Před devítisty lety se Čechy a Morava politicky vyznačovaly naprosto nepřehledným chaosem a zmítaly se skoro neustále v bojích o vládu mezi členy rozvětveného přemyslovského rodu. Z výuky dějepisu si sotva pamatujeme několik málo jmen, většina knížat z té doby mizí v podstatě beze stop v temnotě historie.
Tento zmatek má dva důvody.
Zaprvé platil v přemyslovském rodě princip seniorátu, moci se tedy po smrti panovníka ujímal nejstarší člen rodu (tento princip mají dodnes například v Saúdské Arábii). To vedlo logicky k neustálým zápasům o moc. Synové zemřelého panovníka měli jen zřídka chuť postoupit moc nějakému vzdálenému bratranci z Brna nebo ze Znojma, kde obvykle seděli členové vedlejších větví rodu, jen proto, že byli starší. Vlády se tedy musel nový panovník domoci nejen volbou stařešinů, jak kázal zákon, ale hlavně silou zbraní. Seniorát vedl taky k tomu, že se k moci dostávali muži pokročilého věku čili jejich vláda byla jen krátká, aby mohla stabilizovat politickou situaci.
Zadruhé byly Čechy s připojenou Moravou knížectvím, a tedy víceméně pevnou součástí Římské říše národa německého, někdy s větší, jindy s menší autonomií. Titul knížete odpovídal svou vážností titulu vévody v německých oblastech říše a kníže byl tedy podřízen německému králi, jenž se korunovací v Římě mohl stát císařem. A ten vnímal Čechy jako své léno, tedy poddanou provincii, kterou může darovat, komu se mu zachce. Na rozdíl od Polska nebo Uherska se čeští vládcové nestali korunovanými králi a postrádali tedy suverenitu. V Uhrách se podařilo získat královský titul králi Štěpánovi I. v toce 1000, v Polsku to dokázal v roce 1025 Boleslav Chrabrý – ovšem tyto obě země se nacházely mimo hranice Římské říše a nepodléhaly římskému císaři. Proto to obě měly podstatně snazší.
Česká knížata usilovala trvale o povýšení mezi suverény, a tedy o královský titul. Na ten dosáhl jako první Vratislav II. Šikovné a odvážné kníže využilo těžkostí císaře Jindřicha IV. ze sálské dynastie, který musel po celou dobu svého panování bojovat o vládu s papežem(takzvaný boj o investituru, který začal císařovým pokořením před papežem Řehořem VII. před hradem Canossou v roce 1077). V následných bojích se Vratislav přidal na císařovu stranu a za své zásluhy na dobytí Říma v roce 1083 císař v klášteře svatého Albana na mohučské synodě v roce 1085 „se souhlasem a schválením všech nejlepších mužů své říše, vévodů, markrabat, dvořanů i biskupů, učinil knížete Vratislava vládcem jak Čech, tak Polska a vložil mu vlastní rukou na hlavu královskou čelenku.“
V létě příštího roku pak „Egilbert, arcibiskup trevírský, jsa poslušen císařova rozkazu, přijel do hlavního sídla Prahy a tady dne 15. června při slavné mši pomazal Vratislava, oděného královskými odznaky, na krále a vložil korunu na hlavu jeho i jeho manželky Svatavy, oblečené v královské roucho, Přitom duchovní a všichni dvořané třikrát zvolali: Vratislavu, králi českému i polskému, vznešenému a mírumilovnému, od Boha korunovanému, život, zdraví a vítězství.“
Tak píše ve své kronice kronikář Kosmas. Proč je Vratislav nazýván králem polským, o tom se dodnes přou historici a nedošli k žádnému závěru. Je pravda, že Vratislav byl ženat se Svatavou, dcerou krále Kazimíra Obnovitele a současné polské kníže Vladislav Heřman mu odváděl poplatky. Možná nechal císař Jindřich korunovat Vratislava polskou královskou korunou, která byla 50 let dříve odvezena na císařský dvůr v Německu. (Mimochodem české jméno polského města Wroclawi, Vratislav, se neodvozuje od tohoto panovníka, ale od otce svatého Václava knížete Vratislava).
