Od sedmi už zase vyzvánějí zvony, herberk je třeba opustit do osmi. Balíme se tedy – poprvé potmě – což moje znechucení nad místem ještě prohlubuje. V osm stojíme na náměstíčku městečka a hledáme bar, kde bychom se mohli nasnídat. Ten, kde jsme včera večeřeli, je zavřený, na náměstí je otevřená restaurace La Plata. Když tam vstoupíme, jsem překvapen, jak je bar prázdný. Nejen, že tu nejsou lidé, ale není zde ani žádné pečivo. Ptám se číšnice, zda by nám mohla něco udělat k snídani. Kroutí hlavou, že ne. Když vyjdeme ven, napadne Vláda, že by nám ona slečna mohla aspoň uvařit čaj, potom že si už něco k snídani koupíme v supermarketu. Obracíme se tedy a vracíme se do baru. Mezitím ale vešly dovnitř naše známé tři Francouzky.
K mému překvapení je tentokrát ve skleněné skříni sladké pečivo. Tři kusy. A právě ty tři kusy si berou ony tři Francouzky. Ptám se, zda jich má to děvče víc a dostávám opět negativní odpověď. Nakonec dostaneme přece jen aspoň čaj a po jednom krosánku. Žádná sláva, ale nejhorší hlad je zažehnán. Po cestě se zastavujeme v supermarketu, Vlado si kupuje svůj obvyklý džus. U jiného baru, který z dálky působil zavřeně, ale není, sedí Julia s Leonem. Zřejmě tady dostali k snídani něco víc. Je pozdě bycha honit, pokračujeme úmornou cestou mezi poli a loukami a koleno zlobí přes stažení elastickým obvazem čím dál víc.
Někde uprostřed mezi Soranem a Boimortem, což je náš přechodný cíl, nás předběhne Leon. Pospíchá, Julii už s sebou nemá. Od Julie se dozvíme, že se vydal hledat nějakou budovu s dobrým internetem, protože má nějakou videokonferenci. Videokonferenci na poutní cestě? Kdo chce, ať tomu věří. Možná už nestíhal Juliinu vyřídilku. Leona jsme už nikdy víc nepotkali. Julia mi dává tip na ubytování v Santiagu. Je to ostatně herberk, který jsem preferoval i já. Leon se tam údajně už přihlásil přes booking com,. Herberk „Seminario Menor“ má vedle spacích sálů i dvojlůžkové a jednolůžkové pokoje, což je hodně lákavé.
Doklopýtáme do vesnice Boimorto.
Tady má být bar s jídlem, je už čas oběda. Zastavujeme u baru, ale není to ten správný. Seňora má jen nápoje, zato nám ochotně dává razítko do Credencialu. Za chvíli dorazí i Julia s Němcem ze severního Porýní. Vystřídala tedy posluchače. Paní v baru nám vysvětluje – španělsky – že skutečná restaurace s jídlem je asi kilometr dál ve směru na Santiago. Dopijeme a pokračujeme k restauraci, Ovšem jsme zde před jednou hodinou, a to se jídlo ještě nepodává. Napřed musíme zaujmout místo v baru, než nás přesně v jednu pustí do restaurace. Anglicky zde neumí nikdo, objednávám si „Carne con Arroz“ a celkem podle očekávání se z toho vyklube rizoto. Je dobré, ale něco tomu chybí – koření. Vlado se obětuje a jde poprosit o pepř. Já se už s mým kolenem snažím omezovat pohyb na nejnutnější minimum. Zejména vždy, když si na chvilku sednu, potřebuji několik minut, než se koleno rozhýbe, v ten čas chodím jako invalida, opírající se o obě teleskopické hole současně. Vlado tedy jde za číšnicí a žádá „pepe“. Ještě že se pepř řekne španělsky tak jednoduše. Jeho přání vzbudí v restauraci i v kuchyni paniku. Nezdá se, že by se personál restaurace s takovým přáním už někdy setkal.
