Hunyady

               Tak už to začalo! I česká televize začala vysílat monumentální epos o maďarském vojevůdci Jánošovi Hunyadym. Koneckonců se na produkci Česká republika podílela, čeští herci dostali několik epizodních rolí, jako například Karel Roden v postavě Matejcyka.

               Pro mě je ale tato série důkazem nového trendu maďarské literatury, vychované v Petöfiho institutu, který má nově podle představ Viktora Orbána vychovávat pouze národně uvědomělé spisovatele a žurnalisty. Pokud tomu skutečně tak je, pak odvedli učitelé dobrou práci.

               Scénář psalo hned několik autorů, jak už to při takových produkcích bývá zvykem. Bohužel je neznám a nemůžu se tedy vyjádřit k jejich vzdělání, ale vypjatý nacionalismus se jim upřít nedá. Román, podle kterého film vznikl, napsal Jánoš Bán Mór, který se podílel i na scénáři, dá se tedy očekávat, že se filmový příběh od jeho románu příliš neodchýlil. Bohužel jsem se o něm mnoho nedozvěděl, všechny příspěvky na wikipedii byly v maďarštině. Dále scénář vytvořili Balász Lengyel (který se podílel i na režii), Balász Lovas, Zsófia Ruttkay a Attila Veres. Zvolili metodu, která se tak osvědčila při seriálu „Boj o trůny“, tedy hodně krve, hodně sexu a nahé – nejen ženské – kůže. To přitáhne diváky a zvýší se tím i dosah díla. Rozpočet na desetidílný seriál byl impozantní – 60 milionů Eur je největší produkcí, která se kdy ve středoevropském prostoru uskutečnila a velkou část zasponzoroval maďarský národní filmový institut – když je zapotřebí, maďarská vláda nešetří, i když je země jinak v bankrotu. Film se natáčel celkem v devíti řečech na filmové pozemku o 1500 čtverečních metrech u Budapešti, kde se filmoval například i britský seriál Last Kingdom.

               Proč píšu tento článek? Aby náhodou diváky u českých televizních obrazovek nenapadlo, tomu, co tam uvidí, i věřit. Samozřejmě my, lidé starší generace, známe Hunyadyho ještě z jiráskovské tradice jako netvora, který zajatým Slovákům vypichoval oči a usekával ruce (román Bitva u Lučence) a jako neschopného i když krutého velitele, který ostudně prohrál s 20 000 vojáky bitvu proti třem tisícům Jana Jiskry z Brandýsa. Tady varuji, že ani Jiráska není možno brát tak docela vážně. Protože jsem možnost vidět celý seriál v rakouské verzi, prozradím zřejmě věci, které ještě neviděli a možná tím některé diváky naštvu. Ale u historie to není tak velký malér, Husa stejně nakonec upálí a Titanic se potopí. Jen Quentin Tarantino nechá Hitlera zastřelit v pařížském kině.

               Tak tedy k historické realitě. Hunaydy byl nepochybně velmi schopný vojenský velitel. Byl to jediný generál, který v pohnutých třicátých až padesátých letech patnáctého století dokázal porážet Turky a zadržoval jejich další expanzi na sever. V tom je opravdu jeho velká zásluha, především pak svým vítězstvím z Bělehradu 21.července 1456 zastavil turecký nápor – sultán Mehmed II. zvaný Dobyvatel měl tehdy skutečně v úmyslu po dobytí Konstantinopole táhnout i na Řím a vztyčit vlajku s půlměsícem nad oběma hlavními městy křesťanství. Díky Hunyadymu se to nepodařilo, a proto taky od toho roku zvoní každý den ve dvanáct hodin všechny zvony na kostelích (jen v Brně už v jedenáct), protože to na oslavu vítězství u Bělehradu přikázal papež Kalixt III. (a ne Evžen IV. jako je to v seriálu – ale to je ta nejmenší nepřesnost a pochopitelná – autoři raději nechali hrát papeže jednoho herce, než by je střídali podle toho, jak rychle tehdejší Svatí otcové umírali – to bych jim dokázal odpustit). Ve filmu je zdůrazněna úloha Jana Kapistránského, který byl za svůj přínos při obraně Bělehradu vyhlášen za svatého. Mám s tímto světcem nemalý problém, protože hrál například klíčovou úlohu v procesu se Židy v roce 1453 ve Wroclawi. Ti byli – jako obvykle – obviněni ze znesvěcení hostie, Kapistrán se osobně podílel na jejich mučení a následně bylo 41 Židů upáleno. I jinak se celý svůj život fanaticky snažil o co nejtvrdší pronásledování Židů, papež Martin V. odvolal své toleranční buly v roce 1427 právě pod jeho vlivem. Zda si takový fanatický antisemita zasloužil svatořečení, ponechám na posouzení jiným. Ve Wroclawi se po něm ovšem jmenuje jedna ulice a v aule univerzity je jeho portrét.

