Někdy vděčí lidstvo za část své kultury – (a v Rakousku zdaleka ne nepodstatné) – rodinným sporům. Johann Strauss starší (mimo jiné autor Pochodu Radeckého), podvedl svou manželku Annu Streim v době, když byla pošesté těhotná, přerušil s rodinnou jakékoliv styky a se svou milenkou Emílií Trampusch (rozvod byl v Rakousku v té době nemožný o čemž se měl později bolestivě přesvědčit i jeho syn) zplodil dalších osm dětí.
Kdyby k tomu nedošlo, neměli bychom dnes téměř jistě operety jako Netopýr nebo Cikánský baron a už vůbec ne ikonický valčík „Na krásném modrém Dunaji“ – v originále „Donauwalzer“ nebo taky „Wienerwalzer“.
Svému nejstaršímu synovi Johannovi totiž jeho otec určil dráhu úředníka, ovšem když od rodiny odešel, rozhodla se mu zhrzená manželka pomstít a udělala vše pro to, aby poskytla svému nejstaršímu synovi, v jehož talent pevně věřila (a měla pravdu) hudební vzdělání, například u tehdy skvělého hudebního pedagoga Josefa Drechslera. Rodina bez živitele to neměla lehké, jestliže do rozchodu s manželem žila paní Anna s dětmi v celkem čtyřech spojených bytech ve Vídni (no dobrá jen ve třech, ten čtvrtý používal Johann senior jako pracovnu), teď přežívali jen ztěžka. Děti se musely snažit vypomáhat, a i proto odstartovala jeho kariéra velmi časně.
První svůj koncert měl Johann mladší už ve svých devatenácti letech 15.října 1844 v Casinu Donmayer (tehdejší „Melodion Konzertsalon“) a hned měl obrovský úspěch. Jeho otec synův úspěch nikdy úplně nestrávil mezi oběma Straussy panovala rivalita, která skončila až otcovou smrtí – zemřel na spálu v roce 1849, rok poté, co triumfoval se svou nejslavnější skladbou – 31.srpna 1848 byl v revolučním roce uveden Radeckého pochod, oslavující vítězství rakouských zbraní pod vedením maršála Radeckého z Radče u Custozzy. Je zajímavé, že rivalita otce a syna se promítla očividně i do jejich politických názorů, i když tady mohl hrát roli i tradiční generační konflikt>Zatímco Johann senior byl tedy pevný loajalista a revoluci roku 1848 odmítal, Johann s revolučními událostmi sympatizoval a složil dokonce pro revolucionáře dvě skladby – Revoluční pochod a Freiheitliederwalzer. To mu vyneslo nepřízeň nového císaře Františka Josefa – dvorním muzikantem byl díky tomu přes neustávající úspěchy vyjmenován až v roce 1863. Nicméně po smrti svého otce převzal syn otcův orchestr a zabudoval ho do svého.
Johann Strauss svou hudbou totiž přesně trefil náladu doby Biedermaier, což bylo období Metternichova absolutismu v letech 1815–1848. Protože politické debaty byly zakázány a tajnou policií pronásledovány, utíkali se lidé k lehké zábavě, pojmenované podle vymyšlené postavy Gottlieba Biedermaiera (s troškou nadsázky se to jméno dá přeložit jako „řádný či spořádaný muž“) Biedermaierovské umění se věnovalo lásce, romantice, přírodě, rodině, domovu atd atd. Po roce 1848 zavedl nový ministr vnitra Alexander von Bach ještě tužší cenzuru a takzvaný Neoabsolutismus a duch Biedermaiera tu byl zpět.
Johann Strauss v letech 1856–1865 cestoval každý rok do Ruska na pozvání „Ruské železniční společnosti“ a vystupoval v Pavlovsku či v Sankt Petersburgu. Měl zde i vášnivou milostnou aféru s ruskou komponistkou Olgou Smimitskou, což jeho tehdejší manželka Jetty Treftz na rozdíl od maminky strávila. Ostatně Johann junior se na rozdíl od svého otce k zákonité manželce vracel. Všechna tři Straussova manželství zůstala bezdětná, z rozdílných důvodů, zda syn na rozdíl od velmi plodného otce očividně syn trpěl nějakou poruchou, není známo, ovšem v době, kdy zemřela jeho první žena Jetty, na tom už zdravotně nebyl nejlépe a stranil se společnosti, což přivodilo dramatické komplikace v jeho druhém manželství. Poprvé se Strauss oženil v roce 1862, jeho manželka zpěvačka Henriette Chalupetzky, která vystupovala pod uměleckým jménem Jetty Treffz, byla o sedm let starší než on. Bylo jí tedy už 44 let. Když Jetty v roce 1878 ve věku šedesáti let zemřela, zatoužil Strauss zřejmě po mladé ženě. Neudělal dobře.
