Svět diktatur

               Hned na začátku si dovolím připomenout, že diktatury či autoritativní režimy jako jejich předstupeň tvoří většinu států na této zemi a demokracie jen malou menšinu. To se ostatně projevuje i při hlasování v OSN, kde se proti většině tvořené podivnými režimy v Africe, Asii či Jižní Americe prosazují demokratické země jen díky své ekonomické síle – a v tom se poměry na světě dramaticky mění.

               Většina lidstva žije pod vládou diktátorů nebo aspoň autoritativních vládců, kteří to s demokracií nemyslí až tak úplně vážně. Takový systém zajišťuje dlouhodobou vládu, aniž by se museli bát příštích voleb – aniž by tedy museli dělat obyvatelstvu ústupky nebo vůbec dbát na jeho potřeby. Vůle diktátora, jeho prospěch a prospěch jeho nejbližších dvořanů stojí nade vším ostatním. Nejnověji to vidíme ve Spojených státech.

               V Asii je to především zločinecký ale ekonomicky prosperující čínský režim, potlačující jakoukoliv svobodu skrytě díky tajné policii, aniž by musel lidi střílet na ulicích (stačí, když to dělá ve věznicích a na stadionech). Naposledy to musel udělat v září 1989 a poučil se z toho. Iránský režim je brutální, protože se ekonomicky hroutí. Totéž se dá říct o Myanmaru, afrických diktaturách nebo diktaturách ve střední a  jižní Americe, jako je Kuba, Nicaragua nebo Kolumbie. Stejným způsobem ke stále větší brutalitě se vyvíjí Rusko, které se ale stále nehodlá vzdát svého snu o světovládě, i když ekonomicky chátrá.

               Těch pár zbývajících demokratických zemí je obklíčeno diktaturami, kterým demokratické systémy vadí už jen tím, že existují. A snem všech autoritářů na světě je, aby tyto systémy zanikly, protože pak nebudou mít utlačovaní lidé v jejich zemích žádný příklad a srovnání a spíše se smíří se svým osudem.

               Zeměkouli si rozdělují diktátoři, v absolutní většině starci, kteří touží zapsat se do dějin lidstva jako velcí vládci a dobyvatelé. A vědí, že se jim čas krátí.

               Vladimírovi Vladimírovičovi Putinovi je 73 let (narozen 7.října 1952)

               Si Ťin-pching je o necelý rok mladší – narozen je 15.června 1953)

               Donald Trump má 79 let (narozen 14.června 1949) – dobrá USA, ještě nejsou oficiálně diktatura, ale pilně se na tom pracuje a Trump se už jako diktátor cítí.

               A Ali Chamenei v Iránu je rekordmanem s 86 lety (narozen 19.dubna 1939)

               Toto jsou současné globálně relevantní diktatury, o těch dalších jako je Bělorusko, Severní Korea, Nicaragua, Venezuela, Myanmar, Vietnam či africké státy, se nemá cenu zmiňovat, hrají při dělení světa jen podřadnou úlohu.

               A nejhorší je, že demokratické země s nimi hledají kontakty, protože s nimi chtějí dělat obchody – hledají odbytiště pro své výrobky. Demokracie mají totiž volby a voliči volí převážně podle svých peněženek, principiální odmítnutí spolupráce se zločineckými režimy, které by zhoršilo jejich ekonomickou situaci by znamenalo volební porážku a vítězství politických sil, které by byly pro spolupráci s diktaturami přístupnější. A ti politici, kteří chtějí vládnout autoritativně a chtěli by ze své země přeměnit na nové Bělorusko, se k diktátorům lísají. Jako Fico a Orbán k Putinovi nebo Babiš k Trumpovi.

               Těch několik výše jmenovaných rozhoduje o budoucnosti světa, ačkoliv oni sami vzhledem na svůj věk žádnou budoucnost nemají. Jen hoří touhou zapsat se do dějin, než si je smrtka odnese. A je jim očividně úplně jedno, jak tam zapsáni budou, zda jako hrdinové nebo jako zločinci. Samozřejmě že oni sami se považují za hrdiny.

               Prakticky všichni hrají s nacionalistickou kartou, aby si u obyvatelstva získali aspoň nějakou popularitu a akceptaci – nacionalismus vždycky dobře působil na masy, vlastencem ochotným jít umřít za „vlast“ může být i člověk, který nemá co jíst. Jen v Iránu musí přitvrdit přidat k tomu i náboženský fanatismus – v Rusku k tomu nemá Putin daleko, i on církev a náboženství rád zneužívá k upevnění své moci i k zdůvodnění zločinů proti napadené zemi.

