Ráno se budím šokem. Celý polštář je zašpiněný krvavými skvrnami. Zjišťuji, že jak nos, tak rty jsou rozpraskané v důsledku působení neúprosného španělského slunce. Bepanthen sám na to očividně nestačí. Ale i tak se jím natírám a vyrážíme.
Okolo pensionu už proudí davy „poutníků“. V přízemí pensionu stojí množství seřazených kufrů, chápu tedy, proč většina turistů chodí „nalehko“ bez zavazadel, tedy bez batohů.
Zavazadla se převážejí autobusy, z poutníků se stávají účastníci zájezdu organizovaného cestovní kanceláří. V baru, kde si dáváme tradiční snídani – čaj a sladké pečivo, přicházejí tito klienti s poukázkami na snídani a dostávají vajíčka se slaninou. Flair poutní cesty je definitivně pryč!
Koleno zpočátku zlobí, sice méně než předevčírem večer ale víc než včera ráno. Pak se ale rychle rozchodí a po zbytek cesty se chová celkem slušně.
Poslední etapa je zkomercionalizovaná ad absurdum. Všude se prodávají speciální razítka zdobená voskem a malovaná, u takových stánků stojí fronty sběratelů těchto razítek.
My to ignorujeme, už proto, že když zůstanu stát, koleno se okamžitě zase zhorší a trvá nějakou chvíli, než ho rozchodím. Nejlepší je tedy kontinuální pohyb vpřed bez dlouhých pauz. Na cestě stojí i hudebníci s dudami či flétnami a harfou, čekající na dary poutníků a rovněž nabízející razítka. Jedno, od dudáka, si do Credencialu dám.
Možností k přestávkám je, jak by řekla moje žena „neurekom“. Na bary jsou na stromech upevněné reklamy, před vesničkou „San Paio“ (což je galicijská forma San Pelayo, oni jsou ti Galicijci nějak líní na hubu) je dokonce upozornění, že ve vsi jsou bary až dva!
Zřejmě tam ten plakátek vyvěsil majitel toho druhého, aby poutníci nezůstali všichni v prvním. Ostatně jsou jeden od druhého na dohled. Mezi nimi pak malý kostelík svaté Lucie, ten navštívíme a tam si razítko od dobrovolnice do pasu dát dáme. Je to první razítko z kostela, o něco později dostaneme ještě jedno. Obcházíme okolo letiště Santiaga de Compostela. Letadla tu startují poutníkům přímo nad hlavami, když pod přistávací rampou procházíme my, nepřistává ale právě žádné. Škoda, docela rád bych si to nafilmoval.
Ve vesnici Labacolla hledáme historické místo, kde se kdysi poutníci před posledním úsekem cesty do Compostely umývali. Na soutoku dvou potoků, jak píše Joos, jsme nic nenašli, zato o něco později u východu z obce je místo, které popisu velmi dobře odpovídá.
Na cestě nás dohání Němec Ralph s dcerou. Viděli jsme ho naposledy v Ribadeu, když vstupoval do restaurace s německým menu. Od té doby jsme ho neviděli. Ptám se na manželku. Přiznává, že to vzdala a jede autem. Ovšem výhoda je, že tak může vzít do auta i batohy všech tří, takže i Ralph s dcerou jdou nalehko jako většina ostatních turistů.
V restauraci v obci San Marco ho ale u stolu vidíme opět i s manželkou a s batohy. Zřejmě tedy posledních šest kilometrů půjdou zase ve třech. Restaurace je typická past na turisty – jídlo průměrné, ceny nadprůměrné. Ale co se dá dělat, musíme si prožít i tuto část poutnické cesty. Stále víc se těším z toho, že jsem vybral severní cestu. Inflace posledních dvou etap mě znechucuje natolik, že mám problém udržet motivaci. Ale už zbývají jen poslední kilometry.
