Volby – malá předvolební úvaha

               Píšu tento článek v době, kdy výsledek letošních voleb ještě není znám, dokonce ještě neproběhly. Část mých čtenářů bude mít výhodu (či nevýhodu), že tento článek bude číst už s vědomím, jak to dopadlo. Ve chvíli, kdy ho dávám na web se můžu jen domýšlet, že to dobře dopadnout nemůže a pokusím se přiblížit, proč si to myslím. Samozřejmě ještě nikdy se nestalo, že bych se až tak rád mýlil.

Když jsem totiž předminulý týden vystoupil na hlavním nádraží v Praze, pozdravil mě ihned obrovský plakát volebního bloku „Stačilo“ a smály se na mně tváře Kateřiny Konečné a Jany Maláčové. Udělalo se mi špatně a měl jsem do značné míry pokažený den.

               Přesto má toto volební uskupení velkou šanci vstoupit po říjnových volbách do sněmovny a vzhledem na poměr sil může hrát do značné míry rozhodující roli při tvorbě a podpoře nové vlády, a tedy se podstatným způsobem podílet na směrování politiky v povolebním Česku.

               Nezbylo mi než si položit otázku, jak je to možné. Co vede tolik lidí, aby volili ideologii, která přivedla tuto zemi k hospodářské i morální katastrofě. Která za čtyřicet let své vlády dostatečně dokázala svou naprostou chybějící kompetenci v řízení státu. Ale o to naléhavější otázka je, proč jsou Češi ochotni zvolit si premiérem bývalého agenta STB, odsouzeného za podvod českými soudy a stíhaného francouzskou justicí za totéž, který se dostal k majetku neprůhlednými nekalými procesy a hodlá udělat z celé země servisní centrum pro svůj byznys. Který není schopen vytvořit souvislou větu, šíří nenávist a obklopil se přikyvovači bez vlastního názoru a bez jakékoliv kompetence. Proč se lidé v Česku rozhodli vést zemi do katastrofy a nakolik si tento důsledek své volby uvědomují?

               Budoucí řádky nebudou příjemné a určitě se na mně mnoho lidé naštve. Musím to vydržet. Ani filozof Patočka (s kterým se v žádném případě nehodlám srovnávat) nebyl k českému národu ve svém hodnocení příliš šetrný. Pravda se někdy poslouchá špatně.

               Česká mentalita je ovládána několika aspekty, které se po celé generace negativně projevují na rozhodování většiny a ženou národ i s onou menšinou, která tyto aspekty nesdílí, do dějinných katastrof. Česká politická scéna je historicky už od vzniku samostatného Československa vždycky hodně vychýlená doleva, stačí se podívat na filmy Voskovce a Wericha a představení Osvobozeného divadla. To umožňuje převzetí moci extrémistům, kteří určité touhy a přání národa dobře rozumí a nemají zábrany při slibech je splnit. Jako se to stalo v roce 1946. Tím plněním se pak už nezabývají, protože po uchopení moci už nic plnit nemusí. S dalšími volbami, kde by se museli z nesplnění svých slibů zodpovídat, se totiž v jejich politickém programu už jaksi nepočítá.

               Prvním bodem, který chci pojmenovat jako příčinu národního neštěstí, je české chytráctví. Ne chytrost, ale chytráctví nebo vychytralost. Pravý Čech je nejšťastnější, pokud má pocit, že někoho doběhl, přečůral, nejraději nějaký úřad, zejména pak finanční. Nikde v Evropě se nekupuje tolik zboží v „akci“, protože český zákazník si odnáší domů zboží, které sice nepotřebuje, ale které koupil v „pravý čas“, což je důkazem jeho chytrosti. Množství černé práce v Česku je obrovské, vždycky se pracovalo „bez Klause“, tedy načerno, aby se nemusela práce zdaňovat. Je možné, že ona šedá ekonomika, ze které chce Babiš získat bilion korun a financovat z ní všechny svoje sliby, skutečně v sobě onen bilion skrývá, ale bože chraň každého politika, který by na ni sáhl a vzal tak Čechům pocit, jak jsou chytří. Pravý Čech je ochoten jet po okrskách o dvě hodiny déle, než by trvala cesta po dálnicích, jen aby ušetřil 10 euro za dálniční poplatek. Nikde se nepřekračuje nejvyšší povolená rychlost na dálnicích tak arogantně jako v Česku. Když jsem jel minulou neděli po dálnici za Bělotínem (je tam omezená rychlost na 80 km/hodinu), předjíždělo mě jedno auto za druhým, jely ne 90 nebo 100 km/hodinu, ale 130 nebo 140 – prostě na předpis kašlaly. V Rakousku by ztratili řidičský průkaz – mimochodem to se stalo i rakouskému ministrovi vnitra, když ho na osmdesátce přichytli se 135 km/hodinu. Čech má z toho dobrý pocit, zase jednou kašlal na předpisy, které jsou z jeho hlediska všechny nesmyslné. Za následek to mělo na českých silnicích jen v roce 2024 438 mrtvých a 1609 těžce zraněných. Ale chytrému Čechovi se přece nemůže nic stát! Protože je chytrý! Toto chytráctví si neseme ještě z období Rakouska-Uherska, kdy se považovalo za národní hrdost podvádět rakouské úřady. Po získání samostatnosti Češi tak nějak nepochopili, že teď už podvádějí sami sebe – podobně jako Řekové, kde bylo neplacení daní Turkům hrdinským činem. Po získání samostatnosti se tento zvyk zachoval a přivedl Řeky k hospodářskému bankrotu. Toto chytráctví se neslučuje s pojmem zodpovědnosti. Jde v něm vždy jen o získání okamžité i když třeba jen minimální nebo zdánlivé výhody, ale globální myšlení je v něm naprosto vyloučeno. Každý politik, který se pokusí vnést zde do věci nějaký pořádek, je odsouzen k tomu, aby byl odvolen – na tento aspekt své národní povahy si Češi nenechají sáhnout.

