Kde se stala chyba, soudruzi?

               Dovolím si z aktuálního podnětu přerušit mou italskou cestu a trošku zase zabloudit do politiky. Doufám, že mi to moji čtenáři odpustí.

               Podle průzkumu veřejného mínění si 36 procent slovenských a rumunských občanů myslí, že diktatura komunistického typu je lepší než současné demokratické uspořádání společnosti. Nemusíme se jim smát, Česko je s 33 procenty hned na třetím místě. Následuje Maďarsko se zhruba 20 procenty, ostatní postkomunistické země jsou pak hluboko pod deseti procenty – v Německu tento průzkum neproběhl.  Vzhledem k promísení obyvatelstva po roce 1990 by zřejmě přinesl nereprezentativní výsledky – výsledky německých voleb ale ukazují jasně, že se Němci na východě země autoritativní vlády nebo eventuálně diktatury taky nijak zvlášť nebojí

               Tohle zjištění zní tak děsivě, že mě přimělo k tomu, abych se zamyslel nad příčinou tohoto naprosto zvráceného myšlení. Někde se v posledních 35letech stala zásadní chyba. Jestliže myslí perverzně jeden člověk, svědčí to o jeho duševní poruše. Jestliže se to ale stalo systémovým fenoménem, který postihl třetinu populace, musí to mít hluboké kořeny.

               Co se tedy udělalo po roce 1990 špatně? Mám pocit, že toho bohužel nebylo málo.

1. Nepodařilo se většinu obyvatel strhnout k aktivitě. Listopad 1989 proběhl zejména proto, že si většina lidí uvědomila hospodářské zaostávání komunistického systému. Svoboda projevu a nedostatek demokracie hrály u této většiny jen podružnou úlohu. Většina očekávala, že západní blahobyt přijde aicky se změnou systému, aniž by lidé museli něco měnit na svém způsobu života. Tedy že se chodilo do práce, aniž se nutně muselo pracovat, že bylo samostatné myšlení a podnikavost nežádoucí. V Česku byla minimálně ona připravenost podnikat nepoměrně vyšší než na Slovensku. Zatímco v Česku vznikaly stovky a tisíce drobných firem (z nichž většina později zkrachovala, což je ale v podnikatelském prostředí normální) a lidé se pokoušeli o sebe postarat, na Slovensku nadále čekali, že jim „vláda dá robotu“. Proto se tam politická scéna destabilizovala ještě rychleji než u nás. Demokracie je namáhavá a prosadí se v ní ten, kdo něco umí. V diktatuře stačí ke kariéře poslušnost. Je spousta lidí, kteří si proto diktaturu zase přejí, nabízí jim šance, které v demokracii v důsledku nedostatečného vzdělání, schopností nebo odvahy nemají. Klasickým příkladem jsou poslanci hnutí ANO. Jejich vůdce jim nabízí perspektivy, které by jinak byly daleko za horizontem jejich možností.
2. Oligarchizace ekonomického života proběhla způsobem, který bychom nikdy nečekali. Od začátku se nepodniklo prakticky nic proti bující korupci, která přerůstala v kriminalizaci života zejména v oněch „divokých devadesátkách“. Kdy se rozhodovalo o charakteru budoucího státního uspořádání. Proč to tehdejší premiér a pozdější prezident Klaus připustil či dokonce odporoval, se můžeme dohadovat. Oficiálně chtěl vytvořit vrstvu vlastních kapitalistů, protože do privatizace šla naše společnost nahá, bez vlastního kapitálu. Zda byl Klaus jen naivní a myslel si skutečně, že se kalná voda nakonec pročistí sama, nebo byl neschopný s tím něco udělat, a tak nechal věcem volný průběh či že to byl úmysl – protože jeho poslední aktivity a celá činnost jeho institutu hovoří jasně o napojení jeho politických aktivit na Rusko, se můžeme jen dohadovat. Faktem je, že nechal společnost zcela zkorumpovat – on sám korupci ještě i teď popírá, známý je jeho výrok, že „v Česku nikdy korupce nebyla, byli tu jen šikovní lidé.” Lidé si na korupci nemohli zvyknout a rozšířila se mantra, že za komunismu korupce nebyla. Byla, ne ale finanční. Protože peníze v komunistickém systému hrály skutečně podružnou úlohu (což byl jeden z důvodu, proč tento systém ekonomicky selhal) korumpovalo se jinak. Výhodami, kariérním postupem, mocí. Víme, že k určitým kvalitním potravinám měli přístup jen privilegovaní, kteří za ně měli co nabídnout, jen zřídka to bývaly peníze.

