Jak se ničí demokracie – pohled do dějin

               Před nedávnem jsem dočetl knihu Robertra Harrise o Cicerovi – vlastně jsou to knihy tři, trilogie, v níž je ale díky podrobným rešerším autora velmi dobře popsán zánik římské demokracie. Způsobilo mi to „deja vu“, jako bych viděl dnešní model vývoje politiky.

               Nejprve krátce o demokracii v antice pro ty, kteří se tím nezabývali. Ostatní mi to snad odpustí. V podstatě byly zde dva rozlišné typy demokracie (ono jich bylo v detailech samozřejmě víc, (přesto tvořily i v antickém světě jen menšinu) ale vybral jsem ty dva neznámější.

1. Athénský typ demokracie (demos kratos – vláda lidu) pracoval systémem, že každý občan má jeden rovnocenný hlas. Ten systém se podobal našemu dnešnímu s několika výjimkami – volit směli jen svobodní občané mužského pohlaví, tedy vyloučeni byli otroci, přistěhovalci a ženy. V obavách, aby na sebe někdo přemírou popularity nestrhl moc ve státě existoval dokonce princip tzv. „ostrakizace“, kdy občané mohli napsat na úlomky nádob jméno člověka, který podle jejich úsudku ohrožoval demokracii. Pokud se našlo 6000 takových hlasů, musel onen občan odejít do vyhnanství. Hlasovalo se nejen ve volbách do státních orgánů, ale například i o potrestání velitelů, kteří prohráli námořní bitvu a kvůli rozbouřenému moři nemohli posbírat mrtvoly padlých vojáků – a ti byli tímto soudem skutečně odsouzeni k smrti.

Tento systém byl vrcholně nestabilní, protože občané byli lehce manipulovatelní a vyhánění nejschopnějších lidé ze země nebo jejich popravování (závist jako motiv k negativnímu hlasování existovala už i tehdy) zemi taky neprospívalo. Proto tento systém demokracie prožíval časté krize a dlouho se neudržel. Aristoteles ho považoval za nejhorší ze všech politických systémů už proto že „hlupáci mají ve společnosti vždycky většinu“.

• Římský typ demokracie pracoval na jiném principu. Obyvatelstvo bylo rozděleno do pěti tříd, které hlasovaly odděleně. Volební obvody, takzvané „centurie“ (comitia centuriata) měly naprosto odlišný počet voličů. V některých centuriích bylo jen několik desítek či stovek bohatých voličů, v jiných byly desetitisíce chudých. Centurie hlasovaly odděleně a bylo třeba získat většinu ve většině z nich. Obyvatelstvo bylo rozděleno na několik tříd. První třída byli senátoři čili občané, kteří vlastnili víc než jeden milion sesterciů. V této třídě se nacházelo jen několik stovek mužů. Druhou třídou byli takzvaní jezdci s majetkem nad 400 000 sesterciů, bylo jich několik tisíc. Třetí třídou byla střední třída řemeslníků a drobných podnikatelů a majitelů zemědělské půdy, tedy sedláků, čtvrtá byli dělníci a pátá nezaměstnaný plebs odkázaný na milodary státu (rozdělování obilí). Protože byla povinna osobní účast na volbách, zúčastnili se jich většinou jen lidé žijící v Římě, sedláci z provincií se voleb nezúčastňovali, i když měli k tomu právo. V podstatě platilo, že když se obě horní třídy shodly na společných kandidátech, byly volby už rozhodnuty.  Tento systém byl mnohem stabilnější, protože rozhodující slovo měla majetná vrstva, která nebyla lehce ovlivnitelná, a navíc jí záleželo na celkové prosperitě státu, protože z toho profitovali i oni osobně. Prostě – nerozhazovalo se a nežilo se na dluh.

Existovalo ale ještě jedno dělení, a to na patricie a plebeje. Plebejci jako chudá a utlačovaná vrstva společnosti si vymohli úřad tribuna lidu, který mohl zákony vydané senátem vetovat, pokud se mu zdálo, že škodí prostému lidu. Tribunové mohli i sami navrhovat zákony, které byly schvalovány lidovým hlasováním – ve kterých měl pak každý občan jeden hlas.

Tento způsob demokracie přečkal pět set let. V době, kdy do politiky vstupoval Marcus Tullius Cicero – jako takzvaný „homo novus“ nový člověk, protože jeho rodina do té doby nezastávala nikdy žádný důležitý úřad, měla tato demokracie za sebou už pohnuté časy a dobu občanských válek a dvou diktatur Maria a Sully. Zejména Sulla výrazně omezil práva tribunů lidu, možnost přijímání zákonů lidovým hlasováním a privilegoval tak senát a vrstvu patriciů. Byl to poslední pokus stabilizovat demokratický systém – ovšem ta stabilizace proběhla silou a bezuzdným násilím, což systém samozřejmě v očích lidí zdiskreditovalo.

V téže době ale začal vzestup příznivce někdejšího konzula Maria Gaia Julia Caesara. Mariovci byli takzvaní populárové, (dnes jim říkáme populisté), kteří se snažili získat přízeň prostého lidu a s jeho pomocí se domoci vlády. Při volbě prostředků přitom nebyli zrovna vybíraví. Caesar se v tom projevil jako geniální manipulátor. Jeho cílem bylo od samého začátku demokracii zničit, odstranit a zavést autokratický systém, na jehož špici měl být samozřejmě on sám jak neomezený vládce. Použil k tomu následující metody, metody, které fungují skvěle i dnes. Jemu ale platí primát.

