Grónsko

               Poté, co mi pan premiér Babiš na glóbusu ukázal, kde je Grónsko a posléze vysvětlil, že jeho velikost na mapě světa neodpovídá jeho skutečné velikosti (jsou to sice šokující novinky, ale mám pocit, že jsem je už někdy na základní škole slyšel) probudil můj zájem o největší ostrov na světě, o kterém jsem měl poměrně nedostatečné vědomosti. A tak jsem se rozhodl se dovzdělat, a protože ta historie je poměrně zajímavá a má navíc výraznou českou (nebo spíš moravskou) stopu, rozhodl jsem se mé poznatky touto cestou zprostředkovat i mým čtenářům. Za to (ale opravdu jen za to!) jsem panu premiérovi Babišovi, jakož i prezidentovi Trumpovi, díky němu se Grónsko dostalo do pozornosti světa, vděčný.

               Grónsko je skutečně – bezmála – jen kus ledu a vlastně se ani neví, jak veliké skutečně je – ta ledová pokrývka tlustá v průměru 1800 metrů a dosahující na některým místech až 3200 metrů nedovoluje ho úplně přesně změřit, a tak se údaje o jeho velikosti pohybují mezi 2 166 000 a 2 486 000 čtverečních kilometrů. V každém případě je to dost a dělá ho to největším ostrovem na světě. Z toho je bez ledu 410 000 čtverečních kilometrů a 242 000 hektarů slouží jako pastviny pro 20 000 – 50 000 ovcí (podle sezóny, v létě víc), 300 kusů hovězího dobytka a 1600 sobů. 1000 hektarů se podobně jako na Islandu využívá na pěstování krmných trav a od roku 2000 jsou zde i poměrně úspěšné pokusy pěstovat brambory či zeleninu. Obilí se nedaří, a ještě dlouho dařit nebude.

               Proč ostrov nese jméno Grönland, tedy „Zelená země“, je stále ještě trochu záhada. Je možné, že v době, kdy tento ostrov objevil Viking Erik Červený (tedy někdy před rokem 985) byla zelená plocha ostrova větší než dnes (ostatně na Islandu se v té době dokonce pěstovalo obilí.) Je ale možné, že to jméno bylo jen PR, aby Erik nalákal více osadníků, kteří by s ním na nově objevený ostrov odjeli. Ostatně dnešní obyvatelé ostrova název Greenland nepoužívají, v jejich řeči se jedná o Nunavut (čili v překladu o „Naši zemi“).

               Ale Erik byl poněkud problematická postava. Poté, co se provinil vraždou v rodném Norsku, odstěhoval se na Island, kde se i oženil. Ale i tam šel z průseru do průseru, každou chvíli se s někým porval a nejednou to končilo smrtí protivníka, až s ním islandský parlament ztratil trpělivost a vyhlásil ho za bezprávného čili každý z Islanďanů měl právo ho zabít. Takový odsouzenec se musel obvykle uchýlit do islandského vnitrozemí a tam zemřít hladem a zimou. Erik se rozhodl pro jiné řešení a vyplul k zemi na západě, o které mu vyprávěl bratr jeho tchána Gunnbjor Úlfsson – ten ji prý kdysi zahlédl.

               Erik tu zemi skutečně našel a v roce 985 se sem pak vypravil s flotilou 25 lodí, z nichž však ke břehům Grónska dorazilo jen 14. Založil zde dvě osady – jižní, která se nazývala „Východní“ a severní, která se nazývala „Západní“. Obě totiž ležely na západním pobřeží Grónska. Na první pohled to může udivit, protože Island leží na východ od Grónska a je to východní pobřeží, které je od Islandu poměrně nedaleko. Jenže západní pobřeží má díky Grónskému mořskému proudu (což je výběžek Golfského a Severoatlantického proudu) přece jen o něco snesitelnější podnebí než pobřeží východní.

