Zase se přiznám k jednomu mému omylu. Vzhledem k tomu, že jsem za poslední dva roky nezažil ani jediný případ chřipky, už jsem ten chřipkový virus odepsal jako vymřelý živočišný druh. Prostě jsem považoval vymření tohoto druhu – po kterém by se kromě vědců zřejmě nikomu nestýskalo – za kolaterální škodu způsobenou pandemií Covidu 19 a opatřeními proti tomuto viru.

               Kde by taky měl ten chudák chřipkový virus přežívat? Na stromě nebo v mraveništi, dokonce ani pod zemí to nedokáže, potřebuje k svému přežití a množení lidské sliznice – a ty byly chráněny respirátory, přes které se ta chudinka nedokázala dostat. Už jsem mu kopal hrobeček a chtěl na něm zapálit svíčku, když se tu ta potvora objevila – a jak! Zuřivá, agresivní a smrtící.

               Nevíme kudy kam, tolik chřipkových případů jsme ještě nikdy neměli a naši stařečkové umírají jako mouchy na začátku zimy. Umírá jich vlastně víc než na Covid, což je dáno tím, že tentokrát nejsou vůbec chráněni. Při Covidu byl lock down, žádné návštěvy v domovech důchodců, tím pádem jen minimální přenos zhoubného viru. Covid sem tam dokázal prolomit ochranná opatření, chudák chřipka byla naprosto bezmocná. Jenže pak se do toho obuli sociologové, psychologové a jiná havěť. Někteří zřejmě potřebovali habilitovat, jiní toužili po prezentaci v médiích. Vypracovali studie, ve kterých plasticky vylíčili nesmírné utrpení důchodců v domovech důchodců, které nesměly navštívit jejich děti ani vnoučata a popsali, do jakých depresí je to uvrhlo. V důsledku toho nikoho ani nenapadne zakázat v nějakém domově důchodců návštěvy, a pokud ho to i napadne, rychle se snaží na takovou myšlenku zapomenout. Nikomu se nechce figurovat na titulních stranách novin jako krvelačný sadista, který odmítá svým svěřencům návštěvy chřipkou nakažených dětí a vnoučat. Následkem toho nejsou obyvatelé domovů seniorů depresivní, hlavně proto, že jsou mrtví.

               Tolik mrtvých jsme ještě nikdy na našem oddělení neměli, za jeden víkend zemřelo osm lidí, z toho šest s virem chřipky v těle. V chladničce máme místo jen pro čtyři, kde byli ti ostatní nevím a nechci to vědět. Venku mrzlo, takže možnost se nabízely…

               Samozřejmě jsou to všechno lidé, kteří byli už předtím těžce nemocní. Chronické obstrukční plicní choroby, astmata, srdeční nedostatečnost, demence. Ale tyhle měl Covid ve vizíru taky – a přesto jich nedokázal sprovodit ze světa tolik, a hlavně ne tak rychle. Průběhy jsou taky doposud neznámé a hodně dramatické. Prvním příznakem je často – a nejen u starých – ztráta vědomí, tedy synkopa, ještě předtím, než se objeví horečka. V důsledku tohoto příznaku spěchá postižený do nemocnice a tam v čekárně nakazí nic netušící pacienty čekající na vyšetření z jiných důvodů. Už fakt, že se nacházejí v nemocniční čekárně dává tušit, že se nejedná o zdravé lidi a virus se na nich může vyřádit. Hodně z našich starých pacientů upadá v rámci infekce chřipkou do deliria, tedy do stavu zmatenosti. Mnozí z nich se z toho stavu nedokážou dostat, a to ani s pomocí léků. Utíkají z postele, odmítají léčbu, bijí kolem sebe, trhají si žilní kanyly, plivají a křičí. Padají, lámou si krčky stehenních kostí, dostávají vnitrolebeční krvácení – v podstatě je pak prognóza beznadějná. Nemáme kapacitu, abychom mohli tyto pacienty umístit na intenzivce a tam čekat, až se jejich zmatenost a snaha utíkat z postele zklidní. Přivázat je nějak v posteli je přísně zakázáno jako omezování lidské svobody. Gerontologické oddělení na psychiatrii nemá ani cenu kontaktovat. V rámci úspor byl počet lůžek na tomto oddělení zredukován na polovinu a sestry z psychiatrických oddělení byly přesunuty na oddělení interní k infekčním pacientům – kde skoro všechny velmi rychle onemocněly.

               Je to dost zoufalý boj, deliria se nelepší ani po týdnech, normálního stavu mysli se pacienti tedy v podstatném počtu nedožijí. Chřipka tedy čistí domovy důchodců důsledněji, než to dělal Covid. Spousta pacientů, kteří byli hospitalizováni z jiných důvodů, dostala chřipku po návštěvě příbuzných. Normálně se v takové situaci vyhlašuje zákaz návštěv. Z výše uvedeného důvodu si to nikdo netroufá udělat, náš ředitel prý o tom už třetí týden PŘEMÝŠLÍ!

               Samozřejmě vypadávají i zdravotní sestry, na intenzivce jich mělo chřipku najednou osm, ostatní pracovaly prakticky bez volných dní, aby ty výpady kompenzovaly. Smekám před nimi. Vypadlo i několik kolegů.

               Politické štvaní proti očkování proti Covidu přineslo své plody. Proočkováno proti chřipce je v Rakousku zhruba pět procent populace, v Česku není situace zřejmě lepší. Jsou ředitelé domovů seniorů, kteří se s tím nemazlili a proočkovali své svěřence, aniž by sháněli svolení dětí, synovců, sourozenců a vnoučat. V těchto domovech jejich obyvatel neubývá. Přiznám se, že jsem byl taky skeptický. Očkovací látka proti chřipce se vyrábí z izolovaných virů minulé sezóny s předpokládanými mutacemi. Odkud měli výrobci vzít materiál na vakcínu ve dvou letech bez chřipky?

               Přehlédl jsem několik detailů. Ono totiž přece jen pár případů chřipky bylo. Ve Vídni to bylo za celou sezónu 2021/2022 zhruba 3000 případů v Berlíně 743. Zajímavá byla mapa Německa. V západním Německu se chřipka skoro nevyskytovala, nejvíc případů bylo v Německu východním, a to tím víc, čím blíž k české hranici. Odmítám to nějak komentovat a vyvozovat z té skutečnosti závěry.

               Co mi ale uniklo skutečně, byla epidemie chřipky v létě 2022 v Austrálii. V Austrálii mají totiž zimu, když je u nás léto a je jen otázkou, zda jsou ve vývoji chřipkového viru půl roku před námi (pak vakcína vyrobená z těchto virů působí dobře) nebo za námi (pak nefunguje prakticky vůbec). Letos byli očividně před námi.

               Ten průběh epidemie v Austrálii byl totiž téměř totožný s naším současným vývojem. Epidemie začala dřív než obvykle a kulminovala už na přelomu května a června (normálně to bývá na konci července). Postihla 212 573 lidí (o rok dřív to bylo 435 případů v celé zemi s 25 miliony obyvatel!) V celé zemi zemřelo v souvislosti s chřipkou 246 pacientů, do nemocnic jich bylo přijato 1581, z toho 6,5 procent na jednotky intenzivní péče.  V roce 2019, tedy rok před Covidem to bylo ještě horší, onemocnělo čtvrt milionu lidí a zemřelo 590.  Takže v roce 2022 bylo na vakcínu pro severní polokouli kde brát. Současná vakcína je podle údajů hygienického institutu antigenně kompatibilní (čili chrání proti) v 97,4 % případů chřipky A (Typ H1N1) a 93,9 % proti typu H3N2. Případy, které jsme měli, jsou výhradně chřipka typu A (což odpovídá letošní statistice, typ A tvoří 97 procent všech chřipkových onemocnění). Byly roky, kdy se tento antigenní souhlas pohyboval okolo 15 procent. Taková vakcína pak samozřejmě chránit nemohla. Letos je situace příznivá, bohužel se odpůrcům očkování dostalo sluchu a teď to má za následek stovky mrtvých. Ta nízká čísla zemřelých v Austrálii mě udivují, jestli to tak půjde dál, dožene ji brzy i náš okres s 80 000 obyvateli. Jenže v Austrálii byly postiženy především děti a mladiství, u nás jsou to senioři, neptejte se mě proč.

