Do nového roku

Předsevzal jsem si už po říjnových volbách, že se nebudu míchat do české politiky. Ostatně mi bylo od velmi blízkého člověka naznačeno, že na to nemám právo, protože v Česku nežiji a od kamarádů ochotných volit Babiše, Okamuru či Motoristy nebo dokonce Konečnou jsem se pravidelně na konci debat dozvídal, že „ty to vidíš zvenku“, čili přeloženo do češtiny „ty tomu nerozumíš.“

               Proto nehodlám rozebírat kolik knih má skutečně Filip Turek ve své garáži, kde hajloval a zda je upalování rómského dítěte polehčující okolnost. Nebudu polemizovat s tím, zda klimatická krize rozhodnutím ministra Macinky skutečně skončila a zda je ministerstvo pro ochranu životního prostředí vůbec potřebné.

               Nehodlám rozebírat ani střet zájmů premiéra, který zase jednou všechny převezl, když po emocionálním výstupu plném slz, že se vzdává svého životního díla Agrofertu, pověřil spravováním nově založeného fondu ženu, která mu ve společnosti dřív dělala audity, a nakonec se vzdal svého koncernu „na dobu, kdy bude předsedou vlády.“ Tak to aspoň je napsáno v zakládací listině onoho „slepého“ fondu. Protože hodlá zůstat předsedou vlády do konce svého života, vlastně si ani neprotiřečil, ale určitou pojistku v té formulaci můžeme cítit. Co kdyby…“¨?

               Nehodlám se ani zabývat bojem za svobodu slova postiženého ministra obrany Zůnu. Já bych sice na jeho místě po neskutečném veřejném ponížení okamžitě rezignoval na svou funkci, ale to rozhodnutí samozřejmě náleží jen jemu.

               Svěšování ukrajinské vlajky z vládních budov je jen očekávaným artefaktem. Každý, kdo volil Babiše, Okamuru a Turka musel vědět, že po volbách bude muset povinně nenávidět Ukrajinu a milovat Rusko. A rozhodla se pro to většina voličů čili je to obhajitelný oficiální postoj nové vlády. Zda budeme v konečném důsledku této politiky vítat květinami na ulicích ruské tanky, není úplně jisté, určité skupině politiků jako panu Rajchlovi či Okamurovi by se ale taková možnost určitě líbila. Jakož i jejich voličům.

               To vše, co jsem popsal, jsou emocionální záležitosti. Víra ve spasitele je emoce, na kterou nehodlám útočit, protože by to bylo stejně zbytečné. O tom jsem se při mém letním turné po Česku přesvědčil. Většina mých přátel se rozhodla ve spasitele věřit, jen málo z nich se rozhodlo věřit sami sobě. S těmi jsem si rád popovídal, v české společnosti ovšem tvoříme – bohužel – menšinu.

               O čem ale dnes chci psát, jsou peníze. Ty totiž emoce neznají, ty jsou objektivním měřítkem. Nemají ani morálku, a to ani pozitivní ani negativní, i když se s nimi dají dělat jak velmi dobré, tak i velmi zlé věci. A peníze byly téma voleb. Musel jsem opravdu litovat mou známou, která kvůli strašným cenám elektriky a plynu musela s manželem na celý měsíc utéct na dovolenou na Kanárské ostrovy – tam je opravdu spotřeba energií nižší. Zda tím v rodinném rozpočtu opravdu ušetřili, si musí spočítat sami. Jak už jsem napsal, peníze podléhají matematice a ta je nejlogičtější vědou a nelže. Emoce tam nemají místo.

               Ale když už jsme u těch energií, nová vláda se rozhodla zastropovat cenu elektřiny. Zatím, pokud jsem to dobře pochopil, jen převzetím nákladů na obnovitelné zdroje. Zatím byly tyto náklady rozděleny mezi stát a spotřebitele, od teď už bude platit jen stát.

               Právě v tom je skryta demagogie, které ale jednoduchý člověk uvěří. Byl to komunistický trik, poskytnout lidem levný plyn a elektřinu, protože to jsou každodenní starosti, zatímco zdražení v jiných oblastech nebo absence nezaplatitelného zboží pocítí jen občas. V Albánii, kde byl komunismus extrémní, byla elektřina dokonce zadarmo. K prosperitě země to nepřispělo. Právě zastropování ceny energií je břemeno, které ničí jak slovenský, tak maďarský státní rozpočet. Fico nedokáže zvládnout deficit rozpočtu, ačkoliv už vytvořil několik „konsolidačních“ balíčků a zvýšil daně. Občané tedy platí svou levnější elektriku oklikou, při každé návštěvě obchodu – protože stoupla DPH. Naštěstí pro Fica a jeho kumpány to mnoho lidí nechápe.

Co je totiž „stát“?

