Opouštíme luxusní příbytek v Abadínu už v osm hodin (Španěl ho opustil už hodinu před námi), protože máme strach z deště, který má být podle předpovědi počasí odpoledne velmi silný. Volá nám Vladimírova sestra, která si dělá starosti. Dokonce i v slovenských zprávách informují o silných lijácích ve Španělsku se záplavami – to je ovšem záležitost jihu. U nás přes den sice dvakrát poprší, ale jen velmi lehce, v žádném případě to nebrání dalšímu postupu. Nicméně si oblékáme nepromokavé bundy a návleky na kalhoty – jsme na silnější déšť připraveni, ten ale nakonec stejně nepřijde. Máme prostě štěstí, raččí hovínko stále působí. I když trošku méně sluníčka bychom dokonce přivítali, oba máme spálené nosy, opalovací krém nějak nefungoval, z nějakého důvodu byl nefunkční. Mažeme si nosy Bepantenem, aby se rychleji zahojily, ale je to spíš přání než realita.
Horší je, že se stále intenzivněji hlásí mé pravé koleno. Bolí a začíná v něm píchat – lokalizuji bolest do kloubní štěrbiny, ale mohl by to být i postranní vaz. Zatím příliš nelimituje, ale je to znepokojující faktor, který požitek z další chůze výrazně snižuje. Da dnešek je plánováno 20 kilometrů, trošku únavná trasa mezi poli a loukami bez nějakých silnějších zážitků.
O to víc si všímáme galicijské architektury, kterou míjíme. Na rozdíl od barevné Asturie jsou domy v Galicii buď bílé nebo mají kamenné fasády. Čisté, ošetřované, ale ta barevná pestrost tady chybí. Přecházíme přes několik mostů, které byly postaveny určitě ještě v středověku. Jsou ze žuly, a tedy stavěny na věčnost, s kamennými oblouky. Kámen je tu všude. Pozemky jsou ohraničeny plochými svisle postavenými kameny, s tímto fenoménem se budeme setkávat po celý zbytek naší cesty.
Změnily se i zásobníky na kukuřici – zřejmě sušičky a sýpky v jednom. Místo asturijských kvadratických Panestras jsou to v Galicii podlouhlé Hórreos.
Stěny jsou s mezerami, aby vítr mohl vevnitř zavěšené kukuřičné klasy vysušit a stojí na vodorovných kamenných plotnách, které zabrání, aby se dovnitř dostaly myši. Myši to mají jak v Galicii, tak v Asturii očividně těžké, v obou zemích chybí vždy těsně před vstupem do sýpky poslední schod, aby se tam myška nedostala – sedlák si ho zřejmě přinese s sebou, když chce do sýpky vstoupit.
Dalším typickým galicijským architektonickým prvkem jsou hřbitovy. Poprvé míjíme typický galicijský hřbitov ve vesnici Goiritz.
Jsou obklopeny vysokou zdí jako pevnost, to je tradice ještě z galských předřímských dob a tyto zdi mají stejně jako obrovské kříže na hrobkách chránit před zlými duchy. Hroby jsou nad sebou, každá rodina má jeden takový žulový monument a mrtví jsou ukládáni na poschodí nad sebe, očividně se rakev vsune do připraveného prostoru a uzavře se pak granitovou deskou se jménem pohřbeného. Ušetří se tak spousta místa, hřbitov je totiž svými zdmi podobným hradbám ohraničen a nemůže růst do prostoru.
Už po pěti kilometrech pochodu přicházíme v blízkosti vesničky As Paredes k v lese ukrytému rozkošnému heberku „O Xistral“.
Je to od místního poutnického páru zrekonstruované selské kamenné stavení. Vypadá úžasně, skoro lituji, že jsme včera nešli o pět kilometrů dál. Nabízí i jídlo. Prý je ale potřebná rezervace dopředu. Posedíme jen na krásném dvorku, načerpáme vodu a pokračujeme v cestě.