               Aby byla situace v nemocnicích komplikovanější, vymyslel někdo trojitý PCR Test ze sliznic, a totiž současně proti Covidu, chřipce a RSV, což je respiratorně – syncytiální virus. Ten jsme nikdy netestovali a pacienty tímto virem nakažené neizolovali. Teď to dělat musíme. Takže extra musí ležet pacienti s chřipkou, extra s covidem a od nich separovaní i nakažení RSV. Jak to máme dělat při našich 60 postelích pro 100 000 pacientů nám nikdo neprozradí. Průběžně jsme neměli ani jeden pokoj pro pacienty bez viru. V sousední nemocnici rozhodl ředitel, že když se nesmí míchat různé infekce, budou se míchat pohlaví, takže na jednom pokoji leží muži se ženami – ale se stejným virem. Pan ředitel se zřejmě spoléhá na to, že jeho klientela už nemá hříšné myšlenky a v případě choroby už vůbec ne. V tom se může dost mýlit, aspoň co mi vyprávěla kamarádka Gábina, která je ředitelkou v jednom nejmenovaném domě seniorů. Ale musíme to přenechat osudu, viry nepustí.

               Už roky existuje lék, který dokáže množení viru zablokovat a tím podstatně zkrátit dobu nemoci a zmírnit příznaky. U mnoha oslabených staříků by může zachránit život. Jmenuje se Tamiflu, problém je ovšem v tom, že se musí podat během prvních 48 hodin od vzniku příznaků, jinak už neúčinkuje. Je tedy třeba spěchat. Žádné čekání, zda horečka přejde, ale hned s prvními příznaky k doktorovi a doufat, že vlastní příslušné testy, aby chřipku dokázal, předepsal Tamiflu a aby ho v lékárně měli. Už totiž nemají ani obyčejný Amoclen. To máme zato, že jsme výrobu léků z důvodu „optimalizace zisku“ a vyhnutí se ekologickým předpisům přeložili do Indie a do Číny.

               Rozhodl jsem se tedy vzít ochranu před zákeřnou chřipkou do vlastních rukou. Dají se totiž vytvořit až čtyři pásma obrany.

1. Respirátor. Jestliže spolehlivě chránil dva roky, chrání i teď. Doporučil bych ho nutně všem ohroženým jedincům. Samozřejmě je už internet plný zpráv o jeho škodlivosti. Jak zadržujeme vlastní jedy v těle, protože je nemůžeme vydechnout atd. atd. Já ho nosím v práci (přiznám se že nerad, ale v posledních týdnech o mnoho raději) a beru si ho s sebou do tramvaje či autobusu a do obchodu a sleduji, zda někdo v mé blízkosti nekašle nebo nemá krví podlité oči.
2. Slivovice. Stará dobrá ochrana před infekcemi, samozřejmě domácí vypálená z našich švestek a musí mít přes padesát procent alkoholu. To žádný virus nedá. Samozřejmě jde o štamprli, ne o celou flašku. Tu sice nedá virus, ale ani potenciální pacient.
3. Očkování. Zřejmě letos opravdu účinné – a pro ty, kteří věří na konspirační teorie, není to RNA vakcína, z níž mají panický strach, aby se jim nezměnila DNA. Místo toho, aby právě tito lidé takovou změnu považovali za šanci. Je to vakcína staré školy. Navíc někdejší vedlejší účinky s vysokou horečnou a bolestmi svalů a kloubů jsou na rozdíl od minulosti už několik let naprosto výjimečné
4. A pokud se můžete dostat k Tamiflu, nezaškodí, když ho budete mít po ruce, pro případ, kdyby se náhle objevila vysoká horečka případě s kolapsem a krátkým stavem bezvědomí. Přiznám se, že ho doma mám – ovšem já mám určité výhody, které jsou normálnímu smrtelníkovi nelékaři nedostupné.

Přes tyhle bariéry, pevně věřím, ten zlý virus neprorazí, stejně jako Rusové u Bachmutu.

Držím vám všem palce, aby se vyhnul i vám. Zůstaňte zdraví! Onemocnět v současném stavu zdravotnického systému opravdu není dobrý nápad.

Dlouho jsem váhal, zda mám vůbec k této události psát nějaký příspěvek. Koneckonců se mě tato volba přímo netýká. Celý minulý rok jsem se tedy tomuto tématu vyhýbal. Jenže mám pocit, že to někteří z mých čtenářů očekávají, a tak jsem se rozhodl hned na začátku nového roku kousnout do kyselého jablka. Skoro mě od publikování tohoto článku odradila současná zuřící vlna chřipky, ale usoudil jsem nakonec, že prezident může být mnohem horší než chřipka, poslední zkušenosti ukázaly, že se dokáže vyrovnat i moru a choleře současně, proto dostal tento článek přednost a o chřipce se rozepíšu příští týden. Jaroslav Hašek a sto let od jeho úmrtí musí vůbec počkat. Stal se koneckonců svým Švejkem nesmrtelným a tak má čas.

               Volba prezidenta má v Česku stále nálepku určité bezvýznamnosti. Praktickou politiku, zákony týkající se daňového zatížení, kompenzace sociálních nouze, ekonomických smluv, to vše dělá vláda. Prezident nemůže zákonodárství rozhodujícím způsobem ovlivnit, může sice zákony vetovat a vrátit na nové projednání, může být ale poslaneckou sněmovnou vždycky přehlasován.

               Jenže právě posledních dvacet let ukázalo, jak je tento úřad důležitý. Bylo to právě řádění posledních dvou nejvyšších státních představitelů Klause a Zemana, které přivedly Česko do politického suterénu. Které přispělo k masivnímu poklesu důvěryhodnosti naší země v Evropě i ve světě, a hlavně k naprostému rozvratu morálky v zemi samotné. Těchto dvacet let v podstatě legalizovalo někdejší komunistický systém, učinilo udávání, kradení, korupci a kriminalitu normálním folklórem, práh bolesti u obyvatelstva vůči vulgaritám, lžím a obcházením zákonů stoupl do neměřitelných výšin. Lidem nevadí už prakticky vůbec nic. To vše je jen částečně zásluhou poslanců obou komor zákonodárného shromáždění (i když na stole sněmovny rokující poslanec Voráček taky k úctě k této instituci příliš nepřispěl). Z největší části je to „zásluha“ oněch dvou pánů, kteří okupovali pražský hrad a lánský zámek v posledních dvaceti letech. A teď nemluvím o ukradeném chilském peru.

