Na čtrnáctý den máme v plánu jen velmi krátkou trasu do Roxicy, to je deset kilometrů. Jednak je to do kopce a jednak chceme dát odpočinout mému kolenu. To sice jakž takž funguje, ale šťastně se netváří.
Jdeme na snídani. Je tam ta stejná slečna jako včera večer, jenže tentokrát je její nálada trošku zachmuřenější – Španělé skutečně nevstávají ráno rádi. Na snídani je jako obvykle opečený chleba, máslo a marmeláda. Ptá se nás, zda si přejeme tostado jedno nebo dvě. Objednáváme dvě a skutečně dvě dostáváme – každý jednu topinku. Čili kdybychom objednali jednu, museli bychom se o ni asi podělit. Ovšem kompenzuje to skvělá, čerstvě z pomerančů vytlačená šťáva za tři a půl eura – k tomu nás inspirovaly Francouzsky, které vyrazily na další etapu už před námi.
Stoupáme divokou krajinou mezi skalami po hlinitých a částečně kamenitých cestách do kopců.
Civilizace tentokrát zcela chybí. Tak dorazím někdy okolo jedné hodiny do Roxicy, kde je plánovaný nocleh. Jenže místní seňora z nás není nijak nadšená. Očividně je to selka, která si herberkem přivydělává k zemědělské produkci. Teď se nedovede dost dobře smířit s představou, že ji tam budou otravovat celý den dva chlapi. Ani já si při bližším ohledání místa nedokážu představit, co bychom tam celý den dělali. Kromě toho jediná možnost se najíst, je objednat si večeři a snídani u hostitelky. Ta se ale nezdá být příliš nadšená a zdůrazňuje nám několikrát – samozřejmě ve španělštině, že si musíme tu večeři zarezervovat a to hned. Když jsem to ochotný udělat, ptá se na to znova, zda to myslíme vážně. Nakonec to vzdávám.
Koleno jakž takž drží, k dalšímu cíli v Sobrado do Monxes je to patnáct kilometrů. Je jedna hodina čili bychom to měli při naší průměrné rychlosti tři kilometry za hodinu stihnout. Řeknu jí tedy, že půjdeme dál, ovšem zda by nám nemohla dát aspoň teď něco k jídlu. Dá se přesvědčit, nechá na chvíli kravky bez dohledu a donese nám dva chleby s chorizem a olivovým olejem – za 9 euro. Na toaletě herberku si dočerpáme vodu do lahví. Ta nás později hodně znervózní, protože nějak divně páchne, jako by v tom člověk cítil kravince z přilehlého hospodářství. Ale žízeň nakonec rozpustí všecky předsudky. Vodu během odpoledne vypiji do poslední kapky – a bez následků. Žádné střevní problémy se nedostavily čili ta voda, jakkoliv divně chutnala, byla nezávadná a pitná.
Po cestě několikrát potkáváme Julii s Vídeňákem Leonem. Zřejmě se spřátelili, Julie dokáže i za plné rychlosti bez přestání mluvit. Možná proto se od ní o den později Leon oddělí a na své rychlosti ještě přidá. Každopádně je předbíháme, když mají piknik na místě s krásným výhledem do údolí, k našemu překvapení během toho pikniku Julie vymění turistické kalhoty za sukýnku.
Přečetl jsem si, že někde za vesničkou s kouzelným jménem Marcela, až terén zase začne stoupat a připojí se k průběhu cesty AC 934, má být někde na trase nejvyšší bod naší pouti v nadmořské výšce 714 metrů. Jsem ale příliš optimistický. Potřebuji celkem čtyři pokusy, abych ten bod našel. Při těch třech předchozích, kdy jsem byl přesvědčen, že stojím na vrcholu, začal chodník zase stoupat.
Vlado byl pokaždé skeptický a měl zase pravdu. Někde v místech, kde jsme konečně onoho vrcholu dosáhli, přecházíme z galicijské provincie Lugo do provincie A Coruňa a cestička se mění. Je mnohem lépe upravená a jestliže jsme na posledních kilometrech marně hledali nějakou lavičku na odpočinek, teď jsou tady lavičky na každém kroku.
Sestupujeme do baru v Mesónu a tam na nás čeká přímo neuvěřitelné překvapení. Sotva vstoupíme do baru, vrhne se k Vladovi obrovský pes. Zpočátku si myslím, že je to jen dvojče onoho psa z Mirazu, ale při pohledu na jeho obojek musím připustit, že je to ten stejný pes. Jak se dostal do Mesónu vzdáleného od Mirazu 20 kilometrů a jak věděl, že do toho baru přijdeme, to je příliš nadpřirozené, než abych se tím seriózně zabýval. Nicméně projevuje z Vladovy přítomnosti nelíčenou radost. Vlado dokonce zkouší koupit nějakou psí konzervu, aby nového kamaráda potěšil, ale v baru nic takového nemají. Když se tedy s pejskem velikosti malého medvěda dostatečně potěšil, vyrážíme na další cestu.
