Venezuela

Venezuela

               Stát v jižní Americe se dostával na první stránky světového tisku už zhruba posledních deset let (ale už i dřív, ještě když mu vládl prezident Hugo Chávez) a události posledních dní ho znovu dovedly do pozornosti celého světa. Prezident USA Trump zase jednou ve své zahleděnosti do sebe i nastupující demenci otevřel Pandořinu skříňku.

               Ovšem Venezuela je parádní příklad, jak i velmi bohatá země může zkrachovat, když ji vedou komunisté. Neexistuje bohatství, které by komunisté nedokázali rozfofrovat. Ve Venezuele se jim to podařilo zatím nevídaným způsobem.

               Pobřeží dnešní Venezuely bylo prvním místem na americkém kontinentě, kde na něj v roce 1498 vstoupil jeho objevitel Kryštof Kolumbus. (do té doby se toulal jen po karibských ostrovech). Za své jméno ale Venezuela vděčí italskému dobrodruhovi a mořeplavci Amerigovi Vespuccimu (jemuž za své jméno vděčí i celá Amerika), který si všiml, že místní obyvatelé žijí v močálovitém kraji na domech postavených na dřevěných kůlech, což v něm jako rozeném Italovi probudilo vzpomínky na Benátky (i když on sám byl Florenťan) a tak nazval oblast „Veneziola“, čili „Malé Benátky“.

               Oblast kolem maracaibského zálivu daroval v roce 1528 císař Karel V. německé rodině Welserových z Augsburgu, aby tímto způsobem zaplatil své dluhy za půjčku, kterou použil na podplácení kurfiřtů při své císařské volbě v roce 1519. Jednou z podmínek darování bylo, že Welserovci dokážou usadit v oblasti 25 000 německých osadníků. Welserovci byli bankéři a slibovali si samozřejmě od darované země zisk. Ovšem ani zlato ani drahokamy zde nenašli, ziskový obchod provozovali pouze s guajakovým dřevem, o němž se v té době věřilo, že léčí tehdejší morovou nákazu – syfilis. Navíc přítomní Španělé dělali všechny možné obstrukce, aby německé kolonizaci zabránili. Patriarcha rodu Bartoloměj poslal do Venezuely v roce 1540 svého syna, ale ani ten neměl úspěch a Španělé ho nakonec 17.května 1546 zavraždili. Poté císař svůj darovací dekret odvolal. Otázka je, jak by Venezuela dnes vypadala, kdyby se zde Němcům podařilo zavést jejich pořádek. Ale to je jen čistě hypotetická otázka.

               Venezuela se stala součástí vícekrálovství „Nové Španělsko“, vyhlášeného v roce 1535 s hlavním městem v Mexiku, zahrnující nepředstavitelnou rozlohu od Oregonu až po Ohňovou zemi. V roce 1739 bylo toto území rozčleněno na menší celky a Venezuela se stala součástí vícekrálovství „Nová Grenada“ a v roce 1777 vznikl „Generální kapitanát Venezuela“.

               V roce 1819 v rámci osvobozujícího boje založil Símon Bolívar „Velkou Kolumbii“, jejíž nezávislost uznalo Španělsko v roce 1821. Jen několik dní po Bolívarově smrti v roce 1830 se Venezuela odtrhla od Kolumbie a vyhlásila samostatnost. Hraniční spory s Kolumbií pak trvaly až do roku1941 (čili 111 let!!!), kdy se venezuelský prezident Eleazar López Contrero vzdal mírovou smlouvou 108 000 km² území – i tak má dnešní Venezuela obrovskou rozlohu 912 050 km² a žije zde zhruba 31 milionů obyvatel.

Většina z nich žije na západě země v údolích And, které sem vybíhají dvěma hřebeny a dosahují výška až 5007 metrů (nejvyšší vrchol Pic Bolívar, se jménem otce osvoboditele se budeme setkávat stále znova. I místní měna, zavedená roku 1879 nese Bolívarovo jméno, dlouho se držela zlatého standartu a byla nejstabilnější měnou v Jižní Americe, než ji poslala ke dnu klesající cena ropy v roce 1983).

               Venezuela se nikdy nevyznačovala politickou stabilitou. Po celé devatenácté století a pak až do padesátých let století dvacátého se střídaly krátké epizody demokratických vlád s vojenskými juntami, které se dostávaly k moci opakovanými puči. Nestabilitu politického systému demonstruje zřejmě nejlépe skutečnosti, že země měla v letech 1831–1945 celkem 22 ústav a k nim přibylo na začátku století dvacátého prvního ještě několik dalších.

