21.srpen 1968 a jeho dozvuky v dnešní společnosti

               Letos není žádné kulaté výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa, přesto mi to nějak nedá, abych si na události toho dne z roku 1968 nevzpomněl. Je to možná naposledy, co můžeme na tento den vzpomínat i oficiálně jako na den zlý.

               Po říjnových volbách tohoto roku se hodně změní, je možné, že vedení České televize si už nedovolí promítat filmy jako „Pelíšky“ nebo dokonce „Vlny“.  Soudružka Konečná je zatím ochotna označovat srpen 1968 jako „obrovskou chybu“, ovšem nespecifikuje, zda se té chyby dopustili ti, kteří na nás ony tanky poslali nebo naopak českoslovenští komunisté pokoušející se o nějakou reformu komunismu ve smyslu Gorbačovovy „Perestrojky“, kteří tento „nutný zásah“ vyprovokovali.  Možná se to v říjnu dozvíme.

               Na sociálních sítích se množí příspěvky, které tento vpád označují za požehnání, které nás na dlouhých dvacet let ochránilo před vpádem zlého kapitalismu a umožnilo nám dvacet let spokojeného života pod vedením komunistické strany. Jsou to zřejmě lidé, kteří, naplněni sentimentem, budou volit v říjnu komunisty, zbaběle se skrývající pod značkou „Stačilo.“

               Bylo mi tehdy devět let, byl jsem tedy dítě, které ničemu nerozumělo. Vzpomínám si jen, že jsem byl dvacátého prvního srpna na letním táboře v Budišově nad Budišovkou, odkud mě rodiče narychlo odváželi domů. Vzpomínám si, že když jsme šli prvního září do školy, visel ve třídě portrét Alexandra Dubčeka a paní učitelka hrdě prohlásila, že ona ten obraz nikdy nesundá (což ale jen o pár týdnů později v tichosti udělala). Až mnohem později mě napadlo, že tam měl vlastně viset portrét prezidenta Svobody, ale Dubček byl tehdy symbolem. Symbolem odporu a naděje, i když si to vlastně vůbec nezasloužil.

               Nejen, že podepsal Moskevské protokoly, a tedy kapitulaci před invazory, ale poté, co byl odsunut z vedení komunistické strany na post předsedy federálního shromáždění, podepsal ještě i „obuškový zákon“, který umožnil násilné potlačení demonstrací k prvnímu výročí okupace 21.srpna 1969. Zuby nehty se držel křečovitě na posledních zbytcích moci, i když už byla jen zdáním. Ani to ho před dalším pádem nezachránilo a přes post velvyslance v Turecku skončil nakonec jako nežádoucí osoba v soukromí v Bratislavě. Přesto se neodhodlal podepsat Chartu 77 přesto. Že o to byl žádán, a když byl náhodou 17. listopadu 1989 v Praze, nepochopil historickou hloubku událostí a odjel následujícího dne do Bratislavy, čímž se definitivně odsunul do politického autu.

               Přesto na Slovensku symbolem nadále zůstává a fakt, že byl v prosinci 1989 zvolen prezidentem Václav Havel posuzují Slováci jako důkaz, že to byla intrika STB, která za každou cenu chtěla politické znovuoživení Dubčeka zabránit. Slováci mají ostatně jasno – to mi objasnily hovory s mým dlouholetým přítelem. Ne, není to dezolát, je to člověk vzdělaný, který se ale nachází pod vlivem slovenských médií.

