Povstání děkabristů – 1825

               Od povstání důstojníků ruské armády v roce 1825 uplyne dvě stě let. Pro mne je to jeden beznadějný pokus o demokratizaci Ruska, první a poslední, pokud tedy nechceme chaos Jelcinovy éry počítat za demokratizační proces nebo chceme započítat šest měsíců dočasné vlády Kerenského v roce 1917.

               Je to důkaz, že se asijský kolos na východní evropské hranici prostě demokratizovat nedá. Bolševická revoluce pouze vyměnila utlačující elity. Místo pokrevní šlechty přišla šlechta stranická, mnohem brutálnější, a hlavně hloupější a nevychovanější, než byla šlechta carského Ruska.

               Orlando Figes ve své knize „Natašin tanec“ nazývá Děkabristy „děti roku 1812“. A má v tom zřejmě pravdu.

               Rok 1812, tedy Napoleonova invaze do Ruska a jeho následná porážka znamenala v dějinách ruského impéria zlom hned v několik aspektech.

1. U ruské společenské elity skončil obdiv všeho francouzského. Až do toho roku byla Francie pro šlechtu (ne pro ruský národ!) nedostižným vzorem ve všech aspektech. Francouzština byla jazykem společenské smetánky, ruština byla považována za podřadný jazyk, který šlechtici ani pořádně neovládali. Když kněžna Marie Volkonská navštívila svého muže knížete Sergeje ve vězení a musela s ním kvůli strážím hovořit rusky, zjistili oba s hrůzou, že vlastně rusky pořádně neumí a marně hledali slova, jak si vyjádřit lásku a loajalitu.
2. Rusko tím, že Napoleona porazilo, získalo obrovské sebevědomí. Porazit „Božstvo, ke kterému po celé generace vzhlíželi“, dodalo ruské společnosti zcela novou dimenzi, jak na sebe pohlížela. Pochod dobytou Paříží je motiv, který se i dnes objevuje v Solovjovových propagandistických programech a je jakýmsi symbolem ruské neporazitelnosti (zastiňuje dokonce i vstup Rudé armády do Berlína v roce 1945). Teprve po roce 1812 se začala rozvíjet i ruština jako řeč básníků (Puškin) a prozaiků (Gogol).
3. Napoleona porazili především ruští mužici. Armáda samotná před ním nedokázala ubránit Moskvu, teprve partizánská taktika prostých sedláků vyhnala Grande Armée z Ruska a způsobila její zničení. Někteří důstojníci začali v tomto kontextu konečně chápat, že sedlák/mužik je také člověk. Překvapila je jejich loajalita ke státu a statečnost v boji. Mezi šlechtou a nevolníky byla v Rusku nepřekročitelná bariéra, podobně jako tomu bylo i v předrevoluční Francii, jen umocněná orientálním hávem – proto byly revoluce v těchto zemích tak krvavé – na rozdíl od Británie, kde byly přechody mezi občany, nižší a vyšší šlechtou plynulé. Nicméně nyní se objevili šlechtici, kteří začali uvažovat o lidu jako o potenciálních občanech, kteří by mohli mít i nějaká práva. Car Alexandr I. se v tomto směru sice projevil jako reformám nakloněný panovník, dokonce připravoval i text ústavy, neodvážil se ale zrušit nevolnictví a ústavu nakonec stáhl.
4. Hlavně ale zapůsobil fakt, že se ruští prominenti dostali na evropský západ. Sergej Volkonský, o kterém bude ještě častěji řeč, protože byl jakýmsi ideologickým vůdcem děkabristů, se v Paříži setkal s reformátory Chateaubriandem nebo Benjaminem Constantem a navštívil i britský parlament, kde poslanci řešili duševní chorobu krále Jiřího III. a jeho způsobilost vládnout. Plánovaný výlet do USA mu zmařil Napoleon svým návratem z Elby. Mladá ruská elita se tak seznámila se způsobem vlády v konstituční monarchii, životem v zemi s občanskými právy a svobodou podnikání a pocítila tak bolestivě zaostalost ruských poměrů.

To vše vedlo k tomu, že se důstojníci (v ruské armádě se mohl důstojnického postu domoci pouze šlechtic) vrátili z Francie změnění. A chtěli měnit i poměry ve své zemi podle vzoru, který v západní Evropě viděli a který jim imponoval. Na rozdíl od Dostojevského či Solženicyna, které pobyt v demokratické západní společnosti naplnil frustrací a nenávistí, tito mladí muži se v západním systému vlády a života zhlédli. Jednalo se často o představitele nejvyšší ruské společnosti. Už vzpomínané kníže Sergej Volkonský byl carovým pobočníkem, s carem pravidelně obědval a s jeho bratrem Mikulášem (pozdějším carem – který byl o devět let mladší, než Volkonský sám) si hrával. Sergejův strýc Pavel Volkonský byl dvacet let majordomem carského dvora, jeho bratr Nikita se oženil se Zinajdou Beloselskou-Belozerskou, milenkou cara Alexandra.

