Deset minut nemusí nutně všude na světě znamenat deset minut. Když vám taxikář v hlavním městě Seychellské republiky Victorii řekne, že bude na domluveném místě za deset minut, znamená to jen, že přijal váš hovor a pokusí se na domluvené místo v co možno nejkratší době dostat. Zdaleka to ale neznamená, že by hodlal nějakým způsobem zrychlit nebo se dokonce nechat stresovat. Poprvé vás to možná vzruší, ale ten klid a pohoda domorodců je tak nakažlivá, že už podruhé si budete čas čekání užívat. Na sluníčku, nebo pod mraky případně v tropickém deštíku, který ale stejně rychle odejde, jak přišel. Ten je jediný, který zde má očividně naspěch.
Viktoria na ostrově Mahé se chlubí tím, že je nejmenším hlavním městem na světě. Se svými 24 000 obyvateli je to skutečně městečko, které se dá přejít pěšky z jednoho konce na druhý za půl hodiny. Ovšem Vaduz v Lichtenštejnsku je se svými 8000 obyvateli určitě menší. Jenže Vaduz zase není vlastně ani město, má jen statut „trhu“ tedy střediskové vesnice. Nevím, jak je to s Andorrou la Vellou a nehodlám to zkoumat, shodněme se na tom, že Viktoria je jedním z nejmenších hlavních měst na světě.
Že jsme na její prozkoumání potřebovali až dva pokusy mělo jen jeden důvod. V pondělí 27.října nás překvapilo státní volno u příležitosti inaugurace nového prezidenta, z kterého důvodu byly všechny obchody a muzea zavřená – Seychellané slavili a oni slaví rádi. I když náš taxikář Rony neslavil. Jednak musel pracovat (ve Viktorii působí údajně až 400 taxikářů, a tak se musí ohánět) ale navíc byl zvolen socialistický prezident a Rony ukazoval, že by mu nejraději podřezal krk. Očividně nebyl jeho voličem.
Victoria dostala své jméno z romantického důvodu a sice u příležitosti svatby princezny Viktorie s Albertem z rodu Coburg Gotha. Byla to svatba z opravdové lásky, ostatně princové z tohoto rodu museli být opravdu krásní chlapi, ženili se s princeznami po celém světě, od Brazílie a Portugalska, přes Bulharsko a Řecko až právě do Anglie. Stalo se tak v roce 1841.
Děiiny souostroví, které má jen 355 kilometrů čtverečních pevné půdy, zato ale 350 000 čtverečních kilometrů moře a žije na něm 98 000 obyvatel, nejsou o mnoho delší. Ostrovy sice už znali Arabi (a v muzeu je vystaven i starořecký kratér, čili obrovská keramická nádoba na transport zboží), ale nikoho nenapadlo tyto ostrovy osídlit. Ani Portugalce, i když je Vasco da Gama na své cestě do Indie zanesl do námořních map.
Po několik století sloužily jen jako pirátská základna, zejména proslul pirát Olivier de Vasseur, zvaný „La Buse“, čili „Káně“. Jeho poklad, který prý zakopal na ostrově Mahé v osadě Bel Ombre a který má mít dnešní hodnotu 4,5 miliardy Euro je stále motivací pro hledače pokladů, obec Bel Ombre je na několika místech z tohoto důvodu rozkopaná, ale poklad ještě stále nikdo nenašel. Zlodějna očividně vynášela – tehdy jako i dnes.
Dokud piráti přepadávali portugalské loděk vracející se s cennými náklady zboží z Indie, bylo to Francouzům na ostrovech Maurice a Bourbon (dnešní Mauritius a Reunion) celkem jedno. Ale když přepady postihly i francouzské lodě, rozhodl se tehdejší guvernér ostrova Mauritius Bernard Francois Mahé de Bourdonnais osídlit Seychelly francouzskými osadníky a tím pirátské aktivity podvázat. Jeho kapitán Lazare Picault přistál v roce 1742 na největším z ostrovů, pojmenoval ho „Ostrov přebytku“ ale tím jeho aktivity i skončily. Na osídlení si muselo souostroví ještě pár let počkat.