               Stát je komuna, jeho funkcí je zabezpečit spolunažívání občanů, chránit je před násilím, neštěstími, bídou a kriminalitou a poskytovat jim infrastrukturu umožňující pokud možno akceptovatelnou životní kvalitu. Pokud na to má prostředky. Ale ony potřebné finanční prostředky pocházejí od občanů, tedy od plátců daní. Čili jestliže určité náklady převezme „stát“ znamená to jen, že je přenese na daňové poplatníky. Ovšem zde je v České republice určitá, historicky daná asymetrie. Na rozdíl od důchodců v Německu nebo Rakousku důchodci v Česku daň z důchodu neplatí. Takže ten levný proud pro ně budou platit ti, kteří pracují, podnikají a platí daně. Je to jen převedení nákladů z jedné sociální skupiny na skupinu jinou. Střední třída, tedy ve slovníku populistů takzvané „elity“ můžou být tímto způsobem beztrestně vykořisťovány, protože ve své většině populisty nevolí. (Což ovšem neodpovídá mé loňské zkušenosti, mí kamarádi se k této třídě mohou počítat, ovšem část z nich je už v důchodu čili budou profitovat a těšit se z toho. Tedy pokud jsou dostatečně egoističtí.). Otloukánkem je zase jednou střední třída, ze které se ještě dá něco vycucat. Problém je, že tato skupina voličů nemá ve sněmovně nějaké zastoupení. Jedno jak si na to hraje ODS, ale ODS s kolaboranty typu Marka Bendy nebo obdivovatelů Trumpa, jako je Saša Vondra, není skutečně spolehlivým zástupcem. Očividně velká část ODS hájí především zájmy „svých“ oligarchů, se kterými se svázala ještě v době „opoziční smlouvy“. Jedná se tedy o neblahé dědictví „otce zakladatele“ Václava, s kterým si Petr Fiala prostě neporadil. Vondra svým obdivem Trumpa hájí onu ideologii neofeudalismu a tím i zájmy oligarchů. Zda budou pracující a podnikatelé muset platit vyšší daně, je mu zřejmě úplně jedno. A sociální demokrati si ve svém naprostém nepochopení situace a oslepeni ideologií vybrali právě tuto skupinu obyvatelstva jako cíl svých útoků ve jménu „chudého lidu“, který si už dávno přivlastnil oligarcha Babiš. Možná právě tam byla jejich šance, kterou propásli a odešli do propadliště dějin.

               Pro domácnost přinese zastropování ceny elektrického proudu zhruba 300 až 2000 korun ročně čili asi 25 až 160 korun měsíčně, což je asi 1 až 7 eur. (Těch 160 totiž dostanou majitelé whirpoolů a saun, kteří mají v důsledku toho větší spotřebu energie, těch 25 onen „chudý lid“, který svého spasitele tak miluje). Nemyslím, že by tu slevu běžný občan nějak výrazně pocítil. Komu to ale přinese milionové úspory, jsou továrny, a to hlavně ty, které jsou energeticky náročné, v první řadě továrny chemické. Kdo vyrábí nejvíc hnojiv v České republice? Kdo vlastní Dézu ve Valašském Meziříčí? Samozřejmě, pokud by tato státní dotace na elektřinu vedla k snížení cen hnojiv (toho si zemědělci určitě všimnou) nebo následně ke zlevnění potravin, dal by se takový krok obhájit. Jsem moc zvědavý, zda k tomu dojde nebo zda bude naopak daňový poplatník podporovat zisky koncernu Agrofert. Vždy mě dojímalo, jak českým voličům záleží na tom, aby se Agrofertu a jeho majiteli dařilo do nejlépe a byl ochoten si doslova odtrhnout od huby, aby majetek jejich „guru“ a spasitele rostl do závratných výšek. Ten proud pro Agrofert bude muset někdo přece zaplatit! Ale to Češi určitě udělají rádi.

               Nejsou v tom nadšení ostatně sami. Slováci při každém nákupu potravin díky zvýšené DPH platí proud panu Kaliňákovi a jeho zbrojařským podnikům. A pořád to nestačí, prý budou muset v novém roce platit víc. Protože ale DPH platí i důchodci, je to aspoň spravedlivě rozloženo na celou populaci. Na rozdíl od Česka tedy žádná diskriminace, platí všichni a část z nich i s nadšením – SMER se nadále drží na 17 procentech voličské podpory, ztratil tedy navzdory všem svým krokům jen tři procentní body.

               Navíc, pokud zastropujete cenu proudu, není dodavatel nucen jít s cenou dolů. Pokud zákazník náklady spojené se zvýšením ceny nepocítí, není důvod to udělat. Naopak, proč cenu nezvýšit? Proto má Slovensko podstatně dražší proud než Česko. A my jsme se teď vydali slovenskou cestou. Podnikatelé typu pana Tykače se určitě radují.

               Dalším krokem nové vlády na ekonomickém poli je zrušení koncesionářských poplatků za televizi a rozhlas. Zní to krásně, po tom volají i voliči FPÖ v Rakousku či AfD v Německu. Televizi převezme „stát“ a bude ji financovat. Důsledky jsou dvojí.