               Hospodářsky přivedl zemi k bankrotu poprvé prezident – diktátor Cipriano Castro (vládl v letech 1899–1908). Válka s Kolumbií a státní investice do železnic vedly k tomu, že v letech 1902–1903 blokovaly flotily Velké Británie, Francie, Itálie a Německa venezuelské přístavy, aby si vymohly splácení dluhů. V roce 1908 odjel Castro na léčení do Německa, což využil jeho zástupce Juan Vincente Gómez. Prohlásil se sám za prezidenta a šéfovi zakázal návrat do země.

               V roce 1917 byla v pod maracaibskou lagunou objevena bohatá ložiska ropy. Gómez vydal licence na těžbu firmám z USA a podařilo se mu státní dluhy splatit. Vládl jako diktátor až do své smrti v roce 1935, poté ho nahradil jeho zástupce Eliazar López Conbreras. Ten zahájil demokratizaci země, uzavřel konečně mír s Kolumbií a povolil demokratické volby do parlamentu, volícího prezidenta, díky kterým ho v roce 1941 nahradil Isaias Medina Angarita. Ten povolil činnost jak sociálně demokratické tak i komunistické strany.

               To bylo zřejmě na konzervativní kruhy příliš, v roce 1945 následoval vojenský puč. Nicméně pučisté se ukázali jako ochotní k reformám, zavedli například i ženské volební právo a v únoru 1948 následovala první lidová volba prezidenta, kterou vyhrál světově známý spisovatel Rómulo Gallegos. V úřadě se ale neohřál, už v listopadu následoval další vojenský puč, ze kterého vznikla od roku 1952 diktatura Marcose Péreze Jimenéze, který se u moci udržel do ledna 1958. Potom byl svržen, musel utéct do emigrace, kde mu vyhnanství zpříjemňovala někdejší milenka Fidela Castra Marita López.

               Období 1958 až 1973 bylo zřejmě nejlepším obdobím jihoamerické země. U moci se v demokratických volbách střídala sociálně demokratická strana ACCIÓN democrática s konzervativní stranou COPEI, příjmy z těžby ropy přinášely peníze do rozpočtu (v letech 1973 – 1983 to byla na tu dobu nepředstavitelná částka 240 miliard dolarů).

               Jenže v roce 1974 se stal prezidentem socialista Carlos Andrés Pérez. V roce 1976 dal zestátnit ropný průmysl v zemi, a navíc v roce 1983 začala prudce padat cena ropy a s ní se začal hroutit i venezuelský bolívar. Přesto byl Pérez zvolen prezidentem ještě jednou (1989–1994). Zvolili ho hlavně kvůli odbojné rétorice proti Mezinárodním měnovému fondu, snažícího se zasáhnout do hroutících se financí směřujících k bankrotu, aby se po svém zvolení MMF okamžitě podřídil a jel úsporný program podle jeho diktátu, který postihl hlavně nejchudší. Už v roce 1989 došlo k povstání „Caracazo“, které si vyžádalo oficiálně 800 obětí, ve skutečnosti ale bylo v hromadných hrobech pohřbeno na 10 000 lidí. Pérez přečkal v roce 1992 i dva pokusy o vojenský puč (první z nich vedl tehdy mladý Hugo Chávez, který už v roce 1983 založil Movimentzo Bolivario Revolucionario 200 – revoluční hnutí, odvolávající se na dvou sté výročí narození Simóna Bolívara). Chávez si poseděl dva roky v chládku (z dnešního pohledu příliš krátce) a Péreze v roce 1994 vystřídal Rafael Caldera. S dědictvím svého předchůdce to neměl snadné, meziroční inflace dosahovala 71 procent, v zemi bylo ještě stále přes 10 procent analfabetů a dětská úmrtnost dosahovala 25%.  

               V roce 1998 proto vyhrál volby Hugo Chávez – k moci ho přivedla nespokojenost obyvatelstva, i když to s demokracií očividně nemyslel dobře.

