Narozena 7. dubna 1878
Zemřela po dlouhé a těžké nemoci 6. října 2025
Obraz spícího opilého Miloše Zemana vedle zoufalé Jany Maláčové ve volebním štábu hnutí Stačilo byl přímo symbolický. Tak tristně skončila strana s nejdelší historií v dějinách Česka, tato trvala 147 a půl roku. Už jen proto je dobré se touto politickou silou zabývat a zavzpomínat na její zásluhy, na její státotvornou činnost i na činnost destrukční a na problémy spojené s její existencí a politickou prací.
I když umělá inteligence drze tvrdí, že česká sociální demokracie byla založena v obci Vysoká Pec na Karlovarsku, my víme, že vznikla v restauraci „U Kaštanu“ v Praze-Břevnově – dokonce jsem se tam byl kdysi velmi dávno podívat.
Začátek to byl onoho 7.dubna 1878 skromný. V zadní místnosti hospody se sešlo sedm delegátů, kteří museli při policejní šťáře – protože je někdo udal – hledat záchranu v útěku oknem. Nosnými osobami těchto začátků nové levicové strany byli novináři z časopisů „Dělnické listy“ a „Budoucnost“ Ladislav Zápotocký a Josef Boleslav Pecka. Ten se stal i prvním předsedou strany.
Vznik takového politického hnutí bylo víc než potřebné. Průmyslová revoluce přilákala do měst po celé Evropě miliony lidí, kteří zde živořili na hranici bídy nebo pod touto hranicí. Práce šest dní v týdnu až 12 hodin za mizerný plat, žádná dovolená a ženská i dětská práce za almužnu byly pravidlem. V malých bytech se tlačily početné rodiny, hygiena byla zanedbána, řádily choroby, zejména tuberkulóza a dětské choroby, dětská úmrtnost byla otřesná.
Na novou stranu tedy čekal úkol hodný Herkula. Oslovit tyto chudé a povětšinou nevzdělané vrstvy znamenalo skutečnou práci v terénu, pod stálým dohledem státní exekutivy. Být „Socanem“ platilo za urážku, do „slušné společnosti“ nebyli představitelé dělnictva zváni. Buržoazie je považovala za škodnou, která chce snížit jejich zisky. Starost o dělnictvo měla zůstat výhradně v rukou zaměstnavatele – a často i byla, jako pozitivní příklad můžu uvést rodinu Liebig v Liberci a později Tomáše Baťu. Ovšem problémem, který továrníci nechápali (chápal ho ale například princ Rudolf, který měl díky tomu nemalé problémy se svým otcem, konzervativním a ne právě osvíceným císařem Františkem Josefem) byla nedostatečná kupní síla dělníků. A dokud neměli dělníci peníze, nemohli kupovat zboží, které vyráběli. Zboží, kupící se na skladu zisk nepřinášelo, tento postoj výrobců vedl k první velké hospodářské krizi v roce 1896.
V té době – od roku 1887 – byl předsedou Sociálně demokratické strany českoslovanské, jak se strana nazývala, Josef Hybeš. Sociálně demokratické hnutí už nabylo mezinárodní rozměr, při dělnických protestech docházelo nezřídka k násilí a krvavá srážka demonstrantů s policií v Chicagu 1.května 1886, která si vyžádala 27 mrtvých (z toho 7 policistů) se stala následně důvodem k pravidelným prvomájovým setkáním dělnictva – vznikla tradice „Dne práce“. Poprvé se dělnictvo sešlo na prvomájové demonstraci v Praze stejně jako ve Vídni 1.května 1890. Už rok předtím, tedy v roce 1889, vznikla socialistická internacionála – takzvaná druhá, protože ta první se kvůli sporům Karla Marxe s anarchistou Bakuninem po osmileté existenci v roce 1876 rozpadla. Postupně se dosáhlo velkých úspěchů – zkrácení pracovní doby, placená dovolená, zlepšení životních podmínek. Za to vše vděčili dělníci působení a politickému tlaku „socanů.“ Rostoucí kupní síla dělníků zvyšovala i obrat zboží a všeobecný blahobyt. Vše by bylo dobré, kdyby se určití politici nedomnívali, že v Evropě je nuda a vyvolali naprosto nesmyslnou válku (ony smyslné zřejmě ani neexistují, ale tato byla extrém) aby ukojili svá ega a dali mládeži zážitek hrdinství. Stálo to život deset milionů lidí, a hlavně utrpěla socialistická internacionála, protože nacionalismus během válečného konfliktu nějaký proletářský internacionalismus zatlačil do pozadí. 2.socialistická internacionála nakonec ve víru války v roce 1916 zanikla.
