Pouť do Santiaga de Compostela – den osmnáctý a devatenáctý – Santiago

               Je jasné, že naším prvním cílem musí být nádraží. Původní cíl, totiž „Oficina de Peregrinos,“ abychom získali naši „Compostelu“, se odsouvá dozadu. Priority se změnily. Venku poprchá, oblékáme nepromokavé bundy. Na nádraží je to asi jeden a půl kilometru, bez ruksaků to ale jde.

Na informacích potkáváme dva zaměstnance, naštěstí hovoří oba anglicky (snacha mi poslala na mobil i španělský text s popisem mého problému, ale naštěstí ho nepotřebuji.) Když oba zaměstnanci pochopí mé starosti, snaží se je hned všemi silami rozptýlit. Vysvětlují mi, že ten vlak je skutečně myšlen jako jeden spoj a že ten přípoj v Ourenzu je povinen čekat, než do něho lidé ze Santiaga přesednou. Čili že si nemáme dělat žádné starosti, určitě se tímto spojem do Madridu dostaneme. Chci jim věřit.

               Dokázali mě uklidnit natolik, že jsem schopen jít na snídani. Ta je pěkně drahá, a hlavně v plánu byly churros s čokoládou, protože to je pro Santiago a Galicii typický pokrm a já nehodlám město opustit, dokud jsem churros neochutnal. Ty ale na nádraží nemají.

               Projdeme celým městem přes centrum až k oné poutnické kanceláři.

Patník s údajem „nula kilometrů“ stojí až před kanceláří, ne tedy, jak by člověk čekal, před katedrálou. Je třeba vyplnit formulář, kde se ptají i na důvody pouti. Vlastně ani nelžu, když uvedu důvody religiózní. Během pouti se ta motivace ze spirituální posunula i tímto směrem, v podstatě bych mohl uvést bez výčitek svědomí kterýkoliv z těchto dvou důvodů. Vystavení diplomu je rychlé, trvá méně než jednu minutu. Sice dáma za přepážkou zkomolí mé jméno a diplom dostává pan Antoni Polachn, ale to už je jen detail.

Druhý diplom potvrzuje, že jsme od 26.března urazili 349 kilometrů. I když odečtu naše dvě krátké cesty s feve, taxík s Antóniem a autobus do Aviles, je to pořád přes 300 kilometrů na vlastních bolavých nohách čili na starého pána a důchodce docela slušný výkon. Nutných bylo ostatně jen sto kilometrů, ale to by mi bylo trapné.

               Touláme se po obchodech se suvenýry, jsou jich tady desítky. Před jedním z obchodů na nultém kilometru potkávám dvě Slovenky. Šly portugalskou cestu a jsou z toho hodně zničené. Koupily si pouť přes cestovku, ovšem musely si ruksaky nosit samy. Jejich průvodkyně je hnala až 40 kilometrů denně, vstávaly ráno v šest a vyrážely s čelovými lampičkami. Jedna má nohy rozedřené do krve. Znovu si gratuluji k rozhodnutí jít na cestu soukromě a vybrat si severní cestu. Organizačně to sice bylo o něco náročnější, ale člověk je nezávislý. Etapy si volí sám, nejde ve skupině a může zažít ještě jakýsi poutnický flair. Ne, cestovní kancelář rozhodně ne.

               U nultého kilometru je i hostel KM0, čili Kilometr nula. Spala v něm Julia, než se nechala dovézt do Vilalby a na noze měla několik kousanců očividně od štěnic. Proto nás před tímto ubytováním varovala, i když poloha v centru města k ubytování láká. I v našem herberku ale před štěnicemi varují. Jsou údajně všude a dá se jim sotva vyhnout. A když vám jednou vlezou do domu nebo do bytu, už se jich nezbavíte, jedině snad s pomocí deratizéra. Doporučuje se všechny věci po návratu domů ihned vysvléct, pokud možno ještě před dveřmi domu a pak vyprat v 60 stupních. Jen tak zůstanete před tímto otravným hmyzem v bezpečí.

