K výsledku voleb se nebudu vyjadřovat, do dělá víc než dost lidí a někteří z nich se v tom vyznají podstatně líp než já. Proto chci dnes psát o zemičce, která běží opačným směrem než současné Slovensko, Maďarsko a nejnověji i Česko, tedy pryč od Ruska. Od velmoci, se kterou neudělala dobrou zkušenost. Ovšem kdo už s Ruskem kdy dobrou zkušenost udělal?
V poslední době se dostal tento malý a chudý státeček do popředí zájmu světových médií, díky volbám, ve kterých utrpěl Vladimír Vladimírovič Putin jednu ze svých hořkých porážek, kdy se přes masívní intervence finanční i politické a dezinformační nepodařilo dostat tuto zemičku do sféry ruského vlivu.
Proto jsem se začal o historii této země blíže zajímat a můžu říct, že je v tom pěkný zmatek. Co je to vlastně Moldavsko, kde se historicky rozkládá, ke které kultuře skutečně patří? Po pravdě řečeno, nemám v tom ani pro prostudování mně dostupných materiálů jasno.
Geograficky se budeme pohybovat mezi třemi řekami Prutem, Dněstrem a Bugem. Ty mají rozhodující význam pro formování daného území.
Historicky viděno se ovšem knížectví Moldavské nacházelo mezi hřebeny Karpat na západě a řekou Prut na východě a největším městem na tomto území je Jasi. Mezi Prutem a Dněstrem se rozkládala takzvaná Besarábie a toto území odpovídá zhruba dnešní republice moldavské s hlavním městem Kišiněvem. Na východ od Dněstru až k Bugu se nacházelo takzvané Podolí nebo Transistrie s přístavem Oděsou (založenou nicméně až v roce 1794) a Kamencem Podolským, kde kdysi podle románu Henryka Sienkiewizce statečně zahynul v boji proti Turkům pan Wolodyjowski, kterážto země hrála taky v historii této oblasti podstatnou úlohu.
Už z toho všeho je zřejmé, že oblast není zcela pevně historicky ukotvena. Ostatně na dějinné jeviště vstoupila až dost pozdě, první moldavské knížectví bylo založeno až v roce 1359, do té doby se tu proháněli Pečeněgové, Kumáni a Tataři, území severního pobřeží Černého moře až po deltu Dunaje patřilo formálně k mongolské Zlaté Hordě. Knížectví se rozkládalo mezi Karpaty a řekou Prutem a už v roce 1387 se dostalo do závislosti na expandujícím Polském království, které rok předtím vytvořilo v osobě krále Wladyslawa Jagella personální Unii s velkoknížectvím litevským.
Státeček se dostal po tlak hned tří lokálních mocností. Ze severu to bylo Polsko, ovládající Podolí, z východu Zlatá Horda a její předsunutá výspa Krymský chanát a z jihu se Moldavané brzy dostali pod tlak Osmanů. K tomu navíc za hradbou Karpat číhali Uhři, se kterými se Moldavané snažili stále znovu uzavírat spojenecké smlouvy. Například když valašský a moldavský vévoda Mircea cel Batran porazil Turky v bitvě u Rovine, spojil se s uherským králem Zikmundem, aby na to vzápětí škaredě doplatil. V křížové výpravě bylo křesťanské vojsko v roce 1395 poraženo u Nikopole a o rok později musel Mircea uznat osmanskou nadvládu. V roce 1416 pak Mircea uzavřel vazalskou smlouvu a zavázal se platit Vysoké Portě roční tribut 3000 dukátů. To už byl ale pouze vévodou valašským, Moldavsko se od Valašska emancipovalo pod vládou vévody Alexandru cel Buna (vládl v letech 1400–1432). Tento vládce zplodil celou řadu nemanželských potomků, kteří se pak mezi sebou bili o vládu a umožňovali tak vstup polských a osmanských vlivů.
