kteří zasadili komunistickému režimu rozhodující ránu. Vždycky byli trošku alternativní. Kde jinde by bylo možné, že by punková skupina jménem Wutanfall (Záchvat zuřivosti) našla útulek a možnost koncertovat v sakristii kostela svatého Mikuláše. A právě tento kostel se svými jemnými barvami vnitřní výzdoby růžovou a světle zelenou, tolik připomínající Frauenkirche v Drážďanech, měl při pádu komunistického režimu ve východním Německu sehrát rozhodující roli.
Vše začalo dost nevinně. V roce 1980 byla vyhlášena takzvaná dekáda mírové tolerance. Od roku 1981 se v kostele svatého Mikuláše každé pondělí v pět hodin odpoledne scházeli lidé k modlitbě za světový mír. Pod biblickým heslem:“ Překovejme meče v radlice“,(Micheáš 4.3) heslo, které ostatně hlásala i komunistická propaganda.

Teď ale STASI a policie lidi, kteří nosili nálepku s tímto heslem bila, zatýkala a hodiny vyslýchala. Přesto lidí v kostele přibývalo. Co začalo několika desítkami lidí, přerostlo ve stovky a posléze v tisíce. V květnu 1989 si lipští aktivisté dovolili dokonce kontrolovat výsledky voleb a zjistili, že jednotná kandidátka nedostala proklamovaných 96,8 procenta hlasů, ale „jen“ něco málo přes devadesát. Pro ty, kdo režimu stále ještě věřili, to byla krutá rána. Když pak 3.června čínská vláda nechala na Náměstí nebeského klidu v Pekingu zmasakrovat přes 2000 studentů a celý svět ztuhl hrůzou nad touto bezhlavou krutostí, jediné dvě vlády, které oficiálně čínskému velení blahopřály byl Kim Ir Sen ze Severní Koreje a Erich Honecker z NDR. To otřáslo i posledními věrnými a lidí u svatého Mikuláše opět přibylo. 4.září žádal starosta Lipska faráře z kostela svatého Mikuláše, aby s modlitbami přestal. Tento to odmítl.
Na 9.října tedy připravila komunistická vláda odstrašující akci. V rádiu i v televizi varovala všechny občany Lipska před návštěvou kostela. Komunisté se netajili tím, že zmobilizovali 10 000 policistů a vojáků a že jim byl písemně udělen příkaz ke střelbě. Dozvěděl jsem se, že bylo připraveno 10 000 polních lůžek pro zraněné a 20 000 krevních konzerv. Německá vláda připravovala tedy opravdový masakr podle čínského vzoru. Přesto se 9.října k modlitbách dostavilo 70 000 lidí. Se svíčkami v rukou naplnili lipské ulice. Režim si nedovolil střílet do lidí, kteří v jedné ruce drží svíčku a druhou ji chrání před větrem. Těžko by mohl tvrdit, že takovíto demonstranti vyprovokovali srážku házením kamení, jak zněla dopředu připravená verze. A navíc – rozkaz ke střelbě přišel z nenáviděného Berlína – velitel lipského zásahu se stal náhle saským patriotem dal bezpečnostní síly stáhnout. Protest se tedy obešel bez krveprolití. 23 října pak bylo v ulicích Lipska už 320 000 lidí. 9.listopadu pak padla Berlínská zeď. Modlitby v kostele svatého Mikuláše každé pondělí v 5 hodin odpoledne se konají ještě i dnes – jako vzpomínka ale i jako snaha o dosažení míru ve světě, snaha dnes možná aktuálnější než před lety.
Lipsko si totiž na válečné události nemůže rozhodně stěžovat. Jeho poloha na křižovatce Via imperialis a Via regii udělalo město nejen centrem obchodu se svými veletrhy a do roku 1945 i centrem východoněmeckého bankovnictví, ale i místem početných vojenských konfliktů.
Během třicetileté války se před hradbami Lipska odehrály až tři rozhodné bitvy, dvakrát u Breitenfeldu (1630 a 1642) a jednou u Lützenu (1632), kde náš slavný Valdštejn sice utkání se švédským králem Karlem Gustavem prohrál, jenže švédský král v bitvě zahynul.
Nejslavnějším vojenským střetnutím je ale určitě „Bitva národů“ 16.- 19. října 1813. V této největší bitvě Napoleonských válek se podařilo pra-pra-pra…předkovi našeho knížete Karla Schwarzenberga (můžete si to spočítat sami, Karel je toho jména sedmý a onen generalissimus Karel Schwarzenberg byl samozřejmě první) porazit francouzského císaře tak rozhodujícím způsobem, že se z toho Francie už nevzpamatovala. Během oněch tří dnů bojů zahynulo před hradbami Lipska ale i v nich 90 000 vojáků (pro srovnání, Lipsko mělo v té době 90 000 obyvatel). Mimochodem Sasové bojovali v této bitvě na špatné straně – tedy ve francouzské armádě. Sasové mají vůbec vzácnou vlastnost bojovat vždy na straně poražených a když už jednou byli na straně vítězů – to bylo u Breitenfeldu v roce 1630 – utekli už na začátku bitvy a zastavili se až 20 kilometrů za bitevní linií, takže se o vítězství Švédů nad císařským generálem Tillym (který byl v bitvě zraněn a v Lipsku pak zemřel) dozvěděli až z doslechu. Ostatně v Lipsku zemřel následkem svých zranění po bitvě u Lützenu i slavný generál jízdy Pappenheim (který znal své pappenheimské) a konečně zde 18.října 1813 utonul polský maršál Poniatowski – je zde tedy pochováno hodně válečných „hrdinů“. V roce 1813 to Sasové udělali chytřeji, v rozhodující chvíli bitvy u vesnice Propstheida přešli k nepříteli a začali do překvapených Francouzů střílet. Inu není nad dobrého spojence.

Dnes stojí na místě oné někdejší vesničky obrovský „Památník bitvy národů“ (Völkerschlachtdenkmal). Byl tu postaven v roce 1913 při příležitosti stého výročí bitvy a slavnostně otevřen za přítomnosti německého císaře. To už se totiž svět řítil do další katastrofy, mnohem horší než ta předešlá, která začala v roce 1914 a měla skončit až obsazením Lipska americkými vojáky 28.dubna 1945.
Lipsko se určitě sovu krásou nemůže rovnat Drážďanům ale ani Kolínu či Cáchám. Historicky má ale dost co nabídnout a stejně tak i kulturně. Pořádá se zde pravidelně Knižní veletrh, hudební koncerty v Gewandhausu na Augustově náměstí jsou díky Bachovské a Mendellsohnovské tradici navštěvovány špičkovými světovými hudebníky. Letos postoupí fotbalový klub RB Leipzig do nejvyšší německé fotbalové soutěže, jejíž byl v roce 1903 (samozřejmě pod jiným jménem) historicky prvním mistrem. Za tento vzestup místního fotbalu ostatně Lipsko vděčí rakouskému podnikateli Didimu Mateschitzovi, majiteli firmy Red Bull. Fotbalový stadion na břehu řeky Elstery se tedy jmenuje Red Bull Arena, klub se tak ale oficiálně jmenovat nesmí – německý zákon zakazuje klubům nosit jména sponzorů – jednou výjimkou je Bayer Leverkusen, protože vznikl jako klub zaměstnanců farmakologického giganta, který se kdysi proslavil výrobou Aspirinu.
Takže proč vlastně ne Lipsko? Není to daleko a město je to zajímavé a i pro shoping velmi vhodné. Jen prosím, když už tam budete, jíst se dá v mnoha restauracích dobře a za rozumné ceny, ale nezkoušejte prosím místní speciality. Abyste dojeli v pořádku domů a nemuseli po cestě zastavovat. Město má v současnosti víc než dost restaurací s mezinárodní kuchyní.

Aachen – Cáchy


Cáchy (německy Aachen – vyslovuj Áchen), dovolím si v článku používat oba tyto názvy) vděčí za svou slávu jedné slabosti silného muže. Císař Karel Veliký totiž trpěl na slabůstku v ranném středověku ne zcela obvyklou – velmi rád se totiž koupal.

A když hledal město, odkud by mohl vládnout své rozlehlé říši, hledal samozřejmě v zeměpisném středu (i proto je dnes centrem Evropy Brusel, který není od Cách zas až tak daleko), rozhodující ale byly teplé prameny, které zde vyvěrají a které byly slavné už v římských dobách. Objevil je prý legendární římský legionář Granus Severus (historicky nedoložený) – proto se město v římských časech jmenovalo Aquae Grani. Ty prameny jsou ostatně léčivé a nedejte se zmást tím, že u nich stojí napsáno, že se nejedná o pitnou vodu. To jsem se tedy opravdu vyděsil, protože ten nápis jsem objevil až poté, co jsem už vodu vydatně ochutnal (měl jsem  totiž pořádnou žízeň a byl jsem zvědavý). Hned jsem si představoval následky, pokud by voda byla promořena nějakými zhoubnými baktériemi. Obavy byly zbytečné. Údaj, že se nejedná o pitnou vodu tu není proto, že by termální voda byla špinavá nebo infikovaná, je ovšem registrována jako lék, tedy ne jako pitná voda. Klidně se jí napijte. Má intenzivní chuť, je dost slaná a smrdí po síře. Vyvěrá v kolonádě v Elisenbrunnen a obsahuje sodík, draslík, fosfor a onu síru. Teplota vody u pramene je 53 stupňů Celsia, takže tu vodu museli císaři určitě ochlazovat. Ale to bylo jednodušší, než mu ji nahřívat.

Karel zde nechal koncem osmého století vybudovat císařskou falc a díky svým revmatickým potížím zde strávil posledních sedm let svého života. Ta falc působí ještě dnes monumentálně, tvoří vlastně náměstí Katchhof orámovaný na horní straně monumentální budovou městské radnice a na dolní pak ještě větším Dómem. Oboje je impozantní a skvěle se doplňuje, při vstupu na Katchhof se návštěvníkovi až zatají dech. U příležitosti 1200 let od úmrtí Karla Velikého (zemřel roku 814) bylo zřízeno historické centrum Charlemagne, kde by člověk měl svou cestu historií Cách začít. Nezačal jsem, personál byl na podnikovém výletě. Nevadilo to. Zbylo mi víc času na obdivování krás města. Je jich dost.

Samotná radnice stojí rozhodně za návštěvu. Je to gotická budova, dokončená roku 1349 a stojí na místě někdejšího Karlova paláce. Zde, na prvním poschodí, hodovali římští (tedy vlastně němečtí) králové po své slavnostní korunovaci. Palác ovšem časem chátral, jako poslední obědval v starých prostorech Rudolf Habsburský. Zvládl údajně celou slavnostní hostinu za hodinu, přičemž stále sledoval strop nad svou hlavou, hrozící každou minutu zřícením. Občané města se poté rozhodli chátrající budovu v roce 1330 strhnout (žádný z dalších panovníků si tu zřejmě už jíst netroufal) a postavili na jejím místě radnici novou. Sál pro hostiny králů ale vybudovali opět – nachází se na prvním poschodí a je úžasný. Velikostí 45×18,5 metrů se 100 gotickými oblouky se řadil k největším v Evropě. Na zdech je 5 fresek ze života Karla Velikého, tři další byly zničeny za druhé světové války. Jako první hodoval v novém sále jmenovec Karla Velikého, náš otec vlasti Karel IV. po své korunovaci v roce 1349 – s naším panovníkem se setkáme v Aachenu ještě několikrát.

Aachen byl jediným německým městem, které spojenci dobyli ještě v roku 1944. Po šestitýdenních úporných bojích se podařilo město obsadit 21. října 1944. Fronta se zde nadlouho stabilizovala – nedaleký Kolín nad Rýnem byl dobyt až koncem března 1945. S obsazením Cách je spojena historie, která pro mne zněla skoro neuvěřitelně. Američané hledali po obsazení města osobu, kterou by mohli dosadit jako nového starostu. Našli ji ve Franci Oppenhofovi, katolickému odpůrci nacismu. Ten vzal věci do ruky spíše diktátorsky než demokraticky, nicméně slavil úspěchy. Během zimy 1944/1945 se mu podařilo dát do provozu nemocnici, obnovit zásobování vodou a začala fungovat doprava i infrastruktura. Tím si podepsal rozsudek smrti. Jestliže mu na podzim 1944 nacisté zpoza fronty jen vyhrožovali a doufali, že se znemožní a „rozhořčený lid“ jej vyžene, jeho úspěchy měly za důsledek rozhodnutí o fyzické likvidaci „zrádce a kolaboranta.“ 25. března 1945 tedy pouhých šest týdnů před koncem války, byl Oppenhof zavražděn výsadkářským komandem SS, které poslal Himmler za frontu.