               Podle této teorie šlo STB o to, aby neztratila moc, a proto místo Dubčeka nastrčila naprosto neznámého Havla, který byl jejím agentem. Na Slovensku došlo ostatně už k úplnému obrácení pozic pachatele a oběti. Jak jsem se tam dozvěděl, disidenti jako Havel nebo Šimečka byli kriminálníci – o tom není možné diskutovat, vždyť seděli v kriminále. Proto není možné volit vnuka takového kriminálníka, tedy vedoucí osobu současné opozice. Protože organizátor slovenských protestů proti komunistickému režimu (takzvaná „svíčková demonstrace“ 25.března 1988) Ján Čarnogurský už před lety přešel plně na proruskou propagandu a hovoří v tom smyslu na demonstracích pořádaných slovenskou komunistickou stranou, je zřejmé, že se zde kruh uzavřel a že události roku 1968 hrají v slovenském chápání moderních dějin stejně nepodstatnou úlohu, jako v současném Maďarsku rok 1956. Ostatně předseda slovenské vlády Robert Fico chodí klást věnce na hrob tehdejšího komunistického prezidenta Gustava Husáka, symbolu „normalizačního vývoje“ po roce 1969. Slovensko je tedy většinově ideologicky ztracené a bohužel vše nasvědčuje tomu, že vývoj v Česku nebude jiný.

               Ona „normalizace“ znamenala v podstatě smíření s danou situací, a to Češi až na malou skupinku rebelů zvládli na výtečnou. Proto jsou dnes tak velebeni Karel Gott nebo Jiřina Bohdalová – symboly přizpůsobení se poměrům a tiché kolaborace. Češi milují lidi, kteří jsou, „jedni z nás“ a nenávidí ty statečné, kteří společnosti tiše kolaborující se zločinným režimem nastavili nepříjemné zrcadlo. Proto je jméno Havel tak nenáviděné, probouzí v lidech špatné svědomí. A hlavním mottem, které pokrývá to vše milosrdným obvazem, je tvrzení, že „nebylo přece tak zle.“

               Jestliže si 85 procent lidí ve věku nad 65 let přeje změnu systému a návrat totality nebo aspoň autoritativního politického systému (myslím tím voliče ANO, Stačilo, SPD a Motoristů) je zřejmé, že odmítají vidět a chápat. Jistěže, tehdy byli mladí, chodili na diskotéky, měli sex a spoustu levného alkoholu, který snášeli mnohem lépe než dnes, když jsou staří. A tak najednou převládají pozitivní vzpomínky. Že se nedostali do zahraničí a když už přece jen po známosti devizovou doložku dostali, tak tam byli jako žebráci. Že se stály fronty na maso i na knihy a že se člověk bál hovořit nahlas i doma – „aby to děti neřekly ve škole“, to už je vše zapomenuto.

               Ostatně je zde alternativa k demokratickému systému a tou je Čína. Čína otevřela své hospodářství kapitalismu, aniž se vzdala vedoucí úlohy strany. A stává se modlou těch, kteří by si přáli návrat starých časů. Současná Čína je důkazem, že komunistická diktatura nemusí být nutně spojena s ekonomickým nedostatkem. A komunistický systém dává prostor neschopným ale poslušným. Těch je v každé společnosti víc než těch schopných, kteří mají sklony k neposlušnosti. Jak píše spisovatelka Radka Denemarková „V Číně se políbilo to nejhorší z komunismu s tím nejhorším z kapitalismu“. Lidé jsou ale většinově spokojení.

               Problémem bylo to, že lidé většinově nevyšli do ulic v listopadu 1989 proto, aby se domohli svobody, ta byla většině z nich ukradená. Ale chtěli západní blahobyt, a to hned a pokud možno bez námahy. První zklamání přišlo, když se dozvěděli, že na ten blahobyt budou muset pracovat, druhé pak, když politici jako Václav Klaus a Miloš Zeman otevřeně podpořili hospodářskou kriminalitu a korupci – „aby vytvořili domácí kapitalistickou vrstvu“. Dali lidem na vědomí, že krást je lepší než pracovat. Pak už nedůvěra v nové uspořádání společnosti jen stoupala a dosáhla dnešního rozměru, kdy se demokracie už v podstatě nedá zachránit. Nikdy se nedokázala prodrat až k fundamentům společnosti, zůstala jen na povrchu jako povlak, který se dá snadno a rychle smýt. Nepodařilo se změnit justici a vysvětlit politikům i administrativě, že jsou tu proto, aby lidem sloužili, a ne aby jim vládli, jak tomu bylo v časech totalitních. I noví politici zůstali morálně zakotveni v minulém systému. A navíc mají své vlastní ekonomické zájmy, což situaci dále zostřuje. V komunismu totiž peníze skutečně nehrály žádnou podstatnou roli. Korupce byla jiného typu, prostřednictvím výhod. Právě to, že neexistoval objektivní faktor měření hodnot čili peníze, komunistický systém nakonec soutěž s kapitalismem prohrál a zkrachoval.

