Digitální svět

               Samozřejmě píšu tento článek jen pro mé vrstevníky a lidi starší, mladší generace by se mi vysmála, a tak ať raději tento text vynechá.

               Prostě zjišťuji stále víc, že nejsem schopen v současném světě existovat, ne to ještě cestovat. Bez QR kódu se člověk nepohne, mobil už je dávno důležitější než cestovní pas. Potřebujete ho i na registraci na religiózní pouť do Santiaga de Compostella. Přes mobilní telefon se objednává ubytování (samozřejmě že ne tím, že by člověk na příslušné číslo zavolal, to by tam musel být hodně staromódní ubytovávatel – pěkně si nalistovat webovou stránku a potom po nějakých šesti nebo sedmi klicích a otevřených stránkách má člověk ubytování v kapse – jen se ještě musí nějak probojovat k potvrzení.) Letenky, check-in, appka na ježdění autobusem nebo pařížským metrem, rezervace stolu v hotelové restauraci přes QR kód. Asi je nejlepší sedět doma nebo se spolehnout na cestovní kancelář, ovšem v tom případě je skoro jisté, že věkový průměr cestujících tímto způsobem se bude pohybovat okolo osmdesátky a budou hluší, dementní nebo aspoň stejně neschopní přežít jako vy sami. Ale víceméně je pak aspoň jisté, že se nějak domů dostanete – průvodcem bude určitě nějaký „digital native“, který to s mobilem – i vaším – umí. (Viz už popisovaný výlet na Seychelly).

               Když jsem se rozhodl po nástupu do důchodu přijít přece jen na padesát procent pracovat, netušil jsem, že nám zavedou v endoskopii nový program na psaní nálezů. Šlo mi o mezilidské kontakty, ne kontakty s počítačem. Jsem prostě snílek! Ten starý program měl už dvacet let a fungoval bezchybně. Na začátku byly nemalé problémy s mnoha mouchami, které se musely vychytat. Program se jmenoval ADAM a někdy se skutečně choval jako první člověk. Ale časem se vše upravilo, napsání lékařské zprávy trvalo maximálně pět minut, skoro všechny nálezy byly v hotových větách, které člověk mohl jen nakliknout a umístit do konečného textu.

               Koncern se zachoval přesně podle pravidla: „Je program funkční, rozumí tomu všichni?“ Ano?“ „Pak je nejvyšší čas to změnit.“

               Takže máme nový program. Zeptal jsem se proč. Odpověděli, že bude lepší než ten starý. Jsem starý rýpal, zeptal jsem se v čem bude lepší. Na to mi už odpovědět nedokázali. Program je vlastní výroba. Je zřejmé, že v státním koncernu nepracují právě nejosvícenější hlavy IT. Program se zasekává, občas se nedá vůbec uzavřít – buď mi naše počítačové oddělení oznámí, že je to problém postihující celé Štýrsko (to pak vím, že nejsem idiot) nebo že takový problém neznají a musí ho analyzovat (v tom případě jsem byl právě za idiota prohlášen). Utěšuje mě, že se stejně daří i kolegovi o generaci mladšímu, který byl původně pro nový program velmi nadšen, a dokonce se podílel na jeho zavádění. Mezitím ale jeho nadšení viditelně ochablo, občas mumlá něco o idiotech a opravdu věřím, že tím nemyslí mne. Hotové věty teď k dispozici nemáme, musíme psát celý nález. Místo pěti minut to trvá minut patnáct – a to píšu všemi deseti prsty. Když jsem sledoval naše ubohé chirurgy, skoro mi jich bylo líto (samozřejmě nebylo, přeháním, internistovi není chirurgů líto nikdy). Když jsem se zeptal, proč tam ty hotové stavební kameny textu nejsou, dostal jsem odpověď, že se na tom pracuje, že teď pracujeme s provizorní verzí. S tím mám své zkušenosti. Dřevěná škola na Starém Jičíně byla hned po válce otevřena v lednu 1951 jako jednoleté provizorium. Skutečné zděné budovy se Starý Jičín dočkal v roce 1974. Takže se zřejmě konečné verze našeho počítačového programu už nedožiju. A to nemyslím nedožiju v praktickém medicínském životě, ale vůbec. Odvážil jsem se zeptat, proč se se zavedením programu nezačalo, až bude hotový. Odpověděli mi, že tak bylo rozhodnuto na nejvyšším místě. Pak vám samozřejmě dojdou argumenty. Ani jsem se radši neptal, kde to nejvyšší místo je.