Sociální demokracie působila do roku 1893 jako část stejné strany rakouské, až poté se emancipovala, přejmenovala se na Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou, zůstávala ale se svým rakouským bratrem v úzkém kontaktu – ostatně hlásala přece proletářský internacionalismus, což solidaritu dělníků v různých zemích předpokládalo. V roce 1907 koupilo „Tiskové a stavební družstvo dělnické“ budovu Paláce Losyů z Losinthalu na Hybernské ulici (někdejší palác Kinských) a přejmenovalo ho na „Lidový dům“ Toto družstvo bylo součástí strany, a tak dostala strana budovu, kterou mohla používat jako své oficiální ústředí. V roce 1913 přikoupila část sousedního hotelu s parcelou a mohla tak být postavena tiskárna a administrativní budova. Už v roce 1912 se zde konala 6.všeruská konference sociálně demokratické strany Ruska, které předsedal Vladimír Iljič Lenin. Předsedy české sociálně demokratické strany byli Josef Steiner (1893–1905), Antonín Němec (1905–1915) a konečně během války Bohumír Šmeral (1916–1917).
Šmeralova politická kariéra skoro skončila na jeho internacionalismu. Jako jediný z vlivných českých politiků odmítal rozpad Rakouska-Uherska a zůstával loajalistou, po vzniku samostatného Československa musel tedy ustoupit do pozadí a nezažil tak ve vedoucí funkci poválečný hvězdný vzestup své strany. Předsedou se v roce 1917 stal opět Antonín Němec a zůstal jím až do roku 1925.
Sociální demokracie vyhrála v novém státě jak komunální volby v roce 1919, tak i následné volby parlamentní v dubnu 1920 a její člen Vlastimil Tusar se stal předsedou vlády.
Jenže sociální demokracie měla jeden velký problém. Jejímu voličstvu šly změny příliš pomalu. Lidé zaznamenali, že v Rusku bolševici přivedli stávající řád k pádu násilím a viděli v tom svůj vzor. O hrůzách, které tato změna Rusku přinesla, se dělnictvo nedozvídalo. Bylo krmeno zprávami o ruském rozvoji, o novém světě, kde dnes už znamená zítra, spisovatelé jako Ivan Olbracht jezdili do Ruska a psali odtud oslavné ódy (i když Olbracht vůbec nevylezl z moskevského hotelu, kde byl ubytován). Sociální demokracie se začala masívně radikalizovat a hesla o změně systému násilím nalézala v nevzdělaném voličstvu hlasitou ozvu. A většina voličů sociální demokracie byla nevzdělaná. Poté, co velká část sociálně demokratických poslanců v národním shromáždění odmítla podpořit rozpočet vlády, podal Tusar v září 1920 demisi. My jsme se učili o takzvané „Tusarově zradě“, o tom, že mu buržoové za jeho demisi zaplatili. To hlásala komunistická propaganda. Ve skutečnosti byl Tusar profesionálním politikem, který jako první sociální demokrat oblékal i frak a chodil na plesy a hledal kontakty a spojence. Teď ho ovšem zradila jeho vlastní strana.
Protože existovala reálná hrozba, že se za sociální demokracii do nového parlamentu po volbách dostanou jen stoupenci radikální levice, zavedla strana před volbami v dubnu 1920 pevné volební listiny bez preferenčních hlasů a snažila se umístit radikály co nejníž na obtížně volitelná místa. Ani to ale nepomohlo, nebo přesněji řečeno nepomohlo dost, aby zabránilo rozštěpení strany a oné zářiové krizi.
Výsledkem vládní demise v září 1920 byl rozkol ve straně, boj o vlastnictví Lidového domu, který si podrželo konzervativní křídlo strany, a nakonec rozdělení strany – z radikálního křídla vznikla v roce 1921 komunistická strana, do jejíhož čela se vrátil nezničitelný Bohumír Šmeral.
Komunisté obsadili v následujících volbách v roce 1925 druhé místo (41 mandátů), ale sociální demokracie byla na čtvrtém místě (29 poslaneckých mandátů) a nebyla tedy nijak odepsaná. O deset let později, v době po hospodářské krizi a v čase ohrožení nacistickým Německem, komunisty dokonce předehnala, když skončila třetí s 38 mandáty – komunisté se museli spokojit se čtvrtým místem a 30 mandáty – radikalizace pod vedením žižkovských kluků, tedy křídla kolem Klementa Gottwalda, voliče zas až tak neoslovila.
