Arezzo

Arezzo je více méně nenápadné město v toskánských horách vzdálené 80 kilometrů od Florencie. Proto trvalo poměrně dlouho, než jsem se odhodlal ho navštívit. Ale o to větší bylo pak mé překvapení, když jsem toto krásné město uviděl.

               Arezzo je rodištěm hned několika slavných mužů. Někteří z nich jsou celosvětového formátu, takže ti, jejichž sláva se omezila na Itálii, jako například humanista Leonardo Bruni, který byl státním sekretářem ve Florencii v době Cosima Medicejského nebo Andrea Cisalpino, lékař a botanik z poloviny šestnáctého století, zůstávají ve stínů oněch velikánů. Přesto se Arezzo o své rodáky stará, při procházce po městě narazíte každou chvíli na bustu nějakého slavného muže s příslušným textem. Například Guido Monaco, mnich řádu Benediktýnů, žijící v letech 992 – 1050, který právě během svého života v Arezzu vynalezl metodu zapisování hudby – čili objevil noty, jak je známe dnes, má ve městě aspoň velkou sochu uprostřed velkého kruhového náměstí, které po něm dostalo své jméno.

               Ale ti opravdoví tři velikáni, kteří se v Arezzu narodili, jsou Gaius Cilcius Maecenas, Francesco Petrarca a hlavně Giorgio Vasari.

               Nejmíň času v rodném městě strávil jeden ze zakladatelů moderní lyriky a gigant renesanční literatury Francesco Petrarca.  (Jehož už vzpomenutý Leonardo Bruni nazval ve své knize „ignorantem“, protože místo „krásné“ latiny psal své verše italsky). Narodil se v roce 1304 a už v roce 1311 musel jeho otec město opustit, protože v zuřivých bojích mezi guelfy a ghibelliny patřil k poraženým. Rodina se přestěhovala do Avignonu a Petrarca pak studoval na několika nejslavnějších univerzitách, s rodným městem už ale mnoho společného neměl. V Arezzu přesto ukazují jeho rodný dům, ovšem ta stavba je velmi sporná. Místo snad může souhlasit, ovšem ten dům byl několikrát přestavován, za druhé světové války stejně jako velká část města při spojeneckém bombardování zničen a znovu postaven, jeho historická hodnota je tedy minimální. Přesto v tomto domě nedaleko arezzského dómu sídlí i dnes „Společnost Francesca Petrarky“.

               Gaius Cilcius Maecenas žil mnohem dříve, ještě když se Arezzo jmenovalo Arretium a bylo římskou kolonií. Maecenas byl blízkým přítelem prvního římského císaře Augusta – a spolu s Oktaviánem Augustem a Markem Agrippou tvořili jakýsi triumvirát, snad dokonce jako mladí muži společně studovali v albánské Apollónii.  Maecenas byl Augustovi velmi užitečný, aniž by měl sám politické ambice. Sloužil v diplomatických službách, a hlavně se staral o podporu kultury augustovského Říma. Jeho jméno tedy přešlo do zlidovělého slova „mecenáš“ pro člověka a podporujícího finančně kulturní projekty.  Zejména se zasloužil o vzestup latinských spisovatelů Horácia a Vergilia. Původně zkoušel psát verše sám, ale po zdrcující kritice, kterou jeho literární pokusy ohodnotil Seneca, s tím raději přestal a podporoval finančně ty, kteří to uměli lépe. Samozřejmě byl tím Augustovi prospěšný, protože oni spisovatelé psali za jeho peníze samozřejmě jen chválu na poměry principátu a dělali ho pro Římany stravitelnějším. Po Maecenasovi se jmenuje archeologické muzeum v Arezzu, které je přímo na pozemku trosek římského amfiteátru v budově někdejšího benediktýnského kláštera, který využil pro svou stavební substanci část hlediště.

               Největší vliv na vzhled města má ovšem třetí z velkých rodáků – Giorgio Vasari. Tento univerzální umělec – sochař, malíř, architekt a spisovatel z první poloviny šestnáctého století se nejen v Arezzu narodil, ale zde i žil a tvořil. Tedy samozřejmě nejen v Arrezu, jeho díla jsou rozeseta po celé Itálii – jeho dílem je například „Palazzo Ufizzi“ ve Florencii, stejně jako „Sala de Cinquecento“ v „Palazzo Vecchio“, či gigantická kopule chrámu Madonna dell´Umilta, která dominuje město Pistoiu. Ale jeho díla jsou v Miláně, Neapoli v Římě či v Neapoli. Stejně tak i jeho obrazy a fresky či sochy. Samozřejmě nejvíc jeho děl je v Toskánsku, koneckonců byl Vasari dvorním umělcem a architektem prvního velkovévody toskánského Cosima I. a sdílel i pohnuté osudy medicejské rodiny. Ale nejvíce se zapsal do kulturních dějin lidstva svým dílem „Le vitae de piú eccellenti pittori, scultori e architettori“, kdy sepsal životopisy všech slavných umělců až do své doby. Je to v třech knihách celkem 161 životopisů, mnoho detailů ze života například Michelangela či Leonarda da Vinciho známe jen díky němu. Od něho ostatně pochází i rozdělení kulturních etap vývoje na gotiku, renesanci či manýrismus (baroko přišlo až po něm). Kniha vyšla poprvé v roce 1550 a začala životopisem Cimabueho (1240–1306) a poslední přišel na řadu Michelangelo Buonarotti (který jako jediný v době vydání knihy ještě žil – zemřel v roce 1564).

