Grosseto bylo posledním z toskánských měst, které jsem navštívil a udělal jsem to tak nějak jen pro pořádek, protože Grosseto toho, co se týká památek ze slavné toskánské minulosti, až tolik nenabízí. Přesto je zajímavé.
Na rozdíl od jiných italských měst leží Grosseto na rovině, nedaleko od moře. Co by se mohlo zdát výhodou, bylo naopak prokletím města. Leželo na náplavách řeky Ombrone na močálovité půdě, což mělo za následek spousty komárů a stále se opakující epidemie malárie, které město skoro vylidnily. O vysušení močálů se pokoušeli bez většího úspěchu už Etruskové a Římané, poté to s přechodným úspěchem dělali Medicejští poté, co se město v roce 1559 stalo součástí velkovévodství toskánského. Podařilo se to až Habsburkům v devatenáctém století. Poté, co se za velkovévody Leopolda II. konečně podařilo komáry z okolí vypudit, město začalo ekonomicky vzkvétat.
Historicky získalo na významu, když papež Inocenc II. přeložil sídlo biskupa z od Saracénů zničeného města Rusellae do Grosseta, což byl do té doby jen malý hrad na Via Aurelia. První biskup Rollando začal ihned se stavbou kostela zasvěcenému svatému Laurentiovi. Katedrála, která je hlavním monumentem města, se začala stavět v roce 1190, ovšem stavba musela být mnohokrát přerušena, protože Grosseto se nacházelo v permanentní válce s blízkou Sienou, a to stálo peníze. Grosseto bylo samostatnou republikou pod vládou rodiny Aldobrandeschi a přiklonilo se na stranu guelfů v boji proti stoupencům císaře Friedricha II. ghibellinů, jejichž baštou byla právě Siena. Císař sám svěřil vládu nad městem toskánskému falckraběti Ildobrandovi a sám město v roce 1224 navštívil. Nicméně katedrála byla ve své hrubé stavbě a zastřešená kolaudována v roce 1249, tedy ještě před císařovou smrtí. Boje se Sienou se táhly až do roku 1336, kdy Grosseto kapitulovalo a stalo se součástí Sienské republiky.
Ta katedrála je krásná a zvláštní.
Jako v ostatních městech v okolí je stavěna z bloků různobarevného mramoru, ale jestliže v Pise, Sieně či v Orvietu jde o kombinaci mramoru bílého a zeleného, zde je to bílý a červený – sytě červený až bordový, což budově dává její vlastní charakter a šarm. Stavba začala v románském stylu a katedrála si i románský charakter z větší části podržela. Vzhledem na to, že město díky epidemiím malárie strádalo, trvala výzdoba fasády a vchodů do kostela dlouho, v šestnáctém století dokonce kostel zchátral natolik, že se v roce 1535 jeho část zřítila. Proto pochází jižní portál už ze začátku čtrnáctého století, ale tympanon se svými sochami je až z roku 1897. Gotická růžice na fasádě patří k nejkrásnějším v Toskánsku a pod ní jsou atributy všech čtyř evangelistů – lev, býk, orel a člověk.
Vevnitř katedrály je klenotem obraz „Madonna delle Grazie“ od Mattea di Giovanni z roku 1470, která působí jako jakýsi přechod mezi gotickou a renesanční malbou, bohatě zdobený zlatem. Údajně se jedná jen o fragment většího obrazu, který byl zničen při požáru. Krásná nádoba na svěcenou vodu je dílo Girolama Ventagioliho z roku 1506. Tři delfíni nesou na svých hřbetech tři krocany, kteří nesou vanu a ta je zdobená na zevní straně ptáky, girlandami, květy a ovocem, na vnitřní pak s raky, žábami a rybami. Podoba s křtitelnicí v Sieně není náhodná, Girolamo pracoval v sienské dílně mistra Federigiho.
I křtitelnice od Antonia di Ser Ghina z roku 1470 je bohatě zdobená, mimo jiné i erby města Grosseta, Sieny a zadavatele práce.
Grosseto je možná zajímavější z leteckého pohledu, než když se v něm člověk prochází.
To je dáno zachovaným prstencem hradeb, který dali postavit Medicejští. Cosimo I. začal se stavbou v roce 1564 a Ferdinand I. v roce 1593 stavbu ukončil. Je to impozantní opevnění renesančního stylu z pálených cihel s baštami a do stavby byla začleněna i sienská věž ze čtrnáctého století. Je zachována i ona Glacis čili pás kolem hradeb, na němž se nesmělo stavět, takže Grossetu se někdy říká „Lucca z Maremmy“ – Maremma je pobřežní oblast s plážemi u tyrhénského moře, kde Grosseto leží.
Doporučuje se návštěva archeologického muzea „Museo archeolgico e d´Arte de Maremma“, které má ale hodně podivné otvírací dobu, odpoledne otvírá v určitých dnech až v pět odpoledne, a tak dlouho jsme čekat nehodlali. Ty nálezy pocházejí z doby Etrusků a Římanů především z města Rusellae, které se nachází asi 10 kilometrů od Grosseta. Bylo to jedno z dvanácti měst etruské konfederace a svůj význam ztratilo až v roce 1138, kdy ho po opakovaných nájezdech Saracénů papež definitivně vzdal a přesunul sídlo biskupství do Grosseta. I zde se zachovaly zbytky mohutných hradeb – podstatně starších než těch grossetských a zbytky římského amfiteátru.
Co mě ale fascinovalo, bylo parkování. Grosseto totiž na rozdíl od ostatních italských měst nemá s parkováním žádný problém. Obrovské podzemní parkoviště je na „Glacis“, kam člověk vjede, aniž by si někde mohl vytáhnout lístek. Což mě velmi znejistilo. U vjezdu bylo ale psáno, že platit je třeba před odjezdem. Když jsme město opouštěli, šel jsem tedy k pokladně v očekávání, co se stane. Bylo třeba jen zadat poznávací značku auta a a mi vyměřil parkovné 40 centů za dvě hodiny. Očividně vše funguje na principu kamer, které vás zaznamenají při vjezdu do garáže. Čili žádný problém a parkování bezmála zadarmo.
Pokud máte chuť, můžete se jít okoupat do termálních lázní v Saturnii v kopcích za Grossetem. V sintrových bazénech pod širým nebem se můžete ve vodě o 37 stupních okoupat zadarmo, ovšem je tam hlava na hlavě a v okamžiku, kdy tam Italové přivedli své psy a začali je tam koupat, vystartovala má drahá manželka a už ji do vody nikdo nedostal.
