Korespondenční volba

               Tak jsem si zase jednou něco dovolil! Když jsem se na Facebooku dozvěděl, že se komunisté v čele s panem Sterzikem/Vidlákem a soudružkou Konečnou obávají manipulace říjnových voleb, připadala mi tato obava natolik komická, že jsem si dovolil komentář, že komunisté si ze své podstaty svobodné a férové volby nedokážou představit.

               Následně jsem dostal odpověď, co že to mají být za svobodné a férové volby, když je možná korespondenční volba. Nato jsem odpověděl, že osobně volím korespondenčně už několik let a pokud vím, v zemích, kde zavedena je, funguje a nedělá problémy.

               Tím jsem spustil takzvaný „Shitstorm“, překvapivě z adres výhradně se ženskými jmény, která mě nazývala „magorem“ nebo dokonce „egomagorem“, čímž jsem si rozšířil slovní zásobu. Slovo „egomagor“ jsem neznal. Argumenty proti korespondenční volbě nebyly uváděny žádné, o to víc bylo nadávek. Zřejmě se jednalo o falešné účty, protože když jsem milé dámy vyzval k tomu, aby zabraly a naučily se číst a psát a potom jim korespondenční volba vadit nebude, už se nikdo neozval. Se složitějším textem si počítače nevědí rady.

               Nicméně mě tento incident přiměl k dnešnímu článku. Korespondenční volbu jsem využil už vícekrát. Je to praktické. Pokud má člověk právě něco v plánu, není doma z důvodu vzdělávání, dovolené nebo jiných povinností, které ho odvedou z domova, je to dobrá věc. Domů přijde volební informace s formulářem, kterým se dá požádat o volební lístky pro hlasování poštou a hlas se pak musí odeslat tak, aby byl do dne voleb na místě. Ať jsem „egomagor“, ale považuju to za podstatné usnadnění využití volebního práva.

Korespondenční volbu (a i to jen pro Čechy žijící v zahraničí) se do českého volebního systému podařilo zavést až po úporném boji a nekonečných obstrukcí ze strany politiků z ANO a SPD. Stejně tak je trnem v oku americkým republikánům. Co mají tyto politické síly společného? Že se opírají o voličský potenciál méně vzdělané populace, která má zřejmě problém odeslat dopis. Protože to část z nich zřejmě ještě nikdy v životě nedělala. V republikánských kruzích v USA to vždy ve volební den vypadá tak, že je to den sváteční, napřed se jde do kostela a poté k volební urně. Demokraté v té době, zejména když je pěkné počasí, cestují, koupou se, dělají si výlet s dětmi. A proto rádi volí prostřednictvím korespondenční volby. Markantní to bylo v tradičně demokratickém státě Pensylvánii v roce 2020, kdy bylo korespondenčně odevzdalo víc než jeden a půl milionu hlasů, což nakonec zvrátilo výsledek v tomto státě.

               Odpůrci argumentují, že tato volba není tajná. Což právě v Česku, kde posílají volební lístky domů, kde je člověk už může vyplnit a zaškrtnuté a zakroužkované odnést do volební místnosti, připadá zvlášť komické. Přiznám se, že jsem byl překvapen, když jsem se o této praxi dozvěděl. V Rakousku dostanete volební lístky až ve volební místnosti po předložení dokladu totožnosti. Slyšel jsem o českém podnikateli, jehož zaměstnanci mu museli napřed ukázat své vyplněné volební lístky, než je mohli zalepit a odnést do volební místnosti. Doufám, že je tato informace falešná. Je to ale pořád ještě lepší než v Rusku, kde volící občany kontrolují vojáci s nabitými samopaly.

               Samozřejmě Donaldu Trumpovi, který volby v roce 2020 prohrál právě díky korespondenční volbě, nikdo nevezme jeho přesvědčení, že ty lístky byly manipulované. Je to ale jen proto, že tím utrpělo jeho ego, které si porážku v čemkoliv nedokáže připustit. Když v roce 2024 vyhrál, už tolik na poštou zaslané lístky nenadával.

               Odpůrci argumentují i prezidentskou volbou v Rakousku v roce 2016. Tehdy kandidovali v druhém kole voleb někdejší předseda strany zelených Alexander Van den Bellen a kandidát strany svobodných (FPÖ) Norbert Hofer. Favoritem byl Hofer, který v prvním kole voleb získal 35,05 % hlasů, Van den Bellen, který skončil druhý, dostal 21,34 % hlasů. Nebezpečí, že by se prezidentem mohl stát člen strany, která koketuje s Hitlerovým dědictvím a v jejichž řadách se nachází spousta obdivovatelů nacistické minulosti, přivedla k druhému kolu voleb až 72.7 % voličů. Ostatně sám Hofer se vyjádřil poněkud nešikovně, když v televizní debatě ohledně pravomocí prezidenta, prohlásil „Budete se ještě divit, co je všechno možné,“ čímž nejednomu liberálně orientovanému voliči nahnal strach. Když byly sečteny hlasy bez korespondenčních volebních lístků (které se v Rakousku mohou počítat až následující den), získal Hofer 51,93 % a Van den Bellen 48,07 %. Protože ale volební prognózy v Rakousku zohledňují i trendy u voličů volících korespondenčně, nebyl vyhlášen žádný vítěz a předpovědi favorizovaly navzdory těm předběžným výsledům Van Den Bellena. To se nakonec potvrdilo, i když jen velmi těsně. V konečném výsledku včetně poštou zaslaných lístků získal Van den Bellen 50,35 % hlasů a Hofer 49,65 %. Celkový rozdíl dělal méně než 31 000 hlasů.