               Zaprvé převezme stát, tedy ministerstvo kultury, správu sdělovacích prostředků – to je maďarská a slovenská cesta. Problémem je, že k státní televizi (která z veřejnoprávní televize vznikne) neexistuje v Česku prakticky žádná alternativa. (Na rozdíl od Polska, kde se zrušení soukromé televize, plánované PiS díky protestu Bidenovy administrativy podařilo zabránit.) Všechny soukromé vysílače v Česku a na Slovensku ovládli oligarchové, kteří jsou přímo na vládu napojeni nebo chtějí s vládou dělat obchody, a proto se střeží jakékoliv kritiky. Příkladem je slovenská Markíza, která patří paní Kellnerové. V ní je kritika současné Ficovy vlády přísně zakázána a trestá se okamžitým propuštěním z práce.

               Ale to je jeden aspekt. Voliči ANO, SPD a Motoristů si očividně myslí, že od okamžiku, kdy budou zrušeny koncesionářské poplatky, bude televize fungovat zadarmo. Nebude potřebovat budovy, elektriku, topení a všichni zaměstnanci se nadšeně vzdají výplat. To jaksi nepůjde. Opět to postihne daňového poplatníka, na kterého se náklady přenesou. A důchodci, jak už jsem psal, v Česku daně neplatí. Jsou tedy jen tři možnosti.

První – zvýší se daňová zátěž platičů daní, aby se výpadek příjmů z koncesionářských poplatků neplatičů daní – tedy hlavně důchodců, ale i nezaměstnaných a lidí s minimálními příjmy – vykompenzoval.

Druhý – omezí se televizní produkce. Čili přestanou se vyrábět filmy, inscenace a televize se omezí na zpravodajství, které bude lidi bombardovat státní propagandou. Staré filmy se vysílat budou, včetně těch, které s láskou připomínají blahobyt komunismu. Propustí se spousta lidí, zejména těch, kteří chtějí tvořit, protože tvorba něco stojí. A samozřejmě v rámci konsolidace financí budou propuštěni nepohodlní redaktoři, tedy ti kteří mají vlastní názor a dovolili si kritizovat současné vládce.

Třetí – stát si peníze prostě půjčí a zaplatí později i s úroky. V podstatě ale budou i tak mladí lidé, kteří pracují a platí daně a kteří se na televizi stejně většinou nedívají, platit důchodcům jejich pravidelnou porci státní propagandy, aby tito v dalších volbách znovu dali své hlasy současné vládě. Kruh se tím uzavře.

Předpokládám, že vláda skombinuje všechny tyto tři aspekty. Čili část zaplatí daňoví poplatníci, částečně se sníží televizní produkce a její kvalita a zredukuje počet redaktorů a částečně si na to půjčí a zvýší tím státní dluh.

Zvýšením zadlužení bude vláda riskovat zhoršení rantingu a zvýšení úroků ze státního dluhu. Protože ony úroky se odvíjejí nejen od celkové výšky dluhu (v tom aspektu je na tom Česko v porovnání s Rakouskem, Německem nebo dokonce Itálii podstatně lépe a má tedy větší rezervu pro další zadlužování) ale i od fiskální politiky, tedy od toho, jak zodpovědně vláda k státním financím přistupuje. Odhlédnouc od pravidel EU, které stanovily nejvyšší přípustnou výšku rozpočtového deficitu na 3 procenta HDP a v případě překročení tohoto limitu zavádí proti daným státům kontrolní řízení – to je v současnosti rakouský příklad. Jistěže státní dluh se dá zredukovat i inflací – to jsme ostatně jako dědictví předchozí Babišovy vlády zažili – ta postihne především lidi, kteří si něco „odložili na horší časy“. Moc jim toho pak nezůstane – stát si ale oddychne. Tedy, pokud ten stát není v Eurozóně, tam totiž sám od sebe svou měnu znehodnotit nemůže. Na to právě dojeli Řekové, kteří to tak úplně nepochopili. Jestliže vždy znova znehodnocovali drachmu a tím se zachraňovali z dlužní pasti, po přijetí eura to najednou nešlo. Možná proto se současná vláda přijetí eura tak brání (chce dát zachování české koruny dokonce do ústavy) a chystá možná na spořící lidi inflační past. Jiný důvod se hledá těžko – setrvávání na české koruně stojí samozřejmě hodně peněz výrobce, exportéry a importéry, ale i prosté občany. Na koruně vydělávají jen banky a to hodně. A ty mají svou loby, která se euru pod záminkou národní hrdosti účinně brání.  Kromě toho, Česko má pozitivní obchodní bilanci a reálný kurz české koruny by byl někde okolo dvaceti korun za euro – kdyby se tomu centrální banka v zájmu výrobců, a zachování jejich konkurenceschopnosti na světovém trhu zoufale nebránila. Češi tedy platí za euro zhruba o čtyři koruny víc, než by museli. Ale když na to mají, nedá se jim nic vytýkat – jen by pak neměli tolik naříkat, že se jim daří špatně.

Ale jak pravil poslanec Kolovratník, nálada ve společnosti se po říjnových volbách revolučně zlepšila, lidé se konečně zase usmívají, mají dobrou náladu, nakupují a vědí, že jim teď bude jen dobře. Doufám, že jsem mým článkem tuto skvělou náladu nenarušil, To by mě opravdu mrzelo.

Takže šťastný nový rok!