Je to také zřejmě galicijský fenomén, ta obliba velkých psů. Zatímco v Asturii jsme si ničeho takového nevšimli, v Galicii má skoro každý hospodář nebo majitel domu na zahradě nějaké velké psisko, které štěká a štěká, aby si zasloužilo svou každodenní dávku potravin. Až před Compostelou se psi zase zmenší na normální velikost a občas pak zahlédneme i Yorkshira, Teď jsou to všechno psi od vlčáka nahoru.
V baru si dávám až dva radlery – slečna za pultem mě špatně pochopila a když jsem objednával pivo pro mě a limonádu pro Vlada, rozhodla se ty dva nápoje smíchat a mně je nabídnout. Nevím, odkud ví, že je to v Rakousku móda – nebo že by radlery pili i ve Španělsku? Nicméně pivo s citrónovou limonádou nechutná vůbec špatně a osvěží. Do cíle nám chybí ještě 5,5 kilometru.
Do Sobrado do Monxes dorážíme o půl sedmé večer. Městu dominuje obrovský cisterciánský klášter – to město vzniklo vlastně až kolem něho.
Je to zvláštní. Cisterciáci měli své kláštery skoro vždycky v blízkosti hlavních měst, protože díky svým kontaktům a informacím působili jako poradenská a diplomatická služba panovníků. Tak je Zbraslav blízko u Prahy. Heiligenblut nedaleko Vídně nebo Rein u Grazu. Tady ovšem není široko daleko nic, zřejmě zde měli mniši jiné úkoly. Klášter má za sebou pohnutou historii, původně se zde v desátém století usadili Benediktýni, ti ale místo opustili a klášter byl v roce 1147 znovu založen Cisterciáky. Obrovský kostel, který dominuje celému městečku, byl vysvěcen v roce 1708. V roce 1835 byl klášter v rámci sekularizace španělské vlády ministerského předsedy Mendizábala zrušen a budovy chátraly, než byl v roce 1954 převzat řádem Trapistů z Cóbreces, kterým se podařilo klášter zachránit.
Bydlení v klášteře je lákavé, proto jsem se rozhodl se tam ubytovat. Ovšem čeká nás celá řada zklamání, část z toho je způsobena naším pozdním příchodem. Shop, přes který je možné navštívit i onen obrovský kostel, totiž zavírá o půl sedmé, což jsme už nestihli. Kdybychom to byli věděli, byli bychom odložili sprchu a šli se dovnitř podívat, ale v sedm, když jsme s hygienou hotovi, už není šance se do kostela podívat. A to až do půl jedenácté dopoledne příštího dne, přičemž jsme ale dostali příkaz opustit herberk do osmé hodiny ranní. Sice se nabízí možnost navštívit vespery – tedy večerní modlitbu mnichů, ale to je v nějaké menší místnosti na poschodí a já tam cestu prostě nenacházím. Kromě toho je herberk dost podprůměrný. Opět ona papírová prostěradla, záchody a sprchy na druhém konci křížové chodby, pračka sice funguje, sušička je ale byla mimo provoz a tím pádem je praní možné jen teoreticky. Potkáváme zde opět jednou Markuse z Freiburgu, který se znovu omlouvá, že zapomněl naše jména, zato koupelnu potřebuje na půl hodiny, aby se staral o svůj mušketýrský vzhled. Nejsem nijak překvapen, když se později dozvídám, že je rozvedený.
Jdeme se najíst na náměstí. Kuchyně v herberku je sice dobře vybavená, ale je otevřena večer jen do deváté a ráno do osmé hodiny. Proč, to nevím. Náměstí v městečku je plné mladých černých Afričanů, očividně tu je nějaké imigrační azylové centrum. Podle toho, jak nadšeně si hrají s fotbalovým míčem, má Sobrado do Monxes určitě šanci brzy postoupit ve španělské fotbalové soutěži do vyšší třídy. Sedáme si do restaurace na náměstí. Číšnice je sice příjemná, mladá a mírně korpulentní osoba, ovšem nejen že nám zapomněla k jídlu přinést „Cutilleros“ čili příbory, ale pak i zapomněla, že na to zapomněla. Musím si pro příbory zajít do restaurace. Hrozně se omlouvá, nějak nestíhá, a to přesto, že hostů příliš mnoho nemá. Před námi tu večeří Španěl, který se s námi míjí už od Abadínu a pak dorazí Julia se dvěma mladými chlapci, Leonem s Vídně a oním mladíkem ze severního Porýní.
Jídlo je ale dobré, byla možnost cenově výhodného menu, ale toho jsme si všimli příliš pozdě. Přesto jsme dobře najezení za velmi přijatelnou cenu okolo 10 euro na osobu a ani víno není drahé.
Vracíme se do kláštera někdy okolo půl desáté a zjišťujeme, že to se spaním může být problém.
Zvony na kostelní věží totiž odbíjejí každou čtvrt hodinu. Naštěstí jen do deseti hodin večer a potom od sedmi ráno. Mezitím dodržují noční klid. A v sedm poutníky probudit musí, když mají do osmi vypadnout.