Daroval zemi opět jednou novou ústavu, vyhlásil takzvanou „Bolívarskou revoluci“, ke které se nechal inspirovat Kubou Fidela Castra. Podařilo se mu zavést takzvanou „přímou demokracii“(příznivci Tomia Okamury teď budou jásat, ale ono by je to brzy přešlo), která mu umožnila „lidovým hlasováním“ obcházet rozhodnutí parlamentu. Když přečkal vojenský puč v roce 2002, dal si v roce 2004 lidovým hlasováním schválit doživotní prezidentskou funkci. Přesto se ještě dvakrát postavil volbě a nadšený lid ho zvolil jak v roce 2006 tak i v roce 2012 (v březnu 2013 pak zemřel, právě včas, aby nebyl konfrontován s následky své politiky.)

               Přes všechny problémy je Venezuela v knize „Zeměpis světa“ z roku 1999 pořád ještě popisována jako prosperující, dynamicky se rozvíjející země s nejvyspělejším sociálním systémem v Jižní Americe, s rozbudovaným průmyslem těžícím ze zahraničních investic a s dobrým energetickým zabezpečením díky obrovským vodním elektrárnám na Orinoku a jeho přítocích (největší – přehrada na řece Caroni – byla uvedena do provozu v roce 1978). Kromě ropy se zde těžil i bauxit, diamanty a železná ruda, místní průmysl montoval auta, vyráběl pneumatiky či papír. Ale pak přišel Hugo Chávez!

               Politika Huga Cháveze je příkladem toho, jak mohou dobé úmysly vést k naprosté katastrofě, zejména když je do života uvádějí lidé (no řekněme, ne právě vzdělaní a odolní vůči korupci). Korupce a kriminalita je ve Venezuele trvalým jevem. Počtem 21 700 vražd v roce 2016 (tedy 70 na 100 000 obyvatel ročně, v roce 2018 pak 81,4, pozdější údaje nejsou známy) byla Venezuela v roce 2016 na třetím místě na světě. Časté únosy turistů s vydíráním vedly ke kolapsu příjmů z turistiky.

               V roce 2000 podepsal Chávez „Smlouvu o spolupráci“ s Fidelem Castrem. S ním osobně měl velmi vřelý vztah poté, co ho Castro po propuštění z vězení v roce 1994 triumfálně v Havaně přivítal. V důsledku této smlouvy přišli do Venezuely nejen kubánští lékaři a učitelé, ale i pracovníci tajných služeb a vojáci. V podstatě na všech strategicky významných místech státní moci seděli kubánští poradci. Podobně jako v padesátých letech sovětští „poradci“ v tehdejším komunistickém Československu. To znamenalo i přerušení jakýchkoliv vztahů s USA – v roce 2006 nazval Chávez prezidenta Bushe „Ďáblem“.

               V roce 2003 vyhlásil Hugo Chávez ambiciózní reformní program ve zdravotnictví a školství, aniž by se staral o to, z čeho ho bude financovat. (Pro komunisty typický jev). Zejména, když se zcela odklonil od „kapitalistického západu“ a opíral se pouze o podporu zemí jako Kuba, Nicaragua, Bolívie či Rusko). Kromě toho je zemědělská produkce v zemi tak mizerná, že se do Venezuely musí 75 procent potravin dovážet (největším dovozcem je Turecko). Chávez se snažil vytvořit mezinárodní obchodní sítě – s katastrofálními následky. Jedním z jeho programů byl “Alianza Bolivariana para las Américas”, která měla konkurovat zóně volného obchodu USA. Členy byly Kuba, Bolívie, Nicaragua, Honduras, Ekvádor, Dominica a Barbuda, St Vincent. Všechny tyto země se potácejí v ekonomických problémech a jsou si vzájemně spíše přítěží. Jiným projektem byla společnost Petrocaribe. Členům bylo umožněno nakupovat venezuelskou ropu za pouhé 1% ceny – zbytek byl bezúročný úvěr, který měl být splácen po dobu 25 let!

               Ostatně i cena benzínu pro domácí obyvatelstvo je silně dotovaná, cena za litr benzínu prý ve Venezuele představovala 3 centy, zbytek tedy doplácel stát. Nejinak je to s energiemi, výsledkem jsou obrovské výpadky proudu, ostatně ona největší elektrárna, kterou jsem zmínil, v létě díky nedostatku srážek vyschla a přestala elektrický proud produkovat.

               V oblasti zásobování potravinami byly zřízeny takzvané trhy Mercal se státem dotovanými potravinami. Přes tyto trhy se distribuovalo 40 procent potravin a jejich ceny byly o 30 – 70% nižší, než na normálním trhu, Kromě toho existovaly takzvané Casas de Alimentatión, veřejné vývařovny, které pro nejchudší vrstvy obyvatelstva zajišťovaly bezplatně 2-3 jídla denně.

