Tento poloostrov na jihu Toskánska v Tyrrhenském moři byl kdysi ostrovem. Až když řeka Albegna nanesla dost písku a bláta a vytvořila tři úzké pásy země, které ostrov spojily s pevninou, vznikl z původního ostrova tento hornatý poloostrov, na němž nejvyšší hora Monte Telegrafo dosahuje výšky 635 metrů nad mořem.
Dva s těchto pásů vytvářejí jižní a severní spojení s pevninou (Tombolo di Feniglia a Tombolo di Gianella), ten prostřední, na kterém stojí městečko Orbetello, až k ostrovu nedosáhl, a tak lidé chybějící část doplnili mostem, po kterém se Monte Argentario dosáhnout dá.
Dnes se jedná o atraktivní dovolenkovou destinaci, kdysi měl ostrov strategickou úlohu a byl o něj z toho důvodu velký zájem. Proto i měnil často majitele, až konečně připadl stejně jako blízké Grosseto republice Siena. Siena ovšem ležela stále v konfliktu s mocnější Florencií a hledala spojence, kteří by ji proti severnímu sousedovi ubránili. Po paktu s Viscontiovci z Milána a po krátké epizodě diktatury Pandolfa Petrucciho se město v roce 1512 rozhodlo uchýlit se pod ochranu císaře Karla V. a přijmout tak španělskou nadvládu. Zda to byla správná volba, o tom se dá pochybovat, protože už brzy panovala mezi místními Italy nespokojenost se španělským způsobem vlády, a to využil Cosimo Medici, první velkovévoda toskánský.
V roce 1555. kdy byl císař Karel, trápený dnou a depresemi neschopný přijít na pomoc, (ve stejném roce se vzdal vlády a přenesl císařskou hodnost na svého bratra Ferdinanda a španělskou královskou korunu na svého syna Filipa) se Siena rozhodla spojit se s Francouzi, což bylo fatální rozhodnutí. Velkovévodovi Cosimovi se ve jménu císaře podařilo po dlouhém obléhání Sienu dobýt a připojit ke svému velkovévodství. Jenže podle smlouvy o rozdělení habsburských zemí připadla všechna italská území Karlovu synovi Filipovi.
Aby zabránil dlouhé a vyčerpávající válce s mocným španělským králem rozhodl se Cosimo postoupit Španělům určitá území, o která měli eminentní zájem, jednalo se logicky o pozemky na pobřeží. Tak se přístavní město Piombino, části ostrova Elby a právě Monte Argentario staly v roce 1557 španělskými a měly takovými dlouho zůstat. Vzniklo „Stato dei Presidii“, čili „Stát pevností“. To zůstalo španělským až do roku 1708, kdy ho v rámci války o dědictví španělské dobylo Rakousko, v roce 1735 ho ale znovu postoupilo Španělsku a poté přešlo do majetku Neapolského království. Napoleon v roce 1797 poloostrov obsadil a připojil k nové vytvořenému „Království Erturia“. V roce 1807 zrušil Napoleon i toto království a celé území se stalo součástí Francouzského císařství. Až vídeňský kongres udělal konečně v roce 1815 pořádek a začlenil všechny ony pevnosti do velkovévodství toskánského.
Španělskou přítomnost na ostrově připomíná řada pevností v obou městečcích, která na poloostrově jsou – Porto San Stéfano a Porto Ercole. V Porto San Stefano je to pevnost jedna, a protože je uprostřed městské zástavby, je i lehce pěšky dosažitelná. V Porto Ercole jsou to pevnosti dvě, podstatně větší a vybudované na kopcích na obou stranách přístavu, výstup k nim se rovná horské túře.
Porto Ercole je maličké ale milé. Je to malý přístav pro soukromé lodi, na nábřeží pak řada obchůdků a restaurací. Nad městečkem se tyčí dvě obrovské španělské pevnosti, které kdysi vjezd do přístavu kontrolovaly. V Porto Ercole zemřel v roce 1610 malíř Caravaggio. Tenhle geniální raubíř žil skutečně intenzivně, dostával se do konfliktu prakticky všude, kudy chodil. V roce 1606 zabil jistého muže v Římě a musel utéct. Uchýlil se na Maltu (kde namaloval obraz svatého Jeronýma), ale i odtud musel po konfliktech s řádovými bratřími (strávil zde i určitou dobu ve vězení) opět prchat. Dostal se do Porto Ercole, kde čekal na milost z Říma. Jenže, jak už jsem psal v článku o Grossetu, oblast jižního toskánského pobřeží byla zamořena komáry a malárií. Caravaggio se nakazil malárií a ve svých 36 letech zemřel. Jeho hrob je v místním kostele Sant´ Erasmo.
