Ráno je sice zamračeno a fouká silný vítr, ale k naší radosti neprší. Jdeme v hotelu snídat, je trošku problém si něco objednat, protože kromě španělštiny žádný jazyk nefunguje. Nakonec dostáváme opečený krosánek, sladké pečivo a opečený chléb (tostado) s máslem a marmeládou. Cukru jsme načerpali víc než dost, můžeme vyrazit.
Mám trošku problém, protože už jsem se rozhodl sbírat dvě razítka za den a na cestě do Ribadea nevidím žádnou mezistanici, kde by mi někdo razítko mohl dát. Před námi jdou dva Španělé, kteří s námi i snídali. Chceme věřit, že jsou to také poutníci, ale zřejmě nejsou. Mají na to příliš malé batohy a najednou odbočí na jinou cestu, ještě že jsme za nimi slepě neběželi. Čeká na nás relativně krátká etapa necelých patnáct kilometrů do Ribadea.
Jde to rychle, protože jsme u moře na rovině.
Vilamilu se dostáváme rychleji než jsem počítal, u Santa Gadea u moře na nás opět jednou čekají u cesty čerstvé pomeranče. Nepohrdneme. A za Santou Gadeou je u cesty malý krásný nový kostelík a okolo něho pokosený trávník s lavičkami. Svádí to k přestávce a právem. Je to totiž vyhlídka na nádhernou pláž Playa de Penarronda.
Když jsme si vyhlídky dost užili vede cesta právě na tuto pláž. Nad ní na útesu je restaurace Parajes. Naděje, že bychom tam mohli dostat něco k jídlu nebo k pití ale rychle hasne, je zavřená a očividně probíhají nějaké rekonstrukční práce před sezónou. Přesto neodolám, abych se nepodíval otevřenými terasovými dveřmi dovnitř. Vyjde mi naproti mladá žena. Na otázku, zda bychom mohli dostat něco k pití kroutí odmítavě hlavou, ale když se zeptám, zda bych mohl dostat razítko do Credencialu potěšeně kývne a obratem se objeví s razítkem. Problém druhého razítka na tento den mám vyřešen.
Před Ribadeem se dostáváme ještě na jednu pláž – zřejmě Playa de Mexota. Odtud je nádherný pohled na město s majákem na předsunutém ostrově, ústí řeky Rio del Eo. Schody vedou až na písčitou pláž, a poté, co si na jedné z laviček dáme oběd – chleba s chorizem jako obvykle – projdeme se i po písku pláže. Otázka, proč jedna loď pendluje na moře a zase zpátky se objasní, když už jsme v Ribadeu – bagruje se tam dno řeky od nánosů a ona loď jednoduše vybagrovaný materiál odváží na moře.
Řeka Rio del Eo tvoří hranici mezi provinciemi Asturií a Galicií a dá se přejít pouze po dálničním mostě. Proto na něm vybudovali chodník pro chodce, ovšem není to nic pro klaustrofoby.
Musíme jít husím pochodem za sebou a v silném větru se nebát, že spadneme hluboko dolů do řeky. Most je dlouhý 800 metrů, takže si člověk ten přechod docela užije. Ale konečně jsme na druhém konci mostu a tím pádem v Galicii.
Na mostě nás dohání nějaký poutník musíme přidat do kroku, protože bychom se nevyhnuli. A pak, když už jsme na druhé straně a odbočujeme do města, ucítím slabé píchnutí v koleně. Není to nic silného a hned to zase zmizí, to ještě netuším, že právě začaly velké problémy, které mě přivedou na pokraj kapitulace.
Ihned po překročení řeky a tím zemské hranice se výrazně mění značení chodníku. Místo na zdech a dopravních značkách namalovaných žlutých šipek, improvizovaných kachliček a občasných patníků nastupují v Galicii normované patníky se žlutými šipkami ukazujícími ke Compostele a s údajem vzdálenosti, která poutníka od cíle ještě dělí. Ta čísla jsou občas motivující, občas frustrující. Takových dvě stě metrů je někdy zatraceně dlouhých a pocitově můžou dávat i kilometr.
Teď hledáme ve městě ubytování, Joos doporučuje herberk Rio Eo na Praza de Espaňa přímo u radnice. Představa, že to bude snadno k nalezení, je ale klamná. Nakonec se ale propleteme uličkami desetitisícového města a dojdeme k radnici. Největší městská atrakce, radniční věž „Torre de los Moreno“ je skryta v lešení, vedle radnice je pak palác Markýze de Sargadelos, který se svého času o rozvoj města velmi zasloužil. Markýz, nebo tedy jeho socha, stojí na schodech před palácem – přesněji nestojí, ale vybíhá z něho.
Herberk má být blízko Turistické informační kanceláře a tam ho i objevuji. Je zavřený, nikdo tam není, je tam ale uvedeno telefonní číslo, na které můžeme zavolat.
