Orvieto

Kdysi dávno, v roce 2001, jsem jel s rodinou do Říma vlakem. Brzy ráno vlak zastavil na jedné stanici a nade mnou se na úžasných vysokých skalách tyčilo krásné město. Zjistil jsem si, že se jednalo o Orvieto a už tehdy se rozhodl, že ho musím jednou navštívit. To jsem netušil, že si na ten zážitek budu muset počkat dalších 24 let a že to město bude ještě krásnější, než jsem si představoval.

               Italové mají takový nepříjemný zvyk, že svá města staví na kopcích. Což je náročná záležitost, zejména, pokud máte poraněné koleno. A to byl právě můj případ. Ovšem Orvieto stojí celé na tufové skále, takže spíš je problém se do něho autem dostat, (jediný příjezd je ze západní strany města, což v praxi znamená, že po výjezdu z dálnice musíte celou tu impozantní skálu objet), a hlavně pak je bezmála nemožné najít ve městě parkovací místo. Objednal jsem proto apartmán, který sliboval „Parcheggio privato“, ovšem až při příjezdu jsem zjistil, že jsem tím ještě zdaleka nevyhrál. Bylo třeba se k ubytování prokličkovat spletí uliček, přičemž Via Albani, přesto že zelená značka ukazovala, že se jedná o přivaděč na dálnici A1, byla tak úzká, že jsem uvažoval o sklopení bočních zrcátek. Naštěstí jsem v tom čase už měl na telefonu naši hostitelku Francescu, která mě povzbuzovala hlasitým „Avanti, Avanti!, Když jsme ji ale pak u kostelíka „Chiesa SS Apostoli“ našli, rád jsem í odevzdal klíče, aby do onoho „Parcheggia“ zajela osobně. Jak to dokázala, nevím a nechápu, já jsem měl o dva dny později nemalý problém vůbec z té garáže vyjet. Francesca sama mínila, že Fiat 500 by byl pro návštěvu italských měst vhodnější než mé BMW X1. Což může být skutečně pravda. Nicméně se nezapomněla pochlubit, že ve své garáži dokázala zaparkovat i velké Audi.

               Orvieto nicméně problém pro denní návštěvníky vyřešilo elegantně. Hned vedle železničního nádraží, a tedy blízko výjezdu z dálnice, je velké parkoviště, odkud vás do města vyveze „funiculare“, tedy výtah. Cena jízdenky je obsažena v takzvané „Carta unica“, což je vstupenka do všech muzeí a orvietských atrakcí – platná je jeden rok, pokud byste to všechno za jeden den nestihli. Prodává se přímo na parkovišti, ale i na více místech ve městě. V tom byl náš problém. Když jsem na turistickém informačním centru chtěl koupit „Cartu unicu“ změřil si mě mladý Ital poněkud kriticky a zeptal se, jak dlouho se ve městě hodláme zdržet. Když jsem řekl, že jen jeden den, sdělil mi sice perfektní ale tak rychlou a tichou angličtinou, že jsem mu sotva něco rozuměl, že se nám to nevyplatí, protože staříci jako my stejně ty atrakce za jeden den navštívit nedokážou – a kromě toho je etruská nekropole zavřená. Když jsem se ho zeptal, jaké lístky si tedy máme kupovat a kde, odpověděl, že to máme udělat mobilem online, že jsou tam nabídky a tím jsme pro něho přestali existovat. Ne, cestování v současném digitálním světě není pro lidi našeho věku a analogového typu příznivé a ona digitální mládež to nechápe a ani chápat nechce. Zašel jsem tedy do muzea „Musei archeologici Civico e Faina“ a koupil jsem si „Cartu unicu – zlevněnou pro seniory na 25 euro – tam). Stihli jsme skoro všechno, ta mládež nás sice může podceňovat, co se týká digitální registrace, ale tělesně ještě stíháme víc, než si mládežníci myslí.

               Klenotem Orvieta je jeho katedrála. Zřejmě nikdo se nedokáže psychicky připravit na tu nádheru, která ho očekává. Je to prostě šok a člověk by dokázal zírat na ten zázrak románsko-gotického stavitelství celé hodiny. Ne nadarmo je označována názvem „zlatá lilie“. Stavba je podobně jako katedrála v Sieně nebo v Pise postavena z kombinace bílého a zelného mramoru, ale hlavním zázrakem je její fasáda. Harmonická směs mozaik, hýřících pestrými barvami a zlatem, sochařských děl a přímo filigránské výzdoby sloupů až po samý vrchol fasády působí jako nějaký venkovní oltář. Nebo jako sen.

