Staří a mladí – věčný antagonismus generací

               Měl to prý říct Jeffrey Epstein (to je ten dodavatel nezletilých  – především ruských – děvčat do postelí mocných a bohatých, ale to dnes už zřejmě ví každý) „Zaveďme vládu kmenů. Rozdělme společnost na kmeny a až se tyto budou mezi sebou bít, budeme jim vládnout a počítat peníze.“

               A je pravda, že tuto taktiku provozují politici, hlavně ti podporující miliardáře čili ty „počítající peníze“, už několik desetiletí. A dělají to s úspěchem. Společnost je tak rozdělená, jako už dávno nebyla, a hlavně jsou vykopány přímo nepřekonatelné příkopy, které znemožňují i jakoukoliv smysluplnou debatu mezi znepřátelenými tábory. A konec diskuse je i koncem demokracie. Což je přesně to, oč lidem usilujícím o zavedení takzvaného „neofeudalismu“ nebo „technofašismu“ jde.

               To dělení probíhá na mnoha frontách.  Elity proti „lidu“, nevzdělaní proti „vzdělancům“, naši proti „cizím“, ženy proti mužům, bílí proti černým, antisemité proti Židům, heterosexuálové proti homosexuálům, ale i mladí proti starým. Nikdy ale bohatí proti chudým – to je tabu, o to se miliardáři nákupem sdělovacích prostředků postarali. S kartou konfrontace starých a mladých se dá velmi dobře hrát, protože antagonismus těchto skupin, které jsou jednak dostatečně velké, a navíc účastí na pracovním procesu poměrně dobře definovatelné, je daný a je věčný. Nedůvěra mezi mladou a starou generací se táhne lidskými dějinami jako červená niť.

               Mladým, kteří jsou plní energie, chybí zkušenosti a staří jsou sice bohatí zkušenostmi, ale jsou poznamenaní slábnoucí a mizící energií. Mladí chtějí staré nahradit při určování budoucnosti a staří jim tuto pozici odmítají poskytnout. Protože se bojí vyklizením svých mocenských pozicí pádu do bezvýznamnosti, a protože se díky svému stáří cítí být zranitelní.

               A přece mají staří stále v rukou lepší karty. Zaprvé jsou mnohem víc ochotni se zúčastňovat voleb a tím i rozhodovacího procesu a zadruhé vládci, tedy politické vedoucí osobnosti, patří téměř vždy ke generaci starší a tím pádem cítí sounáležitost právě se seniory. (Putinovi je 73 let, čínskému prezidentovi 72, Andrej Babiš má 71 let a Donald Trump bude co nevidět slavit osmdesátku. Viktor Orbán se 62 lety a Robert Fico se 61 jsou sice o něco mladší, ale o mladé generaci se ani v jejich případě nedá hovořit). Sociální studie prokázaly, že nic tak nespojuje lidi, jako věk. Ne sociální status, ne vzdělání ani místo narození, dokonce ani národnost, ale právě věk. A politici umí na tuhle kartu hrát. Zejména pak populisté, kteří nemají problém se sliby a nedělají si starosti s jejich plněním. Vědí, že právě senioři jsou velmi cenná a velká voličská skupina a hlavně – dá se levně koupit. Málokterý politik tedy odolá pokušení si ji získat.

               Před několika dny jsem se setkal s dobrým známým profesorem, který mínil, že by se zneužívání důchodců ve volebních kampaních mělo stát trestným činem, protože je to klasický příklad podvodu. Staříci v domovech důchodců, kteří se cítí být odstrčení a bezvýznamní, dostanou náhle návštěvu slavného politika, který s nimi vypije šálek čaje, potřese jim rukou a zeptá se jich, jak se mají (aniž by ho zajímala jejich odpověď). Staříci a zejména stařenky jsou v sedmém nebi a od té chvíle je onen politik jejich Mesiášem, za kterého by dali duši. Pan profesor má pravdu. Jde o trestný čin podvodu. Ale žádný poslanec by pro takový zákon nezvedl ruku.

               Senioři jsou také mnohem náchylnější k strachu. Zejména z věcí, které neznají. Můj strýc, když už byl starý a senilní, nedokázal hovořit o ničem jiném, než o „uprchlících“. I když v životě žádného neviděl. Bál se jich a byl ochoten dát hlas každému, kdo mu slíbil, že až do konce svého života žádného uprchlíka nepotká. A disciplinovaně chodil k volbám.

               Získat si hlasy mladých voličů je obtížnější – tedy kromě oněch mladých mužů, kteří zůstávají doživotně v pubertálním věku a milují hlasitě řvoucí motory. Ti se dají utáhnout na vařené nudli jednou fotkou se silnou motorkou a doutníkem v ústech.

               Ale většina mladých se ptá, co bude s jejich budoucností. A na tu staří politici nemají odpověď – hlavně proto, že je budoucnost nezajímá. Oni přece sami žádnou nemají a jde jim o jejich moc, bohatství a blahobyt teď a dnes. Zítřek je něco imaginárního, čím je zbytečné se zabývat. Vědí, že právě senioři jsou největší brzdou jakýchkoliv reforem, ale to jim nevadí. Právě z výše popsaných důvodů. Myslíte si, že si vymýšlím?

