„If I feel my own pain, I know, i´am alive. If I feel the pain of other one, I know, I´am a human“
Omlouvám se, pokud jsem tento citát nepodal přesně, moje angličtina by se zřejmě mohla utkat maximálně s jazykovými znalostmi Alenky Schillerové. Ale to poselství je i tak, myslím si, srozumitelné. „Pokud cítím vlastní bolest, vím, že žiji. Pokud cítím bolest někoho jiného, vím, že jsem člověk.“
Takto citoval minulou neděli v kostele Sankt Paul v Liebenau v Grazu kněz papeže Lva XIV. Kněz byl černoch a cítil se v angličtině očividně mnohem lépe než v němčině, i když i tu ovládal bezchybně. Zřejmě byl původem z Nigérie, jak vyplynulo z několika krátkých odkazů na jeho vlastní život. Ale ten citát mě přiměl k tomu, abych napsal dnešní článek.
Robert Francis Prevost byl zvolen 267. papežem 8.května 2025 v překvapivě krátkém konkláve už v pátém skrutiniu. Že si vzal jméno Lev má zřejmě symbolický význam (jako mívají ostatně jména papežů vždy), když navázal na Lva XIII. Ten byl papežem v letech 1878–1903, tedy v nejtěžším období katolické církve po sjednocení Itálie, kdy papež neměl vlastní území (to získal až od Mussoliniho v roce 1929 lateránskými dohodami) a italský stát se snažil moc církve definitivně zlomit. Lev XIII. dokonce zamýšlel přeložit sídlo papeže z Říma do Vídně. Lev XIII. byl ale nesmírně vzdělaný člověk a schopný politik a hlavně – ve své bule „Rerum novarum“ vyzval představitele vlád k dodržování zákonů morálky v soudnictví a k tomu, aby konkrétně pomáhali méně majetným a chudým občanům a aby podporovali vzájemný dialog vlastníků výrobních prostředků a jejich zaměstnanců. Bylo to poprvé, co se katolická církev ozvala k problémům nerovnosti v společnosti a zastala se chudých. Pokud zde šlo o politické gesto, už jí tehdy ujel vlak, dělníků se už zmocnili ateističtí socialisté a poté komunisté. Ale Lev se o to aspoň pokusil.
Když se podíváme na současnost – kdo se vysmívá morálce, útočí na nezávislé soudy a snaží se zavést neofeudalismus s privilegovanými miliardáři jako finanční šlechtou a bezcennými masami „málo úspěšných“, je právě současná americká administrativa. Poselství Lva XIII. je tedy aktuální jako už sto let nebylo.
Ovšem Lev XIV. odmítá naříkat nad zkažeností světa a nad bídou jeho velké části. Jeho heslem bylo vždycky „zůstaň aktivní, pomoz si.“ Není přítelem rozdávání sociální pomoci – chudí lidé si musí svou perspektivu vytvořit sami. Vždy varoval před tím, aby se obce staly závislými na cizí pomoci. Ano, přijmout ji, poděkovat a použít k vlastnímu rozvoji. Protože když pak pomoc zmizí, propadne se ona obec do sociální propasti.
V podstatě bylo po Františkově smrti zřejmé, že novým papežem bude zvolen Američan – právě z výše uvedených důvodů. I když si jak Čína, tak Rusko dělají ambice zavádět nový světový řád, o směřování světa se stále ještě rozhoduje ve Washingtonu a americký papež má logicky podstatně větší vliv na toto směřování než papež pocházející z jiné země. Věděl to i Trump a jeho lidé a dělali vše pro to, aby na stolici svatého Petra dostali svého člověka.
Těch kandidátů bylo hned několik. Timothy Dolan, který se netají svými sympatiemi k Donaldovi Trumpovi byl spíše „rozjížděčem“, pro skutečného favorita, nejvyššího komorníka „camerlenga“ Kevina Farrella. Ten byl ve Vatikánu po Františkovi nejmocnějším mužem, se svou volbou počítal a jeho sympatie k Trumpově vládě byly známy spíše jen úzkému okruhu. A pak se náhle objevila na displejích mobilních telefonů volících kardinálů jednoduchá zpráva – číslo „6“. A to tajemné poselství se podařilo rychle rozšifrovat – kardinál Farrell sdílel po celých dlouhých šest let společný byt s odsouzeným pedofilem Theodorem Mc. Carrickem). Že by tedy o řádění svého spolubydlícího celých šest let nevěděl bylo velmi nepravděpodobné. Kdo viděl film „Konkláve“, se skvělým Ralphem Fienesem v hlavní roli ví, že stačí zasít oprávněné podezření a kandidát ztratí šanci na zvolení. Navíc byl Farrell členem řádu „Legionářů Ježíše Krista“, jehož zakladatel Marcial Maciel Degollado byl usvědčen ze 60 případů sexuálního zneužívání.
