Smrtí známého „caudilla“, čili „vůdce“ skončila právě před padesáti lety poslední diktatura v západní Evropě (Salazarova diktatura v Portugalsku se zhroutila o rok dříve). Francisco Franco je fenomén – jeho vojenská diktatura, které za cenu statisíců obětí potlačovala jakýkoliv odpor, je příkladem nesmírné odsouzeníhodné brutality, na druhé straně ukončila období chaosu a Španělsko svým způsobem profituje z diktátorem zavedeného „pořádku“ dodnes. Ne nadarmo i dnes existují politické strany, které se na jeho odkaz odvolávají a považují se za jeho dědice. (V tom ostatně není Španělsko osamocené, Giorgia Meloni se odvolává na Mussoliniho a AFD v Německu na Hitlerův režim, i když se zatím nedovažuje vyslovit vůdcovo jméno). V Toledu jsme v katedrále viděli Francův meč, uchovávaný tam jako svatá relikvie. V církevních kruzích má caudillo pověst zachránce a to přesto, že mu papež Pavel VI. hrozil vyloučením z církve kvůli provozování nelidských poprav členů baskické organizace ETA garotou. (Franco ustoupil a popravy garotou zrušil, poslední se uskutečnily 2.března 1974, nicméně popravy zastřelením pokračovaly až do září 1975 tedy až do Francovy smrti).
Co umožňuje generálovi, aby provedl úspěšný vojenský puč, převzal v zemi vládu a zavedl diktaturu?
Zaprvé musí být situace v zemi nestabilní a natolik chaotická, že si většina lidí přeje JAKOUKOLIV změnu, která by tento stav ukončila.
Zadruhé musí být puč podporován relevantní částí společnosti, která z něj profituje.
Zatřetí je potřebné, aby tento generál měl dost odvahy vydat rozkaz, za který musí převzít plnou zodpovědnost. A to jednak v případě neúspěchu, kdy ho s největší pravděpodobností čeká poprava, ale i v případě úspěchu, protože si musí být vědom, že pustil z řetězu lotry a sadisty, kterým poskytl pro jejich řádění plnou imunitu. To platilo jak pro Franca, tak i například pro Pichocheta – který byl velkým Francovým obdivovatelem.
Vojenský puč ve Španělsku v roce 1936 i následná čtyřicetiletá vláda Francisca Franca splňovala všechny tyto předpoklady.
Francisco Franco Balamonde se narodil 4.12.1892 ve Španělsku, které právě prožívalo naprostý kolaps svého geopolitického postavení. Krátká španělsko-americká válka (25.4 až 12.8 1898) skončila ponižující porážkou a ztrátou posledních zámořských kolonií Kuby, Portorika, Filipín a Guamu. Nešlo o to, že Španělsko prohrálo, ale i o to, jak prohrálo – v námořní bitvě v Manilské zátoce například zničilo americké námořnictvo celou španělskou tichomořskou flotilu za cenu devíti zraněných bez jediného padlého!
Někdejší světová velmoc byla nejen poražena ale i zesměšněna, a hlavně se ukázalo, že není konkurenceschopná. Španělsko se nikdy zcela nevzpamatovalo z napoleonských válek, kdy bylo po určitou dobu francouzským satelitem, kde vládl Napoleonův bratr Josef. V následujících desetiletích ztratilo všechna svá území v Jižní Americe a tím i příjmy z kolonií. Východiskem by byla industrializace, aby mohlo prodávat své zboží na evropském trhu, ale tady beznadějně zaostávalo – vlastní kapitál chyběl a pro zahraniční kapitál bylo Španělsko neatraktivní svou zeměpisnou polohou i nevyvinutou infrastrukturou. Průmyslová revoluce zasáhla jen Katalánsko s Barcelonou a do určité místy Madrid, zbytek země zůstával zemědělský – a hlavně konzervativní. Církev měla na Pyrenejském poloostrově vždy velkou moc a v prvních desetiletích dvacátého století byla konfrontována s rostoucím ateismem městského proletariátu, který zejména po roce 1917 viděl svůj vzor v bolševickém Rusku, což vedlo k její další radikalizaci.
