Tarquinia je milé městečko o 15 000 duších nedaleko Tyrhénského moře s dlouhou a pohnutou historií. Právě to ji dělá zajímavou a archeologické nálezy z jejího okolí ji povýšily na jednu z nejzajímavějších historických destinací v Itálii.
Založena byla někdy ve dvanáctém století před Kristem a vrchol své moci zažila v šestém století před naším letopočtem, kdy se jmenovala Tarchuna a pocházeli z ní poslední králové, vládnoucí Římu. Poslední z nich Lucius Tarquinius Superbus byl z Říma vyhnán v roce 509 před naším letopočtem, čímž se Řím stal republikou. Vyhnán je možná ne zcela přesné. Král se právě nacházel na válečném tažení a Římané mu prostě jen při jeho návratu zavřeli brány a do města ho nepustili.
Tarchuna byla jedním z dvanácti měst etruské městské konfederace, dřív nebo později se tedy musela dostat do konfliktu s blízkým Římem. Když se tak stalo, v roce 358, Římany porazila, ale opomněla je zničit. Následovalo několik porážek a v roce 351 pak mírové smlouva na čtyřicet let, která byla v roce 308 prodloužena o dalších čtyřicet let. Římané ale neměli dost trpělivosti a začlenili město do svého území už v roce 281 před naším letopočtem. Město dostalo nové jméno Tarquinii a jeho význam upadl. Blízkost moře se ukázala jako požehnání ale i prokletí. Na jedné straně přinášel městský přístav v Gravisce v době, kdy bylo cestování po vodě mnohem rychlejší a bezpečnější než po zemi, tučné zisky a bohatství, na druhé straně to vedlo v osmém století k úplnému zničení města Saracény, kteří se vylodili v přístavu a město srovnali se zemí.
Obyvatelé se ani nesnažili zříceniny znovu postavit, přesunuli se raději na vedlejší kopeček a založili tam město nové jménem Corneto. V roce 1872 se ale rozhodli vrátit se ke svým kořenům a město bylo přejmenováno opět na Tarquinii a od roku 1922 pak název města Corneto zcela zanikl – Benitovi Mussolinimu, hrdému na starou historii jeho země, to tak bylo milejší.
Takže Tarquinia vlastně není Tarquinia, ale přesto se ji vyplatí navštívit. Je to na první pohled takové malé San Gimignano s mnoha věžemi městských paláců a z velké části zachovalými hradbami ze středověku.
Parkování není problém, je zde velké parkoviště přímo u turistické kanceláře, a navíc je to v parku, takže člověk může auto odstavit do stínu pod stromy. Ta turistická kancelář je v obrovské budově někdejšího kláštera a milá slečna tam sedící mluvila velmi dobře anglicky.
Nejdůležitější budovou ve městě je samozřejmě archeologické muzeum, které se nachází hned za městskou branou v „Palazzo Vitelleschi“.
Tento nádherný renesanční palác má svou vlastní historii a stál by zřejmě za návštěvu i bez oněch mnoha exponátů, nalezených v nekropoli někdejší etruské Tarchuny.
Palác si nechal postavit místní rodák kardinál Giovanni Vitelleschi, jedna ze skurilních postav doby nastupující renesance. Vitelleschi byl mnohem spíše voják a condottiere než duchovní osoba. Což nebylo překážkou k církevní kariéře, zejména, když se v pohnutých časech dobře zorientoval a postavil se na správnou stranu. V roce 1431 byl v Římě zvolen papežem Evžen IV. Proti němu povstali příslušníci rodiny Colonna, ze které pocházel jeho předchůdce Martin V., zvolený na koncilu v Kostnici, poněvadž od svého příbuzného dostali v Římě a v jeho okolí velké majetky včetně Andělského hradu a měli – v podstatě správný – pocit, že jim je nový papež nehodlá ponechat. V roce 1434 vyvolali v Římě povstání proti papeži a ten se musel 4. června toho roku v převlečení zachraňovat útěkem na dně loďky, přikryt štíty, zatímco dav na něho ze břehu házel kameny a střílel šípy. Evženovi se podařilo utéct a našel azyl ve Florencii, Říma se ale nehodlal vzdát.
Giovanni Vitelleschi mu zůstal loajální a nabízel se jako optimální velitel papežských sil. Sázka papeži vyšla, už v říjnu si Vitelleschi brutálním násilím podrobil Řím, který si zkoušel hrát na republiku. Zrušil občanům všechna práva a přinutil městský senát, aby ho vyjmenovali „tertius pater patriae post Romulum“ tedy třetí otec města po Romulovi. Vládl v Římě tvrdou rukou a papež se mu za jeho věrnost odměnil i tím, že ho vyjmenoval jednak arcibiskupem ve Florencii a latinským patriarchou v Alexandrii. V roce 1437 pak papež Vitelleschiho povýšil na kardinála. Z aktivit svého rodáka profitovalo i jeho rodné město, které se tehdy ještě jmenovalo Corneto. Papež Evžen tomu hnízdu v roce 1435 propůjčil městská práva a udělal ho sídlem biskupství.
Právě v té době, na vrcholu své moci, si nechal novopečený kardinál stavět palác v rodné Tarquinii – stavba proběhla v letech 1436–1439. A podle toho palác i vypadá. Mělo to být reprezentativní sídlo člověka, který v podstatě vládl katolické církvi a byl si toho vědom. Zejména horní poschodí paláce s privátními místnostmi bylo krásně vyzdobeno freskami a madonu do kardinálovy kaple nenamaloval v roce 1437 nikdo menší než Filippo Lippi. Tato madona zvaná „Madona Tarquinia“ patří ke klenotům italské renesanční malby.
