Pomýlení pojmů – levice, pravice, libertatismus a tech-fašismus

Před několika týdny mě doběla rozpálil rakouský novinář Michael Fleischhacker, když nazval papeže Františka „Komunistou Bergogliem“. Zeptal jsem se ho, který z následujících bodů splňoval František, jež patří k základním postulátům činnosti komunistické strany:

1. Rozsévat nenávist
2. Rozdělovat společnost
3. Štvát „masy“ proti „elitám“, tedy vzdělaným a majetným lidem
4. Usilovat o zavedení diktatury
5. Zavírat a popravovat své politické odpůrce

Napsal jsem mu, že jestliže jen v jednom z těchto bodů najde něco, co František dělal, pak mu dám zapravdu, jinak bych ho prosil, aby se zesnulému pontifikovi omluvil.

Místo toho se omluvil mně za to, že urazil mé náboženské cítění, přiznal, že to trochu přehnal, ovšem současně si vyhradil právo dělat to i v budoucnosti.

Ta omluva mě poněkud zmátla. Zaprvé, pan Fleischhacker neurazil mé náboženské cítění, ale mé cítění občanské. A zároveň jsem pochopil, že pan Fleischhacker nemá o fungování komunismu ani nejmenší tušení, a to i když píše pod své  jméno, že je „žurnalista, televizní moderátor a vývěsní štít televize Servus TV“.

Nicméně když jsem pokusil vniknout do jeho myšlenkových pochodů, poznal jsem, že za to možná ani nemůže. Pojmy levice, pravice konservativismus, libertatismus jsou tak propletené, pomatené a dokonce zaměněné, že je komukoliv obtížné se v tom vyznat.

Jak pojmy levice a pravice vznikly? Vděčíme za to francouzské revoluci, kdy v prvním porevolučním parlamentu se svolávali radikálové – jakobíni – kteří chtěli sekat hlavy pokud možno každému „a gauche“, čili „doleva“, zatímco umírnění revolucionáři, kteří chtěli přece jen s oponenty mluvit a minimálně jim dopřát soudní proces, volali „a droit“, čili „doprava“. Tam se pak poslanci obou rivalizujících skupin radili o dalším postupu.

V devatenáctém století dostaly tyto výrazy poněkud jiný význam. Levice reprezentovala dělníky, lidi těžce pracující za mizerný peníz a snažila se pro ně vydobýt lepší ekonomické podmínky, zatímco pravice hájila zájmy zaměstnavatelů, aby je ta levice nepřeválcovala. Levice reprezentovaná sociální demokracií dosáhla značných úspěchů jako zvýšení platů, zkrácení pracovní doby a zavedení placené dovolené. Její úspěchy byly dány především tím, že i výrobci byli odkázáni na růst konzumu a toho se dalo dosáhnout jen zlepšováním finanční situace možných spotřebitelů. Jen určité části levice to nešlo dost rychle, a tak chtěla zavést diktaturu násilím – a zoufale přitom zkrachovala. A to i když používala brutálního násilí proti každému jinak myslícímu, přesto, že znárodnila čili ukradla obrovský majetek. Ale protože s tím ukradeným majetkem neuměla hospodařit, došlo na přísloví „lehce nabyl, lehce pozbyl“ a po několika desítkách let přivedla ona radikální levice čili komunisté, svůj model hospodaření ke krachu.

Dnes mají pojmy levice a pravice zcela jiný význam. Ekonomický aspekt se zcela vytratil. Otázka je, jak je to možné. Buď se tedy lidem už daří tak dobře, že je tento aspekt nezajímavý nebo ho někdo úmyslně z agendy levice vypustil. Hlavním tématem se stala otázka menšin, ať už národnostních, rasových nebo sexuálních.

A levičák je tedy každý, kdo zájmy těchto menšin hájí a pravičák ten, kdo je hodlá potírat. Když i jedna slovenská známá řekla, že „Progresívne Slovensko nemůže volit, protože to jsou komunisti,“ trochu se mi zarazil dech. Tak tedy právě ten, kdo bojuje za zachování svobodných voleb, za lidská práva a za svobodu slova, je komunista? A největším paradoxem je, že hlavním protivníkem Progresivního Slovenska a takzvaným „ochráncem tradičních hodnot“ je bývalý komunistický funkcionář, jehož mladistvým snem bylo to dotáhnout na generálního tajemníka strany, který ruinuje slovenskou ekonomiku komunistickými opatřeními jako je například státní dotace energií, považuje demokratické volby za škodlivé. Myslí si, že jedna strana v zemi úplně stačí a obdivuje komunistické režimy ve Vietnamu, Číně nebo Uzbekistanu. A sází vše na národní kartu – fašismus si s komunismem podávají ruku. Kdo je vlevo a kdo je vpravo? Otázka je dnes jiná. Kdo je pro demokracii a kdo je proti ní.