Po cestě potkáváme jen jediného poutníka. Je to Španěl až z Granady, někdejší poslední muslimské pevnosti na jihu Španělska. Těším se na bar v Castromaioru, protože Joos píše, že zde jsou nejlepší tortilly na celé cestě do Santiaga. Navíc náš příchod spadá do doby oběda, tedy nic nebrání tomu, abychom si tu tortilu dali. Mám představu mexických kukuřičných placek, k mému překvapení dostanu španělskou omeletu s vajíčky a brambory, musím ale uznat, že je skutečně skvělá, čerstvě připravená a správně okořeněná, ne moc a ne málo. Takže tortilla je prostě omeleta, a to jakákoliv, později v jiném baru dostaneme dokonce jako tortillu normální vaječnou omeletu bez brambor.
V baru potkáváme našeho Švýcara. Je opět trochu šokován, že nás potkává, přenocoval v onom veřejném herberku v Gontánu. S ním sedí u stolu první (a jediná) Rakušanka, kterou na celé pouti potkáme – Birgit z Eisenerzu, tedy dokonce ze Štýrska.
Cíl naší etapy je v městečku Vilalba. Už před městem je herberk podobný bunkru, míjíme ho a dobře děláme. Je vzdálen ještě několik kilometrů od městského centra a jediná restaurace, zajišťující poutníkům, kteří se v něm ubytují, stravu, je dnes zavřená – je sobota.
Přecházíme do města po naprosto šíleném nadchodu nad cestou, který nám dnešní pouť prodlouží nejméně o dvě stě metrů.
Vlado by to nejraději vzal zkratkou přes kruhový objezd, ale já si s mým protestujícím kolenem moc netroufám běhat mezi auty. Kolem nás projíždí spousty cyklistů celých zastříkaných od bláta, očividně se zde jede nějaký závod, na cestách stojí pořadatelé a policisté, kteří ty skupiny nesmírně špinavých sportovců usměrňují.
Projdeme skoro celým městem, než objevíme herberk „As Pedreiras“.
Je trochu zastrčený ve vedlejší uličce a aby se člověk k němu dostal, musí obejít celý jeden obytný blok. Ale herberk je pěkný, moderní, dostáváme dokonce na postele normální látkové plachty a je zde jak fungující pračka, tak i sušička, což vděčně využíváme. Seňora na recepci je upovídaná až hrůza, ale protože povídá španělsky, je efekt jejího sdělování informací značně omezený. V herberku znovu potkáváme jak našeho Švýcara (naposledy), tak i Birgit ze Štýrska. Jen jsme se ubytovali, začalo venku silně pršet. Opět jednou máme štěstí. Prší ale jen asi hodinu, než si vypereme a vysušíme věci, pak přestane, abychom mohli navštívit rozkošné městečko Vilalba. Vyrážíme tedy do města. Hned za herberkem se na náměstí vystupuje po vysokých schodech, na náměstí se připravuje nějaký koncert.
Centrum městečka představuje náměstí s kostelem a velkou věží někdejšího opevnění, další náměstíčko s radnicí a tržnice. Tam je živo. Ve městě se právě koná sýrový trh. Jsou tady spousty lidí a spousty nejrozmanitějších sýrů. Začínám chápat, že Galicie je především země sýra – později v Arzue mi to bude potvrzeno. Ale kromě sýrů je zde samozřejmě i jamón, klobásy, suvenýry a chleba. Kupujeme jeden kilový chleba a skoro nás porazí, když prodavačka za ten zázrak požaduje sedm euro. Sýry a klobásy po této lekci už raději ani nekupujeme, jen fotím a filmuji, protože to stojí za to.
Obchod s potravinami je až na konci – vlastně na začátku – města. Projdeme se tam a kupujeme džus pro Vláda ještě v čase, když doufáme, že se najíme v nějaké restauraci. Jenže ty mají buď zavřeno, nebo dávají jídlo až o půl deváté. Nakonec tedy objevíme speciální obchod se sýry a koupíme si produkty na večeři tam. Protože tam ale neprodávají víno, máme dnešní večeři opět jednou s čajem. A s oním drahým chlebem, který je nakonec chuťově ten nejhorší, jaký jsme za celou dobu ve Španělsku jedli. Zřejmě má nějaké speciální kvality, které ale neinformovaný cizinec ze střední Evropy neodhalí.
Na látkových prostěradlech se spí nepoměrně lépe než na těch papírových, spím jako zabitý od půl desáté večer až do osmi do rána. Holt, důchodce, zřejmě si začínám zvykat.