Korupci se v demokratických zemích nedá vyhnout a podle Timothyho Snydera (historika, vědce a odborníka a východní Evropu, který právě opustil Boston a přestěhoval se kvůli Trumpovi do Kanady) má tři stupně.

První je lobyismus a najdeme ho v každé zemi. Lobyisté se snaží ovlivnit politiky, chodí za nimi, domlouvají s nimi protislužby za určité výhody nebo státní zakázky, které jejich firmy potřebují nebo jen chtějí mít. Ty protislužby jsou často finančního charakteru čili jedná se o úplatky. Tento první stupeň korupce je ve všech zemích, postsocialistické země byly ale mnohem víc postiženy. Mnoho novopečených politiků šlo totiž do politiky jen s jedním cílem a sice obohatit se, idealistů tam bylo poskrovnu – mluvím z vlastní zkušenosti, při tvorbě nového politického prostředí jsem byl přítomen. Tito lidé se dali jen těžko brzdit, protože měli mnohem větší motivaci v politice zůstat než idealisté. A mnohem víc vydrželi.

Druhým stupněm je klientelismus. V něm jsou strany a politici už přímo provázáni s určitými firmami či podnikateli. Tito financují činnost politických strana a očekávají protislužby aicky.  A dostávají je. Nemusíme si nic namlouvat, klasickou klientelistickou stranou je ODS. To taky ODSce brání zaujmout jasný postoj ke korupci, provést „deagrofertizaci“ společnosti, a dokonce i bojovat proti lžím a otravováním politického prostoru pomluvami. Páni Blažek, Vondra, Benda mají podivné známosti a tají je jen velmi špatně. Lidé to vidí a její vazby na určité mnohdy problematické podnikatele brání v tom, aby této straně dali hlas.

Ovšem třetím a nejhorším stupněm korupce je oligarchie. Při ní vstupují oligarchové přímo do politiky s cílem udělat si ze státu servisní centrum pro svůj byznys. Buď ovládnou etablovanou politickou stranu jako Donald Trump republikánskou stranu v USA nebo si vlastní stranu prostě založí. Pionýrem v této činnosti byl Silvio Berlusconi a jeho příklad dělal školu. Taková strana musí logicky postrádat jakékoliv demokratické principy a slouží jen vůdci k dosažení jeho ekonomických a politických cílů. Oligarcha nutně potřebuje ovládnout justiční a výkonnou moc, což předpokládá vítězství ve volbách a změnu politického systému z demokratického na autoritativní. Protože jak tvrdí Peter Thiel, demokratické volby přinášejí změnu moci, a to brzdí byznys. A od autoritativního systému je jen malý krůček k diktatuře – protože když už ovládáte policii, armádu a justici, kdo vám v tom může zabránit – viděli jsme to v Rusu v roce 2022.

3) Zcela nesmyslně se nic nedělo při potřebě opravit pokřivený výklad dějin, který tu byl celou dobu po druhé světové válce. Národ byl padesát let čili dvě generace vystaven komunistické propagandě. V intencích komunistické stany se vysvětloval konec druhé světové války jako sebeobětující čin Sovětského svazu osvobození od nacismu a naprosto se zamlčovaly příčiny této války zejména Stalinova spolupráce s Hitlerem v letech 1939–1941. Navíc protože se Rusko prohlásilo za následnický stát Sovětského svazu, akceptovali jsme, že si přisvojilo i všechny zásluhy na porážce nacistického Německa. Ačkoliv nejvíc obětí přinesli Ukrajinci a Bělorusové. Těžko říct, proč se k opravě deformovaného výkladu dějin přistupovalo tak liknavě. Sověti nepřišli do střední Evropy, aby ji osvobodili, ale aby ji dobyli, což se jim i podařilo. O znásilňování, rabování, o bombardování českých měst 10. května, už po kapitulaci Německa i o tom že Němci v Praze kapitulovali do rukou povstalců, tedy českého generála Kutlvašra a ne maršála Koněva, se začíná psát až teď po třiceti letech. Příliš pozdě! Spousta lidí to vidí jako účelové očerňování Ruska a odmítá pravdě věřit. Proč se to nedělo hned po roce 1990 je těžko pochopitelné. Snad jsme nechtěli dráždit Rusko, které se v devadesátých letech neúspěšně pokoušelo budovat demokracii a až do roku 2007 se chovalo, jako by se chtělo stát evropským kulturním národem. Možná jsme chtěli dát napřed prostor vědcům, aby nový výklad dějin postavili na vědecké fundamenty. Což je sice správné a pochopitelné, jenže vědecké zkoumání trvá prostě ze své podstaty dlouho. A my jsme tolik času neměli. Byla to fatální chyba, jenže projevuje se až teď.