               V centru naší dnešní pozornosti je samozřejmě katedrála. Náměstí „Praza de Obradorio“, znamená vlastně na galicijsky „dílna“. Katedrála se stavěla velmi dlouho a že materiál na stavbu se stále hromadil před průčelím, tedy na dnešním náměstí. Proto té ploše nakonec přischnul tento název. Naproti katedrále je neoklasicistická fasáda paláce Raxoi, pod jehož arkádami hledají poutníci stín. Tam sídlí jak městská správa Santiaga, tak galicijská lokální vláda. Dnes se tam poutníci skrývají před deštěm. Pořádně se rozpršelo, chvílemi přímo leje. Noví příchozí se objevují promočení, ale šťastní, že dosáhli cíle. Déšť opět jednou disciplinovaně čekal, až dorazíme do cíle a až pak se spustil. Že by za tím byl ještě pořád ten racek? Další dvě – ty kratší – strany náměstí vyplňují románský palác Xelmirez a „Hostal de Reis Católicos“, který dali kdysi dávno v patnáctém století pro poutníky vybudovat katoličtí panovníci Isabela Kastilská a Fernando Aragonský. Ten se rekonstruuje, fasáda je překryta plachtou s obrazem toho, co je za ní. I dnes se tam ještě vydává deset porcí bezplatného jídla denně (tedy vlastně dvacet, protože je to deset obědů a deset večeří – to je tradice, kterou oni králové tehdy založili. Dnes slouží spíše jen jako reklama pro jinak velmi drahý hotel a poutníci nedostanou jídlo naservírováno v restauraci, ale v kantýně pro zaměstnance. Ovšem šanci máte zřejmě jen v zimě, kdy je počet poutníků opravdu minimální. A to zřejmě až se opravy budovy ukončí.

               Katedrála má několik vchodů. Je to obrovská stavba ze žuly a symbolizuje celé Santiago. Vlado míní, že na vybudování toho města museli Galicijci někde odbourat celé pohoří. Asi má pravdu (měl ji během našeho putování ostatně skoro vždycky – zase jednou podoba s mou manželkou). Santiago je kámen, kámen a zase kámen – proto působí tak majestátně a jakoby postavené navěky. Granit vlivům počasí podléhá jen málo, a to i v Santiagu, které je známé svým špatným počasím. Ostatně i dnes dále leje a leje. Proto jsou všechny ulice ve starém městě vybaveny podloubím, jinak ve Španělsku neobvyklým.

               Na cestě od katedrály do „Rúa de Vilar“ s mnoha kavárnami, bary a restauracemi vidíme vpravo impozantní renesanční palác se zahradou otevřenou pro veřejnost a se sochou v jejím středu. Je to „Colexio de Fonseca“ a socha patří zakladateli santiagské university arcibiskupovi Alonsovi de Fonseca y Ulloa (1476–1534), Tento osvícený muž si na papeži Klemensovi VII. vymohl v roce 1526 dekret k založení místní univerzity a poskytl jí hned pozemek na místě domu, kde se narodil. Tento renesanční palác byl pak až do osmnáctého století centrum vysokoškolského života ve městě.

               Jdeme na trh. Projdeme ulicemi „Rúa do Vilar“ a „Rúa Nova“, kde kdysi bydleli nejbohatší občané města a potom se dostaneme až ke středověké bráně „Arco de Mazarelos“, kudy se kdysi importovalo víno z přístavu v Ribadeiu a kterou v historické době proudili do města poutníci. Je to jediná městská brána, která se zachovala. Za ní je – opět kamenná – budova univerzity, V Santiagu studuje na 30 000 studentů. A kolem univerzity se dostaneme k městskému trhu.

Je sobota, trh je v plném provozu. Po celá staletí nabízeli obchodníci své zboží po celém městě ukryti před deštěm pod arkádami paláců. To vedlo k tomu, že se celé město proměnilo v jeden velký trh a konšelé se rozhodli učinit tomu přítrž. V roce 1870 byl otevřen první trh v budovách ze železa a skla, ten ale vydržel jen do roku 1925 a pak musel být stržen, aby se nezhroutil sám. Poté byl architekt Jaaquín Vaquero Palacios pověřen postavit trh nový a on to v letech 1937–1941 realizoval – Galicie nebyla postižena občanskou válkou až tak dramaticky, protože se tradičně konzervativní sever velmi rychle přidal na stranu Francových povstalců. Trh je teď z kamene jako celé Santiago, je postaven v novorománském stylu i s budovou s hodinami, připomínající kostelík, jako by trh vytvářel malé městečko uprostřed města.

Nabídka zboží je obrovská, stovky svatojakubských mušlí, nejrozmanitější ryby – našel jsem druh se jménem Polachius polachius, což mě samozřejmě potěšilo, i když s tou rybou nemám nic společného. 

Zelenina, sýry, šunka, salámy a maso – z vepře zkonzumují Španělé opravdu všechno, vedle klasických druhů masa nabízejí i nohy, kolena, hlavy, rypáky ale dokonce i prasečí uši! A navíc si člověk může rybu či mušle koupit a hned si je v jednom z pavilónů, který je přeměněn v jednu velkou restauraci (přesněji v mnoho malých restaurací) nechat připravit a zkonzumovat. Tuto cestu volila Julia z Frankfurtu, kterou tady – naposledy – potkáváme. Má tu výhodu, že umí španělsky, ale snaží se nám vlít odvahu a říká, že vlastně kuchaři ani nic říkat nemusela. Prostě mu předala nakoupené zboží a nechá se překvapit, co s tím ten hoch udělá.