Vratislav skutečně dokázal svou autoritou zklidnit poměry ve svém království, ovšem hned po jeho smrti se země znovu propadla do chaosu a žijící Přemyslovci v klubko zmijí. Přispěl k tomu ostatně i sám král, už proto, že byl dvakrát ženatý. První manželka Adléta Uherská mu porodila čtyři děti, mezi nimi i nejstaršího syna Břetislava, druhá manželka Svatava Polská mu porodila hned čtyři syny Boleslava, Vladislava, Bořivoje a Soběslava. Svatava sama nebyla žádnou pasivní poslušnou manželkou, ale aktivní političkou a zůstala po smrti svého královského manžela důležitou ne-li přímo klíčovou postavou české politiky.
Očividně už za králova života intrikovala velmi úspěšně, aby na trůn prosadila proti Břetislavovi (ale i moravským bratrancům, kteří měli podle práva seniorátu na trůn ještě větší nároky) své děti. Vratislav taky protěžoval syna Boleslava a jednal s ním jako se svým nástupcem, tento nadějný mladík však zemřel už 11.srpna 1091 v Olomouci. Vratislavovi se zhroutil svět, o půl roku později spadl z koně a na následky zranění zemřel.
Na trůn sice nastoupil Břetislav II. ovšem jako pouhé kníže, zatímco Svatava byla korunovaná královna a nemilovanému nevlastnímu synovi to dávala patřičně najevo. Břetislav se pokusil eliminovat moravskou větev rodu, v roce 1097 uvěznil Oldřicha Olomouckého, syna nejstaršího člena rodu Konráda Olomouckého a v roce 1099 vojensky obsadil Moravu a dal ji do správy svému nevlastnímu bratrovi Bořivojovi. Toho určil na sněmu v Řezně za svého nástupce a nechal císaře Jindřicha, aby Bořivojovi udělil české knížectví jako léno. Tím porušil všechna pravidla, a to nemohlo dopadnout dobře. Zemřel na následky atentátu a hned po jeho smrti vytáhl Oldřich Olomoucký s vojskem na Prahu, aby se domohl svého práva.
Prahu nedobyl, Bořivoj zůstal knížetem, vrátil ale Oldřichovi jeho brněnský úděl a jeho bratrovi Litoldovi úděl znojemský. Hlavním problémem se ale stal majitel údělu olomouckého Svatopluk, který v roce 1105 dokázal to, co se nepodařilo jeho bratranci Oldřichovi – využil Bořivojovy nepřítomnosti (ten podporoval císaře v Bavorsku), obsadil Prahu s vyhlásil se knížetem. Protože zaplatil císaři vyšší sumu, než mohl sehnat Bořivoj, císař ho jako nového knížete potvrdil.
Svatopluka zavraždili v toce 1109, což vedlo ihned k dalším bojům. O trůn se přihlásil Svatoplukův bratr Ota II. Olomoucký, ale i Bořivojův bratr Vladislav. Nakonec zasáhla královna Svatava. Urovnala spor tím, že se Bořivoj titulu knížete vzdal a postoupil ho bratru Vladislavovi, Ota se musel stáhnout zpět do Olomouce. V roce 1117 předal Vladislav korunu zpět Bořivojovi (nikdo neví proč, možná v tom měla opět prsty Svatava.) Bořivoj zemřel v roce 1120 a knížetem se stal opět Vladislav, jenže to převzetí knížectví nebylo až tak hladké. O svá práva se totiž hlásil už i nejmladší syn Vratislava a Svatavy Soběslav. Matka měla plné ruce práce, aby se synové neporvali, jejich smíření je považováno za její zásluhu. I to, že Vladislav na smrtelném loži určil za svého nástupce právě Soběslava. Vladislav se totiž v posledních létech své vlády v reakci na bratrovo nepřátelství sblížil s Otou Olomouckým, kterému k jeho olomouckému údělu přidal v roce 1123 i brněnský úděl a určil Otu jako nejstaršího člena rodu za svého nástupce. Jenže když Vladislav umíral, u jeho lůžka stála jak jeho ambiciózní matka, tak i Svatavin přítel biskup Ota Bamberský. Nátlak ze strany matky i biskupa byl tak velký, že se umírající Vladislav s bratrem smířil a určil za svého nástupce jeho.