               Odpustit můžu autorům i to, že Hunyadyho hraje Kádár L. Gellért, urostlý muž s obrovskými svaly a plnovousem, i když Hunyady byl spíše malé postavy, trošku tělnatý a nosil, jak se na pravého Maďara sluší, knír. Že by jezdil po lese na koni do pasu nahý (hned úvodní scéna filmu), bylo sice v té době pro šlechtice naprosto nemyslitelné, ale autorsky je to pochopitelné. Je třeba ukázat hodně nahé kůže, a to nejen ženské – aby si i dámy u televizních obrazovek přišly na své.

               Ovšem už mnohem hůř můžu autorům odpustit celkové pojetí díla. Maďaři jsou zde jediní pozitivní (tedy snad ještě kromě Turků, kteří jsou zde líčeni jako nepřátelé, ale čestní), zato všichni ostatní jsou intrikáni a lumpové, kteří chtějí Maďarsku jen ublížit. Ať už jsou do Rumuni, Rakušáci, Slovinci nebo Italové. A hlavně Srbové – což má trošku historické pozadí, protože v bitvě u Nikopole v roce 1395 to byli skutečně Srbové, bojující na turecké straně, kteří rozhodli o porážce Zikmundovy křížové výpravy. Češi jsou překvapivě vynechaní, i když právě s nimi měl Jánoš největší problémy. Ať už s Jiskrou, Talafúsem nebo Petrem Aksamitem. Ale nezapadlo by to do konceptu filmu, protože si s nimi neporadil, to musel udělat až jeho syn Matyáš. Celým filmem prostupuje hlavní motiv, totiž zřejmý úmysl udělat z Maďarů JEDINÉ ochránce křesťanské víry, což historické pravdě až tak neodpovídá.  Maďaři jsou všichni líčeni pozitivně, i ten jediný, který se dlouho nachází pod vlivem zloducha Celského, Miklos Úljaky, v poslední části seriálu prohlédne a přejde na správnou stranu. Pozitivní postavu jiné národnosti aby člověk pohledal – snad jedině sultána Murada můžeme hodnotit pozitivně. Což zřejmě odpovídá historické skutečnosti. Murad byl skutečně rozhleděný a vzdělaný sultán, básník, který netoužil po válce a byl dokonce v roce 1443 ochoten se vzdát velkých částí Balkánu jen aby dosáhl míru. Nakonec se opravdu vzdal trůnu ve prospěch svého syna Mehmeda a odešel na zasloužený důchod. Ve skutečnosti se z něho ale ještě jednou musel vrátit, protože mladý Mehmed svou roli nezvládl a vzbouřili se mu janičáři. Mehmed převzal vládu definitivně až po otcově smrti v roce 1451.