Kardinál Giovanni si ale svého nového luxusu neužil. Hlavně proto, že neznal míru. V roce 1440 začal být papež nedůvěřivý, protože viděl, jak na sebe Vitelleschi strhává veškerou moc. Podařilo se zachytit dopisy, které si kardinál vyměňoval s jedním ze nejznámějších condottierů té doby, Niccolem Picciniem, který právě řádil v Toskánsku. Papež se – možná právem – obával, že by ho tito dva pánové mohli svrhnout a Vitelleschi pomýšlí možná sám na papežskou tiáru. Nechal ho tedy zákeřně zajmout svým kastelánem z Andělského hradu Antoniem Ridem. Vitelleschi zřejmě kladl při zatýkání odpor, protože oficiálně zemřel krátce nato na následky svých zranění.
Dnes je tedy v jeho paláci archeologické muzeum s nejbohatšími etruskými nálezy v celé Itálii. Jsou zde spousty náhrobků – ženských i mužských, kamenných i keramických a hodně nálezů z těchto hrobů. Etruskové byli poměrně konzervativní, ve výrobě keramiky dlouho odmítali novou metodu červených figur a zůstávali u staré metody figur černých a jejich specialitou byly nádoby vypalované bez přístupu kyslíku v kysličníku uhelnatém, které tím získaly intenzivní černou barvu. Co se týká témat ovšem až tak konzervativní nebyli, na talířích i nádobách je i spousta erotických scén.
Zajímavé pro mně bylo, že zde nejsou jen zobrazení klasické tehdejší soulože zezadu, ale i styk v misionářské poloze. Myslel jsem, že tu zavedli až křesťané, ale očividně jsem se mýlil. V muzeu je vedle Lippiho Madony i několik rekonstruovaných etruských hrobek s malbami na stěnách a velká numismatická sbírka. Hlavní atrakcí je sbírka zlatých mincí (napočítal jsem jich 174) z doby římských císařů Valentiniana I, Valentiniana II, Theodosia, Arkadia a Honoria.
Ty byly objeveny při vykopávkách v Gradisce. Pravděpodobně si nějaký nesmírný boháč zakopal tento poklad, aby ho ukryl před Alarichovými Vizigóty, kteří zpustošili Itálii v roce 410. Očividně vizigótský nájezd nepřežil a zlato už nevykopal. Nejslavnějším archeologickým nálezem v regionu je fragment sochy okřídlených koní, která se stala symbolem Tarquinie. Je vystavena ve vlastním sále na nejvyšším poschodí budovy.
Osou města je „Corso Vittorio Emanuelle“, který člověk vystoupá až k hlavnímu náměstí „Piazza G.Matteoti“ s rozkošným „Palazzo communale“.
Ovšem POZOR! V žádném případě si v baru na tomto náměstí neobjednávejte bílé víno! Dostali jsme strašný kyselý patok, zřejmě jablečného vína a číšnice nechtěla rozumět, že pod vínem rozumíme něco zcela jiného. Je možné, že se jedná o místní specialitu, ale té se člověk může skutečně s dobrým svědomím vzdát. Městečko samotné je milé svými kamennými stavbami s mnoha věžemi a kostely, samotný „Duomo“ je trošku zvláštní, protože byl sice přestavěn v klasicistickém stylu, ale apsidě byl ponechán její gotický vzhled a renesanční výzdoba. Tu i boční kaple zdobí fresky Antonia da Viterbo z rolu 1509. Chrám působí tedy poněkud zvláštně nehomogenně, ale ty fresky stojí zato.
Hlavní atrakce Tarquinie se ale nachází mimo město na „Necropoli Etrusca“, nebo taky Monterozzi. Vstupenka se dá koupit spolu s návštěvou muzea, velké parkoviště je přímo před vchodem. Problém ovšem může být ho najít. Když jsme se spolehli na GPS a na značení na cestách, skončili jsme někde v zemi nikoho. Teprve když jsme zadali adresu Via de Ripagretta, dorazili jsme na místo.
Toto etruské pohřebiště připomíná hodně údolí králů v Egyptě. Je zde zpřístupněna celá řada hrobek. Sestupuje se po schodech to pohřebních komor, které jsou nádherně vyzdobené, vymalované přírodními motivy, ale hlavně obrazy oslav a hostin. To dalo britskému spisovateli D.H. Lawrencovi, který se zde byl podívat na vykopávky v dubnu 1927, podnět k tomu, aby si myslel, že se Etruskové na svou smrt těšili a viděli v ní osvobození z pozemských trampot. Možná to bylo i tím, že Lawrence trpěl na tuberkulózu a cítil blížící se vlastní smrt. Zemřel v březnu 1930 ve věku 44 let a jeho dílo „Etruscan place“ vyšlo až po jeho smrti v roce 1932.
Sestoupili jsme do několika hrobek, jsou teď odděleny od návštěvníků skleněnými stěnami, aby se zabránilo vlhkosti dostat se k freskám a poškodit je. Nejkrásnější je podle mého soudu „Tomba dei Leopardi“ s nádherně zachovanou malbou hostiny, kdy zemřelému zleva nosí služebníci jídlo a pití a zprava mu hraje hudba. Nad hlavou má pak malbu dvou leopardů, podle kterých dostala hrobka své jméno.
Mimochodem, pouhých 5 kilometrů od města jsou vzdáleny krásné pláže, velmi vhodné ke koupání. Takže se zde dá spojit poznávací výlet s požitkem mořské koupele.