A Soběslav byl pak radou „Čechů“, tedy vladyků, skutečně zvolen 12. dubna 1125 a posazen na kamenný stolec českých knížat. Jak se mělo ukázat, byla to dobrá volba. František Palacký ho popisuje takto: „Knížete toho příroda byla obdařila nejlepšími dary svými a on téměř skrze celé mládí své cvičil se ve škole protivenství. Nyní již dozrál byl na duchu i na těle, nabyv rozhledu širšího na život národův a poměry státův, naučil se nemalomyslněti v neštěstí, nepýchati v štěstí a šetřiti míry také v lahodách tělesných. Vynikaje opatrností a výmluvnosti nevšední, choval se přísně vůči výtržnostem panstva, vlídně a štědře k národu vůbec, věrně, upřímně a spravedlivě ke každému. Láska národa povýšila jej na trůn i chránila ho proti všelikým nebezpečím a nehodám.“
Soběslav byl nepochybně chytrý a co je zajímavé, skutečně se uměl politicky dívat za hranice české kotliny a orientovat se v evropské politice – k tomu se ještě dostaneme. Dokázal být v pravý čas zbožný, milosrdný i krutý, když to bylo potřeba. Krutost, s níž se vypořádal s atentátníky v roce 1130, byla taková, že stála kronikářům za záznam – mimo jiné dal oslepit i svého synovce Břetislava, syna knížete Břetislava II. který měl být údajně do atentátu zapleten. Měl výhodu, že se knížetem stal ve zralém věku (bylo mu zhruba 35 let), ale nebyl ještě starý.
Ota Olomoucký ovšem takovou zradu nebyl ochoten jen tak spolknout. Protože neměl sám dost sil, aby se domohl práva, odjel do Německa a požádal o pomoc císaře. Císaře Jindřicha V. už ale nezastihl, ten zemřel ve věku 39 let 23.května 1125 na rakovinu. A zemřel bezdětný, což znamenalo konec císařské sálské dynastie. I v Německu nastaly nejisté časy. Ota tedy musel počkat, co bude dál.
Za logického nástupce císaře Jindřicha byl považován jeho synovec, švábský vévoda Friedrich II. Jednooký (otec pozdějšího legendárního císaře Friedricha Barbarossy) – jeho otec byl ženat s císařovou sestrou Agnes.
Jenže do věci se vložil mohučský arcibiskup Adalbert. Císaře Jindřicha nemohl vystát. Císař ho totiž nechal v roce 1112 uvěznit. Sálští císaři bojovali neustále s papežskou mocí o takzvanou investituru. I když si Jindřich V. vymohl obsazením Říma v roce 1111 císařskou korunovaci, boj pokračoval dál a skončil až tzv. Wormským konkordátem v roce 1222. To ale neznamenalo, že by se vládci sálské dynastie hodlali podřídit církevní autoritě a stejný postoj se dal očekávat i od mladého švábského vévody. Adalbert si vzpomněl na svého spojence, vedoucího rovněž od roku 1112 odboj proti císaři, saského vévodu Lothara. Bylo to sice porušení dědičného principu, kterého se zatím při královské volbě Němci vždy drželi, ale Lothar byl bohatý a nezávislost na císařské moci si vydobyl vítězstvím nad císařskými vojsky v bitvě u Welfesholzu v roce 1115. Šikovný mohučský arcibiskup (mimochodem v té době i český metropolita, protože české biskupství podléhalo právě mohučskému arcibiskupovi) zmanipuloval volbu, takže z ní 30.srpna 1125 vyšel vítězně Lothar ze Supplingenu, který se stal králem Lotharem III.
Ota Olomoucký se setkal s novým panovníkem v Řezně a požádal ho o pomoc při prosazení svých nároků. Mohl argumentovat nejen svým věkem (byl o pět let starší než Soběslav), původním rozhodnutím Vladislavovým, ale i tím, že nový „uzurpátor“ Soběslav plenil v té době jeho moravský úděl – tak by se panovník přece ke svým poddaným chovat neměl. (Bylo to v té době obvyklé vedení boje. Pleněním soupeřova majetku se zmenšovala jeho finanční síla, Soběslav si byl velmi dobře vědom, jak to dopadlo, když Otovu bratranci Svatoplukovi peníze zůstaly).