               Murad byl skutečně ženat s dcerou srbského despoty Durada Brankoviče Marou – ve filmu velkou láskou právě Hunyadyho, což není právě věrohodné. Na vztah s princeznou byl mladý Janko (tak zněla jeho přezdívka, kterou byl skutečně po celý život, a proto i ve filmu oslovován) moc malý pán – což je ve filmu diskrétně naznačeno. Ale dobrá, v zájmu romantiky, proč ne? Jediné místo, kde se sultán Murad projevuje jako krutý orientální vládce je, když nechává vykastrovat a oslepit Mařiny bratry po dobytí Smeredeva. Ti byli skutečně v roce 1439 na sultánův rozkaz oslepeni, jejich další osudy byly ale jiné než ve filmu. Nespáchali ze zoufalství sebevraždu v tureckém zajetí, jak nám film sugeruje. Štefan se stal dokonce navzdory své slepotě posledním srbským despotou z rodu Brankovičů – vládl v letech 1458–1459 a zemřel v italském exilu v roce 1476. Mara, která hraje v seriálu klíčovou roli, se skutečně po smrti svého manžela sultána Murada vrátila do Srbska a zemřela až v roce 1487, dožila se tedy na tehdejší dobu požehnaného věku 71 let.

               Největšího zloducha představuje hrabě Hermann z Celje – musí se nějak zdůvodnit, proč ho v roce 1457 Hunyadyho syn Ladislav zabil – podle toho předpokládám, že se připravuje pokračování seriálu. Že se Hermann prohlašuje za uherského barona taky není zcela přesné. Hrabství Celje je ve Slovinsku a nebylo součástí Uherského království. Jednalo se o nezávislé hrabství v rámci Svaté říše Římské. Hermann byl sice Zikmundův poddaný, ale ne jako uherskému králi nýbrž jako králi německému. Ale to je detail.

               Ovšem co autoři provedli s Habsburky, je opravdu nestoudné a já se hrozně divím, že Rakousko do projektu vstoupilo a že herci Cornelius Obonya a Laurenc Rupp byli ochotni převzít role císaře Fridricha III. a krále Albrechta II. Třetí z Rakouských herců Murathan Muslu, jehož jméno prozrazuje jeho turecké kořeny, si pak zahrál sultána Murada II. – a tady to měl podstatně snazší.

               Nejvíc to schytal Albrecht II. (kterému v českém překladu říkají nepochopitelně Albert – ale za to Maďaři opravdu nemůžou) Historická osoba zetě krále Zikmunda, který za něho provdal svou jedinou dceru Alžbětu, vzbuzovala určitý respekt. Říkalo se o něm, že „málo spí, málo mluví a málo myslí.“ Zato si bral meč i do postele a způsob, jakým vykonal politický převrat v Praze v roce 1437, svědčí o tom, že jako panovník dokázal být tvrdý a schopný prosazovat svou vůli. Ostatně jinak by si ho Zikmund nevybral za svého zetě a následníka na trůnu. S manželkou Alžbětou zplodil čtyři děti. Starší syn ale umřel ještě jako dítě, obě dcery ale vyrostly ve výrazné osobnosti, které hrály později významnou politickou úlohu. Jen jeho poslední dítě Ladislav se narodilo až po jeho smrti, když zemřel na úplavici při přípravě vojenského tažení proti Turkům.

               Seriál z něho dělá slabocha a impotenta, který není schopen s Alžbětou spát, a tak si její jediné !!! dítě musí královna opatřit nevěrou s Hermanem z Celje – který hraje, jak už víme, zloducha. Albrecht je neschopný, ve vojenském ležení se buď opíjí nebo pláče a prosí svou ženu, aby ho vzala kočárem domů. Tedy, co je moc, to je moc!

               Fridrich III. naopak slaboch byl, ale film z něj dělá jedovatého intrikána. Co mě pobouřilo nejvíc? Že z chudáka Friedricha, který byl ještě ve svých třiceti letech panic a o sex se vůbec nezajímal (jak si později trpce stěžovala jeho manželka Eleonora Portugalská) udělali zvrhlíka, který se ve své pracovně nechá vykouřit od Alžběty Lucemburské s poznámkou, že žena má vědět, na co má ústa.