               Co by tedy bylo, kdyby tanky 21.srpna 1968 nepřijely? Víme, jak dopadla Gorbačovova perestrojka. Zřejmě by podobné fiasko čekalo v konečném důsledku i reformní komunisty roku 1968. Nešlo jim o změnu systému, šlo jim o to, aby komunistická strana zase získala důvěru obyvatelstva a tím upevnila svou stále labilnější moc a vedoucí úlohu ve společnosti. Ostatně byli oni sami překvapeni výbuchem občanské angažovanosti na jaře 1968 a marně se snažili tuto explozi euforie dostat pod kontrolu. Najednou bylo povoleno radovat se nad vítězstvím československého hokejového týmu nad ruskou sbornou. (Ještě na jaře 1968, kdy československá reprezentace poprvé porazila Rusy na olympiádě v Grenoblu 5:4 nám paní učitelka vyprávěla, že oni ti Sověti vlastně vyrovnali a dali tu pátou branku, ale naši hokejisté na ten puk tak naskákali, že rozhodčí ten gól neviděli – byla to sice blbost, ale Sověti museli ještě zůstat neporažení, protože byli náš nedostižný vzor). Bylo možné vyslovit vlastní názor, aniž byl člověk zatčen nebo vyhozen z práce. Noviny a televize se vezly na vlně popularity, a dokonce i spisovatelé, kteří ještě nedávno velebili Stalina a opěvovali komunismus, se cítili být povoláni k tomu, aby stáli v čele reforem společnosti.

               Nikdo, opravdu NIKDO tehdy nemyslel na změnu politického systému. A to se projevuje i dnes jako nenápadný jed, kroužící v krevním oběhu generace, která tehdy žila. Že se to mohlo v roce 1989 udělat jinak. Že nebylo třeba bourat komunistickou diktaturu. Že ji bylo možno reformovat a naskočit v ekonomice na kapitalistický systém se státní kontrolou, která by zabránila bezuzdnému rozkrádání. Že možná to ti Číňani s masakrem na „Náměstí nebeského klidu“ neudělali tak špatně.

               Ty tanky v srpnu 1968 byly samy o sobě dost hrozné, ale nejstrašnější byla morální devastace v letech, která následovala. O každém, kdo prošel prověrkovou komisí a nebyl následně vyhozen z práce, muselo být předpokládáno, že zapřel sám sebe, vlastní hrdost a že se morálně před komisí zlomil, když okupaci musel nazvat bratrskou pomocí a liberální proces pražského jara kontrarevolucí. Všichni to věděli a on věděl, že to všichni ví. Ale všeobecný konsensus byl, že se toto tolerovalo, ba dokonce se to považovalo za normu. Jak říkal můj strýček Jirka, „Je lepší držet hubu za pět tisíc než lopatu za dva.“  I proto je dnes jeden z mluvčích Anticharty Karel Gott tak zbožňován. A Dubček přes (nebo právě pro) svou zbabělost obdivován. Byli prostě „jedni z nás“.

               Výsledkem byla morálně zničená generace, která právě teď bude rozhodovat o tom, kdo nám bude nejméně následující čtyři roky – ale spíš napořád nebo aspoň na hodně dlouho – vládnout. A dá se lehce koupit, protože si říká „Mám se opravdu vzdát pěti stovek k důchodu jen proto, aby se moje děti měly lépe a aby vyrůstaly ve svobodné společnosti? Aby se měly lépe, než jsem se měl v mém mládí já? Stojí to za to? Vždyť jsem se vlastně neměl tak špatně, když jsem držel hubu. Ať se to naučí i oni.“