               FPÖ se s tak těsnou porážkou nechtěla smířit a chtěla to zkusit ještě jednou. Jako záminku použila skutečnosti, že v některých volebních obvodech byly korespondenční hlasy sečteny už v den voleb (i když výsledky byly oznámeny, tak jak to přikazuje zákon až o den později). Mělo to jednoduchý praktický důvod. Volby v Rakousku se konají v neděli. Na sčítání korespondenčních hlasů v pondělí si tak členové volebních komisí musí brát dovolenou. A byly obvody, kde přišel poštou třeba jen jediný hlas. Po dohodě všech členů komise byly tedy tyto obálky otevřeny už v neděli. Sice banalita, ale odporující volebnímu zákonu. Z toho a žádného jiného důvodu napadlo FPÖ průběh (ne výsledek!) voleb a ústavní soud dal této žalobě zapravdu. Proto se druhé kolo prezidentských voleb muselo opakovat.

               Opakovaná volba proběhla 4, prosince 2016. FPÖ se osudně přepočítala. Jestliže si myslela, že demokraticky a liberálně orientovaní voliči k druhému kolu nepůjdou, protože budou znechuceni (podle klasického českého „já se na to můžu…) došlo k pravému opaku. K volbám přišli i ti, kteří při prvním pokusu nevolili, protože je FPÖ svým postupem naštvalo a dalo najevo, jak mu na uchvácení moci záleží. V opakovaných volbách, ke kterým přišlo rekordních 74,2 % oprávněných voličů, získal Van den Bellen 53,8% hlasů a jeho náskok na Hofera narostl na přesvědčivých 348 000 hlasů.

               Takže pokud SPD a komunisté argumentují manipulacemi při rakouských volbách, nemluví pravdu. Ale to u nich nepřekvapuje. Jak říkala babička, komunista řekne pravdu, jen když se splete.

               Poněkud komickým dozvukem těchto voleb byla žaloba ze strany FPÖ, která žalovala rakouský stát o úhradu volebních nákladů za ono opakování druhého kola voleb ve výšce 3,4 milionu Eur, protože k opakování voleb „muselo dojít v důsledku selhání rakouského státu – tedy volebních komisí“. Vzhledem k tomu, že to druhé kolo si vynutila právě tato strana, působilo to dost paradoxně.

               Korespondenční volba je standart na většině demokratického světa (ale ani v jedné diktatuře). V Evropské unii ji nemají pouze Chorvatsko a Malta. U Francie je to komplikovanější, tam není možné posílat hlasy poštou (možná proto, že některé francouzské departmenty se nacházejí na opačném konci světa), je ale možné volit přes internet.

               V podstatě se rozlišuje korespondenční volba pro všechny občany (jako je tomu právě v Rakousku, Německu, Velké Británii, Polsku, Švýcarsku, USA nebo v Kanadě) nebo je tato volba možná jen pro občany žijící v cizině. Aby nemuseli k volbám jezdit na velvyslanectví, které je mnohdy vzdáleno tisíce kilometrů). Všude je to ověřená (i když ne všemi akceptovaná) forma volby. Co se týká českého specifika, opravdu nechápu, jaký je rozdíl v tom, když vyplním volební lístek doma, dám ho do obálky a odnesu na poštu nebo vyplním lístek doma, dám ho do obálky a odnesu do volební místnosti. Výzva je to jen pro člověka, který netuší, kde je pošta a jak se dopis posílá.

               Samozřejmě že hlavní důvod obstrukcí ze strany ANO a SPD byla skutečnost, že mezi zahraničními Čechy mají tyto strany minimální podporu. Kdyby volili jenom Češi žijící v zahraničí, nedostaly by se tyto formace zřejmě ani do parlamentu. (V roce 2021 dostalo ANO v zahraničí 5 % hlasů, SPD 2,19 a KSČM 0,38 procent.) Zahraniční voliči jsou prostě lidé, kteří osud v životě zavál dál než do nejbližší hospody, a proto toho víc viděli. Argumenty, které byly pro zdůvodnění obstrukcí uvedeny, byly čistě účelové, a tak rozhodl nakonec i ústavní soud, ke kterému se obrátili jako k poslední možnosti, jak tomu způsobu volby zabránit.

               Jsem zvědav, co se stane po říjnových volbách. Je možné, že se nová vláda ANO, SPD a Stačilo pokusí korespondenční volbu zrušit. Ovšem právě tady by mohli narazit u ústavního soudu. Jestliže bude někdo argumentovat, že zrušení tohoto způsobu volby omezuje možnost občanů volit, tedy jejich základní občanské právo, může ústavní soud rozhodnout, že tento způsob volby zůstane zachován. Ale možná si toto divadlo ušetříme. Zájem o korespondenční volbu mezi krajany žijícími v cizině je natolik minimální. že výsledky voleb ovlivní jen marginálně, pokud vůbec. Takže to možná novým vládcům nebude stát zato.

               Bylo by to hodně trapné, kdybychom se chtěli zařadit k zemím bez této volby jako jsou všechny africké země (s výjimkou Egypta, Jižní Afriky a Botswany, které korespondenční volbu mají) Jižní Ameriky ( s výjimkou Guajany a Surinamu) Číny, Ruska, Běloruska či Iránu. I když SPD nebo KSČM by se politické uspořádání podle vzoru Ruska, Číny či Běloruska nepochybně zamlouvalo.