Národním moldavským hrdinou se měl stát Alexandrův vnuk Štěpán zvaný Velký (Stephan cel Mare).
žil 1443–1504, vládl od roku 1457. Proslavil se zejména vítězstvím nad vojskem sultána Mehmeda II. Dobyvatele v roce 1475, kdy se mu podařilo se 40 000 vojáky zničit osmanskou armádu o 120 000 mužích u Vaslui – tato bitva je moldavskou legendou a pro Mehmeda se jednalo o nejpotupnější porážku, jakou kdy utrpěl – horší než Bělehrad. O rok později dorazil sultán osobně a se 150 000 vojáky narazil na 20 000 Štěpánových mužů (dalších 20 000 odráželo právě útok krymských Tatarů, kteří byli sultánovými spojenci. I když Štěpán bitvu tentokrát prohrál, museli se Turci stáhnout v důsledku problémů se zásobování i moru, který v táboře vypukl a na který byl Mehmed po zkušenostech od Bělehradu z roku 1456 hodně citlivý. Mimochodem dal údajně Štěpán za každou vítěznou bitvu nad Turky založit jeden klášter (pravoslavný a vždy nádherně zrobený freskami nejen vevnitř ale i zvenku.) Těch vítězných bitev tedy muselo být hodně, klášterů Štěpánovi připisovaných, je po zemi na čtyřicet. Nejkrásnější z nich je klášter Voronet, nacházející se na území dnešní Bukoviny. I Štěpánovo hlavní město Suceava, kde i zemřel, leží v dnešní Bukovině, čili daleko mimo hranice dnešního Moldavska.
Štěpán dokázal zachovat moldavskou nezávislost, i když se v roce 1503 zavázal platit roční tribut 4000 dukátů. Moldavsko se stalo vazalem Osmanské říše až za jeho syna Bogdana v roce 1512 (i proto, že Bogdan se soustředil na válku s Polskem).
Turci už dávno ještě za sultána Murada ovládli dunajskou deltu a v roce 1484 připojili i takzvaný Butšak, pobřeží Černého moře od Dunaje až po Dněstr – to je území, které odděluje dnešní Moldavskou od moře a patří Ukrajině. Zatímco jižní část Besarábie, tedy dnešního Moldavska byla přímo součástí Osmanské říše, sever spolu s vévodstvím Moldavským na západním břehu řeky Prut byl osmanským vazalem s vlastním vévodou – tak jako Valašsko nebo Sedmihradsko. Podolí, tedy území na východ od Dněstru, zůstalo polské až do roku 1672, kdy ho Rzeczpospolita musela odstoupit Turkům. To se sem už ale tlačila nová velmoc, Rusko, které v bojích s Polskem získalo v roce 1667 oblast Smolenska ale hlavně celý levý břeh Dněpru – tedy Ukrajinu. Bogdan Chmelnický prodal nezávislost (či autonomii) ukrajinských kozáků ruskému carovi za příslib vlastní bezpečnosti.
Turecká říše (nemocný muž na Bosporu) byl na ústupu. Po porážce u Vídně v roce 1683 se už Turci nevzpamatovali a už se jen snažili bránit kdysi dobytá území. V roce 1774 získala Kateřina Velká Krymský Chanát a v roce 1792 i takzvaný Jedisan – území mezi Bugem, Dněstrem a Černým mořem. Dněstr se stal hranicí mezi Ruským císařstvím a Osmanskou říší.
V další válce v letech 1806–1812 Rusové postoupili dále na západ a obsadili takzvanou Besarábii (dnešní území Moldavska.)
Z Besarábie se stala ruská gubernie. Po porážce v Krymské válce muselo Rusko vrátit Moldavsku jižní okresy Besarábie Ismail, Cahul a Bolgrad na pobřeží Černého moře. V roce 1859 byl pak Alexandru Ioan Cuza zvolen jak moldavským, tak i valašským vévodou a tento rok můžeme zaznamenat jako počátek rumunské státnosti. V roce 1878 muselo Rumunsko na Berlínském kongrese, který nově uspořádal poměry na Balkáně po další turecké porážce ona jižní území na východ od Prutu Rusku zase vrátit. Zato dostalo Rumunsko takzvanou Dobrudžu, území mezi Dunajem a Černým mořem.