               S Vasarim se v Arezzu setkáme na mnoha místech. Na hlavním náměstí „Piazza Grande“  byla podle jeho projektu postavena loggia, pod kterou se dnes nacházejí známé restaurace jako „La Lancia d´Oro“ nebo „Ristorante Logge Vasari“ a na níž je – zřejmě místo podpisu – i reliéf s jeho podobou.

V kostele „Badia di Santa Flora e Lucilla“ je nejen jeho obraz nanebevstoupení panny Maria, ale vymaloval tam i celý nádherný oltář. Jeho obrazy najdete i v „Museo Statale d´Arte Mediavale e Moderna“. Ale hlavně, v roce 1541 koupil tehdy už zámožný Giorgio Vasari v Arezzu za 700 zlatých dům na ulici XX Settembre, sám si ho zařídil, vymaloval a upravil včetně přilehlé zahrady. Tady se i oženil v roce 1549 – bylo mu tedy 38 let a jeho nevěsta Nicolosa Bacci  měla těch let čtrnáct – ovšem to v té době nebylo nic výjimečného. Svou mladičkou nevěstu si dokonce sám zobrazil ve fresce v pokoji „Camera di Apollo e delle Musae“. Tak zůstala natrvalo mladá. Vasariho dům se rozhodně vyplatí navštívit, zejména jeho „Sala del Camino“ je opravdovým skvostem manýristického umění.

Arezzo bylo sice dlouho samostatnou komunou a angažovalo se v bojích mezi ghibelliny a guelfy proti Florencii na ghibellinské straně, v roce 1384 ale mocnějšímu sousedovi podlehlo a muselo se sklonit – stalo se tak součástí florentské republiky a následně velkovévodství. Na tuto historii upomíná i vnitřek “Duomo”, čili městské katedrály.

Ještě v roce 1289 vedl aretince do bitvy u Campaldina proti Florenťanům jejich bojovný biskup a „Signore“ Guglielmo Ubertini – na opačné straně fronty tehdy bojoval i mladý Dante Alighieri. Florenťané zvítězili a biskup se na útěku utopil v řece. Jeho mrtvola je pochována v arezzkém dómu – zasloužil si to, protože k tomuto kostelu položil v roce 1277 po svolení papeže Řehoře X. základní kámen. Jeho poměrně skromnou hrobku zastiňuje megalomský několikaposchoďový hrob biskupa Guida Tarlatiho, ale hned na tímto monumentem je na stěně něco mnohem krásnějšího – totiž nádherná freska Marie Magdaleny od Pietra da Francesca.

Právě díla tohoto mistra ranné renesance jsou největším klenotem města – a sice především freskový cyklus legendy „O svatém kříži“. Ten je v kapli rodiny Bacci (Jedné z nejbohatších rodin ve městě a o významu Giorgia Vasariho svědčí, že se přiženil právě do této rodiny) v kostele svatého Františka. Ta kaple je za oltářem, a i když jsou některé fresky poškozeny časem, stojí to rozhodně zato – na prohlídku je třeba se přihlásit předem nejlépe online, čas je omezen na 30 minut a kdo neumí zacházet s QR kódem jako já, musí si půjčit za čtyři eura audioprůvodce. Tak se člověk podrobně seznámí s historii vzniku kostela, vytvoření onoho cyklu i celou legendu o Kristově kříži, sahající až k Adamovi. Umírající Adam poslal svého syna Setha do ráje za archandělem Michaelem pro hojivý olej, místo toho ale dostal sazenici stromu, který Seth zasadil na Adamův hrob a z tohoto stromu byl pak udělán kříž, na němž zemřel Kristus. Legenda pěkná, ovšem ony fresky jsou ještě hezčí. Vyprávějí pak legendu o císaři Konstantinovi velkému, kterému se kříž zjevil ve snu v noci před bitvou na Milvickém mostě proti svému oponentovi Maxentiovi a jak poté jeho matka Helena Kristův kříž objevila v Jeruzalémě. Napřed mě zmátlo, že na freskách jsou až dvě bitvy, ale ta druhá je bitva císaře Heraklia proti perskému králi Chosruovi, kdy se Řekům podařilo onen kříž vyrvat z perských rukou a stal se tak definitivně majetkem křesťanů. Zvláštní na těch freskách je, že přesto že se jedná o bitevní scény, chybí na nich hektika boje a působí spíše klidným statickým dojmem.