Na spodní části falce je Dóm. Ten dal postavit Karel Veliký. Vypráví se legenda, že občané města neměli se stavbou naspěch a prostředky, které jim císař vyčlenil, použili na jiné účely. A pak náhle král nahlásil svou návštěvu. Ve městě vypukla panika. Karel dokázal být hodně tvrdý, když se rozzlobil a s jeho vztekem mohli počítat. Tehdy se objevil žebrák, který jim slíbil dostavit Dóm za jediný den. S podmínkou, že mu bude patřit první duše, která do nového chrámu vstoupí. Byl to samozřejmě ďábel osobně. Cáští (přece jen raději aachenští) občané souhlasili a Dóm další den stál. Měšťané se ale vynašli. Jestliže ďábel počítal, že do nového Dómu vstoupí jako první císař sám nebo aspoň arcibiskup či starosta města, měšťané tam vehnali vlčici. Ďábel se na ni vrhl, a když zjistil, že byl oklamán, s hrozným řevem vyběhl z chrámu. Přirazil za sebou dveře tak silně, že v klepadle zůstal jeho palec a dveře mají dodnes vpravo dole prasklinu. Vlčice z bronzu pak stojí přímo ve vstupní hale kostela. Doložena je tu už v roce 1320.

Chrám koncipoval Karel Veliký jako obrovský oktagon plný symboliky (už samotný osmihran symbolizuje osmý den tvoření – tedy poslední soud a s ním dovršení dokonalosti).

Ti kdo se při mém článku o Kolíně a popisu svatých relikvií, které v tom městě hrály tak důležitou roli, klepali do čela, budou se teď zřejmě bušit pěstí. Karel si totiž nechal k vysvěcení chrámu poslat od patriarchy Jeruzalémského svaté relikvie nesmírné hodnoty. Nejsou to výjimečně žádné kosti – v pozlaceném skvostném relikviáři se nacházejí: Ježíšovy plínky a jeho bederní rouška ze dne ukřižování, šaty panny Marie a rouška, do níž byla zabalena uťatá hlava Jana Křtitele. Už jste se dosmáli?

Tak tedy k symbolice oněch kusů oděvu. Ježíšovy plínky a bederní rouška symbolizují zrození a smrt, tedy koloběh lidského života, Mariin oděv pak mateřství, tedy život před životem a současně i boží původ Kristův a rouška svatého Jana Křtitele překlenuje Starý a Nový zákon.

Ty látky se od roku 1349 (opět v tom měl zřejmě prsty náš Otec vlasti) vystavují každých sedm let veřejnosti. Kupodivu se nerozpadly, i když podle uhlíkové radioaktivní analýzy pocházejí skutečně z prvního století po Kristu – a to prý bez jakékoliv konzervace – podobá se to opravdu zázraku.

V chrámu je ještě další relikviář – s kostmi svého zakladatele Karla Velkého. Tento velký šiřitel křesťanství – šířil ho ohněm a mečem a kdo se nenechal pokřtít, přišel hned o hlavu jako desetitisíce nezkrotných a nepoddajných Sasů – byl 29. 12. 1165 papežem Paschalisem III. na žádost císaře Friedricha Barbarossy vyhlášen za svatého. Paschalis byl ovšem protipapež z císařské vůle – císař Barbarosa se s vládnoucí hlavou církve Alexandrem III. totiž nesnášel. Karel proto platí za svatého v celém německy hovořícím prostoru – přesněji v oblasti někdejší svaté říše římské, není ale za svatého uznán katolickou církví všeobecně. Na skvostném pozlaceném relikviáři je vyobrazeno 16 králů, následníků Karla Velikého až po Friedricha II – ten relikviář totiž daroval Dómu právě Barbarossův vnuk Friedrich II. v den své korunovace 27. července 1215. Zajímavé je, že analýza kostí prokázala, že pocházejí skutečně od jedné osoby a ta žila na konci osmého století – mohlo by se tedy skutečně jednat o Karla osobně. Měřil podle rekonstrukce 184 cm, byl tedy na svou dobu opravdu velký muž. Není ovšem v relikviáři celý a v tom má opět prsty náš Karel IV. Barbarossa byl samozřejmě svatořečení Karla Velikého přítomen a věnoval chrámu obrovský 265 kilo těžký svícen visící na 27 metrů dlouhém řetězu. Ten řetěz je stejně jako svícen ještě originál z roku 1165 a směrem ke stropu se rozšiřuje, aby se zdál pro pozorovatele stále stejně tlustý. Jeho 240 článků váží dohromady 330 kilo, tedy víc než svícen sám. I ten svícen je plný symboliky, znázorňuje nebeský Jeruzalém s osmi velkými a osmi malými věžemi a 48 svíčkami.

Nejdůležitější částí chrámu je ale korunovační trůn římských králů. V Dómu byl korunován syn Karla Velikého Ludvík Pobožný a pak tuto tradici znovu založil Otto I. Od té chvíle byl římským králem jen ten panovník, který byl korunován na tomto trůnu v aachenské katedrále a to kolínským arcibiskupem a korunou, kterou nechal Otto k tomuto účelu zhotovit a která se dnes nachází ve vídeňském Hofburgu. Korunovací zde proběhlo celkem třicet, poslední z nich se odehrála roku 1531, kdy zde byl německým králem korunován Ferdinand I. Jeho syn Maxmilián II. měl k relikviím odmítavý postoj a jeho vnukovi Rudolfovi II se očividně tak daleko cestovat nechtělo. A tak tradice zahynula.

Abychom pochopili smysl pro symboliku, musíme se tímto trůnem zabývat déle. On je totiž sám relikvie. Mramorové desky, ze kterých je postaven, prý pocházejí z chrámu svatého hrobu v Jeruzalémě. Je to docela možné, ty desky jsou určitě antického původu, na jedné z nich si totiž římští legionáři vyryli hrací desku pro jednu ze svých oblíbených her. Aby ale akt korunovace dostal ještě více symboliky, podkládali pro obřad korunovace pod trůn pytlík, v němž měla být půda nasáklá krví prvního křesťanského mučedníka svatého Štěpána – tedy půda ze svaté země. Nový římský král byl tedy korunován na svaté půdě. Až pak mohl kolínský arcibiskup vložit novému králi na hlavu korunu Karla Velkého, tedy vlastně císaře Otty I., kterou k tomuto účelu speciálně přivezli z Norimberka. Korunovační insignie totiž byly přechovávány na dvou místech. V Norimberku koruna, kříž, svaté kopí, říšské jablko, meč, žezlo a nádoba na svěcenou vodu. V Cáchách pak byly přechovávány pytlík s půdou svatého Štěpána, říšský evangeliář a šavle Karla Velkého.

Dnes je chrám vyzdoben mozaikami, které v něm byly vytvořeny po odstranění barokové výzdoby v devatenáctém století. Za Karla Velkého však byl celý chrám vymalován bíle a jen kovové předměty jako zábradlí a podobně byly pozlacené – zářily tu tedy jen barvy bílá a zlatá.

Rozhodně se vyplatí návštěva chrámové pokladnice. I tady se setkáme se stopami Karla IV. Náš otec vlasti byl totiž jmenovec zakladatele západořímského středověkého císařství, a sice po celých 461 letech. Od smrti císaře Karla III. Tlustého v roce 888 se žádný další císař Karel nejmenoval. To jméno nebylo v německém prostoru obvyklé a i náš Karel, původně Václav, za něj vděčil svému biřmování, které se odehrálo ve Francii. Karel IV. obdařil pokladnici dvěma relikviáři na ostatky Karla Velikého. Jeden z nich tradiční ve formě budovy s gotickými věžemi je zajímavý jen tím, že autor zde naprosto špatně zobrazil chrám v Cáchách – zřejmě o něm věděl jen z doslechu. Ten druhý relikviář je ovšem velmi skurilní záležitostí. Je to asi nejznámější busta na světě. Zobrazuje krále Karla Velikého s korunou na hlavě. Tou korunou byl v roce 1349 korunován římským králem náš Otec vlasti – až potom skončila na hlavě jeho slavného předchůdce. Pravou korunu Otta I. měli v držení synové krále Ludvíka Bavorského a nehodlali se jí jen tak vzdát. Zpochybněte ovšem korunovaci korunou, kterou následně nosí na hlavě zakladatel západořímského císařství. Víko oné busty je totiž odklápěcí a v ní se nachází lebka Karla Velikého. Z iniciativy Karla IV. byl každý nastávající římský král po svém zvolení přivítán v branách města Cách touto bustou. Poté ji musel odklopit a políbit v ní skrytou lebku. Dost skurilní a málo hygienická záležitost, ani jednoho z kandidátů ale tento ceremoniál neodradil.

Kromě těchto relikviářů jsou v pokladnici i další poklady, mimo jiné i tzv.“Český křídlový oltář“, na němž je zobrazen svatý Václav. Do Aachenu se dostal v polovině patnáctého století, kdy u nás vládl Jiřík z Poděbrad. Nemám tedy tušení, jak a proč se sem dostal, pokud by to některý z mých čtenářů věděl, byl bych mu velmi zavázán.

Z českých panovníků je v Aachenu přítomen ještě jeden. Ve vstupní hale radnice je vedle obrazu Karla Velkého na protější straně portrét Zikmunda Lucemburského. Opět se mě neptejte, proč zrovna jeho. Ale aachenským stál zřejmě za to.

Se jménem Karla Velikého je spojena i cena pojmenována jeho jménem, kterou dostává osoba nebo organizace, která se nejvíc zasloužila za sjednocování Evropy. Tak jako se i císař se snažil sjednotit celou tehdejší Evropu pod svým žezlem. V roce 1991 dostal tuto cenu, jako zatím jediný Čech, Václav Havel.

Aachen nebo chcete-li Cáchy je (jsou) úžasné. Stojí za to, je navštívit, i když je to lán cesty. Zejména pro milovníky historie se ta cesta vyplatí – a narazí v této vzdálené končině na hranici Nizozemí a Belgie (tříhraniční bod na je s 322 metry nad mořem nejvyšší horou Nizozemí) na překvapivé množství českých stop.

Köln – čili Kolín nad Rýnem


Člověk prostě musí mít nápad. A samozřejmě žádné skrupule či svědomí. Arcibiskup Rainald von Dassel měl to první a to další mu naprosto chybělo. V roce 1164 se jakožto vikář pro Itálii ve službách císaře Friedricha I. Barbarossy rozhodl převézt relikvie tří králů, kteří se kdysi klaněli božskému novorozeněti v Betlémě z Milána do Kolína. Zda se Miláňané zmohli na nějaké protesty, není známo. Po dobytí města v roce 1158 císařem museli být hodní a tiší. Na tom dobytí se ostatně podílely podstatnou účastí české jednotky, které si tam vysloužily pověst lidožroutů. Vojáci si totiž z těst uplácali sošky dětí a opékali si je nad ohni před milánskými hradbami, aby obránce patřičně vyděsili. Kníže Vladislav za tuto pomoc dostal královský titul a pán z Pardubic do erbu polovinu svého koně, kterého mu prý přesekla mříž v městské bráně. (Mimochodem, když z města prchal.) Tu půlku koně můžeme vidět v erbu města Pardubic dodnes.

Arcibiskup Rainald tedy přenesl (v podstatě ukradl) relikvie do Kolína a vytvořil tak z města, kde vykonával svůj úřad poutní místo – druhý Jeruzalém. Ty kosti jsou tam dodnes, komu skutečně patřily, můžeme jen hádat, ale oficiálně jsou to oni tři bibličtí králové a jejich koruny zdobí erb města Kolína. V roce 1246 se jiný arcibiskup Konrád von Hostaden rozhodl, že stará románská katedrála není důstojným stánkem pro tak drahocennou relikvii a dal kostel strhnout. O dva roky později pokládal základní kámen katedrály nové, která je dnes nejvýznamnější dominantou města. Bez své katedrály si Kolín nedovedeme představit a dostala se i na dvoueurovou německou minci z roku 2011. Stavba katedrály ovšem trvala více než šest set let, dokončena byla až v roce 1880. V roce 1530 totiž došly peníze a v roce 1560 byla stavba zcela zastavena, jeřáb na torzu severní věže měl být dominantou města až do roku 1842, kdy se pruský král Friedrich Vilém rozhodl koupit si přízeň svých nových poddaných (od roku 1815 – mohl za to Vídeňský kongres) tím, že jim ten kostel dostaví.

Kolín je ale město mnohem starší, a když chceme jít až k jeho základům, musíme do doby římské říše. Zde se totiž narodila – v tehdy ještě bezvýznamném sídlišti jménem Oppium Ubiorum budoucí císařovna Agrippina mladší – její otec Germanicus si právě vyřizoval účty s nepoddajnými Germány na druhém břehu Rýna. Když se pak Agrippina provdala za svého strýce, císaře Claudia, prosadila, že se místo jejího narození stalo římskou kolonií se jménem Colonia Claudia Ara Agrippinnensium (CCAA) a z toho názvu pak vzniklo současné jméno města Kolín.

V CCAA byl 2. ledna roku 69 svými legiemi provolán císařem Vitelius (jedná se o tzv. „rok čtyř císařů“po smrti císaře Nerona), jeho tažení do Itálie ale nedopadlo dobře. Prohrál svůj boj s Vespasiánem a byl popraven. V Kolíně se dochovala spousta antických památek. Můžete navštívit pretorium, správní budovu guvernéra, která fungovala až do pátého století, kdy ji převzali Frankové jako královské sídlo. Pod Kolínem se nachází v hloubce 9,5 metru odvodňovací římský kanál, (používaný dlouho po svém objevení v devatenáctém století jako skladiště na pivo), dochovaly se zbytky římských hradeb a bran, většinu vykopávek je možné si prohlédnout v římsko-germánském muzeu hned u kolínského dómu. Je velkolepé. Stojí přímo na místě někdejší římské vily, proto je zde dochovaná původní mozaika podlahy domu, tzv. “Dionýsova mozaika.”