Sociální demokracie na rozdíl od komunistů hrála v oněch dvaceti letech první republiky pozitivní státotvornou roli. Vzhledem na počet radikálů a nacionalistů v parlamentu bylo vždy nesmírně těžké vytvořit stabilní vládu – navíc tehdy neexistovala pětiprocentní hranice pro vstup do parlamentu, a tak tam bylo nekonečné množství stran a straniček, některé z nich třeba i jen s jedním poslancem. Stabilitu udržovala takzvaná „pětka“, vzniklá po krizi roku 1920. Byl to mimoparlamentní útvar vyjednavačů pěti nejvýznamnějších demokratických stran, kteří se dokázali vždy dohodnout na rozumných kompromisech a vytvořit hráz proti extremismu, představovaným nejen komunisty ale i slovenskými separatisty z Hlinkovy strany a posléze Sudetoněmeckou stranou Konráda Henleina. To darovalo Československu v době mezi válkami jak politickou, tak i ekonomickou stabilitu. Za sociální demokracii byl v tomto neoficiálním útvaru Rudolf Bechyně, za národní demokraty Alois Rašín, za stranu lidovou Jan Šrámek, za agrárníky Antonín Švehla a za národní socialisty Jiří Stříbrný. O demokracii v tehdejší Sociální demokracii svědčí i to, že na rozdíl od agrárníků nebo lidovců je v tomto útvaru nezastupoval předseda strany, ale muž, který měl největší důvěru, že dokáže vyjednat přijatelný kompromis. Předsedou strany po Antonínu Němcovi byl v letech 1925–1938 Antonín Hampl. Ten zažil i zákaz strany po německé okupaci, nepomohlo ani přejmenování na „Národní stranu práce“, která působila po Mnichovu do okupace Němci, pak byly jakékoliv politické strany zakázány.
Po válce se strana vrátila jako Československá sociální demokracie, jejím novým předsedou byl v Rusku zradikalizovaný Zdeněk Fierlinger.
Benešův experiment okleštěné demokracie, ve které byly povoleny jen čtyři politické strany – aby upokojil Stalina, se kterým podepsal už v roce 1943 smlouvu o poválečné spolupráci, nevyšel. Jestliže si Beneš slibovat že jeho Národně socialistická strana nasaje hlasy, které dostávali v první republice teď zakázaní agrárníci, naprosto se zklamal. Volby v České části republiky vyhráli komunisté a vykročili za mocí. Sociální demokrati získali jako nejslabší z oněch čtyř stran registrovaných v Česku jen 12,1 % hlasů a v nové vládě tři křesla. Fierlinger sice musel po tomto neúspěchu uvolnit místo předsedy strany umírněnému centristovi Laušmanovi, podržel si ale ve straně vliv.
O „Vítězném únoru“ nemusím v tomto článku psát, to by text nechalo narůst do nestravitelného rozsahu. Skutečností je, že novým předsedou strany se po únorovém puči stal opět Zdeněk Fierlinger a v červnu 1948 souhlasil se sloučením sociální demokracie s komunistickou stranou. Za to dostal stranické funkce, podílel se na politických procesech, kde svědčil proti Heliodorovi Píkovi a byl členem komise dohlížející na činnost církví. Žil až do roku 1976, čili zažil ještě i Pražské jaro. Na pokuse sociální demokracii v roce 1968 obnovit, se nepodílel.
Ovšem sociální demokracie nezanikla. Jestliže přestala existovat na území Československa, obnovila svou působnost v emigraci. Po Blažeji Vilímovi se stal v roce 1948 předsedou strany Václav Majer (do roku 1972), po něm Vilém, Bernard (1972–1989) a konečně Karel Hrubý (1989–1990). Strana byla oficiálně uznána za člena socialistické internacionály, založené v roce 1951 ve Frankfurtu nad Mohanem, i když v komunistickém Československu se o tom nesmělo mluvit.