               Erik zplodil nejméně čtyři děti, z nichž dvě vstoupily jak do dějin, tak i do seriálu Walhalla na Neflixu – Leifa Erikssona, který šel v otcových stopách a objevil Ameriku (Vinland) a dceru Frejis. Zatímco Leif se zasloužil o christianizaci Grónska a ustanovil zde prvního biskupa Gandara, Fréjis se stala bojovnicí za zachování starého pohanského náboženství. Mimochodem otce Erika nedokázal Leif k tomu, aby s ním vyrazil do Ameriky, přesvědčit. Když Erik nakonec dost neochotně souhlasil, spadl po cestě k lodi (takticky?) z koně a v Grónsku zůstal a zde i zemřel – tak to aspoň vypráví příslušná sága.

               Vikingská historie Grónska ovšem skončila na začátku patnáctého století, kdy se výrazně zhoršila klimatická situace – nastala takzvaná „Malá doba ledová“. Obě sídliště zanikla, severní, tedy západní už kolem roku 1400, to jižnější se drželo ještě padesát let, než zaniklo také. Vykopávky z hrobů posledních obyvatel hovoří a křivici a jiných známkách podvýživy, mrtvoly patřily vesměs velmi mladým lidem, kteří se sotva dožili reprodukčního věku. V roce 1450 tedy Vikingové vyklidili pole a na ostrově zůstalo jen původní obyvatelstvo Inuitů (čili Eskymáků), kteří zde byli dokázaní už 2400 let před Kristem a byli na drsné klima i místní stravu mnohem lépe adaptovaní než Evropané. (Inuité jsou geneticky tak vybavení, že prakticky vůbec nepotřebují vitamín C, stačí jim jen jeho stopová množství obsažená v tulením tuku).

               Skoro tři sta let měli pak domorodci od Evropanů pokoj, než se k ostrovu dostaly začátkem osmnáctého století lodě lovců velryb a poznaly v Grónsku možnou vhodnou základnu. Jako první se v roce 1721 chopili šance potomci někdejších Vikingů.

               Dánsko-norský král Frederik IV. (Dánsko a Norsko byly tehdy společným státem – Švédsko opustilo toto skandinávské bratrstvo tří korun, zvané Kalmarská Unie, už v roce 1523 – ale ty tři korunky má dodnes ve státním znaku) prohlássil v roce 1721 Grónsko za součást svého království a poslal tam na misijní činnost kněze Hanse Egedeho, který mezi domorodci založil první misijní stanici.

               V roce 1733 dostal poněkud nežádanou posilu – do Grónska dorazili misionáři české Jednoty bratrské Kristián David a Matouš a Kristián Stachovci. Byli členy církve, která byla v českých zemích v rámci rekatolizace tvrdě pronásledována – pocházeli ze severní Moravy, Stachovci z obce Mankovice u Oder v mém rodném okrese Nový Jičín. Pronásledovaní členové jednoty našli útočiště v Horní Lužici u hraběte Mikuláše Ludvíka z Zinzendorfu (žil v letech 1700–1760) Lužice patřila tehdy už k Sasku – saský kurfiřt ji dostal od císaře Ferdinanda II. za pomoc proti českému stavovskému povstání. Bratři se usadili v Berthelsdorfu a založili zde v roce 1722 komunu Herrnhut. V roce 1732 se rozhodli vyslat misionáře do světa – v roce 1732 na ostrov Svatého Tomáše v Karibiku, o rok později právě do Grónska, později i do Surinamu, do Pensylvánie, kde svou komunu nazvali biblicky Betlehem nebo do Jižní Afriky – obec Genadendal.

Mimochodem v roce 1736 se saský kurfiřt rozhodl udělat s bratry a jejich ochráncem pořádek – Jednota bratrská se mnohem více podobala reformované církve Kalvínově než luteránské státní církvi saské. Museli pak odejít do Berlína a pan hrabě se stal dokonce jejich biskupem. V Berlíně byli v bezpečí, Prusko poskytlo azyl francouzským hugenotům, vyznávající učení podobné učení Českých bratří. V Berlíně tvořili hugenoti v osmnáctém století až 30 procent obyvatelstva, a ne nadarmo se říká, že Berlín vybudovali oni.