               Dvacet let je velmi dlouhá doba. Naši současní třicátníci, tedy generace, která se právě dere na výsluní a chce dělat kariéru, nezažila vlastně nic jiného než tuhle otrávenou atmosféru nestoudných lží, bezbřehé mstivosti, poklonkování totalitním režimům Číny a Ruska a zpochybňování evropských hodnot. Čtyřicátníci si ještě mohou vzpomenout na prezidentování Václava Havla, nemohou se ale vyhnout nenávistné propagandě současných politických „elit“ vůči jeho působení a je těžké pak nepochybovat o správnosti vykonávání funkce prvním porevolučním prezidentem. Sedmdesátníci a osmdesátníci (a kupodivu i mnoho mých vrstevníků, tedy šedesátníků) vzpomíná s nostalgií na doby komunismu, kdy nebyl nikdo bohatý a rohlík stál čtyřicet haléřů. A kdy nám vládl Gustáv Husák. Tedy aspoň formálně, ve skutečnosti se vládlo z Moskvy a když to Michail Gorbačov nechtěl dělat, vedlo to jen k chaosu, protože ani českoslovenští komunisté samostatně svému národu vládnout neuměli.

               Možná by bylo načase dobu zase změnit. Volba prezidenta je možností začít ve společnosti obrat – ale současně i znamením, zda je společnost na takovou změnu vůbec připravená a zda ji ve své většině vůbec chce. Zdá se, že většině lidí se v té žumpě, kterou svou volbou pomáhali utvářet, žije docela dobře. Paradoxně jsou to především ti, kteří nejvíc nadávají a jsou navenek nejvíc nespokojeni. Právě ti žádnou změnu současných neutěšených poměrů nechtějí. Zřejmě podle hesla, když se nedaří dobře mně, nesmí se dařit dobře ani nikomu jinému.

               Prezident je především morální autoritou a v době krize je jeho povinností být ostrůvkem stability. Protože parlamentní demokracie je jen zřídka skutečně stabilní, tedy natolik stabilní, aby lidem dokázala dodat pocit jistoty. Právě k tomu je tady prezident. Když se člověk podívá do Vídně, může vidět, jak důležitou úlohu může mít prezident v době politických krizí. Stačí, když je slušný a není hloupý. Neškodí ani, když se umí slušně chovat.

               Na Slovensku, kde je situace v parlamentu ještě neutěšenější (politický rybník je tam už tak vylovený, že lidé s demokratickým smýšlením skutečně nemají do parlamentu koho volit, Matovič se Sulíkem dokázali udělat z tohoto pro stabilitu země rozhodujícího potenciálu nevoliče) než v Česku se podařilo dvakrát po sobě zvolit prezidenta, který onu morální autoritu a politickou stabilitu představuje. Jak Andrej Kiska, tak Zuzana Čaputová jsou jedinými – uznávám že skromnými – úspěchy slovenské demokracie. Samozřejmě poté, co si Slováci museli projít obdobím Schusterova a Gašparovičova prezidentování. Přičemž právě z volby Gašparoviče se poučili. Vstup do společensky konformní politické kultury v roce 2004 trestuhodně propásli. Tehdy kandidoval vedle Ivana Gašparoviče a Vladimíra Mečiara i Eduard Kukan. Morálně silný politik evropského formátu, zkušený diplomat a favorit střední a vzdělanější vrstvy. Jenže právě velká část těchto voličů se nedostavila k prvnímu kolu voleb. I mí příbuzní v Bratislavě první kolo vypustili, s tím, že půjdou Kukana volit v kole druhém. O jeho postupu do druhého kola nikdo nepochyboval. Prognózy mu dávaly do prvního kola 31 procent hlasů s desetiprocentním náskokem před ostatními kandidáty. Jenže třetího dubna bylo krásně, ideální počasí na výlet s rodinou, velká část právě jeho voličstva se k volbám nedostavila. Kukan skončil třetí o 3 500 hlasů za druhým Gašparovičem, což dělalo 0,17 % voličů. V druhém kole si pak mohli Slováci vybírat mezi Mečiarem a Gašparovičem, čili mezi morem a cholerou. 

               Slováci se z této blamáže poučili. Zaprvé není třeba věřit předvolebním prognózám. Určitá část voličů nechce své rozhodnutí zveřejnit (zejména ti, kteří mají v úmyslu volit grázly) nebo se rozhoduje až na poslední chvíli. A je třeba chodit k volbám! V roce 2014 si Slováci zvolili Andreje Kisku, v roce 2019 Zuzanu Čaputovou. K jejímu zvolení přispělo i spojení „slušných“ politických sil. Zejména pozitivně se zapsal Robert Mistrík. Člověk, kterého by určitě volila celá rodina mé ženy poznal včas, že nemá šanci dostat se do druhého kola, z volby odstoupil a doporučil svým voličům, aby volili Zuzanu Čaputovou. Bylo to velké gesto a fungovalo – Slováci to totiž skutečně udělali a Čaputová vyhrála první kolo se čtyřiceti procenty hlasů. A to přes masivní negativní kampaň slovenských biskupů, kteří označovali volbu Čaputové za smrtelný hřích a doporučovali volbu Štefana Harabína – mimochodem právníka, který za komunistického režimu posílal právě kněze za jejich kázání do vězení. Neptejte se mě, co se odehrává v hlavách představitelů slovenské katolické církve! Slováci očividně politicky dozráli. Pravicoví extrémisté Kotleba a Harabin něco takového nedokázali a skončili se 14 a 10 procenty hlasů na třetím a čtvrtém místě. Volby tedy sice ukázaly nebezpečný potenciál pravicového populismu (25 procent), tento zůstal ale nevyužitý. V parlamentních volbách Slováci opakovaně selhali, stačí se jen podívat, kolik nových stran v té zemi stále znova vzniká, před každými volbami je jich několik a dostanou se do parlamentu, většinou na jedno volební období. Obskurní názvy těchto stran svědčí o tom, že pro nová politická uskupení už dokonce docházejí i vhodná jména. Ale prezident je právě v takovém chaosu ostrůvkem stability.

               A může blokovat úlety populistických či nacionalistických vlád. Jestliže si Viktor Orbán v Maďarsku nebo Jaroslav Kaczinsky v Polsku nechali zvolit prezidenty poslušné poskoky z vlastních stran, vypadá to v těch zemích tak, jak to vypadá. V Maďarsku ještě hůř než v Polsku.

               V podstatě všechny postkomunistické země mají se zaváděním demokracie nemalé problémy. (To se týká dokonce i východního Německa!) Je zde základní nepochopení principů demokracie, které obsahují nejen svobodu ale i zodpovědnost, nezvládnutelná korupce, zkorumpovaný soudní systém (na Slovensku je údajně až 93 procent soudců poplatných politické a ekonomické mafii, v Rumunsku si pro jistotu odhlasovali zákon, že korupce v politice není trestná). Samozřejmě, jak v politických úřadech, tak v soudní síni je člověk svůdně blízko kohoutku s penězi a pokušení je velké. Zejména, když Václav Klaus označil zloděje a podvodníky za „šikovné lidi“ a tím je de facto před společností legitimizoval. A svou amnestií všech stíhaných i odsouzených za korupci vytvořil pocit bezmocnosti u těch, kteří by se o pořádek měli starat – u policie a justice. Někdy stačí k likvidaci občanské společnosti málo.

               Otázka je, zda Češi už mají sílu a odhodlání něco na těch neutěšených poměrech změnit. Tedy zda je ta vůle VĚTŠINOVÁ. Pokud po té změně totiž touží jen 49 procent společnosti, nezmění se nic a zapadání do smrduté žumpy bude pokračovat.