Římané si potrpěli na kvalitní pitnou vodu. Nebrali ji tedy z Rýna, ale vedli ji z řeky Eifel v kopcích na jih od města vodovodem o délce 95,7kilometru! Části tohoto akvaduktu se dochovaly dodnes. V letech 310 – 315 se ve městě vícekrát zdržoval císař Konstantin Veliký, který nechal přemostit Rýn a na jeho pravém břehu postavit pevnůstku Divitia (dnešní městská čtvrť Deutz).

Kolín netěžil jen z pozůstatků svatých, ale především ze své polohy na Rýně. Když se podíváte na mapu Německa v raném středověku, je to v podstatě řada měst podél Rýna. Rýn byl hlavní tepnou země, Dunaj a Labe byly v té době ještě nevýznamné. Většinu dnešního Německa pokrýval prales a o východní provincie sváděli Němci zuřivé boje s polabskými Slovany a Hamburk byl misijním biskupstvím stále znova vypalovaným Normany. Kolín pak leží na místě, kde se Rýn stává nesplavným pro lodě s hlubokým ponorem – tzv. „Niederländer“. Zboží se zde muselo překládat na plochá plavidla, aby mohlo být dopraveno k spotřebitelům výše proti proudu řeky. To byl zdroj bohatství města, které si v roce 1259 vymohlo na arcibiskupovi takzvaný „Stapelrecht“, to znamená předkupní právo na všechno zboží, které sem bylo dopraveno- to právo platilo až do roku 1831!!!

Jenže už mnohem dřív se franský král Karel, později zvaný Veliký, rozhodl učinit hlavním městem své říše nedaleké Cáchy (Aachen). Karel byl moudrý muž. Svého duchovního pastýře nechtěl mít přímo v Cáchách, aby mu neremcal, ale daleko být taky nesměl. Pro Kolín udeřila hvězdná hodina. Stal se nejvýznamnějším duchovním centrem Římské (Německé)říše. A to je důvod, proč by milovník historie měl toto město navštívit – a proto jsem to i udělal. Kolín byl ovšem za druhé světové války z 90 procent zničen a nebylo v lidských silách jej zrekonstruovat. Mezi památkami z doby raného středověku stojí tedy moderní budovy, je to tak trochu jako hledání hrozinek na dortu, ale vyplatí se to přesto. Kolíňané své město obnovili se vkusem. I moderní okna na chrámech z jedenáctého století nepůsobí rušivě, i když je dělí od stavební substance, kterou doplňují, téměř tisíc let. A těch chrámů tam tedy je! První arcibiskup Bruno, bratr císaře Otta I., se rozhodl přetvořit Kolín v druhý Jeruzalém. Proto mělo město dvanáct bran a proto muselo být ve městě dvanáct chrámů. Bruno to dokázal, za odměnu odpočívá dnes v jednom z nich, v kostele svatého Pantaleona (patrona lékařů).

Město je opravdu plné ostatků svatých. Poutníci sem proudili odevšad, vždyť přece oni tři králové byli první „poutníci“ a vzor pro všechny, kdo je v klanění se křesťanským symbolům chtěli následovat.

Dnes se nad tím samozřejmě můžeme usmívat, ale ve středověku byly relikvie uctívané nadevše, cennější než zlato a Kolín jako poutní místo se nikdy nenechal svést k protestantismu, přes svou blízkost k Holandsku sem Kalvínovo učení nikdy nevpustili, a proto se zde dá i dnes velmi dobře najíst. Rýnský „Sauerbraten“ s mandlemi a hrozinkovou omáčkou můžu vřele doporučit. V samotném Kolíně žili svatý Severin, biskup ze čtvrtého století, který odtud vypudil svého kacířského předchůdce – jeho kostel i s jeho ostatky se nachází na jihu města. Pak je tu svatý Gereon, velitel thébské kohorty, která se za císaře Diokleciána údajně odmítla podílet na pronásledování křesťanů a byla proto před hradbami CCAA decimována a její velitel popraven. Jeho chrám je úžasnou kupolovitou stavbou, jednou z největších kupolí v Evropě, větší je Hagia Sophia a katedrála v Cáchách. Kupole je nabarvena načerveno, jako symbol utrpení thébských legionářů.

A pak je tu samozřejmě svatá Uršula. Tato britská princezna se údajně pokusila se svými jedenácti průvodkyněmi zastavit před hradbami města Atillovy Huny. Ti její úmysl nějak nepochopili a ji i s jejími průvodkyněmi povraždili (jedenáct plamínků, které doplňují erb města Kolína, představuje těchto jedenáct mučednic). Ale Bůh na Huny zato poslal bouři a mor a zahnal je od města. Svatých ostatků Uršuly a jejích průvodkyň je víc než dost. Na místě, kde dnes stojí kostel svaté Uršuly, totiž Kolíňané v raném středověku objevili antický hřbitov a zde nalezené kosti prohlásili na svaté ostatky oněch mučednic a se svým smyslem pro obchod je začali prodávat. Jenže kostí bylo na jedenáct panen příliš mnoho. Proto opravili jejich počet na 111 a nakonec na 11 000. Když odběratelé protestovali, že některé z kostí jsou prokazatelně mužské, byli poučeni, že se samozřejmě v průvodu svaté Uršuly nacházeli i kněží a biskupové. Obchod je obchod.

Ale odhlédnouc od těchto poněkud skurilních záležitostí, je přece jen fascinující stát na hrobě slavných lidí, kteří zemřeli někdy před tisícem let. Ať už je sarkofág arcibiskupa Bruna v kostele svatého Pantaleona, kde je pochována i císařovna Theophanu, manželka císaře Otta II. a matka Otta III., významná žena, která hýbala mnoho let světovou politikou. V kostele svatého Ondřeje je pak sarkofág Alberta Velikého, slavného učitele třináctého století (zemřel v Kolíně v roce 1280).

Universita byla v Kolíně založena v roce 1388, zajímavé na tom je, že to byla první universita, která vznikla z popudu měšťanů, kteří ji i sami financovali. Bohatému měšťanstvu totiž narostl hřebínek a nebylo ochotno akceptovat nadvládu svého arcibiskupa. První konflikt v roce 1258 ještě dokázal urovnat už vzpomenutý Albertus Magnus, ale v roce 1262 se konflikt rozhořel naplno. K tomu se traduje následující legenda. Dva preláti pozvali z podnětu arcibiskupa Engelberta II. z Falkenburgu na snídani starostu Hermanna Grina. Neřekli mu ovšem, že hlavním pokrmem má být on sám. Když totiž vkročil do sálu, pustili na něj vyhladovělého lva. Hrdinný starosta ale neztratil duchapřítomnost, okolo ruky si ovinul svůj plášť, vrazil jej zvířeti do hrdla a pak je probodl svým mečem. Preláti byli pověšeni, arcibiskup vyhnán z města. Starosta jménem Hermann Grin sice prokazatelně nikdy neexistoval, scéna jeho boje se lvem je ale vděčným obrazem a reliéf s jejím vyobrazením najdete na radnici v tzv. „Lvím dvoře“ i v městském muzeu. Faktem je, že po bitvě u Woringenu v roce 1288 se museli arcibiskupové moci ve svém městě vzdát. Vládli nadále svému arcibiskupství, které se stále zvětšovalo, Kolín sám byl ale svobodným říšským městem podléhajícím pouze císaři. Z Kolína patřil arcibiskupům jen Deutz na pravém břehu řeky.

Protože se kolínská universita díky přehnanému katolictví města stala baštou konzervatismu, byla po roce 1794 francouzskými revolučními jednotkami zrušena a na svou obnovu si musela počkat až do roku 1919. Ve městě se přesto narodili nebo zde působili početní významní lidé. Na jezuitské koleji zde vyučoval Georg Simon Ohm. Narodil se zde skladatel Jacques Offenbach, který se sice proslavil až za svého pobytu v Paříži, pomník v Kolíně ale má. Nikolaus August Otto zde vynalezl v roce 1876 čtyřtaktní motor, prototyp toho, který je dnes ve všech autech. V roce 1848/1849 tu působil a vedl revoluci Karel Marx, narodil se zde a žil nositel Nobelovy ceny, spisovatel Heinrich Böll. Pro svůj kritický postoj ke kapitalismu vycházely jeho knihy i v socialistickém Československu, dostala se mi do rukou jeho kniha „Ženy na břehu Rýna“.

A pak je tu samozřejmě „kolínská voda“.  Kdo by ji neznal? Pro mou babičku byla ještě každá pánská voňavka prostě „kolínská“. V roce 1709 začal svou voňavku prodávat Johann Maria Farina pod názvem „Aqua mirabilis“ tedy „zázračná voda“. On sám tvrdil, že vytvořil vůni „čerstvou jako italské jitro“ (vytvořil ji sice jeho krajan Giovani Paolo de Feminis, ale očividně si zapomněl svůj vynález nechat patentovat) a jeho zákazníci mu to uvěřili. Aqua mirabilis se prodávala nejen jako voňavka, ale i jako léčebná voda při chorobách domácích zvířat a dokonce měla pomáhat proti moru. Její dnešní jméno jí dali francouzští důstojníci v sedmileté válce, kteří se chránili proti nesnesitelnému pachu obsazeného města kapesníky namočenými do Farinova vynálezu a nazvali jej „Eau de Cologne“. Tento účinek kolínské vody byl vítán ve všech tehdejších městech a z vody se stal vývozní artikl, na jehož výrobu dostal nakonec patent kolínský obchodník Wilhelm Mühlens. Od roku 1810 díky Napoleonovi, který zakázal prodávat kolínskou jako léčivou vodu, funguje už jen jako parfém – a funguje ještě stále.

Nejslavnějším kolínským rodákem byl zřejmě Konrád Adenauer, zakladatel moderního poválečného Německa a jeden z hlavních konstruktérů sjednocené Evropy. Jeho dílo se právě v těchto dnech a týdnech začíná  – i zásluhou jeho nástupkyně v úřadu Angely Merkelové – hroutit. Adenauer byl kolínským starostou od roku 1918 do roku 1933, kdy ho z úřadu sesadili nacisté. Poté se utáhl do soukromí, po dobytí Kolína Američany byl ale znovu povolán do funkce a v letech 1949 – 1963 byl prvním poválečným západoněmeckým kancléřem.

Není vůbec divné, že pacifista Adenauer pocházel právě z Kolína. Vyhlášení německé republiky v roce 1918 přivítal slovy, že to znamená konec pruského militarismu. Kolín se nikdy do žádných vojenských konfliktů moc nehnal. Ve třicetileté válce dodržoval přísnou neutralitu, takže prakticky neutrpěl škody – na rozdíl od Deutzu, který byl Švédy dobyt a zničen, protože arcibiskup se logicky bil na katolické straně. Kolíňané vycházeli také podstatně lépe s francouzskou správou než s pruskou, která následovala po roce 1815. Bojovali ostatně v Napoleonově armádě, protože Francie sahala tehdy až po Rýn. „Misjö Amman“ (Monsieur Amtmann) jim byl podstatně sympatičtější než pan „Schnurbartkowski“ – tuto přezdívku dostali Prusové díky své zálibě v nošení kníru (německy Schnurbart). Až po vítězných válkách proti Rakousku 1866 a poté proti Francii 1871 se dokázali Kolíňané s německým státem identifikovat. Ale troška toho francouzského v nich zůstala a je v nich dodnes – v Kolíně je s 4000 lokály a restauracemi nejvyšší hustota hospod na počet obyvatel v Evropě. A i proto byl Konrád Adenauer, povahou pacifista, schopen a ochoten podat ruku vojákovi tělem i duší generálovi de Gaullovi, aby se hrůzy ničivé války v Evropě už nikdy neopakovaly – smlouva o kontrole výroby oceli byla základním kamenem Evropské Unie. Adenauer si svůj pomník na Neumarktu vedle kostela svatých Apoštolů určitě zasloužil.

Kolín už dávno není katolickou baštou. Prusové sem přinesli protestantismus, katolíci tvoří ve městě jen 44 procent obyvatelstva – 12 procent ale vyznává islám – a to jsou údaje z roku 2013, tedy ještě před vlnou uprchlíků z předního východu. Jestliže ovšem z tureckých žen, které sem přicházely od sedmdesátých let, když Německo hledalo levnou pracovní sílu, ani jedna nenosila šátek (Atatürk to ostatně zakázal) dnešní moslimky už běhají po kolínských ulicích v šátcích a v tradičních kabátech až po zem. Časy se změnily, nezdá se mi, že by k lepšímu.