Přesto právě takoví prominenti jako Volkonský chtěli změnit samoděržaví na moderní ústavní monarchii podle britského vzoru a hlavně, dát sedlákům svobodu a občanská práva. Možnost volného pohybu a podnikání. Bylo jim ale jasné, že to po dobrém nepůjde. Hlavními protivníky byli jejich vlastní rodiče, lpící na privilegiích svého stavu a nepovažující své poddané za plnohodnotné lidi.

Ovšem není si třeba úsilí děkabristů idealizovat. Jejich vůdce Pavel Ivanovič Pesteľ byl velkoruský nacionalista a antisemita.

Jeho plánem bylo po změně poměrů zákonem přinutit všechny ostatní národy říše k povinné rusifikaci a asimilovat je s „vládnoucím národem“. Tato asimilace se ovšem neměla týkat Židů, kteří měli být ze země bez výjimky vyhnáni. Vypjatý antisemitismus vždy prostupoval ruským myšlením, neubránil se mu ani osvícený Volkonský.

Povstání připravovali důstojníci po celá léta (proto ani nezůstalo carovi Alexandrovi utajeno, proti spiklencům ale nezasáhl). Mělo se odehrát při změně panovníka, kterému by povstalci odmítli složit přísahu věrnosti. Proti panujícímu carovi nechtěli vyvolat povstání, protože by tím porušili přísahu věrnosti, kterou mu skládali. Alexandr byl ovšem mladý, bylo mu 48 let, s úmrtím se nedalo počítat. Povstalci neměli v řešení problému příliš jasno, což se nakonec fatálně projevilo i při onom prosincovém povstání (rusky je prosinec děkábr, proto děkabristé).

Alexandr všechny překvapil. Oficiálně zemřel 1. prosince 1825 v Taganrogu na skvrnitý tyfus. Legenda ovšem praví, že svou smrt jen předstíral, beze stopy zmizel a stal se poustevníkem. Tato varianta nebyla nikdy zcela vyvrácena a má i určitou logiku.

Alexandr I. byl komplikovaná osobnost. Celý život žil s traumatem, že byl jeho otec Pavel I. zavražděn s jeho vědomím a souhlasem. (Car Pavel, syn Kateřiny Veliké, byl duševně silně narušený a vlády neschopný a terorizoval petrohradskou společnost nesmyslnými zákazy. Proto byl nakonec odstraněn, Alexandrovi bylo tehdy čtrnáct let). Alexandr slavil úspěchy – ať už to bylo ono vítězství nad Napoleonem nebo zvětšení území ruského impéria, když si na Vídeňském kongresu vytrucoval Polsko a Finsko. Měl spousty milenek, aby pak trpěl výčitkami svědomí ze svého nemorálního života, politika ho nebavila a unavovala.

Problém byl, že jeho mladší bratr Konstantin, v té době správce polského království, se už v roce 1823 vzdal následnictví, věděl o tom ovšem jen Alexandr sám. A tak měl na trůn nastoupit Alexandrův mladší bratr Mikuláš.

Povstalci se rozhodli chopit se příležitosti, i když na převzetí moci nebyli vlastně vůbec připraveni. Carova smrt je překvapila, věděli ale, že se podobná příležitost nebude celá desetiletí opakovat.  Volkonský a Pesteľ spěchali do Sankt Petersburgu. Pod záminkou, že hájí práva velkoknížete Konstantina (o jeho vzdání se koruny vědělo jen velmi málo lidí) označili Mikuláše za uzurpátora a odmítli mu složit přísahu věrnosti. Ovšem důstojníci zcela zanedbali komunikaci s prostými vojáky. „Naši vojáci jsou dobří a prostí. Moc nepřemýšlejí a měli by posloužit jen jako prostředek na dosažení našich cílů,“ mínil jeden z velitelů. Měl se ošklivě mýlit.

V Sankt Petersburgu se tedy sešlo jen 3000 povstalců místo 20 000, jak byl původní plán. Čtrnáctého prosince (podle juliánského kalendáře – tedy 26. prosince podle kalendáře gregoriánského) se shromáždili vojáci posádek hlavního města, aby přísahali věrnost novému carovi. Ony tři tisíce přísahu odmítlo a s rozvinutými prapory a za zvuku bubnů odpochodovalo na Senátní náměstí. Tam se povstalci zformovali pod sochou Petra I. (Medni vsadnik) a volali „Konstantin“ a „Konstituce“.

Ovšem vojáci nevěděli, oč se jedná, hlavně neměli tušení, co je to konstituce, někteří ji považovali na Konstantinovu manželku. Nejevili žádnou chuť zaútočit na Zimní palác nebo aspoň na Senát. Stáli nerozhodně pod sochou Petra Velkého v mraze pět hodin, až Mikuláš převzal velení loajálních jednotek a poslal je na povstalce. V palbě zahynulo šedesát povstalců a ostatní se rozutekli.

