Zdravotní škola

Zdravotní škola

               Zdravotní škola vychovává budoucí sestřičky a je tedy nesmírně důležitou vzdělávací institucí. Na koho jsou pacienti odkázáni víc než na personál zodpovědný za jejich ošetřování?  Zdravotní sestry tvoří důležitou část léčebného týmu, ne všichni lékaři jsou to ochotni akceptovat. Občas jsou tedy sestry konfrontovány s arogancí „bohů v bílém“, kteří jsou ochotni říct „Uvědomte si, že jste JENOM sestra.“ Takový lékař má samozřejmě zaděláno na problém. Mezi sestrami, a ne zřídka na vedoucích pozicích, jsou totiž zase osoby, které lékaře nemají rády, zejména proto, že tito víc vydělávají a mají při léčbě rozhodující slovo. A takový doktor s nadměrně vyvinutým egem je vítaný cíl.

               Přirovnáním k armádě představují lékaři důstojnický sbor a sestry poddůstojníky – a bez těch nic nejde, na to se můžete zeptat v každých kasárnách.

               Neměl jsem tento problém, největším komplimentem byl pro mě vzdech sestřičky Bernadette, s kterou jsem šel na vizitu několik týdnů po mém nástupu v nemocnici v jižním Štýrsku: „Pane doktore, kde jste byl doteď? Teď konečně chodí člověk rád do práce.“

               Možná to bylo i proto, že jsem působil ve vzdělávacím procesu na zdravotních školách a to jak na Slovensku, tak v Rakousku. V obou zemích navštěvují tyto školy hlavně mladá a pěkná děvčata (v Rakousku i podstatný počet chlapců) a člověk mezi nimi tak nějak omládne a udržuje se svěží. A je za to i vděčný. Na Slovensku jsem svou pedagogickou kariéru na zdravotní škole zahájil po revoluci roku 1989, protože novým ředitelem zdravotní školy se stal můj kamarád a spolubojovník z listopadových dní, který byl pro svůj „nesouhlas s bratrskou pomocí spojeneckých vojsk v létě 1968“ donucen působit dvacet let v nemocnici jako údržbář, ačkoliv byl povoláním učitel. V Rakousku jsem pak nastoupil jako učitel na filiálku zdravotní školy na Stolzalpe brzy po mém příchodu – podle mého soudu příliš brzo, protože moje němčina nebyla ještě ani zdaleka zralá na to, abych se účastnil vyučovacího procesu. Ale kupodivu jsem i s tímto deficitem dokázal děvčata (a chlapce) naučit kožní lékařství a později i farmakologii – to poté, co byla ona filiálka zdravotní školy změněna na školu pro výuku fyzioterapie – to dávalo v nemocnici s důrazem na léčbu ortopedických pacientů smysl. Při maturitním večírku si sice mé žačky dělaly z mé lámané němčiny decentní legraci, ale uměly a to bylo hlavní. Na Slovensku byl můj nástupce vědomostmi děvčat v mé třídě dokonce nadšen.

               Mohl jsem tedy porovnávat oba systémy vzdělávání a musím říct, že ten slovenský (vlastně československý, protože systémy v obou částech někdejší federace byly v tomto bodě totožné) mi připadal lepší. V něm se totiž proplétala teorie s praxí, a to tak, že děvčatům (na Slovensku byli chlapci v tomto oboru naprostou raritou, neučil jsem ani jednoho – ostatně i v angličtině existuje pro toto povolání pouze ženské označení „Nurce“) opravdu umožnila pochopit, co s pacientem dělají. Pondělí až středu měly praxi u lůžka, čtvrtek a pátek teoretické vyučování a to si hned po neděli mohly zase ověřit přímo na pacientech. V Rakousku se vyučovalo v takzvaných blocích – tedy několik týdnů přednášek, po nichž následovala zkouška, praxe byla od teorie zcela oddělena. A co se člověk naučí rychle, to rychle zase zapomene.

               Na Slovensku jsem tedy moje žačky znal, už proto, že jsem je každý týden zkoušel. Na programu bylo vždycky zkoušení poslední látky, při níž jsem byl poměrně tolerantní, a zkoušení předposlední látky, kdy jsem už byl přísný (protože to děvčata, pokud dávala pozor, slyšela přece dvakrát). Takže jsem věděl, co v holkách vězí a protože jsem byl v té době i náměstkem pro léčebně preventivní péči v nemocnici, mohl jsem si z absolventek vybírat pro naši nemocnici ty nejlepší. V Rakousku jsem je naprosto neznal. Frontální přednášky musely doslova fičet, aby člověk stihl probrat celé učivo, na nějaké zkoušení či poznávání nebyl čas. Výsledky byly proto skromnější. Ostatně zdravotní sestry, které přišly z Česka do Rakouska a se kterými jsem pracoval, patřily v Rakousku k absolutní špičce, v Československu by patřily zřejmě k lepšímu průměru. A navíc jsem si s nimi mohl na jejich maturitním večírku zatančit! Manželka na ten večírek nechodila ráda, holt, střední zdravotní personál na Slovensku je prostě ženská záležitost!