První pokus v roce 1770, který vedl ambiciózní poručík Brayer du Barre, ještě neuspěl. Prvních 28 osadníků, vysazených na ostrově Saint Anne to nevydrželo a vrátili se příštího roku domů. Nicméně po nich zůstal na ostrově kámen „Stone of Possesion“ se třemi francouzskými liliemi, který symbolizoval, že souostroví patří od té chvíle Francii. Ten kámen v poměrně zuboženém stavu je možno vidět v historickém muzeu v centru města.
O dva roky později se osadníci na ostrově už udrželi a v roce 1790 čítala populace ostrova 572 lidí, z toho ovšem jen 65 Francouzů, zbytek byli černí otroci, pochytaní na Madagaskaru, v dnešním Mosambiku ale i v Indii. Otroci pracovali jen za stravu a bydleli v chýších stranou od osady bílých.
Ostrov se ukázal jako neobyčejně úrodný (i když se jedná v podstatě o vrchol granitové podmořské hory) a tak se zde pěstovala bavlna. Kokosové ořechy, guáno, skořice, kaučuk a něco jménem Patchouli, což nedokážu při nejlepší vůli identifikovat. A určitě cukrová třtina, protože rum Takamaka, pojmenovaný podle strom roubící místní pláže, je místní výroby a chutná moc dobře. K změně mocenských poměrů došlo v rámci napoleonských válek, které se nevedly jen na evropském kontinentě, kde Francouzi dlouho vyhrávali, ale i na moři, kde měli navrch od bitvy u Trafalgaru v roce 1805 naopak Britové. A tak se u ostrova Mahé, pojmenovaného na počest mauricijského guvernéra tři roky po jeho smrti v roce 1756, objevila krátce po kapitulaci Mauritia britská flotila. Na ostrovech byl velmi rozumný francouzský guvernér Jean Baptist Queau Quincy. Ten nehodlal hrát hrdinu. Poprvé kapituloval už v roce 1794, ale protože Angličané po přijetí kapitulace hned zase odjeli, zůstalo všechno při starém. Až v roce 1811 přituhlo, když sem připlul 21. dubna kapitán Bartolomey Sulllivan. Quincy kapituloval opět a byl za to ponechán v úřadu guvernéra až do své smrti v roce 1827. Ono shánět guvernéra na takový konec světa nebylo nic jednoduchého, a tak se Angličané spokojili i s loajálním Francouzem. Jen na ostrově zakázali obchod s otroky, zákaz otroctví samotného přišel ale až v roce 1835. Na Vídeňském kongrese bylo pak souostroví 9.června 1815 přiřčeno definitivně Británii.
Britové investovali do ostrova nemalé prostředky, spojili ho podmořskými telegrafickými kabely s Afrikou, vybudovali tu stadion (otvírala ho princezna Margaret) a konečně v roce 1972 i mezinárodní letiště na zasypaném zálivu – ten zase křtila sama královna Alžběta II. To otevřelo dveře pro turismus, z něho ostrov žije dodnes. Pracuje v něm 28 procent obyvatelstva a vytvářejí 60 procent hrubého národního produktu. A když to všechno tedy ostrované už měli, rozhodli se pro samostatnost. 29.června 1976vyhlásilo souostroví nezávislost jako Seychellská republiky.
Prezidentem se stal předseda konzervativní strany James R. Mancham, předsedou vlády socialista France-Albert René. Ten provedl o rok později nekrvavý puč, odstranil Manchama z funkce, zakázal jeho stranu, vytvořil systém jedné strany a začal koketovat se spoluprací s komunistickým blokem. Když se tento začátkem devadesátých let rozpadl, dali Seychellané hlavy dohromady, René se sešel s Manchamem, dohodli se opět na demokracii dvou stran a v prvních i druhých svobodných volbách k všeobecnému překvapení vyhrál René. Teprve později byl konzervativní prezident Alex Michel u moci až tři volební období.
Je zajímavé, že i když Francouzi zde vládli jen 40 a Angličané 160 let, zachovaly si Seychelly spíš francouzský, tedy kreolský charakter a 80 procent obyvatel je i dnes katolického vyznání. (Od sedmdesátých let mají katolíci na ostrově i svého biskupa, zatímco anglikáni mají toho svého na Mauritiu). Britové očividně ani později nijak zvlášť netlačili na pilu, i když dali vybudovat v centru hlavního města Katedrálu Sankt Paul.