               V posledních desetiletích ani jedna diktatura nepadla, drží se u moci navzdory do očí bijícím hospodářským neúspěchům, neúspěšným válkám a rostoucímu odporu obyvatelstva. A člověk se ptá, jak je to možné. Co je odlišuje od diktatur dřívějších, které měly většinou jen krátkou dobu přežití a dřív nebo později musely kapitulovat (Chile, Španělsko, Portugalsko, Argentina či východoevropský komunistický blok).

               Zaprvé jsou tyto diktatury provázány a jsou si ochotny vzájemně pomáhat. Strach z demokracie je větší než jejich vzájemná nevraživost. Ti diktátoři se sice mezi sebou nemají zrovna v lásce, ale jsou na stejné lodi a cítí povinnost se vzájemně podpořit, když některému z nich začne téct do bot. A je úplně jedno, jakou zhovadilost právě jeden z nich udělal, kolik zabil lidí, jakou rozpoutal válku, vždy může počítat s podporou těchto režimů nebo aspoň s neutralitou. Proto Trump unese Madura, ale nemá nejmenší zájem měnit venezuelský politický systém, a i kdyby nechal zabít Chameneího, ponechá politický systém v Iránu beze změn. S diktátory, kteří mají nad svou zemí absolutní moc se totiž uzavírají obchody mnohem lépe než s hlavami státu odkázanými na souhlas voleného parlamentu.

               Zadruhé se diktatury poučily z toho, že se nelze spoléhat jen na policii a armádu čili na pravidelné ozbrojené složky. Každá z těchto diktatur má své milice, vychované a vyzbrojené, aby podržely režim za každých okolností. Ať jsou to revoluční gardy v Iránu, OMON v Rusku a Bělorusku nebo teď právě z řetězu vypuštěné jednotky ICE v USA. Stejně fungovaly i Hitlerovy SA milice. Důležité, aby obdržely dopředu amnestii na všechno, co spáchají, tak to udělal Göring v roce 1932. Slíbil policii, že případná střelba do lidí se nebude vyšetřovat. Armáda či policie může přejít na stranu demonstrantů, může odmítnout zabíjet neozbrojené lidi, může se obrátit proti režimu samotnému. To se stalo osudným například Rézovi Páhlavímu v Iránu v roce 1979. Nepravidelné jednotky jako ony iránské revoluční gardy jsou s režimem natolik provázány, že jsou na něm existenčně závislé. A to jak celek, tak i každý jednotlivec. Jejich členové spáchali už tolik zločinů, že by se v případě politického převratu stali obětí lynče nebo by se aspoň museli zodpovídat ze svých zločinů před soudem. Proto jsou ochotni postřílet i tisíce lidí, demonstrujících proti jejich moci. Uvědomují si velmi dobře nebezpečí, které by změna režimu znamenala pro jejich vlastní život. A proto jsou schopni jakéhokoliv sadismu, jen aby toto nebezpečí odvrátili.

               Zatřetí jsou dnešní sledovací metody na úrovni jako nikdy předtím nepoznaly. Prostřednictvím mobilních telefonů, všude přítomných kamer, satelitních systémů nebo dronů jsou diktátoři schopni sledovat své obyvatele do nejmenších detailů a každou nespokojenost zadusit v zárodku – tyto technologie dokážou efektivně využívat zatím jen Číňané, kde už sledování lidí dosáhlo naprosté dokonalosti a nějaký pád komunistického režimu nepřipadá v úvahu ani teoreticky. Každý občan tam má svůj „ranting“, kterým se musí prokázal při každé návštěvě úřadu ale třeba i při nákupu vlakové jízdenky. Ostatní režimy se od Číny musí ještě učit. A dělají to rády. Čínský systém sledování obyvatelstva „safe city“ Čína s velkým úspěchem vyváží do celého světa. Kupují si ho i demokratické země a tím vlastně legalizují používání tohoto systému k potlačování jakékoliv svobody v Číně samotné.