               Jak jsem už vzpomněl, začínal jsem v Rakousku s výukou dermatologie, tedy oboru, v němž jsem nebyl právě honěný, ovšem díky této výuce jsem se s ním lépe seznámil. Po několika letech jsem byl pověřen výukou farmakologie, tedy oboru, ke kterému jsem měl mnohem blíž a který mě mnohem víc bavil. Problém byl, že v Rakousku neexistovala žádná učebnice farmakologie pro zdravotní školy.  Vytvořil jsem tedy vlastní skriptum, které mé žačky dostaly na začátku našeho bloku vytištěné, aby si do něho mohly dělat poznámky. Metoda byla několik let úspěšná. Zkoušel jsem ústně, což mi umožnilo pomoci nápovědou, pokud někdo v učební látce plaval a tuto metodu jsem si udržel dlouho do doby, kdy už ve zkouškách vládly „multiple choice.“ Za všechny ty roky u mě propadla jedna jediná žákyňka, která pak musela opakovat zkoušku před komisí. Ale ta neuměla opravdu nic.

               Pak ale nastoupil ročník, s nímž mi bylo od začátku jasné, že budou problémy. Okázale demonstrovaný nezájem při výuce, kdy nejdůležitější bylo v přestávce opustit útěkem učebnu za účelem kouření před budovou. Žádné otázky, mrtvé pohledy. Motivace této skupiny pro výuku byla náhle zcela jiná, mnohem obtížnější. Tušil jsem malér, a proto jsem kladl třídě na srdce dvě věci:

1. Aby se rozhodli pro ústní zkoušku (mohli sami volit mezi ústní a písemnou formou) protože tak jim můžu v případě výpadku paměti pomoci.
2. Aby zkoušku absolvovali ihned po skončení přednáškového bloku (měly po něm dva týdny na učení), aby si z mých přednášek aspoň něco ještě pamatovaly.

Samozřejmě se moji svěřenci rozhodli pro písemnou formu a zkoušku po skončení bloku odmítli. Pak si i dokonce nechali ještě jednou přeložit, takže se konala skoro šest měsíců po mých přednáškách. Výsledek se dostavil, propadlo jich hned pět. Ve škole vznikl poprask, musel jsem na koberec k paní ředitelce. Ta mi vyčetla, že neučím z učebnice a tak se moje děvčata nemohla na zkoušku připravit. Vysvětlil jsem jí, že taková učebnice v Rakousku neexistuje a že se podle mého skripta, které jsem z tohoto důvodu sám vytvořil, mezitím vyučuje už i na zdravotní škole v Grazu. Neobměkčilo ji to a poručila mi, abych takovou knihu našel. Nenašel jsem ji, našla ji ona. Německou – tedy knihu farmakologie z Německa.

Problémů se za tím skrývalo hned několik. Zaprvé se léky v Německu jmenovaly jinak než jejich rakouské ekvivalenty. Za druhé jsem vyučoval tak, že jsem se snažil vysvětlit, jak lék v těle působí a jaké může mít vedlejší účinky, aby sestřička včas poznala malér a mohla ho hlásit lékaři. Tento způsob mi byl teď zakázán, už proto, že učebnice to ani neumožňovala – byl to prostě jen seznam léků, rozdělených do příslušných skupin, který se takzvanou patofyziologií, tedy působením léku v těle nezabýval.  Paní ředitelka mi přikázala, že musím učit podle této knihy nebo vůbec.

Rozhodl jsem se pro „vůbec“ a ukončil tak mou pedagogickou kariéru v středním zdravotním školství. Paní ředitelka tedy uplatnila metodu fotbalových svazů – hraje-li tým špatně, vymění se trenér. O několik měsíců později jsem se dozvěděl, že škola za mě zoufale marně shání náhradu. Volal mi nějaký kolega až z Judenburgu, že ho paní ředitelka kontaktovala a prosila o spolupráci. Ono nebylo jednoduché najít někoho, kdo by dojížděl k nám na kopec do nadmořské výšky přes tisíc metrů. Školu posléze zavřeli a přesunuli do Leobenu. Určitě to nebylo kvůli mně, ale problém tím byl vyřešen.

Jak jsem už psal, mé rakouské absolventky jsem prostě neznal, zatímco na Slovensku ano. A tak když jsem šel jednou po popradském náměstí s mým tehdy šestiletým synem, zastavili jsme se u stánku se zmrzlinou, kde prodávala jedna z mých bývalých žaček.

„Dobrý deň pán doktor.“

„Dobrý deň, Janka.“

„Akú zmrzlinu si dáte? Toto je váš chlapček?“

Pokonverzovali jsme, vzali si zmrzlinu, zaplatil jsem a šli jsme dál. Syn si mě měřil podezřívavým pohledem.

„Odkud ji znáš?“ chtěl vědět. Janka byla pěkné děvče, což mu zřejmě neuniklo.

„To je moje žačka ze zdravotní školy.“

„A proč prodává zmrzlinu?“

„Asi si chce přivydělat,“ řekl jsem.

Syn se zamyslel a pak moudře pronesl. „No jo, on dneska z jednoho platu nikdo nevyžije. Ty taky musíš vedle práce v nemocnici vyučovat na zdravotní škole.“

Nevyvracel jsem mu jeho omyl, tedy že učím hlavně proto, že mě to baví. Ale peníze hrají přece jen určitou úlohu. V Rakousku mě taky výuka bavila víc, dokud jsem byl vyplácen přímo, což jsem jen minimálně zdaňoval. Když mi začali onu nepodstatnou sumu připočítávat k platu, kde byla zdaněna padesáti procenty a tak z ní po stažení zdravotního a sociálního pojištění a příspěvku do lékařské komory nezůstalo skoro nic, motivace podstatně poklesla. Ale rozhodnutí odejít padlo, až když jsem už nemohl učit podle mých představ. Práce musí totiž člověka bavit. V Rakousku, na Slovensku i v Čechách. Jinak to nemá smysl.