Okolí Lago di Bolsena

               Střední Itálii zdobí tři velká krásná jezera, Lago di Trasimeno, Lago di Bracciano a Lago di Bolsena. V blízkosti toho posledního se nacházejí dvě turisticky velmi atraktivní destinace, které nemůžu ponechat nepovšimnuté.

               Asi 20 kilometrů od Orvieta se nachází městečko Bagnoregio. Děkuji facebooku, že mi někdo poslal letecký záběr tohoto malého klenotu, a proto jsem ho zapsal do plánu našeho výletu. Rozhodně jsme nelitovali. Ovšem mělo to háček.

               Zaparkovali jsme pohodlně na velkém parkovišti pod městem před městskou branou Porta Albana, kde stojí i památník Sacrario Garibaldino, protože zde, pod městem, se v roce 1867 postavili Garibaldiho dobrovolníci papežské armádě při svém pochodu na Řím – a prohráli. Vydali jsme se po hlavní ulici směrem, kam ukazovala směrovka k „civitas vecchia“, čili ke starému městu. Ovšem netušil jsem, jak je to daleko. Když jsme ušli asi dva kilometry a spotřebovali tak bezmála polovinu parkovací doby, kterou jsem na parkovišti zaplatil, zjistili jsme, že další parkoviště je přímo u onoho starého města. Jen o málo dražší a poměrně snadno dostupné. Takže rychlou chůzí zpět ony dva kilometry na parkoviště a pak přeparkovat. Ale aspoň jsme tak prošli okolo městské radnice nového města, Papazzo Papini Petrangeli, pocházející z patnáctého století a kolem kostela věnovaného místnímu slavnému rodákovi, se kterým jsme se měli setkat ještě několikrát, svatému Bonaventurovi. Ten kostel je hned u brány Porta Albani. Ovšem i městská katedrála na Piazza Cavour je věnována svatému Mikuláši, svatému Donátovi, ale i tomuto slavnému rodákovi, který je v Bagnoreggiu prostě všudypřítomný. Bagnoregio  bylo už v šestém století povýšeno papežem Řehořem Velkým na biskupské sídlo, až do roku 1699 sídlil biskup ve starém městě, než se přesunul do města nového, snadněji dostupného a nabízejícího více pohodlí.

               Svatý Bonaventura, slavný filosof a spisovatel z řádu Františkánů, žil ve třináctém století a proslavil se zejména svými apokalyptickými vizemi, kdy předpovídal konec světa a příchod Antikrista. Přičemž byl přesvědčen, že se Antikrist už narodil a chystá se na svůj závěrečný útok na křesťanstvo – ztotožňoval ho s císařem Fridrichem II, narozeným v roce 1195. Bonaventura se mimochodem proslavil i tím, že v roce 1270 přesvědčil obyvatele Viterba, aby zazdili dveře do sálu, ve kterém se kardinálové na konkláve už tři roky nedokázali shodnout na volbě nového papeže. Nepomohlo to. Tehdejší – neoficiální – vládce ve střední Itálii, Karel z Anjou, musel kardinálům odmontovat i střechu a omezit jim přísun potravy, než konečně zvolili Teobalda Viscontiho, který přijal jméno Řehoř X. Traduje se dokonce, že Bonaventura měl být vážným kandidátem na papeže, ale zde se jedná zřejmě o legendu – nedovedu si představit, že by naštvaní kardinálové, zazdění ve svém sálu o chlebu a vodě, volili svého věznitele. Řehoř X. Bonaventuru nicméně vyjmenoval za kardinála a pověřil ho přípravou církevního koncilu v Lyonu. Během těchto příprav na koncil Bonaventura v Lyonu v roce 1274 zemřel.

               Jeho pomník se nachází v novém městě na náměstí před kostelem Chieza Santa Annunziata. Na pomníku jsou zobrazeny tři příběhy z jeho života, jeho zázračné uzdravení svatým Františkem, jeho setkání se svatým Tomášem Aquinským a jeho působení na koncilu v Lyonu.

               Rodný dům svatého Bonaventury je v Civitas vecchia ovšem je bez průvodce těžko k nalezení – my jsme to nedokázali. Zato existuje jeskyně, kde údajně žil – ta ovšem není ve starém městě ale pod vyhlídkou na něho – takzvanou „Belvedere“ v Parku Falcone a Borsalina.

