Někdy prostě vznikne z nouze ctnost. A může to mír dalekosáhlé následky. Když se tříletý Louis Braille v roce 1812 poranil v sedlářské dílně svého otce šídlem na oku a ztratil ho a když následně onemocnělo i druhé oko autoimunní „sympatickou ophtalmií“ a oslepl docela, byl jeho osud jako vyděděnce z tehdejší společnosti zdánlivě zpečetěn.
Ale malý Luis nebyl ochoten svůj osud jen tak beze všeho přijmout. Toužil po vzdělání a trápilo ho, že mu musely být texty předčítány. Naštěstí našel malý chlapec podporu u své matky, která ho jednak – dokud ještě trochu viděl – nechala malovat předměty, aby si je uložil do paměti a předčítala mu knihy, aby nastartovala jeho fantazii. A konečně se našel i dobrý místní farář, který zařídil, že slepý ale nesmírně inteligentní chlapec mohl začít navštěvovat místní školu. Jako jediné slepé dítě ve třídě udivoval svou inteligencí a nápaditostí. To přimělo jeho finančně dobře situovaného otce, aby v roce 1818 odvezl devítiletého syna do školy Valentina Haüye v Paříži, která se jako jediná ve Francii věnovala výuce slepých žáků. Cesta k Brailleho epochálnímu vynálezu se tím otevřela.
Ne, že by se už před ním nesnažili určití inovátoři slepým lidem zpřístupnit psané texty.
První pokusy byly už v sedmnáctém století s pomocí indiánského písma Quipus, což byl systém vázaných uzlů s přívěsných šňůr, které používali od sedmého století Inkové. Ale tento systém byl příliš komplikovaný a nevyhovoval nárokům moderní doby.
Prvním pionýrem byl Francesco Terzi, který v sedmnáctém století vyvinul slepecké písmo s vlastní abecedou, tento pokus ale nebyl úspěšný.
V roce 1784, tedy ještě před francouzskou revolucí a 25 let před Brailleho narozením, založil právě už vzpomenutý Valentin Haüy první školu pro slepce – „Institution Royale des Jeunes Aveugles“, čili „Královský institut pro mladé slepce“.
Jeden z jeho žáků poznal, že pokud jsou písmena tištěna v rozdílné tloušťce, dají se číst hmatem. To přivedlo Haüye na myšlenku tisknout písmena, která budou v různé výšce vystupovat nad papír. Správně poznal, že právě hmat je smysl, který slepci ke kompenzaci svého deficitu nejvíc používají, a který je proto u nich mimořádně vyvinut. Toto písmo bylo uznáno a byly v něm napsány i knihy, ale jeho čtení bylo velmi pomalé, namáhavé a hlavně – výroba takových knih byla velmi drahá.
Haüy nebyl ve svých snahách sám. V roce 1804 založil ve Vídni školu pro slepé Johann Wilhelm Klein. V roce 1807 vyvinul písmo zvané „Stachelschrift“. Díky Kleinovi vznikly ústavy pro slepce v Praze, Brně, Linzi, Bratislavě, Freisingu, Švábském Gmündu a v Hamburgu.
11.srpna 1806 byla v Berlíně uvedena do provozu „Pruská královská instituce pro slepce“. Z podnětu krále Friedricha Viléma III. ji založil pedagog Johann August Zeune.
Braille od roku 1818 navštěvoval Haüyovu školu. V roce 1819 se seznámil se systémem, takzvaným „Nočním písmem“, který vyvinul kapitán Charles Barbier de la Serre k tomu, aby se vojáci mohli dorozumívat ve tmě. Jeho znaky se skládaly ze dvou svislých řad od jednoho do šesti bodů, kterým se dalo přiřadit všech 36 písmen francouzské abecedy. Tento systém byl ale velmi komplikovaný a pomalý. Braille navrhl Barbierovi zlepšení, ale ten desetiletého chlapce nebral vážně.
Braille se nevzdal a začal tvořit své vlastní písmo. Zredukoval počet bodů z dvanácti na šest v šabloně třikrát dva a vytvořil z toho 63 kombinací, které dokázaly pokrýt nejen všechna písmena francouzské abecedy, ale i číslice, a dokonce i noty. A daly se číst jednoduše horizontálním pohybem prstu po textu.