Druhý přístav, Porto San Stefano je turistickým centrem. Odtud vyplouvají lodě k ostrovům toskánského souostroví, zejména pak k největšímu z nich Giglio. Ten je vzdálen osmnáct kilometrů a u něho došlo 13 ledna 2012 k tragické nehodě výletní lodi Costa Concordia, který stál 32 lidé život. K souostroví patří i ostrov Montechristo, který proslavil svým románem Alexandr Dumas.
Přístav v Porto San Stefano je mnohem větší než Porto Ercole a je krásný.
Domy jsou udržované, je zde celá řada restaurací s nádherným výhledem na moře a obrovské parkoviště, které návštěvu těchto restaurací umožňuje. Jsou zde až dvě zátoky, na mysu mezi nimi stojí kostel věnovaný logicky svatému Štěpánovi, prvnímu mučedníkovi „Chiesa arcipretale di Santo Stefano Protomartire“. Kostel postavili ještě ve španělské době v roce 1750, za druhé světové války byl ale Němci zcela zničen a po válce obnoven. Znovu vysvěcen byl 26.prosince 1950, tedy na svátek svatého Štěpána.
Nad městečkem se tyčí hrdá španělská pevnost „Fortezza Spagnola“.
Je to obrovský kamenný blok o dvou poschodích s terasami nad městem, odkud jsou nádherné výhledy na celé město a moře, v pevnosti je pak muzeum s etruskými vykopávkami a z moře vylovenými artefakty, protože celá tato oblast byla osídlena Etrusky, než ji převzali do své správy Římané, zejména pak rodina Ahenobarbi. Tito zbohatli půjčováním peněz a odtud pochází i název celého poloostrova – Argenti byly v římských časech kredity.
Že si Porto Santo Stefano a celé Monte Argentario zachovalo svůj šarm, za to vděčí Susaně Agnelli, vnučce zakladatele firmy Fiat, která zde byla starostkou a postarala se o to, aby zde nevyrostly výškové hotely. Zabránila tak vniknutí masové turistiky a zachránila „genius loci“ romantického místa. Celá oblast si tak zachovala jakýsi rodinný charakter. Díky jí za to.
Na severním spojení poloostrova s pevninou jsou sice apartmány a hotely, koupat se zde ale nedá, na to je kvalita vody příliš špatná. Vede tudy cesta na jih, do Grosseta nebo Saturnie.
Na prostředním „prstu“, který musel být zkompletizován mostem, je městečko Orbetello. Je zde katedrála, která si zachoval gotickou fasádu ze čtrnáctého století, i když byla přestavěna v šestnáctém století ve španělském stylu.
Pozůstatkem po španělské posádce je i rezidence místokrále na „Piazza Eroe dei Due Mondi“, čili „Náměstí hrdinů dvou světů“, pevnost a městské hradby.
Jižní prst není průjezdný, od Porto Ercole se ale dá přijet k jediné skutečně pěkné místní pláži Feniglia. Dlouhé, písčité a s příslušnou infrastrukturou.
Mimochodem v blízkosti jižního spojení pevniny s poloostrovem v městečku Ansedonia, hledal úlevu pro svou plicní chorobu Giacomo Puccini. Torre Puccini se tyčí nad mořem, dostat se k ní je ale těžké, nám se to nepodařilo. Ostatně nachází se prý v privátním majetku a je tedy veřejnosti nepřístupná.
A pokud by se někdo nudil a chtěl si užít adrenalinu, okolo Monte Argentario vede okružní cesta, jen částečně asfaltovaná, patřičně úzká, ale nabízející nejen napětí ale i krásné výhledy.
Jako dovolenková destinace se tedy tento nenápadný kousek Itálie nabízí. Jako místo na koupání, na turistiku i jako východisko k návštěvě okolí na pevnině. Grosseto, Saturnia nebo Tarquinia. Vše je odtud snadno dosažitelné.