               Včera jsem měl zážitek v mé bance. Když jsem vešel do vstupní haly (kde jsou i bankomaty a přístroje na převody peněz složenkami) překvapilo mě, že tam stála celá řada stařečků (v mém věku a vyšším) se zoufalými výrazy v tváři, svírající v rukou svazky složenek. Normálně sice převádím peníze internetem, ale mé dobročinné dary posílám složenkou, protože si pak můžu vytisknout potvrzenku, kterou pak předkládám finančnímu úřadu při daňovém přiznání. A ta potvrzenka je o dost menší než strana A4, kterou mi jako potvrzení při převodu internetem vytiskne moje tiskárna. Měl jsem tedy v úmyslu jednu takovou složenku převést.

Bylo těžké dostat se k jedné takové mašině, protože příchod k ní blokovali oni vzrušení důchodci se složenkami v ruce, naříkající, že to nejde. Sice naříkali štýrským dialektem, přesto jsem pochopil, že se jim právě zhroutil svět. Neuměli složenkami zaplatit! Prý to vždycky šlo, že to dělají už roky, ale teď je tam nový program a oni s ním neumí. K jedné té mašině jsem se procpal a zjistil jsem, že je skutečně všechno jinak. V podstatě ale ne až tak komplikované. Bylo prostě třeba o tři kliky víc (z mého pohledu naprosto zbytečné a nesmyslné), než se člověk dostal tam, kde byl v programu starém. Proč, to jsem tak úplně nepochopil. Ale podařilo se mi peníze odeslat, vytisknout si potvrzenku a odejít. Zaznamenal jsem závistivé až nenávistné pohledy oněch zoufalců se složenkami a hrdě jsem odkráčel.

               Hrdost mě přešla o tři čtvrtě hodiny později, když jsem chtěl ve Sparu zaplatit za útratu kartou a zjistil jsem, že ji nemám. Polila mě hrůza a rychle jsem analyzoval, kde jsem kartou všude – a hlavně naposledy – platil. Od pondělního návratu z Česka to bylo v restauraci v Bisambergu u Vídně, na benzínové pumpě v téže vesnici – a onu složenku v bance. Bylo mi jasné, že karta musela zůstat v bance. Podařilo se mi přijet k bance deset minut před dvanáctou, kdy banka zavírá. Paní na informacích nebyla k dispozici. Strkala do mašin složenky oněch důchodců, kteří u ní stáli frontu. Neměla na mě čas, byla očividně velmi vystresovaná. Ale šlo jí to dobře, očividně měla praxi nebo aspoň dostatečné zaškolení v novém programu.

               Minutu před závěrečnou jsem se jí odvážil svěřit s mým problémem. Že jsem platil přes onen přístroj, nechal si vytisknout potvrzení, ale očividně v přístroji zůstala moje karta. Což je divné, protože normálně vyjde ven a bliká zeleně tak silně, že se to přehlédnout nedá. Což zřejmě tentokrát neudělala.

               Slečna mínila, že mi ten přístroj kartu očividně vtáhl. Zeptal jsem se proč. Odpověděla, že to dělá, když se mu zdá být prováděná transakce podezřelá. Co mohlo být podezřelé na mém daru červenému kříži v hodnotě sto eur, mi nedokázala zodpovědět. Ale přístroj otevřela a moje karta tam skutečně byla. Poté, co jsem se vykázal občanským průkazem a znal mé jméno a datum narození, jsem tu kartu i dostal. Spadl mi kámen ze srdce.

               Ovšem doma jsem se neubránil úvahám, proč byla moje transakce přístroji tak podezřelá, že se rozhodl moji kartu zkonfiskovat. Jediné vysvětlení bylo, že mu byl podezřelý můj věk. Jak si mohl člověk ve věku 66 let poradit s novým programem? Je to přece naprogramováno tak, aby to žádný důchodce nedokázal! Čili, jestliže to člověk, jehož karta prozrazuje, že mu je 66 let, tuto kartu používá, existuje k tomu jediné vysvětlení – jde o mladíka, který kartu ukradl a chce zneužít. A proto je ji třeba stáhnout z provozu.

               Vítejte v digitálním světě! Jste-li příslušně stár – jste v háji tak jako tak. Pokud se nevyznáte, nic nemůžete dělat a nikam se nedostanete. A pokud to přece jen dokážete, jste podezřelý, že jste podvodník a jste ztracen taky.

               Miluji tento nový svět! Je tak vzrušující! Jen jsem v něm asi špatně. Minimálně moje Raiffeisenbanka se mě chce rozhodně zbavit. Jako celé té skupiny zoufalců se složenkami, jejichž bezradné pohledy mám stále ještě v paměti.