Franco toto národní ponížení bolestivě vnímal už jako chlapec, proto se rozhodl vstoupit do armády. Byla v tom i rodinná tradice, jeho otec Nicolás byl námořním důstojníkem. Ve věku dvanácti let vstoupil i Francisco k španělskému námořnictvu, problém byl, že po oné už vzpomenuté americko-španělské válce nemělo Španělsko prakticky žádné vojenské námořnictvo a v letech 1906–1913 nevychovávalo žádné námořní důstojníky. Francisco se přesto rozhodl pokračovat ve vojenské kariéře a v patnácti letech vstoupil do kadetní školy v Toledu – monumentální budova této školy ční i dnes hrozivě na skále nad řekou Tajo.
V devatenácti letech se dobrovolně přihlásil do bojů v Maroku, kde Španělsko drželo dvě enklávy Ceutu a Mellilu (drží je dodnes a neví co s nimi). Proběhly zde až tři tzv Rifské války, první už v roce 1893, druhá v roce 1909 okolo města Melilla a konečně třetí nejintenzivnější trvala od roku 1921 do roku 1926. Po porážce Berberů u Melilly se španělský vláda rozhodla rozšířit španělské území v Maroku, což nakonec vedlo v roce 1912 smlouvou z Fezu k vytvoření protektorátu Španělské Maroko na severu marockého sultanátu. Mimochodem proti této z jejich pohledu nesmyslné válce protestovali ve Španělsku dělníci generální stávkou, což vedlo k takzvanému „Tragickému týdnu“ s mrtvými, mnoha zraněnými a pěti popravenými.
Franco nikdy o právu Španělska expandovat nepochyboval. Ve své vojenské kariéře postupoval díky své rozhodnosti a statečnosti velmi rychle. Ve věku devatenácti let se stal poručíkem a velitelem „Regular Regimentes“, jednotky složené s maurských žoldnéřů, která proslula v boji proti berberským povstalcům svou brutalitou. V roce 1913 dostal nejvyšší vojenské vyznamenání „Cruz al Melito militar“ a v roce 1914 se stal kapitánem. Ze 41 původních vojáků jednotky patřil k pouhým pěti, kteří přežili boje bez zranění.
V roce 1916 už tolik štěstí neměl. Byl zasažen do břicha kulometnou palbou, která mu poškodila játra a přišel o jedno varle. Několik měsíců strávil v nemocnici, v únoru 1917 byl králem Alfonsem XIII. povýšen na majora. Následující tři roky strávil v Oviedu, přičemž už v srpnu 1917 měl hlavní zásluhu za potlačení generální stávky v regionu. To mu vyneslo uznání nejen krále Alfonse XIII., ale i budoucího diktátora Miguela Primy de Rivery.
V roce 1920 byla založena „Legion Espaňola“, jednotka po vzoru francouzské cizinecké legie a Franco v ní převzal velení a vrátil se do Afriky. V roce 1921 vypukla třetí rifská válka a 22. července utrpěla španělská armáda strašlivou porážku, ve které zahynulo 8000 vojáků. Franco se svou legií pomstil porážku, neváhal bombardovat nepřítele chemickými zbraněmi – hořčičným plynem. Jeho popularita ve španělské společnosti stoupala, zejména ve vysokých kruzích. Jeho snoubenka Carmen Polo y Martinez-Valdez byla šlechtična z Ovieda a Francovým svědkem na svatbě 22.října 1923 byl sám král Alfons XIII. Z toho manželství se v roce 1926 narodila jeho jediná dcera Marid del Carmen. Franco vystoupal do nejvyšších kruhů společnosti, byl jmenován královským komorníkem, povýšen na podplukovníka, v roce 1925 na plukovníka a v únoru 1926 se stal nejmladším brigádním generálem španělských dějin. Po ukončení rifské války v Maroku v roce 1927, kterou Španělsko nakonec s pomocí Francie vyhrálo, se stal ředitelem vojenské školy v Zaragoze. Je zřejmé, že tím se dá vysvětlit jeho loajalita k monarchii, kterou pak během své diktatury nechal obnovit – a ta trvá dodnes.