Lothar se nechal přesvědčit a přislíbil Otovi pomoc. Na věci ho lákalo hned několik aspektů. Zaprvé se jeho předchůdci o východní pohraničí své říše prakticky nestarali – měli svých starostí s Římem, Itálií a věčnými povstáními v Německu víc než dost. Svou suverenitu na východě tedy téměř neuplatňovali a ponechávali Čechy svému osudu. Lothar se díky podpoře kléru nemusel nepřátelství Říma bát a měl volné ruce k vlastní politice.
Zadruhé musel počítat s odporem švábského vévody, vyintrikovaného při volbě (Fridrichův bratr Konrád se skutečně nechal v prosinci 1127 zvolit protikrálem a zápasil o královskou korunu s Lotharem až do roku 1134). Energická vojenská vítězná akce v Čechách by výrazně zvýšila královu prestiž v říši a upevnila jeho ještě vratkou pozici.
Zřejmě tu hrál svou úlohu i metropolita Adalbert – dosazení vlastního kandidáta na knížecí stolec v Praze by zvýšilo i jeho moc nad pražským biskupstvím.
A v neposlední řadě nabídl Ota nemalý úplatek.
Jak píše kanovník Vyšehradský ve své kronice: „Tu Lothar, král saský, byv sveden od Oty, knížete moravského a nadmut velikou pýchou a lakotou po penězích, též zlobou a ničemností, táhl se svým vojskem proti Čechům.“
Kanovník měl zřejmě pravdu. Lothar totiž nepočkal, až se sejde říšská hotovost, ale vyrazil na válečné tažení jen se saským kontingentem. K tomu ho zřejmě vedla skutečně jednak pýcha (díky svému vítězství nad císařem v roce 1115 se považoval za neporazitelného) a lakota (menší armáda stála méně peněz a na krále by tak zůstalo víc kořisti). Jak už to bývá, pýcha předchází pád a na některých věcech se prostě šetřit nemá.
Vojsko, ve kterém se nacházel i Ota a lužický markrabě Albrecht Medvěd (pozdější markrabě braniborský), překročilo v únoru 1126 Krušné hory. Lothar se domníval, že Čechy překvapí. Zima byla tuhá, ale zmrzlý terén byl pro válečné tažení obrněnců vhodný.
Je opravdu obdivuhodné, jak dobře byl Soběslav spraven o událostech v říši – cisterciánská informační síť, kterou v pozdější době využívali všichni panovníci Evropy, v té době ještě nefungovala, první cisterciáni se usadili v Čechách v Sedlci až v roce 1142, tedy dva roky po Soběslavově smrti). Napsal císaři list, ve kterém psal: „Věz to, králi, že dle starého práva i obyčeje náleží hlavám národu českého samojediným voliti sobě knížete a panovníka, císařům pak nesluší nežli potvrzovati jeho. Nemáš ani příčiny ani práva obtěžovati nás novým zákonem. My než bychom svolili k novotě takové, všichni raději zahyneme v boji spravedlivém: Nepřestaneš-li pane, té zvůle, ať soudí bůh mezi námi a tebou!“
Soběslav hrál očividně s národní kartou – neměl totiž pravdu. V minulosti udělovali němečtí králové už mnohokrát české knížectví svým oblíbencům v léno. Naposledy ostatně právě Soběslavovu bratru Bořivojovi. Ale pravda nebyla podstatná, podstatné bylo poselství – proklamovaná česká nezávislost.
Soběslav očekával nepřátelské vojsko u hradiště Chlumec nedaleko Ústí nad Labem. Německé vojsko vedl Ota Olomoucký, protože nejlépe znal cestu. Jenže 16.února začala obleva, která podle kronikáře dokonce způsobila rozsáhlé záplavy. Vojsko se brodilo tajícím hlubokým sněhem, většina jezdců sesedla z koní a sundala si brnění, aby byl postup obtížným terénem vůbec možný. Lothar navíc ani nevyslal zvědy, aby si zjistil, kde se může nacházet nepřítel – tak si byl momentem překvapení jistý.
Překvapení se opravdu konalo, ale na druhé straně.
Zajímavá je i další informace o Soběslavově chování. Soběslav nechal na bojiště přinést svaté relikvie – praporec svatého Vojtěcha a kopí svatého Václava – v té době jediných českých světců. Tím hodlal nejen zvýšit morálku a odvahu vojska, ale i symbolizovat národní jednotu bojovníků. Ti byli do té doby stále ještě značně rozdělení mezi kmeny – ostatně i svatý Václav a svatý Vojtěch byli vůdčími postavami dvou znepřátelených rodů ovládajících kdysi českou kotlinu – Přemyslovců a Slavníkovců.