Španělské jídlo je dobré, ale kuchaři jsou zřejmě tak přesvědčeni o svém kuchařském umění, že na stolech v restauracích nenajdete žádné solničky ani pepřenky, maximálně plastikové lahve s kečupem, majonézou nebo nějakými jinými dresinky. Nicméně zákazník je i tady pán, Vlado se vrátí s miskou nádherně voňavého, zřejmě právě čerstvě namletého pepře. Jídlo s ním chutná božsky. Až teď zjišťujeme, že toto rizoto je míněno jako předkrm. V restauraci se stravují dělníci a důchodci z okolí, ti si po stejně velké porci rizota, jakou jsme právě s námahou snědli, dávají rybu jako hlavní chod. Nedivím se, že každý z přítomných Španělů před sebou nosí pořádné břicho.
Nám rizoto bohatě stačí. Sytí pokračujeme vesnicí, objevujeme vodní pramen, ze kterého doplníme zásoby tekutin, později se to má ukázat jako naše záchrana. Je vedro, teploty dosahují až 29 stupňů ve stínu. Aspoň tolik ukazuje teploměr před místní lékárnou. Napadá mě, že bych si mohl koupit elastický obvaz zde. Komplikovaně jsem totiž plánoval nocleh několik kilometrů před městem Arzúou, abych do města dorazil okolo půl desáté, až tam otevřou lékárny. Teď se naskýtá možnost věc podstatně zjednodušit. Ještě netuším, jak šťastné to rozhodnutí je.
Seňora lékárnice je velmi sympatická mladá dáma, mluvící maličko anglicky. Prodá mi obvaz, ale současně se i zeptá, zda bychom nechtěli razítko do Credencialu. Netušil jsem, že razítka jsou i v lékárnách, ale protože z „Farmacíe“ ještě žádné razítko nemám, nechám si ho rád do průkazu vtisknout. Asistent lékárnice hovoří anglicky velmi dobře. Ptá se, kudy chceme dál do Santiaga. Vzpomenu si, na co jsem už mezitím v bolestech zapomněl, totiž že se v Boimortu cesty dělí. A té nové, kratší, se máme podle Joose rozhodně vyhnout. Je vytvořena opět jednou ze zájmu místního turismu, ovšem vede prakticky jen po asfaltových cestách a není tam žádný rozumný herberk, kde by se dalo přespat. Lékárník mi vysvětluje, že pokud chceme jít tradiční cestou do Arzúy, musíme za budovou, kterou mi ukazuje, zahnout doleva.
Děkujeme a až na té křižovatce si uvědomuji, jaké jsme měli zase jednou štěstí. Ty cesty jsou značené obě stejně, ale ta nová, které jsme se měli rozhodně vyhnout, je viditelná lépe a určitě bychom se vydali po ní. Já už na ní vlastně jsem, když na mě Vlado volá, že jdu špatně. Tu odbočku jsem přehlédl. Opět jednou je to Vladimír, který situaci zachraňuje, ovšem i díky onomu lékárníkovi. Kdybych si pro ten elastický obvaz nezašel, mohlo to mít dost tragické následky.