               V oblasti vzdělání bylo jen v roce 2003 otevřeno 2800 nových škol. Byla založena “Universidad Bolivariana de Venezuela”, ve které mohli studovat studenti z celého světa. Odkud by mohl sehnat kvalitní učitele a z čeho je zaplatí, tím se Chávez nezatěžoval. Snížení analfabetismu, které mělo být hlavním úspěchem tohoto programu, se příliš nepovedlo – mezi lety 2001 a 2011 se počet negramotných snížil ze 7,02 pouze na 5,23 %.

               V oblasti zdravotnictví pak byl v roce 2003 zahájen program Misión Barrio Adentro, který měl zabezpečit dostupnost bezplatného zdravotnictví pro všechny obyvatele. Z Kuby přišlo 20 000 lékařů, kteří měli vychovat v zrychleném tempu lékaře místní. Měl to být systém státních praxí s ambulancí a bytem v každé vesnici, plán předpokládal výchovu 200 000 lékařů během deseti let.

               Státní výdaje tak stouply mezi roky 1998 a 2012 z 10 miliard na 160 miliard dolarů ročně. Do roku 2012 se podařilo snížit podíl obyvatel žijících pod hranicí chudoby na 31 %.

               Pro jistotu dal Chávez v roce 2005 zestátnit všechny sdělovací prostředky. Do té doby byly televize, rozhlas i řada soukromých novin nezávislé, po tomto roce už byly povinny hlásat pouze státní propagandu. Nenávist k USA a všeobecně k Západu byly hlavním tématem. A Chávez byl oslavován jako ochránce a spasitel.

               V roce 2009 se Chávezův program začal hroutit na všech frontách. Bez peněz to prostě nefungovalo. Ceny potravin stouply v roce 2009 o 50%, stát zareagoval vyvlastněním firem produkujících potraviny – to krizi ještě zesílilo. Potraviny se náhle daly nakupovat jen na černém trhu a za vysoké ceny.

               Systém zdravotnictví se bez příslušného financování zhroutil. Lékaři odmítali za daných podmínek pracovat, výchova nových vázla. Léky zmizely z lékáren a lékárníci, kteří je ukradli, je byli ochotni prodávat pouze za peníze na černém trhu. Dětská úmrtnost stoupla o 30 %, mateřská dokonce o 65. Dětská úmrtnost představovala v roce 2011 opět celých 15% Malárie, která už platila za eradikovanou, se znovu objevila, v roce 2017 na ni onemocnělo 500 000 lidí a 820 zemřelo. Režim zareagoval po svém – ministryně zdravotnictví, která čísla zveřejnila, byla odvolána.

               Měna se hroutila ještě rychleji. V roce 2003 zrušil Chávez směnitelnost bolívaru – od té chvíle stát určoval oficiální kurz – to známe z časů komunismu i u nás a v Číně to tak funguje dodnes. V roce 2007 se stalo zveřejnění skutečného kurzu bolívaru k světovým měnám trestným činem. Peníze rychle ztrácely na ceně, hyperinflace dosáhla nepředstavitelných hodnot. Mezi roky 2007 a 2021 bylo škrtnuto celkem 14 nul – tedy jeden bolívar z roku 2007 odpovídal 100 bilionům bolívarů z roku 2021!!!

               V roce 2019 žilo pod hranicí chudoby 90%. Obyvatelstva, průměrný měsíční příjem byl 7 dolarů. Poté zakázala vláda zveřejňovat údaje, k zlepšení ale od té doby zcela určitě nedošlo.

               Hugo Chávez zemřel v březnu 2013 a přenechal zemi se svými problémy hrozícími explozí svému viceprezidentovi Madurovi (původním povoláním řidič autobusu).

Maduro byl v roce 2013 zřejmě skutečně demokraticky zvolen prezidentem (získal 50,78 % hlasů). Na narůstající problémy ale dokázal reagovat jen komunisticky – represemi. V roce 2017 nejvyšší soud, do kterého vyjmenoval jeho členy, zbavil moci parlament a umožnil Madurovi vládnout bez jakékoliv kontroly. V roce 2018 vyhrál Maduro další volby. Nato vyhlásil parlament tyto volby za neplatné a předseda národního shromáždění Juan Guaidó se vyhlásil prezidentem, kterého pak uznala celá řada demokratických zemí. Světové diktatury, jako Rusko nebo Čína či Irán se postavily za Madura. Protesty byly potlačeny policií a armádou, která až na malé skupiny zůstala režimu loajální.  Maduro zůstal u moci, hospodářská situace se ale dále zhoršovala. Zemi opustilo celkem od roku 2013 pět milionů lidí, jen od ledna do července 2019 to byl milion. Proud venezuelských uprchlíků byl zřejmě i jedním z motivů Trumpova útoku (samozřejmě vedle snahy ovládnout ropná pole).