               Dovolím si zde citovat Karla Schwarzenberga. V roce 1989, vědom si katastrofálního stavu občanské společnosti v postkomunistickém státě, řekl: „Podaří-li se Čechům jednou nějak dát ten stát zase do pořádku, já sice nevím jak, ale podaří-li se to, tak nejdéle bude trvat, než se lidé naučí zase chodit se vzpřímenou páteří. Než si lidé zase odvyknou udavačství, než přijdou na to, že fízl není část folklóru jako vodník či rusalka. To bude trvat moc a moc dlouho. Protože demokracie a právní stát to je rostlina, která potřebuje mnoho času a fištrón.“

               Ne nadarmo vodil Mojžíš Židy čtyřicet let po poušti, i když by to byl z Egypta do Palestiny stihl za týden. Ale napřed musel naučit své Židy chodit s rovnou páteří, jinak by mu při první srážce utekli zpět do pohodlného egyptského otroctví. Máme za sebou třicet tři let, trošku tedy ještě chybí. A lidé na Mojžíše žili kratčeji než dnes. Ale je třeba mít k změně odvahu a nespoléhat se na spasitele. Tedy na někoho, kdo se za spasitele vydává. Bohužel jsem zapomněl, komu se tento citát připisuje, ale je pro současnou českou společnost jako vyšitý:

               „Koupit se dá každý. Ale skutečné umění je koupit si lidi za jejich vlastní peníze.“

               Fascinuje mě, jak vulgární udavač, který devastoval společnost i rozpočet státu v čase své vlády, který ukázal naprostou neschopnost v zvládání pandemie, což vedlo k obrovským ekonomickým i lidským ztrátám, člověk, který nedokáže vytvořit souvislou českou větu, který se bojí chodit do diskusí se svými oponenty a uráží děti, má stále šanci stát se novým nejvyšším představitelem státu. Lidé si tedy stále ještě neuvědomili, že fízl není součástí folklóru jako vodník nebo rusalka. Přímo příšerné je, že po komunálních volbách v mnoha velkých i malých městech uzavřely strany vládní koalice, která se proti hnutí ANO tak vyhrazovala, se zaměstnanci politické větve Agrofertu koalice či smlouvy o spolupráci. Tím toto hnutí jednoho muže legitimizovaly před českými voliči a výrazně zvýšily šance majitele hnutí na jeho zvolení. Samozřejmě, členové Babišovy sekty, která ho zbožňuje, ho volit budou a na tom se nedá nic změnit. I ti, kteří si stejně jako on myslí, že měsíc a slunce jsou planety. I Miloš Zeman a jemu podobní, kteří jsou přesvědčeni, že čím hůř, tím líp. To všechno ale nemusí stačit. Otázka je, kolik voličů si dokáže koupit mimo tuto skupinu. Na volbu prezidentem totiž nestačí 30 procent věrných, ale 50 procent. Existuje tedy minimálně dvacet procent, které musí kandidát přesvědčit nebo si je koupit. Za předpokladu, že budou levně ke koupi. Což není vyloučeno. V tom je šance Andreje Babiše, kterou není třeba podceňovat. Už proto je třeba jít k volbám už v prvním kole. A to i když nejste úplně rozhodnuti, koho volit. Chybějící hlasy totiž zvyšují procenta. Milion hlasů z deseti milionů voličů je jen deset procent. Pokud ale k volbám přijde jen pět milionů, je to dvacet procent. A při dvou milionech je to už padesát procent a vítězství v prvním kole.

               Nedovolím si dávat doporučení, koho z oněch ostatních kandidát volit. Samozřejmě že se vede drsná kampaň, která má protikandidáty zdiskreditovat. To je u nás ještě pořád poměrně snadné, řetězové maily bez autora jsou mezi důchodci pořád ještě hit. A je neuvěřitelné a důkazem chybějícího intelektu značné části obyvatelstva, kolik lidí je ještě ochotno věřit Parlamentním listům.

Pavlovi vyčítají jeho minulost v komunistické armádě, kdy jako mladý důstojník vstoupil do komunistické strany – mám pocit, že v partaji byli v armádě zřejmě všichni čili zda mu to je třeba vyčítat si nejsem úplně jistý. Dokonce i Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg jsou ochotni mu to odpustit. Jak to bylo s tou vojenskou kontrarozvědkou, nevím. O to víc se o tom píše.

               Danuši Nerudové je vyčítáno její vedení Mendlovy University v Brně. Zda opravdu všichni studenti odevzdali dizertační práce tak, jak se má, zda byla dostatečná kontrola prostřednictvím publikací v renomovaných časopisech, zda existoval mezi ní a jejím mužem konflikt zájmů, atd. Přesto ji jsou připraveni volit především mladí. Tedy ti, které budoucnost jejich země musí zajímat nejvíc. Nerudová bývá často přirovnávána právě k Čaputové. Ovšem paní Zuzana měla před svým zvolením nepoměrně víc politických zkušeností, než má paní Danuše. Být ženou na zvolení nemusí stačit, i když je to v současnosti moderní trend. Do slovenské prezidentky je očividně zamilovaný i papež František a nechá si od ní vozit vánoční cukroví. Minimálně by ovšem nebylo srovnání fotografií hlav států Česka a Slovenska tak tristní, jak je tomu teď.

               Pavlovi Fischerovi se přičítají malé šance na postup do druhého kola a doporučuje se mu, aby se zachoval jako Robert Mistrík na Slovensku. Osobně by to zřejmě byl kandidát, kterého bych volil já a má i velkou podporu mezi intelektuály. Jenže intelektuální vrstva je v každé společnosti hodně úzká – je to zhruba pět procent – kandidát na prezidenta si musí umět naklonit i lidi nevolící rozumem ale prostřednictvím emocí. Na to je Pavel Fischer příliš málo emocionální. Navíc na něm lpí nálepka volebního neúspěchu. Už to jednou v prezidentské kampani zkoušel, prohrál, skončil třetí s 10 procenty hlasů daleko nejen za Milošem Zemanem ale dokonce i za poměrně necharismatickým Jiřím Drahošem. Poraženým politikům se daří zvítězit v opakovaném pokusu jen velmi zřídka. Preference mu klesají, protože už začal fungovat fenomén sněhové koule. Ti, kdo mají hodně hlasů a zdají se být schopni vyhrát, přitahují hlasy, ti, kdo jsou pozadu, je ztrácejí, protože voliči považují hlas odevzdaný pro ně za ztracený. Tak přemýšlí i většina mých kamarádů.

               Josef Středula je kandidát levice, jak se na odboráře patří. Spekulovalo se, že by ho mohl podporovat Andrej Babiš, kdyby si sám do voleb netroufl. To je samozřejmě už pasé. I když se osobně považuji za člověka nalevo od středu, jak se na státního zaměstnance patří, byl by pro mě odborový funkcionář svázaný se současnou ČSSD, která se v posledních letech kompromitovala působením Jana Hamáčka, Jiřího Paroubka, Michala Haška či Jany Maláčové, nevolitelný. Zejména, když za jeho kampaní jsou tušeni lobyisté Miroslav Sklenář a Pavel Vlček, spojení se zájmy Číny a Ruska. Tuhle orientaci jsme tu už jednou měli.

               Jaroslav Bašta je zoufalý výkřik SPD Tomia Okamury, který si netroufl kandidovat sám, protože se bál ostudy. Bašta má za sebou bohatý politický život, vězení za komunistického režimu, podpis Charty 77, působení v ČSSD zejména v době Miloše Zemana, kariéru velvyslance v Rusku (2000-2005) a posléze i na Ukrajině 2007–2010. Jaké dojmy si přinesl z působení v obou těchto zemích je těžko posoudit, každopádně víme, že SPD je stranou financovanou z Ruska, hájící ruské zájmy a jinak by to nemohlo být ani u Jaroslava Bašty. Na syndrom Tomáše Becketa, kdy politik postaví svou funkci nad poslušnost svému šéfovi (stalo se například v osobě slovenského prezidenta Michala Kováče), bych se u Bašty raději nespoléhal.