               Tolik překvapení ani nepotřebujeme. Na oběd jdeme raději do „Casa Manolo“ na Cervantesově náměstí v centru města. Joos tuto restauraci doporučuje a má pravdu. Je moderní, s ochotným personálem mluvícím částečně i anglicky a se skvělým jídlem. Otvírá v jednu hodinu a jsme první hladoví hosté. Odměna je bohatá. Za 14 euro je zde nabízeno menu, můžeme si vybrat z 8 předkrmů a 8 hlavních jídel a poté se podává ještě zákusek. To vše s vodou a chlebem zadarmo, víno si člověk musí připlatit. Jeden pohár si samozřejmě dáme. Vladimír si jako překrm dává čočkovou polévku, dostává obrovský talíř čočky s klobásou, že už po něm je sytý. Ale musí ještě pokračovat mořskou štikou. Já jsem sice při volbě předkrmu opatrnější, ale poté si dávám vepřová žebírka. Což o to, chutnají skvěle, ostatně plavou v tuku, ale ten den už nemusím jíst vůbec nic, sytý jsem až do rána. Zejména když nám potom ještě číšník vnutí koláč jako dezert.

               Hlavním bodem programu toho dne je návštěva katedrály.

               Do katedrály se dá vstupovat několika vchody. Včera na mši jsme šli branou Platerías (Pórtico de las Platerías) ze stejnojmenného náměstí. Na zadní straně obrovské katedrály je pak ještě svatá brána (Puerta Santa), ozdobená sochami proroků a apoštolů. Otvírá se jen velmi výjimečně, a to v takzvaných svatých letech, kdy neděle připadá na svátek svatého Jakuba 25. července (Joos uvádí ve své knize mylně 27.červenec). a to na tento jediný den.

               Z „Praza de Obradorio“ se vstupuje do chrámu přes „Porta de la Gloria“, ovšem ne zadarmo. Tou branou se návštěvník dostane k původnímu vstupu a portálu katedrály, kterou kdysi vytvořil Master Mateo. (Dnes je tento románský architektonický skvost překryt barokním portálem). Mistra Matea pověřil král Ferdinand II. z Leónu (království Asturské zaniklo po smrti krále Alfonse III. v roce 910 a León převzal jeho dědictví) v roce 1168 výzdobou vstupního portálu nové románské katedrály. Master Mateo pracoval na výzdobě z tvrdé žuly až do roku 1211 a zdráhal se ukázat své dílo veřejnosti, protože ho stále nepovažoval za dokonalé. Až bouře, která Santiago postihla a strhla lešení před portálem odhalila jeho geniální dílo očím současníků. Dnes se tento portál dá navštívit jen za vstupné, v muzeu, které na prostor portálu navazuje, jsou pak další artefakty Mateova díla a skutečně jsem žasl, protože milý Mateo byl očividně daleko před svou dobou. Jeho sochy jsou tak živé, že by je člověk zařadil spíše k renesanci než k době románské.

               Mateo nebyl tak úplně skromný. Za portálem vytvořil sochu, která je jeho autoportrétem. A jestliže všechny ostatní sochy portálu hledí z kostela ven, Mateo sám má pohled upřený dovnitř kostela k oltáři, jako by se chtěl zúčastnit mše. A protože je to socha osamělá, přitahuje na sebe nejvíc pozornosti. Ovšem člověk musí portál obejít a podívat se na něho zezadu, tedy ze strany katedrály.

               Na Portál de la Gloria navazuje katedrální muzeum. Je zde samo zřejmě znázorněn vývoj katedrály, která vznikala v mnoha stavebních fázích, jsou zde další sochy a artefakty od mastera Matea, je zde východ na balkón katedrály, a tedy možnost podívat se na náměstí a paláce kolem něho shora, je zde možnost projít se křížovou chodbou, a nakonec navštívit místnosti s tapisériemi, jejichž vzhled navrhl slavný Francesco Goya.

               Zajímavým artefaktem je vlajka z vlajkové lodi Juana de Austria z bitvy u Lepanta v roce 1571, kde křesťanská flotila pod velením tohoto španělského prince (nemanželského syna císaře Karla V.) zničila turecké loďstvo a zlomila tak tureckou nadvládu nad Středozemním mořem.

Kam jinam měl španělský princ odnést vlajku, která křesťanské vojsko vedla k vítězství, než do Santiaga? A tam byla uložena jako další vzácná relikvie.

