Pouť do Santiaga de Compostela. Den devátý Ribadeo – Monteňedo

               V noci silně prší, ale ráno už zvítězilo nad mraky sluníčko a slibuje krásný den. Zase jsme měli jednou štěstí. Jako následek nočního lijáku nás budou v první polovině dne provázet mlhy a nízká oblačnost v údolích, nad které ale máme vystoupat a taky to uděláme.

               Švýcar vstává už někdy o půl sedmé, potmě se balí a potichu po špičkách opouští herberk – bydlíme tam jen my tři. My vstáváme jako správní důchodci v osm a dáváme si snídani – párky a jogurt, ten jogurt potřebuji už nutně, v noci jsem měl určité střevní problémy. Dáváme si na čas, ostatně jsem Antoniovi slíbil, že opustíme herberk až v devět a už vím, že Španělé rádi spí.

               Okolo půl deváté mu tedy volám a říkám „Estamos listos“, větu, kterou jsem si večer nastudoval a která znamená, že jsme připraveni. Antonio je před herberkem během pěti minut a za přední sklo si dává tabulku TAXI. Musíme mu tedy věřit, že taxikářem opravdu je.

               Vyveze nás za patnáct eur k „A ponte“, což je asi osm kilometrů. Odtud se už vyráží do kopce, a hlavně opouští se asfaltová silnice. Moje pravé koleno se mi nějak nelíbí, i když zatím nedělá velké problémy. V podstatě jsem se bál o moje levé – dvakrát operované koleno – to ale je v klidu, pravé se ale sporadicky ozývá.  Není to ale žádná skutečná bolest, a hlavně nepíchá v něm. To už vím, dokud je v kloubu tupá bolest, dá se jít. V okamžiku, kdy v něm začne píchat, je konec.

               Nicméně zatím nic nenaznačuje, že by měly přijít větší problémy. Vystupujeme do kopce na Vilamartín grande. Tam je malý bar s velmi sympatickou mladou slečnou. Omlouvá se, že má jen velmi malý výběr, protože bar otvírají oficiálně až za několik dní. Má ale skvělou kávu, která drží cukr na své hladině přesně předepsaných pět sekund – nejlepší káva, kterou cestě do Compostely dostanu– a to za euro a dvacet centů. Kupujeme násadce na špice teleskopických holí, protože Vladimír mi až teď prozrazuje, že klepání jedné z mých tyčí, která má na konci kovovou špici, mu už víc než týden leze na nervy. Kromě toho dostaneme od oné seňority razítka do Credencialu a přídavkem krásný úsměv. Den je hned hezčí.

               Několikrát se toho dne míjíme s oním holandským párem, který jsme potkali poprvé ve vlaku v Navii. Vyměňujeme si pozdravy „Buon Camino.“ Když sejdeme do vesničky San Justo, najdeme u kostelíka lavičku, na které se dá obědvat – naše obvyklé chorizo a chleba.

Když jsme s obědem hotoví, objeví se na obzoru Švýcar. Když nás pozná, nevěří svým očím. Vyrážel přece ještě za tmy, když my jsme spokojeně spali, nechápe, jak jsme se dostali před něho. Prohodí s námi pár slov a chápe, že musí přidat. Šlápne na to a mizí v dáli. Jdeme za ním až do „Vilanova de Lourenza“, na náměstí je tam nádherný velký kostel San Salvator. Tam opět jednou doháníme Holanďany, kteří toho mají očividně pro dnešek plné kecky a hodlají v městečku zůstat.

               Mám ale jiný nápad. Plánoval jsem jednu noc v semináři kláštera v Monteňedo a toto městečko je vzdáleno jenom 8,8 kilometrů. Co kdybychom došli až tam? Jsou teprve tři hodiny, mělo by to tedy časově vyjít. Vlado nakonec souhlasí. Jde se dobře, koleno drží, i když mi dělá starosti. Poslední tři kilometry začíná poprchat. Jsou to první kapky deště na naší cestě, ale žádný silný déšť, který by nás nějak limitoval. Nicméně poprvé vybalujeme pláštěnky.

               V nich dorazíme do městečka a najdeme cestu přímo ke kněžskému semináři.

