V noci nemůžu spát strachem z toho, co přijde, a to i přesto, že jsem si vzal tabletku na spaní. V noci po cestě na záchod je bolest tak silná, že se tam skoro nemůžu dobelhat. Neuvědomuji si, že bolest bývá uprostřed noci okolo třetí hodiny nejsilnější. To je proto, že hladina kortizonu i stresových hormonů, které bolest tlumí, je nejnižší. Cítím, že budu muset moji pouť vzdát.
Ráno se budím a mám pocit, že se stal zázrak. Ne že by bylo koleno úplně zdravé, ale bolest je velmi mírná a pokud dělám malé kroky s tím, že se noha nedostane před osu těla a není tedy napnutá, dá se jít. Opatrně, možná pomalu, ale dá. Vlado mi navíc nabízí, že mi vezme i spacák. To je obrovská pomoc, batoh se tím odlehčí o další bezmála dvě kila, což může být naprosto rozhodující. Vladimír mě už několikrát zachraňoval při túrách po Vysokých a Západních Tatrách, je na něho prostě vždycky spolehnutí. Zejména když je zle nebo ještě hůř. A ono je. Tak trochu se stává šerpou. Bez něho bych byl ztracen, ale právě proto jsem ho kdysi tak úporně přemlouval, aby se na toto dobrodružství se mnou dal.
Snídaně je obvyklá, tostados z včerejšího chleba, máslo a marmeláda. Seňora už zase krouží po restauraci a chce vědět, zda jsme byli spokojeni. Byli jsme, to ji potěší.
Vyrážíme po chodníku zdobeném kovovými svatojakobskými mušlemi a dorazíme až na Praza Espaňa, hlavní městské náměstí.
Snažit se zde něco vyfotit přes ulici je prakticky nemožné, projíždí tu kamion za kamionem, před semafory zůstávají stát a blokují pohled na budovy na náměstí i na sestříhané platany, které, až se olistí, budou místním obyvatelům ale i poutníkům nabízet stín. Současně s námi vyráží z herberku i ona mládež, která tam večeřela, děvčata v legínách s malými zadečky jsou pěkné na pohled, pochodují ovšem podstatně rychleji než já jako invalida. Ale jen dočasně. Několikrát je během dne předběhneme, kdy budou padat na zem nebo hledat odpočinek v početných barech kolem chodníku.
Charakter putování se totiž od Arzúy, města proslulého svým sýrem, radikálně mění. V tomto městě se na naši Camino del Norte napojily i Camino primitivo a hlavně Camino Francés. Přesněji řečeno, naše cesta se napojila na ty dvě, především na tu Camino Francés, po níž se valí každoročně nejvyšší počty poutníků. Z našeho téměř soukromého putování, kdy jsme za patnáct dní potkali dohromady asi patnáct lidí – když počítám i Francouzky a Španěly – se stává masový turismus. Po cestě se valí davy, mnozí jdou bez batohů – až na konci dnešní etapy pochopím podle kufrů naskládaných u recepce, že mnozí z těchto „poutníků“ mají cestu zaplacenou u cestovní kanceláře, která autobusy přepravuje jejich zavazadla k dalšímu cíli etapy, kde mají zabezpečenou večeři i snídani – a to dokonce i třeba vajíčka se slaninou, což člověk normálně ve španělském baru či restauraci na snídani nedostane. Vše je jinak. Mládež nás míjí, děvčata s mobilním telefonem v levé a holí v pravé ruce, tak jak se to od moderní mládeže očekává. Život bez mobilního telefonu je nemyslitelný. Počet lidí na svatojakubském chodníku se znásobil, ale ne dvakrát nebo desetkrát, ale možná stokrát. Jdeme tedy s davem. Trošku to připomíná Vysoké Tatry v létě, chvilkami dokonce cestu na Mořské oko v Polsku. Vzpomínám na doby manifestací na prvního máje, něco společného to má.
Ale cesta je, pokud si člověk ty davy turistů, kteří se vydávají za poutníky, odmyslí, krásná. Všechno kvete, růže, nádherné rododendrony a fialové kytky, které považuji za jacarandy, které znám z Lisabonu, aby se z nich vyklubaly wistarie. Ale pěkné jsou taky!