V roce 1989 byl sociální demokracie jednou z prvních tradičních stran, která po obnově demokratického systému obnovila svou činnost. Prvním předsedu byl Slavomír Klaban a po něm v letech 1990–1993 Jiří Horák. Tehdy se ale rozhořel boj o směrování strany. Horák se snažil ze sociální demokracie vybudovat stranu podle západního vzoru, uznávající demokratické principy politické práce (přišel z USA), bránil se přílivu někdejších komunistů do strany a snažil se zabránit její vulgarizaci. Svůj boj ale prohrál. V roce 1993 pak odcestoval znechuceně zpět do USA a psal odtud kritické články o poměrech ve straně, kterou pomáhal znovuzakládat.
Předsedou strany se stal Miloš Zeman. To, co se zdálo být na začátku pro stranu požehnáním, se stalo v konečném důsledku jejím prokletím a jedním z důvodů jejího zániku. Zeman vedl stranu do roku 2001 a postaral se, aby ze strany byli vyhnáni všichni lidé, kteří měli nějaké charisma a popularitu u voličů (například otřesná akci „Olovo“, jež měla za cíl zlikvidování Petry Buzkové). Nicméně Zeman přesně poznal chutě „prostého lidu“ – jak on říkal, těch „spodních deseti milionů“ a dovedl Sociální demokracii k volebnímu vítězství. Aby vzápětí postavil vše na hlavu a definitivně rozvrátil jakoukoliv politickou morálku v zemi uzavřením „opoziční smlouvy“ s občanskou demokratickou stranou a se svým oponentem ale i přítelem Václavem Klausem. Důvěryhodnost strany byla těžce poškozena, ale hlavně byl nenapravitelně poškozen celý demokratický politický systém a důvěra občanů v něj.
Po Zemanovi převzali stranu lidé sice slušní, ale naprosto postrádající jakékoliv charisma – ať už to byl Vladimír Špidla v letech 2001–2004 nebo Bohuslav Sobotka (2005–2006 a poté 2010–2017). Epizoda nešťastného šéfování Stanislava Grosse (2004–2005) zůstala víceméně jen úsměvnou, trochu víc škody napáchal svým levicovým populismem Jiří Paroubek (2006–2010).
Osudným se pro stranu stalo rozhodnutí nepodpořit v parlamentu volbu Miloše Zemana prezidentem republiky v roce 2003. Kdo sledoval jeho pozdější působení v této funkci, musí toto rozhodnutí chápat. Ale nesmírně ješitný a mstivý Zeman upřel všechny své síly na zničení strany, která ho „zradila“ a to se mu i podařilo. Ostatně v roce 2007 po hádce s Jiřím Paroubkem demonstrativně ČSSD opustil. Jestliže jeho vlastní projekt strany „Strana práv občanů – Zemanovci“ ještě propadl, v roce 2013 mu osud přihrál Andreje Babiše a jeho hnutí ANO.
Zeman vyhrál prezidentské volby 26.ledna 2013 a inaugurován byl 8.března. V srpnu rozpustil po aféře premiéra Nečase (která zřejmě žádnou aférou nebyla) parlament a volby proběhly 25 a 26.října. Sociální demokracie vyhrála s 20,45 procenty hlasů, na druhém místě skončilo ANO s 18,65. Komunisté pod Vojtěchem Filipem získali úctyhodných 14,91 %. ČSSD byla ve vítězném transu – její odvěký soupeř ODS ležel se 7,72 % v kómatu, při tvorbě koalice se rozhodla pro ANO. Bylo to fatální rozhodnutí, které předznamenalo konec sociálně demokratické strany. Což ovšem ještě nikdo nemohl vědět. Ano se prezentovalo jako liberální strana – dokonce se stalo členem Liberální frakce v Evropském parlamentu, spojení se socialisty se tedy programově přímo nabízelo. Ovšem ANO nebylo demokratické uskupení, ale strana jednoho muže, který si poslance jako své zaměstnance platil. A šlo mu o osobní moc a o přeměnu státu na servisní centrum pro jeho byznys v koncernu Agrofert. To snad mohlo varovat, ale nevarovalo. Andrej Babiš totiž rychle pochopil, kde se dají hlasy voličů získat nejsnadněji – a to u potenciálně sociálně ohrožených – důchodců a málo kvalifikovaných dělníků. Což byla klasická voličská základna ČSSD. Andrej se opíral o skvělý marketing – v tom mu socialisté s Bohuslavem Sobotkou nesahali ani po kotníky – a začal mohutně odsávat voliče levého politického spektra. Když se Sobotka vzpamatoval a pokusil se Babiše zbavit, narazil na mstivého Zemana, který ho před kamerami bezmála zbil svou holí.