Stejně nemůže konkurovat městské katedrále Neposkvrněného početí na vyvýšenině nad městem i s věží s hodinami a vedle katedrály se nachází i impozantní „Dům kněží“, který tu dali postavit švýcarští poutníci v roce 1934.
Victoria zůstala dodnes milým městečkem vesnického charakteru – dobrá hospoda se zde neshání až tak snadno. Centrálním bodem jsou hodiny uprostřed křižovatky – Clock Tower z roku 1903.
Není to kopie Big Benu, jak by se nabízelo. A hlavně, žluté šrafování okolo těchto hodin neznamená ani zdaleka, že po něm nejezdí auta. Chodec, zejména takový, který chce vyfotografovat muzeum historie s mnohobarevným nápisem Seychelly, se nachází v podstatě v nebezpečí života. Přesto to mnozí zkoušejí. Ony ty barvy jsou na ostrově všude, místní je prostě milují a když si člověk uvědomí mnohobarevnost místní flóry, naprosto je chápe.
A u muzea vyhrává každý den kapela, protože vedle je kavárna a hosté přece k požitku z kávy a zákusků hudbu potřebují. Kreolská atmosféra v nejčistší formě – káva se servíruje mimochodem výtečná.
Na jednu stranu od oněch hodin se nachází dost otřesný prezidentský palác „State House“.
Z původní elegance budovy v koloniálním stylu z let 1909–1913 se po modernizačních přestavbách mnoho nedochovalo. Hned u hodin na druhé straně od muzea je „Liberty House“ z roku 1953 – byl otevřen u příležitosti korunovace královny Alžběty. Je v něm centrální pošta a ministerstvo financí.
Cestou od hodin doprava se člověk dostane k trhu „Sir Selwyn Selwan-Clarke Market“, pojmenovaném po guvernérovi, který mínil, že není dobré, když se ovoce a ryby prodávají pod holým nebem a zastřešil místní obchodníky střechou. Trh se letos bohužel právě letos rekonstruuje, zelenina se prodává nedalekém v Camion Building, pojmenovaném tak protože zde bylo centrum místní dopravy. Původně odtud od roku 1900 rozvážely po ostrově turisty rikše, v roce 1943 stála jedna jízda 40 centů. Poté se přešlo na zastřešené náklaďáky (Camiony) které v sedmdesátých letech vystřídaly autobusy, které zabezpečují místní dopravu dnes. Ještě pořád ty stejné. Jezdit jimi je ovšem věc pro „digital natives“. Veškerou veřejnou dopravu obhospodařuje státní společnost „Seychelles Public Transport Corporation“ – SPTC. Cestovat se dá jen s Appkou v mobilním telefonu. Stáhnout si ji je snadné, ovšem pak je ji třeba nabít penězi a tady je svízel. Nikdo mi nebyl schopen říct, kolik stojí jedna jízda, abych věděl, kolik peněz si mám do appky stáhnout. Protože nazpět na konto už ty přebytečné peníze nedostanu. A tak jsme jezdili taxíkem s mistrem Ronym.
Od katedrály Neposkvrněného početí „Cathedral of the Immaculate Conception“ se po Quincy Street člověk dostane k hinduistickému chrámu „Arul Mihu Navasakthi Vinayagar Temple“ z roku 1992. Ve Victorii žije dnes asi 5000 Indů, podle soudu taxikáře Ronyho „to much“, zajímavé je, že ovládají očividně všechny obchody s potravinami na ostrově.
Poslední náboženskou skupinou jsou muslimové. Není jich mnoho, ženy poznáte samozřejmě podle zahalených hlav a jejich mešitu podle žluté kopule na ulici Poudriére Lane. Všechny kultury prý zde žijí v naprostém souladu. Skoro bych tomu věřil, konflikty jsou namáhavou záležitostí a neodpovídají tedy místní mentalitě.