Ve Španělsku třicátých let totiž monarchie rychle ztrácela své příznivce a 14.dubna 1931 byla provolána republika. Franco mobilizoval své kadety k podpoře odstupujícího krále Alfonsa, včas ale poznal bezvýchodnost takového podniku a deklaroval loajalitu novému státnímu zřízení.
Španělská „druhá republika“ nebyla, to je třeba přiznat, žádným úspěšným modelem. Vlády se střídaly v krátkých intervalech, žádná nedokázala v parlamentu získat dostatečnou většinovou podporu. Sociální napětí rostlo, stávka stíhala stávku. Snaha o agrární reformu s rozdělením půdy latifundistů, byla neúspěšná, už i z důvodů, že si socialisté a anarchisté nebyli jednotní, jak chtějí půdu rozdělit. Socialisté chtěli vytvořit vrstvu soukromých drobných rolníků, anarchisté trvali na tvoření kolchozů podle sovětského typu. Trpěla i církev, v zemi hořely kostely a vláda se zdráhala vystoupit na jejich ochranu – předseda vlády měl říct, že je mu milejší, když shoří všechny kostely v zemi, než aby kvůli tomu zahynul jeden jediný člověk.
Armáda byla podstatně redukována, Nový ministr obrany Azaňa nechal propustit 9000 důstojníků, z toho 84 generálů a školu v Zaragoze, kterou Franco vedl, zavřít. Francovu řeč při zavření školy považoval za urážlivou a nechal Franca šest měsíců sledovat tajnou policií. Je zřejmé, že Franco k novému systému nemohl pociťovat žádné sympatie, i když byl nucen přísahat republice poslušnost. V roce 1932 vyloučil nový dekret z vojenské služby prakticky všechny Francovy kadety – žádný div, že poté v občanské válce 95 procent z nich bojovalo v jeho armádě. Po zkrácení vojenské služby na 12 měsíců a reorganizaci vojenských soudů, které ztratily svou autonomii, se Franco definitivně rozešel s republikánským zřízením. V roce 1933 pak vznikla strana složená z monarchistů, fašistů a protirepublikánských sil Španělská konfederace autonomních pravicových sil.
Už v roce 1932 se armáda pokusila o vojenský puč vedený generálem Sanjurjem. Franco byl v té době vojenským guvernérem v provincii La Caruňa na severu Španělska. I když povstání začalo právě v jeho provincii, Franco správně odhadl, že doba ještě není zralá, a i když se ho Sanjurjo pokoušel pro věc získat, odmítl účast. Přesto byl poté převelen na Baleárské ostrovy. Vláda chtěla mít nebezpečného muže co nejdál. Franco ale i tak jednal a díky svým kontaktům v šlechtických kruzích mu byla dopřána audience u italského krále Viktora Emanuela i u Mussoliniho, který poté podporoval španělské pravicové síly penězi i zbraněmi.
V roce 1933 sice pravice vyhrála volby, ale klid to nepřineslo. Anarchisté vyprovokovali povstání, většina socialistů svou porážku nestrávila a rozhodla se opustit parlamentární cestu převzetí moci a inspirovala se násilím bolševiků v Rusku. V říjnu 1934 vypuklo v Asturii ozbrojené povstání. Jeho potlačením byl pověřen Franco a jeho Španělská legie. Boje si vyžádaly 1200 mrtvých mezi povstalci a okolo 300 vojáků. Franco nechal pozatýkat na 30 000 lidí. Jeho popularita u prostých lidí byla definitivně pryč. Od té chvíle se mohl spoléhat už jen na armádu. Nový ministr války Jose Maria Gil-Robles y Quiňones ho vyjmenoval šéfem generálního štábu a tím velitelem celé španělské armády.