               A jako každá správná diktatura, které teče ekonomicky do bot, začal Maduro v roce 2023 vojenský konflikt s východním sousedem Guyanou o část území. Lidové referendum, které Maduro nechal provést rozhodlo 93%, že Venezuela západní část Guyany chce – i když neví, co by s ní pak dělala.

               Při prezidentských volbách v roce 2024 vyhlásila volební komise Madura se ziskem 51 % hlasů za vítěze, aniž by zveřejnila nějaké výsledky. Většina demokratických zemí tedy volbu (stejně jako při volbách v Bělorusku v roce 2020 neuznala a nepovažuje Madura za právoplatného prezidenta Venezuely) Při volbách došlo zcela jistě k velkým manipulacím, podle mluvčích opozice dostal protikandidát Edmundo Gonzáles okolo 60 % hlasů. Následné protesty byly opět potlačeny silou. Na volby do parlamentu 25.května 2025 se Madurův režim připravil tak, že dal bezprostředně před volbami zatknout všechny představitele opozice. Hlavní opoziční politička María Corina Machado pak vyzvala k bojkotu voleb. Tato nejviditelnější osoba venezuelské opozice žije v zemi v úkrytu, protože se právem musí bát o život. Za své aktivity při obraně lidských práv obdržela v roce 2025 Nobelovu cenu míru.

               Co si tedy myslet o americkém únosu venezuelského prezidenta Madura 3. ledna tohoto roku? Maduro je velmi sporný jako představitel své země, řada zemí, jako například celá EU ho za prezidenta neuznává a z jejího pohledu se tedy jedná o soukromou osobu. Přesto únos soukromé osoby z teritoria nezávislého státu je porušením mezinárodního práva. Navíc, pokud by ho měl nějaký soud soudit, pak venezuelský a ne americký. Pro jeho podíl na pašování drog do USA se najdou důkazy jen stěží a může to skončit velkou ostudou, kdy americký soud bude muset Madura osvobodit a ten se triumfálně vrátí domů. Současné americké útoky stály život asi 40 lidí. Navíc představa, že únosem prezidenta padne represivní režim, se nepotvrdila, režim funguje dál. Jestliže se Machado přihlásila o moc v případě pádu současné vlády a žádala o ustanovení Edmunda Gonzálese do funkce prezidenta, dostalo se jí od Trumpa rychlého odmítnutí. Trump nemůže Machado vystát, protože mu “ukradla” vytouženou Nobelovu cenu míru! Donald Trump chce spravovat Venezuele sám, přinejmenším do doby, než budou rozdány těžební licence s ním spřáteleným těžebním společnostem. Navíc by teď Gonzáles byl vnímán jako kolaborant s nepřátelskou mocí, zabíjející občany Venezuely. Vládu nad zemí přebrala viceprezidentin Delcy Eloína Rodrigues a na poradě bezpečnostní rady se zúčastnil i ministr obrany Vladimir Padrino López, vyhlášený Američany za mrtvého.  Zdá se, že úder proti Madurovi jen pomohl upevnit současný komunistický režim a zmařil jakékoliv naděje na systémovou změnu. To vše zanechává podivnou pachuť bezhlavé bezohlednosti a bezkoncepčnosti amerického vedení. Otázka je, zda je ten útok namířen skutečně na obsazení Venezuely nebo je to jen gesto před “midterm” volbami na podzim tohoto roku. Trump ostatně už začal vyhrožovat i prezidentovi Kolumbie, o Grónsku nemluvě. To všechno jsou gesta pro jeho skalní příznivce, skladující doma arzenály zbraní a snící o americké světovládě dobyté vojenskou silou.

               Občanům Venezuely se ale zřejmě v dohledné době lépe dařit nebude. Co zůstává otevřené je otázka, zda komunismus Cháveze a Madura zruinoval jen hospodářství země anebo i morálku. Obávám se, že obojí. Jak už to v komunistických zemích bývá.