Odtud je jen pár kroků (ono je ve Victorii všechno jen pár kroků) k National Library – monumentální moderní budově v klasicistickém stylu. Za ní je kavárna, ve které dělají ale opravdu skvělou kávu a pomerančovou šťávu tlačí z čerstvých pomerančů.
Posilnění jsme se odtud vydali k botanické zahradě. Je to možná dvě stě metrů a stojí to za to. Tropická květena, zejména pak legendární kokosové palmy „Coco de Mer“, „královny palem“ vytvářející velmi eroticky působící plody (a které si můžete s certifikátem koupit na 500 euro!!!)
První tuto palmu vysadil v zahradě princ Filip, tedy „Duke of Edinburg“ po kterém se jmenuje celá hlavní alej. Doma jsou tyto palmy na ostrovech Praslin a Curieuse, na Mahé se původně nevyskytovaly. Teď je tam sadí každá zahraniční návštěva.
Ale jsou tu i další krásné květiny a stromy, například „Strom dělových koulí“, jehož plody tyto dělové koule opravdu připomínají, při naší návštěvě ale teprve nádherně kvetl,
lekníny, úžasné květy Heliconia ros-trata a další květy všech barev, včetně 150 druhů orchidejí. Ovšem hlavní atrakcí je výběh želv obrovských. Tyto přátelské giganty je možné hladit i krmit, neopovrhnou jakýmkoliv listím. Toho palmového listí, které dostávají jinak jako pokrm mnoho nestráví – aspoň podle jejich trusu, který tam všude leží.
A když už jsme u toho jídla. Seychellané vypěstují sice mnoho ovoce a zeleniny. Kokos, mangold, mango, chlebovník, jablka atd atd, ale mléčné a masové výrobky dovážejí. Neviděl jsem ani jednu krávu či ovci, očividně jim džungle nesvědčí a ostrov je v podstatě jedna velká žulová skála s tropickou vegetací. A tak jsou dovážené potraviny odevšad. Sýry z Holanska, šunka z Itálie, jogurty z Anglie, a pak jsme narazili na Uherák z Kosteleckých uzenin. To byl pro mě skutečný kulturní šok. Takže Andrej je už i tady. Pochopil jsem, že místní nejsou nijak nároční a sežerou všechno. Nechal jsem ten uherák ochutnat mé manželce, pocházející z Horních Uher. Posoudila, že to jako Uherák vůbec nechutná (což mě nepřekvapilo), ale jinak to s ní nic neudělalo (což mě překvapilo). Stejně jako u neznámých hub nechávám podezřelé potraviny jíst napřed ji a vyčkávám 24 hodin. Zdá se, že je ten salám, i když žádný uherák, neškodný. Žaludeční problémy má žena prý z návštěvy indické restaurace. Možná tentokrát počkám 48 hodin. Ale můžete tedy i ve Victorii na seychellském ostrově Mahé zažít kus domova (dnes jsme objevili i paštiky firmy Hamé).
Victorie je tedy městečko malé a milé, na jeho předměstí Sans Souci drželi Britové v parádním vězení kyperského arcibiskupa Makariose – trvalo to rok od března 1956 do dubna 1957. Potom ho ale bohužel pustili a ten člověk dokázal poté napáchat mnoho zlého, mimo jiné vyvolal i kyperskou válku z ŕoku 1974. Mahé vyhledávali jako luxusní azyl mnozí vládci ať už nedobrovolně jako Makarios nebo egyptský rebel Zaghloul Paša v roce 1922, jiní dobrovolně po státních převratech ve svých zemích jako sultán Perak Raja Abdulla Khan, král Kabarega, král Nana Agyiman Prempeh I., sultán Mahmood Ali Ina Širreh nebo prezident Sjednocené republiky Suvadive (neptejte se mě, kde to je nebo bylo) Abdullah Afif.
Dnes zde pro miliardáře nasypali umělý ostrov jménem Eden naproti letišti (klid tam tedy nemají). Je bez přímého přístupu z pevniny, každý apartmán tam má své přístaviště na jachtu a parkovací místo na auto. Prý to má být konkurence Arabům z Dubaje.
Asi tady těm emigrantům a vyhnancům nebylo až tak špatně, ale on ten Karel Havlíček Borovský si taky na Brixen stěžoval.