Jiný favorit Luis Antonio Tangle byl „odstřelen“ zveřejněním videa, na němž zpíval při karaoke píseň Johna Lennona „Imagine“. „Představ si, že by nebylo žádné nebe…“
Na Maria Grecha, který patřil k reformnímu křídlu přišlo tolik stížností z jeho diecéze na Maltě, že ztratil šance na zvolení a Pietrovi Parolinovi zase přisoudili zdravotní problémy.
Opět se jednou potvrdilo pořekadlo, že kdo vstupuje do konkláve jako papež, odchází z něho jako kardinál.
Robert Francis Prevost zůstal ve stínu, nenápadný a mimo palbu. Buď na něho jeho oponenti skutečně nic nenašli, nebo byl pro ně příliš nenápadný a přehlédli ho nebo onu profesionální dehonestační kampaň vedli jeho lidé, či lidé, kteří si jeho zvolení přáli. Prevostův odstup k Trumpovi a jeho politice nebyl neznámý – mezi svými řádovými bratřími, se kterými pravidelně navštěvoval ranní i večerní modlitbu a nevynechal společný oběd (jen večeři jedl sám ve své cele) byl známý svými „trumpovskými“ vtipy. Ostatně Donald nabízí pro vtipného člověka víc než dostatek munice. Prevost byl tedy poslední, co Trump a jeho lidé potřebovali – už František mu před jeho první volbou ztěžoval život, když ho nazval „ne pravým křesťanem“. A jestliže Trump patří aspoň k evangelikánské církvi, která papeže za svou hlavu neuznává, J.D.Vance v roce 2019 přestoupil na katolickou víru včetně křestu a biřmování a vyvěsil si obranu křesťanských hodnot na svůj prapor. Potřeboval byl tedy ve Vatikánu člověka, který by násilnické eskapády americké vlády schvaloval jako boj za pravou víru nebo jim aspoň neodporoval.
Jen ti, kdo dokázali číst poselství věděli, že Prevost byl favoritem zemřelého papeže Františka. Aniž by o tom František mluvil – a Prevost se dokonce dokázal postavit na setkání jihoamerických biskupů v Manaosu proti Františkovým nápadům na zrušení celibátu a uvedení žen do církevní služby. Ale v roce 2023 povýšil papež Prevosta na kardinála – a to přímo na kardinála biskupa. Kardinálové mají tři hodnosti, je to něco jako u generálů. Brigádní generál čili generálmajor, nebo jednohvězdičkový generál, odpovídá kardinálu-diakonovi. Divizní generál čili generál dvojhvězdičkový či generálporučík, to je kardinál-kněz. A nejvyšší hodností je kardinál-biskup, což je armádní generál s třemi hvězdami. Prevost přeskočil dvě hodnosti – signál pro Františkem najmenované kardinály s právem volit (většina kardinálů najmenovaných Janem Pavlem II. a Benediktem XVI. překročila už věk 80 let a tím pádem volit nemohla) koho si František za svého následníka přeje. Poselství bylo pochopeno a volba proběhla rychle a pro konzervativce se šokujícím výsledkem. Už samotná rychlost volby jim vzala možnost vymyslet nějakou taktiku, který by volbu Lva XIV. znemožnila.
Robert Francis Prevost se narodil v jižním předměstí Chicaga jménem Dolton. Tehdy to byla přistěhovalecká čtvrť, kde žili hlavně přistěhovalci z Itálie a Irska, a proto byla katolická. Dnes sdílí osud s jinými přistěhovaleckými čtvrtěmi na celém světě. Někdejší přistěhovalci se domohli lepšího postavení a přestěhovali se do lepších destinací – v Chicagu to znamená směrem na sever k jezeru Michigan a jejich místo zaujali sociálně slabí. Dnes žije v Doltonu 90 procent černochů, počet násilných činů je zde 37/100 000/rok, což je nad americkým průměrem 22/100 000. Podobně dopadla například vídeňská čtvrť Favoriten (i když bez oné masívní kriminality). Někdejší čtvrť českých přistěhovalců, kteří zde měli dokonce i „český Práter“, je dnes čtvrtí s většinou obyvatelstva z předního a středního Východu.
Robertův otec byl ředitelem církevní školy, matka knihovnice. Vzpomínali, že malý Robert chtěl být vždy knězem a sloužil dokonce už jako malý chlapec doma „mše“. Prevost navštěvoval „elementary school“ v Doltonu, „high school“ v semináři svatého Augustina v Michiganu a studoval matematiku a filozofii na Univerzitě Vilanova u Philadelphie. Ve studiu pak pokračoval na Catholic Theological Union v chicagské čtvrti Hyde Park přímo na břehu Lake Michigan.Už tehdy si získal popularitu mezi spolužáky – všeobecně byly ceněny jeho pedagogické schopnosti – říkalo se „když něčemu nerozumíš, jdi za Bobem, on ti to vysvětlí.“ Očekávalo se, že přejde plynule ze studentského do pedagogického stavu.