               Hans Egede měl z nově příchozích malou radost, což dal najevo i udavačským dopisem, který poslal králi Kristiánovi VI. který rok předtím vystřídal na trůnu Federika IV. Nicméně Moravští bratři založili misii Nový Herrnhut – dnes se jmenuje Noorliit a je součástí hlavního města Grónska Nuuku – existují hypotézy, že právě od jména oné moravské mise se odvozuje dnešní název Nuuku. Bratři se starali o domorodce, které podobně jako jejich příbuzné v Americe – Indiány – kosila epidemie černých neštovic, zavlečených na ostrov Evropany. Kristián David opustil Grónsko v roce 1736, aby se sem v roce 1747 vrátil s nákladem stavebního dříví – v Grónsku nerostl a neroste dodnes ani jeden strom čili stavební materiál chyběl. Z dovezeného materiálu postavili bratři sborový dům, z druhé zásilky, s níž na ostrov dorazil Kristián David v roce 1749, pak další dům, který sloužil jako sklad i ubytovna. Mimochodem ten sborový dům sloužil až do roku 2008 jako sídlo místní univerzity a poté jako dům ombudsmana a 26.července 2024 byl zapsán na seznam kulturního dědictví lidstva UNESCO. V Grónsku působil i bratr David Cranz, který jako první sepsal příručku se slovníkem a gramatikou místního jazyka.

               Systematicky se ale místním jazykem Kalaalit zabýval až dánský misionář a učenec Otto Hansen Fabricius (1744–1822), který působil v Grónsku v letech 1768–1773, a sice v misi Paarmint (založené v roce 1742), kde kromě toho, že křtil domorodce, zkoumal místní jazyk, flóru a faunu (grónská fauna obsahuje 1600 různých druhů hub, 1000 druhů lišejníků, 520 vyšších rostlin, z toho 30 endemických a 600 druhů mechů čili práce měl dost). Se zvířaty je to už jednodušší, kromě ledních medvědů (lední medvěd v modrém poli je v grónském státním znaku) zde žijí jen sněžní zajíci, sněžné lišky a sobi.

               V roce 1807 zničilo britské námořnictvo v kodaňském přístavu veškeré dánské loďstvo, čímž se stalo společné království Dánů a Norů zbytečným. Obě země se díky míru z Kielu v lednu 1814 rozešly, Grónsko stejně jako Faerské ostrovy připadly království Dánskému.

               26.března 1900 museli Moravští bratři v rámci státní reformy svou misi předat luterské farnosti a tím jejich misijní činnost na ostrově skončila.

               Dánsko považovalo Grónsko za svou kolonii a taky se podle toho chovalo. Nicméně 9.dubna 1940 obsadil ostrov německý Wehrmacht. Přesně rok nato uzavřel dánský velvyslanec Henrik Kaufmann smlouvu s USA o spolupráci a společném – především vojenském – využívání ostrova. Němci se přesto na ostrově drželi až do konce války. V roce 1946 nabídl americký prezident Harry S. Truman Dánsku 100 milionů dolarů ve zlatě za prodej Grónska Spojeným státům americkým (suma odpovídající 1,6 miliardy dolarů v roce 2025) – Donald Trump tedy není ve své touze po ledové divočině originální. Na myšlenku zmocnit se Grónska údajně přivedl Donalda Trumpa už v roce 2018 Ronald Lauder, majitel kosmetického koncernu Estée Lauder a dlouholetý parťák amerického prezidenta (je o rok starší než Trump). Už v srpnu 2019 konfrontoval Trump předsedkyni dánské vlády Mette Frederiksen se svými plány na odkoupení Grónska. Tato tyto plány odmítla jako “absurdní”. Trump reagoval záplavou nadávek, odřekl plánovanou cestu do Dánska a nazval Frederiksen “hnusnou”. Mezitím se stalo Grónsko pro osmdesátiletého Trumpa pravou obsesí.

I v roce 1946 Dánsko prodej odmítlo, ale protože dobře chápalo strategický význam ostrova v době studené války, umožnilo Američanům vybudovat na ostrově řadu vojenských základen, největší z nich byla „Thule Air Base“. Většinu z nich USA po roce 1990 opustily, činná je v současnosti jen jedna.

