Toto korutanské údolí bylo dlouho mimo moji pozornost a byla to velká chyba. Řeka Möll pramení v horách Hohe Tauern u obce Heiligenblut a vlévá se do Drávy u městečka Möllbrücke, kde si kdysi dávno Římané vybudovali město Argentum a dnes je tu muzeum. Ostatně nedaleko u Spittalu an der Drau bylo kdysi hlavní město provincie Noricum Teurnia. Ostatně Spittal se zámkem Pocia, římskými vykopávkami jakož i nedalekým Gmündem s Museem Porsche jsou dobrou alternativou pro špatné počasí.
Ale římská minulost je prostě minulost a je třeba se podívat do současnosti, protože ta je samozřejmě utvářena především turistikou, ze které tento region žije. Turistikou zimní s početnými lyžařskými středisky, ale i letní, protože většina lanovek je v provozu až do října. A vrcholy Vysokých Taurů stojí opravdu zato.
Pokud budete hledat ubytování a využít služby regionu, je nutně třeba zjistit, zda ono ubytování nabízí korutanskou kartu čili „Kärnten Card“. Ta totiž nabízí víc než sto různých atrakcí zdarma a mimo jiné i všechny lanovky – které jinak stojí až 44 euro za jízdu. Pokud ji naplno využijete, můžete tak bydlet prakticky zadarmo. I když při rezervaci jsou tato ubytování samozřejmě poněkud dražší, protože ubytovávatelé musí na tuto kartu přispívat. Ale bohatě se to vyplatí.
V horním údolí řeky Möll jsou tři opěrné body, z nichž se můžete vydat k alpským velikánům, aniž byste se příliš zapotili. Je to Malnitz, Flattach a Heiligenblut.
Z obce Flattachu vede cesta ke „Gletscherwelt“, čili „Světu ledovců“. Tedy možná tam kdysi opravdu byly. Napřed se jede tunelem Gletscherexpresem (Stohlenbahn) k Mittelstation a poté gondolou k horní stanici pod horou Schareckem. V červenci a srpnu a samozřejmě i v zimě pak jezdí ještě sedačka až na vrchol Scharecku ve výšce 3105 metrů – tedy kousek pod vrchol, těch pár metrů od vrcholové stanice se pak dá ujít hodně snadno.
Ta sedačka jezdí samozřejmě i v zimě, protože na zbytcích ledovce pod Schareckem se lyžuje. Od začátku září nastává problém, že se na vrchol musí šlapat pěšky a cesta není značená. Zřejmě to souvisí s tím, že ta trasa na vrchol je v zimě pokryta sněhem a jsou na ní sjezdovky, ovšem pokud je hustá mlha, jako se to stalo nám, je výstup bez značení hodně riskantní. Každopádně vede ta cesta napravo od zbytků ledovce a musí se přitom i trošku šplhat. Z vrcholu se dá pokračovat po hřebeni na Herzog Ernst Spitze, kde je i kolmý asi osmimetrový úsek, jištěný lany a železnými stupy zatlučenými do skály. A pak následuje dlouhý sestup k přehradám, která si Rakušáci vybudovali na výrobu elektrického proudu i tady, Hochwurtenspeicher a Weißsee. Tady jsou i chaty a hotely jako Hotel Rest Weißseehaus, který je ale otevřený jen v sezóně.
Ve Flattachu jsou i dvě soutěsky, známější z nich je Raggaschlucht, kterou vytvořil ve skalách Raggabach. Dvakrát v posledních letech (2003 a 2018) byla soutěska prakticky zničena bouřemi, ale vždy ihned znovu opravena a uvedena do provozu – můj obdiv. Výškový rozdíl je dvě stě metrů, celá soutěska měří necelý kilometr a je to jednosměrka – návrat je po cestě lesem s krásnými výhledy na údolí. Zejména pro den, kdy je nebe pokryté mraky a nenabízí výhledy z horských vrcholů, je soutěska velmi dobrá alternativa. Celá cesta trvá zhruba hodinu a půl.