Rusové a jejich přisluhovači u nás to pak mají pomotané dočista. Všude, kde jsou svobodné volby a nezávislá média, je podle nich fašismus a tam, kde panuje vláda jednoho muže a za projevení názoru se zavírá do pracovních táborů, tam je pravá demokracie.

Komunisté i fašisté mají stejné cíle. Diktaturu, odstranění svobodných voleb, potlačování lidských práv a propagandu místo svobody slova. Pochopil jsem, že je něco špatně. Pojmy jsou už natolik pomýlené, že nacistický režim v Rusku obviňuje z nacismu ukrajinskou demokracii. Zatímco v Rusku se o svobodných volbách nedá mluvit ani s nadsázkou a vládne zde bezohledný teror proti každému jinak myslícímu, na Ukrajině až do napadení Ruskem probíhaly normální demokratické a svobodné volby – nejlepším důkazem je, že ani jeden ukrajinský prezident nedosáhl znovuzvolení. Funkcionáři SPD vědí, že mluví ke svým voličům, kteří už zcela ztratili orientaci a že stačí, aby mávali Banderou jako důkazem pro „nacismus“ na Ukrajině. (Mimochodem Bandera prožil období nacistické okupace Ukrajiny v koncentračním táboře a jeho odboj – ano, velmi problematický, protože provázený i zvěrstvy – se konal až po skončení druhé světové války). Ovšem otcem evropského fašismu je Vladimír Putin, kterého adorují strany po celé Evropě, které se hlásí k Hitlerovu odkazu, ať už je to například FPÖ v Rakousku nebo AFD v Německu. A ostatně i v Rusku samotném nacistické symboly nejsou zakázány a jsou běžně vidět na demonstracích vládních příznivců.

Momentální takzvaná „levice“ tedy horuje pro toleranci a odmítání násilí, „pravice“ za udržování současného stavu, a to třeba i pomocí násilí. Slovenskou politickou scénu ovládají dvě stěžejní témata, a to je homofobie a rasismus. Matka jednoho mého slovenského přítele vysvětlila jemu a jeho manželce, že volila Fica kvůli němu a jeho dětem, aby mohly žít ve „svobodném světě bez homosexuálů“. Jak chce ona babka tuto svobodu dosáhnout, nebudu raději pátrat. Zda zavíráním do ústavů, kastrací nebo přímo zabíjením. V Rusku se už homosexuálů takovým způsobem zbavili a pro mnoho „Ficovců“ je Putinovo Rusko zářný vzor.

Když onen přítel matce odporoval, že mu homosexuálové nevadí, protože nikomu neubližují, dozvěděl se, že je zkažený.

Pravdou je, že ona levice, kterou já ale při nejlepší vůli levicí nedokážu nazývat a budu jí říkat „liberálové“ to v posledních letech hodně přehnala. A to nejen transsexualitou, která leze lidem opravdu na nervy, ale i přehnaným „politic corectness“ a genderováním. To vše byla střela do vlastního kolena i bez šílené Grety, která se rovněž považuje za levicovou, i když je jen bláznivá. Politická korektnost se projevila v cenzuře nebo spíš autocenzuře, vydavatelství si netroufala vydávat knihy se „závadným“ obsahem a radikální „liberálové“ chtěli měnit dokonce i text Toma Sawyera nebo Pipi dlouhé punčochy. Společnost takové úlety odmítla – normální člověk je ve své podstatě konzervativní tvor a se změnami se na něho musí pomalu a s citem. Což nebyla síla oněch „liberálů“, kterým nic nešlo dost rychle.

Ovšem toto liberálové nikoho za jeho názory nezavírali, nezabíjeli, a hlavně nikdy nezpochybnili svobodné volby a nikdy nezpochybňovali investigativní žurnalistiku.

To přichází až teď se změnou politického směřování „doprava“. Ovšem „doprava“ znamená v současnosti ne liberální společnost volné soutěže, ale totalitární fašismus. Nositeli jeho myšlenek jsou prominenti ze „Silicon Valey“, skupina miliardářů, kteří chtějí změnit svět k obrazu svému. A jsou na cestě k úspěchu. Jejich hlavním ideologem je Peter Thiel, hlavní veřejnou tváří Elon Musk. Opět došlo k záměně pojmů. Tito pánové se ohánějí takzvaným „libertarismem“, což je učení, prosazující volnou hospodářskou soutěž a štíhlý stát s minimální byrokracií a svobodou podnikání.