               Marek Hilšer je bezúhonný, je lékař, což by mi mohlo imponovat, nicméně je na můj vkus dost bezbarvý a jeho volební potenciál je malý. Bojuje v podstatě o stejné voliče s Pavlem Fischerem, ale i v tomto souboji tahá za kratší konec provazu. O něm platí v podstatě totéž jako o Pavlovi Fischerovi – ve volbách 2018 získal dokonce o dvě procenta hlasů méně než Fischer, což stačilo jen na páté místo. Podobnost s Fischerem demonstruje i jejich volební potenciál – v případě postupu do druhého kola by je podle agentury Median volilo shodně 52 procent voličů. Možná v tomto případě by stálo za pokus, aby buď Hilšer nebo Fischer odstoupili ve prospěch konkurenta. Podle toho, kdo bude mít větší šance. Místo toho útočí Hilšer na Nerudovou. Tím může jen poslat Babiše do druhého kola. Zda je to rozumné, o tom pochybuji.

               O ostatních kandidátech Tomáši Zimovi a Karlovi Divišovi vím příliš málo, než abych o nich mohl psát. Ovšem jestliže někdo popírá covid a pak skončí na mimotělním oběhu se selháním plic a zabere tak místo někomu, kdo přišel k chorobě nevinně, není to zrovna doporučení, že je schopen chovat se zodpovědně.

               Čili jaké je moje doporučení? – tedy pokud o něho někdo stojí. Jděte k volbám, a to už v prvním kole. Volte podle svého přesvědčení. Kandidátů, kteří slibují změnit katastrofální kulturu vykonávání prezidentské funkce je dostatek čili je z čeho vybírat. Držím vám palce, držím palce České republice. Je nejvyšší čas na vykoupení z marasmu, ve které se nachází.

Je to naprosto a pouze národní fenomén. Neznám jinou zemi na světě (a pokud ji zná někdo jiný, prosím snažně o to, aby mi její jméno sdělil), která žije celé vánoční období pohádkami, a navíc je i pravidelně produkuje. Dvě filmové pohádky ročně je naprostá světová kuriozita. Navíc pohádky hrané a obsazené špičkovými českými herci, na to cizina pouze zírá. Jestliže se za českými hranicemi produkují pohádky, pak jsou to pohádky animované. Panuje přesvědčení, že děti si více užijí pohádky kreslené než hrané.

               Jenže v Česku se netočí pohádky pro děti, ale pro veškerou populaci. Jestliže se na letošní „Tajemství staré bambitky“ dívalo 3 100 000 diváků (dva a půl milionu živě a 600 000 na skylinku ze záznamu, padne každému zahraničnímu pozorovateli úžasem brada. Tolik nedal v Rakousku ani Titanik a nedal by ani Avatar, jedno, jakými speciálními efekty ten film režisér Cameron zahltil.

               Což má zřejmě i co do činění s obsazením hlavních rolí. Může to být dvojstranná spolupráce. Špičkoví herci v pohádkách zajišťují vysokou sledovanost a jistota vysoké sledovanosti zajišťuje hercům zase popularitu. Zdá se mi, že neexistuje žádná známá mladá česká herečka, která si ještě nezahrála princeznu nebo aspoň královnu. Některé stíhají obojí, jako například Veronika Kubařová , která se poté, co si zahrála princeznu Rozárku v pohádce „Duch nad zlato“ mezitím vdala a pod jménem Khek Kubařová byla královnou Julií v Tajemství staré bambitky II. Tereza Voříšková zvládla princeznu v pohádce „Peklo s princeznou“ a poté se opravdu vyřádila jako naivní zmatená hvězdička Denička v pohádce „O vánoční hvězdě“ o jedenáct let později, kdy se už jmenovala Ramba. Nic se nedá namítat, děvčata jsou to pěkná a takové princezny být mají. (I když nostalgici budou stejně vzdychat za Libuší Šafránkovu). Zřejmě právě dostatek krásných mladých hereček jakož i nevyčerpatelná zásoba krásných zámků a hradů v Ćechách a na Moravě je jedním z klíčů k úspěchu pohádkové české mánie.

               Úplné vysvětlení to ale nepřináší.

               Pohádková tradice je v českém povědomí pevně zakořeněná, pohádky sbíral Karel Erben či Božena Němcová (pomineme raději Járu Cimrmana, i když jeho „Dlouhý, Široký a Krátkozraký“ je opravdová klasika.)  Česká pohádka má jednu devízu. Vždycky dobře dopadne, zlo je potrestáno a dobro vyhraje, jedno, jak to má v průběhu příběhu těžké. To už dopředu zabezpečuje pohodu před televizorem poté, co se rozdaly dárky a rodiče si chtějí po namáhavém dni odpočinout – zřejmě se na pohádku těší více než děti, které jsou víc zaměstnány zkoušením nových hraček, které našly pod stromečkem.

               Co mě fascinuje ale ještě víc než fakt filmové pohádkové produkce je to, že už v onen večer, kdy se pohádka vysílá, se vyrojí recenze. Většinou zdrcující, což ovšem nikomu nebrání v tom, aby se netěšil na pohádku o příštích Vánocích. Že recenzenti očividně netrpělivě čekají u počítače a buší do kláves zřejmě ještě v průběhu pohádky má podobné pozadí jako u oněch herců. Mají určitou naději, že je bude aspoň někdo číst. Je třeba vymyslet přitažlivý název článku, jako například, že „Bambitka střílí slepými náboji.“ Ony ty kritiky zřejmě nikoho nezajímají, ale to autory nezbrzdí. Stojí jim to prostě zato. Pohádka tedy není v Česku jen obyčejnou pohádkou čili vyprávěním bájného příběhu, ale doslova kulturním fenoménem.

               Možná tuhle mánii kdysi spustily „Tři oříšky pro Popelku“ s Libuší Šafránkovou. (I když „Pyšnou princeznu“ či „Princeznu se zlatou hvězdou na čele“ jsme měli už předtím) Ovšem snažit se tuhle klasiku překonat nebo se jí aspoň vyrovnat je marná snaha. Tato Popelka zůstává nejhranějším a nejpopulárnějším pohádkovým filmem nejen v českém ale i v německém jazykovém prostoru – ne nadarmo se tedy interiéry filmovaly v drážďanském Morizburgu. Samozřejmě Popelka zabírá vždy a v každé podobě (vzpomeňme jen Julii Roberts v „Pretty women“. Stejně spolehlivý je i hloupý Honza (například Hugh Grant ve filmu „Notting Hill“.) Ale zatímco západní autoři musí své princezny a chytré chasníky převlékat do moderních šatů a umísťovat je do velkoměst současnosti, Češi si vystačí s tradičními renesančními oděvy, kde holky běhají v dlouhých sukních a v šatech se svůdným výstřihem. Děvčatům to v těch šatech sluší a dobře se na ně dívá (i když v Británii by mě zřejmě za tuto poznámku už ukřižovali).

               Recenze se pak předhánějí v kritice nedostatku speciálních efektů, ale povězme si popravdě, Avatar to není ani být nemůže (i když i to je pohádka). Ale rozpočtové možnosti jsou takové, jaké jsou, proto taky nikdy nebude z Doktora Martina opravdový „Doktor z hor“. Drtivá odsouzení pak pokračují v kritice kostýmů, které neodpovídají modernímu pohledu na svět a pokud možno se snaží zničit tradiční pohled zamilované hezké a pracovité dívky (či ev. princezny) a bohatého a případně i mužného a statečného prince (potažmo chasníka Honzy). Něco takového přece neodpovídá současnému genderovému chápání světa! Chválabohu! Snaha zbavit společnost jejího erotického náboje, společnost odsexualizovat je cesta do pekel. Podívejme se, kam to dotáhly muslimské státy, kde je erotika přísně zakázaná. Možná by bylo třeba oněm prorokům nové nesexuální společnosti připomenout, že to byla právě sexuální žádost, která byla pohonem lidského vývoje. A k čemu je nám krásné luxusní auto, když nebude mít palivo a tím pádem se nepohne z místa? Tak si totiž představuji současnou spotřební společnost topící se v nadbytku bez onoho smyslného dráždění.