Už několik málo týdnů po smrti své první ženy se Strauss oženil ve vídeňské Karlskirche s o 25 let mladší herečkou pocházející ze slezské Wroclawi Angelikou Dittrich. Mladá žena chtěla žít, těšilo se, že se slavným umělcem bude obletovanou hvězdou plesů a bylo frustrováno manželem, který se společnosti vyhýbal. Výsledkem byla Angeličina nevěra s nějakým důstojníkem, se kterou se mladá paní Straussová netajila a manžela před vídeňskou společností zesměšnila. Manželství se tedy ještě v prvním roce svého trvání rozpadlo, ovšem Strauss byl postaven před těžko řešitelný problém. V Rakousku-Uhersku byl rozvod v kostele uzavřeného manželství nemožný. V roce 1885 se Strauss nakonec rozhodl situaci vyřešit tím, že se vzdal rakouského občanství as vystoupil z katolické církve. Získal občanství Sachsen-Coburg Gotha a tedy německé. Poté, co bylo jeho druhé manželství civilně rozvedeno (Angelika písemně souhlasila) se potřetí oženil s Adele Deutsch (mladší od něho o 31 let), se kterou pak žil až do smrti. Na plození potomků byl už ale zřejmě přece jen příliš starý. Protože mu byl vystaven pas umožňující cestovat a žít ve všech cizích zemích, vrátil se jako německý občan zpět do Vídně a tam žil až do smrti v roce 1899.
Umělecky byl pro něho zlomem rok 1871. Tehdy autor valčíku „Na krásném modrém Dunaji“ (zkomponoval ho v letech 1866/1867) setkal s Jacquesem Offenbachem a ten ho dokázal motivovat k psaní operet – v té době se tomu říkalo „komická opera“.
Strauss se vzdal vedení dvorního orchestru i titulu „C.K.dvorní muzikant“, dostal na rozloučenou od císaře „Řád Františka Josefa“ a dal se do tvorby operet. Už v roce 1871 měla premiéru jeho první opereta „Indigo a čtyřicet loupežníků“, skutečný umělecký průlom zaznamenala až jeho opera „Netopýr“, která měla premiéru 8.4.1874. Ta byla v roce 1894 zařazena do stálého repertoáru Vídeňské státní opery a je tam jako jediná opereta dodnes. Právě letos, v jubilejním roce, se dočkala nového uvedení, které ovšem s původním Netopýrem má jen velmi málo společného. V inscenaci Stefana Herheima se „Královna všech operet“ dočkala kompletního přepracování a je spíš průřezem Straussovou tvorbou, kde nechybí samozřejmě ani onen slavný Wienerwalzer nebo císař František Josef I, působící tam v roli dirigenta. Možná by se sám Johann v hrobě obrátil, ale publikum přijalo tento experiment pozitivně a tato revoluční verze Netopýra prý rozhodně stojí za zhlédnutí.
Strauss je totiž symbolem takzvané „Zlaté éry vídeňské operety“, jejímž byl hlavním tvůrcem. Vedle Netopýra a několika dalších operet uzavřel své dílo operetou „Cikánský baron“ v roce 1885. Vlastně neuzavřel. Svou poslední operetu „Bohyně rozumu“ dokončil jen proto, že ho k tomu zavazovala smlouva s Alexandrinou von Schönerer. Protože odmítl libreto Alfreda Marii Willnera, distancoval se od svého posledního díla a nepřišel ani na premiéru, která se konala – jek jinak – opět ve Vídeňské státní opeře 13.března 1897.
Johann Strauss zemřel ve věku 73 let 3.června 1899 na zápal plic a byl pochován na vídeňském centrálním hřbitově v čestném hrobě vedle jiných slavných hudebníků. Leží jen několik metrů od hrobu svého slavného otce, se kterým měl celý život napjatý vztah. Oba jsou pochováni v sekci 32A, Junior v robě číslo 27, seniorův hrob má číslo 42. Třeba se smířili aspoň po smrti, s těmi ženami to měli přece složité oba dva. Takže snad syn otci nakonec přece jen odpustil.
Nicméně paní Anna mohla být spokojena. Pomsta se podařila, syn otcovu slávu překonal.