Strategie ANO fungovala – snad až příliš dobře. Ve volbách v roce 2017 vyhrálo ANO s 29,6 procenty hlasů. Jak ČSSD (7,3 %), tak komunisté (7,8 %) se propadli – jejich voliče už získal Andrej svým populistickým programem, který už s liberalismem neměl nic společného. Vyhlásil se za „catch all party“ a na jeho sliby mu naletěli především voliči tradiční levice. Ti hleděli jen na výšku svého příštího důchodu a byli ochotni spasiteli Andrejovi odpustit i všechny přešlapy a neskutečný chaos při managementu covidové pandemie, či otrávenou řeku Bečvu. ČSSD ztrácela půdu pod nohama a nechala se ještě jednou přemluvit k sňatku s ďáblem. Tentokrát už bez Sobotky. Po krátké epizodě Milana Chovance se předsedou strany stal Jan Hamáček. Horší volbu mohla strana sotva udělat. Hamáček vstoupil do koalice s ANO s podporou komunistů. Jeho občasná snaha se od spasitele Andreje emancipovat působila až komicky (jako onen Sputnik z Ruska). Andrej luxoval hlasy svých potenciálních spojenců, kteří ztráceli své voliče. I když se to například rakouským socialistům ani trochu nelíbí, jejich voliči jsou především důchodci. Mladí dělníci, zejména pak ti méně kvalifikovaní, volí už dávno fašisty a tento trend je zřejmý i v Česku, kde volí SPD a Motoristy.
ČSSD potřebovala nutně najít jinou voličskou základnu, protože u důchodců neměla proti ANO šanci. Nepochopila to. Zůstávala u tradiční a už hodně vousaté politiky, že je tu pro dělníky a sociálně slabé – ti všichni už byli ale dávno u ANO a SPD. Místo aby se pokusila získat si drobné podnikatele, kteří neměli v oligarchické české společnosti žádné zastání, začala se po nich vozit. „Hustá dvojka“ Jana Maláčová a Matěj Stropnický začali přepadávat drobné provozy a prezentovali se jako odhalovači podvodů – pro ČSSD v této podobě byl každý podnikatel potenciální podvodník.
Krajně nešikovná politika přinesla své plody ve volbách v roce 2021. ČSSD padla pod pětiprocentní hranici na 4,65 % a Komunistická strana dokonce na 3,6 %. Obě strany musely hledat cestu ven z dusícího Andrejova obětí. Najít si nové voliče. Zatímco komunisté se zbavili poměrně umírněného Vojtěcha Filipa a zradikalizovali se pod vedením Kateřiny Konečné do nenávistného stalinistického extrému, ČSSD hledala řešení svého problému dlouho a marně. Po Romanovi Onderkovi byl předsedou strany Michal Šmarda. Nepomohlo přejmenování strany na Sociální demokracii, poslední hřebík do rakve kdysi slavné a mocné strany se stala volba Jany Maláčové předsedkyní 5.října 2024. Po snahách přetrumfnout Andreje ve slibech sociálních výhod se nakonec rozhodla i s Lubošem Zaorálkem spojit se se zradikalizovanými komunisty. Opustili společně jakýkoliv sociální program, začali šířit nenávist a proruské narativy stejně jako komunisté sami nebo SPD. Začali podporovat vystoupení z EU a NATO, jak jim komunistické hnutí Stačilo poručilo. Vystoupení Luboše Zaorálka byla tak tragická, že člověk nevěděl, zda má při nich plakat nebo se smát. Už jen dostat se do společnosti osob jako Sterzik nebo Bobošíková, nemluvě o Konečné, znamenalo ztrátu jakýchkoliv morálních principů. Oběma politikům šlo jen a jen o poslanecké platy a byli pro to ochotni udělat cokoliv.
Spící opilý Zeman, který je přišel ve volbách podpořit, se stal symbolem morálního rozpadu strany, která vznikla před jeden a půl stoletím.
Co mě ovšem šokovalo nejvíc a proč si myslím, že je s ČSSD skutečně konec, byl rozhovor s vedoucím funkcionářem mladých socialistů, tedy dorostu ČSSD. Ten zcela nestoudně obhajoval spojení s komunisty a potřebu zůstat s nimi v koalici i v budoucnosti. Naprosto nepochopil a s ním zřejmě i členská základna včetně mladých, že je to cesta do pekel. Že z této žumpy se už sociální demokracie nikdy nedostane, že v podstatě přestala existovat. Kdo zradí důvody své existence ztratil na tuto existenci nárok.