Ten herberk „Reste y San Roque“, kde jsem chtěl před Arzúou původně spát, vůbec nenaházíme. I když se držíme patníků se značením cesty, dorazíme jsme do Arzúy z úplně jiného konce než to popisuje Joosova kniha. Pročež jsem naprosto dezorientovaný. Procházíme náměstím, kterým jsme rozhodně projít neměli a dorazíme na hlavní cestu „Rúa Lugo“. Na tu jsme dorazit měli a na ní má ležet i herberk, který Joosova kniha velmi doporučuje, jménem „Santiago Apostol“. Jenže kterým směrem se máme dát? Doprava nebo doleva? Kde vlastně jsme? Naštěstí je hned vedle obchod se suvenýry. Konečně si kupujeme poutnickou svatojakubskou mušli a ptám se prodavačky na cestu k herberku. Nemá tušení, o čem mluvím, umí taky jen španělsky – možná podle svého vzhledu i čínsky nebo vietnamsky, jenže to nám taky moc nepomůže. Ale ona sama má nápad. V knize je i telefonní číslo herberku. Zavolá tam. Dlouho s někým diskutuje a pak nám řekne, že se máme vydat „a la izguerda“, čili doleva. Přesto si tak úplně nerozumíme. Ona mi tvrdí, že se nacházíme u ní na čísle 107 a herberk je na stejné ulici na čísle 37. Jen co obchod opustíme, vidím, že čísla stoupají, ale pohybují se mezi čtyřicítkou a padesátkou. Musím se tedy domnívat, že je to přesně naopak, než jak jsem to v obchodě pochopil. A mám pravdu. Musíme dojít skoro na samý začátek města, tedy skoro kilometr zpět, než uvidíme velkou tabuli s číslem 107, kde je naše adresa.
Seňora, jenž nás ubytovává a které ten herberk s restaurací buď patří nebo v něm aspoň má hlavní slovo (hodně hlučné a rychlé) s námi ani nediskutuje o možnosti přespat v herberku a hned dostaneme dvojlůžkový pokoj. To s díky přijímáme, cena je přijatelná 25 euro na osobu. I když herberk by stál jen polovinu. Jenže proč tomu tak je, pochopíme, až když sejdeme do restaurace na večeři. V zadní místnosti restaurace je prostřeno pro 50–70 lidí. A brzy dorazí. Jsou to děti ve věku někde pod patnáct let, které zde zřejmě v herberku i bydlí. Některé z nich mají podivnou chůzi a puchýře na patách – vyrazili si i s učiteli na pouť do Santiaga. To vysvětluje i proč personál restaurace rozpaloval gril.
Nasytit padesát (možná sedmdesát) hladových krků najednou není legrace. Ovšem seňora to se svými lidmi hravě zvládá, a přitom nezanedbává ani nás. Několikrát se nás ptá na něco, čemu nerozumím, protože její španělština je na mě příliš rychlá. Navíc se stoupající únavou se moje už tak fragmentární španělština ještě dále zhoršuje a je už sotva použitelná. Ale tuším, že se ptá na naši spokojenost a ta je vysoká. Vlado má rybu, já vepřové, obojí chutná velmi dobře a víno je zase jednou výborné. Kdyby mě neznepokojoval dezolátní stav mého kolena, mohl bych říct, že je všechno v nejlepším pořádku.
Večer kontaktuji syna, aby mi přes internet objednal lístky na vlak ze Santiaga do Madridu a let z Madridu do Vídně. Obojí jsem na internetu našel, ale přes mobil nejsem schopný si jízdenky a letenky objednat. Syn slibuje, že lístky on-line koupí a pošle mi je mailem. To je metoda, kterou používáme už léta a zatím vždycky dobře fungovala.
Odhaduji, že bych měl být v Santiagu za dva až tři dny, nacházíme se čtyřicet kilometrů před cílem. Vzhledem na protestující koleno, ve kterém nejen píchá, ale začíná už blokovat, je to dost optimistický odhad. V podstatě mám trasu rozplánovanou na tři dny po zhruba patnácti kilometrech, ale v noci nemůžu spát. Promýšlím všechny možné varianty, jak se do Santiaga dostat, napadá mě, že pokud nebudu moci vůbec jít, nechám se část cesty odvézt taxíkem a zbytek dokulhám. Poněkud optimisticky objednáváme podle doporučení kamarádky Julie přes booking com ubytování v Santiagu a sice už za dva dny.
Celkově ale optimistický nejsem, nemůžu se v noci dobelhat ani na záchod. Nezbývá než modlitba, aby se stal zázrak a já se na tu nohu mohl další den postavit.
Vzdát se po tři sta kilometrech čtyřicet kilometrů před cílovou metou? To by opravdu bolelo.