               A za čtvrté – sdělovací prostředky se vyvinuly rovněž nebývalým způsobem. To, co mělo sloužit k výměně informací a zvýšení vzdělanosti obyvatelstva, což by logicky vedlo k oslabení moci diktatur a autoritativních režimů, se obrátilo v pravý opak. Prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků ve spojení se „sociálními“ sítěmi se dá získat kontrola nad myšlením obyvatel, dá se spustit nenávistná kampaň proti každému oponentovi a navíc, tím, že zavalí průměrné obyvatele lavinou lží a dezinformací, způsobí v hlavách lidí takový zmatek, že jim nezbývá, než přestat čemukoliv věřit a spolehnout se na víru. A tady stojí diktátor okamžitě připraven stát se spasitelem a onu víru člověku nabídnout. „Zblbělost“ obyvatelstva v USA, ale i stále více v Evropě stoupá takovou rychlostí, že z toho jde děs. Mezi člověkem přirozeně hloupým

a zblbělým propagandou pak není v jeho chování velký rozdíl. Vyznačuje se velkou loajalitou k tomu, koho si jednou zvolil za svého zachránce a dokáže se zcela odtrhnout od každodenní reality, která mu říká, že něco není v pořádku. Je to podle hesla „Věříš tomu, co vidíš, nebo tomu, co ti říkají?“ Většina se rozhodne pro tu druhou variantu.

               Samozřejmě stane se, že režim zcela hospodářsky zkolabuje, jako se to stalo ve Venezuele nebo v Iránu. Pak už propaganda příliš nepomáhá, ale tu stojí v záloze ony nepravidelné ozbrojené a režimu naprosto oddané složky. Je důležité, aby tyto měly i v časech největší bídy co jíst a netrpěly nouzí. Tolik peněz ale každý stát nějak dohromady dá – když to nejde jinak, pak z humanitární pomoci, kterou demokratické země rády poskytnou – Mugabe tak mohl vládnout po celá desetiletí v hladovějícím Zimbabwe – jeho ozbrojenci dostali z toho, co do země poslala OSN, dostatek, aby se proti diktátorovi nebouřili. Kromě toho jsou jiné diktatury ochotny pomoci. Mugabeho nástupce Mnangagwa podepsal v září 2022 smlouvu na těžbu vzácných nerostů ve své zemi s Čínou za 2,8 miliardy dolarů. Z toho se dá nějakou dobu vyžít.              

               Diktátorské režimy mají pro jistou sortu politiků obrovskou přitažlivost. Znamenají obohacování se po celou dobu svého života, a hlavně naprostou amnestii, beztrestnost za všechno, co dělají – dokud se režim drží. To osvobozuje rétoriku populistů – slíbit můžou opravdu všechno, splnit nemusí nic. Je třeba po převzetí moci ovládnout sdělovací prostředky, vybudovat své milice a kdyby bylo nejhůř, mohou se spolehnout na spojeneckou diktaturu – jako například Lukašenko po zmanipulovaných volbách v roce 2020.

               Stále více zemí se přichyluje k autoritářskému způsobu vlády. Nejen Indie nebo Brazílie. Maďarsko nebo Slovensko nejsou ještě opravdovými diktaturami – v rámci EU si to nemůžou dovolit – ale jedná se o režimy jednoho člověk žíznícího po moci a po penězích, který se ale už natolik zapletl do zločinné činnosti, že se pro něj politický boj stává otázkou přežití (v EU se jedná o přežití na svobodě) a je pro to ochoten udělat cokoliv. Lhát, podvádět, zastrašovat, vyrábět fiktivního nepřítele… A hlásat nacionalismus a nenávist k jiným než „našim“ lidem…

               Jestliže Maďarsko nebo Slovensko mají svou fašistickou minulost (ke které se buď otevřeně nebo skrytě velká část obyvatelstva hlásí), Česko takovou tradici nemá. Přesto se většina voličů rozhodla volit autoritativní – fašistické síly – stejně jako v USA je to novum, se kterým si lidé ještě tak úplně nevědí rady. Zmatenost veřejnosti je zde patrná. Nová moc spoléhá na ovládnutí prostoru sdělovacích prostředků – v Maďarsku, na Slovensku i v Česku se to podařilo. Jediné, co zde režimy nemůžou kontrolovat, jsou sociální sítě, tedy internet – v tom jim brání legislativa EU (kterou proto patřičně nenávidí a před svými voliči očerňují). Dokážou ale získat na těchto sítích kvantitativní převahu, bombardovat lidi fejky a řetězovými maily, jakož i komentáři placených nebo fiktivních trollů. Minimálně u staré generace taková taktika funguje a vzhledem na stárnutí populace ve všech zemích demokratického světa jsou důchodci vděčnou voličskou skupinou – bázlivou, lehce manipulovatelnou a ekonomicky relativně slabou, a proto levně ke koupi.