4) Podcenění vlivu sociálních médií (mám skutečně problém je nazývat tímto jejich oficiálním názvem, protože se jedná jednoznačně o média asociální) bohužel působilo jako urychlovač požáru. Je chvályhodné, když se určitá země snaží zachovat svobodu projevu a Česká republika je v této disciplíně na hrdém šestém místě na světě. Právo politiků lhát, pomlouvat a démonizovat své protivníky (v rámci volebního boje) posvětil dokonce i soud. Ovšem otázka je, nakolik je obyvatelstvo politicky vyspělé a zda tolik svobody dokáže vůbec strávit. V tomto bodě se česká a potažmo slovenská společnost ukázala jako velmi zranitelná. A Rusko, toužící po obnově svého impéria, tuto zranitelnost chladnokrevně využilo. Oligarchové, ovládající politický systém v postkomunistických zemích, našli v Rusku spolehlivého pomocníka a ochránce svých zájmů. A to i proto že dávají veřejně najevo, že by jim běloruský model uspořádání společnosti vyhovoval. A ten je samozřejmě ruským snem. Rusko nemusí země svého politického zájmu nutně obsazovat tanky, stačí, když bude mít v těchto zemích ochotného kolaboranta, který demokracii, které se diktatury vědomě bojí, zdestruuje a spolehne se na ruskou pomoc, kdyby bylo nejhůř a podmaněný lid prohlédl a povstal – jako se to stalo v Bělorusku v roce 2020. Paradoxně ti, kteří hodlají média „orbanizovat“, tedy podrobit státní propagandě podle komunistického nebo fašistického vzoru, dnes nejvíc křičí nesmysly o nové totalitě, o omezování svobody slova. A lidé jsou tomu ochotni věřit (vyslechl jsem si to i v diskusi s kamarády, zejména odpůrci očkování se cítili být velmi omezováni ve svobodě šířit své nesmysly o jeho škodlivém účinku). A přitom současná vláda není schopna – či ochotna – ani odstranit z dozorčí rady televize vyslovené škůdce jako Xavera Veselého. Je pravda, že po ovládnutí médií autoritáři budou lidé konzumovat jen samé pozitivní zprávy, což samozřejmě uklidňuje. Jestliže dnes novináři v zájmu prodejnosti svého média publikují na jednu pozitivní pět negativních zpráv, po zestátnění masmédií maďarským způsobem se tento poměr obrátí. Negativní bude jen zahraničí, doma bude všechno v nejlepším pořádku aspoň z pohledu vládnoucích oligarchů a s nimi spřízněných novinářů. Páni jako Fico, Babiš či Kickl se vůbec netají obdivem k Orbánovi a jeho způsobu vlády v zemi. Obdivuji novináře na Slovensku, kteří ještě stále bojují a nehodlají se vzdát, i když jsou za to perzekuovaní a vyhazováni z práce. Ale jednou je politická moc zlomí a naučí psát způsobem, který se vládě bude líbit. Viktor Orbán to dokázal, proč by to nešlo všude? Ovládnout justici bude mnohem jednodušší. Nikdy se od svého komunistického nánosu neočistila, což dnes a denně dokazuje paní poslankyně Ur-Válková a procesy jako Čapí hnízdo, či Bečva. Soudci jsou ve své velké části připraveni poslouchat, dokonce by to možná přivítali.