               Otázka je, proč taková nádherná katedrála, kde se při její stavbě skutečně na peníze nehledělo, stojí právě ve městě, jako je Orvieto. To má svůj důvod. V roce 1263 cestoval německý duchovní (někdy se tvrdí, že český – holt kněz z Římské říše národa německého) po zdejším okolí s sloužil mši v nedalekém Bolsenu, v kostele svaté Christiny. On sám byl kněz skeptický (což by dávalo za pravdu teorii, že se mohlo jednat o Čecha) a měl pochybnosti o skutečné transsubstanciaci, tedy o přeměně chleba v Kristovo tělo během mše. Když hostii během mše rozlomil, začala z ní na oltářní přikrývku kapat krev. Hostii i přikrývku přinesli ukázat papeži Urbanovi IV. který se právě nacházel v Orvietu (protože z Říma ho obyvatelé díky jeho protištaufským aktivitám vyhnali) a ten událost ihned uznal za zázrak a přikázal vybudovat pro onu hostii důstojný svatostánek právě v Orvietu. Což se stalo. Se stavbou se začalo v roce 1290 v románském stylu, ale protože dobré věci potřebují určitý čas, přišla ještě před dokončením stavby doba gotiky, a tak jsou oba styly kombinovány. Třicet let trvalo jen vytvoření plánů na stavbu, stavba se pak protáhla na 300 let.  Jako první na ní pracoval Fra Bevignate, po něm následovali Lorenzo Mitani (který stavěl i dóm ve Florencii) a další velikáni jako Andrea Pisano nebo jeho syn Nikolo Pisano, Andrea Orcagna nebo Michele Sanicheli. Překvapivě moderní jsou velké bronzové dveře do katedrály, které vytvořil až v šedesátých letech dvacátého století místní umělec Emilio Greco. (Ten má hned vedle katedrály muzeum věnující se jeho tvorbě). V roce 1311 na koncilu ve Vienne byla pak událost z Bolseny vyhlášena za jeden z největších církevních svátků „Svátek božího těla“. Ten se slaví pravidelně na druhý čtvrtek po letnicích, (zvaných i turíce nebo německy Pfingsten), kolem kostelů se nosí v slavnostním procesí v monstranci hostie a my máme v Rakousku radost, protože ten den je státní svátek a nemusíme do práce.

               Uvnitř katedrály je třeba rozhodně navštívit kaple v křížové lodi. Vpravo je kaple s freskami Lucy Signorelliho „poslední soud“. Trošku mě zarazilo, že v pekle se nacházeli prakticky výhradně jen muži, zatímco v ráji bylo i mnoho žen. To Signorelli nevěděl, že podle církevního učení byla žena zdrojem všeho hříchu? Ty fresky jsou ovšem úžasné, i proto, že byly poměrně nedávno restaurovány.

               Na druhé straně, tedy vlevo, je kaple „Corpus Domini“, tedy kaple, kde je v relikviáři uchovávána ona zázračná hostie a oltářní přikrývka s krvavými skvrnami.  Do této kaple je povolen vstup jen k modlitbě. I když je krásně zdobená, nesmí se zde ani fotit ani filmovat.

               Na „Piazza del Duomo“ jsou vedle onoho už vzpomenutého muzea o díle Emilia Greca ještě dvě další muzea. V paláci, kde se během svého pobytu v Orvietu zdržovali papežové (Orvieto patřilo už od roku 1290 k církevnímu státu, kterého vládcem byl papež osobně) je „Museo archelogico nazionale“ s artefakty z katedrály, obrazy Andrey, Nina a Giovanniho Pisana a něco málo etruských vykopávek.

Celý region totiž žije z toho, že zde kdysi byla říše Etrusků – tedy spíš než říše volná konfederace dvanácti etruských měst, která se nedokázala nikdy účinně spojit proti římské expanzi a na to i zanikla. Mnohem víc těchto archeologických vykopávek je v muzeu „Museo Claudio Faina e Civico“ naproti katedrále.  Hrabě Mauro Faina začal v roce 1864 sbírat artefakty pro svou sbírku a po jeho smrti v tom pokračoval jeho synovec Eugénio. Ten přestal nakupovat umělecká díla z jiných částí Itálie (řadu objektů ve sbírce koupil Mauro od Marie Bonaparte, dcery Napoleonova bratra Luciena, protože s touto rodinou byla rodina Faina spřízněna) a specializoval se na nálezy z Orvieta a okolí. Místní etruská nekropole nabídla víc než dost materiálu, aby mohli Fainové vybudovat své muzeum, které skutečně za návštěvu stojí.

Eugeniův syn Claudio junior nechal sbírky v roce 1957 zpřístupnit veřejnosti. Pro sběratele mincí je určitě hodně zajímavá numismatická sbírka, obsahující na 3000 antických mincí

               Osu města tvoří „Corso Cavour“, začínající na „Piazza della Repubblica“ – což je někdejší římské fórum města – s kostelem „Chiesa di Sant´Andrea“ a s řadou restaurací v bezprostřední blízkosti. Na nejvyšším místě města se tyčí do nebe „Torre del Moro“. V noci působí fascinujícím dojmem, protože osvětlené hodiny svítí do tmy jako měsíční úplněk s hodinovými ručičkami.

Nahoru je to 280 schodů (nebo 170, když použijete pro část výstupu výtah) a shora pak krásný výhled na celé město.

Tak jsme objevili i třetí náměstí Orvieta, trošku stranou ležící „Piazza del Popolo“ se stejnojmenným palácem. Před ním si Orvieto uctilo bustou svého rodáka Adolfa Cozzu.

