Ráno vyrážíme okolo osmé, protože není důvod pobývat v herberku déle. Na rohu je bar, kde dostaneme snídani a razítka do Credencialu. V devět stojím před lékárnou, abych zjistil, že otvírá až o půl desáté. Je mi jasné, že s kolenem ve stavu, v jakém je, nikam nedojdu. Chci to tedy zkusit s elastickým obvazem. Barman se asi diví, proč nám snídaně trvá bezmála dvě hodiny, ale o půl desáté se konečně objeví mladá blonďatá lékárnice a prodá mi „vendajo elastico“, čili elastický obvaz. S analgetiky je to už slabší. Metamizol je ve Španělsku jen na lékařský předpis a nepomůže ani můj průkaz lékařské komory a tvrzení, že jsem „Medico austriaco“. Nakonec se musím spokojit s paracetamolem, který ale nakonec nebudu potřebovat.
Elastické obvazy ve Španělsku jsou jiné než u nás. Jsou lepivé a přilepí se přímo na kůži. Problém je že je pro nezkušeného člověka dost problém odhadnout, jakou silou je máte utáhnout, abyste končetinu neodřízli od zásobování krví. Což se mi při prvním pokusu skoro podařilo. Obvaz pak sejmout, srolovat a znovu naložit, to je práce pro vraha – nakonec jsme to s Vladimírem společnými silami zvládli. Je ovšem už bezmála deset hodin, když bar opouštíme. S obvazem můžu jakž takž jít, zkusíme to tedy.
Vlado nabízí, že převezme moji láhev s vodou. To je určitě pomoc, odlehčí tím můj batoh o jeden a půl kila, což může být pro koleno výhoda. Půjde to?
Protože jsme šli k lékárně a bylo tu značení, jdeme po chodníku, abychom po několika stech metrech zjistili, že se nacházíme na alternativní cestě – patník s údajem 99,999 km do Compostely, který je samozřejmě na chodníku originálním, tím pádem neuvidíme – nemám ani nejmenší chuť se kvůli němu půl kilometru vracet. Zato jdeme okolo rekreačního centra u řeky „Rio Parga“ „Cercud Baamonde“. Je docela pěkné a dokázal bych si představit strávit zde za pěkného počasí třeba i celý den. Možná nás vesnice aspoň na závěr chce přesvědčit, že přece jen není prdel světa.
Pokračujeme krajinou bez vesnic, chleba a chorizo koupil Vlado naštěstí už v Baamonde, když jsem čekal na otevření lékárny. Postupně potkáváme naše Holanďany, Němku Júlii, a nakonec i dalšího mladého Němce, který provází Američana – prvního a posledního na naší cestě.
Ve vesničce Seixón de Abaixo si Vladimír všimne zajímavého modrého domu. Bydlí v něm kameník, který vyzdobil zeď okolo cesty ale i svou zahradu řadou kamenných skulptur. Jeho zahrada určitě stojí za návštěvu, Nejzajímavějším artefaktem je do kamene vytesaný Mayský kalendář.
Ten končí skutečně v roce 2012, kdy měl podle Mayů nastat konec světa. Nenastal, bylo třeba čekat na Donalda Trumpa. I když se po celou dobu vyhýbáme televizi, v barech se jí zcela vyhnout nemůžeme. A kdykoliv vstoupíme do jakéhokoliv baru, jsou jen dvě možnosti, co v televizi uvidíme – fotbal nebo Trumpa. Fotbal mám raději a komentářům k Trumpovi, které jsou ve španělštině, naštěstí rozumím jen minimálně. Na odpočinek od politiky je taková pouť skutečný balzám na duši.