Tito pánové ale hlásají pod falešnou nálepkou pravý opak. Ne štíhlý stát, ale zničení státu, ne volnou hospodářskou soutěž, ale vytvoření monopolů, které budou ovládat společnost, a hlavně odstranění demokracie, svobodných voleb a nezávislosti justice. To vše považují za brzdu pokroku. Německo-americký národohospodářský vědec Rüdiger Bachmann nazývá tento libertarismus „bastard libertatismus“. Potěšilo mě, že tento uznávaný pán používá stejný termín, jako jsem použil před nějakou dobou já, že tito pánové usilují o zavedení neo-feudalismu s finanční šlechtou stojící nad zákonem a bezcenným zbytkem společnosti „Looserů“ ve kterých vidí pouze levnou a bezprávnou pracovní sílu. V podstatě myslí jako počítač – jeden bit je buď nula nebo jednička. Čili jsou jen vítězové a poražení, zachránění nebo zatracení.

K prosazení svých zájmů nechali zvolit do funkce prezidenta USA Donalda Trumpa a za viceprezidenta mu vybrali Vanceho. Trumpa vybrali proto, že umí vyhrávat volby, což Vance neumí. Akceptují v čele státu kleptokratického narcise, dokud jim dává prostor k uskutečnění jejich myšlenek. Možnost zničení světa ať už klimatickou krizí nebo umělou inteligencí je neděsí, se zničením současné civilizace tak nějak počítají, ostatně Thiel kupuje ve velkém pozemky na Novém Zélandu, kde má vzniknout nová společnost po zničení té současné.

Douglas Rushkoff, autor knihy „Survival of the Richest“ analyzuje jejich myšlení. Píše, že „tito tech-miliardáři žijí ve vlastním „midsetu“, v němž zvítězit znamená vydělat dost peněz, aby se dokázali ochránit před škodami, který způsobí tím, že tímto způsobem vydělávají peníze. Ruskoff to přirovnává k situaci, kdy chtějí vyrobit tak rychlé auto, aby uniklo vlastním výfukovým plynům.“

Samozřejmě, že k tomu nepotřebují žádnou politickou kontrolu, a proto je pro ně životně důležité politický systém zničit a zavést diktaturu superbohatých. Odborníci nazývají tuto ideologii „tech – fašismus“.  Opět nejsou vybíraví ve výběru prostředků, nebojí se podvodů, podplácení ani přímého násilí. Jde jen o to zvítězit, ještě nikdy neplatila věta, že „účel světí prostředky“ tak, jako dnes u této skupiny. Mark Zuckenberg se zhlédl v osobě císaře Augusta, kterého považuje za svůj vzor. Ne nadarmo končí své meetingy spolupracovníků facebooku zvoláním „Svrchovanost!“ kterým končil své porady tento první římský císař. Byl to Augustus, který definitivně odstranil římskou demokracii, když ponechal jen její zdání. Zuckenberg argumentuje, že „Augustus vytvořil tvrdou rukou na dvě stě let mír na zemi.“

V čemž nemá tak úplně pravdu. „Pax Augusta“ trval jen v době císařova života, ovšem systém vlády se udržel dokonce tři sta let, ovšem posledních sto let, počínaje smrtí císaře Commoda v roce 192 n.l. prožíval permanentní občanskou válku, která znamenala v konečném důsledku zánik Říše a přivedl na císařský stolec obskurní figury typu Caliguly, Nerona nebo Domiciána. V podstatě se v tom systému prostý poddaný lid neměl špatně, vraždění a vyvlastňování postihovalo bohatou senátorskou a jezdeckou vrstvu, ovšem o ochraně menšin nemohla být řeč – připomeňme si jen pronásledování křesťanů za Nerona, Domiciána nebo za posledního císaře augustiánského systému Diokleciána. Tak jako v každém totalitním systému bylo nejdůležitější „držet hubu“ a míra pronásledování jinak myslících se odvíjela jen od osobních vlastností vládce.

Chceme takový systém? Chceme společenskou vrstvu, pro kterou nebudou platit zákony. Chceme se tedy vzdát vymožeností francouzské revoluce a návrat do středověku? Mnoho lidí to chce, přesněji neuvědomují si, k čemu jejich nadšení pro superbohaté povede. Ve středověku byla výhodou šlechty, že jejich poddaní byli naprosto nevzdělaní a tím pádem poslušní a manipulovatelní. Dnes se lidem informace upřít nedají. Taktika je tedy jiná. Zasypat je takovým množstvím informací, aby se v nich nevyznali a zhloupli stejně jako oni poddaní ve středověku. Cílem toho množství dezinformací, kterými jsou lidé zasypáván,i není ani tak, aby těm nesmyslům věřili, ale aby přestali věřit úplně všemu. Pokud umře pravda, nebude třeba ji už hledat.

Společnost se dnes dá ovládat díky sociálním sítím poměrně snadno a s pomocí umělé inteligence to bude ještě snadnější. A ta bude sloužit těm, kdo ji budou programovat. Nevím, zda se tento vývoj dá ještě zastavit, ale za pokus by to určitě stálo. Nejsem si jist, zda je minutu před dvanáctou nebo už pět minut po dvanácté.