               Jistěže, liberálové v posledních dekádách přispěli podstatnou mírou k tomu, aby autoritativní tendence (vydávající se za síly bránící konzervativní hodnoty) patřičně zesílily. Lidé jsou ve své podstatě v absolutní většině konzervativní a nemají rádi změny, zejména pak změny radikální. Abychom si rozuměli, nemám nic proti homosexuálům, znám jich celou řadu a ve své naprosté většině jsou to slušní a pracovití lidé – což se o zbytku populace na základě výsledku posledních voleb s klidným svědomím říct nedá. V Murau jsem poznal jednu transsexuální osobu, byla to číšnice s pleší, jenže skutečně myslela a jednala jako žena. Příroda si zde zahrála a je potřeba to akceptovat. Měli jsme „Anči“ rádi. Konečně byla hospoda útulná, pivo dobře vychlazené a sprchy i záchody čisté. Prostě se o své hosty starala jako máma – i když měla penis.

               Ale otázka je, zda bylo a je opravdu třeba této skupině dělat tak hlasitou reklamu. Ve filmech očividně už MUSÍ být povinně homosexuální vztah – stejně jako měli kdysi v USA (možná ho ještě mají) povinného „pozitivního“ černocha – někteří herci tmavé pleti si z toho udělali dobrou živnost. Nejoblíbenějším seriálem mé vnučky je „Heartstopper“. Je to o adolescentech na střední škole – a mezi studenty není ani jeden „normální“ heterosexuální vztah. Když už tam aspoň jeden chlapec chodí s dívkou, zjistíte nakonec, že on je „trans“. Takže zase nic. Zato jsou zde osoby homosexuální, bisexuální, transsexuální, pansexuální či asexuální, heterosexualita jako by byla mezi mladými zakázána. (Vnučka mě poučila, že právě naopak TOTO je naprosto normální). U dospívajících dětí to může způsobit jen zmatek v hlavách, v době dospívání se může při rozhodnutí změnit pohlaví jednat jen o trucovitou reakci nebo snahu o zviditelnění – děti v to věku si vůbec nedokážou domyslet důsledky svých rozhodnutí – a hlavně pod vlivem takových filmů počítají s akceptací či dokonce obdivem svého okolí.  Realita je pak jiná a často krutá.

               Jako by se autoři rozhodli bouřit se proti „zatuchlé“ morálce staré generace, především proti křesťanským hodnotám – a výsledkem je, že nahánějí voliče pravicovým extremistům, kteří slibují s takovými trendy „zatočit“.

               Lidé, zejména ti starší,  mají rádi humor, který „political correctness“ zabíjí. Jsem z generace, která má ráda komedie s Jean-Paulem Belmondem i seriál „Dva a půl chlapa“. Ano, je to sexistické, to nepopírám, ale je to i vtipné. A zákazy či vyloučení takové zábavy pak tato generace vnímá jako zásah do svých práv.

               Liberálové v posledních letech příliš „tlačili na pilu“ a to se teď hodně mstí. U velké části obyvatelstva se tím stali nepopulárními – a získat důvěru zpět je hodně problematické. Když totiž jednou autoritativní vláda vznikne, je hodně těžké se jí zbavit. A naopak, od autoritativního vládnutí k diktatuře je jen krůček – to jsme viděli v Rusku v roce 2022. A pak už není cesty zpět. Bohužel si to většina lidí neuvědomuje. Chtějí prostě „změnu“, aniž by tak úplně věděli proč. Je to spíš z nudy než z nedostatku. A naivně si myslí, že při příštích volbách to zase změní. Pokud ovšem další volby budou…

               Odevzdat se do náruče vůdce, který slíbí vyřešit všechny problémy, je přece tak pohodlné a lákavé! Zodpovědnost přebere on a občan má dokonalé alibi pro svou pasivitu.

               Proč se ovšem populisté snaží dalším svobodným a férovým volbám zabránit? Proč je to pro ně existenčně důležité? Prostě jen proto, že před volbami naslibovali nesplnitelné a nehodlají nikomu skládat z nesplněných slibů účty. Demokracie zaniká postupně a pomalu, jen zřídka náhle ozbrojeným pučem. Diktatury se v naprosté většině případů zmocňují moci nenápadně a nekrvavě. Jejich svržení ale pak prakticky vždy krvavé je – a v současné době už prakticky nemožné. Důvody této mé domněnky jsem popsal výše.

               Současný trend vzbuzuje oprávněné obavy, že svět ovládnou diktatury – za nadšeného křiku propagandou zpracovaných davů – Orwelova vize se může naplnit. I Iránci v roce 1979 jásali!