V důsledku Velké říjnové revoluce, která proklamovala právo na sebeurčení národů podlehli i obyvatelé Besarábie sebeklamu a vyhlásili 15. prosince 1917 na území gubernie Besarábie „Demokratickou republiku Moldavsko“, ovšem jako autonomní oblast Ruského státu. Od této chvíle tedy máme dvě Moldavska, východní část Rumunska mezi Karpaty a řekou Prutem a Moldavskou republiku, vzniklou na území někdejší Besarábie.
Už v lednu 1918 se Rumunsko, které patřilo k vítězným spojencům první světové války, rozhodlo využít nabízející se šanci a obsadilo Besarábii. Za této situace vyhlásil parlament Moldavské republiky 24. ledna 1918 nezávislost na Rusku a 27. března 1918 pak lidové hlasování rozhodlo o připojení Besarábie k Rumunsku (trošku to připomíná události na Krymu v roce 2014). Spojené národy tuto anexi v roce 1920 posvětily, Sovětský svaz vzniklý v roce 1922 ji ale nikdy neuznal. Vytvořil takzvanou „Moldavskou autonomní sovětskou socialistickou republiku“ (MASSR) jako součást SSSR s hlavním městem Kišiněvem.
Protože se ale Kišiněv nacházel v rumunském záboru, bylo správním střediskem této fakticky neexistující svazové republiky ukrajinské město Balta. K SSSR fyzicky patřila uměle vytvořená část Moldavska na východ od řeky Dněstru s Tiraspolem (ten se stal hlavním městem MASSR v roce 1929). Tento umělý konstrukt byl vytvořen jen proto, aby SSSR mohl nadále uplatňovat nárok na celou Besarábii.
V rámci tajných protokolů smlouvy Molotov-Ribbentrop byla Besarábie zařazena do zóny ruského vlivu a v červnu 1940 obsazena Rudou armádou. 2. srpna 1940 byla vyhlášena „Moldavská sovětská socialistická republika“ s hlavním městem Kišiněvem. Část území někdejší MASSR byla začleněna do Ukrajinské SSR, ale úzký pruh území na východním břehu Dněstru s Tiraspolem zůstal součástí nově vytvořené svazové republiky – to je zárodek dnešních národnostních problémů. Ono levobřežní Podněstří totiž patřilo etnicky do takzvaného Nového Ruska (Novaja Russia), kam byli stejně jako do pobřežní Ukrajiny nastěhováni etničtí Rusové.
Historická Besarábie (moderní Moldavsko) končila vždycky na řece Dněstru, teď ho ovšem překračovala. Rusové si tím zajišťovali vliv v rumunsky hovořícím Moldavsku, vytvořili tak podstatnou ruskou menšinu. Na problémy bylo zaděláno.
Po vypuknutí druhé světové války Rumuni, jako spojenci nacistického Německa okamžitě obsadili Besarábii a začlenili ji zpět do Rumunska, šli ale ještě dál a anektovali i území až po řeku Bug čili takzvanou Transistrii, etnicky rusko-ukrajinskou.
Po kapitulaci centrálních mocností a tím i Rumunska bylo samozřejmě území Transistrie i Besarábie znovu přičleněno k Sovětskému svazu, zajímavostí bylo, že pobřežní oblast, někdejší Bučak, se nestal součástí Moldavska, ale Ukrajinské SSR. Moldavsko bylo tak zcela odříznuto od přístupu k moři, nejblíž se k němu má u Dněsterského limanu, kdy je moře vzdáleno pouhé tři kilometry. Z Moldavska bylo v letech 1949–1950 vysídleno na 7 procent obyvatelstva. V rámci centrálně plánované ekonomiky byla Moldávii určena role zemědělské oblasti, kde se průmysl prakticky nebudoval, což vedlo po rozpadu Sovětského svazu a ztrátě společného trhu v roce 1991 k ekonomické katastrofě. V zemi vládl hlad, zemi opustilo 10 procent žen mladších třiceti let, většinou se prostituovaly v zemích EU, aby mohly rodinám poslat domů peníze nutné k přežití – sám jsem několik takových v Murau potkal, když se staly pacientkami naší nemocnice.