Protože tam je herberk, který Joos ve své knize velmi doporučuje. Zpočátku si myslíme, že nás doběhl. Stojíme v předsíni, kde není ani živé nohy. Po nějaké době najdeme v rohu zvonek a troufnu si na něm zazvonit. Dlouho se neděje nic, potom dorazí malý muž s neutrálním výrazem. Hovoří pouze španělsky. Vyslechne si moji žádost, že bychom chtěli přenocovat a vyžádá si naše pasy. Během toho, co ťuká jedním prstem do počítače vybaví tři telefonáty. Přihlašování trvá z mého hlediska věčně, ale on se nehodlá nechat stresovat. Objednávám i večeři a snídani, protože to Joos doporučuje. Ubytování i s večeří a snídaní přijde na 31,50 Euro na osobu. Cena je velmi dobrá, dostaneme i krásná razítka do Crendencialu. Musím pánovi zopakovat, že večeře bude v „ocho“, aby si byl jistý, že jsem mu rozuměl. Nespěchá, v klášteře mají času očividně dost.

               Potom nás jde ubytovat. Dostaneme dvojlůžkový pokoj s vlastní koupelnou a záchodem, s výhledem na dvůr semináře. Čistý luxus, jaký jsme už dlouho nezažili.

               Dáváme sprchu a vyrážíme do městečka. Je kouzelné. V sedm začíná v kostele „Virgen de la Asunción“ mše svatá. Jdeme tam. Katedrála je úžasná.

Tohle městečko je totiž sídlem biskupa pro diecézi Mondoňedo – Ferrol. Kdysi dávno – v pátém a šestém století – se městečko jmenovalo Britonia, protože sem uprchli Britové z jižní Anglie před tehdejší invazí germánských Anglů a Sasů. Katedrálu začali stavět už v jedenáctém století v románském stylu a ten ve stavbě i převládá. Jen monumentální věže jsou barokní – jak to ve Španělsku má být. V kostele přechovávají vzácnou sochu panny Marie „Nuestra Seňora de la Inglesa“. Proč anglická paní? Původně byla tato socha v katedrále Sankt Paul v Londýně, v čase reformace a obrazoborectví se ji podařilo zachránit a dopravit sem. Bohužel o tom v době, kdy sedím na mši v kostele, nevím, Němec Joos to s církevními záležitostmi ve své knize nepřehání. Byl bych té soše věnoval mnohem víc pozornosti. Tak kněz hned po mši vyžene lidi z kostela a kostel zamkne, i když by měl být oficiálně otevřený až do osmi hodin. Ale asi chce taky na večeři.

               V městečku je ještě k vidění stará studna „Fuente Vieja“ – kamenná stavba, která zásobovala obyvatelstvo vodou a kterou dal postavit král Karel I. jehož erb studnu zdobí.

My ho známe jako císaře Karla V., ale ve Španělsku byl toho jména první panovník. Na náměstí v malém parčíku vedle cukrárny pak na nás hledí socha nějakého pána ve velmi ležérní pozici na židli s jednou rukou za opěradlem. Teprve dodatečně si zjistím, že se jedná o spisovatele Alvara Cunqueira, který žil v letech 1911–1981 a je samozřejmě nejslavnějším rodákem tohoto městečka. Že byl velkým podporovatelem caudilla Franca zřejmě nevadí, ostatně se prý s Francovou Falangou ke konci života rozešel.

               Monteňedo má ale i jiného slavného rodáka, taky spisovatele a vzdělance (málo překvapivé, protože se přece jen jednalo o biskupské sídlo a tím i o centrum vzdělanosti a tady v kopcích na konci světa asi nebylo moc co dělat), kterému taky věnovalo památník i když na méně protekčním místě. Byl to Manuel Leiras Pulpeiro (1854–1912) představitel galicijského Rexurdimenta, čili národního obrození.

Spisovatel a sběratel národní kultury, především písní – Cantares Gallegos. Čili i Galicijci si zažili v druhé polovině devatenáctého století něco jako Češi na konci století osmnáctého – emancipaci od dominantní španělské kultury. Dnes jsou odměněni vlastním jazykem a zdraví místo „Buenos Díaz“, „Bon Dio“. Ale kastilskou španělštinu ovládají taky.

               Jdeme na večeři, je osm hodin. Na stole je připravena směs fazolových lusků s klobásou a vejci na jedné míse a těstoviny s masovým ragú na druhé. K tomu voda, víno a chleba. Jsem spokojen, na klášterní stravu bohatá večeře. A za tu cenu už vůbec. Jenže sotva si naložíme z těch mis na talíře, objeví se kuchařka s hlavním chodem. Ty dvě obrovské mísy byly tedy jen předkrm, hlavním jídlem je zapékaná treska s bramborem.

Je tak skvělá, že ji sníme, i kdybychom měli prasknout. Nemáme k tomu daleko. To, co nám v kněžském semináři připravili, je skutečné obžerství. Mimochodem jsme jediní hosté. Joos ve své knize chválil tento herberk právem. Takovou kvalitu za tak nízkou cenu už nikdy nikde nedostaneme.