               V roce 1953 skončilo koloniální období. Grónsko se stalo součástí Dánského království, v jehož vládě seděl ministr pověřený správou ostrova. Od šedesátých let začal jeden z největších skandálů, který zatěžuje vztah Dánska a Grónska. Ve snaze omezit porodnost na ostrově, začali Dánové implantovat mladým ženám od dvanácti let věku hormonální spirály, které bránily v početí, a protože byly mnohem větší než obvyklé spirály, měly za důsledek neplodnost. V některých grónských osadách se tak po celá desetiletí nenarodilo ani jedno dítě. Ministr pro správu Grónska se v dánském parlamentu chválil, kolik se tak ušetřilo peněz, protože nebylo nutné budovat školky a školy. Tato praxe pokračovala až do devadesátých let minulého století, odhalena byla grónskou psycholožkou Naju Lybeth v roce 2017. V roce 2022 zveřejnila Lybeth údaje o těchto nucených sterilizacích u 4500 grónských žen. V roce 2025 se dánský předseda vlády oficiálně za tuto praxi omluvil, procesy na náhradu škod ještě běží.

               Grónsko je od roku 1979 autonomní součástí Dánska, tato autonomie byla v roce 2009 dále rozšířena. Hnutí za samostatnost skončilo v okamžiku, kdy nárok na ostrov vznesl svým neurvalým způsobem prezident Trump. Kaalitové se náhle cítí být víc Dány než kdykoliv předtím.

               Politicky mají Silvstyre, čili samosprávu, je zde vláda 7-10 ministrů (Naalakkersuisut) a parlament o 31 poslancích. Ač je to při 56 836 obyvatelích ostrova (údaj z roku 2024) skoro neuvěřitelné, tento parlament se skládá někdy až ze sedmi politických stran, v průměru to bývá 5 stran. 2 poslanci jsou voleni pro parlament v Kodani, aby tam zastupovali grónské zájmy. Dánsko totiž ostrov finančně podporuje, ročně je to okolo 4 miliard dánských korun čili asi půl miliardy euro. HDP na hlavu je 58 765 dolarů, což je sice o 15 procent méně než v Dánsku samotném, ale víc než například v Rakousku. Oficiálním jazykem je místní domorodá řeč a dánština – přistěhovalci, zejména z Dánska tvoří okolo 15 procent obyvatelstva, co se týká náboženství, převažují luteráni oficiálně je zde registrováno 300 katolíků.

               Proč Grónsko Trumpa a jeho fašistickou neofeudální kliku zaujalo, je skutečnost, že je ostrov ještě poměrně málo prozkoumaný, co se týká nerostného bohatství a je tedy nasnadě, že tam budou velké ještě nevytěžené zásoby (i když jak těžit zpod 1800 metrů hrubé ledové pokrývky je záhada i pro nejodvážnější techniky). Vedle vzácných zemin se zde těží i diamanty a rubíny, údajně zde mají být i poměrně velká ložiska ropy. Už vzpomenutý Trumpův parťák Lauder je spolumalitelem společnosti, která těží minerální vodu v Baffinově zálivu, jeho společníkem je Jorgen Waever Johanson, manžel grónské ministryně zahraničí Vivian Motzfeldt. Byla to ona, kdo prohlásil: “Z našeho pohledu je jasné, že Grónsko potřebuje USA a USA potřebují Grónsko. Co je špatné na tom, když se my jako zástupci Grónska s USA setkáme?” Toto prohlášení odporuje zákonu o grónské autonomii, podle něhož zahraniční aktivity může vést jen Kodaň. Její slova vzbudila u místních pobouřenou odezvu a následná Trumpova agresivní rétorika zlikvidovala všechny naděje na mírové – tedy obchodní – řešení. Lauder zřejmě nemá z Trumpa zrovna radost, tak si to asi nepředstavoval.

Grónští obyvatelé si totiž v referendu odhlasovali, že své nerostné bohatství těžit nebudou a osud jejich příbuzných, totiž Indiánů v Americe je jim zřejmě dostatečným varováním, aby se americké nadvlády oprávněně báli.

               I když je jich na ostrově tak málo – 56 836 obyvatel na 2 166 000 čtverečních kilometrů znamená že na jednoho obyvatele připadá 38,1 km². Pro srovnání, v Česku je hustota obyvatel 137 na JEDEN kilometr čtvereční. Čili hustota obyvatel je v Česku 5270x větší než je tomu na ledovém ostrově za polárním kruhem.