               S tím souvisí i neochvějné lpění na svém názoru, jedno, jak je hloupý. Protože přiznání omylu by rozhodujícím způsobem narušilo přesvědčení o vlastní chytrosti. Herec Ondřej Vetchý řekl pěkně, že Češi jsou o věci, o které vědí naprosté hovno, schopni zastávat neochvějný názor a pohádat se kvůli němu do krve. Obdivuji jeho odvahu i jeho angažovanost, moc rád bych mu za ni poděkoval a potřásl mu rukou. Je právě proto objektem nenávisti těch, jejichž jednoduché kruhy narušuje.

               Druhým bodem, o kterém se chci dnes zmínit, je xenofobie. Češi se podvědomě bojí všeho cizího, není mi zcela jasné, proč tomu tak je. Stále vládne obava, že jim někdo vezme jejich vepřo knedlo zelo, pivo a hezké holky. Že panevropský kulturní marxismus rozvrátí kořeny české tradiční kultury a globalismus smaže české kulturní dědictví. Heslo „Malé ale naše“ vládne stále ještě českým hospodám, ve kterých by protisystémové strany získaly 90 procent hlasů. (V kavárnách to vypadá trochu jinak, a proto se stal termín „pražská kavárna“ nadávkou). Češi se podvědomě odtahují od všeho co jinak vypadá, co jinak mluví, co nepije pivo a nejí vepřové, mají strach z vegetariánů, veganů a elektrických aut. Všechno nové jim vhání pot strachu na čelo a jsou ochotni proti tomu bojovat – nejraději v hospodě u piva, ale i na demonstracích, kde jako symbol vlastenectví mávají ruskými vlajkami. Rusko je přece něco, co důvěrně znají, vědí, co od něho mohou očekávat. I když to nebylo nic valného, je to pořád lepší než neznámo, kam je vleče současný kapitalismus s mezinárodními koncerny, migrací a nějakým green dealem. Strach z migrantů je v Česku jeden z největších v EU a to přesto, že se zde prakticky žádní nevyskytují. Jednak je česká ekonomika pro migranty stále ještě méně atraktivní než Německo, Rakousko nebo dokonce Velká Británie, dále sami Češi vytváření nepřátelskou atmosféru vůči přistěhovalcům a jsou tím samozřejmě známí a třetím faktorem je nenaučitelný jazyk – čeština. Ale neznámého nebezpečí se bojíme mnohem víc než známého, a proto stačí vytáhnout kartu nebezpečí nekontrolované migrace, židovskou loby (samozřejmě zase jednou Soros) organizovanou „velkou demografickou výměnu“ a máte jisté hlasy. Z nedostatku Arabů, Čečenců a Afgánců se dělá národní nepřítel z Ukrajinců. Ačkoliv jsou tito pro hospodářství přínosem. Ale nebezpečný migrant musí být a když není nic jiného, i Ukrajinec dobrý! Vysvětlete pak takovému Čechovi ze čtvrté cenové, že se cizinců nemusí bát, když ještě žádného v životě neviděl. Mimochodem se se čtenáři musím podělit o zážitek, který se mi mohl stát zřejmě skutečně jen v Praze. Po chodníku přede mnou šla mladá muslimka v hidžábu na hlavě a v MINISUKNI! A to dost odvážné! Což o to, nohy měla pěkné, ale takový výklad koránu je možný skutečně jen v Čechách.