               Jen na okraj – Albrecht nebyl Fridrichovým synovcem, jak se nám snaží film vsugerovat, byli bratranci z druhého kolena, jejich dědečkové Albrecht III. a Leopold III. byli bratři. A „synovec“ Albrecht byl ve skutečnosti o osmnáct let starší než „strýc“ Fridrich. A v roce 1428, kdy se Zikmund neúspěšně pokoušel dobýt hrad Golubac, což je ve filmu skutečně poměrně věrně ukázáno, bylo tomu „zlému intrikánovi“ právě 13 let a byl ještě pod kuratelou svého strýce, rovněž Fridricha, kterému se přezdívalo „s prázdnými kapsami.“ Proč asi?

               S historickými fakty si autoři vůbec nedělali velké problémy, hlavně že jejich vykonfabulované příběhy zapadaly do konceptu děje. Zákeřné je, že někdy se historických událostí drželi až detailně, což vyvolává pocit, že skutečně historii studovali a že jsou tedy i ty jiné, zcela vylhané části, taky pravdivé.

               Taková je například doba po Albrechtově smrti. Film ukazuje, že se královna Alžběta zmocnila protiprávně královské svatoštěpánské koruny na Višegrádě a odjela s ní do Vídně. (Ve skutečnosti se osobně krádeže neúčastnila, ale udělala to za ni její dvorní dáma Ilona Kottanerová) a proto korunovali nového krále Vladislava čelenkou kterou vybrali z hrobu svatého Štěpána. (Ve skutečnosti z relikviáře, ale otvírání hrobu působí mnohem efektivněji, to objektivně uznávám.) Skutečně se uvažovalo o tom, že by si Alžběta, tehdy zhruba třicetiletá, vzala nového krále za muže (bylo mu patnáct). Měla to být dokonce jedna z podmínek korunovace Vladislava uherským králem. Ve filmu z toho vznikne velká láska, ve skutečnosti Alžběta obrátila a zahájila proti novému králi s pomocí rot Jana Jiskry z Brandýsa otevřenou válku. Ke smíru došlo až když Vladislavovi nabídli za ženu Alžbětinu dceru Annu (která ve filmu díky Albrechtově – Albertově  impotenci samozřejmě nemůže existovat.

               Autoři ale potřebovali, aby Alžběta s Vladislavem otěhotněla a tím zpochybnila nástupnické právo Ladislava Pohrobka. A proto ji zloduch Celský zavraždí, aby nároky „svého“ syna uhájil. Alžběta skutečně zemřela 17.prosince 1442 ve věku 33 let, o otravě se ale ani nespekulovalo. Natož o těhotenství!

               I Alžbětin otec král Zikmund je vyobrazen jako ješitný slaboch, který by se bez Hunyadyho pomoci ani nestal císařem. Ve filmu ho nechávají umřít na gangrénu v královském paláci v Budíně, kdy všichni členové dvora musí sedět v zápachu, který jeho hnijící noha vydává. Ve skutečnosti zemřel ve Znojmě na útěku z Prahy na následky amputace postižené končetiny. Ale to je detail.

               Aby bylo jasno, nehodlám vůbec snižovat vojenské zásluhy Jánose Hunaydyho. Byl to zřejmě jediný tehdejší vojevůdce, který byl schopen Turky porážet. Podařilo se mu to v roce 1437, kdy je vyhnal ze Smeredeva, podruhé na stejném místě zvítězil v roce 1441, o rok později zničil turecké vojsko u Brašova a následně vyhrál bitvu v Dunajské soutěsce. I křížová výprava v roce 1443 začala díky němu vítězstvím nad Turky u Snaimu – díky tomu dezertoval z turecké armády albánský hrdina Skanderberg – o tom jsem psal v článku věnovaném jemu. A konečně nejslavnější je jeho vítězství u Bělehradu v roce 1456.