Bonaventura jako dítě, to se ještě jmenoval Giovanni Fidanza, těžce onemocněl a svatý František ho svým požehnáním vyléčil. Podle legendy navštívila vděčná matka s chlapcem svatého Františka, když umíral (což trvalo dlouho) a František měl při pohledu na chlapce zvolat „Buona ventura“, což znamená něco jako „dobrá budoucnost“.  Pokud to není pravda, je to dobře vymyšleno, Giovanni přijal později při vstupu do františkánského řádu právě ono jméno. Vystudoval na Sorboně v Paříži a v roce 1257 ho zvolili generálem řádu Františkánů – ona legenda přitom mohla hrát podstatnou roli. Díky své činnosti v řádu je někdy nazýván „druhý zakladatel řádu“. Svatořečil ho v roce 1482 poněkud problematický papež Sixtus IV. – stavitel sixtinské kaple, který měl dát v roce 1478 podnět k vraždě medicejských bratrů Lorenza a Giuliana (zabít se podařilo jen Giuliana).

Bagnoregio by se ale vyplatilo navštívit i bez svého slavného rodáka. Město totiž stojí na tufové skále uprostřed širokého zeleného údolí, což nemůže být nic jiného než obrovská sopečná kaldera a ta skála, na které stojí, je vlastně sopouch čili vyvřelina uprostřed kráteru. Sopka ovšem aktivní není, to město postavili už kdysi Etruskové a zatím ho žádný výbuch nezničil. Zemětřesení ho ovšem postihlo, právě poškození starého města v roce 1695 velkým zemětřesením byl důvod, proč biskup přesídlil do města nového. Přijít se k starému městu dá jen po mostě „Ponte Fellini Sordi“, který má taky pohnutou minulost. Postaven byl jako kamenný most v roce 1923, Němci ho ale v roce 1944 poškodili natolik, že musel být v roce 1963 definitivně demolován a v roce 1965 postaven ve své současné podobě.

Město působí z dálky jako zřícenina. Když člověk ale vejde branou „Porta Santa Maria“ do města, je překvapivě živé.

Je zde románský kostel „Chieza di San Donato“, v němž jsou přechovávány ostatky svatého Hildebranda, který byl v tomto městě biskupem v letech 856 – 873 (Itálie nikdy netrpěla nedostatkem světců).

Je zde řada restaurací, hotelů, apartmánů, geologické muzeum, vysvětlující vznik skály, na níž město stojí a ukazují i etruské podzemní jeskyně, které zde vyhloubili obyvatelé před dva a půl tisícem let. Romantické uličky mezi kamennými domy se spoustou zeleně, nádherné výhledy stěny údolí, obklopujícího město ze všech čtyř stran. Je to prostě město pohody, dokud sem ovšem nedorazí davy turistů. Proto se vyplatí město navštívit už ráno, kolem jedenácté se totiž změní v Babylon skupin turistů, průvodci mávají vlaječkami a táhnout skupiny městečkem za sebou. To je pak správný čas, to úžasné prostředí opustit, aby si člověk nepokazil dojem.

V novém městě je totiž ještě jedno muzeum, které se vyplatí navštívit – Museo Piero Taruffi. Taruffi (1906–1988) byl automobilový závodník ve třicátých až padesátých letech dvacátého století. Jezdil a vítězil v tehdejších závodem mistrovství světa nejprve za Fiat, Alfa Romeo, Ferrari a nakonec za Lanciu. Mistrem světa se nikdy nestal, jeho nejlepší umístění bylo třetí místo v roce 1952 – kde ostatně ve Švýcarsku získal své jediné vítězství ve Formuli 1. Muzeum ukazuje poháry, ale i historická auta či motorky. Čili kdo se o začátky formule 1 zajímá, je tam určitě správně. Parkovat se ovšem u muzea nedá.

Proč se to muzeum nachází právě v Bagnoregiu, je trošku záhada. Taruffi se zde ani nenarodil, ani neumřel, neměl vlastně s tímto městem vůbec nic společného. Ale jeho rodina se rozhodla pro tuto destinaci prý aby oživila atraktivitu místa pro turistiku. Spíš volila místo, kde není velká konkurence památek (což je v Itálii dost těžké) a současně využila atraktivitu starého města, takže tím určitou návštěvnost muzea mohla předpokládat.