               Kdo nejvíc blokuje důchodovou reformu, kterou společnost nutně potřebuje? Právě důchodci, i když se jich tato reforma absolutně netýká. Je to hanba, ale oni si to neuvědomují. V tom dávám naprosto zapravdu Mirkovi Topolánkovi, i když jsem s ním v době jeho politického působení ne vždy souhlasil. 

               Poněkud kuriózní a podstatně méně škodlivý příklad se odehrává právě v Rakousku. Nový ministr školství, mladý a energický muž ze strany NEOS, která si dala vzdělání jako hlavní heslo svého politického programu, navrhl reformu školství. Mimo jiné šlo o změnu ve výuce latiny – relikt ještě z časů monarchie. Totiž změnu tohoto předmětu na nepovinný a jeho nahrazení buď sociální kompetencí nebo výukou počítačových technologií. Zatímco studenti tento nápad nadšeně pozdravili, okamžitě se vzedmula vlna rozhořčeného odporu. Samozřejmě od učitelských odborových organizací – je příliš mnoho učitelů, kteří vyučují právě tento obor a museli by se rekvalifikovat, což se jim nechce. Ale protest podepsalo 88 osob představující rakouskou intelektuální a uměleckou elitu. Petice dostala vznešený název: „Latina není luxus, je to vzdělanost!“ Hlavními mluvčími jsou nositelé Nobelovy ceny za literatury – Peter Handke, nositel Nobelovy ceny z roku 2019 – věk 83 let, Elfriede Jelinek – laureátka Nobelovy ceny z roku 2004 – 79 let, Anton Zeilinger – laureát Nobelovy ceny za rok 2022 za fyziku – 80 let! Opravdu si tito nepochybně vysoce vzdělaní lidé myslí, že dostali své Nobelovy ceny proto, že v mládí překládali Ceasarovy spisy z latiny do němčiny? Každopádně ani toto klasické vzdělání nezabránilo paní Jelinek, aby se stala přesvědčenou komunistkou!

               Trošku to připomíná dění v katolické církvi, kde se mladí kněží marně snaží zrušit celibát, houževnatě bráněný starými kardinály. Podle hesla „když jsme nesměli my, nebudete smět ani vy!“ Takže „Když jsem já musel překládat ty nesmysly o Hannibalově přechodu Alp, budete to muset dělat i vy.“ Na konflikt je zaděláno, otázka je, zda ministr pod tlakem tak významných starců couvne.

               Když bylo před několika lety referendum o zachování povinné vojenské služby, hlasovala většina Rakušanů pro její zachování. Paradoxem bylo, že muži do 35 let věku, kterých se to tedy týkalo, hlasovali v 70 procentech pro její zrušení, muži nad 70 let v 80 procentech pro její zachování. Čili opět jednou rozhodovali staří o mladých – hlavním důvodem byl prý strach, že by pak chyběli mladí muži vykonávající civilní službu – tedy ti, kteří službu v armádě buď odmítají nebo jsou jí neschopní – a kdo by pak jezdil sanitkami a kdo by se staral o staré lidi, neschopné se o sebe postarat samostatně? Připadá vám to ujeté? Mně tedy ano!

               Motivem byl egoismus staré generace. Starý člověk dokáže být ve svém strachu z osamělosti, choroby či smrti stejně sobecký jako malé dítě. Jak říkala teta Kateřina v knize Saturnin: „Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem.“

               Brexit je velmi podobným fenoménem. Pro vystoupení z EU hlasovali v Spojeném království převážně staří lidé. Jednou z motivací bylo, že jejich děti se nebudou toulat po Evropě, ale budou sedět doma a budou se o ně starat. U mladých voličů hlasovala pro Brexit jen menšina. Jenže příliš mnoho z nich k hlasování vůbec nepřišlo.

               A jak už jsem psal v jednom z mých dřívějších článků – je tak snadné přenést určité životní náklady z důchodců na mladé.

               Zaveďme zastropovanou cenu elektrického proudu nebo plynu. Důchodci ušetří pár korun, tyto náklady převezme „stát“. Stát jsou ovšem platiči daní, tedy pracovně aktivní část populace. Daně totiž důchodci v Česku – na rozdíl od Rakouska nebo Německa – ze svých důchodů neplatí. A jen tak mimochodem a nenápadně zaplatí tito daňoví poplatníci proud i pro provozy pana Babiše v Česku či pana Kaliňáka na Slovensku. A pokud by se jim to nelíbilo, v příštích volbách je jásající důchodci stejně přehlasují.

               Stejně je to i s koncesionářskými poplatky za televizi. Když se přenesou do státního rozpočtu, získá vláda vedle kontroly nad sdělovacími prostředky (podle hesla: čí chleba jíš toho píseň zpívej a nechceme slyšet ani jeden falešný tón) i vděčnost důchodců, zatímco náklady bude muset opět převzít daňový poplatník. Samozřejmě se dá vše platit na dluh, jak to paní Schillerová má v úmyslu. Vítejte na řecké cestě do záhuby. Jenže ta záhuba přijde až za řadu let – a to už většina současných seniorů stejně nebude žít – tak proč by si s tím rostoucím státním dluhem měli dělat starosti? A mladí si budou muset poradit. Jak řekla jedna členka spolku důchodců mé mamince „Ať si poradí, my jsme si taky museli poradit.“ Tečka.

