Když kapitán Lazare Picault objevil tento ostrov, vzdálený od Mahé 45 kilometrů, nazval ho poněkud nenápaditě „Isle des Palmes“ tedy ostrov palem. Ten název dlouho nevydržel, už v roce 1768 ho přejmenovali na Praslin podle tehdejšího francouzského ministra námořnictva.
Ovšem ani Picault možná nevěděl, jak blízko byl pravdě, protože právě tento druhý největší ostrov souostroví Seychelly je spolu se svým malým sousedem Couriese jediným místem na světě, kde rostou nejslavnější mysteriózní palmy na světě – „Coco de Mer“.
Tato palma a její plody jsou legendou – už jen kvůli ní se na Seychelly vydávají spousty turistů. A mohou si pak jeden exemplář s certifikátem koupit za 500 Euro jako suvenýr. Pokud by vás chytili na letišti s jedním plodem bez certifikátu, je za to na Seychellách sazba 7 let „all inklusive“ v místním vězení. Ve středověku měl její plod posvátný význam. Občas totiž byly tyto gigantické ořechy, vážící až 15 kilogramů (někdy vytvářejí slepence až třech plodů a pak váží 45 kilo) vyplavovány na pobřeží, zejména na Maledivách. Očividně v důsledku mořských proudů, které od Seychell proudí tímto směrem. Ovšem nebyla to váha těchto plodů, ale jejich tvar, připomínající zepředu ženské lůno a zezadu pak ženský zadek, která vzrušovala fantazii a leckterý vládce si nechal tuto vzácnost vyvážit zlatem.
Maledivský sultán pak nechával popravit své poddané nebo jim aspoň nechal useknout ruce, pokud nalezený plod neodevzdali OKAMŽITĚ příslušným úřadům. Protože nikdo nevěděl, odkud ty plody pocházejí, držela se po celá staletí tvrdohlavě hypotéza o podmořské palmě, která plodí své plody pod mořskou hladinou. Odtud i ten poněkud zmatečný název „Coco de Mer“, tedy „Mořský kokos“ Ovšem palma si nepomohla ani co se týká jejího latinského názvu, který jí dal německý botanik Karl Christian Gmelin v roce 1791 na počest krále Ludvíka.(2 roky po francouzské revoluci!) „Lodoicea Maldivica“. Ještě ani tehdy nevěděl, že ty plody nepocházejí z Malediv ale ze Seychell?
Skutečnost, že se palma nachází jen endemicky na dvou seychelských ostrovech i když její plody byly sporadicky vyplavovány i na jiných kontinentech, se dá lehce vysvětlit. Zaprvé jen nezralé plody jsou lehčí než voda a mohou plavat. Zralé plody jsou těžké a padnou ihned ke dnu. A navíc „Coco de Mer“ jsou vlastně dvě palmy – ženská a mužská. A potřebují jedna druhou. Takže i když snad někde palma vzklíčila, nemohla být opylena a oplodněna. Mužské palmy mají květy na obrovských kuželech posetých drobnými květy, připomínající obrovský mužský penis.
Čili legenda o tajuplné palmě, symbolizující plodnost, byla zrozena. Podle ní se palmy páří jen při silných tropických bouřkách a člověk, který je přitom pozoruje, je neodvratně odsouzen k smrti, protože toto páření je mystérium, které je lidem zapovězeno. Ve skutečnosti přenáší pyl z mužské palmy na ženskou hmyz a kolibříci, ale nechejme rozum spát a nechejme se unášet emocemi – je to mnohem zajímavější.
Když jsem viděl ty obrovské kokosy, nebylo mi jasné, jak se takový plod může rozmnožovat. Určitě se nikde nemůže zabořit do země a zapustit tam kořeny. Kromě toho každý z plodů potřebuje od opylení do zralosti 5-6 let! Až pak ze stromu spadne na zem. Jenže příroda si ví rady. Poté, co ořech dopadne na zem, neděje se půl roku vůbec nic. Potom kokos praskne a vyrazí z něho klíček. Ten se vzdálí od mateřského plodu, aby se zbavil jeho stínu a zaboří se do země. Teprve v hloubce 60 centimetrů se obrátí směrem k zemskému povrchu. Pak vytvoří první list. To vše trvá rok. Teprve za 2-3 roky začne palma tvořit kořeny – až do té doby žije z výživné hmoty, vyplňující ořech. Palma vytvoří za rok pouze jeden list, první květy vypučí až po 25 letech. Rostliny se dožívají až 300 let, což se ovšem týká palem mužských. Ženské žijí jen 150 – 180 let.
Dnes je už celá alej uměle vysazených palem v botanické zahradě ve Victorii na Mahé, ale skutečně endemicky se „Coco de Mer“ vyskytuje jen na ostrovech Praslin a Curiouse.
Až 6000 se jich nachází v národním parku „Valée de Mai“. Ten název vznikl taky poněkud jednoduše. Když ve třicátých letech dvacátého století přišel na ostrov France Jumeau a nadšen krásou přírody obratem skoupil pozemky ve vnitrozemí ostrova – protože nákup uskutečnil v květnu, dostala ta část tropického pralesa toto jméno. V šedesátých letech převzala správu lokální vláda (Seychelly byly ještě tehdy britskou kolonií, v roce 1979 byl vytvořen Praslinský národní park a v roce 1983 byl zapsán do „Světového přírodního dědictví“: Ten park se dá navštívit, ale prosím připravte se na to, že budete stoupat do strmých kopců v tropických teplotách a ve stoprocentní vlhkosti vzduchu. Čili vzít s sebou hodně vody, kterou určitě vypotíte. Za vstup se platí tři sta rupií (asi 500 korun). Jednodušší přístup je od moře z „Fond Ferdinand“.