Kolíňané ale dbají především na životní kvalitu, jsou ovšem dbalí i starých tradic. Pokud si dáte v Kolíně pivo, zažijete překvapení. Pivo „Kölsch“  je docela pitné, ovšem podává se v dvoudecových sklenicích (Stangen). Je to dáno tím, že  Kölsch se vaří podle receptu z roku 1516 a smí se podávat tradičně pouze v těchto sklenicích (prý proto, že kdy déle stojí a vyvětrá, nedá se pít). Pokud si dáte jiné pivo v jiném lokále, můžete dostat i půllitr. Cenově to vyjde zhruba nastejno, jen číšníci v kolínských pivovarských hospodách musí běhat mnohem více. Rozhodující je čárka na pivním tácku – kolik čárek, tolik piv platíte, pokud číšník zapomněl, má smůlu. Pokud už máte piva dost, položíte tácek na sklenici. To je znamení, že už další pivo nechcete. Jinak ho dostanete hned, když jste dopili to předchozí – i Kolíňanům je jasné, že jednou „Stange“ žízeň neuhasíte. A pozor! Pokud si chcete sklenicemi „štrnknout“ pak zásadně dnem sklenice, nikdy ne – jak je zvykem jinde –  jejím horním okrajem! Ne že by se hned rozbila, ale nesluší se to.

Kolínské životní heslo totiž je: „Když už jednou musíme žít, tak přinejmenším dobře.“

Sympatické, ne?

Mimochodem, kupovat si tzv. “Kölner card” se naprosto nevyplatí, pokud se chcete pohybovat v městském centru. Slevy v muzeích jsou jen marginální, jedinou výhodou je cestování metrem a veřejnými dopravníi protředky. Což ovšem k prohlídce historického centra sotva potřebujete.

Rodinný výlet


Život v cizině rodinu upevňuje. Protože člověk žije jakoby v obležení a provozuje soustavnou kruhovou obranu, drží to rodinu těsněji pohromadě. Nic není ale tak prospěšného pro udržení rodinné soudržnosti jako společné zážitky. Třeba rodinný výlet. Po řadě pozitivních zážitků v Praze, Římě a dalších městech jsme se rozhodli pro návštěvu Paříže. Vyrazili jsme tam vlakem, cestuje se v noci, ráno je člověk ve městě, jde se ubytovat a může poznávat metropoli na Seině. V podstatě neměl plán chybu.

Výlet probíhal uspokojivě, Francouzi dokonce vyjímečně ani nestávkovali a tak jsme chodili od památky k památce a od muzea k muzeu. Problém vznikl až při otázce, co s posledním dnem. Tím bylo totiž pondělí a zámky i muzea měla zavřeno. A tak jsem se rozhodl navštívit jediné místo, které zavřeno nemělo – totiž disneyland. Bylo to v roce 2002, synovi bylo čtrnáct, dceři sedmnáct, zájem tedy byl.  Odstopoval jsem si cestou tam poctivě čas, abychom neměli problémy s návratem. Metrem z hotelu na náměstí Place de la Nation k zastávce rychlovlaku 40 minut, rychlovlak jezdil každých 8 minut, cesta s ním až k Disneylandu pak trvala 35 minut. Dohromady tedy 82 minuty, z hotelu bylo na nádraží metrem čtvrt hodiny, takže s trochou rezervy jsme museli vlak dosáhnout za dvě hodiny. Tedy, jak jsem oznámil všem přítomným, je třeba opustit Disneyland přesně v 15 hodin, abychom vlak v pět odpoledne bez velkého stresu stihli.

Disneyland byl pro děti samozřejmě zážitkem, postupně jsme přitvrzovali, až mne syn vylákal dokonce i na moonshot. Dobrá, žaludek to přežil jen tak tak, ale co by člověk pro děti neudělal. Ve dvě hodiny odpoledne byl slavnostní průvod pohádkových postaviček a skončil dvacet minut před třetí. Co s těmi dvaceti minutami? Přímo před námi bylo třídimenzionální kino, něco, co jsme do té doby nezažili, a – což bylo důležitější – naše děti taky ne. Oznámená čekací doba byla 0 minut, čili jsem rozhodl, že se tam podíváme. Dostali jsme se do haly před kinem a dostali brýle pro třídimenzionální rozměr. Pak nám promítli reklamu na filmy Kodak. Poté následovala několikaminutová přestávka, poté nám promítli reklamu na filmy Kodak. Mírně jsem znervózněl a zeptal se přítomné slečny, jak dlouho film trvá. Řekla, že deset minut, pohledem na hodinky jsem zjistil, že by to mělo vyjít. Už během filmu jsem si ale uvědomil jeden detail – ve tři hodiny jsme měli být už na nádraží a ne v kině!

Jen film skončil, hnal jsem protestující rodinu na nádraží. Na nástupiště právě přijel vlak a já jsem si oddechl. Bude to těsné, ale vyjde to. Stíháme. Nasedli jsme do vlaku a čekali na odjezd. Uplynulo osm minut a vlak se nepohnul. Uplynulo dalších pět minut a pořád ještě nejel. Začal jsem se mírně potit. Vyběhl jsem na nástupiště a zeptal se železničáře, proč vlak nejede. Odpověděl mi s úsměvem, že odjezd vlaku je v 15:35. Zesinal jsem a argumentoval, že vlaky jezdí každých osm minut.

„To ano pane, dopoledne ano. Ale odpoledne jezdí každých třicet pět,“ vysvětlil mi a nechápal, proč se o mne pokouší mrtvice. Bylo mi jasné, že vlak do Salcburku nemůžeme stihnout.

Po cestě rychlovlakem jsem horečně počítal a studeně jsem se potil. Třicet pět minut k náměstí Plaza de Nation pak čtyřicet minut metrem k hotelu. Pak čtvrt hodiny k nádraží. Ať jsem počítal, jak jsem počítal, chybělo dvacet minut. Byli jsme ztraceni a nic netušící děti se ptaly, proč jsem tak nemluvný.  Já si představoval, jak se budu svou francouzštinou skládající se asi ze šedesáti slov na nádraží Gare d´Est vysvětlovat nějakému francouzskému úředníkovi, proč nám ujel vlak a prosit jej o přidělení náhradního spojení. A následně těch několik nocí na pařížském nádraží, než se skutečně něco volného najde.

Spásný nápad přišel v posledním okamžiku, rodina už stála u dveří připravena vystoupit na Place de la Nation. Napadlo mne, že kdybychom nevystupovali tady, ale projeli rychlovlakem celou Paříž až k Vítěznému oblouku, je to odtud k našemu hotelu podstatně kratší cesta, metrem možná dvacet minut, možná i o něco méně.

„Nevystupovat,“ vykřikl jsem a strhl už vystupující manželku zpět do vlaku. Nebyli to jen příslušníci mé rodiny, kteří se na mne dívali jako na blázna.

„Proč?“ chtěl vědět syn, stále pevně odhodlaný vystoupit a korigovat tak rozhodnutí očividně pominutého tatínka.

„Protože jinak nestihneme vlak.“ Teprve teď se na mne všichni podívali s podezřením v očích a musel jsem s pravdou ven. Měl jsem na vysvětlení celé situace pět minut, než vlak zastavil u Vítězného oblouku. Teď už jsme běželi, abychom viděli právě odjíždějící metro. Na štěstí jezdí soupravy v tuto dobu každé dvě minuty. Nastoupili jsme do příští. Děti dostaly příkaz vystoupit na nástupišti stanice Blanche a čekat tam, než se vrátíme z hotelu s cestovními taškami. Uvažoval jsem i o alternativě tašky v hotelu nechat, ale bylo by příliš komplikované se jich pak z Grazu domáhat, na to vypadal náš hotel příliš secesně.

Metro zastavilo a já jsem vystartoval, následován manželkou sprintem ven. Vyběhl jsem z metra na ulici právě před Moulin Rouge, má žena o několik okamžiků později. Lidé se zastavovali, prohlíželi si nás a pak začali mou manželku povzbuzovat. Zprvu jsem nechápal proč, až po krátké chvilce mně to došlo. Byli jsme totiž na Place Pigalle, tedy centru pařížského erotického života. Když jsem objednával hotel na Montmartru, v ulici s nevinným názvem Rue Fromentin, který sliboval výhled na kostel Sacre Coeur, netušil jsem nic zlého. Recepční se na naši rodinu se dvěma pubertálními  dětmi dívala trošku překvapeně, ale Pařížané jsou očividně připraveni se ničemu nedivit. Teprve poté, co jsme se šli projít, jsem pochopil, že volba hotelu nebyla pro rodinný výlet právě ideální. Mezi nesčetnými videotékami a muzei sexu a erotiky bylo téměř nemožné objevit stánek s bagetami. Navíc jsem si dva dny nemohl nafilmovat náš hotel, protože před dveřmi postával transverstita a nabízel své erotické služby. Teď tedy chodci na náměstí Pigalle očividně předpokládali, že jsem manžel, jehož žena přistihla při něčem nemravném a teď mit to chce spočítat. Nebyl čas vysvětlovat jim jejich omyl. Doběhl jsem k hotelu a na recepci nebyl nikdo. V zoufalství jsem bez dechu zavolal jediné slovo, jež mne napadlo „Help!“

Ať mi někdo vykládá, že Francouzi nerozumí anglicky! Z baru se vyklonil recepční a zeptal se mne, co chci. „Naše tašky!“ vykřikl jsem. Zavrtěl nechápavě hlavou a ukázal k mým nohám. Naše kufry ležely celý den na chodbě přímo za otevřenými dveřmi hotelu do ulice. Na pobouření nebyl čas. Popadli jsme se ženou zavazadla a mazali zpět k metru. Děti nevěřily, když nás uviděly. Jak už jsem řekl, v tu dobu jezdí soupravy každé dvě minuty, nestačila projet ještě ani jedna. Nastoupili jsme, zdálo se, že bychom vlak mohli stihnout.

Jenže bylo třeba jednou přesedat. Na přestupní stanici Barbes Rochechouchart nám schodiště zahradily dvě mladé černošky s tak obrovským pozadím, že nebyla šance okolo nich proklouznout. Nespěchaly, dokonce se ještě zastavily, aby si zapálily cigaretku. Jsou chvíle, kdy se člověk stává rasistou a ta chvíle tehdy právě nastala. Přesto jsem se je nepokusil srazit ze schodů, což považuji za důkaz mého naprostého ovládání.

Na nádraží Gare d´Est jsme se vynořili z metra minutu před odjezdem našeho vlaku. Jako zázrakem přímo před námi bylo nástupiště, kde bylo napsáno velkými písmeny Wien – Strassburg. Pochopil jsem, že nás pán Bůh přece jen neopustil. Doběhli jsme k poslednímu vagónu, na něm stálo – Strassburg. Na dalším totéž, na třetím taky. Vídeň se nekonala. Výpravčí pískal. „Nastupujeme,“ rozhodl jsem. „Strassburg je správným směrem a tam bude snad někdo umět německy, je to v Alsasku.“ Vhodil jsem tašky do nejbližších otevřených dveří, nacpal tam rodinu, nastoupil a vlak se rozjel.

Trik byl v tom, že do Vídně jelo prvních pět vagónů vlaku. Když jsme náš vagón konečně našli, a v něm pak dokonce naše kupé, dostal jsem konečně křeče v žaludku. Tak silné, že je dokázala odstranit jen celá láhev Beaujolais nouveau. Víno údajně nepříliš kvalitní, jež se netěší dobré pověsti a bylo údajně vypěstováno především pro americký trh. Nicméně v daném okamžiku jsem cenil především jeho léčebný účinek na můj trávicí trakt. Fungovalo to.

Tak dětičky, že na výlet do Paříže nikdy nezapomenete?

Pasov – Passau – klenot hned za českou hranicí


Pasov si spojujeme nejspíše s vpádem Pasovských do Čech v roce 1611, kdy si je na pomoc pozval císař Rudolf a potom se k nim nechtěl znát. Jejich řádění v Praze a v jižních Čechách, kde se chtěli odškodnit za nezaplacený žold se zapsal nesmazatelně do českých dějin a dal slovu „pasovský“ už navždy negativní náboj. Tehdy zachránil Čechy starý Petr Vok z Rožmberka, který je nakonec vyplatil a oni odtáhli zpět na jih. Tato negativní historická událost se váže k období, kdy o nesmírně bohatý Pasov projevili poprvé zájem Habsburkové. V roce 1598 se podařilo na post pasovského biskupa prosadit mladšího bratra pozdějšího císaře Ferdinanda II. Leopolda, kterému tehdy bylo dvanáct let. O třináct let později se zapletl do oné pražské záležitosti. Knězem se nikdy nestal 8 i když byl biskupem i ve Štrasburku), nakonec si vyžádal papežský dispens, vystoupil z církevních služeb a v roce 1626 se oženil s mladou vdovou Klaudií Medicejskou. Tolik tedy k oné neslavné epizodě pasovských dějin.

Jenže Pasov, zvaný „město tří řek“ je jedním z nejkrásnějších německých měst. Stéká se zde modrošedý Inn s tmavým Dunajem a menší řekou Ilz. Inn působí mohutněji než Dunaj, ale protože řeka si ponechává jméno toku, zachovávajícího svůj směr, Inn zde končí. V podstatě přivádí opravu méně vody než Dunaj, protože má hloubku jen něco přes dva metry, zatímco Dunaj šest, je ale fascinující pozorovat, jak vody Innu vytlačují proud Dunaje, protože Inn se dravější a tmavá dunajská voda má skutečný problém se proti jeho proudu prosadit.