Dnešní etapa měří naštěstí jen 15,6 kilometru, to moje koleno stažené elastickým obinadlem ještě jakž takž dá. Před cílovou vesnicí Miraz narážíme na milý herberk „A Lagoa“. Tady potkáváme – naposledy – naše Holanďany, ale i Julii a Američana. Prostě se tady skvěle sedí. Majitel má rodinnou oslavu, herberk totiž otevřel právě dnes, a tak hostí rodiče, tety a strýce, ale najde si čas i pro hosty. Razítko pro Credencial nechává volně ležet na stole, takže získáváme naše druhé dnešní razítko. A konečně se dočkám skutečně „velkého“ piva, tedy půllitru. Až doteď jsem vždy, když jsem žádal „Cerveza grande“, dostal třetinku. Nevím, tedy, jak vypadá pivo malé. Teď ale bylo konečně čepované a dostatečně velké, čert vezmi nebezpečí dny, po tom pochodu to byl přímo zázračný nápoj.
I díky němu můžeme pokračovat dalších 2,6 kilometru do vesničky Miraz, kde Joos doporučuje herberk „O Abrizo“. Julia zůstává ve veřejném herberku ve vsi, Američan s Němcem pokračují dál zřejmě dalších deset kilometrů do Roxicy, stejně se rozhodli i Holanďané. Tyto poutníky tedy už v budoucnosti nepotkáme.
Herberk „O Abrizo“ byl ale naprosto správná volba. Slečna v baru, která obsluhuje současně i recepci. umí pár slov anglicky. Dostáváme klíče od herberku, je zde i krásná zahrada, na níž můžeme v pozdním odpoledním slunci relaxovat. My ale potřebujeme zase jednou vyprat a vysušit. Pračka a sušička tu sice jsou, ale označení je poněkud zmatečné, házíme mince do špatného otvoru. Ale seňorita z baru je ochotná pomoci, takže nakonec všechno klapne a naše prádlo je zase čisté a suché. Kromě toho je ochotná pomoci i s razítkem do Credencialu. Protože dvě razítka v ten den už máme a na další den plánujeme jen krátkou cestu do Roxicy, kde na cestě žádné razítko neukořistíme, je slečna ochotná dát nám razítko bez data, a to si tam dopíšu až ráno jako první zítřejší. Všechno je na dobré cestě, i s bolavým kolenem a Vladovými puchýři na nohách.
Hlavní důvod, proč jsme zvolili tento herberk ale je, že zde nabízejí večeři. Celé menu s předkrmem, hlavním chodem a vínem za 15 euro. Číšník je velmi pohyblivý ale i ukecaný – a samozřejmě umí pouze španělsky. Při jeho slovní frekvenci mám nemalý problém pochopit, co nám nabízí, nakonec se ale najíme velmi dobře. A místní galicijské víno „de la casa“ je taky velice dobré. Jsme na pravém galicijském venkově, napřed okolo nás táhnou z pastvy kozy a ovce zleva doprava, potom krávy zprava doleva a pak se v restauraci objeví zvíře, které připomíná křížence psa s medvědem. Obrovský bílý pes, který přišel žebrat o jídlo.
Zřejmě nepatří k herberku, ale ani číšník ani další španělský host, ho nedokážou z herberku vypudit. Zvlášť, když mu Vlado dal kosti ze svého kuřete. K vedlejšímu stolu si sedla Julie se dvěma mladými německy hovořícími muži, v jednom z nich poznáme později Leona z Vídně, druhý je z německého severního Porýní. I Leon si dal kuře a pes to cítí. Leon mu ovšem není ochoten kosti dát. A tak to pes nakonec vyřeší jednoduše a vezme si je přímo z Leonova talíře.
Kromě nás sedí v restauraci tři ženy ve středním věku, které nás během dne předběhly. Hovoří nějakou šušlavou řečí, kterou nedokážeme identifikovat. Ale očividně neovládají ani španělštinu ani angličtinu. Ráno při snídani pak neodolám a zeptám se, odkud jsou. Z Francie. Takže zdá se, že to jde i bez jazyka, dámy používají hodně nadproporcionálně při hovoru ruce a někdy i nohy.
Jak zjišťuji, jak Julie, tak Leon mluví obstojně španělsky, při komunikaci s tím psem jim to ale není nic platné. Tady zvítězil jednoznačně Vladimír. A to vítězství bude mít i důsledky.
Dnes tedy dobrá večeře, dobré víno a dobrý spánek.