Soběslavovi je přisuzována tato řeč před bitvou: „Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců.“
Toto gesto je překvapivé, hlavně proto, že se zdá, že se jedná o jednání inspirované zahraničním vzorem. Francouzský král Ludvík VI. vzal v roce 1124 do boje o Flandry proti císaři Jindřichovi V. do bitvy jako symbol francouzského sjednocení tzv. „oriflame“ (latinsky aurea flamma) praporec přechovávaný v opatství Sant Denis u Paříže. Zřejmě to fungovalo, francouzská armáda zvítězila. Otázka je, zda o tomto činu na druhém konci Evropy mohl Soběslav vědět – možné to ale je a svědčilo by to o jeho skutečně velkých schopnostech.
Nicméně se české kníže nespolehlo jen na relikvie, ale připravilo na cestách záseky a rozdělilo své vojáky jak v údolí, tak na výšinách. Útok na Němce byl tak překvapivý, že téměř nebojovali, ale hned se dali na útěk. Padla mnohá hrabata a vysocí šlechtici jako Gebhart z Querfurtu, který byl císařovým příbuzným, Milo s Ammenslebenu, Walter z Arnstide, Berengar z Quenstide, Bertold z Achem a mnoho dalších. Podle kronikáře zahynulo 500 německých bojovníků (Palacký udává 270 padlých, což bude asi blíž pravdě) a jen tři Slované. Ota Olomoucký s předvojem se ocitl v obklíčení, Lothar s Albrechtem ustoupili na blízkou výšinu a byli záhy obklíčeni také.
Soběslav opět projevil důslednost. Oddíl Oty Olomouckého nechal zmasakrovat, takže jeho oponent na knížecí trůn v bitvě zahynul, na císaře ale nezaútočil, nýbrž hledal s ním dohodu. Lothar, který se nacházel v bezvýchodné situaci, k jednání svolil. Poslal ke knížeti Soběslavova bratrance Jindřicha z Grojče, syna někdejšího blízkého poradce a přítele královny Svatavy Wiprechta z Grojče.(zemřelého v roce 1124) a Soběslavovy sestry Judity. Je tedy dost dobře možné, že se Jindřich a Soběslav osobně znali.
Výsledkem jednání byla spojenecká smlouva mezi císařem a Soběslavem, v níž císař uznal Soběslavův knížecí titul i suverenitu, zato získal jeho spojenectví a pomoc – už o rok později ji potřeboval, když mu Soběslavova vojska pomáhala při obléhání Norimberka, který se přidal na stranu protikrále Konráda. Je možné, že právě Lotharova potupná porážka v Čechách vedla k tomu, že se štaufská opozice odhodlala k otevřené rebelii.
Palacký cituje Soběslavovu řeč k poraženému císaři: „Ne proto bojovali jsme vzácný pane abychom proti tobě pýchali ani abychom ubližovali důstojenství tvému anebo prolévali krev tvých milých. Ale jen proto, že jsme nechtěli poddati šíji svých pode jeho zákonů nových, otcům našich neznámých. Nyní spravedlnost naše došla potvrzení soudem božím, pročež není již příčiny k dalším sporům. Co bylo dosavad, nechť trvá i napotom, cokoliv otcové naši činívali královským předkům tvým, i my ještě tobě činiti hotovi jsme.“
Královna Svatava přežila triumf svého nejmladšího syna jen o několik měsíců, zemřela 1.října 1126 v požehnaném věku 80 let.
Bitva u Chlumce měla tedy nejen vojenský, ale i politický a symbolický význam. Její význam daleko přesahuje její velikost (vzhledem na počet padlých okolo 270 bojovníků se jednalo spíš o šarvátku). Česká země se poprvé dokázala postavit německé převaze, ubránit svou nezávislost a vstoupit s císařstvím do spojeneckého, nikoliv vazalského vztahu. Před devítisty lety se tedy začaly psát dějiny nezávislého Česka. S mnohými přerušeními a komplikacemi, ale s už nezrušitelnou národní identitou a s ní spojenou suverenitou.