V jezírkách v zahradách za plotem vřeští žáby tak hlasitě, že bych nevěřil, že takové malé zvíře může nadělat tolik hluku. Zřejmě mají i ony chuť se za takového krásného počasí rozmnožovat. Domy jsou krásně udržované, dokonce se vedle kamenných fasád objevuje i trocha barvy, i když zdaleka ne tolik, jako v Asturii a psi jsou stále menší. Prostě by to byla krásná procházka, kdyby nebyla tak dlouhá, kdyby na ní neproudily davy a kdyby moje koleno dalo pokoj. Ale je to hezký zážitek i s těmito deficity.
Po jedenácti kilometrech dorazíme do vesnice Salzeda. Je zde restaurace, v Galicii populární „Pulpéría“, čili, jestli jsem to správně přeložil, protože Pulpo je chobotnice, „chobotničkárna“. Neodolám a dávám si tedy „pulpo“ na galicijský způsob. To znamená dušená, paprikovaná a s vařeným bramborem. Brambory se v severním Španělsku na rozdíl od jihu jí hodně. Vlhké a teplé klima jim zřejmě svědčí. „Patatas bravas“, tedy pečené brambory s omáčkou bravas jsou tady častým „tapas“, čili „malým jídlem“. Moje chobotnička chutná skvěle, ovšem Vlado si po celý zbytek pobytu ve Španělsku nebude chtít nechat vymluvit, že následné střevní problémy vyvolala právě ona. Pohyb ve střevech je hektický a stihnu to právě jen k dalšímu baru. Tam se na druhý pokus podaří problém vyřešit. Tehdy ale Vlado hlásí, že dostal zprávu, a sice z herberku v Santiagu „Seminario Menor de Belvis“. Máme provést check-in online. Na mobilu! Tak to je rána! Bojujeme s tím oba skoro čtvrt hodiny a jsem z toho na prášky. Nakonec se to podaří, dávám si pivo, ale nejraději bych si lokl z mé slivovice. Už jí moc nezbývá. Byla pro nejhorší případ a ten už dávno nastal. A teď nás ještě k tomu dostihl dnešní digitální svět. Svět, který starým analogovým lidem vůbec nesvědčí a snaží se jim znemožnit soukromé cestování,
Nicméně koleno drží. Když procházíme okolo herberku v Santa Irena, což bylo nouzové řešení, kdybych už nemohl dál, ještě můžu. Tím definitivně vítězí varianta Santiago ve dvou dnech. Je zde i pramen vody, kde doplňujeme zásoby tekutin.
Je teplo, potřebujeme je. Po lesních cestičkách přicházíme až k vesnici Pedrouzo. Herberků je tu spousta, začínají už ve vesničce Rúa, kde je dokonce pro poutníky i camping. První z herberků, kde nabízejí i večeři, jménem „O´Borgo“ je ale plně obsazený. Tedy místo sice mají, ale jen v spacím sále. Na to za daných okolností nemám nejmenší chuť. Pokračujeme ještě asi dvě stě metrů k penzionu Plata.
Tam je na recepci velmi milá mladá dáma. Ubytování sice stojí bez jídla za dvě osoby 70 euro a je tedy nejdražší za celý pobyt, ale pokoj je luxusní s koupelnou a vlastním záchodem a slečna nám je ochotná vyprat a vysušit prádlo. V podstatě se o tyto činnosti vůbec nemusíme starat, snad jen, že mi poté chybí jedna ponožka, kterou společně v sušičce objevíme.
Venku zase jednou prší. Jak už je zvykem, déšť disciplinovaně počkal, až dojdeme a ubytujeme se a až pak se z nebe spustila voda. Tentokrát opravdu velké i když teplé kapky, a protože současně svítí i sluníčko, zažijeme si poprvé i krásnou duhu.
Jíme v restauraci nějakých padesát metrů od našeho pensionu. Menu s předkrmem, hlavním chodem, zmrzlinou a pohárem vína stojí 15 euro. Protože je nám jeden pohár málo, přesuneme se do jiného baru a objednáme si ještě jeden pohár na osobu. Co jsme nedocenili? Jak už jsem psal, k vínu se ve Španělsku vždycky podává i něco k jídlu a tentokrát je to dokonce chlebík s jamónem a sýrem z Arzúy. Co už máme dělat? Sníme to, ale Vladimír míní, že nejspíš praskne. Takhle se hubnout skutečně nedá!
Zítra jdeme do finále. Na rozdíl od včerejška jsem opatrně optimistický. Do Santiaga nám chybí necelých dvacet kilometrů.
Tradiční poutnické oblečení – dnes už jen v suvenýrovém obchodě