Tento umělec, vynálezce a hlavně archeolog, jemuž Orvieto vděčí za většinu archeologických nálezů, jimiž se teď chlubí, se v osmnácti letech připojil ke Garribaldim „Červeným košilím“ a bojoval pod vedením legendárního Giuseppeho za sjednocení Itálie, aby pak dostal rozum a zapsal se do dějin svou intelektuální činností.

Pokud člověk projde celé „Corso Cavour“ až na jeho dolní konec, je zde „Fortezza Albornoz“ s impozantní branou „Porta Rocca“.

Odtud jsou nejkrásnější výhledy na skály, na nichž město stojí i na ono parkoviště na úpatí skal. Pevnost je dnes už parkem, který pak pokračuje dál k velmi skromným pozůstatkům etruské nekropole s pozůstatky antického chrámu. Mnohem zajímavější je ale nedaleká studna „Pozzo di San Patrizio“.

Orvieto mělo vždycky problém se zásobováním s vodou. Leží na tufové skále, která je porózní a propouští dešťovou vodu, který se pak zastaví až na jílové vrstvě v hloubce 54 metrů pod dlažbou města. Proto bylo kopání studní v Orvietu vždycky velmi náročnou věcí. Když do Orvieta dorazil v roce 1527 papež Klemens VII., hledající zde útočiště před císařskými vojáky, kteří právě v Sacco di Roma vyplenili svaté město, rozhodl se nechat vybudovat studnu, která by pro město v případě obléhání zajistila dostatečné množství vody. Studnu hloubil architekt Antonio da Sangallo a práce trvaly deset let. Výsledek je impozantní. Studna má hloubku 54 metrů a průměr 13 metrů. K hladině vody se dá sestoupit po 248 schodech. Ty schody jsou velmi nízké, protože po nich vynášeli vodu celý den osli. A aby sestupující zvířata s prázdnými vaky nezavazela těm vystupujícím s vaky naplněnými, je schodiště vybudováno jako dvojité, přičemž se nikde nekřižuje. Princip jsem nepochopil, ale je geniální. Po celou dobu vidíte zvědavé turisty sestupovat i vystupovat a to současně, protože osvětlení je zabezpečeno 72 velkými okny, ale nikde se nepotkají. Mimochodem cena vstupenky je v ceně „Carta unica“, ale vstupenku samotnou je třeba vyzvednout u informačního centra. „Carta Unica“ sama o sobě vás přes závory u vstupu nepustí.

Orvieto je krásné na povrchu, ale má i zajímavé podzemí a tuto návštěvu by si člověk neměl nechat ujít. I ta je obsažena v „Carta Unica“, je ale třeba rezervovat si místo v informačním centru – nejlépe přes poledne, kdy jsou ostatní atrakce zavřené. Průvodkyně Christina, mluvící krásnou angličtinou, ovšem v italském tempu řeči, nás zavedla do chodeb pod městem. V tufové skále se hloubily chodby poměrně snadno a nabízely stabilní teplotu okolo 15 stupňů, jak v horkém létě, tak ve studené zimě. Kromě toho sloužily tyto chodby jako protiletecké kryty za druhé světové války. Mnoho z nich je dnes privátních a nacházejí se v nich sklepy na víno, na jídlo prostě na vše, co chcete uchránit před horkem. Jsou zde i lisy na olivový olej či mlýny. Ale nejzajímavější částí jsou prostory s vyhloubenými malými výklenky, což byly obrovské holubníky.

Chování holubů bylo ve své době velmi lukrativní, protože s sebou neneslo žádné finanční náklady. Holoubě „Palombo“ je stále součástí orvietského jídelníčku jako místní specialita a můžete si ho v restauraci poručit. Viděl jsem anglickou turistku, která to udělala. Potom se dojídala nudlemi, protože ono to holoubě, i když zřejmě dobré, na sobě moc masa nemá.

Ony chodby s holubníky ovšem sloužily i k pašování zboží do města, protože obchodníci se chtěli vyhnout papežským clům. Když papež zjistil, že finanční ztráty tímto pašováním způsobené převyšují zisk z chování holubů, ten chov v podzemí města jednoduše zarazil a okna zamřížoval, aby se holubi ke svým hnízdům nedostali. Tak je tomu i dnes.

Orvieto se samo nazývá „městem vína“ a doporučuji ho ochutnat, zejména místní bílé. Jen jednou jsem se nechal svést k tomu abych si dal pivo – protože žízeň byla veliká. Udělal jsem to ale neprozřetelně na náměstí „Piazza del Duomo“ na dohled od oné úžasné fasády. Cena byla osm euro za čtyři deci, což je birra grande – očividně byl ten pohled na fasádu zaúčtován v ceně. Trošku mi to připomnělo kroupovou polévku ve Švýcarsku s výhledem na severní stěnu Eigeru.

Takže až tam pojedete, dejte si raději víno, a ne nutně na náměstí před katedrálou. V jiných lokálech byla ceny velmi přiměřené.