Že Braille myslel i na hudební transkripci hudby, bylo důsledkem jeho známosti se slepou komponistkou, pianistkou a učitelkou hudby Marií Terezií Paradis, která pro psaní not vyvinula vlastní sázecí box. Během svého tříletého turné navštívila Paříž a logicky i Haüyovu školu. Haüye tento kontakt inspiroval k vyvinutí svého už vzpomenutého písma s rozdílnou výškou. Braille vyvinul v roce 1828 písmo, kterým se daly přepisovat celé partitury – sám pak se díky tomuto písmu stal varhaníkem. Hudbu miloval, sluch je další častou kompenzací deficitu vidění.
Braille vsadil ve své práci na jednoduchost a tím vyhrál. Ale k vítězství vedla ještě dlouhá a trnitá cesta. Své písmo dokončil v roce 1825, kdy mu bylo šestnáct let! V roce 1829 zveřejnil svůj systém, jak se jeho písmem dá tvořit literární text, hudba i zpěv. V roce 1836 vydal básně anglického slepého básníka Johna Miltona ve svém písmu. Zorganizoval veřejné čtení, kde předvedl četbu těchto básní. Jenže posluchači si mysleli, že se jedná o podvod a že se ty texty naučil nazpaměť.
Navíc po Haüyvě smrti (zemřel v roce 1822), tedy ještě před dokončením Brailleho vynálezu, nebyl nový ředitel inovacím nakloněn a používání Brailleho písma dokonce zakázal. S podivným zdůvodněním, že skutečnost, že slepí budou číst v písmu, které umí číst jen oni, povede k jejich společenské izolaci. Braille, který mezitím už na škole vyučoval, byl propuštěn a jeho knihy byly zničeny. Hlouposti nebylo ve společnosti nikdy dost – tehdy jako i dnes.
Ale Braille neprokázal jen genialitu, ale i vytrvalost. Nevzdal se. Aby se uživil, stal se, jak už jsem vzpomenul, varhaníkem. Příslušné vzdělání ukončil v roce 1833. Hrál na varhany v pařížském kostele Saint Nicolas des Champs. V roce 1839 vyvinul písmo, které umožňovalo, aby slepí psali i vidícím. Písmo se skládalo z malých i velkých písmen, tvořených kombinací celkem deseti bodů. Toto písmo dostalo jméno Raphigraphie. Naštěstí neměl Braille jen oponenty, ale i přátele, kteří byli jeho prací nadšeni.
Jeden z nich, Francois-Pierre Foucault vyvinul v roce 1841 psací stroj (Radiograf), díky kterému se dalo Brailleho písmo lehce reprodukovat. V roce 1844 bylo toto písmo poprvé představeno v slepeckém ústavu a krátce nato vznikly i tiskařské stroje schopné tisknout tímto písmem texty. Objevily se první tištěné knihy. V roce 1850 bylo Brailleho písmo konečně povoleno k výuce na francouzských školách pro slepé.
Mezinárodního úspěchu se Louis Braille nedožil. Zemřel v roce 1852 ve věku pouhých 43 let na tehdy velmi rozšířenou tuberkulózu.
Uznání mu tedy byla udělena až posmrtně.
V roce 1878 bylo jeho písmo předvedeno na světové výstavě v Paříži jako oficiální metoda.
V roce 1879 bylo jeho písmo zavedeno oficiálně i v Německu, čímž zahájilo své celosvětové vítězné tažení
V roce 1952, tedy k stoletému výročí jeho smrti, byly jeho ostatky přeneseny do pařížského Pantheónu, kde odpočívají francouzští národní hrdinové.
V jeho rodném městě Coupvray bylo zřízeno jeho muzeum.
V roce 1999 byl po něm pojmenován jeden asteroid.
K dvousetletému výročí Brailleho narození v roce 2009 vydala jak Francie, tak i Belgie pamětní dvoueurovou minci. Francie s ukázkou jeho písma, Belgie s jeho portrétem.
Jeho osud je příběhem o člověku, který se nepoddal Ani nepřízni vlastního osudu, ani útokům hlupáků kteří nepochopili jeho dílo. Vytvořil něco, co umožnilo integraci do společnosti bezpočtu lidí, kteří byli předtím svým handicapem limitováni a izolováni. Úspěchu a uznání se, jak se to už mnoha géniům stává, nedožil.
Letos uplynulo od jeho vynálezu dvě stě let.