Když se probudíme, venku neprší, i když to předpověď počasí oznamovala a na první pohled to tak i vypadá. Ale je to jen mlha, která nechává vysrážet vodu na venkovní straně oken. V herberku už řádí uklízečka. Moc se s námi nemaže. Jedno, že máme na posteli ještě věci a prádlo, nahází to všechno na jednu hromadu, sebere prostěradla a hodí je do pračky. Očividně nemá čas s námi vyjednávat, kdy jsme ochotní ubytovnu opustit. Je to zaměstnaná žena, a to už před devátou hodinou, kdy slušní Španělé ještě spí. Možná to cítí jako osobní křiívdu.
Snídáme v dobře vybavené kuchyni herberku potraviny, včera nakoupené v onom speciálním obchodě – Vlado má sardinky – s oním předraženým chlebem, který ani na druhý den nechutná líp a opouštíme město. Je to hodně z kopce a mému kolenu se tahle skutečnost vůbec nelíbí, poprvé začínám mít pocit, že to s tímhle kloubem může být kritické. To levé, operované, ke kterému jsem byl před poutí dost nedůvěřivý, nadále drží a neprotestuje, ale to pravé, považované za zdravé, bolí čím dál víc, zejména při sestupech. A z Vilalby je to sestup hodně strmý, města se kdysi stavěla z bezpečnostních důvodů na kopcích.
V Ponte Rodriguéz přecházíme opět jednou přes středověký kamenný most – vesnička dostala dokonce podle něho své jméno.
Krátce nato opět šokující moment. Vlado náhle padá do vodního kanálu. Naštěstí opět bez zřejmého zranění. Když hledáme příčinu jeho náhlého uklouznutí, objevujeme kravské lejno.
Šlápl do něho a už letěl. Pokud by tato skutečnost měla prodloužit naše zatím až neuvěřitelné štěstí, které nás provází, pak je to akceptovatelné. Myslím si ale, že dvakrát už stačí, potřetí už žádné hov.. vyhledávat nemusí.
Joosova kniha popisuje ve vesničce A Torre bar, kde se dá pít a který nabízí jednoduchá jídla. Má to být na cestě N-634 – cestě, která provází poutníky od Irunu a má skončit v cíli dnešní etapy Baamonde. Na té cestě objevujeme skutečně bar, ke kterému musíme ale vyšplhat do hodně strmého svahu. Očividně to není ten správný. Číšnice s indiánskými rysy zřejmě poutníka ještě nikdy neviděla, nemá tušení, co je to razítko do Credencialu a k jídlu taky nenabízí nic. Ta razítka dostaneme nakonec od šéfky baru a pokračujeme po cestě (moje koleno by návrat k chodníku po extrémně strmém svahu nevydrželo) – po 900 metrech objevujeme ten správný bar, kde si tedy dáváme něco k jídlu – tortilla je tentokrát obyčejná vaječná omeleta ze dvou vajec.
Ve vesničce Albě navštěvujeme onen typický galicijský hřbitov – je otevřený, a tak si ho můžeme prohlédnout zevnitř.
Je to impozantní, jak mrtvoly leží na poschodích nad sebou, není mi jasné, jak ukládají rakve do těch nejvyšších poschodí – musí na to mít nějaký jeřáb.
Výjimečně souhlasím s Vladem, že si zkrátíme cestu po asfaltce. Poté už nenajdeme návrat na chodník a pochodujeme po asfaltu dalších pět kilometrů. Kolenu to neprospívá, poslední kilometry už doskáču skoro na jedné noze a potím se – bolestí i obavami, co bude. Je jasné, že s takovým kolenem dál nedojdu.
V Baamonde je veřejný herberk. Měla by v něm podle Joosovy knihy pracovat sestra Nuria. Začala tam pracovat v roce 2009, kdy jí bylo 19 let a stala se tak nejmladší hospitalerou ve Španělsku. Těším se na ni a zamýšlím udělat si s ní fotku. Přece se jen jedná o osobnost historického významu. Proto neváhám, když konečně dojdeme k herberku a jdeme se přihlásit. Budova je zvenku pěkná a má i zahrádku, ve které si člověk může posedět na sluníčku, které se mezitím už probilo přes ranní mlhy. Poslední milé překvapení je, že hospitalera mluví anglicky. Není to ale sestra Nuria. Čeká nás spousta dalších překvapení, všechna nemilá.
- Sestra Nuria zde už devět let nepracuje – to je divné, protože Joos psal svou knihu v roce 2022
- Ubytování je velmi mizerné. Papírová prostěradla, infrastruktura potřebující nutně renovaci
- Kuchyň tu sice je, ale žádné nádobí. Jak si tedy máme něco uvařit? Naše kovové nerezové hrnky, které máme s sebou, nedokážou spustit kontaktní plotny na sporáku a do mikrovlnky se taky nedají postavit. Takže moc nevíme, nač tam ta kuchyně je.
Okolo herberku procházejí naši známí Holanďané, ignorují ale naše pozdravy a mávání a jdou dál. Jak zjistíme večer, jen asi 50 metrů od tohoto katastrofálního herberku je hostel, kde podávají hostům dokonce i jídlo.
Hledám lékárnu, ta je na rohu na dohled od herberku, je ale zavřená – logicky, je neděle. Hospitalera mi říká, že lékárna otevře zítra v devět.
Hned vedle herberku je bar, vyrážíme si aspoň na víno. Bar je plný, číšnice – asi čtyřicátnice, docela hezká a sexy, víno dobré. Potom ale zažijeme historku vpravdě španělskou. V baru se náhle objeví urostlý bezvlasý muž ve středních letech, číšnice si přehodí přes rameny bundičku a odchází s ním pryč. Bar zůstává bez obsluhy, s placením si tedy musíme počkat. Po půl hodině se číšnice objevuje znovu zavěšená do onoho přítele, celá rozzářená, očividně po hezkém zážitku. Přichází ve skvělé náladě do baru, pusa na rozloučenou partnerovi a pak pokračuje v obsluze. Tahle pauzička jí očividně velmi pomohla. Proč ne. Láska je láska a když je povoleno dát si pauzu kvůli obědu, proč ne i kvůli malé sexuální vložce.
Jdeme (tedy já kulhám) hledat něco k jídlu. Za rohem je restaurace Galicia, doporučovaná Joosem i hospitalerou v herberku. Jenže číšník nám oznámí, že jídlo podávají až od DEVÍTI večer – to je rekord, a tak dlouho čekat rozhodně nemíníme, to by znamenalo jít spát až někdy v jedenácté.
Nakonec si dáváme v diskobaru pizzu. Vytaženou z mrazničky a ohřátou v mikrovlnce – nedostatečně, šunka je syrová a na pizze je dokonce zbytek plastu, ve kterém byla zabalená. Potkáváme – poprvé – Němku Julii z Frankfurtu. Jde z Vilalby, kde cestu přerušila minulý rok. Letos ji chce dokončit. Shodujeme se, že Baamonde je prdel světa. Pomůže to aspoň emocionálně, když ne jinak.
Jsem z mého kolena natolik rozhozený, že zapomenu vyfotit a nafilmovat herberk v Baamonte – zůstane tak naším jediným příbytkem, který nebude dokumentovaný.
Jdeme spát a spíme na papírových prostěradlech dost špatně. Někdo v herberku strašně chrápe, Julia, kterou jsem podezříval nejprve, to není. Nedozvíme se, kdo to byl protože opouští herberk ještě za tmy, když my ještě spíme.