Druhým centrem je Mallnitz, městečko na konci světa, které vás překvapí obrovským nádražím. Je to proto, že sem vede tunelem trať pro autovlaky z údolí Bad Gasteinu. 3,5 kilometru od Mallnitzu se nachází dolní stanice lanovky Ankogelbahn. Jmenuje se podle vrcholu, který krajině v této oblasti dominuje – Ankogelu s výškou 3252 metrů nad mořem.
Ankogel vždycky lákal. Je to impozantní vrchol, takže se po něm jmenuje celé pohoří jako Ankogelgruppe a to přesto, že není zde nejvyšším vrcholem tohoto pohoří (tím je Hochalmspitze s 3360 metry). Ankogel má ale přitažlivou sílu, a proto se stal kolébkou alpinismu. Už v roce 1762 byl zdolán jako první třítisícovka – tehdy ještě pokrytá ledovcem. I arcivévoda Johann, o kterém jsem na mém webu už mnohokrát psal, tento vrchol zdolal, a to dokonce dvakrát v letech 1822 a 1826. Vzhledem k tomu, že tehdy ještě neexistovaly v oblasti žádné horské chaty a horolezci museli vystoupat až z Mallnitzu z výšky 1250 metrů a zřejmě i na cestě bivakovat, klobouk dolů před sportovním výkonem syna císaře Leopolda II. Ostatně hora byla tehdy ještě o 16 metrů vyšší, 7.ledna 1932 totiž došlo k odlomení obrovského skalního masivu o 4000 kubických metrech a do údolí se zřítilo víc než milion tun kamene.
Dnes je východiskem k vrcholu Ankogelu, který je svou ostrou špicí stále výzvou, horní stanice lanovky v blízkosti horského hotelu Hannoverhausu.
Ten hotel dala postavit a provozuje ho hannoverská sekce Alpského spolku. Založena byla v roce 1885 a po první menší chatě byl konečně v roce 1912 uveden do provozu dnešní (samozřejmě od té doby vícekrát přestavovaný) hotel. S terasou s nádhernou vyhlídkou a dobrým pivem.
Odtud dělá převýšení k vrcholu Ankogelu jen zhruba 700 metrů a výstup trvá tři hodiny. Ovšem úplně snadné to není. Zejména pod prvních vrcholem Kleiner Ankogel (3090m) je stezka hodně strmá a částečně zničená dešti, potom se musí přejít po úzkém hřebeni s hlubokými téměř kolmými stržemi po obou stranách a poté následuje poměrně náročný závěr k vrcholu, kde se musí trošku i šplhat a který by si zasloužil i řetězy, které tu ale nejsou. Abych citoval z rakouského horského průvodce „Hier beginnen die alpinistischen Schwierigkeiten“ Podle bratrů Andrášiovců se jedná o túru „trocha ťažkú“, na kterou se podle Zdeňka Šmída vydávají jen sebevrazi, šílenci a Němci. – konec citátu,
V dešti nebo po sněhu se výstup velmi nedoporučuje. Měli jsme štěstí, sice jsme toho moc neviděli, protože jsme celou dobu šli v mlze, ale sníh přišel až v noci po našem výstupu čili o den později bychom se tam už nedostali. Pro důchodce ale byla ta trasa skutečně hraniční. Nejen pro strmost závěrečného výstupu ale i pro celkovou náročnost – jak se říká – šel jsem na krev a důsledkem bylo naprosté vyčerpání, které vyřešil až jeden rádler v Hannoverhausu. Ale Ankogel stojí určitě zato. Kdo rád leze po horách a má rád trochu adrenalinu a příslušnou kondici, měl by se tam rozhodně vydat.