Ovšem pravicová vláda se rozpadla v roce 1935 a na rok 1936 byly vypsány nové volby. Výsledky byly těsné. Levice získala 47,1 % a pravice 45,6 %. Díky volebnímu systému ovšem měla levicová národní fronta v parlamentu 156 poslanců a pravice jen 54. Ministr Gil-Robles se pokusil zabránit volbám vyhlášením válečného stavu, Franco se ale nepřipojil. Přesto byl po ustanovení nové levicové vlády jmenován guvernérem na Kanárských ostrovech, což bylo v podstatě vyhnanství. Nová vláda zbavila funkce prezidenta Zamoru, náležející politickému středu a obsadila úřad vlastním kandidátem. Zápasila s vlnou stávek a rostoucím násilím – odbory se zradikalizovaly, na druhé straně stála pravicová „Falanga“. Ta byla vládou zakázána, pokračovala ale ve svých aktivitách. Levicoví aktivisté zapalovali kostely, kláštery, synagogy. V zemi panoval chaos a násilí, které se nedařilo dostat pod kontrolu.
Franco ale váhal. Na rozdíl od jiných generálů, kteří chtěli provést vojenský puč a převzít moc v zemi, nebyl o úspěchu takové akce přesvědčen. Neúspěchy předchozích povstání mu byly varováním. A opět měl pravdu. Když povstání proti vládě 16. července 1936 ve Španělském Maroku začalo, odletěl tam z Gran Canaria (v Las Palmas ukazují hotel Madrid, kde strávil svou poslední noc, než se vydal převzít vedení povstalců), ale i když se podařilo získat španělské Maroko a části Andalusie, většina velkých měst, zejména Madrid, Barcelona nebo Valencie zůstaly věrné vládě, a hlavně – španělské námořnictvo zůstalo loajální a zablokovalo Gibraltarský průliv, takže se povstalci nemohli dostat do Evropy. Museli si za své hlavní město zvolit severošpanělský Burgos.
Z puče se stala občanská válka. Jen díky pomoci Itálie, která pro Francovy vojáky vytvořila mezi Marokem a Sevillou letecký most, se podařilo udržet pozice na pevnině a posléze je s pomocí Itálie (Mussolini poslal Corpo truppe volontare) a Německa rozšiřovat. I portugalský diktátor Salazar poslal na pomoc 20 000 vojáků.
Ovšem Franco neměl vůbec jisté vedoucí postavení mezi povstalci. K jeho štěstí zahynul jeho hlavní konkurent generál Sanjurja už 20. července 1936 při leteckém neštěstí, ale přesto zde byla celá řada generálů, kteří se nehodlali podřídit jeho velení – už proto, že tak dlouho váhal s tím, aby se k povstání připojil.
Nicméně se mu podařilo šikovným vyjednáváním a díky autoritě, kterou u vojáků měl, dosáhnout, že byl 21.září 1936 téměř jednomyslně zvolen Generalissimem čili vrchním velitelem. 19. dubna 1937 se mu podařilo založit politickou stranu (později jedinou povolenou) „Falanga Espaňola Tradicionalista y de las Juntas de Ofensiva“, čímž si upevnil svou politickou moc. Povstalci poměrně rychle obsadili katolický španělský sever (Galicii se Santiagem de Compostella) jen Asturie a zejména Baskicko jim v této oblasti kladly houževnatý odpor. Ke zlomení Basků byla potřebná pomoc německé luftwafe, která si na městě Guernica vyzkoušela ničivost plošných náletů, Německo už nacvičovalo na světovou válku. Madrid, Barcelona a Valencie zůstávaly až do hořkého konce věrny zvolené vládě.