Pasov byl významným městem – a městem bohatým. Nezbohatl však tím, co by jeho občané vyprodukovali, zdrojem bohatství města byl obchod se solí. Pasov byl po celá staletí hlavním překladištěm soli na cestě ze solné komory do Čech. Zde začínala takzvaná zlatá stezka, která vedla několika směry přes Šumavu na naše území, nejstarší z těchto chodníčků končil v Prachaticích. Clo na sůl, přivážené po Innu, bylo zdrojem blahobytu města. Přístaviště pro lodi se solí jsou ještě dnes viditelné na břehu Innu podél promenády Innkai pod městskými hradbami.

Na místě Pasova existovala už v Římských časech pevnůstka Batavis, předsunutý post římského Limes romanus, který měl impérium bránit proti germánských kmenům na severu. Římané opustili svou dunajskou hranici v druhé polovině pátého století, jejich hrádky zpustly, v následujícím století sem přišli germánští Bajuvaři a založili na poloostrově na soutoku řek hrad – jádro dnešního města. Už v roce 739 je Pasov dokumentován jako sídlo biskupa, hvězdná hodina ale udeřila v roce 1217, kdy císař Friedrich II. povýšil pasovského biskupa na říského knížete, podléhajícího nadále už jen císaři samotnému – a tak to mělo zůstat až do roku 1803. Roku 1225 pak Pasov obdržel městská práva, rozkvětu a blahobytu města nestálo nic v cestě. Tedy skoro nic. Občané si s biskupem, který si na druhém břehu Dunaje vybudoval hrad Oberhaus Veste, příliš nerozuměli. Následovala celá řada povstání a bojů, v nichž se občané snažili zbavit církevní nadvlády, nikdy se jim to ale nepodařilo. Po rozhodující bitvě v roce 1368, v níž zahynulo na 200 pasovských mužů, nesměli být tito ani pochováni v posvěcené zemi – jako povstalci proti církevnímu vládci se nacházeli logicky v církevní klatbě.

K Oberhausu se člověk může nechat vyvézt autobusem, cena jízdenky se pak odpočítá od ceny vstupenky na hrad. Dá se k němu dojít ale i pěšky přes most Luipolsbrücke, jejíž stavba kdysi vyvolala v Pasově přibližně stejné protesty jako stavba Eifellovy věže v Paříži a jeden slavný pasovský spisovatel, jehož jméno jsem bohužel zapomněl, se na protest proti této stavbě z města vystěhoval a už se nikdy nevrátil. Poté nahoru do kopce po schodech Ludwigstiege – je to pěkná romantická procházka odměněná na konci nádhernými výhledy na město z někdejší biskupovy pevnosti. Na hradě je velmi pěkná a výpravná výstava dějin Pasova, je vidět, že instalaci prováděl někdo, kdo se v historii vyzná a má své město opravdu rád. Niederhaus, ležící přímo na soutoku Dunaje a Ilzu, je v soukromém vlastnictví a navštívit se nedá. Vlaje nad ním švýcarská vlajka a protože řada z výletních lodí, které vozí turisty po Dunaji se plaví také pod švýcarskou vlajkou, nabízí se souvislost. Pokud bych byl majitelem podobné lodní společnosti, nemohl bych si své sídlo zvolit lépe.

Pasov vstoupil do evropských dějin hned několikrát a je na svou historii patřičně hrdý, člověk ji najde prezentovanou všude.

Právě v Pasově vznikla píseň o Niebelunzích, nejslavnější německá sága. Autor je sice neznámý, očividně to byl některý z biskupských úředníků. Tabule o vzniku tohoto eposu je umístěna na někdejším biskupském úřadě v blízkosti pasovského Dómu, na pasovské radnici je pak vyobrazen monumentální obraz vjezdu královny Krimhildy do města, kdy cestovala k hunskému králi Attilovi s žádostí o pomoc při pomstě za smrt svého manžela Siegfrieda. O písni o Niebelunzích jsem už psal ve svém článku o Wormsu, kde se na břehu Rýna celý germánský masakr odehrál, idea složit o hrdinných, krvežíznivých, pomstychtivých a zákeřných Burgundech hrdinský epos vznikla na soutoku Dunaje a Innu.

V Pasově byla v roce 1552 podepsána takzvaná pasovská smlouva, která zabezpečovala v Římské říši svobodu vyznání a byla podkladem k uzavření takzvaného augsburského míru o tři roky později – heslo „čí vláda toho náboženství“ bylo kompromisem, které mělo ukončit boje mezi protestanty a katolíky. Tento mír, mistrovské dílo císaře Ferdinanda I. (tehdy ještě jen českého a uherského krále – císařem se měl stát až po abdikaci jeho bratra Karla V. v roce 1556.) vydržel ale jen do roku 1618 – pak nahromaděná napětí vybuchlo a přešlo do hrůz třicetileté války, jednoho z nejhroznějších konfliktů světových dějin. Pasovská smlouva ale také našla své místo ve vyobrazení na městské radnici.

Konečně třetí epizoda je svázána s císařem Leopoldem I. Tento nejošklivější ze všech Habsburků se zde oženil (tato svatba si znovu zasloužila monumentální obraz na pasovské radnici na protější stěně obrazu s královnou Krimhildou) a svými modlitbami zde „odvrátil“ tureckou expanzi a dobytí Vídně. Tomu všemu předcházel zničující požár města v roce 1662. Ještě než se podařilo město znovu vybudovat, slavil zde Leopold I v roce 1676 svatbu s Eleonorou Magdalenou falckou – byla to už jeho třetí svatba, z tohoto manželství ale vzešli oba pozdější císaři Josef I. a Karel VI. Z obou předchozích manželství přežila totiž z celkem šesti dětí jen jedna dcera své první narozeniny. Možná proto to byl právě Pasov, kam císař Leopold utekl z Vídně v roce 1683, kdy se k městu blížila obrovská turecká armáda vedená velkovezírem Kara Mustafou Pašou. Zatímco na Vídeň dopadaly dělové koule obléhatelů, modlil se „Türken-Poldi“ jak tohoto panovníka ještě dnes v Rakousku nazývají, v kostele „Maria Hilf“ na pravém břehu Innu. Dnes je tato část města jediným kouskem Německa na pravém innském břehu, zbytek východního pasovského území připadl v roce 1779 na základě takzvaného Těšínského míru Rakousku. Ve stejné době, kdy císař klečel před votivním obrazem Mariahilf v Pasově, zničily turecké dělové koule kostel Mariahilf ve Vídni (tamější votivní obraz Panny Marie se ale podařilo zachránit). Císaři se prý zjevila Panna Maria a poradila mu, že právě heslo „Mariahilf“ přivede křesťanské vojsko k vítězství. Za volání tohoto hesla se pak skutečně vrhlo spojené rakouské a polské vojsko 12. září 1683 na turecké oblehatele a na hlavu je porazilo. Zastavilo definitivně tureckou expanzi na západ. Kostel Mariahilf na stejnojmenném kopečku je poutním místem. Dostanete se sem po mostě přes Inn a pak po 321 schodech zastřešenou chodbou (Prý se jinak chlapi vymlouvali, že bu´d pršelo nebo bylo příliš horko, až daly ženy schody ke kostelu zastřešit). U vchodu do chodby stojí krásný ranně barokní kříž a v kostele je onen slavný votivní obrazu, který prý zachránil Vídeň a s ní celé západní křesťanstvo.

S Pasovem je spojen i osud blahoslavené Gizely. Je zde pochována v kostele Heiligkreuz, v klášteře Niedernburgu, kde byla kdysi matkou představenou. Její hrob je poutním místem mnoha maďarských návštěvníků. Gizela byla totiž manželkou prvního uherského krále Štěpána a po jeho smrti se stáhla do Pasova, kde se stala představenou kláštera. V podstatě by měla být blahoslavená Gizela poněkud frustrovaná. Její manžel Štěpán, syn Emmerich, bratr Jindřich II. i švagrová Kunigunda byli všichni postupně vyhlášeni za svaté, jen ona jediná z celé rodiny to dotáhla jen na blahoslavenou. Zřejmě to pasovští zapomněli říct Janu Pavlovi II. Ten by si takovou příležitost k návštěvě města určitě nedal ujít. Gizela si ostatně svatořečení zasloužila určitě víc než její bratr – mocichtivý císař Jindřich II. Gisela i její bratr císař byli děti vévody Jindřicha Bavorského zvaného Svárlivý, mladšího bratra císaře Otta II. Jindřich,který se při své volbě dokázal šikovně prosadit proti svému protikandidátovi Hermannovi švábskému a pak pořádně míchal i s českou politikou, kdy dosazoval a sesazoval česká knížata. Český kníže Vladivoj, dosazený jakou loutka polského krále Boleslava Chrabrého v roce Jindřichovy korunovace v roce 1002 si u Jindřicha o rok později vyžádal darování české knížecí koruny jako císařského léna a tak se Čechy staly na dalších mnoho staletí součástí Římské říše. Vladivoj se poté upil k smrti a Jindřich intrikoval mezi přemyslovskými bratry Jaromírem, Oldřichem, svého věrného spojence Jaromíra nechal ale padnout, když ho omrzel. Císař Jindřich, který byl schopným, nicméně v žádném případě svatými prostředky vládnoucím panovníkem, byl vyhlášen za svatého v roce 1146, když už vládli v Německé říši Štaufové. Zřejmě je měl kult jejich předchůdce podráždit. Skurilním detailem k onomu svatořečení je skutečnost, že fakt, že manželství císaře Jindřicha a jeho ženy Kunigundy zůstalo bezdětné, vedlo k tvrzení, že nebylo díky slibu panenství císařovny nikdy naplněno a že císař se svou manželkou žili svatým životem „jako bratr a sestra“. Kdo nevěří, ať tam běží. Gisela svou misi v Maďarsku splnila, přivedla svého manžela k prosazení křesťanství v uherském království a po jeho smrti (její syn Emmerich zemřel při nehodě na honu ještě před svým otcem Štěpánem (odešla do Pasova v rodném Bavorsku – narozena byla v nedalekém Řezně), vstoupila tam do kláštera a stala se matkou představenou. Její pozůstatky byly exhumovány v roce 1908, dnes je její hrob cílem tisíců poutníků z Maďarska a kolem něj visí maďarské trikolóry a leží věnce. Myslím, že právem, i když je „jen“ blahoslavená.

Víc než požáry bylo a je město Pasov ohroženo záplavami. Jedno, zda přijde voda z hor Innem nebo z Německa Dunajem, nebezpečí vysoké vody je zde stále přítomné a naposledy bylo město takto strašně navštíveno v roce 2013. Ale nebylo to poprvé, i když stopy této povodně jakou na pasovských domech vidět dodnes, řada z nich postrádá ještě stále až do výšky prvního poschodí omítku. Nebyla to ale povodeň nejhorší, jak ukazují záznamy na pasovské radnici. Vůbec nejvýš stála voda v roce 1501, kdy se Inn a Dunaj spojily ještě před městem, takže městské centrum čnělo z rozbouřených vln jako ostrov.

Pasov ztratil svůj blahobyt ztrátou solného monopolu. Odebrali mu ho bavorští vévodové, kteří samozřejmě takovým příjmem neopovrhli. V roce 1803 pak ztratil Pasov v rámci sekularizace římsén říše pod vlivem Napoleona a ideí francouzské revoluce definitivně svou samostatnost a stal se součástí nově vzniklého bavorského království. Pasovští vyřešili svou frustraci ze ztrát svých privilegií skutečně zajímavě. Králi Maximiliánovi I., který z nich udělal bezvýznamné okresní město své země, postavili před dómem obrovskou sochu – věnoval mu ji vděčný pasovský lid. Za co mu byl vděčný, se mi nepodařilo zjistit, vlezdoprdelnictví je ale očividně universální lidskou vlastností.

Pasov jako město biskupské musí mít samozřejmě i celou řadu kostelů. Vedle barokního monumentálního dómu, kostela Heiligkreuz s tělesnými pozůstatky svaté Gizely a už vzpomenutého potního kostela Mariahilf na pravém břehu Innu, jsou to například monumentální Svatý Pavel na břehu Dunaje nebo obskurní malý kostelík bez věže Svatý Salvator v městské čtvrti Ilzstadt. Tady, zaklesnutá do kopce nad řekou stála až do roku 1477 židovská synagoga. V tomto roce byli Židé obviněni, že nožem propíchli hostii. Obvinění byli upáleni, zbytek židovské komunity vyhnán z města a synagoga zbořena. V letech 1479 – až 1495 zde občané postavili kostelík svatého Salvatora jako určitý výraz lítosti nad svým činem.

V Pasově je toho k vidění samozřejmě ještě mnohem víc. Zejména atmosféra uliček mezi oběma řekami, promenády na březích řeky, připomínky dějin města na každém kroku – jako například připomínka zastávky bavorské princezny Alžběty, která se v Pasově zastavila na své cestě do Vídně, kde si měla brát rakouského císaře Františka Josefa, atd. atd.

Zajeďte sis tam, a přesvědčte se na místě. S jazykem nebudete mít problém, v restauracích je z velké části česká obsluha a jídlo je tam dobré – prostě bavorské.