1. Zmobilizovat masy. Čili probudit u příslušníků nejnižších vrstev společnosti zájem o politiku (vzhledem k systému, kde nemohli lidé dolních tříd skoro nic rozhodnout, nebyli tito příliš politicky aktivní). Caesar jim dal představu, že oni jsou „hlas lidu“, který musí privilegovaní patriciové akceptovat – „musí lidu naslouchat“. A lid se dal koupit, jako třeba zákonem o bezplatném rozdělování obilí – samozřejmě že se na to musely najít finance, a to zadlužováním, vyvlastňováním bohatých a válkami spojenými s rabováním dobytého území.
2. Probudit nenávist vůči „elitám“. Elitami byli tehdy senátoři a jezdci. To nebylo nesnadné. Závist je věčná lidská vlastnost a popudit nemajetné proti „privilegovaným“ nebylo nic těžkého. Jestliže do té doby se senát a lid vzájemně akceptovali (zkratka SPQR – senatus populusque romanum – tuto symbiózu lidu a senátu symbolizovala), teď byli postaveni proti sobě. Společnost se podařilo úspěšně polarizovat, diskuse mezi oběma skupinami se staly nemožnými. Místo diskusí a hledání kompromisu nastala doba konfrontace.
3. Zvulgarizovat volební kampaně. Jestliže se dříve volební kampaň vedla učenými nekonečnými projevy (ale samozřejmě i podplácením a kupováním hlasů voličů) teď se začala vést brutálně. Protikandidáta Caesarova Bibula polili kýblem výkalů a kdykoliv chtěl vyjít z domu, ohrožovali ho a házeli na něho špínu, že si nakonec netroufal vyjít z domu. Tehdejší hanopisy i někteří současní autoři popisují Bibula jako hlupáka, ve skutečnosti se jednalo o velmi schopného člověka (což dokázal jako velitel loďstva v čas občanské války), kterého bylo prostě třeba násilím umlčet. Řeč předvolebních kampaní se zvulgarizovala, nejednou byli nežádoucí kandidáti zbiti nebo dokonce i zabiti.
4. Přenesení moci na lidová shromáždění. Caesar neváhal umožnit přechod patricije Publia Clodia Pulchera z patricijského do stavu plebejců jen aby mohl přijmout jako lidový tribun zákony lidovým hlasováním. Clodius, člen staré patricijské rodiny, ale osoba zapletená do skandálů a známý svým výtržnictvím a alkoholismem) byl přitom zapřisáhlým nepřítelem demokraticky smýšlejících senátorů – zejména Cicera, kterého svým zákonem přijatým lidovým hlasováním poslal do vyhnanství. Caesarovi se tak podařilo výrazně oslabit demokratickou opozici.
5. Ovládnutí sdělovacích prostředků. To zní z dnešního pohledu směšně, ale tehdy žádné nebyly. Caesar vymyslel noviny, ve kterých zveřejňoval diskuse a přijímání zákonů v senátu – samozřejmě byly tyto zprávy modifikovány jeho pohledem na věc.
6. Nakonec, když se mu senát vzepřel – neváhal použít ani armádu. Ta mu byla oddaná, protože s ním zažila slavná vítězství, a hlavně byla skvěle vycvičená a zocelená bojovými zkušenostmi. V rozhodující bitvě u Farsalu sice měla senátní armáda, vedená Pompejem Magnem, početní převahu, ale proti Caessarovým zabijákům neměli rekruti čerstvě naverbovaní do Pompejovy armády žádnou šanci.

Je zajímavé, jak se i z odstupu dvou tisíc let liší pohledy na ničitele římské demokracie. Zatímco Harris v něm vidí démona, vidícího jen svůj vlastní vzestup k absolutní moci, jiná spisovatelka Colleen Mc Cullough v něm ve své pentalogii vidí hrdinu zodpovědného za vzestup Říma a všechny jeho soupeře označuje ve svém románu za neschopné hlupáky. Takže ani ničitelé svobody se nemusí bát, že by byli v budoucnosti hodnoceni výhradně negativně. Pro mnohé budou hrdiny.

               Diktátoři vždycky najdou dostatek lidí, kteří jsou v demokratickém systému neúspěšní nebo si to aspoň myslí a jsou ochotni sloužit člověku u něhož stačí poslušnost k tomu, aby se domohli velké kariéry. Někteří to budou dělat z čistého prospěchu, jiní z přesvědčení, že sloužit „géniovi“ je dobré, jiní si budou dokonce myslet, že tím dělají něco dobrého pro svou zemi.

               Caesarovi se demokracii zničit podařilo. A tak důkladně, že ani jeho smrt nedokázala už starý systém zachránit. Trvalo bezmála dva tisíce let, než se podařilo znovu nastolit demokratický systém vlády s dodržováním lidských práv.

               Jak jednou demokracie padne, je velmi těžké ji obnovit. To vidíme i u nás, jak je naše demokracie po čtyřiceti letech komunistické diktatury stále slabá a zranitelná. A noví diktátoři, kteří touží po moci, ale nemají zájem na férových volbách, se derou k vládě nejen ve vratkých demokraciích postkomunistického světa, ale i v demokratických baštách jako byly vždy USA. Metody se nezměnily, jen se přizpůsobily současným podmínkám. A lidé zůstávají stále stejní. Aristoteles nebyl rozhodně žádný hlupák.