O to nečekanější bylo jeho rozhodnutí, když v roce 1981 vstoupil do žebravého řádu Augustiánů a o rok později byl v Římě vysvěcen na kněze. Místo toho, aby vyučoval na nějaké katolické univerzitě a užíval si dobrého bydla, rozhodl se vzdát se jakéhokoliv životního luxusu. Dokonce i jako představený řádu, kterým se později stal, se musel spokojit s měsíčním kapesným ve výšce 120 euro. V roce 1985 přijal skutečnou výzvu, když odešel působit jako mnich svého řádu do Peru, zmítajícího se tehdy v občanské válce. Brutálnímu násilí tam podlehlo 19 000 lidí a v roce 1991 byli tři kněží řádu Augustiánů (dva Poláci a jeden Ital) členy maoistického „světlého chodníku“ popraveni. I on dostával vyhrůžky smrtí, a navíc byli mniši působící v Jižní Americe sledováni administrativou papežů Jana Pavla a Benedikta s velkou nedůvěrou. Mezi kněžími v Jižní Americe se totiž šířila takzvané „teorie osvobození“, která legitimizovala použití zbraní v boji proti vykořisťovatelskému systému. Jedna z vedoucích osobností tohoto hnutí, kněz Leonardo Boff, byla potrestána zákazem výkonu kněžského povolání. Vatikán podezříval v podstatě všechny kněží působící v této oblasti, že sympatizují s tímto násilným učením. I Prevost chápal, že lidé jsou hnáni ke svému jednání zoufalstvím – nikde na světě nejsou nůžky mezi bohatými a chudými tak široce rozevřené jako v Jižní Americe. Svou schopností řešit problémy a tišit spory mezi řádovými bratry dosáhl Prevost toho, že ho v roce 2001 zvolilo 2800 členů řádu generálním priorem, tedy svým šéfem. Přesto byl pro Vatikán stále „knězem na odstřel“:
Vše se změnilo volbou Františka v roce 2013. František pocházel z Jižní Ameriky, rozuměl tedy problémům svého kontinentu a proto i uměl ocenit Prevostovu práci. V roce 2015 ho vyjmenoval biskupem – Prevost musel přitom přijmout peruánské občanství, protože tak to přikazuje státní smlouva Peru s Vatikánem. Přesto zůstal svázán se svým rodištěm – v Chicagu ho i dnes nazývají „Our pape.“, čili „náš papež“. A v roce 2020 se „Bob“ stal členem biskupské kongregace. Jeho úkolem bylo to, v čem se už tak osvědčil ve svém řádu – řešit spory mezi církevními hodnostáři. Brzy byl známý jako člověk, který si pozorně vyslechne názor obou stran, ale když jednou přijme rozhodnutí, je nekompromisní. František byl jeho úspěchy tak nadšen, že ho požádal, aby ho doprovázel na jeho cestách. Prevost se tak dostal do nejužšího mocenského kruhu – a přece zůstal málo viditelný. Nezastával žádnou veřejnou vysokou funkci. Jmenování kardinálem-biskupem v roce 2023 bylo gestem, určeným pro zasvěcené. František se připravoval na svůj odchod a nechtěl přenechat svůj úřad takzvaným „tradicionalistům“, doufajícím ve svůj návrat.
Lev XIV. vykročil ve Františkových stopách, ale je přece jiný. Jestliže se Jan Pavel II. a Benedikt XVI. považovali za skutečné „náměstky Kristovy“ na zemi, a tedy povýšené nad ostatní věřící, František sice sestoupil mezi prostý lid, ale určitých rituálů spojených s důstojností papežského úřadu se nevzdal. Bydlel sice na rozdíl od svých předchůdců v prostém bytě, ale audience u něho si zachovaly svůj tradiční řád.
U Lva je to jinak. Německý žurnalista Andreas Englisch vypráví o své audienci u nového papeže. Dělal Interview s Janem Pavlem II. s Benediktem i s Františkem. Vždy to mělo stejný průběh. Návštěvníka přivítala ve dveřích řádová sestra, zavedla ho do čekárny, usadila a vyzvala ho, aby vyčkal, až ho papež poctí svou přítomností. Benedikt XVI. měl k dispozici dokonce čtyři řádové sestry, takzvané „Memoris domini“, které vykonávaly tyto služby. Tentokrát ale Englischovi dveře otevřel sám papež, podal novináři ruku, zavedl ho do soukromé místnosti a pak s ním nenuceně debatoval jeden a půl hodiny (oficiální čas papežské soukromé audience byl vždy 15 minut).