               Vladimír poté míní, že kultury bylo už tolik, že by to vydalo za další etapu (a má samozřejmě – už tradičně, zase pravdu). Jdeme tedy na pivo, protože se musíme skrýt před deštěm. Ten teď z nebe přímo proudí. Ovšem nám to už nevadí, my jsme „za vodou“. Pivo se podává čepované a v půllitrových sklenicích, což je velmi potěšitelné.

               Až když déšť přestane, vydáme se ještě na další prohlídku města ke kostelu svatého Františka a potom zpět k herberku.

V blízkosti majestátního kostela svatého Františka se vypíná další gigantická kamenná budova. Vlado mě přiměje, abych se podíval, co to je a já s úžasem zjišťuji, že se jedná o budovu lékařské fakulty místní univerzity. Moje koleno říká, a to velmi důrazně, že už víc kultury nevydrží.

V suterénu herberku je sice malý obchod, ale neprodává žádné víno – jsme v klášteře. Musíme se tedy spokojit s čajem. A k tomu dopijeme zbytek moravské slivovice. Myslím si, že jsme už nejhorší přečkali a není důvod držet ji v železné rezervě dál. Spirituální charakter cesty tak definitivně mizí. Vlado si kupuje i kousek pizzy, u mě okupují vepřová žebírka z oběda ještě celý zažívací trakt a nemám na jídlo ani pomyšlení. Kuchyně je skvěle vybavená a potkáváme v ní – koho jiného než našeho mušketýra Markuse, který se s námi srdečně zdraví, ačkoliv už zase zapomněl naše jména.

Ráno s ním ještě posnídáme a rozloučíme se, tušíme, že se už nepotkáme, i když mu dávám tip na oběd v „Casa Manolo“. Musím mu to poslat SMSkou, protože tvrdí, že to ve své děravé paměti neudrží.

Chci se sice ještě trochu podívat po muzeích, ale ty otvírají na květnou neděli až v jedenáct. Takže muzeum galicijské kultury i muzeum poutnictví uvidíme jen zvenku. Projdeme se k obrovskému a deprese vzbuzujícímu klášteru svaté Kláry z Assisi, a potom už jdeme do centra. Konečně se dočkám i churros s čokoládou, mé nadšení je podstatně větší než Vladimírovo – doporučuji objednávat pro dvě osoby dvě čokolády, ale jen jedny churros. Ostatně tak nám to naznačil i číšník.

Když vyjdeme ven, vidíme, že se něco chystá. Je květná neděle a kolem katedrály prochází velký průvod. Muži v maskách tlačí sochu Krista na oslíku, před nimi jde velký průvod dětí ve středověkých krojích, lidé přišli na svěcení svých ratolestí, většinou jsou olivové, ale jsou mezi nimi i palmové, jak tomu bylo kdysi před dvěma tisíci lety v Jeruzalémě.

Proto se květná neděle řekne německy „Palmsonntag“. Děti mají žluté ratolesti – očividně umělé, které mají připomínat palmu. Na schodech katedrály potkáváme Susi (počtvrté) a krátce nato se k nám připojí i obě mladé Němky z Lipska. Co se týká účastníků pouti po „Camino de la Costa“, jsme teď tedy kompletní.

Očividně se všechna tři děvčata z Lipska dala dohromady a putovala společně. Dorazila včera v proudícím dešti čili jak Susi začínala, tak i skončila. To platí i o nás. Jak jsme ve slunečném počasí začínali, tak jsme i skončili. Ovšem Susi nepokálel racek.

Na oběd jdeme ještě jednou do Casa Manolo, jsem už opatrnější a dávám si chřest s několika rozdílnými omáčkami a pak rybu. Ovšem dostanu tak obrovského platýse, že mám podobný problém jako den předtím.

Asiatka u vedlejšího stolu, která dostala vepřové koleno, napřed na tu porci nevěřícně zírá, pak ji fotí, posílá whats appem, a teprve poté s ní začíná zápasit. Když odcházíme, není ještě ani zdaleka hotová.

Jdeme do Herberku pro ruksaky – mají tam promyšlený systém. Schránky, do kterých si člověk ruksak může uschovat, nevracejí vloženou dvojeurovou minci, takže je to současně i cena za pronájem boxu. A potom už pokračujeme na nádraží. Přes bezpečnostní kontroly so rychlovlaku do Ourenzo. Tam to skutečně funguje. Jedna dáma s vysoko zvednutou cedulkou směruje proud lidí, vystupujících z vlaku ke správnému nástupišti, kde čeká vlak do Madridu. Dorážíme tam přesně podle jízdního řádu. Naše cesta je u konce.