Ozve se mi jistý Antonio, neumící ani slovo jinak než španělsky. Musíme mu říct, před kterým herberkem stojíme, má jich očividně víc. Nicméně se dohodneme, že máme před herberkem počkat na jeho příjezd. Skutečně se zakrátko objeví. Jak později zjistíme, jedná se o osobu jménem Antonio Pertejo Castaňes, jak hlásá hrdá pozlacená tabule přímo nad vchodem do herberku a je „Custom house agent“ a taky „Ships agent“. A jak se později dozvídáme, má i taxislužbu. Čili je to člověk důležitý a všestranný.
Chceme si vyprat a vysušit prádlo, ale tady máme nemalý problém. Jednak dal Vladimír prát prádlo bez prášku (ten ale stihneme doplnit) ždímaní je ale nastaveno jen na 600 otáček, což jsme přehlédli. Vůbec koukáme na tu techniku jako Rusové na budík, poprvé nám nikdo nepomůže, jsme odkázáni sami na sebe. Když vybereme prádlo, pochopí Vlado rychle, že to sušička nezvládne, protože je velmi málo vyždímané. Zkusíme to, ale jestliže se mé Merino – trička jakž takž vysušila, Vladova bavlněná zůstala vlhká. Je otázka, zda v zimě, která v herberku panuje, dokážou do rána uschnout. Vyrážím do města s představou, že kalhoty uschnou na těle a svetr si uvazuji kolem krku, aby se taky mohl v ulicích města prosušit.
V Ribadeu je leccos k vidění, jako například kostel „Santa Maria del Campo“ na opačné straně Praza Espaňa (samozřejmě zavřený jako skoro všechny kostely na naší cestě) nebo klášter svaté Kláry či klášter Santa Cruz.
K majáku na ostrově Illa Pancha nebo dokonce k pláži Playa As Catedrais, údajně nejkrásnější pláži na severním pobřeží Španělska, kde skály tvoří oblouky, připomínající opěrná žebra katedrál, je to přece jen dost daleko. Že jsem mohl požádat Antonia, aby nás tam zavezl autem, mě napadne až o několik dní později. Určitě by to za poplatek rád udělal. Přesto se ho ptám, zda by nám nemohl objednat taxi, které by nás vyvezlo příští den ráno z města prvních šest kilometrů, abychom to do Vilanovy de Lourenzá dali. Antonio míní, že to není žádný problém, on sám má taxislužbu, takže se mám jen ráno ohlásit.
My ale hledáme obchod s potravinami. V herberku je velmi dobře vybavená kuchyně, Vladimír chce tedy něco uvařit. Projdeme skoro celé město, než narazíme na supermarket s potravinami, po cestě potkáváme Ralfa s jeho rodinou – očividně nás dokázal dohnat – který s nesmělým úsměvem právě vstupuje do restaurace, která jako jediná na celé naší cestě nabízí jídelníček v němčině.
Když konečně nakoupíme a vrátíme se na Praza Espaňa, najdeme potraviny samozřejmě na nejbližším rohu. Tak je to prostě vždycky.
Vlado udělá vajíčka na špeku a na cibuli, s dobrým španělským chlebem je to samozřejmě současně pochoutka i kalorická bomba. Víno jsme si samozřejmě koupili taky. Potkáváme v herberku Švýcara z města Thunu. Je to ten poutník, který nás doháněl na dálničním mostě. Jak se dozvídáme, je to vášnivý turista a poutník, který už prošel celé Alpy ze Slovinska až do Francie. Má v úmyslu udělat „Camino del Norte“, pak sednout na autobus, odjet do Ovieda a přidat ještě „Camino primitivo“. Zkouší to na Vláda i rusky, z jeho životopisu se dozvídáme, že žil skoro rok v Sankt Petersburgu. Jel tam sice jen na měsíční studijní pobyt, ale potkala ho tam láska, a tak tam zůstal déle a naučil se rusky. Potom si svou vyvolenou odvezl do Švýcarska, kde ho brzy opustila. Rusky jsou cílevědomé a jdou za svými cíli. Láska tedy zmizela, ruštině částečně zůstala. Co nás zaráží, je poměrně značný tělesný objem tohoto vášnivého turisty a poutníka. Začínáme se loučit s myšlenkou, že by naše putování mohlo vést i k redukci tělesné hmotnosti.
Jdeme spát, zatímco naše prádlo visí v předsíni na prádelní šňůře a my máme nervy, zda dokáže uschnout natolik, abychom ho mohli dát příští den do batohu. Čeká nás totiž 24 kilometrů do Vilanovy de Lourenzá. Antonio nám velmi doporučuje jeden herberk v tomto městě až pojmu podezření, že mu patří taky. U Antonia je všechno možné. Dokázal jsem si ale i přes jazykovou bariéru získat jeho sympatie, stačilo, že máme stejné křestní jméno.