Arezzo má ovšem impozantních a krásných staveb mnohem víc. Například gigantický románský kostel „Pieve di Santa Maria“, její obrovská apsida tvoří část náměstí „Piazza Grande“. Toto náměstí, které se poměrně prudce svažuje (ono v Arezzu aby člověk kousek rovné půdy pohledal) tvoří na horním konci právě Vasariho Loggia a náměstí uzavírá „Palazzo della Fraternitá dei Laici“ s nádhernou fasádou (dokončenou  – kým jiným než Giorgiem Vasarim?) a s astronomickými hodinami – k tomu tématu je v budově i muzeum. Kousek dál – opět do kopce – je pak impozantní „Palazzo Pretorio“.

Vedle dómu se nachází zase velkolepý „Palazzo dei Priori“ a odtud se vyplatí si kousek zajít k poměrně nenápadnému kostelu svatého Dominika „Chiesa San Domenico“ se zvláštní asymetrickou fasádou, protože v něm můžete obdivovat krucifix vymalovaný Cimabuem, právě oním renezančním umělcem, kterým Vasari svou knihu životopisů začal. Cimabue, žijící v letech 1240–1302 sice ještě není typickým renesančním autorem, je ovlivněn zejména byzantskou tradicí, ale kdo stál Vasarimu za to, aby o něm psal, ten musel něco umět.

Kostelů, většinou impozantně velikých, je ve městě celá řada, vedle už jmenovaných je to například „Chiesa di Sant´Agostino“ na krásném moderním náměstíčku v dolní části města, nebo „Chieza SS. Anunciata“ a „Chieza de Santa Maria di Gradi“ na jeho konci horním. A přímo na městské tepně „Corso Italia“ se nachází sympatický kostelík „San Michele“.

Staré město je z velké části obehnané hradbami a má i několik zachovaných bran. Protože je to ale někdy opravdu hodně do kopce či z kopce, slitovalo se město nad návštěvníky a například k bráně Porta Stufi se člověk dostane pomocí pohyblivých schodů. Jen ve spodní části, kde se město otvírá k nádraží a městu novému, byly hradby strženy a zůstaly z nich jen dvě bašty „Bastione di Santo Spirito“. Nad městem je velký zelený park s památníkem Francesca Petrarky s motivem jeho korunovace za knížete básníků (8.dubna 1341 na Kapitolu v Římě, jeho titul zněl „Poeta laureatus“) a nad parkem je pak „Fortezza Medicea“, tedy medicejská pevnost.

Medicejští se po mizerných zkušenostech se svými poddanými, kteří je několikrát vyhnali z města i z Toskánska (poslední taková republikánská fáze trvala v letech 1527 – 1530 a šestnáctiletý Vasari tehdy musel v panice opustit se svým otcem Florencii – otec pak ve stejném roce zemřel.) se poučili a stavěli ve všech svých městech (I ve Florencii hned za dnešním vlakovým nádražím) pevnosti, přičemž nikdy nezapomněli namířit děla nejen ven z města, ale i do města pro případ, že by obyvatelé zase dostali roupy a začali snít o nějaké svobodě. Ta pevnost v Arezzu je impozantní a dá se navštívit, z hradeb jsou krásné výhledy nejen na město ale i na okolní krajinu.

Město ze tří stran obklopují zelené vrcholky pohoří Apenin.

Hlavními osami města jsou křižující se ulice Via Roma a Corso Italia. Na Via Roma jsou Portici, čili podloubí pod vysokými renesančními oblouky, Corso Italia pak stoupá městem až k parku „Parco di Prato“ a je poseto malými obchůdky a hospůdkami.

V Arezzu je tedy hodně co vidět – nudit se tam nebudete a hladem a žízní taky neumřete. I když v disponovanou dobu okolo jedné hodiny je v restauracích takový nával, že je těžké najít volné místo. Mimochodem nejlépe a za nejpřijatelnější cenu jsme se najedli v „Osteria antica l Agania“ v ulici „Via Mazzini“. Ovšem už to zřejmě dávno není tajný tip, před hospůdkou krátce po otevření stojí vždy fronta, je tedy potřebné tam přijít včas.

Největší atrakcí města jsou lanýže, které v okolí města v lesích Apenin rostou. Nabízejí je v mnoha obchůdcích ve všech možných podobách jako jedlé suvenýry. Neodolal jsem a nudle s lanýži jsem si dal. Manžela si nedala rozmluvit, že následné střevní problémy y tím souvisely. Ale nedejte si lanýže, když k tomu máte příležitost!

Takže dobrou chuť a pěkný pobyt.