Třetím centrem je Heiligenblut. Po vystoupení z auta vás udeří do nosu zápach pálených brzdových destiček – ta pochází z aut, která sjíždějí z Hochalpenstrasse od průsmyku Hochtor spojující právě Heiligenblut se Salzburskem – Fuschlem a Zell am See. Ta cesta je mýtná čili platí se na ní, ale s korutanskou kartou vás tam pustí zadarmo, stejně jako na lanovku na vyhlídkový kopec Schareck s výškou 2606 m (jde tedy o jiný Schareck než o ten u Flattachu. Na rozdíl od ostatních lanovek zde nepouští turniket samotnou korutanskou kartu, ale je třeba opatřit si u pokladny po předložení karty a osobního dokladu bezplatný lístek. Z tohoto kopce – stejně jako ze samotného Heiligenblutu, jsou výhledy na nejvyšší horu Rakouska Großglockner. Ze Scharecku vede značená nepříliš náročná cesta na Hochtor – trvá zhruba jeden a půl hodiny. Kdo by se ke Großglockneru chtěl dostat ještě blíž, musí po oné Hochalpenstrasse k „Franz Josef Höhe“ přímo pod Grossglocknerem. Ovšem ta původní atrakce pod výšinou Františka Josefa, totiž ledovec Pasterze, se už v posledních desetiletích roztopil. V roce 1998 jsem na něho mohl sestoupit ještě přímo k výšiny (výtahem padesát metrů do hloubky a poté ještě dalších padesát výškových metrů k ledovci. V roce 2004 jsme už s dětmi museli šlapat několik set metrů po kameni, než jsme k okraji ledovce dorazili. Mezitím se stáhl zcela na úbočí hor a pro turisty je tedy nedostupný.
Heiligenblut je zajímavá a pěkně upravená osada (s příšerným podzemním parkovištěm, odkud vyjet je výzva pro dobré řidiče, protože úhly, které je třeba vybírat, jsou tak pro Fiat 500, ale ne pro větší vozidla. Dojem zlepšilo jen částečně, že se zde dalo parkovat zadarmo).
Když Římané hledali průsmyky, po kterých by mohli překonat Alpy, vybudovali jednu z cest i právě z Heiligenblutu do Zell am See přes Hochtor. Městečko bylo poměrně významné a i bohaté, což dosvědčuje i krásný velký gotický kostel. Původně byl románský, o čemž svědčí zachovaná krypta, v období největšího rozkvětu koncem patnáctého století byl pak přestavěn v gotickém stylu. Tehdy byl vytvořen i nádherný gotický oltář od slavného mistra Michaela Pachera, který ho dokončil v roce 1520. Ze stejné doby pochází k klenot kostela „Oltář svaté Veroniky“, pokrytý v okolí Heiligenblutu vytěženým zlatem. Jinak se zde míchají styly od rané gotiky, přes baroko až po neogotiku.
V kryptě pod oltářem se nachází hrob svatého Briccia. Ten hrob pochází z konce sedmnáctého století a je to „fake“. O Bricciovi jsem před mou návštěvou Heiligenblutu neměl tušení a není divu. Není totiž jisté, zda vůbec existoval, a proto se katolická církev už po staletí zuby nehty brání jeho oficiálnímu svatořečení. Místním to ale nevadí, pro ně je patron města Briccius svatý a dost. Podle legendy by se mělo jednat o Vikinga dánského původu, který se se svým otcem dal do služeb byzantského císaře pro boj proti Saracénům. To bylo tehdy obvyklé, v byzantské armádě bojovalo mnoho Dánů. Bricciův otec zemřel brzy po příchodu do Konstantinopole, Bricius sám vstoupil do císařské osobní gardy a v jejím veliteli Andronikovi Dukasovi našel náhradního otce. Sloužil pod dvěma císaři Basielem a Lvem a zachránil i císařskou dceru Eudokii. Během služby se stal přesvědčeným křesťanem a rozhodl se pro návrat domů do Dánska, aby tam mezi ještě pohanskými krajany šířil víru. Když si mohl požádat o dárek na rozloučenou, požádal o kapku „svaté krve“. K té přišli byzantští císaři za poněkud podivných okolností. V chrámu Svaté Sofie totiž jistý Žid (antisemitismus nechává pozdravovat) vrazil do sochy ukřižovaného Krista nůž, aby ji znesvětil a z rány začala prýštit krev. Ta byla uchovávána jako svatá relikvie.