Verona a její kouzlo


Na jaře roku 1304 se v paláci rodu della Scala ve Veroně odehrála důležitá scéna. Důležitá pro kulturní dějiny světa. Bartolomeo della Scala, Signore (tedy vládce) města Verony přijal s velkou pompou Danteho Allighieriho, v té době vyhnance ze své rodné Florencie, kde byl odsouzen ke ztrátě majetku a posléze k trestu smrti upálením. Jeho vinou bylo, že stál na císařské straně, když se města Florencie zmocnili s pomocí francouzského prince Karla z Valois černí guelfové, čili stoupenci papežské moci. Boj mezi císařskou a papežskou mocí, který vzplanul v první polovině třináctého století mezi papežem Řehořem IX. a císařem Friedrichem II., pokračoval stejně neúprosně i po smrti obou protagonistů a neměl nijak brzy skončit. U rodu della Scala se Dante mohl spolehnout na ochranu, koneckonců se první z nich Mastino I. della Scala, stal vládcem města díky zeti císaře Friedricha II. Ezzelinovi dela Romagna. Dante našel ve Veroně klid a zázemí pro tvorbu své Božské komedie, stěžejního díla světové literatury. Na svého dobrodince Bartolomea nezapomněl a zvěčnil ho v 17 zpěvu „Božské Komedie“ v části – jak jinak – Ráje. I Dante uměl být vděčný.

Tato událost je však dávno víceméně zapomenuta a do Verony by Dante určitě žádné turisty nepřivábil – i když na Piazza degli Signori stojí jeho obrovská socha a nejstarší kavárna ve městě na stejném náměstí se jmenuje – jak jinak – „Dante“. Verona ovšem děkuje za svou slávu a proudy turistů, které do ní proudí, zcela jinému spisovateli, dokonce takovému, který město nikdy nenavštívil. Nicméně William Shakespeare umístil děj svého nejznámějšího díla právě do Verony čtrnáctého století. Příběh věčné lásky Romea a Julie na pozadí smrtelného zápasu rodů Kapuletů a Monteků přinesl městu věčnou slávu.

Veroňané pak v roce 1913 přišli ještě na jednu geniální myšlenku. K příležitosti stých nedožitých narozenin Giuseppe Verdiho se rozhodli uspořádat ve své římské aréně, kde se kdysi vraždili gladiátoři, operní slavnosti (a to přesto, že Verdi se ve Veroně ani nenarodil, ani zde nezemřel a dokonce zde neměla ani jedna z jeho 32 oper premiéru. Jenže nějak se ten římský kolos, zavazející ve středu města, využít musel. Zbourat ho by bylo příliš pracné.).

Člověk musí mít prostě nápad. A Veroňané jej měli. Vznikla tradice, která drží už 102 let a návštěva opery ve Veronské aréně patří skoro k povinnému programu kulturního Evropana. Takže jsme letos dohnali náš kulturní deficit a město navštívili. A rozhodně jsme nelitovali. To město v ohybu řeky Adige je totiž krásné. Je to jakási lehká krása, která rychle vnikne do srdce a zůstane tam. Možná je to růžovým mramorem, který roubí bezmála všechny vstupní brány městským paláců – a samozřejmě i všech početných veronských chrámů.

Všechna tato krása svědčí o někdejším velkém bohatství a významu města. Verona se stala významnou, když začali Římané expandovat za Alpy. Její poloha, která na italské straně uzavírala nejdůležitější cestu z Itálie do Německa přes Brennerský průsmyk, jí pomohla k tomu, že se stala za císaře Augusta a jeho následníků důležitým městem.

Z římských časů se dochovala už vzpomenutá aréna, třetí největší v Římské říši po Římu samotnému a Capui, kde se ještě dnes vejde 22 000 diváků (a to prosím třetí poschodí hlediště po zemětřesení v jedenáctém století spadlo), skromné zbytky římského divadla, kde se ale přesto stále hraje a brána Porta dei Borsari, někdejší vstup do antického města. (Divadlo se ve Veroně hraje všude, i v domě Kapuletů na Via Capello a letošní Julia v tomto divadle je mimořádně krásná).

Většina římského města padla za oběť řádění Attilových Hunů v roce 452, naštěstí se později stala sídelním městem ostrogótského krále Theodoricha Velkého a později jedním z langobardských vévodství a město bylo tedy znovu velkolepě vybudováno. V roce 1164 vznikl takzvaný Veronský městský svaz, který se rozhodl klást odpor římským císařům a který se o tři roky rozšířil na takzvaný lombardský městský svaz, kde ovšem vedení převzal předtím už císařem několikrát pokořený Milán. V bitvě u Legnana byl císař Friedrich Barbarossa poražen a v roce 1183 uzavřel s lombardským městským svazem v Kostnici mír. Ve Veroně se pak v roce 1184 konal koncil, který svolal papež Lucius III., tehdy právě vyhnaný z Říma. Nemohl se do Říma pro odpor místních občanů vrátit a myslel, že mu císař Barbarossa pomůže. Nedohodli se, nepomohl. Zato zde byla vyhlášena třetí křížová výprava, na níž Barbarossa v roce 1189 zahynul. Papež Lucius ve Veroně v roce 1185 zemřel a je tam i v místním dómu pochován.

Kostelů je ve Veroně celá řada a vyplatí se je navštívit. Kromě monumentálního dómu je to ještě kostel svaté Anastasie – vrchol italské gotiky. Pak je tu pozoruhodný kostel svatého Ferma, místního světce, který byl na břehu Adige spolu se svým přítelem Rusticem za pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem (bylo to historicky poslední ale velmi masové pronásledování) v roce 304 popraven. San Fermo jsou v podstatě kostely dva, na fundamentech ranně křesťanského kostela z pátého století, který dali strhnout Benediktýni, vznikla v roce 1065 románská basilika, která je dnes v podzemí, protože Františkáni, kteří sem přišli později, postavili nad oním kostelem monumentální gotickou basiliku – jak už jsem psal, v Itálii se nic nebourá, protože je to škoda – jen se přestavuje. Městskému světci svatému Zenovi je pak věnován jeden z nejkrásnějších kostelů v severní Itálii.

Svatý Zeno, původem ze severní Afriky, byl ve Veroně biskupem v letech 362 – 371, proslul jako spisovatel, kazatel i dobrodinec, a zavedl v rozhádaném městě pořádek. Jeho kult pronikl i do jižního Německa – Verona totiž byla v raném středověku součástí bavorského vévodství resp. Korutanské marky. Ten kostel, opět dvoupatrový, stojí určitě za návštěvu, všechny kostely ve Veroně jsou zdobeny krásnými a z větší části i dobře dochovanými freskami, od raně románských až po renesanční či barokní. Ale i svatá Eufemia, gigantická jednolodní barokní basilika ukrytá v románské stavbě, či menší svatý Lorenzo, svatý Petr mučedník či svatý Giulio stojí za návštěvu, ale všechno se stihnout prostě nedá – žena v podvečer už projevovala značné známky vyčerpání. I portály kostelů jsou z mramoru, z bílého, růžového, občas přibarveného světle modrou barvou, samé lehké hravé barvy, které potěší duši.

Neuvěřitelně velkolepé jsou hrobky vládců rodu della Scala, které se nacházejí u malého kostelíka – jejich rodinné kaple Santa Maria Antica v centru města. Jestliže zakladatel slávy rodu Cangrande I.(pyšnil se touto přezdívkou, znamenající Velký pes tak, že své původní jméno Francesco nechal upadnout do zapomenutí) je pochován ještě v celkem skromném sarkofágu nad portálem kostela, jeho následníci, kteří se mezi sebou vraždili o sto šest, až nakonec o vládu nad městem přišli, mají jeden nádhernější hrob než druhý. Nejhonosnější pak Cansignorio (zemřel 1375), který se proslavil tím, že zavraždil až dva své bratry Cangrandeho II. a Alboina II., toho druhého přežil on sám ale jen o dva dny. Jeho vysoká elegantní hrobka ve stylu vrcholné gotiky s mnohými sochami opravdu vyráží dech a dostala se jako příklad vrcholné italské gotiky dokonce i do Pijoanových dějin umění.

Vzpomínkou na rod Della Scala je Castelvecchio. Nechal ho vybudovat Cangrande II. v roce 1355, kdy se už rodina della Scalů necítila v centru města před stále neposlušnějšími občany dost bezpečná. Stojí na břehu řeky Adige i s krásným mostem Ponte Scagliero, který měl sloužit jako únikový východ, kdyby bylo nejhůř.

A ono bylo. (Cangrandeho II. ostatně v roce 1359- jak už jsem vzpomenul –  utloukl k smrti jeho vlastní bratr Cansignorio) Když poslední vládce Antonio della Scala zabil roku 1381 podle rodové tradice svého bratra Bartolomea, měli toho Veroňané už dost a když Veroně vyhlásil válku milánský vládce Gian Galeazzo Visconti, nechali svého pána na holičkách. Ten se zachránil útěkem a Verona a s ní i hlavní spojení mezi Německem a Itálií padla roku 1387 do rukou papežské strany, tedy připadla milánskému vévodovi. Vlastně to mělo naštvat tehdejšího římského krále Václava IV. Vsadím se ale, že jej to nechalo dokonale lhostejným. Do Říma na císařskou korunovaci se stejně nechystal a Brennerský průsmyk proto nepotřeboval. Zikmund si tento průchod později koupil udělením vévodské koruny milánskému vládci. V té době ale už Verona patřila od roku 1405 Benátkám a tak to mělo už zůstat až do míru v Csmpo Formio v roce 1797, kdy ji zabrali Rakušané. Benátský leb před městskou radnicí na Piazza delle Ebbe je připomínkou na tuto dlouhou periodu prosperity města.

Castelvecchio stojí určitě na prohlídku, je v něm umístěno muzeum gotického a ranně renesančního umění, nejcennějším exponátem je slavná jezdecká socha Cangrandeho I. jedna z prvních renesančních soch Itálie.

Povinnou je ve Veroně samozřejmě návštěva domu Juliina, a pokud máte výdrž, i její hrobky, která je za někdejšími městskými hradbami a tedy přece jen pár pěkných minut chůze. Casa di Giuletta je středověký palác s vnitřním dvorem a balkónem, na němž se měla odehrát ona slavná scéna vyznání lásky (pamatujete ještě ze školy?

„Však co to svítá nade mnou

                V tom okně východ je a Julie je slunce.

                Vstaň slunce spanilé a zažeň Lunu

                Která beztoho bledne závistí nad tvojí krásou…“

Kdo by takovému vyznání lásky odolal, že dámy? Už vůbec ne pak čtrnáctileté děvče, které právě bojovalo s neodbytnou pubertou. Chybička krásy je jen v tom, že ten balkón dobudovali až v devatenáctém století aby splnili společenskou poptávku turistů, kteří začali do Verony proudit. Jak už jsem psal, Veroňané nikdy nechodili pro dobré nápady daleko. Dům Monteků na ulici Via Arche Scaligneri nikoho nezajímá, tam se nic tak zajímavého neodehrálo. Jeho místo však není náhodné. Montekové stáli skutečně blízko vládnoucímu rodu Della Scala zatímco rodina De Capello, tedy Kapuleti, byli pravděpodobně guelfové. Boje o budoucnost světa, boje středověku, bráněného urputně guelfy s rodící se renesancí, representovanou císařskými ghibelliny, se tedy táhly napříč tehdejšími městy a žádaly si oběti – jako v tomto případě mladistvý bláznivě zamilovaný párek. V dochované kryptě (Tomba di Giulietta) se pak odehrála finální scéna hry, kterou oba zamilovaní nakonec díky tragickému nedorozumění nepřežili.

Když už jsme byli ve Veroně, šli jsme samozřejmě na operu Charlese Gounoda „Roméo et Juliette“ – chtěli jsme být prostě styloví. V podstatě je jedno, že se zpívalo francouzsky. Monumentální výprava a desítky statistů i skvělá akustika římské arény stojí přesto zato. Opera trvala do půl jedné v noci, přesto byly po představení všechny restaurace a bary v okolí Areny otevřené – jak už jsem se víckrát zmínil – Veroňané rozumí tomu, jak z historie svého města vytlouct kapitál a z turistů nenápadně vyždímat groš.

Je mi jasné, že z Prahy či Brna je do Verony podstatně dál než z Grazu a že se tedy výlet na jeden víkend nevyplatí. Ale i okolí města má co nabídnout. Jezero Lago di Garda s kouzelným Sirmione, bojiště Solferino jižně od jezera a západně od Verony, kde se v roce 1859 rozhodovalo o tom, že italské provincie nezůstanou součástí Rakouska Uherska a tedy společně s námi v jednom státě. A kde vznikla myšlenka Červeného kříže, protože se jistý Švýcar Henri Dunant nemohl dívat na utrpení zraněných vojáků, ponechaných podle tehdejších zvyklostí svému osudu. A za návštěvu stojí i vinné městečko Soave, obehnané kompletním prstencem hradeb se zachovalými 24 věžemi – pro ty, kdo rádi jezdí na kolech je ostatně okolí gardského jezera a „La strada del Vino Soave“ pravý ráj. Mimochodem ve Veroně se pije bílé víno Soave a červené Valpolicella, pocházející rovněž z této oblasti.

