1.srpna 1975, tedy před padesáti lety byl podepsán závěrečný akt Helsinské konference, která měla znamenat revoluční změny v soužití dvou evropských politických bloků – demokratického západu a pod sovětskou diktaturou žijícím komunistickým východem.
Revoluční bylo už to, že se oba bloky rozhodly spolu hovořit, protože do té doby se jednalo spíš o konfrontaci a vyhrožování, zejména ze strany východního bloku, který se hned po druhé světové válce ještě pod vedení Josefa Vissarionoviče Stalina připravoval na pokračování války a dobytí západní Evropy a od tohoto plánu ho odradily pouze atomové zbraně v americkém arzenálu. Americký ochranný atomový deštník byl v té době nezbytně nutný, protože zatímco Sovětský Svaz získal svou atomovou zbraň už v roce 1949, Velká Británie provedla svůj první atomový test v roce 1952 a Francie v roce 1960.
Tendence k diplomatické komunikaci s východním blokem rostla v šedesátých letech hned z několika důvodů. Byla to snaha oslabit americký vliv v Evropě, což bylo cílem zejména francouzského prezidenta Charlese de Gaulla a jeho nástupce Georgese Pompidoua (prezidentem 1969–1974). Západní vlády stály pod obrovským levicovým tlakem, který vrcholil v roce 1968 v masivních pouličních nepokojích zejména ve Francii a Itálii. Zejména francouzská komunistická strana byla v té době silná, její kandidát Jacques Duclois získal ve volbách 1969 21,3 % hlasů a jen o dvě procenta neprošel do druhého kola voleb. V západním Německu sílila sociálnědemokratická strana a v roce 1969 pak skutečně poprvé převzala moc – premiérem se po volbách 28.září 1969 stal Willy Brandt, usilující po celý život o komunikaci se Sovětským svazem (Brandt mluvil údajně velmi dobře rusky, když si ale vymohl osobní setkání s Leonidem Brežněvem 14. srpna 1970, zjistil šokován, že tento byl po reanimaci rok předtím prakticky neschopen komunikace – to aspoň tvrdí neoficiální zdroje). 12.srpna 1970 byla v Moskvě podepsána tzv „Moskevská smlouva“ o spolupráci, která uznávala mimo jiné německou hranici na Odře a Nise a existenci dvou německých států. Willy Brandt se ostatně snažil i o znormalizování vztahů s Polskem, slavným se stal jeho „Kniefall“, tedy pád na kolena u pomníku ve Varšavském Ghettu 7.prosince 1970 jako projev lítosti nad německými zločiny za druhé světové války. Za tyto své snahy dostal Brandt v roce 1971 Nobelovu cenu míru. I v Británii vládl v letech 1964–1970 a potom 1974–1976 labouristický ministerský předseda Harold Wilson. Ve Francii sice vládli Gaullisti čili konzervativci, ale i oni (Pompidou) usilovali o rozvolnění struktur NATO a vytlačení amerického vlivu. Američané sami, kteří se zapletli do války ve Vietnamu, měli jiné starosti. Evropa pro ně v té době představovala jen vedlejší jeviště.
Iniciativa k jednání ale vyšla překvapivě ze strany komunistických stran východního bloku. 24. – 26 dubna 1967 se konala konference komunistických stran v Karlových Varech a odtud vyšlo „Vyhlášení z Karlových Varů“, které vyzývalo Západ k jednání. Důvod byl jednoznačný – ekonomické zaostávání východního bloku se už nedalo nadále zamlčovat a země RVHP potřebovaly nutně obnovit hospodářskou spolupráci se západem, aby se dostaly k určitým komponentům, které nebyly schopny samy produkovat.
Intervence vojsk Varšavské smlouvy v Československu 21.srpna 1968 sice znovu zamíchala karty, vedla hlavně k postupnému oslabení komunistických hnutí v západní Evropě, ale nepřerušila už započatá jednání.
17.března 1969 vyzvala západ k jednání tzv Budapešťská výzva a NATO reagovalo vyhlášením o připravenosti k jednání 11. dubna 1969. 9.května 1969 pak bylo zveřejněno memorandum finské vlády o připravenosti zorganizovat jednání ve svém hlavním městě Helsinky.
Finsko se pro jednání nabízelo hned z několika důvodů, hlavní bylo ale že se jednalo sice o stát demokratický, ale se silnými ekonomickými i historickými vazbami na Rusko (jehož koloniální říše si tehdy říkala Svaz sovětských socialistických republik) a Finsko nebylo členem vojenských paktů (Varšavská smlouva a NATO), nýbrž vojensky neutrální zemí.
10.prosince 1971 signalizovalo NATO připravenost k multilaterálním jednáním, trvalo ale na tom, že jednání se musí zúčastnit i USA a Kanada, tedy transatlantičtí členové Severoatlantické aliance. I když původním cílem komunistických zemí bylo právě tomuto zabránit, nyní tuto podmínku akceptovaly. Mezitím totiž už sovětská diplomacie zaznamenala značné úspěchy, jako byla například ona už vzpomenutá Moskevská smlouva s Německem z roku 1970.