               Česko zůstává naštěstí ostrůvkem nekorektnosti v nesmyslně korektním „woke“ světě. Přiznám se, že si proto občas pouštím českou dvojku. Vsadím se, že žádný z televizních vysílačů na západ od Česka by si nedovolil dát na program „Zvíře“ s Jeanem Belmondem a překrásnou Rachel Welchovou. Otázka je, nakolik by humor takového typu přijala mladá generace vychovaná už v oné genderové korektnosti. Nám starším takový humor nevadí, i když jeho nekorektnost cítíme. Jsme jen staromódní nebo přece jen tolerantnější než naši potomci?

               Každopádně mají Češi neobvyklou potřebu utíkat z reálného světa do světa nereálného, do světa krásného, co světa pohádek. Daleko, za devíti horami a devíti řekami, a hlavně někde do dávné minulosti, o které sní, že nebyla tak zkažená jako současný svět, se kterým si očividně nevědí rady. Kdyby si rady věděli, nevolili by Miloše Zemana prezidentem a Andreje Babiše premiérem.

               Mimochodem, moje romány jsou vlastně taky pohádky a dopadnou – aspoň většinou – dobře. A Richenza je princezna i královna v jednom. Dokázal bych si nejednu z našich princezen  – nejen Terezu nebo Veroniku – v její roli představit

               Na samý závěr chci dodat, abych nebyl obviněn ze sexismu – těm našim princům to taky sluší. Jedno, zda hrát umí nebo ne, ono na tom při těch pohádkách zas až tak moc nesejde. Od Václava Neckáře, přes Pavla Trávníčka až po Romana Matla a Tomáše Kluse. Jedno, kdo se objeví na obrazovce příští rok, budeme se dívat zase a pak si přečteme zdrcující kritiky, které nás v žádné případě nebudou motivovat k tomu, abychom si televizi zase nezapnuli.

               A tak přeji svým, čtenářům, aby se ten pohádkový svět přenesl do reality a aby zažili pohádkový rok 2023. Ono se v něm nemusí hemžit princeznami a princi, stačilo by, kdyby bylo zlo konečně poraženo a dobro zvítězilo. S tímto přáním se s vámi v tomto roce loučím.

               Posledních deset let se před vánocemi pravidelně probírám biblí a apokryfy a hledám příběhy, které bych mohl svým čtenářům zprostředkovat. Letos poruším tradici a přesunu se z bible do kuchyně. Koneckonců k vánočním tradicím patří i typická jídla. Odlišná od regionu k regionu od země k zemi, ale každý rok stejná. Jestliže v Čechách patří na vánoční stůl kapr nebo aspoň ryba, což se děje například i v Horním Rakousku, tedy bezprostředně na jih od českých hranic, ve Štýrsku vydělávají nejvíc řeznictví a prodejní řetězce výrobou chlebíčků. Zatímco u nás je Štědrý den ještě dnem půstu v očekávání narození Spasitele, ve Štýrsku to tak neberou a nacpávají se salámy a šunkou – můj soused je hrdý na svůj vlašský salát, který vyrábí každý rok na Štědrý den a který jsem ještě neochutnal, protože je v něm šunka. A my se, jak už jsem řekl, postíme – za skutečnost, že je dovoleno jíst ryby, vděčíme církvi svaté, která ve středověku rozhodla, že ryby nejsou zvířata a nemají tedy maso. Jinak by byl problém, co v době půstu jíst.

Postíme se každý rok stejně, až do večera se nejí nic a všichni se těší na večeři – která ovšem nezačíná příliš pozdě. To je právě na Vánocích to hezké. Že jsou předvídatelné, svým opakováním dávají pocit jistoty a kontinuity. I klidu.

Přiznávám, že se tímto článkem pouštím na tenký led, protože mám už víc než třicet let zakázaný přístup do kuchyně. Ovšem informace o pokrmech mám z první ruky přímo od šéfkuchařky a navíc se pilně podílím na kontrole kvality hotových výrobků.

               Čili, jinými slovy: ne že bych měl přehled o tom, co se v kuchyni v našem domě děje, ale mám přehled o výsledných produktech, které ji opouštějí.

               V naší rodině je vánoční kuchyně pestrá, protože multikulturní. Moje žena dokázala spojit tradice moravské i slovenské – vlastně východoslovenské. A i ty naše moravské nejsou tak úplně jen moravské, protože moje babička pocházela ze Staré Bělé u Ostravy a obohatila vánoční stůl slezskými vlivy.

Takže krok za krokem. Prvním pozdravem jsou lázeňské oplatky s medem. Tím medem dělávala babička přítomným křížek na čele se slovy „Abys byl dobrý jako med.“ Moje žena v této tradici pokračuje.

1. Následuje polévka. Nejprve polévka moravská, která se dělá z loupaného sušeného hrachu. Sehnat tuto surovinu v Rakousku je doslova „mission impossible“. Prostě se to tu nevede. Jednou se mi podařilo najít jedno kilo loupaného hrachu někde v zadním nejhornějším regálu u Hofera – zapotili jsme se prodavačem oba, on byl tím potrestán za svou ochotu a soucit s mým zoufalým obličejem. Od té doby děláme zásoby dopředu při návštěvách v Česku. Hrachová polévka s jíškou (slovensky zásmažkou) z másla a mouky – bez téhle polévky si nedovedu Vánoce představit, i když v jiný den bych za ni manželce zřejmě nepoděkoval.

1. Rybí polévka se na Lašsku, odkud pocházím, nenosí, je to očividně zvyk v Čechách, tedy jak my tady říkáme „v Böhmen“ a potom zase až v Maďarsku – jejich slavné Halászlé.
2. Na Slovensku je to ovšem jinak. I tady se začíná polévkou, ovšem houbovou. A na kyselo.  Houby jsou v podání mé ženy pomleté a smíšené se šťávou z kyselého zelí (které se na východním Slovensku říká „juška“).

1. Opět je v tom jíška čili zásmažka s potom už jen koření sůl, pepř a česnek. Polévky tedy míváme dvě.
2. Omáčka, která následuje, je vzpomínkou na kuchyni mé babičky a je to jednoznačně vliv polský. Jedná se o omáčku ze šťávy ze švestkových kompotů (nejlépe domácích, ale dá se to i z kupovaných) s nakrájenými mandlemi a s hrozinkami. Hrozinky se předtím naloží do vody, aby nabobtnaly a byly měkké. Není to tedy sice ta tradiční česká černá omáčka z vařených švestek, ale ty švestky z oněch kompotů jsou tam taky, ovšem oloupané ze slupek a rozmixované. Moc cukru není potřeba, omáčka je i tak hodně sladká.

1. Zajímavé je, že děti do určitého věku tuto omáčku vždy odmítaly, aby se po ní v dospělém věku mohly utlouct. Tradičně se podává i na snídani na První hod vánoční a občas zbude něco i na snídani na Štěpána. Jí se k ní tradičně vánočka.