Nehodlám se zde rozpisovat o detailech občanské války, to by překročilo rozsah článku. Je třeba jen říct, že se vedla s nesmírnou brutalitou Kromě obětí na frontě se zabíjelo v zázemí, páchaly se válečné zločiny. Znásilňovalo se, popravovalo se bez soudu, a to na obou stranách. Jestliže republikáni zastřelili tímto způsobem 38 tisíc lidí, Francovi nacionalisté je překonali – povraždili na 150 tisíc lidí během války a dalších 15 – 25 000 bylo popraveno po jejím konci. V zemi bylo zřízeno celkem 190 koncentračních táborů, kolik lidí v nich bylo internováno a kolik jich tam zemřelo, už nikdo nezjistí. Otázka, zda Franco o tom všem věděl, zůstává otevřená. S detaily seznámen určitě nebyl, ale vzhledem k tomu, jakým bezohledným a brutálním způsobem vedl ve svém mládí bojové akce v Maroku, určitě své muže nebrzdil. To je to, co jsem napsal na začátku. Muž, který vyvolá povstání, nemusí dávat nutně rozkazy k bestialitám, které páchají sadisté, které pustil z řetězu, nese za jejich činy ale plnou zodpovědnost. Takovou odvahu nemá každý, Franco ji měl. Byl svou bezohledností proslulý, a proto se i mezi povstaleckými generály prosadil jako přirozený vůdce.
27 února 1939 ho anglická i francouzská vláda uznala za politického reprezentanta Španělska čili ještě předtím, než 1.dubna kapitulovaly poslední republikánské jednotky a válka skončila. Je třeba vidět tyto události v evropských souvislostech. 15. března obsadil Hitler zbytek Česka, 24.srpna podepsali Molotov a Ribentropp spojeneckou smlouvu mezi Německem a Sovětským svazem (kterou měl Franco Hitlerovi velmi zazlé) 1.září začala druhá světová válka.
Franco musel postupovat opatrně. 8.dubna sice vystoupil na žádost Mussoliniho ze Společnosti národů, ale 1.září vyhlásilo Španělsko neutralitu. Když to u spojenců Německa a Itálie nepadlo na úrodnou půdu, přihlásil se Franco sice na stranu Osy, ale jako neválčící země. K účasti na válce se nenechal vyprovokovat, ani když mu Němci slibovali dobytí Gibraltaru, když umožní německým jednotkám průchod Španělskem. Nezměnil svůj názor ani po setkání s Wilhemlem Canarisem. Argumentoval tím, že je země zničená válkou a nemá ani finanční ani vojenské zdroje, aby se válečného konfliktu zúčastnila. V tom měl i pravdu, Od roku 1943 klesla výroba v zemědělství tak hluboce, že prakticky deset let až do roku 1953 bylo jídlo na příděl, a to v naprosto nedostatečných dávkách, které měly za následek hladomor.
Ze své zdrženlivosti profitoval Franco po válce. Sice byl až do roku 1950 izolován a Španělsko nebylo přijato do nově založeného OSN a neměl tedy přístup ke zdrojům Marschallova plánu. Ale zato se mu podařilo postupně stabilizovat a uklidnit situaci v zemi – i když partyzánské skupiny bojovaly proti jeho vládě až do padesátých let.
Podržel si zákonodárství ve vlastních rukou, obnovil sice parlament, ale ten měl jen poradní funkci.
V roce 1947 obnovil Franco monarchii, aniž by ovšem jmenoval nějakého panovníka. Juan de Borbón, syn Alfonse XIII., který si dělal na trůn nároky, se s Francem rozhádal. Franco se sám vyjmenoval generálním kapitánem království, oficiálně měl titul „Caudillo de Espaňa por la gracia de Dios“, čili „vůdce Španělska z vůle boží.“ Franco určil za budoucího krále Juanova syna Juana Carlose a v roce 1948 ho převzal do výchovy (chlapci bylo deset let).
Franco a jeho země měli několik kardinálních problémů.
- Mezinárodní izolace. Fašistický režim nedodržující lidská práva byl vyloučen z OSN, plného členství se Španělsko domohlo až v roce 1955. Franco ale šikovně využil studené války. Nabídl spolupráci NATO, v roce 1953 byla ve Španělsku zřízena vojenská základna USA – umístění atomových zbraní ale striktně odmítl. Díky spolupráci s USA se z izolace postupně dostal – a s tím přišly i zahraniční investice do zničené ekonomiky. Triumfem byla návštěva amerického prezidenta Nixona v Madridu 2.- 3.října 1970.