Dá se najmout i průvodce, náš Derek s neskutečnými dredy byl svou prací očividně nadšen a prohnal nás parkem až na vyhlídky, ze kterých byl nádherný výhled na ostrov Praslin i na ostrovy sousední. A viděli jsme spoustu „Coco de Mer“, ale i kolibříky a místního černého papouška.
Vystavené ořechy měly vedle dokonalých i různě deformované tvary – čili opět něco jako ve skutečném životě.
Na Praslin se ovšem jezdí hlavně kvůli jeho plážím. Některé z nich jsou, stejně jako na vedlejším ostrově La Digue „nejkrásnější na světě“. Je to něco, jako v Itálii, kde mají skoro v každém městě „piú bella camera del mondo“, tedy „nejkrásnější místnost na světě“ a nikdo to nezpochybňuje.
Loď z Mahé přijíždí do přístavu Baie Sante Anne, největší osadou na ostrově je Grand Anse. Anse znamená na Seychellách pláž a opravdu nevím, z kterého jazyka to slovo pochází, možná si to v kreolštině pojmenovali místní sami. Pláž Grand Anse je možná velká, dlouhá, ale rozhodně ne krásná. Pokrytá mořskými řasami a od hotelů oddělená cestou a močálem. Čili z hotelů, které zde jsou, se musí k pláži buď autobusem nebo půjčeným autem.
O titul oné nejkrásnější pláže bojují hned dvě pláže a sice Anse Lazio a Anse Georgette.
Ta první je volně přístupná, je dlouhá, bílá a stín zde vytvářejí jako na většině seychelských pláží stromy Takamaka.
Toto jméno je třeba si nutně zapamatovat, a to nejen proto, že se tak jmenuje druhý nevyšší vrchol na Praslinu (ten nejvyšší se jmenuje Praslin čili zapamatovat si ho není problém). Ale Takamaka je i značka seychelského rumu, což je zde jakýsi národní nápoj. Je sice pravda, že tu Britové postavili i pivovar Seybrew a to pivo je docela pitné, ale rum je prostě rum a je to národní značka jen těsně předstižená onou „Coco de Mer“.
Ten rum se dá pít tmavý a má 43 procent, ve stejné síle je i bílý, ale pak jsou tu i upravené sorty jako například kokosový rum. Ten má jen 25 procent alkoholu a chutná sladce po kokose. Místní domorodec mě poučil, že ten tmavý rum je pro muže a ten kokosový pro dámy. Sice je možné, aby to pili muž a žena obráceně, ale muž pak nemusí být považován za pravého muže a žena upadne v podezření, že se chce mužům vyrovnat. Recepční v hotelu na Mahé nám řekla, že má nejraději rum s vanilkovou příchutí, ovšem ten má, jak jsem poté zjistil, také oněch 43 procent alkoholu. Takže nevím, co si paní recepční chtěla dokazovat.
Paní recepční nám byla stejně tak trochu podezřelá. Museli jsme měnit pokoj, a tak jsme si ráno před odchodem na pláž nechali kufry u ní na recepci. Když jsme se za pár hodin vrátili, nevěděla, kdo jsme. Kromě toho jsme měli očividně velký problém vysvětlit rozdíl slov „room“ a „rhum“. Zatímco my jsme chtěli dát naše dvě lahve Takamaky do chladničky, ona se domnívala, že chceme pokoj s chladničkou. Možná si už trochu té vanilky dopřála.
Výrobna rumu je ve Victorii na ostrově Mahé (stejně jako onen pivovar), ale ta značka Takamaka má přece jen víc společného s Praslinem. Jsou tu nejen bohatě zastoupeny stromy toho jména, ale i stejnojmenný horský vrchol a pláž. Takže je to zřejmě Praslin, který je středem seychellské turistiky a jeho návštěva je prostě povinností, pokud si chcete výlet na souostroví opravdu zaznamenat.
Anse Lazio je velmi pěkné místo, od některých turistů a turistických průvodců je někdy preferovaná ona konkurenční Anse Georgette na samém severním výběžku ostrova.
Problém je, že tato pláž je přístupná jen přes areál hotelu s velkým golfovým hřištěm a počet osob, které jsou vpouštěny, je omezený. A platí se na ni vstupné. Našemu průvodci Martinovi oznámili, že na den, kdy jsme ji chtěli navštívit, jsou už rezervace vyčerpány. Ovšem náš řidič naproti tomu mínil, že to nebude problém.
A nebyl. Projel naším malým autobusem hotelovou branou, hlídač na něj hrozil prstem, ale tím správným, tedy ukazováčkem. Očividně se znali, ostatně na Praslinu žije všeho všudy 8500 obyvatel a vzhledem na rušný společenský život domácích obyvatel se určitě všichni znají. Ať už z nějaké svatby, pohřbu nebo jiné události.
Prošli jsme tedy osmnáctijamkovým golfovým hřištěm a neskutečnými odpaly například vysoko na skále a navštívili i onu druhou legendární pláž. Byla pěkná. Opět bílá, protože 95 procent korálů, které obklopují seychellské ostrovy mají bílou barvu a písek na plážích pochází z nich, ale – jen mezi námi – Anse Lazio byla hezčí.
Pokud se hodláte na Praslinu zdržet déle, pak jsou zde k dispozici ještě další bílé pláže jako například Anse Volvert na východě ostrova nebo samozřejmě Anse Takamaka na severovýchodě. A spousta dalších.
Ovšem naprosto upřímně, historik jako já na Praslinu skutečně nemá co pohledávat. Naopak manželka byla možností se „člupkať“ nadšená. A co by člověk pro klid v rodině neudělal!