1. Jenže i na Slovensku se podává omáčka, ne ale sladká, ale kyselá a opět z hub. V podání mé ženy se jedná o takzvanou „bardejovskou máčanku“. A je to očividně vliv rodiny mého tchána, který z Bardejova pocházel. Ve hře jsou podobné ingredience jako u polévky, jen tentokrát nejsou houby mleté, ale nakrájené na plátky (sušené stačí namočit na určitou dobu do vody), jíšky je podstatně víc, šťáva z kyselého zelí (čili ona juška) je tu opět, a pak česnek, pepř, bobkový list a sůl. Protože se při výrobě jíšky (zásmažky) máslem nešetří, chutná to opravdu výborně.

1. Následují dva slovenské moučné chody. Prvním jsou „bobálky“. Jsou milovaným jídlem paní Gollmann, první kontaktní osoby při našem příchodu do Rakouska, která nám vstup hodně usnadnila. Pochází totiž ze Spiše, konkrétně z části města Popradu Velká (která byla v době, kdy tam ona žila, ještě samostatným spišským městem). Musela odtud utéct jako čtyřleté dítě před postupující ruskou armádou a skončila se svými rodiči v Rakousku. Její maminka „bobálky“ každé Vánoce dělala. „Bobaľky“, jak se jmenují správně po slovensky, se dělají z kynutého těsta s vajíčkem cukrem a solí. Upečou se třeba i o několik dní dřív, ale před konzumací je třeba je namočit do teplého mléka s mákem, medem nebo cukrem, aby v něm změkly.

1. Dalším chodem jsou vařené pirohy s různou náplní – s povidly, tvarohem, zelím nebo brambory. Vybírám si ty barevné, protože v těch jsou povidla nebo ty úplně bílé (tvaroh). „Kapustové“ a „zemiakové“ tak úplně nemusím, nicméně ty se zelím jsou překvapivě nejoblíbenějšími pirohy mé šestileté vnučky. Podávají se solené a zalité máslem.

1. Až nakonec se kuchyně moravská a slovenská sejdou v podobě smažené ryby s bramborovým salátem.

1. Přiznám se, že od té doby, co jsme v Rakousku, netrvám na kaprovi. Jsou totiž chuťově lepší ryby než kapr, který se všeobecně považuje za rybu spíše méněcennou. Ale v Česku je to tradice, rybníkářství s chovem kaprů přineslo do Jižních Čech v šestnáctém století prosperitu a zahnalo permanentní nebezpečí hladomorů. Tehdy lidé ještě neměli tak mlsný jazýček a kapra si dali rádi. Mnozí to určitě dělají i dnes, a to nejen v Čechách ale jak jsem už psal i v Horním Rakousku. Lidové zvyky neznaly státní hranice, ty byly narýsovány politiky až později. ¨

U bramborového salátu jde samozřejmě o onu rozhodující otázku, salát s cibulí nebo bez ní. Přiznám se, že se bez cibule obejdu a žena ji tam nepřidává. Když už nemůže odolat, vylepší ten salát pórkem. Dokáže si cibuli odepřít – k mému štěstí – i u oné houbové polévky a omáčky čili máčanky, kde se cibule v originálních receptech většinou vyskytuje. Ten salát si obvykle si dávám ještě jako přídavek v noci předtím, než jdeme na půlnoční mši nebo po vánočních večerních pohádkách.

• Jako přípitek bývá koňak, protože ho moje žena ráda. Nevím, zda se to slučuje s půstem, ale je to jedno. Vánoce jsou Vánoce a takový hřích pán Bůh určitě odpustí – když už těm Rakušákům odpustí jejich šunkové chlebíčky a vlašský salát (v originále „italienischer Wurstsalat“).

Takže to je osm tradičních chodů, které se nacházejí na naší štědrovečerní tabuli. Pokud obdivujete moji ženu, která to všechno dokáže na Štědrý den ukuchtit, sdílíte mé mínění. Obdivujeme, jíme a chválíme. Ona pak každý rok prohlásí, že takhle slavila Vánoce naposledy a že příští rok si koupí na svátky pobyt někde v hotelu na horách a nechá se tam obskakovat. Protože to už říká více než dvacet let, strach, že by to mohla myslet vážně, už poněkud ochabl.

       Takže tak vypadá naše skromná vánoční tabule. Pokud moji se moji čtenáři chtějí podělit o recepty na pokrmy, které se podávají na jejich vánočním stole, budu vděčný a určitě všechny takové příspěvky zveřejním.

A teď se odebírám – co se týká psaní – na vánoční dovolenou. Přeji všem mým čtenářům krásné vánoce a – dobrou chuť.

               Lenin kdysi prohlásil, že „Kapitalisti nám prodají i ten provaz, na kterém je potom pověsíme.“ Světový vůdce proletariátu sice se svým plánovaným hospodářstvím příliš neuspěl, ale ve věšení se vyznal a v tomto oboru měl nemalé úspěchy. A věděl, že věšet na ruském provaze by bylo velké riziko. Že by se takový provaz v důsledku špatné kvality zřejmě příliš často trhal. Ne že by měli bolševici problém s tím, takového spadlého viselce pověsit ještě jednou, ale bylo by to prostě hodně práce. Bylo lepší koupit kvalitní provazy ze západu. Tak jako tam současné rusko nakupovalo čipy do svých raket, kterými zabíjí na Ukrajině.

               Lenin, který žil dlouhé roky v centru evropského bankovnictví v Curychu, poznal totiž dobře slabinu kapitalistického systému – hlad po penězích, a to za každou cenu. Peníze neznají morálku a na tom se nic nezměnilo.

               Jenže v současnosti tu morálku přímo diktují. Nejenom apoštolové jako Musk, Trump nebo Babiš. Ale mistrovství světa ve fotbale v Kataru je toho nejzřejmějším důkazem. Že byla kandidatura Kataru koupená, věděl každý už od samého začátku. Že za tím ale byl pád na kolena před penězi plynových šejků, víme až teď. Ne Katar byl tou žebrající stranou, ale FIFA se svým zkorumpovaným šéfem Infantinem (který byl královsky odměněn možností v Kataru zadarmo bydlet a užívat si života plnými doušky). Dát organizaci tak velké sportovní události zemi, kde lidská práva nehrají žádnou roli a kde je v školních osnovách popírání holocaustu a Popíráno právo Izraele na existenci, je prostě neuvěřitelné. Úleva nad skutečností, že se Izrael pro mistrovství světa nekvalifikoval, byla obrovská. Jestliže byl Infantinův předchůdce Sepp Blatter zkorumpovaná osobnost, je jeho nástupce zkorumpovaný šašek. To ale nic nemění na tom, že bude do čela nejvyšší fotbalové organizace znovu zvolen. Protože absolutní většinu v plénu mají fotbalové federace z Afriky a Asie a hlasy jejich zástupců se dají levně koupit. Hodně to připomíná simonii při volbě papežů v pozdním středověku – zřejmě se od té doby zas tak moc nezměnilo.

               A evropské organizace, které nejprve dělaly ramena, se schlíple stáhly a dělají, co jim Infantino poručí. Ne že bych byl nadšen myšlenkou, že by kapitáni mužstev nosili kapitánskou pásku s nápisem „One love“, podle mého soudu by měli mít pásky v národních barvách. Ale pokud takové nosit chtěli, je šílené, že jim to FIFA (rozuměj Infantino) zakázala pod hrozbou žlutých karet, ztráty bodů atd. Německá reprezentace nesměla letět se svým letadlem s nápisem „Diversity Wings“ do Kataru. Musela přistát v Ománu a odtud letět neutrálně popsaným letadlem. Evropské federace začaly harašit s myšlenkou, že UEFA ze světové federace vystoupí, ale toto harašení utichlo a diktát Infantina a jeho katarských sponzorů byl mlčky se skřípěním zubů přijat. Jde přece o hodně peněz. Ostatně nevěřím, že kdyby evropské reprezentace (bylo jich sedm) na protest proti tomuto diktátu opustily mistrovství a tím mu daly smrtelnou ránu, že by FIFA přece jen nakonec neustoupila. Ale ani se o to nepokusily.