Jen šest kilometrů od Bagnoregia se nachází městečko Bolsena. Jde o někdejší římské město Volsinii Novi, kam Římané přesídlili etruské obyvatelstvo z dobytých Volsínií, což bylo dnešní Orvieto. Z antického města se zde dochovaly velmi skromné zbytky. Ale Bolsena na břehu stejnojmenného jezera je krásná a slavná.

Napřed k té kráse. Město má svou horní a dolní část. Té horní kraluje velká pevnost „Rocca Monaldeschi della Cervara“, postavená nad městem rodinou Monaldeschi, která město ve jménu blízkého Orvieta spravovala.

Orvieto totiž o Bolsenu bojovalo s papežem až do roku 1448, kdy se i Orvieto stalo definitivně součástí papežského státu a spory tím skončily. V pevnosti je dnes muzeum, v jeho bezprostřední blízkosti je kostel „Chieza San Salvatore“. Nedaleko stojí i „Palazzo del Drago“ – renezanční palác vyzdobený freskami a „Palazzo Conte“, kde je místní muzeum. A v kamenných úzkých uličkách je řada enoték a barů, které nabízejí místní slavné víno „Est! Est! Est!“.

Ovšem to nejslavnější z Bolseny je v městě dolním v blízkosti břehu jezera, a to je kadedrála „Chiesa de Santa Christina“.

Svatá Christina je patronkou města a je v kryptě kostela i pochována. Její sarkofág je možné vidět přes mříž, když člověk zaplatí 50 centů na osvětlení. Její podoba je i v boční kapli románské katedrály. Ostatky této mučednice, která zemřela v roce 295 našeho letopočtu při posledním velkém pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem, by mohly být dokonce i pravé – v roce 1880 totiž archeologové, když zkoumali fundamenty ranné křesťanské basiliky u Bolseny, objevili mramorovou urnu s nápisem I.R.Q.E.S.C.P.B.T.X.M, což bylo vyloženo jako „Hic requiescit corpus Beatae Xristinae Martyris“, čili zde odpočívá tělo mučenice blahoslavené Christiny. Analýza potvrdila, že v urně se nacházely tělesné pozůstatky mladého děvčete skutečně ze třetího století po Kristu. Christina je tak patronkou města a protože Bolsena leží na poutní cestě do Říma Via Francigena (vedoucí do Říma až z anglického Cantebury) je místo jejího posledního odpočinku hojně navštěvováno poutníky.

Není tedy div, že právě v této katedrále z desátého století, která byla svaté Christině zasvěcena a kam byly její kosti po onom roku 1880 slavnostně přeneseny, se udál zázrak, který jsem popisoval v mém článku o Orvietu. Pokud chcete ale vidět kamenný oltář, u kterého došlo k zázraku, není to ten v hlavní lodi, ale ve vedlejší kapli ve směru k hrobce svaté Christiny.

Ten oltář dala vytvořit legendární hraběnka Matylda z Canossy, toskánská markraběnka, ještě v jedenáctém století. Ta paní vládla nad Toskánskem a Emiliou Romagnou, v boji o investituru se postavila na stranu papeže proti císaři Jindřichovi IV. a o její dědictví se papež s císařem hádali až do třináctého století. Fasáda kostela je mladší, dal ji vytvořit v letech 1493–1495 kardinál Giovanni di Medici (syn Lorenza Magnifica), který se v roce 1513 stal papežem Lvem X. Architektem této fasády nebyl nikdo menší než tehdy dvacetiletý Michelangelo Buonarotti.

Obraz s krvácející hostií, jako „Zázrak z Bolseny“ je nejen v boční kapli katedrály, ale namaloval ho mezi jinými i velikán Rafaelo Santi. Jeho freska „La Messa di Bolsena“ z roku 1512 zdobí „Sala de Eliodoro“ ve Vatikánu.

A samozřejmě pak je tu jezero se svými plážemi, možnostmi výletů na lodi a okolních hor.

Tedy ideální východisko k poznávání okolí. Bolsena je na to připravena.