5) Z EU se vytvořil nový nepřítel. Je to pro politiky velmi jednoduché, tenhle těžkopádný kolos se neumí bránit, jasně to prokázal, když neuměl nijak umravnit právě Orbána. A je jednoduché mu podsouvat vinu za všechny přešlapy, kterých se politici na národní úrovni dopustí. Je to tak pohodlné, že není skoro nikdo, kdo by si troufl tuto tézi zpochybňovat. (Už jsem to vzdal i já). Ursula von der Leyen je vnímána jako zlá a neschopná osoba (mám jiné informace, protože můj nejlepší kamarád v Rakousku ji osobně dobře zná – rodina Von der Leyen má totiž chatu v Neumarktu ve Štýrsku). Nejperverznější je tvrzení, že EU je nová forma Sovětského svazu. Tu si dovolím jen poznamenat, že v EU jsou členské státy dobrovolně a mohou kdykoliv vystoupit. Což nás možná po podzimních volbách očekává. Problém všech autoritativních režimů v rámci EU je, že Listina základních práv a svobod je součástí ústavy Evropské unie a svazuje rádobydiktátorům do určité míry ruce. Tak může Orbán novináře, kteří poukazují na rozkrádání státu jeho klikou, finančně perzekuovat, nemůže je ale ani zavírat, ani popravovat. Mimo EU je možné tuto listinu zneplatnit, tedy vyčlenit ji z právního systému daného státu. Německá AfD tuto motivaci označuje otevřeně za hlavní důvod své touhy z EU vystoupit.

• Výsledkem všech těchto chyb je, že 60 procent české populace je připraveno volit protisystémově a protizápadně. Zdá se, že se tomu skutečně nedá zabránit. ANO, jako klasická strana oligarchy toužícího po absolutní moci je ochotna spojit se s fašisty Okamurova slepence protisystémových a proruských kreatur a s dalším možným spojencem, otevřeně proruského komunistického uskupení Stačilo může mít ústavní většinu. Takže nic nebude bránit v přepsání ústavy na maďarský model a s tím pak nic nenadělá ani prezident, který se zatím tváří, že hodlá klást odpor. Ale proti tak masivní přesile toho moc nezmůže – ostatně nebude problém, jeho pravomoci ústavní většinou omezit, případně zcela zrušit. Senát by byl zřejmě první, co by tato koalice zrušila. A věřte, že koalice ANO, SPD a Stačilo nebude váhat ani minutu, pokud k tomu dostane příležitost. Vše záleží jen na voličích, ale tady to vidím hodně černě

               Mám totiž dojem, že už je pozdě a že se s tím nedá moc dělat. Po poslední návštěvě Česka, kdy jsem si od mých – připomínám že vzdělaných – kamarádů vyslechl, proč nemůžou volit prozápadní a prodemokratické strany, si nemyslím, že se dá v Česku slovenský či maďarský vývoj zastavit. Česko očekává období autoritativní vlády oligarchů se šířením nenávisti, poslušnou a zmanipulovanou justicí a policií a omezováním svobody projevu. Odklon od spolupráce se západními partnery a příklon k ruské diktatuře. Pud sebezáchovy jako by zmizel, lidé, kteří myslí demokraticky se domnívají, že demokracie je samozřejmostí a přenechají vládu těm, kteří ji chtějí zdestruovat proto, že zklamala jejich osobní ambice. Vládnoucími myšlenkami sjednocujícími vládnoucí moc bude strach a prospěch. Prospěch vládnoucích na úkor jásajících ale bojících se mas.

               Vyslechl jsem si, že ono nebude tak zle, dokonce naivní myšlenku, že se ANO určitě rozpadne. Jak se může rozpadnout strana jednoho muže? To by se napřed musel rozpadnout on sám – vždyť už přece všechny, kteří projevili jen v náznaku vlastní názor, už ze strany vyhnal. Vůdce sice vykazuje určité schizofrenické rysy, ale to znamená pro členy jeho hnutí pouze povinnost být “up to date” při stále se měnících názorech majitele hnutí. Ty červené čepice vyjadřující podporu Donaldovi Trumpovi nebyly žádným úletem. Poslušní republikáni jsou vzorem pro ANO a Donald Trump, vládnoucí pomoci dekretů, jedno jak nesmyslných a škodlivých, je vzorem pro všechny autokraty. I pro Andreje Babiše. Ostatně jde Babiš přednášet na shromáždění Trumpových fanoušků do Maďarska.

               Poslední argument mých kamarádů ať už na Slovensku nebo v Česku, zní „Ty to vidíš zvenku jinak“. Přeloženo do češtiny (či slovenštiny) to znamená: „Ty tomu nerozumíš, protože tady nežiješ“. Což je opravdu možné a musím tento argument akceptovat. Například ono soudní rozhodnutí, že lhaní ve volební kampani je v pořádku, nebo že ne každý podvod je trestný čin (Čapí hnízdo) jde opravdu mimo mé chápání. Přesto si myslím, že je mou povinností do politického vývoje zasahovat, jakkoliv je můj vliv marginální. Protože mi na mé rodné zemi záleží!

Příští týden se ale zase vrátíme do Itálie.