- Ekonomika byla nejbolestivějším problémem. Hladomor a nedostatek potravin po celých deset let, zničená průmyslová výroba, vyloučení z Marschallova plánu. Franco zavedl cla a izolacionismus, aby se domácí výroba nějak rozběhla, v šedesátých letech pak začal ekonomiku liberalizovat a současně začal i turistický ruch. Španělsko mělo v roce 1970 růst HDP 7% – po Japonsku druhý největší na světě a nezaměstnanost 2 procenta. V porovnání s republikou třicátých let to vypadalo jako zázrak, i když platová úroveň byla úmyslně držena nízko.
- Boj se separatismem. Zejména Baskové a Katalánci usilovali o autonomii, kterou jim republikáni slíbili. Franco potlačoval jakékoliv odstředivé tendence s nesmírnou brutalitou – v Barceloně v pevnosti Castel de Montjuic ukazují skálu, ze které shazovali odsouzené Katalánce, kteří chtěli autonomii na centrální vládě. Jako každý diktátor trval Franco na centrálním řízení státu, v padesátých letech bylo dokonce zakázáno komunikovat v jiné řeči než Španělštině, Galicijština, Katalánština i Baskičtina byly zákone zakázány. Až v šedesátých letech bylo povoleno v ní aspoň komunikovat. Výsledkem této politiky byl v roce 1959 vznik ETA, teroristické baskické organizace bojující za autonomii Baskicka.
- Vztah s církví. Církev si osobovala ve Francově diktatuře ideologicky výsadní postavení. Franco jí vycházel vstříc, protože její podporu potřeboval. V roce 1953 byl uzavřel konkordát s Vatikánem, zákonem byly zakázány rozvody, antikoncepce i potraty. Přesto byl v roce 1967 prodáno ve Španělsku milion antikoncepčích tabletek! Čili zákaz tu byl, ale se nepraktizoval. Vlk (církev) se nažral a koza (veřejnost) zůstala celá. Tewnto racionální přístup je pro celou Francovu úru příznačný.
- Koloniální politika. Španělsko v době Francovy diktatury mělo v podstatě už jen jedno významné zámořské území – protektorát v severním Maroku. Navíc to bylo území, na které byl Franco emočně velmi vázán – tam zažil své první vojenské úspěchy a odtud vzešlo i povstání, které ho přivedlo k moci: Přesto dal Maroku v roce 1963 autonomii a v roce 1968 nebránil vyhlášení nezávislosti.
- Vzdělání. Jako každý diktátor ani Franco vzdělání příliš nefandil – ostatně univerzity byly stálým ohniskem neklidu, protesty studentů musel několikrát násilně potlačovat a byly přitom i lidské oběti. Nicméně nehnal svůj odpor do extrému jako Salazar v Portugalsku, který z Portugalců udělal národ analfabetů, ostatně v roce 1966 uvolnil Franco i cenzuru tisku a v roce 1967 vyhlásil dokonce – k nevůli katolické církve – svobodu náboženského vyznání.
Ať tak či onak, Španělsku se na konci Francovy vlády dařilo mnohem lépe než na jejím začátku. Anarchie třicátých let zůstala jen odstrašující vzpomínkou, životní úroveň stoupala a Španělsko se zbavilo své politické izolace. I když Franco vstup do EU rezolutně odmítal, měla jeho země nakročeno k integraci do evropských struktur. Bilance života španělského diktátora je tedy velmi rozporuplná. Zůstaly za ním statisíce mrtvých, potlačování lidských práv, ale i země připravená na vstup do vyspělého světa.
Prezident Nixon řekl u příležitosti Francovy smrti 20. listopadu 1975 (Franco umíral dlouho a v bolestech, protože ho jeho straníci v předtuše – která se i vyplnila – že s jeho smrtí se zhroutí celý jeho systém – udržovali nehledě na jeho utrpění na životě, jak dlouho to ještě šlo) „Generál Franco byl vždy věrný přítel a spolehlivý spojenec Spojených států.“
Soudit ho bude jen Bůh. Zda v něj opravdu věřil, je na pozadí jeho činů těžko říct, ale nekompromisně hájil víru v něho. Vlastní svědomí zřejmě neměl.