               Ale ve své kariéře utrpěl i několik drtivých porážek. Ať už to bylo u Varny 9. listopadu 1444, nebo na Kosově poli v roce 1448 a konečně nejpotupnější byla jeho už vzpomenutá porážka v roce 1453 u Lučence. O těchto událostech se ve filmu diskrétně mlčí.

               Porážku u Varny autoři zamlčet nemohli, nechali tedy Hunyadyho bojovat do posledního dechu, aby ho poté mohli jeho věrní těžce zraněného transportovat přes Rumunsko do Maďarska, kde upadl do rukou šíleného Vlada Draculy. (Tady si autoři trochu pohráli se záměnou Vlada III., který si vysloužil příjmení „Tepeš“ čili „Narážeč“ pro jeho brutální koníček narážet odsouzence na kůly s jeho otcem Vladem II. Draculem který toto neprováděl – ve filmu ale ano). O porážce na Kosově Poli nebo u Lučence se film nezmíní ani náznakem, oněch deset let mezi volbou Hunyadyho uherským správcem v roce 1446 po obranu Bělehradu film diskrétně přeskočí. Ve skutečnosti byl Hunyady skutečně geniální v tom, že vždy správně poznal, kdy je bitva prohraná, aby mohl včas utéct. Přesně podle taktiky, kterou vyznával už Karel IV. Kdo uteče z prohrané bitvy včas, může bojovat příště. Mimochodem, jednou byl skutečně na svém útěku zajat a uvězněn. Ale bylo to po porážce na Kosově Poliv roce 1448 a neuvěznil ho Vlad ale srbský despota Brankovič, kterému předtím zplundroval zemi.

               Co nám Lojzík Jirásků ovšem zamlčel a film to naopak ukazuje, je, že Hunyady neměl žádné zábrany verbovat do svého vojska i bývalé husity. To dělali v té době všichni vládci, například i císař Zikmund nebo Fridrich III. Byli to prostě v té době nejlepší zabijáci. I když jim ve filmu přisuzuje poměrně bezvýznamnou úlohu a nechává je v bitvě u Varny bojovat ne s děly ale s řeckým ohněm, ke kterému určitě neměli přístup (ale z hlediska atraktivity filmových obrazů je to určitě přínosné), minimálně naznačuje jejich význam – ve filmu dokonce svěřuje Čechům svého syna Ladislava. Ve skutečnosti použil Hunyady husity a jejich taktiku vozové hradby při tažení ke Kosovu poli v roce 1448. Ovšem taktika nevyšla, jak husité, tak Turci vyznávali defenzivní taktiku a neuměli útočit. A protože zásobovací cesty byly pro maďarskou armádu mnohem delší než pro tureckou, museli husité nakonec zaútočit, což neuměli a katastrofálně selhali.

               Čili seriál má potenciál, aby byl úspěšný. Je tu mnoho krve, mnoho sexu, troška romantiky, je zde zloduch, úklady, vraždy i láska. Čili se na něho samozřejmě podívejte, určitě se pobavíte. Jenom prosím neberte vážně jeho vzdělávací stránku. S historickými událostmi a osudy historických postav nakládá místy hodně volně a vše podřizuje jednomu cíli, a to je buzení maďarské národní hrdosti. Nic proti tomu, ale prostředky, použité v tomto seriálu, jsou poněkud sporné. 

               Všechny národy mají své hrdinské ságy. A potřebují je. Maďaři, potýkající se v současnosti s obrovskými ekonomickými problémy své rozkradené země, autoritativní vládou a všeobecně označovaní za kolaboranty s fašistickým moskevským režimem a za problémové děti v společnosti Evropských národů pak něco takového potřebují o to více. Otázka je, kde končí národně zbarvený hrdinský epos a kde už začíná propaganda. Zdá se, že v Petöfiho institutu v Budapešti v tom ještě nemají tak úplně jasno.