Císař neměl příliš mnoho chuti poslat tuto vzácnost do Dánska, ale Eudokie ho přesvědčila a Briccius mohl vyrazit na cestu domů. Císař si to následně rozmyslel a dal ho pronásledovat. Briccius si skleničku s krví ukryl na opravdu hodně zvláštním místě. Jako pravý Viking nebojící se bolesti si rozřezal lýtko a ukryl relikvii v ráně. Tak dorazil až do Heiligenblut v Korutanech, ale při pokusu o přechod průsmykem ho zastihla sněhová bouře (či zasypala lavina, tady se legendy liší). Osobně se nedivím, jak už chtěl s rozřezaným lýtkem přejít přes Hochtor ve výšce 2550 metrů – já bych to nedal ani s lýtky zdravými.
Obyvatelé našli jeho mrtvolu, protože na jaře vyrazily ze sněhu tři klasy. Vyhrabali mrtvolu a pochovali ji, ale na druhý den trčela z hrobu noha mrtvého. Zahrabali ji znova ale ona ráno trčela znova. Když to udělala potřetí, zamysleli se, prohledali onu nohu a objevili v lýtku zázračnou relikvii Kristovy svaté krve. A tak ona obec přišla ke svému jménu, stalo se to léta páně 914. Tolik legenda, které se nechtělo věřit ani svatým otcům v Římě. Což ovšem obyvatelům obce Heiligenblut nevadí, svého svatého mají a patřičně ho uctívají.
Oblast žila z takzvaného Saumhandlu, čili obchodu, kdy bylo zboží převáženo přes horské průsmyky na oslech nebo mulách. Nebezpečný, ale výnosný podnik, svůj vrchol měl mezi lety 1200–1800. Kromě toho se v okolí Heiligenblutu těžilo zlato. Bylo zde až 361 dolů, ve kterých pracovalo na 1500 horníků. Tato obživa ale upadala a definitivně skončila v roce 1874. Jednak bylo zlato z Ameriky levnější, k tomu se v tzv Malé době ledové mezi lety 1500–1700 zvětšily ledovce a pokryly oblast dolů a do třetice se většina horníků nechtěla vzdát svého protestantského vyznání a byla tedy přinucena odejít.
Dnes žije oblast z turistiky. A z chovu krav a ovcí. V září se pořádá v Heiligenblutu týden jehněčích specialit – za nekřesťanskou cenu 25 euro si můžete dát talířek s nakrájeným jehněčím s bramborem. Dobrou chuť.
A teď něco pro milovníky hor, kteří mají skutečně rádi výzvy, jsou mladí, ctižádostiví mají zdravá kolena a velkou kondici a nebojí se adrenalinu. Pak se jim nabízí skutečně královská horská túra, kterou já už v tomto životě nedám. Z Heiligenblutu se vydají autem do údolí „Kleiner Fleißtal“ a dojedou až k Alpengasthofu „Alter Pocher“. Odtud se vydají okolo nádherného jezera Zirmsee k skutečně impozantnímu vrcholu Hocharn (pro mě je to nejúžasnější z rakouských vrcholů). Když tam dojdou, vydají se po hřebeni na druhý z nádherných vrcholů na „Hohen Sonnblick“. Protože za jeden den se taková túra udělat nedá, je tu možnost přespat pod vrcholem této hory v Zittelhausu a vrátit se do údolí na druhý den. Mačky jsou pro výstup nutné, jde se částečně po ledovci.
Ukončím tedy můj článek rakouským zvoláním „Berg heil!“ Přeji hodně zážitků a návrat ve zdraví.