Takže pokud jste tam ještě nebyli – porozmýšlejte. Zamilujete si to tam.

Mimochodem vyplatí se koupit si Veronskou kartu na dva dny za 22 Eur (jednodenní stojí 18 eur nedá se prakticky využít). Jsou v ní vstup do všech kostelů, muzeí, do Arény a Castel Vecchio a sleva na další atrakce včetně turistického autobusu či vláčku. A volný lístek na veřejné dopravní prostředky, tedy autobusy. Pokud přijedou, jak je uvedeno na jízdním řádu. Není tomu vždy tak, Verona je přece jen Itálie a tam se věci jako jízdní řád neberou až tak vážně.

Islandské imprese


Je zbytečné snažit se čtenáři popisovat krásy Islandu, protože jste už tam stejně všichni byli (Aspoň takový dojem jsem získal, po Němcích byli Češi asi nejčastějšími návštěvníky). Když jsem cestu na tento severní ostrov objednával, cítil jsem se provinile. Všichni mí známí i neznámí už byli na Islandu a v Dubai, jen já ne, nejsem tedy „in“.

Když jsem se měl rozhodnout, kde tento deficit zmírnit, rozhodl jsem se pro Island. Přece jen je to Evropa (o mém zarputilém evropanství jsem se už zmiňoval) a žijí tam křesťané, tedy lidé kulturně blízcí.

Hned po vystoupení z letadla jsem o tom zapochyboval. Ceny všeho byly totiž nekřesťanské. Rychle jsem se zorientoval. Ano, na Islandu žijí křesťané, přes 80 procent obyvatelstva vyznává luteránské náboženství augsburského vyznání, ty nehorázné ceny tedy nemají zřejmě s náboženstvím nic společného. Člověka tu sdírají z kůže bez ohledu na to, že věří ve stejného boha (i když trošku jinak). To luteránství Islanďanům poručila vrchnost z Kodaně v roce 1541. Islanďané se stali křesťany v roce 1000 (Jára Cimerman by je za to určitě pochválil). Udělali to jednoduše, sochy svých pohanských bohů Thora a spol. prostě naházeli do vodopádu Godafoss (Božský vodopád) nedaleko města Aqureyri a bylo vymalováno. (Proč si vybrali vodopád na konci světa, tedy v severovýchodní části ostrova, která byla nejméně obydlená mi není jasné, možná z bezpečnostních důvodů, kdyby se Thor třeba přece jen naštval). Od jedenáctého století existovala na Islandu dvě biskupství, jedno ve Skalholdu na jihu ostrova a druhé v Hólaru na severu. To jižní se podařilo protestantům ovládnout díky biskupovi Gissurovi Einarssonovi, na severu v Hólaru ale vládl biskup Jón Árason. To byl skutečný milovník života, člověk s charismatem. Měl milenku a s ní řadu dětí, prostě pravý renesanční prelát, jakého by člověk v pr….. světa jako je Hólar, skutečně nečekal.

(Dnes byste na místě, kde kromě kostela, zvonice, fary a muzea chovu koní není ani jediný obytný dům nečekali universitu, ale opravdu tam je – vyučuje se tam chov koní, chov ryb a turistický ruch ve venkovských oblastech.) Když se Einarsson pokusil na sněmu v Pingvelliru navrhnout přestup na luteránskou víru, Árason ho zesměšnil a většina Islanďanů se přiklonila k němu. Když pak Einarsson v roce 1548 zemřel, pokusil se Árason podřídit si celý ostrov. To dánský král vnímal jako vzpouru a v roce 1550 byl Árason se svými dvěma syny popraven. Dnes za to má ve Skalholdu pomník a v Holaru mu na počest postavili v roce 1950, tedy při 400-letém jubileu jeho popravy, zvonici – považuji to za naprosto ekumenický čin. I když podstatným prvkem při tomto uctění někdejšího mučedníka mohlo být, že byl popraven dánským králem, který se tak stal i hlavou islandské církve a upevnil svou nadvládu nad ostrovem. Pro Islanďany může být tedy Árason spíše bojovníkem za samostatnost než obhájcem katolické víry.

Počet katolíků se ostatně v posledních deseti letech na ostrově ztrojnásobil, může to být hromadou imigrací občanů polské národnosti, zejména pak pěkných polských děvčat, kterých jsme na Islandu potkali spoustu.

Islanďané měli vždy ke každému fanatismu hodně daleko, vyřezávaný oltář, který kostelu věnoval (či dokonce za volných večerů, které jsou zejména v zimě hodně dlouhé, sám vyřezal) onen poslední popravený biskup Jón Árason, je v kostele dodnes, i když jsou na něm vyřezány i svaté jako svatá Barbara, Kateřina atd., které protestantské vyznání z principu odmítá uznávat. Prostě to bylo Islanďanům líto vyhodit, když to bylo tak pěkné.

Jak ale Island ke svému podřízenému postavení vůči Dánsku vůbec přišel? Vznikl přece jako výraz touhy po svobodě! V roce 872 se totiž král Harald I. Krásnovlasý stal po bitvě u Harsfjordu pánem celého Norska. Až do jeho doby existovalo na třicet malých královstvíček. Legenda praví, že se Harald zamiloval do Gydy Eirikdóttir, tato se ale hodlala provdat jedině za pána všech Norů. Harald nato složil slib, že se nebude stříhat, dokud celé Norsko nesjednotí. V roce 872 se mu to tedy podařilo, mohl se konečně ostříhat a oženit, jenže ne všem Norům, zvyklým na své svobody, se centrální moc líbila. Začala hromadná emigrace – na Island. Do země, která ještě nikomu nepatřila a kde se tedy nebylo komu klanět.  Už v roce 920 žilo na Islandu přes 20 000 obyvatel a v roce 930 se konal první sněm svobodných Islanďanů na památném místě zvaném Pingvellir.

Toto místo fascinuje i dnes. Nachází se totiž přímo na Atlantském hřbetu, kde spolu hraničí kontinentální desky americká a evropská. Vzdalují se od sebe stále rychlostí milimetrů za rok a v Pingvelliru tedy můžete kráčet strží, jejíž pravá stěna patří vlastně k Americe a levá k Evropě. Kromě toho je zde soudní hora (Islanďané soudili provinilce hlasováním všech přítomných). Pokud byl uznán vinným, mohl se nechat popravit, stáhnout se do nehostinného vnitrozemí, kde mu nikdo nesměl poskytnout přístřeší a každý jej mohl zabít (to se také rovnalo rozsudku smrti) nebo musel opustit zemi. Tak horkokrevní Islanďané, kteří měli problémy se zákonem jako Erik červený nebo jeho syn Leiffur Eriksson objevili Grónsko či Ameriku (kterou nazývali Vinland a po celá staletí tam pak jezdili pro stavební dřevo, kterého je na Islandu katastrofální nedostatek).

Jenže svoboda a hlasování má i svá úskalí. Časem se v Pingvelliru hlasovalo především podle rodinných svazků a intriky vyhrávaly nad spravedlností. Příkladem je islandský národní bard  Snorri Sturluson, jehož pomník stojí v Reyholtu. Islanďané ho považují především za spisovatele, který se věnoval i politice, on sám se považoval za politika se sklonem k spisování.  Byl hlavním zákonodárcem na shromáždění v Pingvelliru v letech 1215-1218 a pak 1222 – 1231, tu dobu mezitím strávil na dvoře norského krále Hákona Hákonorsona. Spolu se svými dvěma bratry ovládal podstatnou část ostrova, chtěli ho ale ovládnout celý a právě proto hledali podporu norského krále, aby ve vzniklé občanské válce zvítězili. (V jedné z bitev této války bojovalo až 3000 mužů, tedy prakticky veškeré bojeschopné obyvatelstvo ostrova) Aby si získal přízeň tohoto panovníka, sepsal Sturluson nejen rané islandské ságy, ale i dějiny norských panovníků, čímž patří dnes i do norské literatury. Když ale u norského krále upadl v nemilost, poslal svého vyslance Gissura Porvaldsona, kterému dal na výběr Snorriho přivézt do Norska nebo zavraždit. Gissurovi připadlo zřejmě tahat se se vznešeným zajatcem takovou dálku příliš namáhavé, rozhodl se tedy pro druhou alternativu. Udělal to stylově v koupeli, termální koupaliště, kde byl Snorri zavražděn, se v Reyholtu ukazuje i dnes.  Osud Snorriho dokazuje jen rostoucí závislost na norském království.

Konečným důsledkem bojů mezi jednotlivými klany bylo nakonec v roce 1262 uznání svrchovanosti norského krále a po vzniku Kalmarské unie v roce 1380 se hlavní město přesunulo do Kodaně – a proto se na Islandu stále vyučuje jako první cizí jazyk dánština (což by můj syn označil za perverzní, protože zastává hypotézu, že se dánština učit nedá). Islanďané totiž hovoří Islandsky, což je prastará verze jihonorského dialektu, který se na Islandu od roku 1000 prakticky nezměnil (proto jsou Islanďané jako jediní schopni číst staré ságy v originále).  Kromě toho zůstali u tradičního vytváření jmen. Nemají totiž – až na výjimky, příjmení – ty si musel nějaký předek rodu vysloužit nějakou výjimečnou vlastností nebo činem. Jinak je to tak trochu jako v Rusku – Ivan Petrovič, například. Na Islandu přebírá syn prostě jméno svého otce s přídavkem „son“ tedy „syn“, jestliže se tedy syn jmenuje Jon a otec byl Gustaf, jedná se o Jona Gustafsona. Pokud Jon pojmenuje svého syna po dědečkovi Gustav, jmenuje se tento zase Gustav Jonson. A tak pořád dokola. Stejně je to u děvčat. Pokud měl daný Gustav dceru Sigrun, jmenuje se tato Sigrun Gustavdóttir, tedy Gustavova dcera. Logicky nepřebírají Islanďanky po svatbě příjmení svého manžela, „dóttir“ zůstane „dóttir“ a nemůže se stát „sonem“ jen proto, že se vdala, pohlaví se při svatbě nemění. Citliví čtenáři už vytušili, že se v Islandštině opravdu jedná o germánský jazyk, podobnost  dóttir s daughter či Tochter je víc než nápadná

Paralelním jazykem k Islandštině je ale na ostrově angličtina. Angličané přišli na ostrov v roce 1940, když Němci obsadili Dánsko a pak udělali v roce 1941 místo Američanům. V čase americké správy 17. června 1944 vyhlásili Islanďané nezávislost na Dánsku a provolali republiku. Udělali to opravdu stylově a se smyslem pro tradici. Vyhlásili republiku na historickém místě v Pingvelliru a v den narozenin svého bojovníka za nezávislost na Dánsku Jóna Sigurssona. Proto se narozeniny tohoto velkého Islanďana (žil 1811 – 1879) staly státním svátkem a každý rok 17. června se kladou věnce k jeho soše před islandským parlamentem.

Byl jsem překvapen, že existují Islanďané, kteří anglicky neumí – je to ale vymírající skupina, představuje ji například farmář, prodávající vejce na statek Stadarhollu kde jsme přespávali a maminka majitele tamějšího Guasthúsu, čili pensionu. Islandština a hlavně místní názvy se v naprosté většině nedají vyslovit ani zapamatovat. Jako všichni Germáni mají zvyk vázat slova dohromady a vytvářejí pak slepeniny jako například Fáskrúdsfjórdur,Stykkishólmur nebo dokonce Kirkjubäjarklausur!!! (neptejte se mě, co to znamená, ale jsou to všechno názvy měst – tedy měst, na Islandu je vše, co má víc než sto obyvatel, město). Anebo třeba Eyjafjallajoküll, což je sopka, která v roce 2010 svým výbuchem paralyzovala letecký provoz nad Evropou (zde můžu posloužit aspoň tím, že Joküll znamená ledovec). Po Islandu se tedy jezdí s mapou v ruce na porovnávání mapy s dopravními tabulemi.

Ovšem ani angličtina není nezbytně nutná. Jako nejužitečnější se ukázala nakonec znalost češtiny a  východoslovenského nářečí  – s tím jsme se domluvili prakticky všude – ještě můžu být vděčný tetě Mani, že mě tímto nesrozumitelným jazykem terorizovala. Výhodou tohoto strašného dialektu je totiž, že se s ním člověk bez problémů domluví s Poláky. V hotelech na naší trase byl personál totiž výhradně polský, český nebo slovenský. (A tam kde nebyl a na recepci seděli rodilí Islanďané, tam to nefungovalo – ne ovšem díky mé angličtině). Tam kde byli Češi, jako například sympatický pár Terezka a Adam na farmě ve Stadarhollu nebo děvčata v Hotelu Hof 1 v Öraefi, nemělo to chybu. Možná je to tím, že pro Islanďana je minimální mzda 1500 euro poměrně nízká. Při cenách, které na ostrově vládnou, si za ty peníze vyskakovat nemůže. Mladí Poláci, Češi a Slováci, kteří zde žijí na konci světa, stravu a bydlení mají zadarmo, takže z těch peněz nic neprožijí, ale odvezou si je domů, jsou motivováni podstatně víc. A je to cítit.