Vystoupáme na poslední kopec před Compostelou, Monte Gozo. Je zde kaple svatého Marka, podle níž se jmenovala obec pod kopcem a je odtud výhled na Santiago, které se teď nachází pod našima nohama. V dálce vidíme věže katedrály, ale i průmyslové zóny města.
Santiago de Compostela je hlavní město provincie Galicia a má sto tisíc obyvatel. Všichni se z turistiky neuživí. Čeká nás nekonečný pochod po asfaltované cestě a po chodnících přes město měřící pět kilometrů. Na kraji města je poutač se jménem města, necháme si udělat fotku od anorekticky vypadající Angličanky, (na oplátku, poté, co jsem vyfotil ji s kamarádkami) samozřejmě nám na fotce odřízne nohy.
Je to zvláštní, skoro na všech fotkách, které jsme si nechali udělat od náhodných kolemjdoucích, nemáme nohy. Společná fotka s Vladimírem a našima nohami se stane navzdory délce našeho putování skutečnou raritou. Cesta vede z kopce a potom zase do kopce, zdá se to nemít konce, ale víme, že konec je už blízko. A pak slyšíme dudy. To jsou dudáci, kteří se střídají na schodech, vedoucích na „Praza de Obradorio“, kde je před katedrálou cíl naší cesty. Dokázali jsme to, jsme na místě!
Stále neprší, i když je zamračeno a podle předpovědi už několik hodin pršet mělo – proto máme nepromokavé věci, a dokonce i deštník nahoře v batohu. Ale zdá se, že jsme si pěkné počasí prostě předplatili. Ten raččí nálet z Cudillera se opravdu vyplatil!
Před katedrálou leží na kamenech Ralph s rodinou, na požádání nám udělá společnou fotku s Vladimírem a s katedrálou – nohy tentokrát na fotce jsou, zato tam chybí špice věží katedrály. No prostě – nikdo není dokonalý.
Během chvilky před katedrálou koleno zcela přestalo bolet. Už chci uvěřit na zázrak, ale má jen krátké trvání, po chvíli se problémy hlásí znova. Je třeba se přesunout na ubytovnu, což je na druhém konci města, přesněji na protilehlém kopci na parkem „Parque de Belvis“. Znamená to ještě jednou z prudkého kopce dolů a potom zase nahoru. K „Seminario Menor de Belvis“. Recepce není obsazená a když pak je, předběhly nás nějaké španělské dámy, jejichž „check in“ trvá věčně. Ten náš je pak pouhou formalitou, protože jsme ho provedli už online – že nás to stálo tekoucí nervy je už skoro zapomenuto. Dostáváme dvojlůžkový pokoj, standart, žádný komfort, společná koupelna s poměrně malým počtem sprch a záchodů pro velký počet lidí a bez rozdělení podle pohlaví je na chodbě. A hlavně – dostáváme poslední razítko do našeho Credencialu, jako důkaz, že jsme dosáhli cíle.
Nevadí! Rychle do sprchy, protože chci jít na večerní mši. Každý den jsou pro poutníky mše dvě. Jedna ve dvanáct hodin v poledne a druhá o půl osmé večer. Joos doporučuje rozhodně tu večerní, je víc komorní – takzvaně „normální“, zatímco v poledne se rozpoutává boj o místa na sezení v přední části katedrály, aby účastníci mše měli nejlepší výhled na Botafumeiro.
To je údajně největší kadidelnice na světě, vážící 54 kilogramů a na konci mše je pomocí silných lan rozhoupána nad hlavami účastník mše. Kdysi bylo tolik kadidla potřebné, protože poutníci přicházeli ve stavu, který neodpovídal hygienickým předpisům dnešní doby, a hlavně jejich pachy byly tak intenzivní, že se bez velkého množství kadidla nedalo v kostele dýchat. Dnes už sem chodí osprchovaní, a tak se z botafumeria stala turistická atrakce – jako v Santiagu skoro ze všeho.