               Třetí bod je společný všem zemím střední Evropy, a to je naříkání nad poměry čili abych to pojmenoval německy „Jammern“. Němci považují „jammern“ za svou národní vlastnost, Rakušáci si myslí, že je v této disciplíně strčí do kapsy, ovšem kdyby se jednalo o olympijskou disciplínu, museli by se hodně namáhat, aby je o zlato nepřipravili Češi. Češi jsou nespokojeni prakticky stále, a to zcela nezávisle na tom, jak se jim daří. I důchodci, jezdící dvakrát do roka na dovolenou do Řecka, jsou schopni naříkat, jak je vláda připravila o všechno. Hospody jsou plné hladovějících občanů – to má logiku, když nemám na zaplacení proudu, musím se jít najíst do hospody, ne? A nikde není tak rozšířená láska k „starým dobrým časům“ jako právě v Česku. Zde se tyto časy staly doslova kultem hodným uctívání. Proto se teď tolik zejména starších lidí upíná ke komunismu. Jak byly levné potraviny (není to pravda, v porovnání s příjmy byly nepoměrně dražší než dnes) jak byly ty potraviny kvalitní. To už vůbec není pravda, existovaly sice i kvalitní potraviny, ale ty byly podpultové a u prodavače se daly získat jen za protislužbu. Pro prostý lid existovalo mléko v plastikovém sáčku a párky v plastikové slupce, která se musela oloupat, se nafoukly díky obsahu mouky do trojnásobného objemu a daly se srovnat jen s kvalitou výrobků Kosteleckých uzenin – ovšem až po převzetí této firmy Agrofertem). Staříci vzpomínají, jak chodili na diskotéky, zatímco teď v demokracii tam nemůžou – samozřejmě by mohli, ale osmdesátník na diskotéce působí nepatřičně, je si toho sice vědom, ale stejně za to může vláda. (Andrej a Stačilo jim rádi slíbí zázračný elixír, po kterém budou zase devatenáctiletí a půjdou si zatančit – no nevol pak takové politiky)! Prostě vláda je povinna „dát lidem práci“ a postarat se „o přijatelné ceny potravin“. A tak odvolí vládu a zvolí si člověk, který jim ty potraviny zdražil, protože je vyrábí y vytvořil si na ně bezmála monopol. Nehledejte v tom logiku, jsou za tím pouze emoce.

               Ovšem jakkoliv to všechno zní, že se snažím pochopit mentalitu lidí, kteří zřejmě za několik dní zničí budoucnost země, ve které jsem se narodil, neznamená to, že jim hodlám odpustit. Kdo bude volit Stačilo čili Konečnou, Maláčovou a Sterzika, toho nemůžu nazvat jinak než lůzou. Pokud by to byl někdo z mých známých, prosím ho, aby mě o tom před příštím setkání informoval. Abych mu omylem nepodal ruku.

               Na závěr si dovolím citovat dopis amerického velvyslance Laurence A. Steinhardta z jeho dopisu americkému státnímu tajemníkovi Georgeovi Marschallovi z 30.dubna 1948, tedy bezprostředně po únorovém komunistickém puči. V něm se velvyslanec snaží pochopit politické procesy v poválečném Československu. V třetím odstavci dopisu píše:

               Emigrační vlny opakovaně odsávaly výkvět obyvatelstva, v zemi zůstávali drobní rolníci a řemeslníci. Ti, jak se zdá, nebyli nikdy ve chvílích krize schopni ukázat pevnost, odvahu a ušlechtilé vlastnosti, ale raději se skláněli před politickými bouřemi, které v zemi zuřily. Tito lidé vždy dávali přednost přežití bez zbytečného boje před bojem za svou svobodu. Během 300leté habsburské nadvlády, která skončila roku 1918, si Češi vypěstovali mimořádný talent k tichému rafinovanému odporu vůči existujícímu režimu. Jsou mnohem zdatnější v opozici, než když jsou sami u vlády a čelí problémům výstavby a uplatňování pozitivní moci, se kterou měli v moderní době jen dvacetiletou zkušenost.“

               Od té doby uplynulo bezmála osmdesát let, ale Češi se nezměnili, i když jejich zkušenost s uplatňováním pozitivní moci je od té doby mnohem delší. Ale stejně jako tehdy tak i dnes s ní neumí zacházet. 

               Mimochodem, o pouhý týden po mé návštěvě Prahy jsem se pokusil vniknout do České republiky jinou cestou, tentokrát autem a přes Mikulov. Hned za hranicí mě pozdravil obrovský billboard hnutí Stačilo s obličeji Kateřiny Konečné a Daniela Sterzika zvaného Vidlák. Bylo to ještě o něco horší než v Praze a opět se mi obrátil žaludek, naštěstí prázdný.

               Ví někdo, jak se dostanu do České republiky, aniž by se mi přitom udělalo špatně od žaludku?