Přípravná jednání probíhala v době mezi 28.listopadem 1972 a 8.červnem 1973 celkem čtyři. Samotná jednání se pak táhla po dva roky v Ženevě, zahájena byla 18.září 1973 a skončila 21.července 1975,
Závěrečný dokument, který byl pak podepsán v Helsinkách 1.srpna 1975 měl několik hlavních částí.
- svrchovaná rovnost, respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti,
- zdržení se hrozby silou nebo použití síly,
- neporušitelnost hranic,
- územní celistvost států,
- pokojné urovnávání sporů,
- nevměšování do vnitřních záležitostí,
- respektování lidských práv a základních svobod včetně, svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení,
- rovná práva a sebeurčení národů,
- spolupráce mezi státy v oblasti vědy, hospodářství a životního prostředí
- poctivé plnění závazků mezinárodního práva.
Byla založena Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, která měla ony dohodnuté body uvést do života.
Ve všeobecnosti se výsledky konference prezentovaly jako úspěch východního bloku. Sovětský Svaz dosáhl příslib hospodářské spolupráce čili zrušení sankcí a zákazu vývozu určitých strategicky důležitých technologií do zemí Varšavské smlouvy a slib nevměšování se do vnitřních záležitostí čili Západ se vzdal podpory prodemokratické opozice v komunistických zemích. Konečně byla i oficiálně uznána východní hranice Německa na řekách Odře a Nise, Německo se definitivně vzdalo rozsáhlých území, o které přišlo po druhé světové válce.
Čili šlo ve zkratce o potvrzení hranic sovětského vlivu a příslib hospodářské spolupráce za slib dodržování lidských práv v zemích východního bloku.
Ovšem sliby dané ohledně práva na sebeurčení národů a dodržování lidských práv nebral ve východním bloku nikdo vážně – otázka je, nakolik tyto sliby brali vážně vůbec politici Západu v Helsinkách a zda to nebyla jen zástěrka pro ekonomické zájmy. Právě během podpisu závěrů konference chtěla totiž Organizace svobodných Lotyšů v Helsinkách demonstrovat, aby poukázala na okupaci baltských států a porušování jejich práva na sebeurčení. Na žádost sovětských představitelů byli tito aktivisté zatčeni finskou policií už na letišti. Tento incident zabral ve finském tisku víc místa než zprávy o podpisu závěrů konference.
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě neměla žádné výkonné orgány, nemohla tedy dodržování závěrů konference žádným způsobem kontrolovat ani sankcionovat jejich porušování. Tím pádem se stala naprosto bezzubou organizací, jakýmsi fíkovým listem pro další potlačování opozice v komunistických zemích. Výkonné předsednictví této organizace bylo ustanoveno až v roce 1995 a první zemí, které toto cirkulující předsednictví převzala, bylo Maďarsko.
Příslib dodržování lidských práv nebyl samozřejmě žádný z komunistických funkcionářů ochoten dodržovat, helsinská dohoda byla pro ně jen cár papíru, kterým se není třeba zabývat. V metodách prosazování komunistické diktatury a potlačování jinak myslících se nic nezměnilo a měnit nemělo. Komunisté si gratulovali k naivitě západních zemí, kde doufali v postupný přechod k státnímu kapitalismu. Jak už jsem psal, v době podpisu smlouvy vládly socialistické vlády v Německu, Rakousku, Švédsku či Velké Británii a tzv státní socialismus byl považován za budoucnost demokratických zemí.
Že něco soudruzi ve své bohorovnosti přehlédli, zjistili až v roce 1977. Pregnantní porušování dohod z Helsinek totiž vedlo k organizování disidentského hnutí v zemích komunistického bloku. Takzvané „protistátní“ aktivity, které se zde objevily, se všechny odvolávaly na porušování právě těchto dohod k jejichž dodržování se komunistické země svým podpisem zavázaly. Byla to „Charta 77“ v Československu či „Solidarnosc“ v roce 1980v Polsku. Dokonce i v zemích Sovětského svazu vznikal „helsinské výbory“ například na Ukrajině, v Bělorusku či v baltských státech. Tvrdý postup proti těmto hnutím, které v podstatě nevyžadovala nic jiného než dodržování závazných mezinárodních dohod, které jejich vlády podepsaly a zavázaly se tedy k jejich dodržování, strhl definitivně masku totalitě a otevřel oči i posledním naivním snílkům na Západě, kteří si mysleli, že se s komunisty dá politická situace deeskalovat prostřednictvím jednání a ústupků.
Toto zklamání z proradného jednání komunistů vedlo k oslabení prestiže levicově orientovaných vlád na Západě a pomohlo dostat se k moci „žralokům“, kteří jakékoliv ústupky a ekonomickou podporu zločinných východních systémů odmítali, jako byla Margaret Thatcherová ve Velké Británii (ministerská předsedkyně v letech 1979–1990) či Ronald Reagan (prezidentem v letech 1981–1989) v USA. I v Německu byli socialisté odvoleni a v letech 1982–1998 zde byla konzervativní vláda pod vedením Helmuta Kohla. Zejména nekompromisní politika dvojice Reagan/Thatcherová vedla k ekonomickému kolapsu východního bloku a změně politického systému.
Helsinská konference sice přinesla krátkodobé úspěchy komunistickým režimům, dlouhodobě ale znamenala začátek jejich pádu. A politika, to je běh na dlouhou trať.