Zajímavé je, že kapitánské pásky “one love” prezidentovi FIFA Infantinovi vadí – protože vadí Katarskému emírovi. Ale ruská vlajka na kopačkách kamerunského fotbalisty jako symbol jeho podpory Ruska nevadí nikomu. Ovšem, vždyť Infantino dostal od prezidenta Putina v roce 2018 státní vyznamenání. A na to musí být člověk hrdý, že Jarku Nohavico?

               Katar je jen symbol. Všude na světě se demokratické režimy klanějí režimům totalitním, protože jde o obchody a o peníze. Jde o životní standart jejich občanů a o příští volby. Paradoxní je, že se právě tímto třesením rukou diktátorům a návštěvám u nich snaží zachránit poraněnou demokracii. Protože občané zvyklí na svůj blahobyt jsou při jeho ztrátě okamžitě ochotni volit populistické strany jako fašisty či komunisty, které jim slíbí modré z nebe, které to ale s demokracií nemyslí příliš vážně. Poslední návštěva Olafa Scholze v Číně byla takovým jasným příkladem. Diktátoři se na rozdíl od demokratů nálad obyvatelstva nebojí. Mají armádu, policii, OMON a revoluční gardy.

               Matka národa Angela Merklová se v zájmu ekonomické prosperity svých „německých dětiček“ přimkla těsně k Putinovskému fašistickému režimu a nezměnila svou taktiku ani po roce 2014. Levný ruský plyn měl být základem německého blahobytu. Proč toto těsné pouto Merkelová-Putin vzniklo, se můžeme jen dohadovat. Merkelová vyrostlá ve východním Německu hovořila plynně rusky, Putin, který působil jako rezident KGB v Drážďanech, zase plynně německy, vzájemné uznání znalosti jazyka druhé strany je tradičně dobrým základem pro to, aby si lidé mysleli, že jsou přátelé. Angela věřila Vladimírovi víc, než bylo únosné. I když minimálně od roku 2012 a určitě už od roku 2014 musela vědět, kam Rusko míří a kam směřuje svou společnost Vladimír Vladimirovič. Dnes říká, že na Putina neměla poslední roky žádné politické páky. To je možné. Přesněji řečeno poznala, že je nemá – neměla je nikdy, důstojník KGB formoval ruskou společnost do její současné nacistické podoby už po celá desetiletí. Schopná politička by to musela vlastně poznat už před rokem 2012 – kdyby chtěla. Ale riskovala by hospodářský propad, riskovala by porážku ve volbách, riskovala by, že by musela odevzdat moc někomu neznámému, který by s ní třeba neuměl zacházet tak dobře jako ona. A tak se statečně budoval Nord stream II, který měl umožnit kompletní přebudování energetiky na plyn, odstavení stárnoucích atomových elektráren a možnost prodávat plyn se ziskem dál dalším evropským zemím. Německo lezlo Rusko doslova do chřtánu a Putin si mohl mnout ruce. Dnes je Německo největším problémem v EU, kdy právě kvůli svým plynovým elektrárnám blokuje vystoupení se systému MERIT v obchodování s elektřinou, protože by německá vláda musela buď kompenzovat ztráty svých plynových elektráren nebo je nechat odstavit a riskovat tím „black out“. V každém případě by to Německo postihlo nejvíc ze všech evropských zemí – i to je dědictví éry Angely Merkelové.

Merkelové mlčení k válce na Ukrajině je charakteristické. Samozřejmě, je jen soukromou osobou, ale byla po celá desetiletí pro Němce morální autoritou, na kterou se spoléhali. Její vyhlášení, i eventuální přiznání chyb, by mělo v německé společnosti velký ohlas. Angela ale mlčí. A Scholz se jezdí klanět do Číny k císaři Si tin pchingovi, aby nedej bože nepřišlo Německo i o tento trh. Jedno, jak se tam zachází s lidmi, jedno, že se Čína připravuje nepokrytě na anexi Tchajvanu. Jestliže se USA rozhodly ztížit Číňanům přístup k mikročipům, kterých jen v minulém roce nakoupila Čína v USA za 16 miliard dolarů (mimochodem byly to větší výdaje než za ropu a plyn), Evropa se k podobnému kroku neodhodlá. Odvetné čínské akce by mohly poškodit evropskou ekonomiku, především tu Německou.

Demokracie na celém světě se z ekonomických důvodů klaní autoritářským režimům, pokud tyto sedí na zásobách ropy a plynu či představují lákavé odbytiště pro výrobky v demokratických zemích vyráběné. Sportovní federace organizují vrcholné soutěže mnohem raději v totalitních zemích než v zemích demokratických. S diktátorem se totiž vždycky lépe vyjednává než s třemi sty poslanci (ostatně i papež dostal svůj Vatikánský stát v roce 1929 až po jednání s Mussolinim, s italským demokratickým parlamentem to nešlo). Navíc se od diktátora dají čekat větší úplatky, protože v těchto zemích neexistuje žádná kontrola vydaných peněz, zatímco v demokraciích hrozí vyšetřovací komise. Slova císaře Vespasiána „Peníze nesmrdí“, dostávají vysoce aktuální a až perverzní význam. Smrdí! A smrdí až do nebe!

Mimochodem americká omezení dodávek čipů do Číny jsou skutečnou hrou s ohněm. Když USA omezily v roce 1941 dodávky ropy do Japonska, přimělo to Japonsko k vyhlášení války. Japonci šli do války, dokud ještě do svých lodí a letadel pohonné hmoty měli, věděli, že jim během roku dojdou – a skutečně i došly. Si tin pching si nemůže dovolit ztrátu tváře, to je v asijském životním prostoru něco nestravitelného – proto i trvá na své nesmyslné strategii nulové tolerance covidu. Sklonit se před svým globální rivalem USA nemůže, může si ale pro čipy a polovodiče, které pro udržení hospodářského růstu nutně potřebuje, zajet na Tchajvan, kde se většina světové produkce nachází. Válka v Jihočínském moři je na spadnutí a může mít mnohem tragičtější důsledky než ukrajinský konflikt. Je ale klanění se čínskému totalitnímu režimu, jak to dělají evropské země (a nejperverzněji se v tomto oboru vyznamenala právě Česká republika a její prezident Zeman – fotky českých vítačů s čínskými vlajkami se objevily dokonce na internetu na pornografických stránkách s komentářem – Česko hluboko v čínské pr..li.) obhajitelné?

Nakolik je spolupráce s totalitními a očividně nepřátelskými režimy potřebná? Na jedné straně zřejmě zachraňuje demokratické zřízení, na druhé straně ale upevňuje totalitu oněch darebáckých států. A že jich je!

Otevřeně mezi ně patří sice jen Rusko, Bělorusko, Irán, Severní Korea a Barma. Arabské despocie, africké diktatury, a hlavně Čína si ale v potlačování lidských práv s těmito extrémními případy příliš nezadají. Přesto se s nimi snažíme pěstovat „korektní vztahy“. Právě v čase, kdy čínský prezident a vlastně doživotní císař vyzývá martialisticky své občany, aby se připravovali na válku, oznámí generální tajemník NATO Stoltenberg, že NATO nepovažuje Čínu za protivníka.

Řečeno jinými – tedy Leninovými – slovy, nepoučeni historií dál prodáváme těmto zločinným režimům provaz, na kterém nás hodlají oběsit.