Už v roce 1989, tedy ještě v časech slábnoucího sovětského impéria, bvla v Moldavsku zavedena moldavština jako úřední řeč. K nelibosti rusky hovořícího obyvatelstva na levém břehu Dněstru i gaugazské menšiny na jihu (gaugazština patří do turkotatarské jazykové skupiny a mluví jí asi 150 000 obyvatel Moldavska).
27.srpna 1991 vyhlásila Moldavská republika nezávislost. Už tak podrážděná ruskojazyčná menšina na levém břehu Dněstru okolo města Tiraspolu se vzrušila ještě víc, když byla bezprostředně po vyhlášení nezávislosti zahájena jednání o znovusjednocení země s Rumunskem. V roce 1992 pak napětí eskalovalo ve válce s více než 1000 mrtvých, který rozhodla ruská 14.armáda, která je od té doby v této oblasti usídlena. Byla vyhlášena „Podněsterská moldavská republika“, která na rozdíl od gaugazské autonomní oblasti (ustanovené v roce 1994) znovusjednocení pod autonomním statusem odmítá – samozřejmě na pokyny z Moskvy.
A to i když minulou zimu musela obyvatelstvo odtržené oblasti zachraňovat před zimou vláda z Kišiněva evropským plynem, když velký ruský spojenec nechal své věrné na holičkách.
V podstatě hledá Moldavsko stále ještě svou identitu. Národ potřebuje k své existenci tři ze čtyř znaků – jazyk, území, kulturu a historii. Současné Moldavsko nesplňuje v podstatě ani jeden z nich. Moldavská řeč je dialektem rumunštiny a liší se od ní jen v detailech – přesto byla vyhlášena úředním jazykem – tedy ne rumunština, ale moldavština. S územím je to taky problém, hranice se posouvaly podle přání mocných, část na východ od Dněstru byla přičleněna až komunistickým režimem, naopak byl odtržen jih – Bunčak. A historické Moldavsko leží vlastně na pravém břehu řeky Prut. Prezident Vladimír Voronin (prezidentem 2001–2009) se snažil probudit národní cítění tím, že oživil kult Štěpána Velkého. Tento byl vyhlášen moldavskou ortodoxní církví za svatého a jeho kultem se snažil ruskojazyčný Voronin jít na odstup od Rumunska a přiblížit zemi, které tehdy vládl, blíže k Rusku. Štěpánův obraz s korunou a křížem je na všech moldavských bankovkách od jednoho do 500 lei. Ovšem Štěpán vládl zemi na západ od Prutu.
Moldavsko tedy zápasí s mnoha problémy. Problémy s vlastní identitou, se směrováním země, s chudobou a s ohrožením ze strany někdejší imperiální ruské mocnosti, která je po skoro dvě stě let ovládala. Se separatismem Podněsterské republiky a přítomností ruských vojáků na svém území. Přesto dokázalo – na rozdíl od Gruzie – odolat svodům Kremlu a chce směřovat do Evropy. Papež Sixtus IV. kdysi vyhlásil Štěpána Velkého za ochránce křesťanské víry. I tento čin – který zůstal jen prázdným gestem – je vnímán jako přináležitost Moldavska k Evropě.
Území Moldavska už jednou mongolské Zlaté hordě patřilo. Nemá chuť to opakovat. Možná se jednou Moldavané života v Evropské Unii dočkají. Pokud ještě nějaká EU bude.