Máme už poměrně silný hlad, ale jednak nemáme čas, jednak je ve Španělsku na večeři ještě příliš brzy. Řešíme to tedy obvyklým způsobem. Na náměstí před obrovským kostelem San Agostino si dáme po skleničce vína a podle očekávání k tomu dostaneme olivy a kousek pečiva, který největší hlad zažene. Můžeme pokračovat na mši.
Protože jsme se zpozdili hledáním turistické kanceláře (jak se ukázalo zbytečně, protože Compostelu nevydávají v této kanceláři, ale v „Officina de Peregrinos“, která je jinde), přišli jsme na mši na poslední chvíli a místo na sezení jsme už stejně nedostali. Přesto, že je během mše přísně zakázáno fotit a filmovat, samozřejmě vytasilo velké množství přítomných své mobilní telefony a fotili a filmovali o duši, zejména, když kněží rozkmitali onu kadidelnici. Někdy si musím vynadat, proč jsem tak disciplinovaný a dodržuji pravidla, na která ostatní kašlou.
Po mši ale je možné prohlédnout si katedrálu a navštívit kryptu svatého Jakuba pod oltářem, kde se v relikviáři nachází jeho údajné tělesné ostatky i s dvěma jeho služebníky.
Tam už se fotit může, fronta pak pokračuje přes oltář, kde je možné položit ruku na záda obrovské sochy svatého Jakuba a přát si něco. To, proč člověk tu dlouhou pouť na svaté místo absolvovat, třeba aby byl svět lepší, než je.
Udělal jsem to, jsem ale ke splnění tohoto zbožného přání skeptický. Možná jsem si měl raději přát zahojení mého bolavého kolena! Kdybych byl jen trochu sobečtější!
Po mši jdeme do města hledat něco k snědku. Není to tak jednoduché, jak jsem si myslel, přestože je právě optimální španělský čas k večeři, tedy půl deváté. Nakonec se spokojíme s malým snackem v jednom z početných barů. Vlastně nevím, co jsem si to objednal, protože při výběru jídla nepomáhá ani překladač, ale jsou to bramborové čipsy s nějakou zeleninovou kaší, kde zřejmě převládá avokádo, Vlado dostává bramborové krokety se záhadným obsahem, polovina má náplň bílou, polovina černou, raději nepátráme, co v těch kroketách skutečně je. Něco jako v Amsterodamu „Bitterballen“, tam to člověk taky raději nemá vědět.
Do herberku se vracíme okolo desáté hodiny. Mám nápad, nechat si vytisknout lístek na vlak. Mám sice ty jízdenky na mobilu, ale jednak jsem vůči tomuto vynálezu dvacátého prvního století hodně skeptický a za druhé má Vlado problémy zprávy ode mě otevřít – otázka je, zda má správný „reader“. Jdu tedy na recepci a mladík, který nám dělal „check-in“ a hovořící dobře anglicky se ukáže být velmi ochotný a jízdenky nám vytiskne. Když se na ně podívám, utrpím šok.
Kupoval jsem přímou jízdenku na vlak v 15:48 ze Santiaga do Madridu a najednou jsou zde uvedeny dva vlaky. Jeden ze Santiaga do Ourenze a druhý z Ourenze do Madridu. Přičemž časový rozdíl mezi příjezdem prvního a odjezdem druhého činí dvě minuty. A aby to bylo ještě napínavější, je zde připojen text: „Cierre del acceso al tren 2 minutos antes de la salida.“ Pro jistotu použiji překladač, ale potvrdí mi jen to, co jsem pochopil už sám i bez něho. Totiž, že vlak zamyká dveře dvě minuty před odjezdem. Čili na přestup z jednoho vlaku do druhého nezůstává vůbec žádný čas.
Jsem v šoku, všechny pozitivní dojmy dnešního dne ustupují obavám – jak se proboha dostanu domů? Spát můžu jen s tabletkou.