Policie pozatýkala vzápětí pět set děkabristů. Měla dopředu vypracovaný seznam, což svědčí o tom, že Alexandr byl o připravovaném povstání detailně informován – otázka je, zda i proto nezmizel. Převrat byl plánován na rok 1826 a jestliže znala carská policie jména všech spiklenců, znala určitě i plánovaný termín. Před soud muselo nakonec 121 spiklenců. Všichni byli uznáni vinni z velezrady, byly jim odebrány šlechtické tituly, zkonfiskován majetek a byli posláni do vyhnanství na Sibiř. Pět vůdců, mezi nimi Pesteľ, ne ale Volkonský, bylo odsouzeno k trestu smrti, i když byl tento oficiálně v Rusku zrušen. Když se ale při popravě otevřelo pod nohami odsouzenců propadliště, ukázalo se, že tři z nich byli pro použité provazy příliš těžcí a tyto se přetrhly. „To je ničemná zem!“ vykřikl jeden z popravovaných. „Neumí tady ani člověka pořádně pověsit!“

Volkonského nepopravili na přímluvu jeho matky, kněžny Alexandry. Byl odsouzen „pouze“ na dvacet let nucených prací a doživotní vyhnanství na Sibiři, byl mu odebrán šlechtický titul a všechna vyznamenání, která si vysloužil v Napoleonských válkách. Nicméně kněžna syna zavrhla a nepsala mu. V jejím vnímání byla synova občanská smrt i smrtí skutečnou.

Car Mikuláš se následně projevil jako extrémně konzervativní panovník. I zákony svého bratra z velké části zrušil a zavedl tvrdý absolutismus. „Svatá Aliance“, založená knížetem Metternichem ve Vídni a sloužící k potlačování všech svobodomyslných politických projevů, byla pro něj posvátná. I proto poslal své vojáky, aby potlačili maďarské povstání let 1848–1849, s kterým si rakouský císař nevěděl rady. Vděčnosti se nedočkal, když vypukla Krymská válka, postavil se František Josef na stranu carových nepřátel. O zrušení nevolnictví nebo o přijetí ústavy se už za Mikulášovy vlády ani nemluvilo. Car si nechal v Petrohradě postavit velkou jezdeckou sochu na Izákově náměstí (před monumentální katedrálou svatého Izáka), které se nachází za náměstím senátním, což působí dojmem, že stíhá Petra Velkého. Proto je v Petrohradě okřídlené rčení, že „hlupák může chytrého stíhat, ale nikdy ho nedožene.“

Vyhnanci byli posláni až na dálný východ na čínskou hranici na nucené práce ve stříbrných dolech, později jim byl povolen pobyt v Irkutsku, který představoval tehdy poslední výspu civilizace a dostali přidělenou půdu, aby mohli pracovat jako sedláci. Zasloužili se o civilizování této výspy ruské říše, manželka Volkonského Marie Rajevská, která svého muže dobrovolně do vyhnanství následovala, zakládala školy, knihovny a pořádala plesy, v čemž měla od místního gubernátora zcela volnou ruku.

Pokus o demokratizaci carského Ruska tedy naprosto selhal. Teprve syn Mikuláše I. Alexandr II. se pokusil zemi reformovat (pod dojmem katastrofální porážky v Krymské válce zrušil v roce 1861 – tedy osmdesát let po Rakousku, konečně nevolnictví), aniž by ovšem zaváděl nějaké demokratické svobody. I tak to bylo na Rusy moc a cara zavraždili. Alexandr podlehl atentátu 13. března 1881.

Bolševici děkabristy glorifikovali a představovali je jako bojovníky proti carskému despotismu. Jejich snaha o zavedení demokracie nebyla tématizována. Senátní náměstí dostalo jméno „Náměstí děkabristů“. Je charakteristické pro fašistický autoritativní režim současného ruského vládce Putina, že náměstí dostalo v roce 2008 zpět své původní jméno. Děkabristi se v současném Rusku očividně opět nenosí. Stejně jako jakékoliv pokusy ruskou společnost vystavit pokušení svobody a demokracie.

Možná měli povstalci sympatie prostého lidu. Jenže to vám není nic platné, když má protistrana děla. Platilo to tehdy a platí to i dnes – stačí si vzpomenout na potlačení celonárodního protestu proti diktátorovi Lukašenkovi v roce 2020.

Tímto článkem se chci pro tento rok rozloučit s mými věrnými čtenáři a zahajuji mou vánoční přestávku. Ozvu se znovu po Novém roce. Přeji vám všem hezké prožití vánočních svátků a v novém roce zdraví a pozitivní prožitky – nenechte se frustrovat, jednou bude přece jenom líp.