               Můj blízký příbuzný (obdivující Babiše) si ztěžoval, že si nemůže pohovořit ani se svými syny, protože ti jsou „pražská kavárna“. V Polsku šla ta dělící čára před posledními volbami tak daleko, že senioři se odmítali setkávat s vlastními dětmi, volícími (zrzavého ďábla) Tuska. Vždyť Jaroslav Kacsynski jim přece slíbil jistoty, zvýšil důchody a neumí zacházet s mobilním telefonem ani s počítačem stejně jako oni. (Ostatně demonstrativní prezentace této „neschopnosti“ je i marketingovým trikem Andreje Babiše – ví, že seniory, trávící svůj čas v hospodě u piva a bojící se internetového bankovnictví či QR kódů jako čert kříže, tím osloví.)

               Tím vyvolaný vztek mladé generace docela chápu. Cítí se starými lidmi bržděni a okrádáni. Samozřejmě to vede k extrémům, které ještě zvyšují strach seniorů. Četl jsem (v Rakousku) už úvahy, že by se vyplácení důchodů mělo zastavit k sedmdesátému roku věku a člověk by k 70 narozeninám dostal tabletku cyankáli. (Zaplatila by mu ji pojišťovna – jak velkorysé!) Pokud si ji nevezme a rozhodne se umřít hladem, je to pak jeho svobodná volba. Nebo si měl dost našetřit!

               Jiná „socioložka“ (česká) dokonce navrhovala zabíjení přestárlých a pro společnost „neproduktivních“ osob, čili aktivní eutanázii, protože jsou „z vývojového hlediska“ v moderní společnosti nepotřební. Hitler a jeho SS dávají pozdravovat.

               Kandidát na předsedu ODS Radim Ivan chtěl údajně rušit sociální a zdravotní pojištění jako takové. Což se od té tabletky cyankáli příliš neliší. Získal na kongresu ODS při volbě 138 hlasů, což není tak málo. Příště už možná vyhraje! A stmelí seniory ještě pevněji pod Babišovou zástavou.

               Pokud se válka generací změní ve válku o přežití, mají mladí špatné karty. Už vzhledem na demografickou situaci. A páni jako Jeffrey Epstein (ten už osobně samozřejmě ne) si budou mnout ruce, vládnout a počítat peníze. Myslím, že to už někteří – a nejen v Americe, ale i v Česku  – dělají.

               Mladí musí najít cestu k změně kurzu sami. Především se musí sami naučit chodit k volbám a nepovažovat je za „uncool“. Zadruhé musí přesvědčit své vrstevníky, že mají hlasovat zodpovědně s ohledem na svou budoucnost, a ne na základě ramenatých řečí a „cool“ cigár. Vydupat si politologii a sociální kompetenci do školních osnov. Mentální puberťáci – i ti věční – dokážou pozitivně ovlivnit budoucnost stejně málo jako senilní staříci s Alzheimerem. Zatřetí musí mladí sami hledat komunikaci se svými staršími spoluobčany. S babičkami a dědečky. Rozptýlit jejich obavy, zbavit je pocitu opuštěnosti. Dát jim pocit, že návštěva vnuka či syna je lepší než oněch pět minut s předsedou vlády. Protože onoho vnuka či syna na rozdíl od toho premiéra skutečně zajímá, jak se stařence či staříkovi daří. Přijde-li do domova důchodců mladý politik, nemá proti starému politikovi šanci. Ale starý politik zase nemá šanci proti návštěvě vnuka či vnučky.

               A mladí musí sami najít cestu do politiky. A neprezentovat se jako nepřátelé oněch seniorů, ale jako jejich partneři. Vysvětlit jim, že sobectví není cesta. Že ani stáří nezbavuje člověka zodpovědnosti za vývoj společnosti. Že láska k potomstvu se neprojevuje jen pusinkováním a rozdáváním dárků pod vánočním stromkem, ale skutečnou zodpovědností a ochotou převzít svůj podíl nákladů na fungování společnosti.

               Já vím, je to moc komplikované a namáhavé. Ale pokud necháme nadále řádit nezodpovědné seniory ve vládě, skončí to nakonec onou tabletkou cyankáli. Kterou si ale budou muset zoufalí lidé bez prostředků koupit za své poslední peníze.

               Samozřejmě se to dá řešit i útěkem. Tak to dělají mladá Slováci a Maďaři, kteří už ve svůj stát ztratili víru. Jenže ve světě Trumpa a Putina brzy nebude kam utíkat.

               Slibuji, že je to na dlouhou dobu moje poslední politologická úvaha. Přenechávám to „Zlému panu Mizantropovi“ – jeho satira je božské čtení. Já se vrátím k cestování. Možná potřebujete taky trochu odlehčení.