Samozřejmě je pro dovolenou důležitý výběr počasí. Na Islandu je to trošku problém. Vybrali jsme si k našemu výletu konec června, kdy tady slunce nezapadá. Tedy zapadá, ovšem například v Akureyri zapadá 21 června v 0:35 a vychází v 1:01 hodin, čili je pod obzorem skutečně jen chvilku. Podmínkou ovšem je, že ho člověk zahlédne. No dobrá, viděli jsme ho v den našeho příletu do Reykjavíku. Čekal jsem, abych mohl nafilmovat západ slunce. O půlnoci (přiznávám – našeho času) jsem to vzdal, očividně k tomu nemělo chuť. Ukázalo se nám ještě druhý den dopoledne – a tím to skončilo. Dále se střídalo zataženo, déšť a vichřice. Po několika dnech jsem zjistil, že je naprosto zbytečné zjišťovat na internetu počasí na příští den. Na středu sliboval internet déšť, bylo zataženo, ale nepršelo, na čtvrtek polojasno, bylo zataženo, na pátek polojasno, bylo zataženo a pršelo.

Zeptal jsem se jednoho domorodce, kolik mají v létě slunečných dní. Odpověděl, že zhruba pět a ty že byly všechny minulý týden. Netušil, jsem, že mají studení seveřané takový smysl pro humor. Mé ženě to vůbec vtipné nepřipadalo. Dále se každé ráno mazala krémem s ochranným faktorem 50 a poučila mě, že když se už jednou severní slunce objeví na obloze, má nesmírně silné ultrafialové záření. Nemůžu posoudit, zda měla pravdu, neobjevilo se. Zřejmě ale přece jen je oněch slunečních dní víc, na úterý 7. července například předpověď počasí předpovídala od oběda zase jednou zářící slunce. Nemohl jsem si ověřit, zda se tato předpověď zakládala na pravdě, odlétali jsme už v sedm ráno domů.

O tom, že měl onen Islanďan v něčem přece jen pravdu, mě přesvědčila slovenská turistka v Pingveiliru, kde mi vyprávěla, že měli celý týden neuvěřitelně krásné počasí. Zřejmě si nevšimla, že jsem během jejího nadšeného líčení závistí zezelenal jako louka u islandské farmy.  Z čeho ty farmy žijí, jsem tak docela nezjistil. V podstatě se na Islandu očividně nepěstuje žádné obilí (aspoň jsem ho neviděl, historické anály uvádějí, že to bylo možné do poloviny čtrnáctého století, poté se zhoršení klimatu podepsalo pod tím, že se Islanďané nadále zabývají jen živočišnou výrobou – ovce, slavní islandští koně a trochu krav taky k tomu. Kolem farem jsou jen louky, ale člověk si musí představit, jak ty louky vznikly. Na sopečné půdě museli farmáři napřed vybrat všechny kameny, pak půdu poorat, povláčit a pak na ni navézt skutečnou zeminu a do ní zasít trávu. Všiml jsem si, že některé pozemky jsou poorány a byl jsem napjat, co tam asi tak v polovině července chtějí zasít. Sejí trávu, víc se tu neurodí. S výjimkou vyhřívaných skleníků. Tam kde vyvěrají teplé prameny napovrch jako v okolí Reinholtu, stojí všude skleníky a pěstují se tam tuny rajčat a jinde zase papriky či melouny. Moje žena si pochutnávala každé ráno na pomerančích a tvrdila, že musí být místní, protože byly „samá chuť“, což ty dovážené z jiných kontinentů nejsou.

Všude k jídlu se podává čerstvá voda v neomezeném množství a zadarmo (pivo ovšem může v restauraci přijít až na 7 Euro). Studená voda je velmi chutná, ta teplá ale vždy smrdí po síře- je prostě termální z hlubin sopečného ostrova. Na Islandu se dá koupat, ať už ve welness zařízeních hotelů či farem ale i na dvou místech, kde jsou veřejné termální koupele. Je to legendární „Modrá laguna“, vlastně umělá přehrada pro termální elektrárnu. Ta je komerčně využívána až přehnaně, vstupenka stojí 45 Euro a je třeba si ji zarezervovat přes internet. To druhé místo, přírodní koupaliště u jezera Mývatn je příjemnější, stojí jen 18 euro a stačí zastavit se a jít se koupat. Tam se nám líbilo víc. Ovšem vylézt z vody, která má 35 – 38 stupňů, když teploměr venku ukazuje 12,6 stupně, vyžaduje určité odhodlání.

Islanďané jsou hrdý národ. Jsou hrdí dokonce i na své speciality, jako je nakládaná ovčí hlava či žraločí maso, které nechávají „zrát“ celé měsíce (dokonce je i za tím účelem zahrabávají do země) aby získalo aromatickou chuť amoniaku – jíst se to prý dá jen, když to člověk hned zalije pálenkou. Jídlo, to jsou hlavně ryby a skopové, ale obojí velmi chutné, se spoustou zeleniny a sytící. Když jsme si dali v restauraci Potturinn v městečku Blönduós polévku a salátový bufet, neměli jsme ještě ani pozdě večer myšlenky na další jídlo a vděčně jsme vypili pivo za 7 euro, aby nám onen oběd pomohlo strávit. Polévka sama stojí neuvěřitelných 1590 korun, což je 11 Euro, když si k ní ale člověk dá jídlo, klesne cena na 690 Korun a spolu s oním salátovým bufetem přišlo jídlo na 2150 islandských korun, čili zhruba na 15 Euro.

Na co Islanďané hrdí nejsou, je právě tento stav jejich islandské koruny. Současný kurs je 145 islandských korun k euru, čili zhruba pět Islandských korun za korunu českou. Když mi na letišti v Keflavíku zaměstnanec půjčovny aut vystavoval účet na 116 Eur, stydlivě s pohledem upřeným do země dodal, že je to 17 500 islandských korun.

Tento stav je důsledkem krize roku 2008. Island se tehdy dostal do platební neschopnosti. Nebyla to vina Islanďanů samotných, na rozdíl od Řeků svůj stát nevykrádali a platili daně, ale jejich bankovní systém byl příliš odvážný a náhle nebyl schopen platit své závazky. 322 000 Islanďanů (je jich opravdu jen tolik, země má tedy hustotu obyvatelstva 3,2 obyvatele na čtvereční kilometr) nebylo schopno bláznivé investice svých bank zaplatit. Odhlasovali tedy v referendu, že státní dluh platit nebudou (jakási forma řízeného státního bankrotu), bankéře pozavírali a vyvolali nové volby. (Mimochodem při dalších volbách v roce 2013 se k moci dostaly zase staré politické strany). Následkem tohoto rozhodnutí byly nekontrolovaná inflace a propad životní úrovně. Z něhož se ale mezitím vzpamatovali, jedinou připomínkou této zlé doby je právě ona nominálně slabá islandská koruna. Nedůvěra k bankovním institucím přetrvává zřejmě ještě pořád, bankomat se hledá v hlavním městě opravdu těžko. Všude je ale možné platit kartou, takže když máte Maestro nebo něco podobného, není problém platit i malé částky v restauraci či jinde. Komplikovanější to může být jen u benzínových pump. Spropitné se na Islandu nedává, obsluha je zahrnuta už v ceně (a je to cítit!).

Cesty jsou na Islandu mnohem lepší, než je jejich pověst. Protože nám před cestou všichni známí líčili hororové scény z islandských cest, objednal jsem nakonec auto s pohonem na všechny čtyři kola, což stálo na deset dní o 700 Euro víc. Ale chtěl jsem své ženě poskytnout pocit bezpečí. Zda jsem jí ho poskytl opravdu, o tom bych pochyboval. Jednak mělo auto automatickou převodovku, na kterou nejsem zvyklý, dále mělo ruční brzdu, kterou já nemám, světla se zapínala ručně (v mém Peugeotu je to automatické, jezdilo na benzín místo na diesel (a žralo toho benzínu neskutečná množství), stěrače se zapínaly opačným směrem a najít otvírací pojistku na nádrž taky nebylo úplně jednoduché. Důsledkem bylo několik stresových situací, s autem jsem se sice v průběhu 2300 kilometrů, které jsme po ostrově najezdili, skamarádil, ovšem pokud se říká, že milování s milenkou je jako jízda ve vypůjčeném autě, tedy že jízda není zpočátku právě plynulá, myslím, že s tou milenkou bych se zharmonizoval rychleji.

Cesty samotné jsou ale, jak už jsem řekl, lepší než jejich pověst. V podstatě celá okružní cesta číslo 1 je vyasfaltovaná – s malou výjimkou na jihovýchodě, kde je na krátkém úseku ještě štěrk. Z této cesty jsme sice několikrát sjeli, jednou proto, abych si zkrátil nekonečnou cestu okolo fjordů na východě země, podruhé, když jsem odbočil k vodopádu Detifoss na špatné straně řeky (nakonec se to ale ukázalo jako výhra, drkotali jsme se sice 28 kilometrů po děravé nezpevněné cestě maximálně čtyřicítkou (naprosto nevhodná cesta pro Parkinsoniky), zato jsme se ale dodrkotali na správnou stranu vodopádu s hezčími výhledy navíc z této strany je dostupný i – pro mě nejhezčí ze všech islandských vodopádů – Selfoss. Ti, kteří si užívali asfaltového povrchu cesty na levém břehu řeky Jökulsá a Fjöllum, se k němu nedostali.

Maximální rychlost na ostrově je 90 km/hodinu, kontroly jsou řídké, ale když je člověk přichycen při překročení maximální povolené rychlosti, jsou pokuty drastické (kolegyně platila 300 Euro).

Reykjavík se tváří jako velkoměsto, samozřejmě ale není (se 160 000 obyvateli ani být nemůže). Svědčí o tom například i skutečnost, že traktorům je sice na městské hlavní tříproudové dopravní tepně zakázáno jezdit, ale jen mezi 7:30 a 10:00 a pak mezi 15:30 a 18:00, tedy v době dopravní špičky. Do konce osmnáctého století ani nehrál žádnou důležitou roli, ještě v roce 1820 to byla malá stanice s několika chatrčemi. Ovšem už na přelomu 18 a 19. století sem bylo přesunuto biskupství ze Shárholtu (to v Holaru bylo zrušeno) a čím významnější roli hrál v životě Islanďanů obchod, o to víc rostl význam Kouřící zátoky – což je překlad jména Reykjavík. Městské centrum je malé, ale milé, nejdůležitější budovy jako radnice či kostel Halmgrímskirkja jsou odlity z betonu, ostatní budovy jsou ze dřeva, člověk až žasne, jak jsou skromné, jako například rezidence předsedy vlády.  Opravdu reprezentativní je budova kongresového a koncertního centra Harpa na břehu Atlantiku a nově budované hotely. Island se plně vrhl na turistický ruch a má co nabídnout.

Sympatické lidi, příjemné ubytování (malý tip, čím je ubytování rustikálnější, tím je lepší, na farmách jsme se cítili skvěle, v malých hotelech dobře, v luxusnějších hotelích už méně dobře, tam ta srdečnost jaksi chybí). Dále ledovce (Vatnajokül je se svými 8300 km2 největším evropským ledovcem a kdo nemá čas či chuť vydat se ve speciálním autobuse či džípu na jeho povrch a ke kráterům sopek ukrytých pod jeho ledem,může se bezproblémově dostat k jeho splazům ať už v Skaftafellu či v zátoce Jökulsárlón. Je tu nespočet nádherných vodopádů (Jen namátkou ty nejhezčí Gulfoss, Dettifoss, Selfoss, Godafoss, Hengifoss, Skódarfoss či Sefjalandsfoss, který je sice menší, zato se dá projít na ním) a řada dalších.

Islanďané nabízejí sledování velryb (v Húsavíku na severu ostrova to skutečně funguje, úspěšnost je 98 procent a já sám jsem jich hned několik viděl), tuleňů (v Hvammstangi) či puffinů – to je pták typický pro Island s krásným červeným zobákem, pro který se mu přezdívá mořský klaun. Německy se jmenuje Papagaientaucher, což ho vystihuje asi nejlépe, český název jsem nezjistil, patří k čeledi alek a je moc milý. Samozřejmě pak gejzíry jako v oblasti Geysír u Selfossu, či v oblasti Heriru u sopky Krafla v blízkosti jezera Mývatn.

Navíc koupání v termálních pramenech. A konečně v Reykjavíku Národní muzeum, ale spousta muzeí a informačních center rozesetých všude po zemi. Stačí, aby vybuchla sopka jako Eyjafjallajoküll v roce 2010 a už tam stojí muzeum s videem, aby si člověk ten výbuch mohl prožít ještě jednou.

A pro ty, kteří po tom touží, i odlehlost v pustině, kde člověk celé desítky kilometrů  nevidí vesnici neřkuli město a dokonce i celé kilometry žádnou farmu, tedy žádný příznak civilizace. Ať už v pustém lávovém vnitrozemí či na jihu ostrova v oblasti pod ledovci.

Takže pro ty, kdo tam ještě nebyli, popřemýšlejte, zda to tento nedostatek nenapravit. Já jsem to udělal a nelituji.