Englisch píše, že Jan Pavel měl v hlase vždy něco napomínajícího. V jeho očích nedokázal nikdo, ani on sám, splnit, co od něj Bůh očekává. Při rozhovoru s Josefem Ratzingerem poznal člověk rychle jeho povahu. Benedikt za celý svůj život nikdy nehledal přátelství z vlastní iniciativy. Stačil si sám. U Františka měl Englisch vždy pocit, že se jej papež snaží o něčem přesvědčit. A náhle hovořil se Lvem, který nenuceně klábosil nenuceně a s vtipem o svém životě, svých cílech a překážkách, které musí překonat. Ano, i o Bohu a o církvi, ale bez toho, že by přitom ztišil hlas nebo obracel oči k nebi. Hovořil s onou mladistvou, skoro infantilní samozřejmostí, kvůli které si z Američanů děláme legraci, ale kterou jim vlastně závidíme.
Englisch opustil audienci v šoku, za sedmnáct let práce ve Vatikánu něco takového nezažil a ani si nedovedl představit, že by to bylo možné. Robert Francis Prevost kašle na protokol – v tom zůstal Američanem. A taky při své zálibě v autech – rychlá jízda autem byla jeho jedinou skutečnou slabostí. V době, když bydlel jako prior řádu v Římě na dohled od Vatikánu, parkoval před jeho bytem vždy jeho Ford Mondeo – prostě zase jednou Američan.
Lev se neváhal postavit Trumpovi. Ostatně jeho voliči to od něj zřejmě očekávali. Po únosu venezuelského prezidenta Madura zkritizoval Trumpa poprvé. Ne, že by si osobně nepřál změnu politického systému ve Venezuele. Ale zná poměry příliš dobře, aby nevěděl, že Trumpovi jde pouze o to, udělat z nespolupracujícího zločineckého režimu, režim stejně zločinný ale povolný. Poté Lev zcela otevřeně odsoudil řádění Trumpových SA oddílů čili ICE. Citátem z Matoušova evangelia: „Byl jsem cizí a bez přístřeší a vy jste mě přijali.“
Ovšem jeho nekompromisní postup, zejména ve věci sexuálního zneužívání, naráží na silný odpor. Sám přiznává, že se určité oblasti proti jeho postoji brání. Tendence tyto přečiny bagatelizovat, zamlčovat a zametat pod koberec je velmi silná. Stále je tu pocit, přežívající z doby Jana Pavla II., že je důležitější, jak církev v očích věřících vypadá, než jaká ve skutečnosti je. Zatím nespokojenost takzvaných „tradicionalistů“ jen roste a bublá pod povrchem. Zřejmě ale nebude dlouho trvat a projeví se veřejně. Tito kardinálové měli dlouho svou oporu v emeritním papeži Benediktovi, který Františkovi svou přítomností ve Vatikánu dlouhé roky ztrpčoval život. Teď potřebují svého vůdce. Pokud ho najdou, je možná i otevřená revolta. Je otázkou, zda Lev, zvyklý po celý svůj život řešit spory, tuto situaci dokáže zklidnit a nespokojence izolovat a marginalizovat. Jeho volbou si totiž museli uvědomit, že volba Františka, kterou mohli ještě považovat za anomálii, byla začátkem nové éry, ve které tahají za kratší konec. Zda se podřídí nebo vyvolají v církvi rozkol, se ještě uvidí. Lev XIV. je poměrně mladý, je mu sedmdesát let a je plný životní síly. Má tedy relativně hodně času, který neměl ani František, ale ani Benedikt. Navíc – to říká Englisch – je to první papež po sto letech, který přesně ví, jak Vatikán funguje. František o tom neměl ani tušení a potřeboval roky, než se zapracoval, Jana Pavla nebo Benedikta to vůbec nezajímalo, pohybovali se v jiných sférách, daleko od žité každodenní praxe. Prevost byl dvanáct let přednostou augustiánského řádu, který se musel starat o každodenní činnost. Patřil k takzvané „pěchotě“, než si vysloužil svou maršálskou hůl. Stál ve frontách a vyjednával s vatikánskými úředníky. Zná je. A oni znají jeho!
Na katolickou církev určitě čekají napínavé časy. A přitom jí vládne klidný, navenek introvertovaný a usměvaný muž, milující rychlá auta a jehož největší radostí je narozeninový steak, který mu bratři jeho řádu každý rok připravovali.
„Bob“ tedy zůstal i jako papež lidský – viz první věta tohoto článku. Otázkou zůstává, zda má potenciál změnit tento svět k lepšímu. Že se o to pokusí, je jisté.